Blesk
Povídky - Harry Potter

Za povzbuzení v komentářích moc děkuji Infinity, lenshe95, GwenLoguir, Erumoice a ft. Díky moc!

Kapitola 72. - Zrádce

Sedlemaier si nevysloužil své postavení v kouzelnické společnosti pouze otrokářským zaklínadlem. Ještě dávno předtím, v době míru, vynalezl mnoho užitečných kouzel na ochranu dětí proti divoké magii, speciální typ přenašedel pro magicky nemocné pacienty nebo zaklínadlo na šetrnější vyšetřování chronicky nemocných pacientů. Všechny tyto zásluhy však zastínilo jediné poutací kouzlo.
Kouzlo, které mu zaručilo všudypřítomnou popularitu, ale také závist, nenávist a zkázu.
Přesto to vypadalo, že si tento den užíval. Procházel se chodbami otrokářské pevnosti a zatímco se mu otrokář Dravin hluboce klaněl, ukazoval Sedlemaier na jednotlivé otroky a kupoval je za zcela směšnou částku. Jako osoba blízká Voldemortově stolci a odpovědná za celou tuhle otrokářskou seanci, si to mohla dovolit. Vlastně by nemusel platit ani cvrček.
A nikdo se ho na nic neptal, nikdo se neodvážil. Nikdo z běžných kouzelníků netušil, že v tuhle chvíli by měl být Sedlemaier uvržen do Azkabanu na Voldemortův osobní příkaz.
A jen velmi malá hrstka věděla, že už ani to není pravda.

***

Ranní noviny pleskly o stůl. Na titulní straně se skvěl obrázek starého kouzelníka, jak v záři fotoaparátů platí za otrokářský nákup.
Návrat ztraceného syna: chystá Sedlemaier novou otrokářskou kletbu?
Ron přeletěl očima titulek a zamračil se.
„Sedlemaier?“ zeptal se na očividné.
„Před dvěma dny,“ kývla nejmladší Malfoyová a sledovala, jak noviny putují od jednoho člena Řádu k druhému. Zrzkova žena, Bill, James, Colin i jejich „Vyvolený“ a jeho vytáhlý společník z cest. Všichni zamračeně hleděli na pohyblivou fotografii v novinách, které ráno ležely před Rendy na stole jako by se nechumelilo.
„A taky včera, desítky svědků.“
„Zakoupil několik desítek otroků, většinou dvojic, mladých žen a dívek,“ rozložil Ron noviny, když se k němu deník vrátil. „Jak se o tom mohl dozvědět?“ zamračil se.
„To je to, co tě zajímá?“ zarazila se Rendy.
Nechápavě zvedl oči.
„On je mrtvý!“ upozornila je na nesporný fakt, jako kdyby mluvila s debilem.
„Ač tě to možná překvapí, tak to vím. Sám jsem ho zakopával,“ upozornil ji zrzek.
„Tak jaktože tě vůbec nepřekvapuje, že si tvoje mrtvola vykračuje po městě?“
„Myslím, že není tak těžké odvodit, že to není skutečný Sedlemaier.“
„I když by možná nebylo na škodu se přesvědčit,“ neodpustil si Colin tlumeně. Snad to ani nechtěl říci nahlas, ale o to víc ho překvapilo, když se před ním náhle objevil zablácený rýč.
„Posluž si,“ zavrčel Ron, než se otočil na Rendy.
„Mnoholičný lektvar?“ zeptala se opatrně.
Zrzek nejistě pokrčil rameny. „To, a nebo dalších tisíc způsobů z černé magie, jak na sebe vzít podobu někoho cizího.“
„Ale proč by to někdo dělal?“ vložila se do toho Kate. „Proč by na sebe bral někdo podobu chlapa, který se už před lety stal nepohodlným? To je jako nakreslit si na záda terč.“
„Ve společnosti se příliš neví o tom, že Sedlemaier skončil v Azkabanu. Většina lidí si myslí, že se prostě jen... stáhl do ústraní. Jen velmi málo lidí vědělo o tom, že si ho Voldemort schoval do chládku.“
„A jen my tady víme, že v tom chládku pěkně vychladnul,“ neodpustil si Damien polohlasně. Všichni se na něho otočili, takže raději nasadil široký úsměv nevinného dítěte a mlčel.
Rendy sklopila hlavu, aby nebylo vidět, jak se culí. Uvědomila si, že přesně díky těmhle poznámkám se do Břinka za... zakoukala. Její chuť se smát však byla potlačena vážností celé situace.
Zřejmě však měla tohle dilema jako jediná, do ticha místnosti se totiž ozývalo tiché pochechtávání. To Harry postával u zdi a sice tiše, ale naprosto otevřeně se chichotal. S očima upřenýma k podlaze a čelem opírajícím se o ruku, nic z toho však nebránilo bublavému smíchu zaplňovat útroby místnosti.
Přestal teprve ve chvíli, kdy na něj všichni mlčky upřeli své zpytavé pohledy.
On se vážně smál?
„Otázkou však zůstává,“ ujal se slova opět Ron, „jak se k němu dostali. Ať už na jeho zmrtvýchvstání použili cokoliv, potřebovali část jeho těla. A nikdo kromě nás nevěděl, kde se v posledních měsících nachází. Nikdo kromě nás, v téhle místnosti,“ dodal temně.
Atmosféra v místnosti zhoustla mávnutím proutku. Všichni po sobě pokukovali zkoumavými pohledy, snad se i báli se hlasitěji nadechnout. Bylo snad možné, aby někdo z nich zradil?
Manželé Weasleyovi? Ron se v poslední době choval paranoidně, ale mohlo je to svést až k zradě celého společenství, které tak dlouho vedli?
Potter? Zachránce světa a Brumbálův chráněnec?
Nebo Snape? Co ten by z toho měl?
Kate? Drobná, nevýrazná holčička?
Rendy? Blackovská krev i její současné jméno by ji k tomu předurčovaly, ale neměla to za potřebí. Ne ve své pozici.
Tak kdo? Remus? Colin? James? Kratiknot pohupující se u stropu hlavou dolů stále uvězněný ve své bláznivé nevědomosti?
Nebo kdo?
KDO?
Hnědý pohled současného velitele Řádu Fénixu se zabodl do muže před sebou. On věděl velmi dobře, kdo za tím vším stál. Jen to dokázat!
„Co?“ rozhodil rukama Potter. „Zase já?“
„Ty náhodou netušíš, kdo by to mohl udělat, že ne?“ zeptal se zrzek tónem, který jasně dával najevo, že se jedná jen o řečnickou otázku.
„Měl bych? To tys ho pohřbíval, měl jsi největší šanci si kus z něho uloupnout.“
„A co bych z toho asi tak měl?“ zúžil Ron oči do škvírek.
„Co by z toho kdokoliv z nás měl?“ vložila se jim do toho Hermiona a postavila se mezi oba dva rivaly. V poslední době měla pocit, že nedělala nic jiného. „Kdo by měl prospěch z toho kupovat otroky ve velkém?“ položila otázku, kterou doteď nikdo nevyslovil.
„Někdo, kdo si chce postavit armádu,“ pronesl Snape do ticha. On nad tím už totiž trochu uvažoval. „Nebo potřebuje subjekty na experimenty.“
„Experimenty čeho?“
„Ptáte se dobře, ale špatné osoby.“
„Voldemort?“
„Ten by neměl potřebu za ně platit.“
„Někdo, kdo se od něj chce odtrhnout? Alcman třeba?“ navrhla Rendy a při vzpomínce na vůdce upírské sekce SS se jí zježily chloupky na krku.
„Příliš očividné,“ zavrtěl hlavou Ron, „neudělali by to tak okatě. A mimoto si jsem jistý, že Alcman věděl, že je Sedlemaier v Azkabanu, poukazovat na fakt, že je z něho venku by bylo příliš velké riziko. Ne, Sedlemaierova podoba byla použita, aby nevzbudila pozornost běžných kouzelníků, ne Voldemorta a okolí. Ti po něm teď sami půjdou.“
„Velmi by mě překvapilo, kdyby se ještě objevil,“ usoudil Severus. „V současné době by to bylo už příliš nebezpečné.“
„Takže se objevil, protože Sedlemaiera se řadový prodávající nikdy nezeptá, na co potřebuje tolik otroků, a potom zase zmizel. Otázka je - proč? Kde jsou ty otroci teď? Musely jich být desítky!“ upozornila je Hermiona. „Co s nimi chtějí dělat?“
Místnost ponuře mlčela.
„To bychom se asi měli zjistit,“ pronesl nakonec Ron. „Pokud nám to někdo nechce rovnou sdělit,“ dodal tlumeně a možná spíš pro sebe, zatímco svůj pohled zabodával do mladého Pottera.
Ten si jen odfrkl. „Až to budu vědět, budeš první, komu to sdělím.“
S tichým mumláním se všichni začali rozcházet, Kate se vytratila co možná nejrychleji, aby se vyhnula konfrontaci se svým vychovalatelem, stejně jako se Remus vypařil tiše jako mlha nad údolím.
Něčí odchod však Ron nehodlal opomenou. Popadl Harryho za rameno a přitáhl k sobě, v očích mu tančili všichni ďáblové. „Vím, že v tom máš prsty, Pottere, a je mi ukradený, co říkají ostatní.“
„Když to víš tak jistě, tak to dokaž. A až potom o tom začni mlít.“
„Až to budu moci dokázat, tak už se mluvením nebudu zdržovat.“
K Ronově překvapení z druhého muže vypadlo jen kratičké zachechtání.
Pološílené zachechtání.
Zamračil se na Pottera, ale potom jeho rameno pustil. Nechtěl se v jeho přítomnosti zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné. Už i tak měl pocit, že toho Potter ví víc, než je dobré. Jenže proti němu stáli všichni ostatní. Copak se nikdo nedívá?!
To jeho podivné pochechtávání mu však ještě dlouho znělo v uších.
„Severusi?“ promluvil nakonec, zatímco stále sledoval dveře, kudy odešel Vyvolený. „Máš u sebe stále ještě zásobu Veritaséra?“
„Rone, snad nechceš...?“ vydechla jeho žena, ale věnoval jí pramálo pozornosti.
Lektvarista zkřížil ruce na prsou a našpulil rty. „Bohužel, všechno zůstalo v mém tajném skladě. Sice nevím, jestli na něj přišly, ale rozhodně to bude v okolí mého bytu dost dobře chráněné.“
„A za jak dlouho bys byl schopen uvařit nové?“
„Dva měsíce.“
„Tolik času nemáme.“
„Rone, proč bys...“ nadechovala se opět Hermiona.
„Co ho koupit?“
„Těm patokům z apatyky bych nevěřil. Ale před lety jsem přišel s experimentálním vařením, kdy se ve třetím kroku přidá krev nosorožce místo žíně, proces přípravy se urychlil desetinásobně.“
„Účinky?“
„Teoreticky totožné, ale ještě jsem neměl čas to vyzkoušet,“ dodal a na jeho tváři přeběhl kratičký úsměv. Zřejmě brzy získá vy-brovolníka.
„Jak dlouho?“
„Problém bude sehnat krev, Voldemortova vláda je v chránění nelegálních surovin rozhodně důslednější, než její předchůdci.“
Ron si povzdechl. „Bude ti stačit týden?“
„Dej mi dva dny,“ ušklíbl se lektvarista, než se otočil a se zavlátím pláště odvlál. Kdo by si byl kdy pomyslel, že si jednou bude tak notovat s nejmladším z Weasleyových. Zvláště, když mu celá ta nazrzlý rodina sála krev jako stádo upírů.
„Proč to pořád děláš?“ obořila se Hermiona na svého muže, když už v kuchyni zbyly téměř sami. Jen Damien seděl u stolu a bez své ranní kávy vypadal jako vyoraná myš. „Proč mu konečně nedáš pokoj, Rone?“
„Proč mu nedám pokoj?!“ zopakoval.
„Nedal ti jediný důvod, abys mu nevěřil.“
„Nedal mi hlavně jediný důvod, abych mu věřil, Miono!“ vrátil ji. „Od tý doby, co se vrátil se tu dějí podivný věci. Útoky na místa, o kterých nikdo nemá vědět, úniky informací, které musel vynést někdo zevnitř a...“
„A proč z toho obviňuješ pořád jenom Harryho?“
„Tak mi řekni, kdo to udělal?!“ vyjel na ni. Nevěděl, jestli mu vadí, že ho brání, nebo mu lezl na nervy už ten prostý fakt, že se jednalo o Pottera. „Kdo z nás? Tak kdo?!“
„Já nevím!“ překřikla ho, v očích slzy. Nechtěla se s ním hádat, nechtěla drásat nervy všech kolem další nesmyslnou hádkou. Ale úplně nejvíc ji děsilo to, že neznala odpověď. Věděla, že někdo z jejich nitra nejspíš vynášel informace, ale... Copak na něho mohla ukázat prstem? „Jenom říkám, že to nemusíš házet na Harryho. Vždyť tu v době útoků na nás ani na Remuse ani nebyl.“
Sevřel rty. Tenhle logický argument ho nezajímal. „Stejně mu nevěřím.“
„Jsi paranoidní.“

***

Kuchyně osiřela, kromě jednoho dlouhána, který za neustálého brblání přehraboval poličku a snažil se najít sklenici, ve které se nacházela káva. Většinou stála konvice na stole, ale dnes očividně nikdo neměl zapotřebí tenhle životabudič zhotovit. A on ho zrovna tak moc potřeboval.
Jenže kde to mohlo sakra...?
„Hledáš něco?“ Nevydržela to nakonec Rendy, když už se dobrou minutu přehraboval ve všech skříňkách. V první chvíli snad i chtěla ze dveří vycouvat, ale nakonec se rozhodla pro tu složitější cestu. Snad nebude litovat.
Trochu sebou trhl, snad ani nevěděl, jestli proto, že ji neslyšel přicházet, nebo proto, že ji neslyšel přicházet. „Kafe,“ řekl nakonec. „Vždycky bylo tady.“
„Musíš do špajzu, načít novou krabičku,“ odvětila. „Včera večer došla.“
Trhaně přikývl. „OK.“
Ticho.
„Díky.“
Ticho.
Atmosféra konzistence medu se mezi nimi táhla a lepila. Rendy se přistihla i při myšlence, jestli nedýchá příliš nahlas, protože její dech byl podezřele slyšitelný. Damien však mlčel a Rendy nevěděla, co by mu měla říci. Chtěla mu toho říci hodně, ale žádný začátek věty jí nepřišel dostatečně výmluvný, aby přehlušil tuhle nehlučnou emocionální bouři. Snad se už nadechovala, že něco řekne, ale nakonec z ní žádná slova nevyšla. Místo toho jen sebrala svůj hrneček s kakaem a vydala se ke dveřím.
„Nemohli bychom si promluvit?“ zastavilo ji mezi dveřmi.
Snad si i trochu vydechla. Jeho hlas i žádost vítala s otevřenou náručí. „Co ti brání?“ zeptala se jen.
Damien chvíli přehazoval plechovku s kávou z ruky do ruky, než ji mlčky položil na linku za sebou. „Asi bych se měl omluvit za to… za ten minulý týden,“ začal, i když mu stále přišla plechovka zajímavější, než jeho společnice. „Byl jsem dost v šoku. Teda, co to kecám, pořád jsem v šoku, jen… Asi jsem to prostě neměl říkat. To, co jsem řekl. Něco z toho,“ drmolil. Podle ženiny tváře si totiž nebyl jistý, jak moc jeho slova dopadají na úrodnou půdu. „Většinu.“
„Stalo se,“ pokrčila jen rameny.
„Hele, sice nechápu, proč jsi mi tvrdila, že nemůžeš mít děti, ale to už je teď asi stejně dost jedno a…“
„Damiene, já to netvrdila,“ přerušila ho. „Já byla vážně přesvědčená o tom, že jsem neplodná. Tvrdili mi to. Nebo si o mně vážně myslíš, že bych… že bych prostě jen tak bez ochrany oblejzala chlapy ve svým okolí a čekala, až mě nějakej zbouchne, abych z něho vytáhla alimenty?“
Mlčel. Jen viděla, jak si skousl vnitřní stranu rtu.
„To si snad děláš srandu,“ vydechla. „To si o mně vážně myslíš?!“
„Já nevím, co si mám myslet, Rendy,“ zavrtěl hlavou a snad i zněl omluvně. „Vždyť… V podstatě tě neznám.“
Povzdechla si. Říkal pravdu, o to to možná bylo horší. „Doufala jsem, že mě znáš alespoň natolik dobře, abys…“ Nedokončila, vlastně nevěděla, co chce říct. V krku jí zaštípaly slzy, nastal čas odejít. „Radši půjdu.“
„Ne, počkej, já jen… Jen jsem chtěl říct, že jestli ty děcka jsou vážně moje, tak… Že ti samozřejmě pomůžu. Budu ti platit a tak. Nějaká ta výpomoc. Nejsem hajzl, který by tě opustil a…“
„Ale já nevím, jestli jsou tvoje, Damiene.“
Nereagoval hned. „Ale určitě se to dá nějak zjistit, ne? Když ne teď, tak po porodu. U mudlů to jde rozhodně a není to ani nebezpečné, tak…“
„Ale já nechci vědět, čí ty děti jsou,“ přerušila ho. A myslela to smrtelně vážně, nezáleželo jí na tom. Ať už byly Draca, nebo Damiena. U Merlina, i kdyby byly Mika, tak jí na tom nezáleželo, proč to ani jeden z nich nehodlal pochopit?
Tentokrát se zarazil ještě na další dobu. „Ale já bych to rád věděl.“ Snažil se mluvit klidně, i když už to neznělo tak přesvědčivě jako na začátku. „Rendy, neměj mě za idiota, přeci nebudu platit na děti, který vůbec nemusí být moje.“
„Ale já po tobě přeci žádný peníze nechci!“ odsekla. „Nepotřebuju je.“
„Tak co… chceš?“
Rozhodila rukama. „Já nevím… Tebe?“ nadhodila.
Tohle prohlášení ho trochu zaskočilo. A zalichotilo, i když popravdě nevěděl, co všechno si má z toho jediného slova vzít za obsah. „Myslel jsem, že seš s Malfoyem.“
„Říkala jsem ti, že to manželství bylo domluvené.“
„Ale stejně sis ho vzala.“
Naprázdno otevřela pusu, mluvila snad s dubem? „Chápeš pojem domluvené manželství?“
„Takže co…?“ pokračoval Damien. „Rozvedete se?“
„Ne. To tak nějak nejde.“
Mladý muž chvíli přejížděl pohledem sem a tam a pokoušel se pochopit, co mu teď vlastně říká. „Právě jsi mi řekla, že chceš mě.“
„To je pravda.“
„Ale zároveň mi říkáš, že se nerozvedeš.“
„NEMŮŽU se rozvést,“ zdůraznila.
„Určitě by se nějaká cesta našla.“
„Damiene, s Dracem jsme manželé, svázáni magickým svazkem, takže tahle kapitola je uzavřená. Je to… prostě vynucený cár papíru, neřeš to, prosím tě.“
„No, podle toho, že si nejsi jistá původcem toho svýho břicha, to zas takový cár papíru asi nebude.“ Dobře, nechtěl být tak hnusný, ale…
K čertu s tím, měl chuť být ještě hnusnější, měl chuť řvát! Tohle celé bylo jako nějaká šílená noční můra, ve které se člověk dozvídá, že všechno, co znal, zmizelo v nenávratnu. A on se chtěl vrátit zpátky, zpátky do doby, než odešel. Kdy si to s touhle holkou rozdávali na půdě, hádali se o sýru v topinkách a kdy nebyl žádný Malfoy, ani děcka, ani domluvené manželství. Ani cokoliv.
Zatnula zuby, tohle od něho bylo hnusný. Ale nehodlala se hádat. „Ty jsi ten, kdo odešel. Nemáš mi co vyčítat,“ procedila téměř klidně.
„Fajn, řekněme, že tenhle argument beru. Ale teď jsem zpátky, co hodláš dělat teď?“
Pokrčila rameny, nějak nechápala tu náhlou změnu jeho myšlenkových pochodů. Strčila ruce do kapes od kalhot a čekala. „Pokusit se navázat tam, kde jsme skončili? Spolu?“
„A to je kde? V náhodným postelovým propletení?“
Nechtěla se nechat vyprovokovat. „Třeba.“
„Jenže tos neměla snubní prsten, a už vůbec jsi nebyla těhotná.“
„Jestli pro tebe jsou ty děti takový problém, tak to prostě řekni!“ Začala se vztekat, ale ona… už opravdu nemohla. Měla pocit, že se tu posledních deset minut snaží něco vysvětlit, ale nikdo jí neslyší. Nebo spíš neposlouchá. To bylo tak těžké pochopit, že ty děti byly prostě její? „Netušila jsem, že děti nechceš, nikdy jsme to neřešili, tak prostě řekni nemám zájem a nebudeme to komplikovat. “
„Nikdy jsem neřekl, že děti nechci.“
„Tak proč to pořád tak řešíš? Dobře, neplánoval jsi, že otěhotním, ale to já taky ne, tak v čem…“
„Problém je v tom, že já nevím, čí ty děti jsou, v tom je problém!“
„Jsou moje, to ti nestačí?!“
„Ne, to mi sakra nestačí! Já nehodlám vychovávat nějaký... nějaký kukačky!“
„To ty děti pro tebe jsou? Kukačky?“ vydechla naštvaně. „Prostě něco, co ti někdo nastrčil do hnízda, zatímco ses nedíval?“
Sevřel rty, nechtěl v tomhle stylu rozhovoru pokračovat, ale najednou se v něm něco uvolnilo a muselo to ven. „A co když jo?“ nadhodil. „Promiň, nikdy bych něco takového neřekl o svých dětech, ale když tu možnost, že jsou Malfoye… a já vím, že ta možnost tu je… prostě tu myšlenku asi nedokážu snést. Kdybys slíbila, že si necháš udělat ten test…,“ snažil se pokračovat smířlivě, ale nedala mu šanci dokončit.
„A co když na ten test půjdu a ten ukáže, že jedno z těch dětí je tvoje a druhý Dracovo?!“ prskla po něm naštvaně.
Zarazil se.
„Co bude pak? Donutíš mě ho zabít?! Nebo ho nechat Dracovi přede dveřma?“
Mlčel.
„Nebo co?!“ tlačila na něj. Chtěla, aby zareagoval. Jakkoliv. Aby jakkoliv dal najevo, že chápe její důvody, proč to nechce udělat. Že z tohohle správná cesta prostě není. Že prostě nemůže jinak. „Nic mi na to neřekneš?!“
Ne, protože na tohle se nedalo nic říci. Na tuhle možnost totiž nikdy ani nepomyslel. To bylo příliš surrealistické, příliš nemyslitelné, příliš… špatné. „Kdybys nespala s námi oběma, tak…“
„Ale to není odpověď, to je jen patlání se v minulosti! Dobře, možná jsem to neměla dělat, ale stalo se, stejně jako spousta jiných věcí a já pochybuji, že se vrátíš změnit čas, abys to změnil. Já se tě ptám, co bys dělal, kdyby ty děti tvoje nebyly. Nebo jen jedno z nich? Co bys dělal? Odešel bys? Nebo bys zůstal a to druhé nenáviděl? Dal bys ho do děcáku, jako dali kdysi tvého otce!“ Možná přestřelila, ale připadala si jako kotě před utopením. A to škrábe.
„Co po mně vůbec chceš, Rendy?!“ vypálil na ni. Ta poslední poznámka bolela, ale on si až příliš dobře uvědomoval, že všechno, co řekla, se zakládá na pravdě. To mu však nebránilo v tom se vztekat.
„Tvrdila jsi mi, že to je flirt, že si nemusím dávat pozor a pak najednou ejhle, dvě mrňata na cestě,“ mávl k jejímu břichu, „a neopomeneš mi ani zdůraznit, že vlastně ani nevíš, kdo je otec a nehodláš to měnit. A ke všemu jsi vdaná, ale nejenže mi to oznámíš, jako by se nechumelilo, ale ještě mi laskavě sdělíš, že se nehodláš rozvádět. Tak co čekáš, že udělám, Rendy?“ prskl na ni nakonec. „Co po mně chceš?“
Ano, to je otázka, kterou se oba už nějakou chvíli zabývali. Ale správná odpověď… neexistovala.
„Začínám si uvědomovat, že vlastně nic.“
***

„Kam jdeš?“
Harry si nikdy nedokázal vysvětlit, jak na něho ten tichý hlásek mohl mít takový vliv. Cítil, jak se mu rozbušilo srdce a jeho mozek zazkratoval. Odhodlání se s ním pozvolna loučilo. Trvalo několik vteřin, než našel dostatečné množství odvahy, aby se otočil na Hermionu ve dveřích.
„Potřebuji na vzduch,“ hodil si přes ramena plášť. A tím vzduchem myslel cigaretu mezi rty.
Pomalu k němu udělala dva kroky a věnovala mu dlouhý pohled.
Proč měl chuť utíkat?
„Kam jdeš?“ zopakovala, když stanula těsně před ním.
„Hermiono,“ povzdechl si, „prosím tě...“
„Harry, já tě tam dole bránila. Bráním tě pořád. Před Ronem, před Snapem, přede všema, ale zatraceně vždyť já sama ani nevím, jestli dělám dobře!“ rozkřikla se na něho a do očí se jí nahrnuly slzy. Měla pocit, že poslední dobou brečela nějak častěji, než je zdrávo. Nervy si očividně vybíraly svoji daň. „Nevím...“
„Nevěříš mi?“ Nezněl ublíženě, ani zlostně, prostě jen... otázka.
Uchechtla se. „Mám pocit, že přestávám věřit i sobě.“
Ten pocit znal.
„Ale Harry ty... Já si nechci myslet, že jsi nás zradil, ale... ty tvoje procházky, jak pořád někam mizíš... skoro s nikým se nebavíš... Harry, prosím tě, řekni, že to není to, co si všichni myslí,“ sevřela klopy jeho hábitu a zadívala se mu hluboko do očí. V její tváři byla prosba a odhodlání a pohled týraného štěněte, které prosí, abyste ho nevyhazovali na déšť. „Řekni, že to je jen další z tvých šílených plánů, jak z tohohle celého vybruslit a... a...“ „Hermiono,“ sevřel její pěsti, které stále ještě drtily jeho hábit, „věříš mi?“
Sevřela pevně víčka.
„Tak věříš mi?!“
Neodpověděla hned, chvíli se i chtěla vykroutit, ale nakonec podlehla a přese všechna racionální stanoviska přikývla. Věřila mu, bláznivě a nelogicky.
„Tak mi věř, že dělám všechno proto, abych... aby to dobře dopadlo,“ našel ta správná slova.
Rozšířila zorničky. Netušila, jestli ji to mělo vyděsit, nebo uklidnit, ale nedostala možnost k ničemu víc. Její rty totiž byla v další chvíli vystaveny vášnivému útoku druhých úst.
Věřila mu.
Bláznivě a nelogicky.

V lásce a válce je dovoleno vše. 8-) Každý komentář potěší.

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek