jméno firmy
Zapovězenci




Táááák, moji milí... jak už někteří z vás postřehli v chatboxu, Zapovězenci už jsou v mém počítači pěkně dopsány. Hureeeej! :) Kapitol je celkem 85 a malý epilog, který nevím, jestli uveřejním, protože se na testovacích subjektech moc neosvědčil. Nicméně jsem vás chtěla znovu požádat, zda se zůčastníte konečných oslav se svojí povídkou. Jeden kousek už mám od Wixie a rozhodně se můžete těšit. Kdo bude další??? Zasílejte na email blesk.fanfiction@centrum.cz.


Kapitola 84. - Životní kotrmelec

„Mně nevadí, žes mě do toho boje o ředitelské křeslo zapojila,“ pronesl smířlivě o dvě hodiny později, když seděli naproti sobě u stolu a upíjeli čaj. Po dlouhých minutách vyčítání, dohadování a vzájemného odpouštění. Ani jeden z nich však neměl pomyšlení na spánek, i když hodiny už pomalu směřovaly k ránu. „Mně vadí, žes to dělala za mými zády.“
„Mělo to být tak trochu překvapení. Já vím,“ dodala hned, „pitomé. Nevhodné...“
„Nesnáším překvapení,“ zavrčel.
„To už jsem si všimla,“ vzdychla.
Vpadlo mezi ně nepříjemné ticho.
„Můžu se na něco zeptat?“ prolomila po chvíli opět to nervy drásající ticho.
Změřil si ji pohledem. „Zase jsme na začátku? Budeš se ptát, jestli se můžeš ptát?“
„Vím, že se ti ta otázka nebude líbit.“
„Pochybuji, že můžu slyšet něco horšího než včera,“ odfrkl si. Pohodlně se opřel na své židli a zahleděl se na ženu před sebou. „Ptej se.“
„Proč tak moc nechceš přijmout to místo ředitele? Nebo se o něj alespoň ucházet.“
Vydechl, dlouze. Přesně jako to dělal ve škole, když se něco chystal vysvětlit po dvacáté a první.
„Dobře, chápu, že to odmítáš,“ zarazila ho, „a nebudu tě přemlouvat, ani tě nutit. Vysvětlíš mi ale proč? Vždycky jsem si myslela, že Bradavice jsou tvůj život a teď, když už nebudeš moci učit, jsem myslela, že...? No...“
„Mám k tomu svoje důvody,“ odsekl a zvedl se od stolu. Jako kdyby ten rozhovor chtěl ukončit.
Otočila se za ním, když se postavil ke krbu. Zády k ní.
„To není odpověď,“ upozornila ho jemně.
Nejprve ji zpražil pohledem. Ten tón se mu ani trochu nelíbil. Její postoj mu však dával jasně najevo, že o pokud nedostane odpověď, nebude s ní řeč.
„Jsem Smrtijed.“
Dívka čekala, že bude pokračovat, ale on se k tomu očividně nechystal. „To je ten důvod?“
„Je ti to málo?“ zamračil se. „Kdo podle tebe dá dítě do školy, kterou vede přisluhovač zla?“
„Oficiálně uznaný za nevinného a…“
„To byl Malfoy taky!“
„Jenže Malfoy neměl Merlinův řád druhého stupně!“
Zarazil se. Náhle nechápal, o čem to mluví. Jaký Merlinův řád? „Cože?“
Vzdychla a promnula si čelo. „To... mělo být taky překvapení.“
Severus si chvíli nechával zapadat všechny informace do sebe. „To myslíš vážně? Merlinův řád? Pro mě?“ vydechl nevěřícně a zamračil se. „Ten mají dostávat hrdinové, ti nejlepší bojovníci, vědci… Co z toho jsem já?“
Podívala se na něho se zvednutým obočím. „Děláš si legraci?“ zeptala se ho. „Protože jestli ano, tak pěkně pitomou.“
„Myslím to zcela vážně,“ mračil se, „vždyť přeci...“
„Během první války jsi každý den nasazoval život a špehoval pro Brumbála a pro Řád. Během druhý války jsi bez mrknutí oka udělal to samé, i když jsi věděl, že to bude nebezpečné a zcela nevděčné. To vůbec nemluvím o tom, cos udělal pro Zapovězence. Šel jsi s námi přes celý les, vzal jsi na sebe odpovědnost za všechny ty studenty, kteří šli s námi. Pak jsi nás začal cvičit, naučil jsi nás všechno, abychom vůbec měli možnost přežít. A to, jak ses vydal mezi Smrtijedy, abys jim propašoval zprávy o Klíči duší, to byla už úplná sebevražda. Mám pokračovat? Mám říkat, kolika lidem jsi zachránil život? Harry? Já? Neville?...“
„Neudělal jsem nic, co by…“
„Sakra, Severusi, i ten blb Lockhart má Řád, chceš snad říct, že jsi horší, než on?!“
Zamračil se na ni. Vytahovat na něho toho napomádovaného ignoranta byla rána pod pás. „Tohle je podraz.“
„To není podvod, to je realita. Podívej se na to, co dokázal on a cos dokázal ty a…“
„Stejně nesouhlasím s tím…“
„Severusi, ještě jsi žádný Řád nedostal, tak to nebudeme řešit, ano?“ ukončila nakonec jejich debatu.
„V tom máš taky prsty ty?“ stáhl obočí.
„Ne,“ odsekla. Nelíbil se jí ten obviňující tón. „Tohle byl nápad Harryho. Tedy myslím. I když mám pocit, že s tím přišel někdo jiný. Alice možná.“
„Greenová?“
„Ano. Kvůli vlkodlačímu lektvaru. Nebo možná Neville. Jak jsi mu vyléčil ty uši. Ale teď, zpět k Bradavicím, znovu - proč to nechceš vzít?“
„Jsem Smr…“
„To už jsem slyšela!“ přerušila ho.
„Nikdo svoje dítě nedá do školy, kde…“
„To taky! Tvoje Smrtijedí minulost je vyřešená.“
„Jenže tady jde o mě!“
Nechápala.
„Já jsem nikdy nebyl oblíbený. Ani mezi kolegy, ani mezi studenty. A právem. A teď chceš, abych stál ve vedení školy? Abych ji pohřbil?“
„Alespoň už nebudeš učit,“ rýpla si, snad i doufala, že trochu odlehčí situaci.
„Ty to všechno překrucuješ,“ odsekl.
„Ne, ty to všechno překrucuješ! A hlavně mi neříkáš pravdu. Nikdy ti nezáleželo na tom, co si o tobě lidé myslí, tak se mi nesnaž tvrdit, že jsi s tím teďka začal. A ke všemu tě lidi dokážou mít rádi, když jim to dovolíš. Zapovězenci jsou toho jasným důkazem. Ano, občas jsi dokázal být osina v zadnici a lízt každému na nervy, ale taky víš, že to se děje jen když kolem sebe prskáš. Takže tohle nejsou důvody, proč to nechceš vzít, to jsou jen hloupé výmluvy!“
Probodl ji pohledem, ale nic neřekl.
„Že mám pravdu?“
Mlčel.
„Že mám pravdu?“ zopakovala, tentokrát mírněji.
Neochotně přikývl.
Přistoupila k němu blíž a jemně mu položila ruku na rameno. Už se naučila, že jestli z něho chce něco dostat, tak to rozhodně nesmí páčit, tím by ničeho nedosáhla. „Řekneš mi ten důvod? Ten pravý důvod?“
Neodpověděl hned. „Nemůžu to místo vzít. Ne, když byl přede mnou Brumbál.“
„Proč?“
„Když nastoupím na místo ředitele, odradím všechny studenty. A všechno, o co se Albus celá ta léta snažil, bude zničeno.“
„Proč by…“
„Od dob zakladatelů nebyly Bradavice tak významné. Albus byl pro školu vším stejně jako ona pro něho. Byl schopen čehokoliv pro Bradavice… i zemřít. A já teď mám tohle všechno zničit? To bych nemohl udělat. Už kvůli Albusovi… už kvůli sobě,“ dodal.
Ano, věděla, že Severus bral Albuse jako přítele, jako osobu, ke které měl neskutečnou úctu. A se zničením jeho odkazu by se nikdy nedokázal smířit.
Musela přemýšlet, co na to říct. „Takže to necháš někomu jinému?“
Nechápavě se na ni otočil.
„Přenecháš školu někomu, kdo o Brumbálově vizi nebude vědět absolutně nic a zničí všechno, o co se snažil? Co ty víš, co potom ze školy bude. Dívčí institut jako Krásnohůlky? Škola černé magie jako Kruval? Nebo škola pod politickým vlivem jako Rudolfinum? To chceš?“ zeptala se jemně, ale přesto důrazně.
Zamračil se. Tohle ho nenapadlo, ta její logika ho občas štvala.
„Proč já?“ zeptal se nakonec. „Proč ne třeba… Minerva?“
„Byla první volbou,“ přiznala dívka, „ale odmítla to. Prý se nehodlá poutat k ředitelskému křeslu. Byla ochotna vzít kolej i učení, na rok byla ochotna svolit i se zastupováním, ale ředitelský post rezolutně odmítla. Prý už to není učení, ale úředničina,“ vysvětlila.
„A já ti připadám jako úředník?“
„Ty jsi hlavně bojovník. A ten ředitelský post teď bude pěkný boj,“ vysvětlila a dlouze se mu zahleděla do očí. „Ale pokud nechceš... dobře. Chápu. Napadá tě někdo jiný?“
„Co třeba Potter? Bradavice ho očividně mají rády.“
„Harry?“ vydechla překvapeně. „Dokážeš si Harryho představit jako seriózního ředitele?“ zeptala se trochu skepticky. „Ten má teď dost problémů sám se sebou.“
Uznal, že to je pravda. Koukal před sebe a očividně byl myšlenkami někde úplně jinde. Na začátku mu tahle možnost připadala úplně nemyslitelná, ale teď… podložena dívčinou skálopevnou logikou…
„Zkusíš to?“ zeptala se ho po chvíli.
„Já nevím,“ zavrtěl hlavou, „budu si to muset v klidu promyslet.“
Přikývla. Pochopila, že to je pokyn k ukončení jejich rozhovoru. „Tak... já půjdu.“ Za normálních okolností by tu v klidu zůstala, ale díky posledním událostem věděla, že by neměla dráždit hada. Musí mu nechat prostor, aby se sám rozhodl. Zvedla se ze svého místa, ale ve dveřích ji zarazil jeho hlas.
„Grangerová, jsou tři ráno, nikam nepůjdeš.“ Jeho hlas zněl jasně a pevně. A taky profesorsky, jako kdyby nebyla opět víc, než studentkou. Pitomou studentkou. „Nezapomínej, že jsi pořád v Zapovězeném lese.“
„Je to kousek.“
Odfrkl si. „... jsou poslední slova vytesána na náhrobku,“ glosoval ji. „Říkám ti, že nikam nejdeš. Až se vrátím, chci tě najít spící v posteli. A ani na krok.“
Složila ruce v bok. „Víš, že jsi občas děsně panovačný?!“
„Zvykej si.“
„No to... moment, a kam chceš jít ty?“ uvědomila si, že si na sebe bere svetr.
„Do lesa.“
„Do lesa?“ vydechla. „Teď? Jsi pořád v Zapovězeném lese.“
„Jenže já už tu na rozdíl od tebe dva roky žiju,“ ušklíbl se na ni. „Se zdejšími bytostmi už jsem se docela sžil. Nečekej na mě,“ dodal ještě, ale v další chvíli ho už nebylo.
Chtěla vyběhnout za ním a vymlátit mu tu pošetilou myšlenku z hlavu, ale nakonec to udělala. Už jejich vztah narušila dost, nemělo cenu se ho pokusit změnit ještě víc. I když ji určitě čeká dlouhá noc.

***

Už se začalo rozednívat, když opatrně vklouzl do dveří.
V krbu dohoříval oheň, vzduchem se nesla slaná vůně pečeného masa a v křesle spala do deky zabalená mladá žena. Očividně na něho přeci jen čekala.
Usmál se pro sebe.
Na jednu stranu ho strašně hřálo u srdce, že zůstala.
I když ho včera neskutečným způsobem vytočila, chyběla by mu. Obdivoval ji, že za ním dokázala přijít a donutit ho k mluvení. On sám by se nejraději někam zašil a tvářil se, že ty měsíce předtím prostě nebyly. Že ona nebyla. Dokázal by to předstírat dokonale, zatímco uvnitř by ho to rvalo na kousky. A pokud už to Hermiona znovu neudělá... snad by byl ochoten jí dát druhou šanci.
I když rozhodně měl v plánu ještě nějakou chvíli trucovat. Bude to znít egoisticky, ale ta její péče se mu líbila. Ale rozhodně si bude dávat sakra pozor, na všechno, co bude dívka dělat.
Přihodil do krbu poleno, aby oheň vydržel až do rána a poté opatrně zvedl ženu do náruče. Cosi zabrblala obtočila mu ruce okolo krku, ale neprobudila se. Položil ji do postele a vklouzl vedle ní.
Nebyl si jistý, jestli jí po tomhle dokáže ještě někdy úplně věřit, ale byl ochoten to zkusit. Možná ne hned teď, ale v budoucnu snad.
Přitulila se k němu.
Nevěděl, jestli podvědomě, nebo se probudila. Po chvíli jen pootevřela oči a věnovala mu slabý úsměv, jako kdyby byla ráda, že se k ní vrátil.
Přikryl je dekou.
Přitulila se k jeho ruce, když jí přitáhl deku až k ramenům. Dokonce i lehce nasála jeho vůni. „Máta?“ zeptala se v polospánku.
Stáhl ruku, doufal, že svoji předchozí činnost dokáže skrýt. Ale očividně ne. „Albus ji měl rád.“
Byla příliš unavená a polospící, aby se zabývala tím, co to znamená. Rozhodně netušila, že předchozí hodiny strávil Severus klečením vedle ředitelova hrobu a sázením sazeniček čerstvé máty. Ale to nebylo důležité. „Byl jsi za ním?“
Přikývl. „Potřeboval jsem si s někým promluvit.“
Znělo to hloupě, chodit si promluvit s mrtvými, ale chápala to. „Co ti řekl?“ zamumlala, ale snad ještě dřív, než to dořekla, tak se opět propadla do říše snů.
Lehce jí prohrábl vlasy. A políbil na spánek. „Připomněl mi, že si každý zaslouží druhou šanci.“

*** po čase ***

„Dovolte mi, vážení přítomní, abych jménem Školní rady Školy čar a kouzel v Nových Bradavicích, přivítal na oficiálním vyhlášení výběrového řízení na ředitelské místo Školy čar a kouzel v Nových Bradavicích.“ Artur Weasley si nasadil brýle a zahleděl se do svých lejster.
Severus si na svém místě odfrkl, tyhle traktáty nenáviděl. Proč se lidi vyžívali v tom natahovat na tři hodiny to, co se dalo sdělit jedinou větou? Věděl o dalších třiceti místech, kde by byl raději, než teď tady. A to nemluvil o tom, že by tím udělal rozhodně víc práce, než vysedáváním a posloucháním těch žvástů. Také si však byl vědom toho, že to je nezbytné a formální.
Mladá žena sedící vedle něho vzala jeho dlaň do své a propletla jeho prsty se svými. Usmála se na něho.
Úsměv jí vrátil.
Od té doby, co se spolu téměř rozešly, uběhl dobrý čtvrt rok.
Rok se přehoupl přes zimu a pomalu se vracela jaro.
Ty téměř čtyři měsíce nebyly snadné. Ani v jejich boji, ani v jejich vztahu. I když se dali dohromady téměř okamžitě, Severus si uvědomoval, jak dlouho mu tehdy trvalo opět vložit do Hermiony plnou důvěru. I když je pravda, že se snažila. Snažila se tak moc, že se ptala a ujišťovala ve všem, co se jen trochu týkalo jeho. Ptala se i na věci, které do té doby dělala automaticky. Nutno říci, že mu to už po týdnu začalo lézt na nervy. V dalších měsících však musel uznat, že se dívka snaží seč může. Samozřejmě se spolu hádali, bez toho by to nejspíš ani nešlo, nikdy už se však neodvážila udělat cokoliv za jeho zády.
Byl rád, že jí tu druhou šanci dal. Stejně jako ji ona kdysi dala jemu.
A co se týkalo „jeho“ ředitelské pozice... Nechtěl to místo přijmout. Měl k tomu svoje důvody. A Minervu pěkně spucoval, věděl, že v tom musela mít svoje vrásčité prsty. Také s ní však strávil jednu dlouhou probdělou noc, kdy spolu nad čajem a lahví sherry vzpomínali na Albuse a meditovali nad životem. Z té noci si odnesl hodně, nic konkrétního, ale zkrátka hodně. A mezi tím vším i rozhodnutí se o pozici ucházet.
Albusovi to dlužil.
A tak po vší té administrativě a programu a plánování tu najednou seděl. Na oficiálním veřejném zasedání, kde se rozhodne o osudu Nových Bradavic. Protože ač ty byly stále v procesu oprav a úklidu a dřív než za půl roku tomu se situace nezlepší, potřebovaly ředitele. Potřebovaly veřejného zástupce, a tím už nikdo ze Zapovězenců být nemohl.
„Rada Nových Bradavic pečlivě prozkoumala všechny předložené plány a vize a po tajném hlasování došla k jednoznačnému rozhodnutí.“
Ač by to nikdy nepřiznal, měl strach. Ani ne tak děs, jako spíš trochu strach z neznáma. Že to dopadne špatně. Nemyslel hlasování, věděl, koho Školní rada vybrala. Věděl, kdo volil pro něho a proti němu. Vždyť i jeho plány byly sestavovány s celu Radou a brali jeho názor už jako ředitelský.
Tohle byla jen formalita.
A divadlo pro veřejnost.
Pro veřejnost, která ho mohla roztrhat na kousíčky.
Mohla zatratit jeho. A s ním i Bradavice. A celé Albusovo dílo by bylo ztraceno.
Ale ne, to nesmí dopustit. Jako že je...
„... novým ředitelem Školy čar a kouzel v Nových Bradavicích se stává se sedmi hlasy z devíti...“
V Radě bylo 10 členů, ale vždy hlasovalo jen devět, aby nemohla nastat patová situace.
„...Severus Snape.“
Ozval se potlesk, ze zadních řad od Zapovězenců jasný, zepředu spíš vlahý a trochu překvapený.
S povzdechem se zvedl, Hermiona mu ještě stačila vtisknout lehký polibek a zašeptat, „ty to zvládneš.“ A nemyslela tím tenhle okamžik, myslela všechno od tohoto okamžiku. Jeho život, který se právě převracel.
Cestou k pultíku na něho bleskaly fotoaparáty a Hermiona věděla, že už ve chvíli, kdy tam došel, měl chuť po nich mrsknout nějakou šťavnatou kletbičku. Jeden fotoaparát mu bliknul přímo do tváře. Ten fotograf očividně pozbyl pud sebezáchovy.
Zahlédla, jak Severus sevřel prsty okraj stolečku.
„No, tak... to zvládneš,“ šeptala pro sebe zoufale. Dokázala si představit, jak dopadne, jestli teď tady přede všemi nějakého toho fotografa uhrane. To by byl průšvih!
„No tak... no tak...!“ objevil se vedle nich Henry a zatlačil novináře o kus dál. „Trochu vychování.“
Bleskání sice pokračovalo, ale alespoň už nebylo tak intenzivní a nechutné.
„Dámy a pánové,“ začal Severus a lehce si odkašlal, „vážená Rado. V první řadě bych vám chtěl... poděkovat za vaše zvolení,“ podle jeho tóny ty díky nebyly tak vstřícné, jak by se mohly zdát, „i když je zde nutno říci, že za tuto pozici nejsem vděčný.“
Hermiona v duchu zaúpěla.
„Hele,“ zaťukala ji na rameno Ginny sedící za ní, „ten projev jsi mu psala ty?“ ušklíbla se.
„Co myslíš?“
„Doufám, že ne. Jinak se začnu bát, že je snapeovština nakažlivá.“
„... stav, ve kterém se Nové Bradavice nachází,“ pokračoval Severus, „je velice vážný a bude trvat ještě dlouhé měsíce, než se nám podaří uvést školu do provozu. I když je mi jasné, že někteří z vás považují moje zvolení za nevhodné nebo neadekvátní, ujišťuji vás, že...“
Hermiona úplně viděla, jak se v tu chvíli nadechuje k tomu, aby poslal všechny novináře a skeptiky s jejich názory k šípku. Nebo na nějaké hodně temné místo. Nedělej to, Severusi, prosím... nedělej to. Potřebuješ je.
Věnoval ji jeden pohled. Potřeboval vědět, že tam je.
„... že se pokusím všechny vaše pochybnosti vyvrátit,“ dokončil. „Bradavice byly prestižní školou se skvělými výsledky a já se budu snažit v této tradici pokračovat. Protože to je to, co by si Albus Brumbál jistě přál. Uvědomuji si, že moje minulost Smrtijeda není nejlepším jménem pro vzdělávací institut, ale uvědomte si prosím, v jaké době jsme žili a jaké oběti jsme pro ni museli přinést.“
Moje reputace byla jednou z nich, to tam nezaznělo, ale Hermiona to věděla. A byla na něho hrdá. Hrdá za každou větu, kterou řekl. Za každého novináře, kterého donutil sklopit hlavu a zamyslet se. Za každou vteřinu, kterou se ovládl a nikoho neproklel.
Byla na něho skutečně hrdá.
„... a nyní, pokud máte nějaké dotazy,“ dodal nakonec, „nechte si je pro sebe.“
Zaúpěla. Dobře, už ne tak hrdá.
Židle za ní se málem převrátila, Ginny se očividně dobře bavila.

***

Udržovat vztah, když se s někým vídáte každý večer, nebylo to nejhorší. Rozhodně to bylo snazší, než když pracují oba dva a každý s úplně jinou pracovní dobou.
Hermiona vstávala každé ráno časně a odcházela do práce, zatímco Severus vstával později, než se vydal do své provizorní kanceláře. Tam se poté zabýval bradavickými záležitostmi, nadával nad administrativou a prolínal každého úředníka, který na zemi existoval. Odpoledne se pak nevrlý vracel zpět domů, kde se s Hermionou míjel, nebo ji spíš nacházel spící. Jeho však stále ještě čekala práce v laboratoři, protože dokud nebyly Bradavice oficiálně otevřené, nebyly ani řádně financované a on potřeboval příjem, který mu i nadále poskytovaly lektvary. Když pozdě v noci vylézal z laboratoře, jeho přítelkyně už spala zaručeně.
Samozřejmě, že si svůj vztah vynahrazovali o víkendech či volných dnech, ale Severus začínal mít pocit, že mu jejich vztah protéká mezi prstama. Dívka se mu vzdalovala a s přibývajícími obyčejnými dny začínal cítit znepokojující stereotyp.
Stereotyp, který ho děsil. Protože pokud Hermionu ten vztah nebude bavit, odejde.
Opustí ho.

A najde si někoho, kdo ji bude moct dát víc, než jen studenou postel každý večer.
Důkaz jeho slov přišel několik týdnů na to, když večer našel v domě místo Hermiony jen stručný vzkaz.
Jsem s Charliem na večeři, nevím, kdy přijdu. V troubě máš maso. H.

Ten vzkaz zmačkal do malé kuličky snad ještě dřív, než ho dočetl.
Proč ten drakobijec? Proč ze všech chlapů na týhle planetě se musí zahazovat právě s ním? Nikdy mu tak úplně neodpustil ten krátký románek, který s Hermionou měl. Ani to, že ji vystavil nebezpečí a nechal ji zranit drakem. Nikdy mu to nevyčetl, i když k tomu měl tolikrát chuť. A dělal to jenom kvůli ní.
Kvůli té, která si s ním teď určitě někde užívala.
A ještě mu to takhle napíše!
Vysmívá se mu snad?
Naznačuje něco?
Nutil se uklidnit, nechtěl dělat předčasné závěry, i když jeho vnitřnosti byly stažené a srdce se chtělo probít z hrudníku ven. Musel se uklidnit, jinak něco rozbije. Ač se však snažil sebevíc, jakmile se žena objevila ve dveřích a na tváři jí hrál ten spokojený úsměv, měl pocit, že se mu zježily všechny chloupky na těle.
„Kdes byla?!“ vyštěkl na ni.
Trochu se zarazila, než hodila plášť přes křeslo. „Taky tě zdravím. Byla jsem na večeři, nechala jsem ti vzkaz.“
Odfrkl si. „Jak se má drakobijec?“
„Charlie se má fajn, díky za optání. Mohl bys toho laskavě nechat? Štěkáš jak uražený hlídací pes.“
„A to by mě nemělo urážet, když se mi přítelkyně tahá po nocích se svým expřítelem?“
Zamračila se. „Tuhle větu jsem raději neslyšela, Severusi. S nikým se netahám! Byla jsem na večeři. S kamarádem. Věděl jsi o tom, tak nechápu, proč se vztekáš?“
„Ano, věděl jsem to. Pěkně děkuji. Napsat mi, když už s ním jsi pryč, mi vážně moc pomáhá.“
„To bylo jen připomenutí, říkala jsem ti, že s ním jdu.“
„To tedy neříkala! Nedělej ze mě...“
Naštvala se.
Šáhla do šuplíku a vytáhla jeho diář stejně jako popadla stolní kalendář. „A co je tohle?“ strčila mu to před oči. Na obou místech bylo u dnešního data napsáno ženinou rukou 19h - H. a CH. Casablanca. „Napsala jsem ti to do obou kalendářů, abys to věděl. Napsala jsem ti sem i místo, kde jsme byli, aby sis nás mohl přijít zkontrolovat,“ pokračovala, „Nemůžu za to, že mě vůbec neposloucháš a myslíš si o mně kdo ví co!“ práskla s oběma kalendáři o stůl. „Laskavě si nejdřív zameť před vlastním prahem.“
Našpulil rty. Dobře, tohle asi trochu pohnojil. „Prostě se mi nelíbí, když obcházíš večeře s cizíma chlapama.“
Střelila po něm pohledem. „Neobcházím, na večeři jsem nebyla už dobrý půl rok, protože ty nemáš čas.“
„Tak promiň, že vydělávám. A to ředitelování byl tvůj nápad!“
„Mluvím o lektvarech, jeden večer by ses bez nich obešel. Jenže ty prostě nepřipustíš, že bych tě mohla živit. A já taky nekomentuju, že se scházíš s Michaille, tak radši pomlč!“
„Michaille je vdaná a má čtyři děti.“
„A Charlie je zase oženěný za svoje draky, jaký v tom je rozdíl?!“ prskla na něho jako kočka. „Hele, Severusi, nehodlám se hádat. Jdu do sprchy a spát, jestli mi chceš něco říct, tak si to nech na ráno. Nebo mi to spíš napiš,“ zaslechl tlumeně z chodby.
Dobře, v něčem měla pravdu, ale za to nemohl, že představa Hermiony s někým cizím... chlapem... ho nutila vidět rudě. Zvlášť teď, když se mu takvzdalovala. S povzdechem musel uznat, že tohle si žádá drastická opatření.

***

Ginny Weasleyová seděla u Děravého kotle, pročítala Týdeník čarodějky a čekala.
Už tu měl být. A on přeci chodil přesně.
„Gin?“
Zvedla hlavu. Před ní stála Alice a měřila si ji zkoumavým pohledem.
„Alis,“ objala zrzku svoji kamarádku, kterou už dobrý půl rok neviděla. Inu pracovní vytížení je pracovní vytížení. „Jak se máš? Co tu děláš? Posaď se.“
„Ale... jedna... schůzka. Ale znáš to, všechno při starým. Naštěstí.“
„Pořád s Remusem?“
Alice lehce červenala. „Jo, pořád.“
Zrzka se zasmála. „Teda, vy dvě hrdličky. A svatba nebude? Jak už jste spolu dlouho?“
„Víš, že už to snad radši ani nepočítám?“
„Možná bys měla, nějaká svatba by se šikla.“
„Výborně, dámy, vidím, že jste se potkaly,“ ozvalo se nad nimi, když je zakryl stín. Severus Snape, oblečený do mudlovského stál nad nimi a snad se i pokoušel o úsměv.
„Ty čekáš na něj?“ zeptaly se navzájem.
„Ano, slečny,“ odpověděl jim, „obě tu čekáte na mě, jsem rád, že jste si na mě udělaly čas. Potřeboval bych od vás malou pomoc.“
„Jak velká je malá pomoc?“
„Nebojte, slečno Weasleyová, to zvládnete i vy.“
Ušklíbla se. Byla ráda, že se něco nikdy nezmění.
„Půjdeme?“ pokynul jim.
Ginny mávla na číšníka, aby jí útratu zapsal a společně s Alicí následovala muže ven do mudlovského Londýna.
„Nevíš, kam jdeme?“ zeptala se šeptem své společnice.
„Nemám ponětí,“ pokrčila vlkodlačice rameny.
„Severusi, kam to jdeme?“ optala se zrzka. Nikdy nechodila moc okolo horké kaše.
„Dočkejte času...“
„... jako husa klasu,“ dodala Ginny pro sebe. „Počkat, mám to chápat tak, že jsme husy?“ zamyslela se. Nestačila se však zeptat, protože v tu chvíli muž zahnul do obchodu a ony ho musely následovat.
„Ty, Gin, ale to je přece...,“ vydechla Alice, než byla vtažena dovnitř.
„To mě poser,“ poskočila si zrzka tiše.
„Dobrý den,“ usmál se na prodavač obklopený kazetami se zlatými šperky, „přáníčko?“
„Ano,“ ujal se slova muž, „rád bych koupil zásnubní prsten.“
Obě dívky si vyměnily pohled, brady kdesi na podlaze.
„A v jaké cenové relaci? S diamanty? Brilianty? Čistě zlatý? Žluté zlato? Bílé zlato?“
Otočil se na ty dvě sochy, které přišly s ním. „To už nechám na těch dvou. Ale varuji vás,“ otočil se na ně a zasyčel, „jestli se Hermioně nebude líbit, tak si mě nepřejte...“

Že by přeci jen happyend? O:-) Komentík?

Komentáře

<< >>



Všechna práva vyhrazena autorce J.K.Rowlingové.

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek