Blesk
Povídky - Harry Potter

Děkuji Beltrix, GwenLoquir, lensha95, Mackovi, midnight, Niki, sun a Zuzule za komentáře. Zvláštní dík patří ft, který do mě neustále šťouchá a popohání. :-D Díky moc!
Kapitola 74. – Zpátky ve hře

Otrokovo tělo se zazmítalo, než se naposledy prohnulo a nakonec zvláčnělo, jako se to stává u těl, která podlehnou nedostatku kyslíku. Toto tělo však nebylo škrceno, ani jinak násilně zabito. Jeho majitel si zcela sám vybral způsob smrti. Aby jeho milovaná žena mohla i nadále žít.
Místností se rozezněl pláč, bezvládné tělo sevřely drobné roztřesené paže.
Silné otrokářské pouto však nepolevilo.
„Do vymrdaný zadnice! Jaktože se to nepovedlo!“ zaklel mužský hlas a ozvala se silná tříštivá rána. To lahvička s lektvarem, která měla otrokům zajistit svobodu a jim vlastní malou armádu, se roztříštila o stěnu a zanechala po sobě jen ulepený flek ronící slzy. Jako kdyby i on chápal nadbytečnost bytí té ubohé ženy, která svírala bezvládné tělo.
„Co bylo špatně?“ vrhl se muž na druhého, který se krčil v rohu. Byl vyděšený, jeho informace se zdály chybné a je možné, že za to bude pykat. „Říkal jsi, že to všechno bylo stejný!“
„Ano, ano... já... nevím.“
„Ten lektvar byl správný. I aplikace je podle pokynů,“ ozval se další muž, který pečlivě projížděl přiložené dokumenty. Neshledal v nich však žádný zádrhel. Snad i díky němu zvěd přežil.
Zatím.
„Něco musí být špatně,“ zasyčel ten první a popadl muže pod krkem. Z hrdla se mu vydralo varovné zasyčení, jak si vzduch razil zuby mezi ostrými tesáky. „A ty... nám zjistíš co!“

***

Probudilo ho žďuchnutí do žeber, někdo se mu přetáčel v náruči. Severus zamžoural do pološera, ale jeho pohled ihned upoutalo to nahé tělo, které svíral v pažích.
Kate. Sakra!
Udělal to znovu. Znovu úplně stejnou chybu a to mu bylo od malička vtloukáno do mozku, že se ze svých chyb má poučovat.
Co nejnenápadněji se vymanil zpod přikrývky a dokonce si dal záležet, aby se matrace příliš nezhoupla. Pak už jen najít spodní prádlo, které stále ještě leželo spletené s jeho kalhotami, necinkat moc přezkou od pásku… a košile, kde je košile?
„Zase se budeš tvářit, že se nic nestalo?“
Povzdechl si, doufal, že ji nevzbudí. Podíval se na ni, jak je k němu otočena jen přes rameno, v očích neštěstí celého světa. Ne výčitky, ne bolest, jen... smutek.
„V pohodě, já to chápu,“ pokračovala, i když to očividně v pohodě nebylo. „Prostě jen běž.“ Otočila se zpět a dál už si ho ani nevšimla. Severus nespatřil, jak si skousla ret, aby se okamžitě nerozbrečela. Přesto jí unikl vzlyk, i když až ve chvíli, kdy Severus s košilí v ruce mizel ve dveřích ložnice.
Ten nezaměnitelný zvuk však nepomohl nezaslechnout. S trhnutím se otočil na ženu v posteli, nedovolila mu zahlédnout však víc, než holá ramena.
Chvějící se ramena.
A on si byl velmi dobře vědom, že je jejich příčinou. Zavřel za sebou dveře, košili ledabyle přehodil přes ramena, ale zjistil, že nemá knoflíčky. Tedy alespoň ne všechny. S povzdechem ji stáhl a přehodil v kuchyni přes opěradlo židle. Nad linkou svítila jen jediná žárovka, přítmí působilo temně a zároveň intimně. Až příliš to vystihovalo jeho vnitřní rozpolcenost. Jeho tělo vrnělo uspokojením, kůže stále brněla dívčinými doteky, jeho mysl však rezonovala obavami a vnitřním bojem.
Co to zase provedl? Jaktože opět podlehl?!
Tentokrát se však ani zdaleka nemohl vymlouvat na nějaké svedení, tohle celé vyšlo čistě z jeho nitra. Z jeho zoufalství. Z jeho žárlivosti. Z čisté majetnické žárlivosti.
Co ho to popadlo?
Do sklenice natočil trochu vody a vypil ji. Klepnutí skla o linku působilo až neskutečně hlasitě. Stejně jako předtím ten vzlyk do ticha ložnice.
Pohled mu sklouzl ke dveřím do pokoje, stále stejně temných. A myšlenky k ženě za dveřmi. Jak moc jí svým odchodem ublížil. A o kolik víc jí ublížil svých dnešním příchodem. A vším, co následovalo.
Jenže co měl dělat?
Měl ji nechat na pospas tomu praseti? Smrtijedovi tělem i duší?!
Tomu nikdy!
Ani tomu mladýmu uchu! Sice mu proudí v žilách krev Pána zla, ale přesto to není nic víc než poblázněné neurvalé nevychované... nedospělé... prostě štěně. Nic pro Kate!
Zamračil se na chodbu, která pomalu přecházela v pokoj, ve kterém se nacházel Lestrange. Jak si mohl jen dovolit na ni sáhnout? Jak si mohl jen dovolit na ni vůbec promluvit? A jak si mohla ona dovolit s ním flirtovat, vždyť je jeho!
Jen jeho!
Patří jemu!
A nikomu ji nedá!
Poznání ho udeřilo do hrudi jako rána na solar.
„Merline,“ vydechl, než zabořil tvář do dlaní. Jeho vlastní duševní pochody ho děsily. Nikdy si nemyslel, že je majetnický, a tohle už zavánělo posedlostí. Ale vždyť to přeci nešlo. Nemohl s ní být, byla jeho schovankou, jeho učednicí, jeho malou holčičkou, jeho...
Zkrátka jeho.
Až nyní si s marností svého počínání uvědomil, že i když být s Kate znamená nejspíš věčné zatracení, zůstat bez ní je ještě milionkrát horší. Vždyť jen ty poslední noci, kolikrát se mu o ní zdálo a to v těch nejpodivnějších souvislostech. Kolikrát se budil strachem o její zdraví, nebo naopak v polospánku marně šmátral rukou po její přítomnosti v peřinách.
Ale co měl u Merlina dělat?
Dlouho hleděl do světla nad kuchyňskou linkou a připadal si jako můra lapená s síti světla. Zoufale se plácal v propasti vlastního svědomí a netušil, jestli se má pokusit vyplést, nebo se jen zavěsit a tiše čekat, až se spálí. A ta síť k tomu svojí hebkostí tak sváděla.
Stál tam dlouho, snad až příliš dlouho.
Nakonec se natáhl a světlo nechal zhasnout.
Rozhodnutí jsou občas až bolestivě snadná.
Kate slyšela klapnutí, zřejmě dveře, a z očí se jí rozkutálelo ještě víc slz. Odešel. Znovu ji opustil poté, co ho pustila do své blízkosti. Do svého nitra a neměla tím na mysli jen spojení jejich těl, i když patřilo k těm nejsladším. Kdykoliv odešel, měla pocit, jako kdyby ji někdo dloubal lžící do srdce, ale stejně kdesi uvnitř věděla, že pokud se vrátí, tak mu podlehne. Opět. Chtěla ho, chtěla jeho, pokaždé a znovu, ale o to víc vždy uvažovala nad tím, jestli skutečně není tou kurvou, kterou se stala kdysi, když žila na ulici. Protože občas, když ji Severus opustil, měla stejný pocit špinavosti.
Překvapeně vyjekla, když se prohnula matrace za jejími zády. Vyděšeně sebou trhla a otočila se, jen aby se setkala s jeho klidným pohledem. Chtěla něco říct, jenže se jí nedostávalo slov.
Co tu děláš? ptala se pohledem.
Palcem utřel poslední slzu z tváře, než se na ni prchlivě usmál a pokusil se jí stáhnout k sobě do peřin do náruče. „Spi.“
Nepřestávala ho sledovat podezřívavým pohledem, snad i čekala, že se v zápětí zvedne a odejde. Nebo možná rozplyne, protože tohle určitě musel být sen.
„Promluvíme si ráno,“ dodal, než se mu konečně podařilo si ji stáhnout do náručí a uložit k spánku. „Spi,“ zopakoval, i když to nebylo víc, než šepot do jejích vlasů.

***

Potřeboval se nadechnout, trochu kyslíku. V posteli se Damien jen dlouhé hodiny převaloval a nemohl se zbavit pocitu, že ho ta přikrývka snad zadusí. Natáhl na sebe mikinu, ale místo toho, aby odešel ven, rozhodl se vylézt na střechu. Na těch trámech na půdě se vždycky tak krásně rozjímalo.
Jenže nebyl jediný, kdo dostal stejný nápad. „Co tu…,“ spočinul pohledem na Rendy, která seděla na jejich trámu a… a v ruce držela láhev Whisky. „Co to děláš?!“ vyskočil ze vstupního otvoru jako klokan a vrhl se k ženě, aby jí mohl láhev vyrvat z ruky. To už jí těhotenství úplně připravilo o rozum? Sice mu nějaké zadní mozkové buňky našeptávaly, že by mu to mělo být jedno, jenže nebylo.
„Zbláznila ses snad? To se chceš zabít, nebo jen ze svých dětí udělat idioty…“ Jeho hlas se zlomil, když mávl rukou s lahví okolo tváře. Vůbec to totiž nevonělo jako whisky. Přičichl znovu. A znovu.
„Čaj,“ řekla prostě.
Zamračil se. „Proč to máš u Merlina v tomhle?“
Pokrčila rameny. „Placebo?“ nadhodila, než se natáhla pro své dávce alkoholu a řádně si přihnula. Jemu však už pozornost nevěnovala. Sledoval ji, jak tam sedí, úplně sama jen s vypouklým břichem, ve čtyři hodiny ráno a vypadá osaměle, jak dítě ztracené v lunaparku. Sklouzl očima na podlahu a chvíli uvažoval, jestli to tady počali jejich děti. Pokud si dobře pamatoval, jejich poslední uklidňovací seance proběhla právě zde. Kdyby tehdy jen tušil…
Měl by odejít. Skutečně by měl, jenže…
„Já jen…,“ vypadlo z něho navzdory jeho vůli. „Já jen… Kate mi řekla, co se ti stalo.“
Zamračila se na něj od své láhve. Popravdě nechápala, co přesně by se jí mělo stát.
„To s dětma,“ dodal. „Vysvětlila mi, že… že… Co všechno jste si na začátku museli prožít a… Řekla mi, že vlastně i ona se mnou možná čeká dítě,“ ušklíbl se. Znělo to ještě hloupěji, než jak hloupé to ve skutečnosti bylo. „Což mě popravdě dost vyděsilo, nikdy nebyla můj typ.“ Snad se i snažil odlehčit atmosféru, jenže žena se nesmála. Věděla, že tenhle jejich rozhovor nejspíš znovu skončí hádkou a ona už se s ním hádat nechtěla. Vlastně se s Damienem nechtěla moc ani bavit, chtěla se od něho držet co možná nejdále. Jeho přítomnost… zraňovala.
„Ehm…,“ zmizel mu úsměv z tváře, „uvědomil jsem si, že jsem se ani nezeptal, jak na tom jste. Myslím… po zdravotní stránce.“
Dobře, na to se nezeptal a ona netušila, jestli jeho náhlý zájem ji těší, nebo spíš naopak. „No, zatím se mají poměrně dobře. Prospívají, rostou, jak mají. Po tom začátku…,“ nevěděla, jak to nazvat, „snad už jsme si tu smůlu vybrali.“
Přikývl. „Slyšel jsem a… je mi to líto. Myslím jako opravdu líto. Nemyslím takový to líto, jako když někomu kondoluješ a říkáš upřímnou soustrast, ale opravdový, skutečný líto a… Melu nesmysly.“
To měl pravdu. „Stalo se.“ Co jiného mu na to měla říci? Přišla o dvě děti, ale tři stále žily, a to teď bylo přednější. „Už to stejně nezměním.“
„Kate taky říkala, že to jedno… to, který umřelo…,“ nevěděl, jestli to má říci, jestli si má dovolit tohle slovo vůbec vyslovit. Ale nevěděl, jak jinak to opsat bez toho, aniž by vyzněl jako idiot. „… že bylo moje. Že díky tomu jste byli schopni… viteály…“
Věnovala pohled láhvi ve svých rukou, pomalu ji přetáčela v dlaních. Napadla ji myšlenka, proč to Kate vyžvanila, ale na jednu stranu byla ráda, že se tím vysvětlováním nemusela zaobírat sama. „Jo, to bylo.“
„Takže je dost pravděpodobný, že i další z těch dvou… z těch tří…“
„Mění to něco na situaci?“ přerušila ho.
Dobrá otázka.
„Akorát se tu objevila pravděpodobnost, že z těch tří nebude Dracovo jedno, ale dvě. Nebo tvoje, to už je vlastně jedno.“
Měla pravdu, vlastně se nic neměnilo. Jen se to ještě víc zkomplikovalo. Zatímco předtím panovala značná pravděpodobnost, že s těmi dětmi nemá nic společného, teď se karta obrátila. A on netušil, jakou hru s ní může rozehrát. Pomalu dosedl na nejbližší trám a zahleděl do před sebe do prázdna. „Tři děti. Vlastně jsem nikdy nevěděl, jestli chci alespoň jedno.“
„Už jsem ti řekla, že po tobě nic nechci.“
Přikývl. „Jo, já vím, ale...“ Stejně mě to k tobě táhne, to už nedodal. Sám totiž nevěděl, co to je. Odpovědnost? Touha je ochraňovat? Výchova? Láska? Zvědavost? Netušil.
„Pokud v tom jsou nějaká ale, tak je lepší to neřešit,“ pronesla po době mlčení Rendy a věnovala mu smutný, i když pevný pohled. „Zbytečně si budeme navzájem ubližovat.“

***

Probudila se překvapivě odpočatá, jenže zcela osamocena. Místo vedle ní zelo prázdnotou a ani se nezdálo, že by na něm v poslední době někdo ležel. I důlek se už vyfoukl. Ale copak se jí to zdálo? Copak on ji Severus skutečně večer opustil a nevrátil se? Natáhla na sebe noční košili, kterou si včera ani nestačila obléknout, než vyběhla z pokoje. „Severusi?“ zavolala do prázdného bytu.
Tedy zdánlivě prázdného, jak pochopila, když se na ni upřely ty dvě temné duhovky.
Neodešel.
Severus seděl u kuchyňského stolu, v rukou noviny a před sebou kávu. Jen na tváři neustále ten lehce nepřístupný výraz, který potkala už po tolik rán. Teď přidal jen pozvednuté obočí. A jeden očividně hodnotící pohled.
„Myslela jsem, žes odešel,“ přiznala rozpačitě ve snaze stáhnout si košili na spaní níž, než ke stehnům, kam jí sahala. Trochu zvláštní po těch letech i po dvou společných nocích. Ale přesto se před ním nikdy necítila tolik nahá, jako právě teď.
„Slíbil jsem snad, že si promluvíme, ne?“
„To ano, ale včera...“ Netušila, jak dál pokračovat. Chtěla se vůbec bavit o včerejším večeru? Kdyby se tvářila, že se nic nestalo, neušetřila by si zbytečné zklamání z dalšího odmítnutí? Možná by přeci jenom bylo lepší, kdyby prostě odešel. Protože tak to skončí, ne? ptala se pohledem plným úzkosti.
„Pojď sem.“
Nechápavě se na něho podívala, musela se přeslechnout. Určitě se musela přeslechnout, ale Severusova napřažená ruka jí dala najevo, že se nepřeslechla. Pomalu doťapkala až ke stolu, kde si ji Severus stáhl na klín a kupodivu se i velmi snažil ji k sobě přitisknout. Překvapil ji, rozhodně ji překvapil, ale nehodlala si stěžovat. Alespoň do doby, než opět přijde k rozumu, který očividně musel někde zapomenout.
„Je to kvůli tomu dítěti?“ zeptala se tiše.
Zamrkal. „Prosím?“
„Vím, že teď nejsem žádná krasavice a s Rendy nevycházíš, ale...“
„Ne, ne... s tím vůbec nemá nic společného.“
„Tak proč?“
Dlouze se nadechl.
„Severusi,“ přerušila jeho rozvážný hlas, který očividně směřoval k nějaké vážné debatě, „varuju tě, jestli řekneš, že se to nemělo stát…“
„Nemělo,“ skočil jí do řeči.
„... tak ti ty nedoléčený žebra zlámu znovu a až budeš v bezvědomí, tak přísahám, že tě osobně znásilním,“ vrčela na něj s prstem zarytým do jeho hrudi. „Nelituju toho, co se stalo. A nehodlám toho litovat, nehledě na to, čím mě tu teď budeš krmit.“
„Kate,“ začal a ignoroval její poznámku, za kterou by svým studentům napařil týdenní trest. Tenhle smířlivý tón už znala, patřil do kategorie manipulativních. A pokud jste ho neznali, byl i velmi účinný. „To, co se mezi námi stalo je... nemorální. Neměl bych...“
„Já vím, já vím!“ vyskočila mu z klína a začala rozhazovat rukama. „Vychoval jsi mě. Mohl bys být mým otcem. Jsi Smrtijed, jsi nebezpečný. Jsi dvakrát starší než já. Kurva, Severusi, myslíš, že kdyby mi cokoliv z toho vadilo, že tu s tebou teď vedu tuhle debatu?“ Vztekala se, protože jí tímhle strašně štval a zároveň se jí do očí hrnuly slzy, protože tenhle rozhovor prostě směřoval k další katastrofě. Kvůli hormonům nebyla schopná nějaké vážnější argumentace a už před lety zjistila, jak její opatrovník nesnáší slzy. Popotáhla a odvrátila tvář, ale neodešla. Nějaká její sobecká část si ještě na okamžik chtěla vychutnat jeho elektrizující blízkost. I kdyby to mělo být jen na zlomek vteřiny.
Nastalo ticho.
Severus uvažoval nad tím, jestli se v noci rozhodl správně, zatímco Kate žmoulala cíp košile a dumala, jestli bude mít sílu odrazit další nápor jeho argumentů. Začínala o tom totiž pomalu pochybovat. Bitvy se mají odehrávat jen, když je naděje na vítězství.
Nakonec se zvedl a jemně si otočil její tvář k sobě. A ona věděla, že tohle je rozhodující bitva. Poznala to z toho dlouhého pohledu v očích. Jen kdyby se v nich za ta léta neučila řádně číst.
„Ale upozorňuju tě,“ začal zcela vážně, „že jsem neskutečně majetnický bastard. A jakmile na tebe kdokoliv jen pomyslí, tak mu ufiknu všechny jeho údy. A ten jeden si obzvlášť užiju. Tak se opovaž někdy říct, že jsem tě nevaroval.“
Nechápavě zamrkala. Řekl to, co si myslela, že řekl?
„Takže ty... já... my...“
Povzdechl si, jako když musel něco už potřetí vykládat svým studentům. „Tím chci říct, že když už jsem si tě tak tvrdě vycvičil, tak se mi tě rozhodně nechce nechávat někomu jinému.“
Nemohla by snad být šťastnější, ani kdyby ji požádal o ruku. Vrhla se mu kolem krku a s dalšími slzami kutálejícími se z očí se vrhla na jeho rty, které divoce líbala. A to víc ji překvapilo, když si ji k sobě sice přitáhl, ale nijak se na ni nevrhl. Položil ji ruce na tváře a polibek zjemnil. Jsi moje.
„Heeej,“ vytrhlo je, „koho tady musím poplácat po zadku, aby si mě všiml?“
Hlas vězněného Lestrange zněl znuděně, ale přesto mnohem živěji, než se oběma líbilo. Ještěže dveře byly propustné jen jedním směrem.
Severus se rozhodně narovnal, v tváři ledy Antarktidy. „Vyřídím to.“
„Ale Severusi....“
Zarazil ji gestem ruky. „Něco jsem řekl.“
„Ale… ale… Je to můj pacient. Severusi!“
„Neboj. Přežije.“
„Ale…“
Kate ho sledovala, dokud jeho stín nezmizel pode dveřmi do pokoje s pacientem. V jejím nitru se mísila neskutečná radost s obavou, ale byla si stoprocentně jistá, že jeho Lestrange plácat po zadku rozhodně nebude.

***

Na Ústředí panovalo ticho. Spodní prázdná patra byla kouzly zakrytá, takže opět vypadaly jako opuštěné, chladné ruiny. Jen v patře hostilo několik pokojů své hosty, kteří ve většině případů stále ještě spali. Tedy až na nejmladšího člena, který měl ranní budíček až nechutně časně. Hermiona vyndala svého syna z postýlky, aby se Ron mohl dospat. On i malá Nymfadora, která tu posledních několik nocí spala s nimi, na přistýlce na druhé straně pokoje. Nejenže Remus trávil celé noci kdesi se svými upířími pány, ale dívka z nějakého důvodu nebyla schopna vystát jeho přítomnost. A i když jí Hermiona neustále přesvědčovala, že se to opět spraví, jakmile si tatínek na celou situaci zvykne, sama tomu přestávala věřit.
Nedivila se dívce, že usínala vysílena pláčem.
Potichu za sebou zavřela dveře a vydala se do koupelny, její syn potřeboval přebalit. Jenže myšlenky na pokakané pleny se rozpustily jako pára nad hrncem. Cestička do koupelny totiž byla dlážděna krvavými stopami. Černé skvrny se táhly po stěnách a rudá jezírka zasychala na koberci v chodbě. Tohle rozhodně nebylo nějaké bezvýznamné krvácení z nosu. Tohle…
Rychle položila košík se synem a kouzlem ho poslala zpátky do pokoje. Věděla, že by se to nemělo dělat, ale přidala i malé uspávací kouzlo. Možná toho bude litovat, ale tohle vypadalo, že bude potřebovat její pozornost celou a bez výjimky. A rozhodně tu syna nehodlala nechávat jako snadný cíl.
V první chvíli ji napadlo, jestli nedej Merlin Rendy nepotratila. Viděla to jednou a věděla, jak strašné množství krve při tom odejde. Jenže v koupelně se nekrčila mladá žena, ale ještě mladší muž. To Harry zborcený potem se svíjel pod umyvadlem a jedním z mnoha ručníků se pokoušel zastavit masivní krvácení z jeho boku. Podle množství zakrvácených utěrek, marně.
„U Merlina, Harry!“ vrhla se k němu a měla pocit, že špinavá od krve byla snad ještě dříve, než se jí podařilo přikleknout k chvějícímu se tělo. Netušila, jestli ji víc vyděsila jeho bledost, nebo to množství krve, ve kterém se koupelna utápěla. „Co se ti stalo? Kdo ti to udělal?“
Snad i chtěl odpovědět, ale trhaný dech mu bral všechna slova.
„Dojdu pro pomoc.“
„Ne… Ne!“ dostal ze sebe mátožně. „Ne…“
„Potřebuješ pomoci. Harry, já tohle…“
„Ne…,“ polkl. Tohle ho příliš vyčerpávalo. „Ne… ne Rona.“
Ne Rona? Ne Rona? On se tu cáchtá ve vlastní krvi a má strach, že by ho Ron poplácal po zadku? Její manžel přeci není taková zrůda! Jedině… jedině, že by si svá zranění způsobil někde, kde by neměl být.
Neměla bych ho raději nechat zemřít? Co když je to zrádce? Ta myšlenka jí prosvištěla hlavou a vyděsila i ji samou. Na tohle přeci nesměla ani myslet! Na tohle ne!
Harry se vzedmul v křeči a z krku mu vyletěl chuchvalec krve. Položila mu ruku na hruď a pokusila se sevřít jeho šplíchající ránu, i když ruka se jí chvěla natolik, že měla pocit, že její snaha vyjde naprosto vniveč.
„Co se to tu…“ Dovnitř vpadla Rendy, ale proud jejích slov přerušil její vlastních žaludečních šťáv. Železitý odér krve jí naplnil nozdry a žaludek naplněný silným čajem se nepřirozeně zhoupl. Opřela se o vnější okraj futer dveří a snažila se přesvědčit žaludeční šťávy, aby zůstaly, kde mají. Naštěstí ji léta praxe naučily, že na podobné kratochvíle bude čas i později. Naposledy polkla kyselé šťávy a znovu se vrhla do koupelny zalité krví.
„Co se stalo?“ vlastně to ani nepotřebovala vědět, mokvající rána v jeho boku hovořila za své. Odhrnula kus látky, ale jediné, co odhalila, byly pulzující vnitřnosti vzdouvající se pod náporem tlaku krve. Nevypadalo to, že by některé orgány byly nějak výrazně poškozeny, krev proudila ven tmavá. Ani zářivá, ani černá poznamenaná výkaly. Naštěstí. To však neznamená, že to nebylo vážné. Možná ho dokáže zachránit, ale ještě před tím si musela něco vyřídit.
„Pojď to sem stlačit,“ houkla na Hermionu. Ta na ni nejdříve nechápavě koukala, ale pak se k ní vrhla a nahradila její ruce svými. To přesně potřebovala Rendy, aby se mohla naklonit nad bezvládné tělo a vyzvracet se do záchodové mísy. Železitý zápach se snoubil s kyselinovými výpary zvratků a už i Hermiona měla co dělat, aby udržela svůj žaludek na místě.
Konečně se Rendy vyprázdnila natolik, aby byla schopna normální činnosti. Alespoň natolik normální, aby se mohla věnovat pacientovi. Nebylo to snadné, ale přehození do léčitelského módu byl jediný způsob, jak tohle přečkat.
Sice musela ještě několikrát polknout, ale už dokázala odstrčit Hermioniny ruce a pohyby hůlky začít zacelovat zející kráter. Jen okrajem oka zahlédla, jak Hermionina ruka sevřela Harryho stejně zkrvavenou ruku, ale víc se jim nehodlala věnovat. Slyšela tlumený hovor, chvatně sdělovaná slůvka útěchy a ujišťování.
„Kdo ti to udělal?“ dožadovala se své odpovědi Hermiona, i když spíš to bylo bědování, než žádost o odpověď. Měla hrůzu z toho, kdo mu to udělal. Do jaké šílenosti od tříhlavých psů po artefakty černé magie se mohl zapojit, že ho to takhle strašně zřídilo.
„Přišli… přišli na mě,“ vydechl ztěžka mladík. „Já… Slib… slib mi… Mio…“ Zarazil se a rozchrchlal. A čím více ho to nutilo ke kašli, tím do horší křeče se dostávaly jeho břišní svaly.
„Nemluv,“ vzlykla Hermiona zděšená celým stavem svého bývalého nejlepšího přítele.
Zavrtěl hlavou, polkl krvavý smotek rozhodnutý říci, co měl na srdci. „Slib mi… když ne-přežiju… postaráš se o… o moji…“
„Harry, nemluv,“ utnula ho nejmladší Blacková. Při řeči zatínal břišní svaly, a to bylo to poslední, co potřebovala. Potřebovala všechna vlákna klidná a připravená na magické svázání, ne v křeči.
„O koho se mám postarat?“
„Hermiono!“ okřikla ji Rendy, „sakra, alespoň ty mě poslouchej.“
Mia se na ni omluvně podívala, ale pohled, který věnovala Harrymu se jasně dožadoval odpovědi. Vysvětlení. Ujištění. Jenže Harrymu zřejmě docházel dech, zvláště, když se Rendina ruka zavrtala hlouběji do jeho břišní dutiny, aby vytáhla cosi, co tam nepatřilo. Zkrvavená mužská ruka se malátně zvedla a dotkla se Hermioniny tváře, láskyplně. Přitáhl si ji blíž a rty cosi zašeptaly, Rendy ani nezaslechla, o co šlo. A vlastně jí to ani nezajímalo, potřebovala se soustředit na…
… na jejich polibek?
Na vteřinu se zarazila, když postřehla, jak si stáhl ženinu hlavu níže do hlubokého polibku. Do oboustranného hlubokého polibku. Fascinovaně na ně hleděla a jen pulzující teplo, které obklopovalo její levou ruku zabořenou hluboko do střev, ji vytrhlo z oparu překvapení.
„Repartento,“ zašeptala znovu a jen pevná vůle ji donutila, aby věnovala veškerou pozornost potrhanému svalstvu a sliznicím místo dvěma tvářím těsně přitisknutým k sobě v objetí. Dokonce to převážilo i ten palčivý pocit na zvracení. „Reparento…“
Trvalo dlouho, než se jí podařilo zatáhnout všechny potrhané sliznice i kůži, která stejně vypadala jako čerstvě natažené těsto těsně před protrhnutím. S tímhle mohla být spokojená, jenže ani tak nedokázala říci, zda nedošlo k otravě krve. A k sepsi.
„Přežije?“
Vrhla pohled na Hermionu, která se nad mladým Potterem jen skláněla a pevně svírala jeho dlaň, krev na krev. Vyděšená, jak manžel u porodu, ale zřejmě stejně odhodlaná.
„Nezemře na vykrvácení,“ odvětila. Co jiného na to mohla říci, copak se jmenovala Sibyla? „Teď ho musíme dostat na ošetřovnu a nadopovat ho lektvary.“
Harry se ani nevzpouzel, omdlel.
"Mohla bys?" Rendy nebyla ve stavu, aby ho mohla kamkoliv odnést. Ani odlevitovat.
„Řekni mi pravdu, má šanci přežít?“ zeptala se ještě Hermiona ve dveřích, s bezvládným tělem visícím ve vzduchu.
„Pokud má důvod žít…“ Zbytek věty nechala viset ve vzduchu, jako kdyby tím chtěla něco naznačit. I když nic neřekla. Ani víc říci nechtěla, toužila se umýt. A vyzvracet.
Přikývla. „A... Rendy... to… cos tu viděla...“
„Nic jsem neviděla,“ zarazila ji žena pevně. „Nic jsem neviděla, nic jsem neslyšela.“
Ač zahanbená, přikývla.
Pochopila, na co naráží, i když si to odmítala připustit. „Děkuju.“
„Jo. Máš zač,“ Potřebovala ze sebe smýt ten nános zasychající krve. Svrašťovala jí kůži a nepříjemně svrběla.
„Opovrhuješ mnou?“
Pomalu se na ni otočila, udivena, že se jí na to někdo může zeptat. Jí, která ač ženatá, tak touží po jiném a nijak se tím netají. V čem byla horší nebo lepší než Hermiona, kterou to sice táhlo jinam, ale alespoň se pokoušela udržet zdání harmonického manželství. „Ne.“ Na to nemám právo.

Hermiona sedla na lep podvodníkovi, nebo ne? Kdopak si spletl Harryho s podsvinčetem a jak dlouho to asi vydrží našemu Severusovi Bručounovi Snapeovi? :)

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek