Blesk
Povídky - Harry Potter



Kapitola věnována komentujícím: lensha95, Lucia, argsa, Niki, GwenLoguir, Charli, ft a Infinity. Díky moc! :)

Kapitola 70. – Polibek zatracení

„Třeba to byla nehoda,“ ozvalo se do ticha.
„To nemohla být nehoda. Doušek živé smrti nikdo nepozře jen tak náhodou,“ promnul si Severus bolestivě čelo. Když ho volali, aby vyzkoumal jed, netušil, co ho čeká. Na tom prohnaném vědátorovi mu nesešlo, ale Minerva... tu měl rád. Dokonce moc rád. Mnoho let byla v Bradavicích jeho jedinou společnicí a spolubojovnicí, když se potřeboval vzepřít Albusovi.
A teď byli pryč.
Oba.
A oba vlastně dobrovolně. Ač se s Minervou za ty poslední měsíce Severus bavil je velmi zběžně, i tak ji považoval za jakousi podivnou spojnici s minulostí. S minulostí, ve kterém jeho největší starostí bylo nezbláznit se z těch malých tupých hlav. A najednou zmizela.
A Severus si náhle připadal strašně opuštěný.
„Takže myslíte, že jí ho nějak podstrčil, nebo...“
„Doušek má velmi specifickou vůni, která je v podstatě nezaměnitelná. Ne,“ zavrtěl hlavou Severus, „pokud si ho vzala, tak si ho vzala dobrovolně. Věděla, co jí čeká.“
„Ale proč?!“ Hermiona se nechtěla smířit s tím, že její mentorka a přítelkyně najednou prostě není. Že odešla. Že se zabila.
„Sedlemaierovi zřejmě došlo, že ty jeho poznámky dřív nebo později rozluštíme a...,“ Ron si mnul unavené oči, „že se nám to nebude líbit.“
„Dobře, ten chlap mi je ukradený, ať se klidně pověsí na prádelní šňůru, ale proč Minerva?“
Ticho.
„Asi prostě nechtěla zůstat sama.“
„Ale vždyť nebyla...“
„Přiznejme si to, byla sama,“ vrátil jí lektvarista. „A nikdo z nás si neumí představit, co si musela prožít.“
V kuchyni nastalo hrobové ticho. Dlouhé a nepříjemné ticho, nikdo se nechtěl přerušit tichou vzpomínku na starou zástupkyni a učitelku přeměňování. I ti, kteří ji vlastně neznali, jako Kate nebo James, raději mlčeli. Někteří se i začali zabývat myšlenkou, co provedou s mrtvými těly, které stále ležely o patro výš v pevném objetí.
Z myšlenek je vytrhlo až odkašlání.
„No,“ pronesl do mlčení Potter, „myslím, že je ale čas se věnovat důležitějším věcem. Kdy budeme schopni vyzkoušet osvobození otroků.“
Všichni na mladého muže otočili, v očích nevíru následovanou pohrdáním.
„Tohle chceš teďka řešit?“ vydechla Hermiona. „Její tělo ještě ani nevychladlo a ty…“
„Tím, že se tu teď rozbrečím, jí život nevrátím, Hermiono. A promiň, mně přijde podstatnější se věnovat těm, kteří ještě žijí. Alespoň prozatím.“
Dobře, všichni tak nějak věděli, že má pravdu. Tahle válka už většinu z nich naučila, že držet se života je to jediné, co jim zbývá. Překvapil je však chlad v jeho hlase. Málokdo by čekal, že takhle jedná. A s Hermionou k tomu. Vždyť tamtamy dokonce hlásily, že ti dva jsou spolu víc, než jen přátelé.
„Seš cynik!“ prskla na něho.
Ano, zřejmě jím byl.
Práskla dveřmi.
„To už jsi trochu přehnal, nemyslíš, Pottere?“ otočil se na něj Ron. Na jednu stranu s ním souhlasil, za ta léta války se naučil, že jeden živý má vyšší cenu než stovka mrtvých. To však neměnilo nic na tom, že se mu nelíbilo, jak jednal s jeho ženou. I když oprávněně.
„Nemyslím,“ vrátil mu Harry.
„Očividně.“
„Nehodlám se s tebou dohadovat, Rone, mám na práci důležitější věci. Kdy budeme moci vyzkoušet osvobození otroků?“ otočil se na ostatní.
„Hou, hou, hou,“ zvedl se zrzek ze své židle, „a kdopak ti dal vůdcovský otěže?“
„Někdo to tu očividně vést musí.“
„Někdo neznamená ty.“
„No tak, kluci, nehádejte se,“ ozvala se Rendy, i když jí tak nějak bylo jasné, že to nedopadne na úrodnou půdu. „A kdo teda? Ty?“ prskl Harry. „Za tu doby, co jsem byl pryč, se tu nic ani nepohnulo…“
„No právě, půl roku jsi byl pryč, tak nevím, co ti dává právo nás tu soudit! Přitančíš si sem jak baletka a čekáš, že všichni budeme skákat, jak pískáš? Tak na to zapomeň, Pottere!“
„Rone, nech toho!“
„Harry!“
„Přes pět let jsi to tady vedl a kam to vedlo?“ prskl Harry, tvář jen několik centimetrů od té Ronovy. Příliš blízko na kletbu, tak akorát na ránu do zubů. „Jsme na vymření a nějaké řešení v nedohlednu.“
„To tvrdí ten, co zdrhnul jako ta největší zbabělá krysa a někde v tramtárii si válel šunky, zatímco my jsme tady umírali!“
V tu chvíli ho Harry popadl za košili, měl chuť mu rozbít ten jeho nevděčný ksicht. Ten zrzek neměl ani ponětí, co všechno zažil, co všechno…
„TAK DOST!“ práskl Snape dlaní do stolu. I když u toho sebou pěkně cukl, jeho zranění stále nebyla zcela zhojená. Kate mu sice věnovala jeden zamračený pohled, ale jinak mlčela. „Chováte se jako dva hipogrifové v jednom teritoriu! Jestli si to chcete vyřídit, tak vytáhněte hůlky a skončete to jako kouzelníci.“
Kouzelnický souboj.
Oba po sobě vrhli pohledy a všechny polila hrůza z toho, že ti dva by toho snad i byli schopni.
„Ale ne tady!“ pokračoval Snape. „Myslím, že tu je i tak už dost mrtvých!“
Na tohle neměl nikdo co říci.
„Jinak pokud se nemýlím, posledním oficiálně zvoleným vůdcem byli manželé Weasleyovi. Jelikož je nikdo jejich pozice nezbavil, myslím, že se tu nemáme o čem bavit. Nebo tu snad je někdo, kdo chce hlasovat o jejich nahrazení?“
Všechny pohledy se stočily na Harryho, ten však mlčel. „Ne.“ Věděl, že by neměl šanci. „Samozřejmě, že ne. Pokud mě ale omluvíte. Pane vůdce.“
„Pottere,“ zarazil ho ještě ve dveřích Ronův hlas. Nebyl z vývoje situace vůbec nadšený, o tuhle pozici se vlastně nikdy nikoho neprosil. Ale nutnost byla nutnost. „Do zítřka tu chci mít ten poslední viteál.“
„Nevěříš mi snad?“ prskl Harry.
Chvilka váhání, skutečně jen chvilka. „Nevěřím.“
Harry se zachechtal, snad i trochu hořce. „Jak si přejete,“ vysekl mu hlubokou poklonu, než s prásknutím opustil jednací místnost.
Ztichli.
„Když jste mi říkali, že se nemusí… nevěřil jsem, že to bude až tak zlý,“ otočil se Bill Weasley na Colina. Neznalý situace skutečně nevěřil, že se mezi dávnými přáteli mohla vytvořit taková nevraživost. A už vůbec nehodlal věřit vlastním očím, které ukazovaly otevřenou nenávist.
„A tos ještě nic neviděl.“
Ron se zatím zhluboka nadechl. Ne, nebyl na sebe hrdý. „Děkuji, Severusi,“ kývl na svého společníka. „A teď… dvě záležitosti. Co s těly? A potom… Potter měl pravdu v tom, že musíme využít to, co máme. A možnost osvobodit otroky je… skutečně velké.“
„Jenže žádné nemáme. A získat je… není to tak snadné.“
„Já vím, ale…“
„Mohu požádat upíry. Pomohou nám,“ vložil se konečně do hovoru Remus a jeho oči zajiskřily. Každý důvod vidět se s jeho pány byl dobrý důvod.
„Nechce se mi je do toho hned tahat.“ Stále nebyl tímhle spojenectví příliš nadšen.
„Tak jak to chceš udělat?“
„A co Rendy?“ ozvala se Kate.
„Hm… co?“ nechápala oslovená.
„No… jsi Malfoyová. Proč by ses prostě nemohla rozhodnout a pořídit si pár otroků? Čistokrevné rodiny přeci vždycky nějaké měli, ne?“ Celá místnost se dlouho zahleděla na nejmladší Blackovou. „No, asi ano. Ale…“
„Mohla bys?“
Očividně se jí do toho nechtělo. Využívat nenáviděné jméno k tomu, aby někoho odtáhla do chřtánu smrti se jí krajně příčilo. Jenže očividně neměla příliš na výběr. „Domluvím se s Dracem.“
Přikývli.
„Dobře. My řádně prozkoumáme celý postup osvobození. Teď co s těly…“

***

Třásly se mu ruce.
Ten pitomec ho tak vytočil, že nebyl skoro schopný ani vytáhnout cigaretu z krabičky a zapálit si. Teprve když do plic nasál aromatický kouř, rozlila se mu po těle úleva.
Pomalu klesl do dřepu a sevřel oči. Všechno se mu začínalo sypat pod rukama. Neměl čas, začínali mu dýchat na záda a on netušil, co má dělat. CO MÁ DĚLAT!
Rychle potáhl z roztřesených prstů.
Hlavně to teď nepodělat.
Třeba jako teďka, když vůbec nepostřehl, že se k němu někdo blíží. Samozřejmě, tady na zadním dvorku Grimmaldova náměstí mu nehrozilo žádné výraznější nebezpečí, ale přeci jen… Naštěstí to byla jen Hermiona. „Víš, že tě Minerva měla ráda?“
Odfrkl si a potáhl, až ohýnek zazářil. „S tímhle citovým vydíráním na mě nechoď.“ Hodil nedopalek na zem a zašlápl. Ani si neuvědomil, že se objevila před ním. Teprve když sevřela jeho tvář do dlaní, zpozorněl. Jako kdyby si teprve teď všiml, kdo to tam s ním stojí.
„Co to s tebou udělali?“ zeptala se ho naléhavě. Tohle nebyl Harry, kterého znala. Nebyl to ani Harry, který před těmi měsíci odcházel. Tahle ledová skořápka se zdála jenom parodií na toho kluka, kterého tolik milovala.
„Hermiono,“ povzdechl si.
Viděla ho tam. V těch očích, které na ni teď shlížely a křičely o pomoc. A ona by je tak ráda vyslyšela.
„Co se děje? Řekni mi to.“
Položil svoje dlaně na její, ale neodstrčil je. Naopak jako kdyby se s nimi chtěl mazlit.
„Hermiono, jsme ve válce.“ Jako kdyby to byla novinka. „A ta si prostě někdy žádá oběti.“
Nesnášela to slovo, v poslední době čím dál víc. „Čí…?“
Usmál se na ni, i když smutně. Sevřel její tvář do dlaní a na čelo vtiskl rychlý polibek.
Odešel.
***

První pocity se v Damienovy rozprostřely v podobě tepla. Měkko pod hlavou a hřejivý kokon okolo dával zdání, že všechno to byl jen děsivý sen. Sen, ze kterého se teď probudí v náruči své postele a podle toho dechu na krku v ní očividně nebude sám.
Kdesi uvnitř něho přestal burcovat alarm, který mu hlásil, že musí být neustále ve střehu, jestli na ně někdo neútočí, nebo jestli nedej Merline neusnul na hlídce. Ne, nic z toho se nedělo, protože…
„Šššš, jen klidně spi,“ ozval se mu u ucha povzbudivý hlas. Ženský. Známý. A přátelský. A nejspíš i milovaný, i když k němu teď nebyl schopen přiřadit tvář. Ne, na to byl příliš líný. Unavený.
„Jsi v bezpečí. Doma.“
Hmmmm, doma. To slovo znělo krásně a měkce jako cukrová vata.
A ten hlas měl rozhodně pravdu, měl by spát.

***

Podruhé ho probudilo slunce. A močový měchýř.
Trochu ztuhle se zavrtěl, ale rozhodně si hodlal ještě chvíli užívat pocit teplých dek a příjemného těla vedle sebe. Rozlepil jedno oko a zběžně jím projel okolí. Tohle místo znal, i když… kde ho jen viděl? Oh, jistě… Rendin pokoj. Takže se přeci jenom vrátili domů. Nebo odtud nikdy neodjeli a byl to jen jeden velký šílený sen? Nevěděl.
A nehodlal řešit.
Obtočil ruku kolem těla, které leželo před ním a spokojeně se k němu přitulil. Měl pocit, že i kdyby vedle něho ležela jeho nenáviděná učitelka, tulil by se v tuhle chvíli stejně. Cokoliv, co by tak krásně hřálo, bylo vítané. Jen nevěděl, jestli by se odvážil nechat ruku líně klouzat po tom měkkém těle. Znovu si připomínat křivky boků, prsoud a vystouplého břicha a…
Zarazil se.
Rukou se vrátil zpět na tu oblinu, která mu do téhle rovnice nějak nepasovala. A nemýlil se, pořád tam byla. S nakrčeným obočím se přeci jen probral a opřel se o loket, i když u toho zasyčel bolestí. Ne, nebyl to celé jen sen, ty kosti a svaly ho určitě nebolí z nočních aktivit. Jenže co pak…
Trochu rozhozeně si konečně prohlédl dívku vedle sebe. Rendy stále ještě svírala náruč spánku, ale to mu rozhodně nebránilo ve zkoumání. Za tu dobu, co ji neviděl, se pěkně zaoblila. Narostla jí prsa i boky, ze stran se objevilo několik faldů, ale hlavně… to břicho! Jenže tvář zůstávala pořád stejná. Nebylo přeci možné, aby tak rychle přibrala! Jedině, že by… že by…
Hleděl na vzdouvající se břich, v hlavě pusto jako na poušti.
„Hmmm, ty už jsi vzhůru,“ zapředla vedle něho dívka a jemně ho dlaní pohladila po zarostlé tváři. Skoro ji nevnímal. „Jak je ti?“
Mlčel.
„Damiene?“
Teprve teď byl schopný ji věnovat pozornost. „Ty seš těhotná?“
I Rendy se už probrala. Neochotně se vytáhla na lokty a lehce si odkašlala. Popravdě si tenhle rozhovor představovala trochu jinak. Nečekala, že si toho všimne tak brzy, i když… kdo by přehlédl horu, že? Snad i doufala, že bude mimo ještě chvíli. „Ehm… no, už to tak asi bude.“
Zamrkal, ale mlčel.
„Damiene, já… chtěla jsem ti to říct, ale…“
„Tvrdila jsi mi, že nemůžeš mít děti.“ Konstatování.
Přikývla. „Jo, já… to jsem si myslela. Vlastně to tak i bylo, jenže…“
Nenechal ji domluvit, když si něčeho všiml. Popadl ji za ruku.
„Ty seš vdaná?“
Neochotně se zavrtěla. „Já… ehm… jo. Musela jsem si vzít Draca.“
„Aha,“ ušklíbl se. „Draca. Super. Takže paní Malfoyová, jo? Těhotná paní Malfoyová. Mám ti gratulovat?“
„Damiene,“ snažila se ho mírnit. Vůbec se to nevyvíjelo podle jejích představ. „Nech si to prosím tě vysvětlit.“
„Není co. V pohodě. Jen já bych měl asi odejít, přeci jenom je neslušné ležet v posteli s vdanou ženou. Nerad bych to schytal od žárlivého manžela.“
„Ne, počkej… Damiene. To není tak, jak si myslíš. Já a Draco, to je jen…“
„Co?“ prskl. „Očividně jsem ti moc nechyběl, když jsi hnedka běžela do jiný náruče. A podle toho břicha jste si s nějakými dlouhými námluvami rozhodně vrásky nedělali.“
„No víš… s tím dítětem to je trochu… ehm…“
Odfrkl si. „Ještě mi začni vykládat, že je moje.“
Zaklapla pusu, vzdal ji všechen vítr z plachet. A ona jemu očividně taky. Hleděl střídavě z ní na břicho a zpátky. Polkl. „Ne… To si děláš legraci.“
„Ráda bych, ale… Neplánovala jsem to.“
„Tvrdila jsi mi, že děti mít nemůžeš! Že si nemusím dávat pozor!“ Byl naštvaný. Ve spáncích i zranění mu pulzovala krev a nitro naplňoval palčivý pocit zrady. Co bude teď chtít? Alimenty?
„Damiene, mě to překvapilo stejně jako tebe. Ještě víc. Před lety mi řekli, že jsem neplodná, nepočítala jsem s tím, že…“
„Takže je moje? To dítě, je… je…“ Měl pocit, že mu muselo přeskočit. A to si ještě před chvílí liboval, že má měkkou postel. Náhle měl chuť se vrátit na zem tý zpropadený chajdy kdesi v Albánii. Kamkoliv. „Takže… takže… tys zjistila, že se mnou čekáš dítě a vzala sis Malfoye?“ prskl.
Zašoupala nohama. „Já… ta svatba byla nutná, domluvená a… Já… nejsem si úplně jistá, jestli… ty nebo Draco…“
„Jestli co? Jako otec?“ vydechl. „Ty si nejsi jistá? Aha! Takže tys to táhla s námi naráz! To jako vážně?!“
„Ne, naráz ne! Ale potom, cos odešel, jsem…“
„Běžela roztáhnout nohy před ním!“ okřikl ji. „Nikdy bych si o tobě nemyslel, že seš taková kurva!“
Dobře, čekala, že to nevezme tak úplně s klidem, ale tohle… to bylo i na ni moc. V očích ji pálily slzy, v prstech svrběla kletba. Pod povrchem bublal vztek.
„A teď to dítě hodláš hodit na mě!“ pokračoval. „No tak na to zapomeň!“
„Co si o sobě myslíš!“ Ne, nehodlala tu na sebe nechat řvát. „Zmizel jsi ze dne na den, beze slova. Neschopnej napsat ani bůů. Půl roku jsem nevěděla, jestli žiješ, nebo jestli se vrátíš a ty si myslíš, že tu na tebe budu čekat, jako hodná manželka s večeří!“
„No, manželský povinnosti sis ale jinde očividně plnila dobře!“
Rozpřáhla se k němu, ale její ruku zachytil. Stála příliš daleko.
„Vypadni!“ prskla alespoň.
Ani se nerozpakoval s odpovědí. Odstrčil od sebe její ruku, jako by byla prašivá. „Jak si přejete. Paní Malfoyová!“

***

„Nepřišel ti divný?“
„Kdo?“
„Harry,“ otočila se Kate na svého opatrovníka a hodila léčitelskou brašnu na okraj pohovky. Věděla, že Severus bytostně nesnáší něco tak neskutečně bordelářského, ale na jeho palbu napomínání byla připravena. Ve svém bytě si může na lustr klidně věšet týden staré ponožky.
Severus sevřel rty, ale mlčel.
„Přišel mi…,“ pokračovala, „trochu jako kdyby začínal šílet.“
„To u Potterů není diagnóza, ale přirozený vývoj,“ odfrkl si. „Darwin by měl radost.“
Věnovala mu skeptický pohled, Severus měl očividně zase rýpavou, takže z něho nic nedostane. „Sundej si košili.“
„Prosím?“
„Sundej si košili,“ zopakovala mu jako malému dítěti. „Severusi, já tě nehodlám znásilnit, ale viděla jsem, jak jsi tam sebou zase škubl, a nesnaž se tvářit, že to není pravda!“
Sevřel rty, nesnášel, když ho takhle sekýrovala. Nikdy dřív si k němu něco takového nedovolovala, ale… No dobře, musel připustit, že má pravdu. A menší nános utišující masti by na svá žebra uvítal.
Kate mezitím vešla do svého pokoje a začala hledat nějaké vhodné tričko. To, co právě měla na sobě, musela dát do špíny. Měla pocit, že ze sebe stále cítí ta mrtvá těla. Přetáhla si ho přes hlavu a přičichla, jen aby se ujistila, že tohle do pračky dávat nemusí.
„Spálím ho.“
„Mě popravdě spíš trochu zarazilo, že… Ou! Promiň! Promiň! Promiň!“ prudce vycouval z pokoje a pokoušel se přitom ještě zakrývat si oči, i když z téhle vzdálenosti by už nebyl schopen vidět absolutně nic.
Kate jen protočila oči. Natáhla si na sebe první tričko, které ji přišlo pod ruku a vydala se za ním do kuchyně. „Co blázníš?“
„Promiň,“ omluvil se znovu, ruku stále před tváří. Sakra, takhle ji neměl vidět. Ne, když na sobě měla jenom prádlo… jenže zaklepat… Klepal vůbec někdy, když k ní chodil? Neuvědomoval si to. Zřejmě ne. Ale vždyť taky dřív neměla nic, co by před ním mohla skrývat? U Merlina, co to plácá! Ty prsa jí nenarostly za noc.
„Mohl by ses přestat chovat jako malej,“ prskla na něho a odtrhla mu ruce z tváře. Ne nemohl, dokonce ostentativně sevřel oči, aby nic neviděl. Skutečně jako batole, které zavře oči a myslí si, že ho nikdo nevidí. Kate netušila, jestli to je nějaká jeho nová hra, nebo jestli to myslí vážně. Ale ona tuhle hru rozhodně nehodlala prohrát. Pevně sevřela jeho dlaně, které stále svírala ve svých, a přitiskla si je na prsa.
Zapal po dechu a…
Ha, vítězství!
… doširoka otevřel oči. Ruce ale neodtáhl. Jen zíral na mladou ženu před sebou, na její tvrdý výraz i ruce složené v bok.
„Dřív jsi mi kvůli drogám dělal i osobní prohlídky všech tělesných dutin a teď budeš dělat aféru ze sundaného trička?“
Polkl. Vždyť tohle sem vůbec nepatřilo. Stalo se to už dávno a rozhodně k tomu tehdy měl důvod. Moc dobře si vzpomínal na ten balíček drobných psaníček, který propašovala k němu do bytu v… no… tam, kde podobné věci nemají co dělat! „To bylo něco jiného,“ řekl jen. „A ke všemu jsi byla… ehm… no…“
„Prsa mi přestaly růst v patnácti, pokud sis nevšiml.“
Popravdě? Nevšiml. To, co měl doma posledních sedm let totiž vůbec nepovažoval za příslušnici ženského pohlaví, natož aby si to prohlížel, natož aby tomu zkoumal prsa. Ta pevná, vzdouvající se, oblá…
Zasténala.
Ne, to nebyly jeho palce, které jí přejely po bradavkách. Určitě to nebyly jeho palce.
Sevřela oči a trochu se vyklenula proti těm dlaním, které stále trůnily tam, kde je ponechala, a způsobovaly jí mrazení v zádech.
Věděl, že by se měl otočil, omluvit a odejít. On však odmítal. Hleděl jí do očí a přemítal, jestli přiletí facka, nebo… Ať už za tím nebo bylo cokoliv, zřejmě se to blížilo pravdě víc, protože rána nedoletěla. Místo toho ho strčila ke gauči, do kterého spíše spadl, než sedl. V další chvíli se mu obkročmo usadila na klíně a její ústa… Byla hříště sladká.
Později si zpětně ani neuvědomoval, jak se ocitl na gauči s jejím jazykem v krku a popravdě se tím nikdy valně nezabýval. On se v tu chvíli vůbec zabýval málo věcmi. Jako kdyby se jeho krev rozhodla bojkotovat spolupráci s mozkem a shromáždila se čistě v dolních partiích. Mozku nezbývalo, než tiše volat o pozornost.
Samozřejmě marně.
„Kate… Kate… tohle…“ Snad alespoň malá snaha.
„Co kdybys prostě jednou mlčel?“
Konečně se od něho odtáhla a on se snad i bál, že úplně. Jenže ona si jen přetáhla přes hlavu tričko. Zůstala mu sedět na kolenou, tak jak ji před chvílí viděl v pokoji a ten pohled mu vysušil ústa. Ne, tohle v patnácti rozhodně nemohla mít, to by si všiml. Jistě, své na tom udělalo i těhotenství, které teď bylo víc než patrné, ale ani to nemohlo mít na svědomí křivky, které zvaly k polaskání.
Kate zasténala, když se k ní přisál. Stále je ještě oddělovala látka podprsenky, ale to nevadilo. Naopak mu zajela dlaněmi do vlasů a přitáhla si ho blíž. Nikdy by nevěřil, jak lískání ve vlasech může být smyslné. Mrazilo ho z toho podél páteře. Ze zasnění ho vytrhlo až její bolestivé zasyčení. Trochu nechápavě se odtáhl. Udělal něco?
„Ne tak silně, prosím,“ požádala ho a on pochopil, že její prsa jsou díky prokrvenosti nejen tmavá, ale i citlivá na dotek. Natož při pokusech o jemné kousání. Omluvně citlivý dvorec políbil a stejnou péči věnoval i tomu druhému. Dlaněmi mezitím putoval přes napjatou kůži na břiše přes záda a poté jemným dotek po páteři až nahoru. Podle vzpínání a sténání to očividně dělal dobře.
Ani nepostřehl, kdy mu rozepnula poklopec, jen ucítil její pevný stiskl. A hned v zápětí horké sevření jejího těla. Otevřel oči dokořán.
Kdy se zbavila kalhot, netušil.
Pomalu dosedla a hluboce se mu zahleděla do očí. Slyšel zrychlený dech, nejspíš jeho vlastní, ale jediné, co ho v tu chvíli zajímalo, bylo její těsné tělo a snad ještě pevnější sevření jejích očí. Musel být blázen, že si tohle celá ta léta odpíral. A musel být ještě větší blázen, když to teď najednou dovolil. Tohle se nemělo stááááááááááááááhhhggr…
Myšlenky se rozpustily, když se pomalu pohnula. Jeho dlaně jí začaly napomáhat v pohybech a Kate se jim s chutí poddala. Přisála se na jeho rty, zavřela oči a nechala odvěký rytmus převzít kontrolu. Protože nic takhle krásného nemohlo být špatně.

***

V místnosti se nacházely dvě osoby a přesto v ní nezůstal ani kousek života.
Nehnutá a již značně vychladlá těla ležela vedle sebe na pohovce, jen v trochu jiné poloze, než je před několika hodinami našli. Člověk by řekl, že jenom spí. Jen ta bledost, která probleskla v jejich tváři, když na ně dopadl paprsek světla z chodby potvrdil, že to spánek nebude.
Dveře se zavřely. Tiše a pokradmu.
K ležícím tělům se přikradla temná postava. Nerozsvítila si.
Ruka zajela do šedivých vlasů mrtvého muže a prudce škubla, až se hlava zvrátila ze strany na stranu.
V dlani ulpělo značné množství vlasů.
Dveře se opět zavřely. Tiše a pokradmu.

Začíná se nám to trochu komplikovat... :-P

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek