jméno firmy
Zapovězenci




Táááák, moji milí... poslední oficiální kapitola. Užijte si ji. A pokud se vám Zapovězenci skutečně líbilo, zkuste napsat alespoň kousíček vlastního řpíběhu. :) Zasílejte na email blesk.fanfiction@centrum.cz.


Kapitola 85. - Nechci si tě vzít

Ozvalo se zaklepání na dveře následované mrzutým: dále.
Jak Severus velmi brzy zjistil, zaujímat pozici ředitele, nebyl vůbec žádný med. A to nemluvil ani o tom zaujímat pozici ředitele školy, ale bez školy. O to to bylo horší.
Jak měl sakra vyplňovat povinné záznamy o počtech studentů, když ještě žádné studenty neměli? Jak měl vědět počty chlapců a dívek, když ještě ani nevěděl počty hromadné? Jenže bez toho dotazníku nedostaly Nové Bradavice povolení zapsat se do registru a vyžadovat záznamy nově narozených kouzelníčků.
Severus se musel hodně ovládat, aby do těch záznamů nenapsal to, co si skutečně myslel, protože potom by se do těch záznamů určitě nedostali. Jednou už mu nervy ruply a dotazníky vyplnil stylem, že by si je nikdo za rámeček nedal. Měl štěstí, že mu za zády stály Minerva a Hermionu, které snášely všechny jeho nálady a žehlily i všechny problémy. Naštěstí se jim podařilo dotazník stopit dříve, než se dostal zpět na ministerstvo. A jeho druhým štěstím bylo, že už ho na Oddělení pro vzdělávání a výuku dobře znali a po jednom setkání s ním byli ochotni udělat cokoliv, aby se dalšímu setkání vyhnuli.
To však nic neměnilo na tom, že měl chuť mlátit hlavou do stolu pokaždé, když mu na stůl dopadla obálka s ministerskou pečetí. A že chodila velmi často. Možná kdyby neměl tu nechutnou vlastnost dotáhnout všechno do konce, bylo by mu líp. Takhle vždycky jenom zatnul zuby, roztrhl pečeť a sliboval si, že až budou Nové Bradavice funkční a existující, najde si cestu, jak nenápadně zavést anti-ministerskou výuku.
„Dále,“ zavolal znovu, tenkrát hlasitěji.
Ještě jedním okem střelil po kalendáři, jestli tam nemá domluvenou nějakou schůzku, ale když našel příslušné políčko prázdné, otočil se ke dveřím.
A dech se mu zastavil v krku.
Ve dveřích jeho provizorní kanceláře totiž stála jeho dcera.
Jeho osobní a snad zatím jediná dcera.
Neviděl ji skoro rok, od toho prvního pokusu s vytažením Bradavic. Ale rozhodně ji poznal.
„Dobrý den, neruším?“ zeptala se nejistě.
Měl chuť vyskočit ze židle, ale díky svému sebeovládání se dokázal jen pomalu zdvořile zvednout. Co tu dělá? Co ta tu dělá? Co ta tu sakra dělá?!
„Vůbec nerušíte. Posadíte se?“ ukázal na židli naproti sobě.
Ví to? Zjistila to? Řekla jí to matka? honilo se mu hlavou, zatímco zkoumal dívčinu tvář. Pátral po nějaké náznaku, ale nic nenacházel. Vlastně se mu ani nedívala do očí. Třeba jen hledá práci.
„Co vás k nám přivádí, slečno?“
„No... víte... Nevím, jestli si mě pamatujete, ale já...“
„Pamatuji!“ vyhrkl, možná až příliš prudce. Sice ne netrpělivě, jako to dělali jiní lidé, ale stejně to na něho bylo až příliš horlivé.
Uklidni se! vynadal si a zatnul pěst, aby se uklidnil.
Trochu se zarazila a potom se nejistě a přesto chápavě usmála.
A v tu chvíli to Severusovi došlo. Ona to ví.
„Samozřejmě, že si vás pamatuji,“ dodal už mírněji a doufal, že není poznat, jak zběsile mu buší srdce. „Co pro vás mohu udělat?“
„Víte, mám jen takový problém. Ehm... osobní problém.“
Srdce mu sprintovalo, dlaně se potily. O tomhle okamžiku mnohokrát přemýšlel, ale žádná z myšlenek ho nemohla připravit na realitu. Na tohle se zkrátka připravit nedalo. Dokázal jenom přikývnout.
„Nevím, jak moc dobře se znáte s mojí matkou, ale... no, víte...,“ váhala, „...jste jediný její student, kterému mě za celý svůj život představila. A že jich od mého dětství potkala už stovky a já...,“ znovu se na chvíli odmlčela a Severus doufal, že nebylo slyšet jeho polknutí.
„Víte, já neznám svého otce,“ řekla nakonec, „jenom vím, že to byl někdo s kým měla jako maldá románek po jejím nástupu na universitu, ale... Nejde o to, že bych se mu chtěla plést do života, ani nevím, jak moc bych se s ním chtěla poznat, jenom... jenom... Chtěla bych vědět, kdo to je,“ řekla nakonec. „A mám... neodbytný pocit, že vy...“
Zadržel dech.
„... že vy to víte,“ dokončila významně. Až příliš významně na to, aby to byla jenom ta otázka, kterou položila. „Víte, kdo je můj otec?“ Zahleděla se mu do očí.
Díval se na ni, poprvé za dlouho dobu neschopen cokoliv říct. Měl by lhát? Říct jí pravdu? Odkázat ji na matku? Omluvit se? Začít vysvětlovat? Co má u Merlina říct? Co? CO?! Copak namůže na podobné situace existoval manuál?
Trpělivě čekala.
„Vím,“ řekl nakonec jen. A opět v té odpovědi bylo více, než bylo řečeno.
Dívka pomalu přikývla. „To jsem ráda,“ věnovala mu malý vděčný úsměv, než se zvedla ze svého křesla: „Děkuju.“ A otočila se k odchodu.
To je všechno? Žádné otázky? Nic? Věděl, že to pochopila, ale trochu ho překvapila. I když sám nevěděl, jak by se v podobné situaci choval sám. Možná si to jen potřebuje přebrat.
„Carol?“ zavolal na ni ještě, když sahala po klice. „Kdybys... někdy... něco...“ Nechal větu viset ve vzduchu, sám nevěděl, co chtěl říct.
„Budu si to pamatovat,“ usmála se na něho. „Kdybych někdy něco.“

***

„Nikdy ses nezmínil, že máš dceru,“ podivil se Remus.
„Neptal ses,“ zavrčel černovlasý muž, než upil ze své sklenice dobře vychlazené pivo.
Včerejší návštěva jeho dcery ho dost sebrala a on nebyl schopen pořádně myslet na nic jiného. Stále uvažoval nad tím, jestli ji neměl zastavit, nebo naopak zatloukat. Velmi brzy však pochopil, že jestli to někomu neřekne, praskne mu hlava. Dřív mu k tomuto účel sloužil Albus, jenže ten byl nenávratně pryč. A tenhle vypelichaný vlkodlak se zdál docela slušnou náhradou. I když vypadal dost fascinovaně, když stál u jeho dveří a zval ho na pivo. I když tu otázku, jestli si nešňupnul nějakou kůži z hřímala, by si mohl odpustit.
„Fajn, ptám se teď. Nemáš někde náhodou ještě nějaký utajený potomstvo?“
„Kdybych ti o něm řekl, tak už by nebylo utajený,“ odfrkl si Severus.
„A neutajený? Třeba s Hermionou? Nebudete v dohledné době potřebovat chůvičku?“
„Neměj péči, dáváme si pozor.“
Remus jen pokrčil rameny, než se otočil k vlastní sklenici. „Očividně ne dost.“
Tři, dva, jedna...
PRRRRRRRRRRRSK!
„Cože?!“ zaskřehotal Severus, když rozdýchal to, že se právě mále udusil vlastním pivem. „Děláš si ze mě srandu?!“ Věděl, že pokud by Hermiona otěhotněla, vlkodlačí čich by to poznal jako první.
Lupin se zatvářil nadmíru vážně, než do něj lehce šťouchl loktem. „To víš, že si dělám srandu. Jen jsem chtěl vidět, jak budeš reagovat.“
Lektvarista si utřel ubrouskem ústa a kouzlem nechal zmizet tu spoušť kolem. Remus ho jen slyšel, jak si pro sebe mumlá něco o kreténovi a byl si jistý, že jen veřejný prostor hospody brání bývalému Smrtijedovi ho na místě uhranout. Zasmál se. Věděl, že kope do zmijího hnízda, ale i kdyby mu Severus utrhnul hlavu, tak to za ten pohled stálo.
„Ty asi inteligencí moc neoplýváš, když sereš toho, kdo ti vaří lektvar na tvůj malý chlupatý problém,“ vrčel Severus, když si utíral tvář a silně uvažoval nad tím, že se prostě zvedne a odejde. Ještě před dvěma lety by to s klidem udělal.
„Ale no tak, vždyť jsem toho zas tolik neřekl. A mimochodem, tohle ti vypadlo,“ dodal po chvíli Remus a posunul pod rukou k Severusovi malou sametovou krabičku.
Ten ji ihned sebral a schoval do kapsy. Ještě se rozhlédl, jestli ji nikdo nezahlédl. Jak mu mohla vypadnout? I když se to asi jednou stát muselo, tahal ji s sebou už pěkných pár týdnů. Stále však nemohl přijít na tu správnou chvíli. Nebo si to spíš jen namlouval, aby se tomu zatraceně vyhnul.
„Chtěl jsem jen zjistit, jestli se náhodou brát nemusíte.“
„Stačilo se zeptat,“ zavrčel lektvarista.
„Jenže to bys mi neodpověděl. Na kdy to plánuješ?“
„Co?“
„No, tu žádost,“ vysvětlil mu Remus jako blbci. „Nebos´ ho snad koupil jen proto, aby ses na něj po nocích díval? Nějaká nová úchylka? I když proč vlastně ne, je krásný. Hermioně se bude líbit.“
Povzdechl si. Na jednu stranu netušil, proč se tu s tím vlkem baví. Ale na druhou věděl, že si o tom prostě s někým promluvit musí. Vytáhl krabičku z kapsy a otevřel ji. Prsten v ní byl drobný, pouze s několika drobnými kamínky. Žádný ohromný kámen, který byl nápadný a nepraktický, věděl, že to Hermiona nemá ráda. Tedy v to alespoň doufal. „Nevím. Nevím, kdy se jí mám zeptat.“
„No, chtělo by to co nejdřív.“
Chvíli sledoval, jak se kameny lesknou, než krabičku opět zaklapl a uklidil. „Vydrželo to čtvrt roku, vydrží to dál.“
„Cože?“ vydechl Remus. „Ty s sebou nosíš ten prstýnek čtvrt roku?! A to ses jí ještě pořád nezeptal?“
„Není ti tvoje první otázka dostatečnou odpovědí?“ zamračil se na něho Severus. Nedivil se, že o tom Lupin neví. Zapřísahal Alici, že jestli mu to poví, prokleje ji. Věděl, jaká je Lupin drbna.
Vlkodlak se trochu zarazil. Dobře si muže před sebou prohlédl a zamyslel se. „Ty se bojíš?“
Střelil po něm pohledem.
„Bojíš se, že řekne ne.“ Tohle už nebyla otázka. „Což je... docela logické.“
Popravdě čekal, že se mu bude pošklebovat. „Logické?“
„Samozřejmě. Myslíš, že já nemám hrůzu z toho, že mě Alice vymění za někoho jiného/mladšího/pohlednějšího/bohatšího/méně zablešeného?“
Severus nejistě posouval sklenici z jedné ruky do druhé. „Dost jsme se teď s Hermionou odcizili. Hádáme se. Kvůli blbostem.“
„A ty to chceš tím prstýnkem zachránit?“
„Tak nějak. Budu doufat, že...“
„...že už není pozdě.“
Přikývl. Nevěděl, jestli by měl být vděčný, že ho vlkodlak tak chápe.
„No, tak to máš dvě možnosti. Čekej dál, jestli se to zlepší, nebo to udělaj co nejdřív, než se to zhorší.“
„Díky, Lupine,“ odsekl Severus. To mu vážně pomohlo.
„Nemáš zač. Řekl jsem jen to, co si sám myslíš,“ ušklíbl se Remus a lehce drcl vlastní sklenicí o tu jeho. „Tak ať ti to vyjde.“
S povzdechem jeho přípitek přijal, než se opět zahloubal do vlastních myšlenek. Musel však uznat, že Lupin má pravdu. Teď nemá co ztratit, za pár měsíců už by možná mohl. Nebo alespoň ta možnost ztráty bude větší.
„A co vy?“ odvedl raději téma jinam. „Svatba nebude? Nebo nějaký jiný chlupatý rituál? Jste spolu déle než my.“
„No, taky už jsme nad tím uvažovali. Tedy Alice to navrhla, ale když jsem nereagoval, tak to nechala plavat. Za což jí jsem vděčný.“
„Nechceš se ženit? Máš moje sympatie. Taky o ten cár papíru v podstatě nestojím.“
„Tak proč se do toho ženeš, když o to nestojíš?“
„Protože stojím o Hermionu.“
„A ten cár papíru je jako lepidlo, chápu,“ zasmál se Remus. „Není to ani o tom, že bych se nechtěl ženit vůbec, jako spíš teď. Z finančních důvodů.“
Severus před sebe položil sklenici s pivem a střelil po vlkodlakovi pohled. „Nemáte peníze? Chceš půjčit?“ Vážně se na to zeptal?
„Ne, ne, ne...,“ vrtěl hlavou Remus, „o to nejde. Nejsme na tom špatně. Vlastně jsme na tom líp, než já byl za celý svůj život. Teď když má Alice práci na Odboru dohledu nad vlkodlaky a já jsem částečně pod Zapovězenci, tak máme příjmy slušné.“
„Tak v čem je problém?“
Povzdechl si. „Upřímně? Sere mě, že Alice vydělává víc než já.“
Podíval se na něho úkosem, než se napil piva. „Tak to chápu.“
„Díky jejímu nadřízenému a troše štěstí pořád nemá v záznamech lykantropii, což ji domohlo sehnat lepší práci i plat. A díky tomu, že od začátku pije tu tvoji upravenou verzi lektvaru, tak nemá ani vnější projevy, jako já.“
Přikývl. Když však Remus nepokračoval, zeptal se. „A co s tím chceš udělat? Počkat, až se to provalí a bude si muset najít horší práci?“
„Ne, to ne,“ zamračil se Remus. „Spíš... no, napadlo mě... teď, když se obnovují Bradavice a Hagrid odešel... napadlo mě... jestli bys nepotřeboval správce. Šafáře, myslím tím. Tam by moje lykantropie neměla vadit.“
Zadíval se na něho dlouze, než odvrátil tvář a vrátil se ke své sklenici. „Pozdě, Lupe, tuhle pozici už dostal Potter. Se svým velmi komunikativním vztahem s hradem to pro něho bude asi nejlepší řešení. Zvlášť, když jeho přítomnost je oboustranně výhodná. Alespoň, než bude psychicky natolik vyrovnalý, aby mohl učit. Pokud někdy bude,“ dodal pro sebe.
Lupin smutně nakrčil záda. „Aha, tak nic. V pohodě, jen jsem se chtěl zeptat.“
Severus chvíli přejížděl prstem po okraji skleničky a počítal do deseti, aby vlkodlaka trochu vydusil. Za ten jeho fórek. „Ale je volná pozice učitele obrany,“ prohodil po chvíli nezaujatě, „nebudeš tam sice moci v noci výt na měsíček, ale kdybys měl zájem.“
Lupin se zarazil. „To myslíš vážně?“
„Myslíš, že si z tebe jen utahuju?“
„Noo... jako malou mstu.“
„Máš pravdu. Ale jen malou, nedělám si srandu,“ dodal klidně.
„Ale... ale... před lety jsi to byl ty, kdo se zasadil o to, aby mě vyhodili. Tvrdil jsi, že jsem pro studenty nebezpečný.“
„Ano, to že sis tehdy v noci nevzal lektvar od tebe bylo krajně pitomé a nezodpovědné a připrav se na to, že pokud to uděláš znovu, poletíš rychleji než camrál při mistrovství. Ale taky jsem tě viděl, jak tě tři studenti používali jako huňatý polštářek a byl jsi schopen se ovládat i za přítomnosti krve. Takže... pij svůj lektvar, nedělej maléry a to místo je tvoje. Bohužel jsem byl konfrontován s tvrdou realitou, že jsi byl skutečně jediný, kdo tu tlupu něco naučil.“
„A co Rada? Co rodiče? Těm se to líbit nebude.“
„Věř mi, že po Smrtijedovi na ředitelské pozici, už nebudeš ničím výjimečným,“ odfrkl si Severus a napil se. „A kdyby byl nějaký problém, máme Radu na naší straně. A Tonksová na misnisterstvu pro tebe měla vždycky trochu slabost, takže... Bereš to, nebo chceš čas na rozmyšlenou?“
„Beru!“ vyhrkl netrpělivě. Snad měl i strach, že mu to místo někdo vezme. „U Merlina, Severusi, já bych tě nejraději objal!“
Posunul se na židli dál od něho. „To si odpusť.“
„Jak se ti mám jen odvděčit?“
„Objednej další rundu.“

***

Bradavické pozemky za poslední rok zažily již mnoho významných událostí. Od pokusů na jejich vytažení, po následné oslavy a další a další akce, které byly pořádány na získání finančních prostředků, či zlepšení pověsti. Například právě teď se tu desítky lidí bavily, protože se Bradavice opět otevíraly studentům. Sice zatím pouze těm bývalým, ale přesto.
Byl červen, pro někoho možná čas konce školní docházky, ale oni se rozhodli pro opak. Bradavice čekala ještě dlouhá cesta do obnovení jejich původní slávy, ale stav budovy už byl natolik dobrý, aby se mohli rozjet omezený provoz. A kdo by mohl být lepšími pokusnými králíky, než bývalí studenti? Ti, kteří byli v půlce roku vyhnání, ti, kteří potřebovali ukončit vzdělání, či si jen doplnit učivo, aby od září mohli nastoupit do dalšího ročníku. Mnozí sice přestoupili na jiné instituty, ale byli i tací, kteří se do Bradavic rádi vrátili. I když strop ve Velké síni stále odrážel pouze strop, i když se schodiště měnila jen občas a velmi neochotně.
Ale všechno bude.
Jako ředitel v to doufal. Jako ředitel, který tuhle šaškárnu musel uspořádat a který se jí také musel zúčastnit. Jenom děkoval Merlinovi, že mu dal sílu a přítelkyni, která mu s tím vším pomohla. I když si Merlin mohl odpustit toho nechutně vlezlého vlkodlaka, který mu v posledních týden pil krev. Merlin z něj měl spíš udělat spíš upíra.
„Tak co?“ objevil se u něho právě, když se se skleničkou zdekoval z centra dění.
„Co co?“ hrál si Severus na nechápavého.
„Už ses jí zeptal?“
„Nejsi nějaký zvědavý?“
„Severusi!“ zamračil se Remus. „Na co čekáš?“
„Až začnou otravní vlkodlaci létat a odletí někam daleko,“ zavrčel.
„Klidně si kvůli tobě nechám do zadku přidělat vrtulku,“ vytrhl mu skleničku s šampaňský a na jediný lok ji do sebe kopl. Severus ho zavraždil pohledem. „Hermiona šla právě do centrálního stanu, je tam sama. Lepší příležitost nedostaneš.“
Lektvarista na něho nepřestával upírat nenávistný pohled.
„Severusi, víš, že mě pohledem nezabiješ. I když mi je jasné, že po tom teď tajně toužíš.“
„I zcela netajně,“ zavrčel. „Já tě varuju, vlku...“
„Ne, já varuju tebe, Severusi, jestli sebou nehneš, tak mi před Hermionou něco uklouzne a...“
„A mně potom uklouzne jedna ošklivá kletba!“
Remus se ušklíbl, věděl, že Severus nakousnutý. „Klidně to risknu. A ty?“
„Potřeboval bych si s tebou promluvit,“ začal Severus, jakmile vešel za Hermionou do stanu. Musel to říct hned, než ztratí odhodlání.
Podívala se na něho od stolu. „Ehm... jasně, o co jde?“ Tohle vypadalo na vážný rozhovor a po minulých zkušenost se Severusem netušila, jestli se má těšit nebo spíš děsit.
„Ale slib mi, že mě necháš domluvit.“
Znovu přikývla.
Severus si povzdechl, jako kdyby to, na co se chystal, skutečně udělat nechtěl. Hned na to vzal její ruce do svých dlaní a k Hermionině neskonalému šoku si začal klekat na jedno koleno. Vytřeštila na něho oči - opravdu se chystalo to, co si myslela, že se chystá?
Když však sáhl do kapsy a vytáhl tu zpropadenou sametovou krabičku, už nebylo pochyb.
Já mám halucinace! Kocovinu! Jsem zkouřená! LSD! Cokoliv, tohle přeci nebylo možné!
„Hermiono,“ začal konečně, „vím, že nejsem to nejlepší, co tě v životě potkalo. Vím, že k dokonalosti mám daleko a občas se chovám jako neskutečný pitomec, ale…“ Zarazil se. Na dlouho.
Hermiona měla trochu pocit, že si připravil nějakou řeč, kterou náhle zapomněl. A jí připadalo, že mlčí celou věčnost.
„Zkrátka vím, že to se mnou není jednoduché,“ dodal, než se opět na dlouho odmlčel. Nenašla však odvahu na to, ho přerušovat. Sama totiž hledala hlas. „Teď bych měl říci něco jako vezmeš si mě, ale já si tě vzít nechci.“
Zamračila se. Cože? Nechce? Takhle to být nemá, nebo ano?
„Vlastně chci. Teda jako nechci, ale vlastně chci. Chápeš, jak to myslím? Chápeš, že si tě chci vzít, ale nechci tě žádat o ruku… ne, to jsem neřekl správně… chci tě požádat o ruku, ale… Obráceně, chci tě požádat o ruku, ale nechci si tě vzít… tedy jako chci, proč bych tě jinak žádal o ruku, ale na druhou stranu zase… nechci a…“
„Severusi. Severusi,“ zarazila ho a jemně si přitáhla jeho ruce k sobě, aby ho donutila se na ni podívat. Povzbudivě se něho usmála. Očividně byl úplně mimo a ona ho potřebovala povzbudit. Potřebovala slyšet, co jí chce říct! Chtěla to slyšet. I když uvnitř hrudi jí srdce bušilo jako splašené, protože věděla, co chce říct. „Prostě mi to jenom vysvětli, ano?“
S povzdechem přikývl. Věděl, že tohle nebude dobrý nápad. Nejraději by se zvedl a prostě řekl, že ať na to zapomene. Nebo jí dal prsten a vynechal by ty nesmysly kolem. Měl ale strach, že potom by ho nepřihnula. „Já…“ znovu dlouze vydechl, musel se uklidnit. Zavřel oči a teprve, když je znovu otevřel, tak se zdál klidný. „Chci si tě vzít, ale ne teď. Nech mě to vysvětlit!“
Hermiona se ušklíbla, vůbec neměla v plánu ho přerušovat.
„Vím, že je těžké se mnou vyjít. Jsem protivný, náladový, žárlivý mizera, který občas udělá cokoliv, aby od sebe lidi odehnal. Vím, že nejsem atraktivní ani oblíbený. Ale taky vím, že jsi asi jediná žena, se kterou jsem ochoten… strávit zbytek života,“ dodal trochu nejistě. „Jenže jsme spolu dost krátce. Ty měsíce teď a předtím sice můžu považovat za docela… úspěšné, ale nejsem si jistý, jestli to je dost na to, abychom spolu byli schopni strávit zbytek života bez toho, aniž bychom se sežrali. To myslím budeme oba schopni říci za dva… tři roky.“
Pragmatik vždy a ve všem, že?
„A proto jsem tě chtěl požádat, aby ses stala mojí snoubenkou. Aby každý, kdo na tebe jen pomyslí, včetně toho tvého kamaráda,“ odplivl si, „věděl, že jsi moje a já se tě nehodlám vzdát. A abys ty pokaždé, když něco plácnu, udělám ti žárlivou scénu a ublížím ti… aby ses mohla podívat na ruku a vědět, že jsem to nemyslel vážně. A že tě chci zpátky. A že tě miluju,“ dodal, jako kdyby očekával, že za to dostane políček.
Zalapala po dechu. Tohle bylo poprvé!, co jí to řekl. Poprvé za celou tu dobu. Říkal jiné věci, že ji má rád, že je jeho... ale nikdy neřekl tato slova. Až do teď.
„I když to asi už nikdy neřeknu takhle přímo.“
Na tváři jí v tu chvíli pohrával úsměv šťastného idiota, i když jí bylo do pláče. Popotáhla.
Trochu se zamračil. „Co je?“
„Nic,“ pokrčila rameny a její hlas trochu přeskočil. Možná to bylo tím, že měla oči zaplněné slzami. „Čekám, až domluvíš.“
Trochu si odkašlal, když pustil její ruce a otevřel krabičku. „Hermiono Grangerová, za…“
Ani nestačil říci víc, protože v tu chvíli se odtrhla celta a dovnitř nakoukla Lucy. „Hermiono, prosím tě, je tu Walterin a potřebuje eeeeeeeeeeeehm…“
Příchozí zůstala stát ve vstupu a to, že nebyla schopna slova, bylo velmi mírně řečeno. Co byste taky dokázali říct, kdybyste viděli svoji spolužačku a profesora v situaci jako je tahle?
Snape zatnul zuby, ale nepohnul se ani o píď. „Nějaké přání, slečno?“ zavrčel.
„Eeeeeeeeeeeeeeeehm…“
Na co že se jí to ptal?
„Tak-raději-vypadněte!“
„Ne... totiž jo. Nic důležitého a já… já… já půjdu. To víte… práce a tak… Musím ještě… natřít… Bradavice… jo, to je ono… natřít je... “ Blekotala, když couvala, a v další chvíli zmizela za vstupní plachtou. Oběma bylo jasné, že tahle novinka se rozběhne všude rychlostí blesku.
Hermiona se zašklebila ještě víc, i když bez tohohle vyrušení by se obešla. „Kde jsme skončili?“
„Přetrhla mi niť,“ zavrčel a trochu se posunul, už ho bolelo koleno. „Zkrátka a dobře, přijmeš ode mě ten prsten?“ zeptal se nakonec. Jaképak s tím průtahy?
Dlouze na něho hleděla. Na jednu stranu měla chuť mu říct, že tohle není ta věta, která se obvykle používá, ale věděla, že už i tak to od něho byl heroický výkon. Měla taky chuť mu skočit kolem krku a zakřičet ano, ale uvědomovala si, že stejně jen stojí a šklebí se na něho.
„Řekni něco,“ zamračil se na ni. A vůbec si neuvědomil, že to byla ta samá věta, kterou použil po jejich prvním vzájemném vyznání tehdy na břehu Temže.
V tu chvíli se zamračila i ona, něco jí totiž došlo. „A... a myslíš to vážně? Jako vážně? Není to jen nějaký... já nevím... netlačí tě do toho někdo? Jestli jo, tak to dělat nemusíš. Nemusíš...“
„Třeba prostě chci,“ pronesl jen a popravdě nechápal, proč Hermiona vzlykla. Na tváři jí však zářil usměv, tak doufal, že to je dobré znamení. „Ty poslední týdny mi ukázaly, jak složitý náš vztah bude, když budeme mít každý vlastní kariéru, a já jsem si uvědomil, že pokud to budu chtít udržet... pokud si tebe budu chtít udržet... budu to muset říct. A já tě chci. Strašně. A napořád. Ale jestli ty nechceš,“ pokračoval hned, „jestli jsi nejsi jistá, nebo tak... tak prostě řekni ne. Nemusíš to přijímat jen proto, že to je zvyk. Já...,“ trochu nervózně se odmlčel. „Prostě bych byl radši, kdybych věděl hned teď, na čem jsem. Než abys mi za pár let řekla, že to byl omyl.“
To mohla za pár let zjistit tak jako tak, ale teď si to rozhodně nemyslela. Pustila jeho ruku a natáhle se k němu, aby mu mohla zvednou bradu a lehce ho políbit. Na rty a potom na nos. A potom by ho nejraději zlíbala celého.
„Tak?“ zeptal se, když už mu to ticho přišlo nesnesitelné.
„Tak… asi to zkusíme, ne?“
„To má být ano?“
„Ano,“ zašeptala a sklonila se, aby ho mohla znovu políbit. „Ano,“ zopakovala hlasitěji, když našla ztracený hlas. Možná kdyby u toho nebulela, bylo by to efektnější.
Vyndal z krabičky prstýnek a nasadil jí ho na prst. „A znamená to, že dostanu ještě jeden prsten, až si mě budeš chtít skutečně vzít?“ zeptala se zvědavě.
Odfrkl si. „Ty mě chceš zabít. A upozorňuju, že pokud se ti nebude líbit, směřuj reklamace k Weasleyové a skoro-Lupinové.“
Zasmála se, očividně s tím prstenem nechtěl mít nic společného. A potom jí něco došlo. „Počkej, ty dvě o tom věděly?“
„Ano, před čtvrt rokem mi ho pomáhaly vybírat.“
„Před čtvrt... rokem? Tys mě chtěl požádat o roku čtvrt roku?“
„Od té tvojí večeře s Weasleym. Tedy přesněji od té naší hádky. Uvědomil jsem, že... no...“
„Takže Ginny s Alicí to věděly čtvrt roku a neřekly ani slovo? Já je přetrhnu!“
„To můžeš, při tom vybírání jsem k tomu taky neměl daleko. Ou, moje kolena. Už se musím postavit,“ zaúpěl po chvíli a začal se škrábat na nohy. „I zdraví kvůli tobě riskuji.“
„Ale jdi, ty můj stařečku,“ zamručela mu do ucha, když si ho k sobě zase přitáhla. Věděla, že tohle nesnáší, ale bez toho pošťuchování by to snad ani nešlo.
Odfrkl si. „Počkej, já ti večer ukážu stařečka,“ zavrčel, ale pak už si jen užíval tu úžasnou ženu ve své náruči. Svoji přítelkyni.
Svoji... snoubenku.
Nevěřil, že udělal.
„Děkuju,“ zašeptala. „Popravdě jsem nikdy nevěřila, že bys pro mě něco takového udělal.“
„Já taky ne,“ připustil a opřel si svoje čelo o její, „a doufám, že to bylo poprvé a naposledy.“
„Ne, že by se mi to nelíbilo, ale taky v to doufám,“ usmála se na něho.
Dlouho tam jen tak stáli a užívali si přítomnost jeden druhého. Než si Severus povzdychnul. „Měli bychom jít. Už teď se ta zpráva určitě dostala až do Londýna a zpátky.“
Ušklíbla se. „Co jim řekneme?“
„Já nevím… co třeba pravdu?“
„Že se jejich obávaný profesor žene do chomoutu?“
Ohrnul ret. „A co třeba to, že obávaný profesor konečně někoho lapil do svých sítí.“
Zaškaredila se. „Hm… moje verze je lepší.“
„Jen aby, slečno Grangerová, jen aby.“
Políbil ji.
„Tu Grangerovou bych si asi měla užívat, dlouho už mi to jméno nezůstane.“
„Myslím, že nějakou chvíli si ho ještě necháš.“
Zamručela. I tak v tom byl příslib, i když vzdálený.
„A co takhle nic neříkat?“ pokračoval po chvíli. „Jenom jim ukázat, že jsi moje. A já tě nikomu nedám.“
„V tom případě se ani já nehodlám dělit,“ vrátila mu.
„Tak to beru.“
„Tak domluveno.“
A stvrzeno polibkem.
Venku je přivítal dav, který stepoval před stanem, jako fanoušci čekající na svoji hvězdu. A tady byly hvězdy hned dvě a pěkně vyděšené, když se odvážili vylézt ven a uviděli to boží dopuštění.
Všichni utichli a hleděli na ně s němou, ale o to důraznější otázkou.
„Tak co?“ ozvala se nakonec Giny stepující v první řadě.
„Je celá vaše,“ popostrčil ji Severus dopředu a než se nadávali, sám byl o dobrých deset metrů dál.
„Zrádče!“ zakřičela na něho.
„Hodláš si vzít zmijozela, zvykej si,“ zavolal na ni s pokrčením ramen.
„Je to pravda?“ vybafly na ni hned dívky, které jí obklíčily jako roj. „Řekla jsi ano? Řekla jsi...?“
S povzdechem jen zvedla ruku, na které se v odpoledním slunci zaleskl zásnubní prsten. „Už to tak asi bude.“
„Juchůůůů!“

Že by přeci jen happyend? O:-) Komentík?

Komentáře

<< >>



Všechna práva vyhrazena autorce J.K.Rowlingové.

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek