jméno firmy
Zapovězenci




Táááák, moji milí... jak už někteří z vás postřehli v chatboxu, Zapovězenci už jsou v mém počítači pěkně dopsány. Hureeeej! :) Kapitol je celkem 85 a malý epilog, který nevím, jestli uveřejním, protože se na testovacích subjektech moc neosvědčil. Nicméně jsem vás chtěla znovu požádat, zda se zůčastníte konečných oslav se svojí povídkou. Jeden kousek už mám od Wixie a rozhodně se můžete těšit. Kdo bude další??? Zasílejte na email blesk.fanfiction@centrum.cz.


Kapitola 82. - Krok vedle

Něco do ní šťouchlo.
Tedy nejspíš někdo. Protože to bylo pravidelné a nepříjemné.
Její zastřená mysl se trochu projasnila.
Zamručela.
„Severusi, už ne,“ zamumlala rozespale. Ten chlap byl snad k neutahání. „Nech mě spát.“
Šťouchání neustávalo.
„Severusi!“ zaprotestovala a otočila se na druhý bok, snad i doufala, že z jeho dosahu. Ke svému překvapení však i na druhé straně nerazila na překážku. Na něco měkkého.
„Hmmmm...,“ zamručelo to něco, „Mio, nech si to na ráno,“ ozvalo se to rozespale.
Dívka sebou zavrtěla a chtěla se po tom hlase ohnat, ale poté jí konečně došlo, že tu něco nesedí. Pokud Severus ležel na druhé straně postele, tak kdo to do ní pořád sakra... au... šťouchá. Rozespale se posadila a rozhlédla se. Nemusela ani rozsvěcet, celý pokoj zářil jasným světlem.
Světlem patrona.
Velký vlk seděl u postele s jednou packou na peřině. To on do ní strkal. Nebylo příliš kouzelníků, kteří dokázali vyčarovat dostatečně silného patrona, který byl schopen fyzického kontaktu. Věděla však, že Alice toho schopna je. Už protože, že k tomu měla osobního učitele.
„Co...?“
„Hermiono, promiň, že tě budím,“ ozval se z vlčích úst Alicin hlas, „ale v Bradavicích se něco děje, docela bychom ocenili, kdyby ses ukázala. A pokud je s tebou Severus, tak ten taky.“
„Co je?“ probral se v tu chvíli oslovený a ještě napůl spící se posadil, mžourajíc na poloprůsvitné zvíře. „Co se děje?“ Věděl, že vyslaný patron nevěstí nic dobrého.
„Něco v Bradavicích.“
„A co...?“
„V oknech jsou vidět světla,“ pronesl opět vlk.
Oba dva ještě asi spali, zívali na celé kolo, ale ani jeden z nich se nezdál, že by mu světla v oknech přišla nějak významná nebo děsivá.
„Tak jim řekni, ať zhasnou, že přijdeme ráno,“ zamručel Severus, přetáhl si přes sebe deku a otočil se na druhou stranu postele.
Hermiona zívla. „Neměli bychom se tam jít alespoň podívat?“
„Co tam chceš v týhle tmě vidět?“ zeptal se jí a považoval jejich rozhovor za ukončený. Patron se už stejně rozplynul, a tak neviděl jediný důvod to řešit. Tedy alespoň do chvíli, než se ozvalo naléhavé ťukání na okno.
Sova.
„To snad...,“ vrčel Severus a přetáhl si přes hlavu polštář, zatímco se Hermiona vydala vyzvednou vzkaz.
„To je on Ginny. Prý ať co nejdřív přijdeme, že se něco děje na hradě.“
„Copak jsme nějaká záchranářská četa?“ ohradil se.
„Píše taky, že jestli budeš nerudně mručet, tak tě mám nechat doma a přijít sama,“ šklebila se nad vzkazem. Bylo možné, že ho Ginny znala tak dobře?
Sundal polštář z hlavy a zamračil se na ni. „Už jsem ti řekl, že nemám tvoje kamarádky rád?“
Jen pokrčila rameny, ale než se dostala ke slovu, ozval se venku šramot.
„Severusi? Hermiono?“ ozvalo se klepání.
Podle hlasu - Remus.
Muž zaúpěl. „Merline, co jsem komu udělal?“
„Už jsem ti říkala, že nemám tvoje kamarády ráda?“ vrátila muži kousavě a natáhla na sebe prádlo i noční košili, nemusel ji nikdo vidět nahou. Tedy nikdo další.
„Kdybych nebyl tak unavený, snad bych i vraždil,“ zvedl se neochotně z postele, natáhl na sebe kalhoty a vydal se na jednu možná-vražednou výpravu. „Co je?“ zavrčel na vlkodlaka za dveřmi. „Víš vůbec kolik je hodin?“
„Vím, ale máme problém.“
„Létající světélka na hradě, ano, už to vím. Ale to by snad do rána počkalo, ne?“
„Světýlka možná,“ přikývl Remus, „ale pozemky se začínají chvět, máme strach, aby nepovolila kouzla a hrad opět nesklouzl do jezera.“
Dobře, tohle už byl závažnější důvod k obavám. Severus si přejel rukou po tváři, ale v tu chvíli už ho míjela zcela oblečená Hermiona. Chtěl se jí zeptat kam jde, i když to byla zcela bezpředmětná otázka. A stejně k ní nedostal prostor.
„Počkám tam na tebe,“ políbila ho na tvář, než s Lupinem zmizela ve tmě.

***

„Tak mi ukažte ty vaše duchy,“ objevil se Severus nakonec u skupinky přešlapující nedaleko bradavického hradu a přitáhl si k sobě blíž kabát. To byla zima. Kurva zima!
Očividně nebyl dobře naladěný, ale kdo by byl, kdyby ho vytáhli takhle pozdě v noci z vyhřáté postele. Zvláště, když měl se svou společnicí na ráno svoje plány. Mládeži nepřístupné plány. A oni ho vytáhli, aby jim pomohl lovit duchy. I když musel připustil, že to blikající světlo vysoko ve věži bylo znepokující. Skoro jako by tam byl zloděj. Ale ten by jistě nedokázal vyvolat chvění v základech.
„Chtěli jsme jít dovnitř,“ ujal se slova Remus, „ale před chvílí se to zase celé zachvělo. Uvažujeme, jak zjistit, jak stabilní je zázemí. Opravdu nemám v plánu se přidat k obyvatelům jezera.“
„Jaké to bylo chvění? Jako zemětřesení?“
„Mně spíš přišlo, jako kdyby se chvěl jenom hrad,“ ozvalo se ze tmy. Severus si musel posvítit hůlkou, aby poznal, kdo to je. Henry. No jistě, ujal se hlídání pozemků. Zrovna neměl zaměstnání a Bradavice se staly poměrně populárním místem. Ať už pro hledače „pokladů“, tak pro zvědavce. A jen málokteří z nich si uvědomovali, jak nebezpečné to může být.
„Že by se obnovovala magie hradu?“
„Ta se obnovuje celé poslední měsíce, ale nikdy to nedělalo tohle.“
Než se kdokoliv mohl ujmout dalšího slova, objevila se vedle nich udýchaná Tonksová. „Merline, děkuju, že tu jste všichni, děje se něco?“ Ani nečekala na odpověď. „Neviděli jste někdo Harryho? Nemůžu ho nikde najít. Večer se choval divně, byl strašně nervózní. Řekl, že jde hned spát, ale když jsem ho pak hledala, tak nikde nebyl. Prohledala jsem všechno. Nevím, kde už ho mám hledat!“
Všichni si vyměnili všeříkající pohled.
„Tak myslím, že už víme, kdo to tu straší,“ pronesl Severus.
Jediná Tonksová chudák nechápala.
„No, myslím, že se půjdeme podívat, co tam pan Potter provádí. Lupine, jdeme. Ostatní tu zůstanou.“
Vlkodlak se zamračí. „Proč já?“ zeptal se a zněl téměř dětinsky.
„A proč my ne?“
„Protože nevíme, co tam vyvádí, a nás dvou nebude škoda. Jdeme, Lupe!“ popadne svého dávného spolužáka za rameno a odtáhne ho od hloučku. Vlkodlak se mu však vytrhne a vtiskne ještě Alici velkou mlaskavou pusu.
Severus protočil oči.
Jak puberťáci.
Nakonec společně Severus s Remusem vystoupali až k hlavní bráně. Zela dokořán a kousek za ní se dalo i projít, protože zde již bahno odklidili. Tento luxus si však nemohli dopřávat dlouho.
„Máš v plánu se s Greenovou rozmnožovat?“ prolomil nakonec ticho Severus a pokoušel se, aby mu nepodjely nohy na té nechutné hnědé břečce, kterou se brodily směrem ke světlu.
Remus se ušklíbl. Otázka možná zněla hrubě, ale věděl, že od Severuse to je jen způsob, jak začít obyčejné klábosení. A pokud chce Severus klábosit, rozhodně si to nenechá ujít. „Nevím. Možná. Asi jo.“ Čekal, jestli na to bude druhý reagovat, ale když se nic nedělo pokračoval sám. „Co vy? Máš v plánu zajistit Bradavicím pár budoucích studentů?“
Severus našpulil rty, zatímco sklouzl do jedné prohlubně plné vody a brodil se v ní na druhou stranu. „... nechce.“
„Cože?“ nerozuměl vlkodlak.
„Že Hermiona teď děti nechce.“ Proč mu to sakra říkám?
Remus si ho prohlédl, než ho následoval. „Zvláštní. Právě jsi řekl dvě věci. To, že Hermiona děti nechce a že tě to štve. Vždycky jsem si o tobě myslel, že děti nenávidíš,“ podivil se.
„Děti mi nevadí. To ti tupci, co si říkají studenti, mě štvou.“
„Aha,“ pronesl Remus inteligentně. „Proč ses ptal?“
„Jen tak,“ pokrčil Severus rameny. „Sakra,“ zavrčel, když mu podklouzla noha po... no, raději nechtěl vědět, co to dřív bývalo. „Jen by mě zajímalo na jakou hříčku přírody se nám těšit.“
„Vadí ti snad něco?“ zavrčel vlkodlak.
„Vůbec. Klid, Lupe, mám za kmotřence fauna a na krku nebelvírku, věř, že už mě nic nepřekvapí.“
Remus čekal, jestli bude pokračovat, ale černovlasý mlčel, proto se zeptal sám. „Chceš si ji vzít?“
Čekal prskání, možná nějakou sarkastickou poznámku. O to víc ho překvapilo, když se mu dostalo klidné odpovědi.
„Nevím. Možná.“
Vlkodlak čekal, jestli řekne i tu poslední část jeho dřívější odpovědi. A jen díky svému vlkodlačímu sluchu se jí i dočkal.
„Asi jo.“
Usmál se pro sebe. Až se vrátí, bude muset Hermioně vytknout velikou poklonu. Co ta s tím starým ironickým bastardem dokázala udělat, za to by měla dostat metál. Než se však dostal ke slovu, zarazil se. Něco mu káplo na nos. To by nemělo být nic zvláštního, voda tu tekla všude, ale tohle bylo přeci jenom trochu něco jiného.
Vzhlédl.
Severus před ním zaklel. Jako by nestačilo, že jsou od bahna až po kolena, teď do tý smrdutý břečky musel zabořit i ruce. Kde se tu u Merlinovy brady vzaly ty díry?
„Ehm... Severusi?“
„Co je?“ zavrčel nenaloženě. Když se však nedočkal odpovědi, otočil se. „Tak co je?“
Lupin jen ukázal ke stropu.
Podíval se daným směrem a zalapal po dechu.
Tam nad nimi se cosi vznášelo. To cosi bylo dlouhé asi dva metry, bylo to průsvitné jako mísy s punčem a tekutina uvnitř lehce probleskovala. Severusovi to tvarem trochu připomnělo rakve, ale to přeci...
„Merline!“ vydechl a o krok ustoupil, aby se té podivné věci vyhnul. On se totiž nemýlil. Vnitřek oné věci byl plný tekutiny, ve které se cosi vznášelo. Něco velkého, tmavého a jasně tvarovaného.
Tělo.
Mrtvé tělo.
„Co to...?“ zašeptal Remus, ale nedokázal dokončit. Jen sledoval jednotlivé vodní rakve, které jim proplouvaly nad hlavami. „Je možné, aby to byli...?“
Severus zíral stejně.
Na rozdíl od svého společníka se však náhle vzpamatoval a s novou vervou se vrhl kupředu. Musel najít zdroj tohohle podivného jevu a měl neblahé tušení, kdo za tím vším je.
A nespletl se.
Když se jim konečně podařilo vylézt o patro výše do dlouhé chodby ve třetím patře, konečně narazili na původce toho všeho. „Pottere? Co to tu vyvádíte?!“ vyjel na něho hned.
K jeho velkému překvapení ho však mladík ignoroval. Jen padl na kolena a zabořil ruku hluboko do té mazlavé břečky. Zavřel oči a potom... nic. Žádné zaklínadlo ani tichá slova. A přesto se bahno pod jeho rukou náhle začalo rozzařovat. Jako kdyby v ruce svíral nějakou lucernu.
A světlo se šířilo.
A sílilo.
Paprsky světla ozářily celou chodbu, když se začaly vynořovat z hlubin nánosů mokré hlíny. A společně s nimi i...
„Merline, to není možné,“ vydechl Remus za Severusovým ramenem.
Mohl jen souhlasit, i když on sám se nezmohl ani na to vydechnutí.
Z bahna se vynořilo další tělo a tohle bylo až bolestivě známé. Brumbálova tělesná schránka jakoby hověla v nějaké skleněné rakvi naplněné vodou, která pozůstatky dokonale zakonzervovala. Dokonce i jeho plnovous jako kdyby se lehce vznášel. V ředitelově tváři se zračil naprostý klid, oči měl zavřené a nic nenasvědčovalo tomu, že strávil téměř dva roky pod vodou.
Ona podivní rakev se vydala jejich směrem a Severus si nemohl upřít, aby se jí nepokusil dotknout. Jeho přítel...
„Nesahat!“
Ucukl. Na Potterovu přítomnost úplně zapomněl. Věnoval mu nechápavý pohled.
„Struktura schránky ještě není pevná, tak raději nesahejte,“ vysvětlil prostě. Mluvil klidně a zcela normální, jako kdyby nebylo ničím výjimečným uprostřed noci tahat mrtvé lidi z hromady bahna. A pomocí magie. A bez hůlky!
Oba muži snad i chtěli něco říci, ale nedokázali to. Alespoň po dlouhou dobu ne. „Harry, jak jsi to...?“
„To ne já, ale magie hradu. Držela kolem nich ty bubliny celou dobu. Já jenom dělám, co mi řekne,“ pokrčil rameny. „Teď je však nutné je co nejdříve pohřbít, nevydrží tak dlouho.“
Přikývli.
A potom opět mlčeli. Jen po sobě koukali.
„Brumbál byl poslední,“ řekl nakonec Harry prostě.

***

Před vstupem do Bradavic už panovala boží dopuštění.
Nejenže se všichni děsili, kde jsou tak dlouho, ale také už nastalo ráno. A s ním přišli i ti všichni, kteří pomáhali s úklidem. A někteří z nich měli i mezi zemřelými své kamarády, nebo sourozence. A jak se ve Vstupní síni objevovaly průhledné rakve, vznikal tak skutečně velký zmatek.
Severus s bodnutím u srdce sledoval ty řady těl. Mohlo jich být dvacet, možná třicet. Ti, co padli v boji. Ti, co nestačili utéct. Velké číslo, když to vidíte na vlastní oči. Ještě větší, když těm tělům dokážete dát jména. On sám postával nad Brumbálovým tělem a mračil se. I když vlastně nevěděl, co si myslet. Vyrušila ho až přítomnost Minervy. Nebyl si jistý, kde se tu vzala, nejspíš ji někdo přivolal.
Žena se rozechvěle sklonila nad tělem, v očích slzy. Vždycky měl podezření, že spolu jeho dva nadřízení něco měli, ale nikdy neměl jediný důkaz. Možná jen skutečně byli přátelé, ale vždyť už bylo stejně jedno.
„Ach, Albusi,“ povzdechla si žena.
„Měli bychom dát vědět jeho příbuzným,“ pronesl nakonec Severus, i když skoro nepoznával vlastní hlas. „Měli by ho pohřbít.“
„Jediný, koho měl, byl Aberforth, a ten ho stejně do rodinné hrobky nikdy nedá. Udělali si toho příliš,“ popotáhla.
Přikývl. Ano, věděl, že spor, který mezi sebou bratři vedli, byl očividně větší než jakýkoliv rodinný vztah, který mezi sebou mohli mít. „Měli bychom mu vystrojit pohřeb sami.“
„Chtěla bych ho pohřbít tady,“ řekla slabě.
„V Prasinkách?“
„Ne, tady.“
„V Bradavicích?“ podivil se. Nevěděl o nikom, kdo by byl na pozemcích pohřben. U Prasinek byl malý hřbitůvek, kam se pohřbívali zaměstnanci, pokud nebylo jiné místo, ale přímo tady?
„Určitě by si to přál. Bradavice byly jeho život.“
Musel uznat, že má pravdu. „Dobře, uděláme to co nejdříve.“
Netušil však, že to někdo vezme tak doslova. Brumbálova rakev se náhle zvedla do vzduchu a odplula vzduchem ze dveří ven.
„Kam...?“
„Harry!“
Otočili se oba dva na Pottera, který vyšel za rakví.
„To dělá magie, ne já,“ otočil se k nim, i když měl tváři měl vypsaný zvláštní výraz. Jako kdyby byl sám ve vlastním světě. Následoval rakev a oni následovali jeho. Došli až na malý útes nad jezerem. Brumbál sem vždycky rád chodil a pozoroval všechno okolo, ale jak to ten kluk mohl vědět?
A co to vůbec dělal?
Nejdřív to vypadalo, jako kdyby odháněl mouchu, prostě jenom lehce švihl rukou a v zemi zela díra jakou by mohl každý hrobník závidět.
On to myslel vážně? Pohřbít ho hned teď? A tady? A do země? Jako mršinu?
Další mávnutí a kameny z širokého okolí se zvedly do vzduchu, začaly do sebe narážet a točit se v neskutečném víru. Severus měl trochu tendenci se přikrčit, co kdyby nějaký ten kámen vyletěl, ale v okolí se nepohnula jediná větvička. O vteřinu později byla z kamení dokonalá kamenné desky. Na slunci se leskla jako nejdražší mramor. Další pohyb ruky a desky se vyskládaly do hrobu, než na ně bylo uloženo i ředitelovo tělo. Ještě naposledy mohli zahlédnout tu klidnou tvář Albuse Brumbála, než se jeho pohled zakryl další těžkou bělostnou deskou s nápisem: Zde leží Albus Brumbál, muž, který se vydal na další velké dobrodružství.
Šoupání kamene utichlo a na jeho hladkém povrchu se objevily Brumbálovy iniciále. Jen vítr si pohrával v korunách stromů, které vyrostly po obou bocích vystavěné hrobky. Jako by tu stály už alespoň... dva roky.
Harry nechal pomalu klesnou ruku, než se otočil. V jeho očích byl zvláštní výraz. Snad se právě probudil z nějakého transu. Nezdál se však zmatený, trochu překvapený ano, ale ne zmatený. Jen možná pořádně netušil, od čeho má ruce celé od bláta.
Zahleděl se opět před sebe na bílý kámen.
A pak se hrobce poklonil.

***

„Pro ostatní těla si zítra přijdou rodiny,“ ozval se vedle Severuse Arthur Weasley, „už jsem všem poslal oznámení. U Arguse Filche bude trochu problém, vypadá to, že neměl příbuzné. Kdyžtak ho pohřbíme v Prasinkách. I s tou jeho kočkou. To je to nejmenší, co můžeme udělat.“
Severus přikývl. Jako dík, že se o tohle nemusí starat. Svůj pohled však věnoval hrobce svého velkého přítele. Vidět ráno jeho tvář uvnitř podivně mrazilo. Vidět jeho hrobku... vlastně nevěděl, co si o tom myslet. Snad jen, že tohle je předně to, co si zasloužil.
„Je krásná,“ promluvil po chvíli Arthur znovu.
Nevěděl, jestli se o hrobce dá něco takového říci. „To je.“
„Harry je skutečně mladík netušených možností.“
Přikývl. Ano, to skutečně je. Nevěděl, jestli za tím pohřbem stál Potter, nebo skutečně magie hradu, ale měl ponětí, že ten první. A i když se teďka jeho duševní zdraví nacházelo v trochu jiné dimenzi, za tohle tomuu klukovi dlužil neskonalý dík. Zajistit Albusovi důstojný hrob, to bylo něco, co si moc přál. A tohle bylo více než důstojné.
„To se Potterovi skutečně upřít nedá,“ otočil se Severus konečně na zrzavého muže.
„Mimochodem, jsem rád, že ses rozhodl pro tu pozici ředitele,“ poklepal ho Artur po rameni, „Albus by za to byl určitě rád. A je dobré vědět, že tam bude i někdo, na koho bude spoleh. Alespoň nebudeme muset moc dlouho váhat, koho zvolit.“
Černovlasý muž se zarazil. „O čem to mluvíš?“
„No... tvoje žádost. Na ředitele Bradavic,“ vysvětlil mu Artur a tvářil se u toho trochu nejistě. Jako kdyby si sám nebyl jistý, že se nespletl.
„To musí být nějaký omyl.“
Artur zamrkal. „Omyl? Ale... Žádost přišla před několika dny, sice na poslední chvíli, ale přišla.“
„Moje žádost?“
Teď už byl Artur hodně navážkách. „No, ano... tvoje. Údaje, podpis. Všechno. Přeci jsem nespal na hlavu, vždyť ji Hermiona donesla.“
„Prosím?!“

***

Jen zvedla oči od dokumentů, které právě vyplňovala pro ministerstvo, když se dveře její kanceláře otevřely. Ale byl to jen Severus. Daria už věděla, že toho sem může pouštět v podstatě vždy, pokud zrovna nemá nějaké významné jednání. A teď byla stejně na obědě.
„Hoj,“ pozdravila ho Hermiona jen, ale dál pokračovala v práci. „Jak se... Ááá!“ vyjekla. Kdo by taky nevyjekl, kdyby se před ním náhle objevila ohromná mužská dlaň, která na stůl plnou silou přibouchla nějaké lejstro. A majitel té ruky se opíral oběma rukama o stůl a shlížel na ni jako bůh pomsty. Ve tváři se mu nepohnul ani sval, ale i z toho, co Hermiona viděla, se jí rozechvěla kolena.
„Ani jsem se nezeptal, jak se daří vašim,“ pronesl. Znělo to klidně, ale o to víc se Hermioně zježily chloupky na krku.
Polkla.
V jednu chvíli ji napadlo, kde má hůlku, ale když si uvědomila, že leží jen kousek od jeho ruky, rychle tu myšlenku zahnala. Už takhle to bylo hodně špatné, nemusela to ještě horšit. Severus jí určitě neublíží.
Určitě ne.
Doufala.
„Já ti to vysvětlím,“ vypadlo z ní nakonec.
„Vysvětlíš?“ zeptal se skoro mile. „Tak to jsem tedy skutečně zvědavý,“ vyloudil ze sebe úšklebek, než se jeho tvář zkřivila nenávistí. „Opravdu totiž netuším, jak hodláš vysvětlovat tuhle zradu!“ vyjel na ni a papír jí hodil do tváře.
„Severusi.“
Neposlouchal ji.
„Počkej, já to nemyslela zle. Jen jsem se snažila...,“ pokoušela se ho zastavit. „Severusi!“
„CO?!“ vyjel na ni, když ho chytila za ruku.
Ten tón ji připravil o všechna slova.
Vytrhl se jí, dlouze se na ni zahleděl. Nenávistně.
„My dva, slečno Grangerová, jsme spolu skončili.“
Jediná věta a jakou dokáže způsobit bolest. A Hermioně trvalo dlouho, než ji dokázala pochopit. Zjistit, co to všechno znamená. A přijmout to. Tedy alespoň se o to pokusit. Dlouhé vteřiny, které potřebovala k tomu, aby ho zastavila a pokusila se s ním promluvit. Jenže než se nadála, tak on už byl pryč. Dveře za ním práskly.
„Severusi!“ vykřikla, když se za ním vrhla.
Jenže dveře nešly otevřít. Musel je zajistit kouzlem.
A její hůlka byla pryč.
„Severusi!“ bušila na dveře vlastní kanceláře. „SEVERUSI!“
Bez odezvy.
Pomalu se sesunula po dveřích na zem. Věděla, že se ven nedostane dřív, než se Daria vrátí z oběda. A v tu dobu už bude Severus... z dosahu.
Doslova.
A úplně.
Rozbrečela se.

Mno... ale Hermiona přežila. O:-) Komentík?

Komentáře

<< >>



Všechna práva vyhrazena autorce J.K.Rowlingové.

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek