Blesk
Povídky - Harry Potter

Po dlouhé době opět kapitola. A já děkuji Zuzule, angie77, Mie, argse, Snapee, ft, niki, Infinity, Lucie, lenshe95 a GwenLoguir za komentáře. Díky moc!

Kapitola 71. - Možnosti

Severus by nikdy nevěřil, co všechno způsobí takové odkrvení mozku. Co za katastrofy! Jinak si nebyl schopen vysvětli, jak se mohl dostat do téhle prostopášné situace. Levný gauč ho tlačil zad, zmuchlaná deka se vlnila kdesi pod zády. A do toho jeho rozhalená košile i kalhoty a penis nabírající síly na jeho levém stehně. A na pravém Katina ruka. Společně s celou Kate. Tulící se a šklebící se od ucha k uchu, když se ni odvážil podívat. Její oči zářily jako diamanty na slunci. A on věděl, že za to může…
„Tohle je špatně.“ Vymanil se z jejího sevření a posadil se zpříma, zatímco zapínal vše, co zapnout šlo.
„Cože?“
Tvářila se nechápavě a ublíženě, když se jeho slovům dostalo pochopení. A na to se nemusel dívat, nechtěl se na to dívat.
„Kate, já ti nechci ublížit, ale tohle… tohle je špatně.“
„Ale proč?“
„Z tolika… důvodů.“
„Řekni mi jeden,“ vztekala se a urychleně okolo sebe omotala zmuchlanou deku. Nestačilo to. Měla však pocit, že i kdyby na sebe navlékla zimník, nepřipadala by si o nich víc oblečená. Snad ještě nikdy si nepřipadala tak nahá a… levná.
„U Merlina, vždyť jsem tě vychoval!“ Severusův mozek opět dostával svoji pravidelnou dávku krve, a tak začal dohánět, co předtím nestíhal. „Neměl bych na tebe v tomhle kontextu ani pomyslet, natož…“
„Nejsi můj otec! Tak co u Morgany řešíš?! Vždyť to není nic trestného, nic nezákonného, nic…“
„Je to nemorální!“
„Ty mi hodláš vykládat o morálce?!“ zuřila. Kdyby okolo hrudi netiskla jen kousek přehozu, možná by vypadala skutečně rozlíceně.
„Prostě se to nemělo stát! Neměla jsi mě k tomu nutit!“ Jen co to vyslovil, věděl, že udělal chybu. Ale nemohl to vzít zpět.
Zalapala po dechu. „Já tě nutila? JÁ tě nutila?!“
„Sám bych nikdy…“
„Hlavně, že ses ta urputně bránil!“
Sevřel rty. Ano, nebránil se. Nechtěl se bránit. Chtěl ji, toužil po ní. Ale to neměnilo nic na faktu, že to patřilo do kolonky – velmi špatné!
„Už se to nestane,“ slíbil jí. I sobě. Natáhl se pro hábit a jen zběžně ho přehodil přes ramena. Na mladou ženu se ani nechtěl podívat. „Půjdu.“
„Táhni,“ prskla jako raněná kočka. „Nechci tě už nikdy ani vidět.“
Ve chvíli, kdy mizel za dveřmi, zaslechl za sebou ještě jedno nenávistné; hajzle!

***

Kuchyně na Grimmaldově náměstí se utápěla v ponuré náladě. Poté, co se celý dům naplnil nadějí po návratu Harryho a jeho společníka, však velmi brzy všechny zlatavé jiskřičky pohasly a utonuly v ještě větší temnotě. Hermiona seděla v jednom z křesel, v náručí svírala malou Nym, která se vzpamatovávala z odchodu svého otce, který jen před několika minutami šel za svými „pány“. Dívka popotahovala. Nechápala, co provedla tak strašného, že ji tatínek už nemá rád. A vlastně to netušil nikdo.
Ani Hermiona netušila, co se s ním stalo, stále jí nejspíš něco unikalo, protože tenhle muž, to nebyl Remus. A jí tak strašně chyběl.
„Už odešel?“ zeptal se Ron mezi dveřmi.
Jen přikývla, nechtěla dívku vzbudit. I když možná ani nespala, ale na tom vlastně nezáleželo. Do ticha kuchyně se ozýval jen pravidelný tikot hodin a tiché žvatlání malého Tima, která právě ožužlával kousátko ve tvaru Fénixe.
„Mají zkoušet osvobodit ty otroky, Rendy s Malfoyem by měli jít s nimi,“ přitakala šeptem.
Přikývl. Tohle rozhodnutí padlo teprve ráno, ale nakonec se s ním smířil. Sice se podílel na odhalení zaklínadla na odpoutání otroků nejvíce ze všech, ale zas tolik netoužil u toho být. Zřejmě nejvíc si uvědomoval, jak strašné maso to bude. Ron si projel rukou své rudé vlasy a povzdechl si. V poslední době by nejraději zalezl pod kámen jako žížala a už nikdy nevylezl. Začínalo toho na něj být tolik. Tak strašně moc.
Byl unavený.
„Pojď sem,“ natáhla k němu ruku jeho žena. S povzdechem se posadil na opěrku jejího křesla a přitiskl se k jejímu boku. Sevřel jí dlaň, přitáhl si hlavu na hruď a pak si jen užíval její vůni i přítomnost. Na drobný okamžik si i dovolil zavzpomínat na své rodiče, na jejich vztah. Teprve s odstupem si uvědomil, jak šťastné manželství jeho otec s matkou měli. Jako malému mu to strašně lezlo na nervy, jak se na sebe pořád uculovali, drželi se za ruce nebo si vyměňovali polibky.
Teprve nyní, s odstupem a krvavou hordou za zády to byl schopen docenit.
Každý polibek do vlasů.
Jsem tu s tebou.
Každé sevření drobné dlaně.
Neopustím tě.
Ode dveří se ozval šramot, jako kdyby tam někdo stál, ale Ron nikoho nezahlédl. Teprve v další chvíli se dovnitř vřítila Rendy. No, vřítila. Vkutálela se, jak jí její stav dovoloval. Za stálého brblání se provalila kolem nich až k zadní židli, kde visel její plášť.
„Mysleli jsme, že už jsi šla.“
„Jo, to já taky. Ale posledních patnáct minut jsem strávila na záchodě,“ zavrčela nenaloženě. „Doufám, že si upíři nepotrpí na dochvilnost.“
„Opravdu nemám jít místo tebe?“ nabídla se Hermiona. Jejímu manželovi se to ani trochu nelíbilo a řádně se zamračil, ale nedostal se ke slovu. Hermioně se zase nelíbilo, že by těhotná žena měla být vystavena přítomnosti tolika upírů, Smrtijedů a kleteb. To je dost děsivá kombinace i pro zcela zdravého jedince.
„Ne,“ zavrtěla Rendy rozhodně hlavou. „Už jsem se do toho jednou uvrtala, takže...“ Jen na sebe chvatně hodila plášť.
„Zlomte...“ Snad Ron i chtěl říci to, než dodal jen, „vaz.“
Rendy se na zrzka ušklíbla, i když trochu hořce. Její cestě z domu však nebylo přáno.
Vrazila do něj ve dveřích, do Damiena. Možná se jí i chtěl vyhnout, ale jeho snaha skončila kdesi v horním rámu dveří, kam praštil hlavou.
Peprně zaklel.
Za normálních okolností by pozvedla koutek a počestovala ho nějakou tou kousavou poznámkou, že by si měl nechat vysekat ve dveřích díru, nebo preventivně odseknout hlavu, jenže tohle nebylo za normálních okolností. Všechny kousavé poznámky spolkla, úšklebek ji zmrzl v koutku. I když kdesi hodně hluboko chápala jeho pohnutky, v jeho společnosti cítila na patře hořkou pachuť.
I přes bolest, která mu musela pulzovat hlavou, se na ni zahleděl. Sjel ji pohledem a snad se znovu musel ujišťovat o tom, že se mu nic z těch jobových zpráv nezdálo. Ne, nezdálo... to břicho bylo velmi výmluvné. I když se ho dlaněmi snad pokoušela skrýt. Sevřel rty, ale rozhodl se chovat dospěle. Co mu po té probdělé noci taky zbývalo, že?
„Ehm... ahoj.“
„Ahoj.“
Ticho.
„Ehm... mohli bychom si promluvit?“
V hrudi se jí rozbušilo srdce, snad i vzplál drobounký plamínek naděje. O to horší bylo, že věděla, že ho musí sama udusat. „Promiň, já... musím za Dracem.“
Ještě než vyslovila to jméno, věděla, co bude následovat. Jeho tvář se zkřivila, rty se stáhly k sobě jak ta nejdokonalejší válečná obrana. Víc však nic, žádný řev, žádné hádky. Jen ten vyčítavý pohled a jedová slina. „Užij si to.“

***

„A co tahle?“ vytrhl Rendy ze zadumání podlézavý hlásek. Násilně se donutila vytěsnit události posledních několika hodin a soustředit se na místo, kde se právě nacházela. I když to rozhodně nebylo o moc lepší.
Majitel největšího skladu s otroky Dravin vytáhl z davu mladou dívku a před jejich tvářemi ji srazil na kolena. Až příliš mladou, dle Rendina názoru. A zřejmě i podle Dracova, alespoň co mohla soudit z jeho výrazu.
„Velmi poslušná. A schopná,“ dodal s úlisným leskem v očích a doširoka otevřel dívce ústa svými prsty. Špinavými, nechutnými prsty. A zřejmě tím chtěl ukázat mnohem víc, než jen její chrup, protože ty prsty jí strkal až kdoví kam. A dívka držela, ani to nevypadalo, že by jí dávicí reflex velel rozloučit se s obsahem žaludku. Zatímco Rendy se žaludek značně hnul. Nechtěla ani pomyslet na to, čím vším si tahle žena... tohle dítě... muselo projít, aby tenhle reflex zapudila. A byla si jistá, že tohle prase se na jejím výcviku podílelo lvím dílem.
„Ne, děkuji,“ máchl Draco rukou, jako kdyby byla jen odporným hmyzem. Obchodník se zamračil, zatímco dívka se vyděsila. Jaký ji asi čeká trest za to, že je špatným zbožím, to Rendy ani nechtěla tušit. „Ale není, co hledáme,“ dodal Malfoy a vydal se podél cel na obhlídku. Jeho žena ho následovala o krok pozadu, jak to nařizovala přísná etika. Ruce si tiskla ke svému břichu, jako kdyby sebe i své děti chtěla utišit.
Oba bezcílně bloumali kolem cel plných těch nejrůznějších otroků. Od poměrně udržovaných jedinců, kteří byli cvičeni jako dokonalí milenci a milenky, přes ty, co se dali koupit jako vychovatelé pro své ratolesti, přes zcela běžné otroky pro všechno, až po ty největší chudáky, kteří se už hodili jen jako žrádlo pro draky.
Draco všechny zkoumal se svojí ledovou maskou a občas se na něco i povýšeně optal. Rendy ho jen se sklopenou hlavou následovala, naštěstí se od ní nic dalšího neočekávalo. Nebyla si jistá, zda by zvládla něco říci bez toho, aniž by se jí chvěl hlas potlačovaným zoufalstvím a vztekem.
A bezmocí.
A úzkostí.
Zkrátka celým tím hormonálním koktejlem.
„A smím se zeptat, co byste si tak představovali?“ optal se prodejce s úlisným úsměvem, kdesi na pomezí podlézání a netrpělivosti.
„Něco vhodného,“ odsekl Draco, jako kdyby ho ta otázka krajně urazila.
„Oh, to jistě, ale...“
„Hledáme dvojici,“ vložila se do toho Rendy, které už se korzování po celách smrti dosti přejedlo.
„Dvojici?“ podivil se obchodník, v očích otazníky. Teprve po chvíli se jeho tvář rozjasnila a žena nechtěla ani vědět, co za nechutnosti za těma zářícíma očičkama probíhá. „Oooooh...,“ protáhl vědoucně a zcela nezáměrně si posunul bouli ve svých kalhotách.
„Nejlépe matku s dítětem,“ pokračovala a raději se od něho odvrátila, zvedal se jí z toho hovada kufr.
„Matku s dítětem?“ podíval se na ni obchodník s podivem, zřejmě mu takové otevřené přiznání k incestu zrovna nesedělo k Malfoyovské rodině. Ti se to vždy snažili alespoň veřejně tutlat. „To je... ehm... to samozřejmě splnit můžeme,“ dodal odhodlaně a vydal se podél cel uličkou vpravo.
Draco si svoji ženu změřil zkoumavým pohledem, dokonce ji i tázavě chytil za ruku.
Jen se na něj usmála a věnovala mu kratičký, skoro až dětský polibek. „Věř mi.“
Otrokář je zavedl několika uličkami do míst, kde bylo trochu víc světla a snad se tam i lépe dýchalo. Snad by to i nazvala tříhvězdičkovými celami. A v nich, kromě toho, že v několika z nich zrovna probíhala výuka mladých dívek a chlapců, se nacházely ženy s dětmi. Slyšeli je už z dálky; pobrekávání a žvatlání.
Místnost byla oproti ostatním celám poměrně luxusní, velká a prosvětlená, ale stejně se Rendy ani za mák nelíbil pohled, kolik dětí bylo vychováváno v podobných podmínkách. Nebo se v nich očividně narodilo.
„Vyberete si?“ poklonil se obchodník.
„Myslím, že ano,“ pokynul mu Draco, aby je vpustil dovnitř. Ženy znejistěly. Příchod zájemce o jejich služby nebývalo vždy dobré znamení.
Rendy se rozhlédla, ale pohledy všech těch žen, které k sobě tiskly své potomky, ji nedaly klidu. Zvláště, když na ni hleděli stylem; sama jsi matka, tak jak to můžeš dělat nám?!
„Ne,“ řekla jen.
„Prosím?“ zeptal se obchodník.
„Prosím?“ nechápal Draco.
„Tohle nám nevyhovuje.“
Nechápal ani jeden. Otrokář Dravin jen hodil po očkem po Malfoyovi, jako kdyby čekal, že svoji ženu trochu usměrní. Nebo mu alespoň vysvětlí, v čem je problém.
„Budou to tvoji otroci, drahá, vyber si, koho chceš,“ máchl nakonec Draco rukou, jako kdyby ho to vlastně vůbec nezajímalo. Přišel dokonce blíž a jemně ji vzal za dlaň, aby ji políbil. Gesto zamilovaného novomanžela, i když Rendy pochopila, že v tom je něco víc. Potřeboval se dostat k ní, z dosahu všetečných uší. „Proč ne?“ zeptal se šeptem. „Pro koho se matka obětuje spíš, než pro malé dítě?“
„A když se obětuje, tak s tím dítětem budeme dělat co?“ vrátila mu tiše.
Dobře, musel uznat, že v tom má pravdu. A ani jeden z nich rozhodně netoužil po dalším dítěti, když jim v blízké budoucnosti přibudou tři vlastní. Nemluvě o Williamovi.
„Takže dva dospělé a dítě?“
„A toho druhého dospělého osvobodí kdo?“
Draco stáhl rty. Na to nepomyslel a teprve v tu chvíli pochopil to, co Rendy pochopila už před několika dny. Tu zrůdnost celé téhle otrokářské kletby, kterou Sedlemaier splácal v zájmu vyšší moci.
„Chceme matku s dítětem, ale nějakým starším,“ otočila se žena na otrokáře. „Potřebujeme, aby oba byli schopni soběstačné práce, ale zároveň, aby byli... ovladatelní,“ hledala ten správný výraz. Ženy okolo nich si k sobě přitiskli své děti a hleděli na Rendy se strachem a opovržením. A ona se jim nemohla divit.
„Možná bych pro vás i měl, co potřebujete, ale je to čerstvé zboží. Ještě jsou... trochu nezkrocené.“
„Ženy?“
„Matka s dcerou, šestnáct let. A bohužel, ještě neprošla výcvikem, takže...“
„Bereme,“ odvětila Rendy, i když otrokář se neustále otáčel k Dracovi, jestli s jejími slovy souhlasí.
„Nevím, jestli bych vám je měl nabízet, jsou poněkud... neotesané.“
„Věřte mi, já už si je zkrotím,“ usmála se něj ďábelsky a Draco snad podruhé v životě zahlédl záblesk Blackovské krve. A popravdě ho to trochu děsilo.

***

Vytrhl ji z polospánku křik. Hádka. Nejistě se rozhlédla po jednom ze salonků na Malfoy Manor a promnula si oči. Jenom si sem sedla a zvedla si nohy, aby si trochu odpočinula, ale očividně musela usnout. A oni už začali s experimenty bez ní, alespoň co mohla soudit podle těch dunivých hlasů, kterém sem doléhaly z haly.
„Jak to myslíte minule?“ vztekal se zrovna její muž, rudá tvář mu ostře kontrastovala se světlými vlasy. „Vy jste se opovážili provádět osvobození bez našeho svolení?“
Tohle Rendy probudilo dokonale. Odpověď jednoho z upírů sice nezaslechla, ale pokud by byla jen z části pravda, vzpěnila se v ní krev. Tohle si tedy nedomluvili. A z Malfoyové/Blackové si nikdo dobrý den dělat nebude!
Rázným krokem, takovým, jaký si mohla dovolit, se přesunula blíže.
„No to tedy rozhodně nemáte!“ vztekal se Draco.
Tichý, ledově podmanivý hlas. Slovům nerozuměla a přesto mrazily.
„To mi došlo, že se vám to nevydařilo, jinak byste tu nebyli. Jak jste se mohli vůbec opovážit...“
„Nevydařilo se co?!“ vmísila se mezi Draca a upířího vůdce. Ten jí sice věnoval poklonu, ale byla v tom spíše výchova, než skutečná pokora. „Že by jedna strana porušovala naši dohodu?“ zasyčela jízlivě?
Syčení jí vrátil, ale v upířím podání z toho vstávali chloupky na krku. „Nikdy jsme neslíbili, že budete závisle čekat na vaše kouzla. Paní Malfoyová.“
„Ale to zřejmě budete muset,“ stáhla oči do škvírek. „Bez těch našich čáryfuků se totiž očividně neobejdete.“
Zasyčel, v očích se mu rudě zalesklo. Draco o krok ustoupil a dokonce mu ruka neúmyslně sklouzla k hůlce. „Jinak by vám to neskončilo takovým fiaskem, nemám pravdu?“ pokračovala Rendy a na místě zůstala stát spíše ztuhnutím, než odvahou. Ale vypadalo to téměř stejně. „A kolik vám jich už zemřelo?“ dodala.
Nakrčil nos, vycenil zuby.
„Kolik jste jich už bezdůvodně zabili,“ zasyčela na něj nenávistně. Nechtěla ani myslet na to, jak skončili ty, které upíři podrobili prvním experimentům. Žili ještě, když s nimi skončili? Když je začali...
Jen ta představa jí v žilách rozbouřila krev.
„Rendy,“ zašeptal k ní Draco varovně a sevřel ji za loket.
„Nepřežil nikdo, že? Oběť se nedá vynutit,“ dodala.
Zuby se zaleskly ještě více a nejspíš jen léta praxe zabránila upírovi, aby podlehl tomu slastnému volání a prokousl jí hrdlo. Za to by ho jeho vůdci příliš nepochválili. Místo toho jen zavrčel, zavlál pláštěm a zmizel.
Teprve když zmizel, dovolila si Rendy podívat se na Draca. Jeho tvář byla temná a zachmuřená.
Povzdechla si, teprve nyní dovolila svému strachu, aby jí rozechvěl rty a ruce. Pěsti musela sevřít v pěst.
„Draco, co se stalo?“
Věděl, že se ptá na ten první upírský experiment, ale nad tím dokázal jen zavrtěl hlavou. „Vůbec nechce spolupracovat,“ řekl jen. Věděl, že mluví o oné ženě z cel. „Ta ženská. Řve jako pominutá, hádá se, kope, kouše... a neposlouchá. Nejdřív jsme se ji snažili přesvědčit, pak se do toho vložili oni a...“
Zavrtěla hlavou. Musela nejprve vytlačit myšlenky na ony nepovedené experimenty, ze kterých se jí zvedal žaludek.
„Jestli ji nedokážeme přesvědčit, bylo to celé k ničemu. A to jsem se jí pokoušel přemluvit sám, a to jsou Malfoyové poměrně proslulí svými přesvědčovacími manévry.“
Promnula si oči. „Tak to budeš muset nechat na mě.“
„Na to zapomeň.“ V očích děs. A strach.
Bál se o ni a ji při tom zahřálo u srdce, alespoň někdo se o ni očividně zajímal. „Draco...“
„Tihle otroci jsou schopni všeho, neblázni, Rendy,“ zašeptal k ní Draco naléhavě. „Už nemají co ztratit, jejich instinkty se scvrkly na zvířecí pudy. Rozcupují tě, ani nebudeš vědět jak.“ Měl o ni strach, nemusel to ani říkat, poznala to. Věděla to.
Usmála se na něho a lehce ho hřbetem ruky pohladila po tváři. „Zvládnu to, věř mi.“
Nechtělo se mu, očividně se mu nechtělo. Ale také si byl vědom, že proti své ženě nemá moc obran.
„Jen bych od tebe něco potřebovala.“
Její přání splnily během několika málo minut. Když vstupovala do vyhrazeného pokoje v podzemních prostorách, plul za ní naplněný tác s jídlem a v pokoji na ni čekala pouze jedna z žen, matka. Zbitá, špinavá a zděšená tím, že od ní odtáhli její dceru.
Nechala tác přistát uprostřed pokoje na zemi, zatímco sama si vyčarovala židli, na kterou se pohodlně usadila. „S dovolením,“ řekla jen, než uložila hůlku viditelně do jamky mezi stehny a ruce obtočila kolem zvýrazněného břicha. Sice tím ještě více podtrhovala svůj stav, ale stále trochu spoléhala na mateřskou solidaritu. „Jezte,“ pokynula jen.
„Nemám hlad,“ odvětila žena, i když její pohled doslova slintal na každou částí voňavého pokrmu.
„Obě víme, že to není pravda. Jezte.“
„Arzen? Bolehlav? Dotek věčnosti?“ vyjmenovávala otrokyně všemožné jedy, které jí do jídly mohly přimíchat. Některé z nich Rendy ani neznala. Za civilního života musela být otrokyně nejspíš lékárnice. Nebo Mistryně lektvarů.
„Pokud bychom vás chtěli zabít, neobtěžovali bychom se za vás platit takovou sumu.“
„Nebyli byste první ani poslední, co se kochá takovým pohledem.“
„To je sice pravda, ale v současném stavu mám poněkud jiné chutě. Třeba se můžu zbláznit po rajčatech,“ dodala a natáhla se pro jedno červené, které trůnilo na talíři. S chutí ho spolkla a úplně cítila, jak žena hypnotizuje její ohryzek. „Co mám ještě ochutnat, abyste mi uvěřila, že to není otrávené?“
„Protijed?“ nadhodila žena, životem zřejmě zcela paranoidní.
„Já myslela, že ve svém stavu bych žádné lektvary neměla užívat. A už vůbec ne nic tak agresivního, jako preventivní protijedy.“
Otrokyně mlčela, zřejmě ji tenhle argument zaskočil. Mlčela.
„Jezte.“
Žena sklouzla pohledem z těhotné Malfoyovy žena na jídlo, po celém talíři, opečeném masu, přes šlehačku na dortu až po třešničku na jejím vrchu. „Proč?“ vypadlo z ní nakonec.
„Chci vám něco navrhnout a nechci, aby mi do toho kručel váš žaludek.“
„A kam jste odvedli moji dceru?“ odvážila se zeptat, když to očividně nevypadalo, že bude za další otázku zbita, jak byla nejspíš zvyklá.
„Je ve vedlejší místnosti, dostane se jí stejné péče jako vám.“
Žena při slově péče trochu pobledla, ale zřejmě se bála ptát se na více.
„Ale nejprve potřebuji mluvit jen s vámi,“ pokračovala Rendy. „Chci vám něco nabídnout.“
Žena se opatrně natáhla po jednom rajčeti, a když ani nedostala ránu, ani ji nesklátila ohavná kletba, která by jí usekla ruku, strčila ho do pusy a snad celé spolkla. Jako kdyby se bála, že jí ho někdo vyrve přímo z úst.
„Kdybych se vás zeptala, na kolik si ceníte dceřin život, jsem si jistá, že byste odpověděla nadevše, že?“ Mlčela.
„Proto se ptám jinak,“ pokračovala Rendy, „na kolik si ceníte její svobodu.“
Žena po ni střelila pohledem a zamračila se. Skoro jako kdyby právě odhalila podvodníka. „Tohohle čísla se nejde zbavit,“ ukázala na odporné vytetované cifry na zápěstí. „Nikdy.“
„A pokud bych vám řekla, že to jde? Jaká by byla vaše odpověď?“ nechala svá slova doznít. „Co všechno byste byla ochotna obětovat, aby vaše dcera mohla žít normální život.“
Na dlouhou dobu nastalo ticho. Otrokyně si k sobě přitiskla kolena a objala je, jako kdyby to bylo vlastní dítě. Mlčela. A Rendy snad ani nechtěla uvažovat nad tím, jaký boj v ní právě musí probíhat.
„Poslouchám,“ řekla nakonec opatrně a zakousla se do kusu pečiva.
Velmi stručně nastínila ženě jejich objev i plán. Popravdě očekávala, že už během vysvětlování bude následovat vlna odporu, zoufání či doufání. Žena však zarytě mlčela. Snědla několik krekrů, uďoubla kus masa, ale její oslabené tělo víc nepřijímalo.
„Jakou mám jistotu?“ zeptala se nakonec do hrobového ticha místnosti.
„Vůbec žádnou,“ odvětila Malfoyová. „Stejně jako nemáte, že se ráno probudíte. A že vaše dcera bude stále vedle vás.“
Zadumaně utrhla kus pečiva, ale spíše jen sledovala, jak se drobečky sypou po zemi.
„Nabízím vám svobodu pro vaše dítě. Bez záruky, protože tu nemám ani já sama. Ale stále je to víc, než vám v téhle době nabídne kdokoliv jiný. Můžete samozřejmě říci ne,“ pokračovala mladá Malfoyová konverzačním tónem. „Můžete se odtud vrátit zpátky do cel, s patřičně upravenou pamětí, sloužit svým pánům, nebo se mi pokusit vyrvat srdce tím nožem, co jste si schovala do záhybů sukně.“
Žena vyděšeně vytřeštila oči, než je pevně sevřela a čekala. Snad na rychlou smrtící kletbu. Jenže ta nepřicházela, jen jeden dlouhý pohled. Oči otevírala jedno po druhé.
„Ale co z toho?“ pokračovala těhotná žena. „Dřív, nebo později se najde někdo, komu se zalíbíte, nebo naopak znelíbíte. A buď zemřete obě. Nebo vy. Nebo ona. Vyberte si, co je pro vás horší.“
Ticho, jen další drobečky na kamenné podlaze. A Rendy se trochu děsila, že žena řekne ne. Odmítnutí si nemohli dovolit.
„Kdyby z téhle války odjížděl vlak,“ pokračovala, „do kterého byste mohla svoje dítě posadit, udělala byste to? Poslala byste ho pryč?“ Počkala, než na ni žena zvedne oči, než pokračovala. „I kdybyste nevěděla, kde je ono pryč. Může to být bezpečí, mír a šťastný život. Nebo taky smrt. Neslíbím vám ani jedno, já jen nabízím... možnost. Ale rozhodnout se musíte sama.“
Zavládlo ticho, jen kdesi v dálce kapala na kameny voda.
„Chci... chtěla bych...“ Zavřela oči, víčka se jí chvěla stejně jako hlas. „Ale musíte mi něco slíbit.“
Blackova dědička přikývla. „Poslouchám.“

***

Rendy netušila, jestli je Kate doma, ale musela to zkusit. Potřebovala se někomu vybrečet a mladičká léčitelka se zdála jako ideální rameno pro tento účel. Většinou si sice své citové výlevy nechávala pro sebe, zamkla je kdesi hluboko a ubíjela je přesvědčením nebo alkoholem, jenže teď nastala zcela jiná situace. Druhé nesměla a první nepomáhalo. Ani trochu.
Probrečela skoro celý večer. Nejdřív Damien, potom všichni ti otroci a nakonec ten zpropadený rozhovor a rituál. A to nechtěla ani myslet na... na...

***

„Podařilo se nám to,“ chytil ji za ruku upír a přitáhl k sobě. Zorničky rozšířené jako u feťáka v nejlepší náladě. Její vůně ho lákala, toužil po ni. Lákala ho jako lahodný dort, do kterého však věděl, že se nemůže zakousnout. Zatím ne. Nikdo mu však nebránil, aby nasál její sladký odér. „Jsme na nejlepší cestě k vítězství. Díky vám.“
„Máte zajímavou představu o vítězství,“ vytrhla se mu ze sevření a musela se hodně držet, aby nevytasila hůlku. Z toho jeho pohledu ji mrazilo. „Mně smrt matky nepřipadá jako velké vítězství.“
„Oběť matka. Dobrovolná oběť,“ dodal. „A vítězství pro nás.“ A to ani nemusel vystrčit špičku toho svého nechutného jazyku a přejet si s nimi po předních zubech, včetně vystouplých špičáků. Nemusel ani říkat, na co právě v tu chvíli pomyslel.
Zvedl se jí žaludek, ale… i takové bývají dohody. A ona jim to odsouhlasila. Darovala jim těla všech, které nebudou potřebovat. Takže i oné ženy. Té, se kterou před pár hodinami ještě mluvila, té, jejíž poslední jídlo bylo několik drobečků pečiva.
Bylo jí zle z ní samotné.


***

Zazvonila a znovu si otřela zarudlé oči. Nechtěla, abych hned působila jako ubrečená nána. Jako kdyby její děti věděly, že je otec zapřel, a hormonální vlny dělaly z její sebekontroly rozmoklou paseku.
Kate otevřela dveře, ale Rendy rozhodně nečekala tu zkroucenou hromádku neštěstí s oteklýma očima a kapajícím nosem.
„Co se ti stalo?“ Její problémy jako kdyby byly zapomenuty.
„Nic.“ Takovéto nic, co znamená všechno a Rendy si nebyla jistá, jestli se má ptát. „Koukám na Lvího krále, nepřidáš se?“
Rendina rada ohledně mudlovských vymožeností zřejmě padla na úrodnou půdu. A DVD přehrávač byl velmi populární. Stejně jako tento film, u kterého se ona sama kolikrát rozbrečela jako malá.
Jenže věděla, že teď za to Simba nemůže. I když se tak mohly tvářit.
„Chceš o tom mluvit?“ zeptala se, když se usadili na gauči a Kate jí podala krabičku s papírovými kapesníčky a krabici od pizzy.
„Ne.“
Přikývla.
„A ty?“
Popotáhla. „Ne.“
I Kate přikývla. „Damien už to ví?“ zeptala se jen.
Neodpověděla, ale to stačilo.
Mlčely.
„Nedala bys to na tu část, kdy mu umře táta? Potřebovala bych důvod brečet.“
Mladší žena zvedla ovladač a přetáčela. Jakmile se obraz ustálil na dojemné scéně, brečely už svorně obě dvě. Společně a přesto samy.

Snad mě múza neopustí a budu zase přidávat každý týden - 2 týdny. Každý komentář potěší a nakopne. :)

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek