jméno firmy
Zapovězenci




Epilog - Skutečný Zapovězenec

* po čase*

„Snídaně!“ zavolala Hermiona a po domě se začaly ozývat několikatery nohy. „Ukliď z toho stolu,“ rozkázala prvnímu příchozímu, než začala skládat talíře se smaženými vajíčky a misky s kaší. Musela se u toho skutečně snažit, protože nikdy nepochopila, kde se za jeden večer může vzít na stole tolik krámů. A jeden z nich se pod jejíma rukama dokonce začal hýbat.
Vykřikla.
„Ale mami, to je jen Lissi,“ zašišlal její čtyřletý syn a sevřel malého tříhlavého hádka do rukou, aby ho odnesl někam, kde by nepřekážel. A kde by nehrozilo, že ho jeho matka přetáhne pánví.
Hermiona se musela hodně snažit, aby se uklidnila. Jak ty hady nenáviděla! A k její smůle si Severusova hadí slečna Sessil jejich syna absolutně zamilovala, a tak se její mládě, Lissi, stala Williamovým domácím mazlíčkem. Severus v tom měl prsty, tím si byla Hermiona taky jistá. Jako by jeden smrtelně jedovatý runovec v rodině nebyl až dost.
„Wille, co kdybychom zašli na Příčnou a koupili ti nějakého jiného mazlíčka. Nechtěl bys třeba kočičku? Nebo lasičku?“ zkoušela to zoufale, ale malý chlapec vehementně kroutil hlavou. „Opravdu ne? A co pejska? Nechtěl bys?“
„To nede, mamí. Co dyby Lissi ubížili?!“
Hermiona se zoufale stáhla. Jistě, co kdyby.
Ve dveřích se objevil Severus s jejich dvouletou dcerkou v náruči. Dítě se mračilo a pokoušelo se ze sebe dostat pěnu na holení, kterou měla až za ušima. Určitě zase vlezla otci do koupelny, když se holil a takhle to dopadlo.
Hermiona věnovala Severusovi vyčítaný pohled. „A umývat to bude kdo?“ Na odpověď ani nečekala, věděla, že to stejně zbude na ní. Raději dceru usadila do židličky a začala korigovat rodinnou snídani.
Severu jí věnoval omluvný pohled, protože mu předchozí rozhovor neušel a on věděl, jak moc hady nesnáší. Dost, že si musela zvykat na Sessil v jejich posteli. Když potom ještě u Williama v postýlce neustále nacházela Lissi, vypadala občas už skutečně na nervové zhroucení. Sessil mu naštěstí skrz Harryho slíbila, že nikomu z nich kousnutí nehrozí, ale Hermiona i tak zůstávala skeptická. Ale vydržela to s ním a za to ji neskutečně miloval.
Políbil ženu na tvář a usadil se na vedlejší židli.
Takovou drobnost jako že nechal Williama úmyslně od Lissi kousnout, aby se vyhnuly případné další otravě, to jí samozřejmě neříkal. Byla to akce, u které byl účasten jen on, Potter a v záloze madam Pomfreyová. Severus prožil čtyřiadvacet hodin úzkosti a výčitek, uznal však, že je lepší kousnutí teď pod dohledem, než někdy v budoucnu s možnými následky. To se však Hermiona nikdy nedozví.
Matky nemusí vědět všechno.
Emili začala s úžasným rytmem lžičkou midlit do své snídaňové misky.
„No tak, Emili, papej,“ snažila se jí mírnit Hermiona, ale vysloužila si jen široký a zcela nevinný úsměv, než to hudební představení pokračovalo.
Severu měl alespoň tolik duchapřítomnosti, aby jí vyměnil železnou lžičku za plastovou. Ta sice nevydávala tak krásný zvu, ale zase kaši krásně cákala na všechny strany. Bod k dobru.
William si mezitím nacpal do pusy celý toast a nabíral si i vajíčka, i když si je logicky nemohl dát do pusy. Místo toho nenápadně zajel vidličkou pod stůl, kde nabídl svoji snídani hádkovi schovanému v kapse.
Samozřejmě, že to měl zakázané. Hermiona by z toho zešílela. Ta se teď však věnovala mladší sestřičce a tento prohřešek zůstal nepovšimnut. Tedy částečně, Severusovi to samozřejmě neuniklo. Jednoznačným gestem synovi nakázal, že ten had má okamžitě zmizet od stolu. Nekřičel na něho, to nedělal nikdy. I doma u svých dětí si dokázal vysloužit přirozený respekt. I když občas měl přeci jen pocit, že ti dva nezbedové si ho dokáží omotat okolo malíčku jediným úsměvem.
Sledoval ty dva, jednoho zmatlaného od holící pěny a kaše, druhého s pusou nacpanou k prasknutí a říkal si, co by dal za snídani v klidu. I když… asi by vlastně neměnil. Neměnil by nic. Ne od chvíle, co se dozvěděl, že jim má narodit ten malý lotr.

*

Žili spolu už několik let, tak tři roky, tipoval. I když popravdě si nikdy nepotrpěl na počítání výročí. Jejich společný život si zajel do příjemných kolejí a on si ho užíval plnými doušky. To, že je Hermiona těhotná, poznal poměrně brzy. Tedy to spíš tušil. Dívčina podrážděnost totiž byla tenhle měsíc větší než obvykle. Sice nezvracela, ale byly tam jiné příznaky, které potajmu pozoroval. A když náhle vynechala své „copánkové“ dny, měl už skoro jistotu. Nechtěl však být tím, kdo tohle téma nadnese. I když se musel hodně snažit, aby nezačal nadšeně poskakovat.
Poznal i chvíli, kdy to Hermioně došlo. Zrovna se probírala svým diářem, než se náhle zarazila a začala horečně listovat sem a tam. Nic mu sice neřekla, ale on úplně viděl, jak celý večer dumá, místo toho, aby se věnovala své práci. Čekal celou dobu, jestli se zmíní, jenže ona mlčela. A mlčela i dlouho potom, co měla informaci potvrzenou od lékaře.
A to ho začalo děsit.
Nebylo snad jeho? Chtěla jít na potrat? Bylo něco špatně?
Netušil. Zapřísahal se, že pokud mu něco do 24 hodin neřekne, vysloví se on.
A potom najednou stála u jeho stolu, roztřesená a bledá jako sama smrt, se strachem v očích a slovy, že si musí promluvit.
„Neříkej mi, že s dítětem není něco v pořádku,“ div nevyskočil Severus ze židle.
Zamrkala. Několikrát otevřela a zavřela pusu a potom z ní vypadlo: „Jak… jak o tom víš?“
„Myslíš si, že nepoznám, když je moje žena těhotná?“ Znovu se musela snažit, aby ze sebe dostala byť jediné slovo. Severus ji však předběhl. Položil jí dlaně na tváře a zahleděl se jí do očí. „Jste oba v pořádku?“ Potřeboval to vědět.
Pomalu přikývla. „Jo, jsme. Oba.“
Vydechl. Skutečně se mu ulevilo. „To je dobře,“ přitáhl si ji do náruče a začal s ní trochu kolébat. „Příště už mě takhle nestraš, ano? Skoro jsem zešedivěl strachy. Proč jsi mi to neřekla hned ve středu, když jsi šla k léčiteli?“
„Jak víš, že jsem tam byla ve středu?“ odtáhla se.
„Znám tvůj rozvrh a ve středu sis udělala celé dopoledne volné. Jen jsem si to domyslel.“
„Šmíruješ mi diář?“ zamračila se.
„Necháváš ho na pracovním stole, miláčku,“ snažil se mírnit její hněv. Nezlobil se na ní, tyhle výkyvy nálad teď měla často, ale věděl, že to není její vina. Lehce jí políbil, na zmírnění napětí. „Proč jsi mi to neřekla hned?“
Odvrátila tvář, ale nechala se obejmout. „Museli mi dělat testy. Víš… jak jsem byla zraněná tím drakem. Už to bylo sice dlouho, ale bylo nutné se ujistit, jestli v sobě ještě nemám ty jedy, co by mohly dítěti ublížit. Ale neboj, jsem v pořádku,“ dodala hned. „A taky…“ Na chvíli se odmlčela. „Já… nevěděla jsem, jak na tu zprávu budeš reagovat.“
Nechápal. „Víš, že dítě chci.“
„Já vím, já vím. Vím, že jsi to říkal, ale od tý doby, co je z tebe ředitel Bradavic, tak na ty děti pořád nadáváš a spíláš jim do hlupáků a hrozný generace a to všechno a já… no, nevěděla jsem, jestli jsi třeba nezměnil názor,“ zašoupala špičkou boty.
Zvedl její tvář k sobě. „Ale tohle je přeci něco jiného, tohle bude moje. Naše.“
Usmála se a on jí úsměv oplatil.
„Takže slečno Grangerová, spusťte,“ lehce ji objal. „Určitě jste měla vymyšlenou celou řadu monologů, jak mi tuto zprávu oznámit a jelikož jsem vás o tuto možnost ošidil, rád si teď poslechnu tu nejlepší verzi, co vaše bravurní mysl připravila.“
Zaškaredila se na něho, ale rozhodla se hrát jeho hru. „Severusi?“
„Ano?“
„Budeš táta.“

*

Ano, táta, přesně to to pro něj znamenalo.
„Kdo dneska hlídá?“ optal se Severus, když se zvedl od stolu a natáhl se pro hábit.
„Harry s Tonksovou.“
„Už zase?“
„Mám pocit, že Nymfadora chce Harryho přemluvit k dítěti.“
Severus se ušklíbl. „Pak nevím, jestli hlídání tý naší neřízený střely je ten nejlepší způsob. Aby ho to spíš neodradilo.“
Hermiona se na něho zahleděla pohledem něco proti? „Co si vychováváš, to máš.“
„Já si nestěžuji, jen konstatuji fakta,“ líbl ženu, když se zvedal od stolu. „Jen vím, jak jsem pojem otcovství bral v Potterově věku.“
„To je možná pravda, ale i když Harry konečně začíná vypadat na třicet a ne na padesát, stejně si myslím, že by si měli pospíšit. I když podle mě má trochu strach, aby ta část démonské duše, co má v sobě, nebyla dědičná.“
„Nebo je možné, že prostě… nemůže,“ dodal Severus neochotně. Nechtěl to rozebírat teď před dětmi. I když jejich rozhovoru nevěnovaly pozornost, věděl, že do pěti let byly děti jako sací houby. A většinou nasákly to nejhorší, co mohly včetně nadávek, cizích slov a toho, co nebylo určeno jejich uším.
Hermiona se zamračila. Tohle by svému kamarádovi rozhodně nepřála, ale na druhou stranu by to bylo logické. Třeba právě tohle je ten důvod, proč se Harry plánovanému rodičovství tak zuby-nehty bránil.
„No jo, budu muset jít,“ natáhl si na sebe Severus hábit a upravil si vázanku. Nesnášel ji, ale jeho pozice s sebou nešla určitá společenská pravidla. A když už odmítal nosit poslední módní výstřelky, vázanka v neutrální barvě byla to nejmenší.
„To už?“ podivila se Hermiona. Většinou odcházeli společně.
„Musím ještě na ministerstvo, už zase mi nechtějí schválit moji žádost ohledně změny osnov.“
Přikývla. „To bude asi tím, že Andersonová ze školského odboru odešla.“
„Cože?“ zamračil se. „Proč? Konečně tam byl zase někdo, koho jsem donutil dělat svoji práci a ona musí odejít? Proč u Merlina?“
„Oficiální důvod - zdraví, neoficiální – ředitel Nových Bradavic,“ ušklíbla se. „Bojí se tě. Za tu dobu, co jsi ve funkci už se tam vystřídalo šest pracovníků. Nějak jim to tam kosíš, miláčku.“
Odfrkl si. „Promiň, že chci, aby dělali svoji práci. A nejsem takový idiot, aby mi stačily odpovědi typu nevím, nebo je to nařízení.“
„Nediv se, že tě nemají rádi.“
„Nemusí mě mít rádi, já je taky nemiluju. Ale když už tu práci tady dělám, hodlám ji dělat pořádně. A taky…“
Ozvalo se dupání a klepání na verandě.
„Atias!“ vykřikl William nadšeně a seskočil ze židle.
„Mladý muži,“ popadl ho otec za kapuci na tričku, „nejdřív snídaně.“
„Ale tati!“
Ty jeho zatracený velký štěněčí oči. Jako by nestačilo, že si ho už v kolíbce dokázal obmotat okolo prstu, teď se musel ještě naučit tohle. Zakázaným kletbám se vzdorovalo snáz.
„Žádný ale tati,“ upozornil ho a postrčil ho zpět k místu, „a nezapomeň na čaj.“
Chlapec našpulil rty, ale vrhl se ke stolu a zfutroval snídani tak rychle, že mu v tom ani nestačili zabránit. Nakonec vše zapil čajem a Severus se jen podivoval, jak je možné, že se po tomhle nezadusí nebo nepozvrací. Jeho žaludek by něco takového rozhodně nestrávil.
Poslední lok a potom široký úsměv. „Už můžu?“
„Tak běž prosím tě.“
Rychlostí Kulového blesku, jehož dětskou verzi dostal od kmotříčka Harryho, vyrazil pro Lissi, kterou si strčil do kapsy, a potom ven. Jeho otec už stál u dveří, aby se ujistil, že je tu i Astia, které na oba kluky dohlédne. „A chovej se slušně,“ projel mu rukou vlasy, než chlapec přeběhl zahradu a zmizel kdesi v křoví za svým nejlepším kamarádem.
„Mám vždycky strach, když ti dva spolu takhle někde zmizí,“ objevila se Hermiona u jeho boku. „Je to pořád Zapovězený les, u Merlina!“
„Mio, jestli by někdo z nás dokázal přežít v Zapovězeném lese, tak je to William. Vždyť se tu toulal ještě dřív, než se vůbec naučil chodit. Pamatuješ, jak nám jednou zmizel a našli jsme ho v doupěti trnatky?“
Cítil, jak žena v jeho náručí ztuhla. „Pochybuju, že na to vůbec někdy dokážu zapomenout. Nikdy jsem se tak nebála. V jednu chvíli jsem si už skutečně myslela, že je mrtvý.“
Nedivil se. I on se děsil nejhoršího, když to malé, sotva dvouleté, tělíčko našli bezvládné v zajetí smyček Trnatky. K jejich neskonalému úžasu a nevíře, však chlapec mrtvý nebyl. Ani zraněný. Jen obalený ve šlahounech, které ho zahřívaly, zatímco on mírumilovně spal. Nikdo to nechápal, nikdo, komu kdy tenhle příběh řekli. Nikdo nemohl pochopit, jak bylo vůbec možné, aby si to bezbranné dítě dokázalo získat i takovou zabijáckou rostlinu, jakou byla Trnatka. Ale stalo se, les ho přijal ze svého. Za své dítě.
„Skutečný Zapovězenec,“ zašeptal Hermioně do vlasů. Nevěděl, jestli mu rozuměla, ale nebylo to důležité. Nic nebylo důležitější, než ona a jejich dva nezbedové.
Deset let.
Deset let, strašná doba.
Od ještě strašnější události, kdy byli nuceni uprchnout z Bradavic.
Severus by však lhal, kdyby řekl, že by to chtěl vrátit.
Změnit.
Dali by se s Hermionou dohromady, kdyby tehdy Smrtijedi nenapadli Bradavice? Měli by teď dvě krásný děti? Byl by Voldemort mrtvý? Byl by on ředitelem Bradavic? Nezůstal by jako tehdy zalezlý ve svém sklepení a zcela sám? Samozřejmě, byly věci a lidé, kteří mu sházeli, Brumbálem počínaje, ale kdyby si měl vybrat mezi ním a Hermionou, bral by Hermionu. Promiň, Albusi.
Spousta kdyby a žádné odpovědí.
Ne, nechtěl by to vrátit, za nic na světě. Stejně jako by se nikdy na světě nevzdal téhle úžasné mladé duše, kterou právě svíral v náručí.
Věděla, co dělá, když mu tehdy z hecu nabídla nezávazný sex? Napadlo ji alespoň na vteřinku, že ta náhodná známost bude trvat dlouhých deset let. A víc? Jeho rozhodně ne. Nevěřil tomu tak úplně ani ve chvíli, kdy ji tehdy žádal, aby se s ním zasnoubila. Ještě ne úplně.
Jenže teď už věřil.
Sevřel její dlaň ve své a pod prsty cítil její zásnubní prsten. Pořád ho nosila. A pořád ještě k němu nepřibyl jeho kamarád - prsten snubní. A on už se k tomu kroku strašně dlouho odhodlával. Popravdě snad i doufal, že svatbu navrhne Hermiona, aby jí to mohl jen odsouhlasit, jenže ona se k tomuto tématu nikdy nevyjádřila. Nikdy ho do ničeho nenutila. A jeho už začaly štvát ty pohledy a rýpavé otázky, kterými ho čestovali hlavně Lupin s Potterem.
Jenže problém byl, že Severus svatbu nechtěl. Tedy, chtěl si Hermionu vzít, ale nechtěl svatbu. Jen další velká událost s jídlem, alkoholem, slavením a desítkami lidí, v jejichž pozornosti stojí on. Ne, o tohle skutečně nestál. A věděl, že Hermiona by prostě ze svých přátel nedokázala vybrat jen několik, protože ti ostatní by zkrátka žárlili. A tomu nechtěl Hermionu vystavit.
Jako by nestačilo, že je za 14 dní čeká velká oslava k výročí znovuotevření Bradavic. Spousta jídla, alkoholu, slavení a lidí, kteří…
A náhle proběhla Severusovi hlavou spásná myšlenka, čistě zmijozelská myšlenka, jak spojit příjemné s užitečným. Vždyť tam přeci budou i Hermionini rodiče, kteří se po několika letech s navrácenými vzpomínkami a malou dcerou vrátili zpět do Anglie. A ti by na jejich svatbě přeci nemohli chybět. A Potter a Lupinovi a Weasleyovi a zkrátka všichni potřební. A nějaký ten úředník se taky určitě najde a…
Teď jen jak to Hermioně tak nějak elegantně a nenápadně navrhnut.
„Ehm… Hermiono, miláčku?“
„Ano?“
„Co děláš o víkendu za čtrnáct dní?“

- ZBYTEK SI DOMYSLETE, VÁŽENÍ :-D
- KONEC -

Komentáře

<< pár slov na závěr >>



Všechna práva vyhrazena autorce J.K.Rowlingové.

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek