Blesk
Povídky - Harry Potter

Děkuji zuzule, Mackovi, angie77, ft a GwenLoguir za komentáře. Strašně děkuju za tu chvilku, kteoru mi věnujete v komentářích. :)

Kapitola 73. - Ještě horší (ne)přítel

„Mohl bys být na ni trochu hodnější, nemyslíš?“
Damien se otočil na Kate vcházející do dveří kuchyně a na jazyku ho pálilo odseknutí, že to sakra vůbec není její věc. Až v tu chvíli si však uvědomil, že i jí se pod tričkem klene vypouklé břicho. I když mnohem menší, než u Rendy.
Zaúpěl. „Ne. Neříkej mi, že ty taky. To jste se rozhodly znovu zalidnit kouzelnický Londýn?“ nadhodil a raději se konečně otočil k lince, aby si uvařil vytouženou kávu. „Upřímně doufám, že alespoň ty víš, kdo je otec.“
V hlavě jí to šrotovalo a ona si uvědomila, že Damien zřejmě nic neví. A Kate netušila, jestli je ona zrovna ta pravá, aby mu to sdělila. Třeba mu to Rendy neřekla záměrně, nebo... „Vím,“ odvětila klidně. „Ty.“
Obočí mu vystřelilo, hromádka namleté kávy se snesla na zem. „Nebo Draco.“
Kdyby neměl vlasy, obočí by zřejmě cestovalo až na zátylek, všechna slova z jazyka zmizela. Na zlomek vteřiny marně pátral v paměti, zda se s touhle dívčinou někdy zapletl, nebo alespoň našel ve vzpomínkách nějaké černé místo, výsledky jeho mentálního průzkumu se však vrátily zcela negativní.
Kate si povzdechla. „Ona ti Rendy nic neřekla.“
„Co mi měla říct?!“ vypadlo z něho. Jeho mysl stále nějak nevěděla, jestli to je celé vtip, nebo začíná bláznit. „A jak to myslíš, že můžu být otcem, vždyť... vždyť... ty... my... To je jen nějaký hloupý vtip, že jo? Domluvily jste se na mě.“ Přes rty mu přeběhl krátký úsměv, tímhle kanadským žertíkem ho rozhodně dostaly, ženský mizerný. Jenže... - úsměv mu zmrzl.
Kate se nesmála.
„To nemyslíš vážně.“
Dívka se rozhlédla kolem sebe, jako kdyby je mohl někdo poslouchat, a poté zkontrolovala hodinky. Času dost. „Mohli bychom si promluvit? Někde o samotě?“
Přikývl, i když neměl ponětí, co ho čeká.
Trochu ho překvapilo, když ho dívka vzala za ruku a odvedla ho na prázdnou ošetřovnu, kterou po zkontrolování, že je nikdo nesleduje, neopomněla řádně zajistit. Tam ho Kate posadila na jedno z lůžek a i když podávala svému společníkovi velmi zkrácenou verzi, zabralo jim to téměř hodinu. Jejich odchod, vynucený sňatek, objevení Rendina těhotenství, potrat, dárcovství i využití mrtvého plodu jako východiska pro zničení viteálu. Zpočátku se Damien sem tam na něco zeptal, s pokračujícím odhalováním zameškaných měsíců se mu však nedostávalo slov. A po posledních slovech nastalo ticho.
„U Merlina,“ vydechl nakonec a s tváří zabořenou do dlaní se opřel lokty o kolena.
Kate se místo toho trochu pohodlněji opřela na lůžku, na kterém seděli, a čekala. Chápala, že potřeboval čas. I když to bylo velmi jemně řečeno. Emoční tsunami, které zaplavilo jeho nitro, se jen velmi těžce dalo popsat slovy. Natož něčím tak běžným, jako že potřebuje čas.
Nevěděl, co ho zarazilo víc. Jestli všechno, co promeškal, strach o Rendy, která si zřejmě prošla peklem, nebo bodnutí u srdce nad ztrátou dítěte, které sice nikdy nepoznal, ale zato pocházelo beze sporu z jeho vlastní krve. A co to druhé, to které nepřežilo přenos do náhradní matky? Bylo také jeho?
Zcela nezáměrně zaměřil svůj pohled na Kateino břicho, ve kterém možná rostlo další z jeho dětí. Možná. Pokud jeho plody nebyly jen ty, které zemřely. Ale pokud už jedno z těch dětí bylo jeho, tak byla i velká pravděpodobnost, že další...
U Merlina, vážně jich bylo pět?!
Kate si přejela rukou po vyboulenině, čímž ho vytrhla ze zadumání. Odkašlal si. „Doufám, že jste se na tomhle nedomluvily. Že to není od tebe a Rendy nějaká msta.“
Uchechtla se a vyhrnula si triko až pod prsa. „Přijde ti tohle jako rekvizita?“ nadhodila a jeho trochu překvapilo vidět tu vybouleninu takhle zblízka. A i když existovala pravděpodobnost, že čekala jeho děti, tak si v tu chvíli připadal nepatřičně.
„Obě předstíráme těhotenství, abychom tě znervóznily?“ pokračovala dívka kousavě. „Možná jo, ale pravdu nejspíš zjistíš až u porodu, protože kdybychom předstíraly i ten a trávily 10 hodin v bolestech, byl by to pěkně pitomý vtip, nemyslíš?“
Dobře, tak zvrácený smysl pro humor snad nemá ani Blacková, i když...
Promnul si oči, v hlavě mu vířilo asi milion otázek, ale žádnou nebyl sto zformulovat, natož položit. „Takže ne dvě děti, ale tři,“ uvědomil si a trochu se na to vypouklé břicho zamračil, jako kdyby za to mohlo. I když u Kate nebylo těhotenství ani zdaleka tolik zřetelné. Na rozdíl od Rendy byla vždy drobnější, a zatímco u Blackové se zaoblily výrazně všechny její části, Kate si zachovala svoji drobnost. Až na to břicho před sebou.
„Bylo jich pět,“ upozornila ho jemně. Jako kdyby říkala; nestěžuj si, mohlo být mnohem hůř. A Břink si toho byl vědom, i když netušil, jestli hůř teprve nebude.
„Budu muset jít,“ sevřela mu jemně koleno a věnovala i drobný úsměv.
„Proč jsi mi to vůbec všechno říkala?“ zeptal se jí ještě, když mizela mezi dveřmi. „Chtěla´s, abych se cítil mizerně?“
„Spíš jsem doufala, že by ti to mohlo pomoci pochopit Rendy. Neříkám, že jí musíš padnout k nohám a žádat o odpuštění, jen...“ Nevěděla, jak pokračovat. „Damiene, Rendy si prošla peklem, tak jí prosím ještě víc nezatápěj pod kotlíkem.“

***

Snape sledoval, jak Kate opouští ošetřovnu, kde snad hodinu prováděla s tím Voldemortovým zplozencem kdoví co. Co tam taky asi tak mohli vyvádět, když se tam s ním zamkla? A to tak detailně, že se za ty dveře nemohl ani nabourat?! A aby toho nebylo málo, nestačila si vevnitř ani navléknout tričko, jeho spodní lem si stahovala ještě po cestě za ze schodů.
Zuby zaskřípaly jako brzdy od bradavického expresu. Takže ona už si za něj našla náhradu, ano? A to to muselo být zrovna tohle... tohle... tohle ucho!
Z nosu vypustil páru, klouby na rukou zapraštěly a ve chvíli, kdy mladík vyšel z ošetřovny, viděl Severus rudě. Asi to muselo stát za to, když ten kluk vypadal, že neví, čí je. A Severus věděl, že to s Kate rozhodně stojí za to. Ale tenhle levoboček to k čertu neměl právo vědět!
Přirazil ho ke zdi, Damien ani nepostřehl, jak se tam ocitl. Mrkal jako panenka.
„Nech. Ji. Na. Pokoji.“
Zamrkal. „Cože? Koho?“ Jeho mozek absolutně postrádal jakoukoliv spojitost.
„Ještě jednou a osobně ti ho useknu!“ A v tu chvíli byl pryč.
Břink zůstal stát na chodbě, roztřesený a zcela konsternovaný z událostí posledních hodin. Vážně ho právě o půl hlavy menší Snape přitiskl ke stěně a vyhrožoval mu? A proč vlastně? A kam zmizel?
Po posledních minutách začal Damien vážně uvažovat, jestli se nezbláznil.

***

„Rendy... Rendy... Rendy!“
Teprve na třetí oslovení a ruku položenou na rameno se probrala. Nechápavě zvedla oči ke svému manželovi a přemítala, proč je v místnosti takové šero. Oheň v krbu skoro dohořel a slunce za okny potemnělo, nejspíš proto. Její mysl ji zřejmě zaměstnala až na příliš dlouho.
„Je ti něco?“
Povzdechla si a narovnala se, její tělo vrzalo ztuhlostí. Knížku, kterou držela v rukou posledních několik hodin, zaklapla. Ani záložku nevyndala. „Ne, nic. V pohodě.“
Tentokrát vydechl Draco, posadil se naproti ní na opěrku od křesla a lehce ji vzal za ruku. „Co se děje?“
„Vážně nic, jen jsem se zamyslela,“ usmála se na něho lehce.
Jeho pohled byl výmluvný. Pozvedl jedno z obočí a lehce naklonil hlavu, čímž dal jasně najevo, že nevěří ani slovo.
Povzdechla si. „Jde o Damiena.“
„O koho?“ zamračil se. „Oh, to je ten tvůj?“ dodal, když si zařadil jméno do správné škatulky. Rozhodně nebyl nadšený, ale když už to z ní sám vymámil, asi těžko mohl couvnout.
Nad tím označením se hořce ušklíbla. „Jo, něco na ten způsob. Vrátil se.“
Zcela nezáměrně se napnul v zádech, jako kdyby ho každou chvíli měl někdo vyzvat na souboj. I když ta myšlenka spadala mezi zcela iracionální, ihned si zkontroloval, kde má hůlku. Jako kdyby ho ten muž ohrožoval tady a teď. V další chvíli si jen odkašlal. „Aha a co? Jak reagoval na novinky?“
Neodpověděla hned, nevěděla, jak moc má Draca do vztahu mezi ní a Damienem zatahovat. „Moc dobře ne,“ řekla nakonec a odvrátila pohled.
Jeho srdce poskočilo, připadal si, jako kdyby mu v dětské soutěži přidělili body navíc. Z jejího tónu i výrazu však poznal, že není místo na oslavný tanec. A on stále byl Zmijozel. „To je mi líto,“ zněl skutečně. „Dej mu čas.“
Přikývla, ale nepodívala se na něho. Věděla, že to nemyslí vážně. I přes ten hormonální koktejl, co jí koloval žilami, věděla, koho si vzala. „Kde máš Williama, myslela jsem, že budeš s ním?“ zeptala se hned, aby odvedla řeč jinam.
„Poslal jsem ho s prarodiči pryč, na jeden malý zámeček ve Walllesu.“ Podle hlasu bylo jasné, že to pro něho nebylo snadné rozhodnutí, Rendy věděla, jak moc je na Willa upjatý. O to víc ji to sdělení znepokojilo.
„Proč? Stalo se něco?“
Zavrtěl hlavou, pak pokrčil rameny a nakonec dlouze vydechl. „Nelíbilo se mi, jak kolem začínají kroužit.“
„Kdo? Smrtijedi?“
„Ti také, ale hlavně upíři. Mám pocit, že mě Alcman sleduje na každém kroku.“ Ač by to Draco jako příslušník starobylého rodu nikdy nepřiznal, v jeho hlase zazněla obava. Strach. Zcela obyčejná lidská vlastnost, která oddělovala inteligentní jedince od bláznů. A přesto se ho většina lidí snažila potlačit.
Sevřela pevněji jeho dlaň, kterou vlastně na prvopočátku svíral on. „Myslíš, že něco ví?“
„Kdyby ano, už bych tu nebyl.“
„Myslíš, že by si tě Voldemort pozval na...“
„O Voldemorta nejde.“
Nechápala.
„V poslední době se... rozšiřují zvěsti,“ začal Draco vyhýbavě. „Moc Pána zla prý dost upadá a...Mám strach, že začne boj o moc.“
„Ale to by snad pro nás byla výhoda, ne?“ Mluvila šeptem, i když je vlastně neměl nikdo slyšet, jejich panství bylo výborně chráněné, tak přesto měla pocit... Co kdyby je někdo slyšel?
„Výhoda? Dokážeš si to představit? Místo jednoho Temného pána se na jeho místo budou cpát další tři, možná čtyři.“
„Ale když se budou prát, bude to šance pro nás.“
„Jenže co když se prát nebudou? Co když se na Voldemortovo místo natlačí Alcman? Už teď má tolik moci, že mě to až děsí.“
„Víc než Voldemort?“
„Voldemort má oficiální moc, Alcman... má dlouhý prsty. Příliš dlouhý.“
„A myslíš, že by byl horší než Voldemort?“
Draco se hořce uchechtl. „Děláš si legraci? Četla jsi v poslední době noviny? Vždyť z Voldemorta už je krotký koťátko. Dosáhl toho, co chtěl. Světa, kde vládnou kouzelníci, světa bez mudlů a kontaktů s mudly, vždyť jemu už o nic nejde. Nedělá zásahy, nevraždí... To všechno ti kolem, Alcman by z kouzelnické Anglie udělal kůlničku na dříví. To, co máme teď, to je procházka růžovým sadem.“
„Ve kterým světě to žiješ?“
„Lidská paměť je skutečně krátká, co? Ty si nepamatuješ, jak to tu vypadalo před několika lety? Útoky, procesy, vyvražďování celých rodin, špionáže mezi lidmi... Co z toho tu je teď?“
Neochotně musela přiznat, že měl pravdu. Stále mluvili o válce, ale vždyť Draco měl pravdu; válka vypadala úplně jinak. Existovali by ještě Noví fénixové, kdyby kouzelnický svět bojoval tak jako před pár lety?
„Jestli chceme, aby naše děti vyrůstaly v alespoň částečně normální době, musíme se modlit k Merlinovi, aby Voldemort zůstal.“

***

S pohledem upřeným do těch tmavých očí odložila hůlku na nedaleký stoleček. Dost blízko na to, aby se k ní rychle dostala, ale zase dost vzdálený, aby se k ní muž mohl dostat. Sice mu připoutala paže s posteli, ale jeden nikdy nemohl vědět, co ho napadne. Zvláště, když ona v pokročilém stádiu těhotenství nebyla zrovna hvězdou rychlosti.
Lestrange však ležel krotký jako beránek a čekal, co si pro něho tahle kráska přichystala. Už uběhlo pár dní od doby, co začal opět vnímat, a popravdě ho trochu štvalo, že si tohohle kousku nevšiml dřív. Sice s přítěžkem, ale tyhle holky prý mají neskutečný chutě na cokoliv. A on už si tak dlouho nevrzl. Dobře, ty otrokyně, které po něm lezly, nepočítal a jeho žena už byla natolik šílená, že svěřit jí do rukou svůj nejcennější orgán, to by se s ním mohl rovnou rozloučit.
A tahle dívčina asi věděla, co dělat, prstíky rozhodně šikovné měla. Alespoň co mohl soudit podle obvazů, se kterými si hravě poradila.
„Už se to hojí,“ pronesla Kate, „ale ještě to bude pár dní trvat, než budete zase bez problémů fungovat.“
„Upřímně doufám, že brzy bude fungovat i něco jiného,“ ušklíbl se a pokusil se pohodit boky, brzy však zjistil, že to nebyl dobrý nápad. Jeho hluboké zranění palčivě zapulzovalo. „Auuuu...“
„Pomalu, Romeo, pomalu,“ mírnila ho Kate a ušklíbla se jeho snahám. Nebyla uražená ani vyděšená, tenhle typ mužů znala. Ač si o ní Severus myslel, co chtěl, ona nebyla naivní holčičkou. V době, než se s ním setkala, tak žila pár let na ulici a za drogy se platilo. A vlastní tělo byla ta nejtvrdší měna.
A rozhodně nebyla naivní ani v tom, že si tu v klidu povídala s mužem, který patřil mezi největší vrahy současné doby. Alespoň co báchorky tvrdily. Vzájemný vztah si vyjasnili hned na začátku jejich malého intermezza.

*

„Vodu... vodu...“
Naléhavé šeptání jí vytrhlo ze spánku. Chvíli se mračila na stěnu v zamyšlení, jestli se jednalo o skutečnost, nebo jen o nějaký šepot, který jí zněl v hlavě na pomezí snění a bdění. Ten hlásek se však objevil znovu. Popadla z nočního stolku hůlku a v kuchyni sebrala láhev s vodou, která zde zůstala ještě po Rendině odchodu. Ve dveřích do vedlejšího pokoje se však zarazila. Nedělala si iluze, že by jí tenhle muž nedokázal ohnout v pase a pak buď proklít přes čtyři kolena, nebo ji znásilnit a proklít až potom.
Teď se však očividně nechystal ani k jednomu, ležel totiž na posteli jak rozpuštěné máslo a nevypadlo to, že cokoliv by ho mohlo vytrhnout z jeho horečnatého blouznění. Nic kromě...
„Vodu...“ zašeptal znovu.
Opatrně se připlížila k němu a seslala diagnostické kouzlo. Jeho tělo křičelo v touze po jakékoliv tekutině, tohle nebylo jen předstírané. Rychle mu přiložila uzávěr láhve ke rtům a snažila se zařídit, aby se při hltání nezadusil. I když k tomu neměl daleko, v jedné chvíli se jí zdálo, že se při dodržování pitného režimu utopí.
„V pořádku?“ zeptala se, když vypil téměř třetinu láhve a ona měla obavu, aby jeho tělo nešlo do šoku. Lehce mu otřela tvář i krk, kam mu steklo několik kapek tekutinu. Pak přišla na řadu další kontrolní kouzla.
„Kdo jsi?“ zaskřípal po čase.
Na okamžik se zarazila, nebyla si jistá, co odpovědět. „Někdo, kdo se vás nesnaží zabít. Zatím.“
„Nejsi od nás. Nebo od nich?“
„Nevím, kdo jsou my, ani kdo jsou oni.“ Opatrně nalila léčivý odvar do rány a počkala, až se začne vzpouzet v návalu bolesti. „Možná nejsem ani jeden z nich.“
„Tak proč...“ polkl. Hrdlo si odvyklo mluvě. „... proč se o mě staráte? To vám... to vám... Nařídil vám to ON? Že ano? Potřebuje mě živého... Nechali... oni mě tam nechali... Chcípnout.“
Nebyla si zcela jistá, kdo je ON, i když podezření logicky padlo na Voldemorta. Ji však mnohem více překvapilo, že v Lestrangových očích se objevila hrůza. Děs z pomsty, z mučení, z krvavé zábavy, kterou byly Smrtijedi proslulí. A ta hrůza se šířila, z očí přes vadnoucí tváře, do celého těla, které se zcela zničené a zesláblé snažilo zcela automaticky dostat pryč.
„Klid... klid... uklidněte se.“
Neposlouchal ji. Zorničky se mu rozšířily na doraz. Srdce bušilo do ticha místnosti. A i obě jeho paže, i když znehybněné kouzlem, se zcela očividně nechtěly vzdát a neustále se snažily dívku odstrčit. Prát se s ní.
Léčitelské svědomí jí velelo, aby se pokusila ho zastavit, než si ublíží, ale její rostoucí mateřský instinkt jí upozorňoval na to, že on může zranit ji. Ji a její dítě. Ale rozhodně se nehodlala vzdát.
„Řekla jsem dost!“ rozkřikla se na něho a přitlačila mu ramena do matrace.
Zamrkal, jako kdyby se probral z deliria. Dech se stále zadrhával, ale už nechrastil jako štěrk v cedníku. Jeho oči se snad prvně rozhlédly okolo sebe a zaměřily se na Kate.
A pak se po ní vrhl. Vlastně to nebylo možné, ruce měl stále připoutané k posteli, ale přesto se tělem vrhl kupředu, jako kdyby ji chtěl stáhnout pod sebe a ublížit jí.
Snad to i čekala, možná se jednalo o podvědomí, snad léta strávená v Severusově precizní výchově, zabořila prsty muži hluboko do rány. A zatlačila.
Muž zařval. Bolest byla nesnesitelná. A on po chvíli už neměl ani dost sil, aby křičel.
Na pokraji sladkého bezvědomí si ještě uvědomil dívčin dech na své tváři. „Nejsem my, ani oni... ale to neznamená, že si se mnou můžeš pohrávat.“


*

„Co bys dělala, kdybych tě teď chtěl ohnout přes postel?“ zeptal se jí, snad to mělo znít i svůdně. A mrkl jejím směrem. Skutečně jen mrkl, protože oči měl zaslepeny neviditelnou páskou, Kateiným opatřením. Pokud vládla v pokoji tma, tak mu nechávala oči volné, ale za světla se potřebovala alespoň nějak chránit. Viděl jakoby v mlze. Obrysy a dokázal rozlišit světlo a tmu, věděl, kde se dívka nachází, ale víc nic. Nestěžoval si. Po tom, jak se zajatci jednal Voldemort, tohle byla minimální daň.
Zasmála se. „Řekla bych, že ti stále ještě chybí dost krve na to, abys jí mohl plýtvat na... spodní patra,“ ušklíbla se a rukou zcela zběžně přejela po podbřišku.
Trhl sebou, i když se ho vlastně ani nedotkla.
„Ale brzy už krve bude dostatek,“ vrátil jí. Dívčina se chytala na háček a i když kdesi uvnitř věděl, že by v tuhle chvíli nezvládl ani půl čísla, rozhodně si to užíval. I když o ní vlastně nic nevěděl.
Zatím.
Však on si to zjistí.
„A kdybys alespoň trochu chtěla, tak bys mi ani nemusela pouštět ruce,“ zavlnil obočím a lehce pohodil klínem, aby ukázal, co má na mysli.
Zachechtala se, choval se jako nadržený puberťák. Utáhla obvaz a teprve poté se nad ním sklonila. „Noci s nepřítelem, jo?“ zašeptala k němu. „Ale... ale... copak by na to řekli vaši kamarádíčci.“
„To je mi jedno, do mých koníčků jim je prd,“ pronesl a Kate vlastně zcela nevěděla, jaké koníčky má zrovna na mysli, ale vlastně na tom nezáleželo. Sledovala, jak přivírá zastřené oči a špulí rty v mlčenlivé touze o polibek.
Trochu se ušklíbla. Na vteřinu ji i napadlo, že ho políbí, ať si kdokoliv říká cokoliv, ani jeden z Lestrangových nebyl k zahození. Ale nebyla hloupá, tahle hra byla nebezpečná. Na další myšlenky však nedostala prostor, protože ji v další chvíli popadly dvě silné paže a odtáhly ji pryč.
Zamrkala, dost práce jí dalo udržet stabilitu, první, co zahlédla, byla černá čmouha, která se vrhla na nechráněného zraněného. Nemohl se ani bránit, neměl jak.
„Severusi, nech ho!“ křikla, když našla ztracený hlas. „Přestaň!“
Do peprných nadávek i proseb o smír její hlas téměř nebyl slyšet. Nezbývalo jí proto nic jiného, než použít kouzlo. Odtrhla Severuse od nemocného a dalším kouzlem ho vyhodila ze dveří, až narazil na zeď. Rychle seslala diagnostické kouzlo na ležícího muže a když se ujistila, že je v pořádku, seslala na něj rychlý spánek.
„Zešílela jsi?“ prskl na ni Severus, jakmile vyšla z pokoje. „Těhotenství ti snad už úplně vlezlo na mozek!“
A to ona prosím měla v plánu seřvat jeho.
„Co tě to popadlo?“ vydechla, když ji přitiskl ke stěně a její zápěstí s hůlkou se ocitlo v pevném sevření. V takovémhle stavu snad Severuse ještě nezažila, a to si troufala tvrdit, že ho zná nejlépe ze všech. „Severusi!“
„Myslíš si, že jsem tě vychovával proto, abys pak skončila s takovým ubožákem, jako je Lestrange.“
„Ale já přeci...“
„Viděl jsem dost!“ přerušil ji, v očích plála... ale ano, byla tam. Žárlivost. Tak očividná, že ji nikdo nemohl přehlédnout. „Jsi moje, kdy to konečně pochopíš?!“ křikl na ni.
A jeho výraz se změnil.
Překvapení.
A zděšení, z jeho vlastních slov.
Zorničky se rozšířily a na krátkou chvíli to i vypadlo, že se od ní odtáhne a uteče.
„No tak!“ přitáhla ho zpět a snažila se ho zklidnit dlaněmi na tvářích s jemném pohlazení. Zabralo to, alespoň co mohla soudit podle tváře, která se náhle ocitla až příliš blízko té její. Čelo na čelo, divoký dech otírající se o její vlastní rty. „No tak...“ zopakovala, než mu věnovala divoký, ale přesto uklidňující polibek. Jako když potřebujete zklidnit štěkajícího psa. Popadl jí za boky a zvedl ji nahoru. Břicho se zdálo malým a zanedbatelným problémem. Teď záleželo jen na nich dvou.
„No tak... Buď hodný.“

Žárlivost je svině, broučku. 8-) Každý komentář potěší.

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek