Blesk
Povídky - Harry Potter



Kapitola 69. - Home sweet home

„Halo?“
Přilákal ji šramot na chodbě i slabé vibrace domu. Ty už několik minut bily na poplach, že kdosi vstoupil do jejich bran a nikdo to očividně nehodlal řešit. Tedy skoro nikdo. Rendy se stejně převalovala na lůžku a marně se snažila odolávat nájezdu nepohodlných myšlenek. Když později ucítila chvějí domovních ochran, snad i s povděkem popadla hůlku a vydala se na průzkum.
„Neboj, Břinku... Jsme doma.“
Ten hlas znala.
A v tu chvíli ji rozbušil srdce.
„Harry?“ vykoukla zpoza rohu schodiště. „Damiene?!“
Nemohla uvěřit vlastním očím. Už snad ani v nejdivočejších snech nedoufala, že tyhle dvě postavičky ještě někdy uvidí. Dobře, sice nedoufala, že starší z mužů bude spíš polokleče než stát, ale musela uznat, že tenhto drobný fakt možná i přehlédne.
„Damiene! Damiene!“ Těch několik posledních schodů skoro seskočila, než se jí podařilo pevně sevřít toho člověka, který jí tak neskutečně chyběl. Tak moc, že si to celé uvědomila až v tuhle chvíli, kdy ho konečně mohla po dlouhých měsících sevřít v náruči a... Nehybné tělo ji začalo stahovat k podlaze. Mrtvá váha, řekl by jeden. „Damiene?! Co je mu?“ otočila se s děsem v očích na Harryho, který se sám opíral o nedalekou stěnu. Byl zadýchaný, a to už ani nepodpíral svého společníka.
„Jen únava,“ vydechl. „Snad. A stará zranění.“
Stále dost vyděšeně shlédla na muže zkrouceného na podlaze, jehož hlava jí téměř spočívala v klíně. Cítila jeho dech, smrdutý a nejspíš týdny nečištěný dech, ale přesto ten nejkrásnější. Trochu těžký, ale jinak pravidelný. Strniště rozhodně neupravoval, ale na vteřinu jí napadlo, že kdyby si ho trochu vypěstoval, slušelo by.
A potom otevřel oči.
Pomalu a namáhavě. Jako kdyby měl za sebou marathonský běh, i víčku jsou náhle těžká.
„Ahoj,“ usmála se na něho, v očích slzy. Merlin ví, kde se tam ti malí zmetci vzali.
Chvíli na ni hleděl, jako kdyby ji snad ani nepoznával. Potom sklouzl pohledem kolem, i když toho v tom pološeru zřejmě moc neviděl.
„Jsi doma. Grimmaldovo náměstí,“ zašeptala mu ještě.
Sklouzl pohledem na ni a v očích se mu i zablesklo poznání. Koutky úst sebou cukly, i když na pozvednutí neměly sílu, než se těžká víčka opět zaklapla.
Věděl, že je v bezpečí.
To si alespoň mysleli i Rendy s Harrym. Tedy do chvíle, když se do Rendina těla zaryl chlad. Mrazivý pocit, který rozvibroval srdce a srážel dech. Mráz se plazil po kamenech dlážděné chodby a nenechal suchou jedinou prasklinku.
Z dálky se ozývaly hlasy. Volání přátel, pláč dětí a křik umírajícíh.
Každý slyšel své největší obavy.
Své osobní děsy.
„Moz...,“ nedokázala to ani doříct, natolik se jí sevřelo hrdlo. Od úst jí stupala pára , v prstech brněl chlad. „Musíme...“ Ani tentokrát nedořekla, jediný pohled na Harryho jí dal jasně najevo, že v tuhle chvíli je ona ta silnější, teda spíše méně ovlivněna špatnými vzpomínkami. Jeho tvář svíral děs, oči křičely hrůzou. Jenže oni dva tam nebyli sami, mladík v jejím náručí se chvěl a mlčel. Rendy věděla, že je nedokáže odtáhnout oba naráz a odehnat mozkomora pomocí patrona, byla sebevražda. Proto sem byl posílán, aby případné nevítané nájemníky vysál, nebo odhalil. A patronovo kouzlo bylo nepřehlednutelné.
„Harry,“ zašeptala.
Bez reakce.
„Harry!“ Tentokrát už do něj kopla, na jemnosti nezbýval čas.
Trhl sebou, vykřikl něco v jazyce, kterému nerozuměla, a pak se jeho oči projasnily. Zmizel povlak dálek, i když strach i nadále zůstával.
Několikrát zamrkal.
Kupodivu, protože Rendy měla pocit, že už jí i víčka přimrzla k tvářím, celým tělem projížděl slabý třes. Nemohla se však odtud vzdálit, nemohla tam Břinka nechat. Prostě nemohla!
Nebo že by...?
Ne! Nesmí! Ne teď, když se jí konečně vrátil zpátky. Zároveň však věděla, že ve svém stavu ho nedokáže odtáhnout pryč. A její hůlka si spokojeně hověla na nočním stolku. Kde taky jinde uprostřed noci.
Harry se konečně vzpamatoval. Bolest z kopance vystřelila do těla tolik protestů, aby donutila těle reagovat. Popadl svoji hůlku a už mu na se mu na jazyku povalovalo pevné expecto, když ho Rendy zarazila. Neřekla proč ne, na to měla příliš zmrzlé lícní svaly, přesto její oči naléhaly dostatečně. Urychleně proto pomohl dívce zvednou bezvládné tělo a odklidil ho pod schody, do přístěnku. Nahoru do patra by to stejně nestihli. Sám se však neměl kam skrýt. Zoufale se rozhlédl kolem a přemítal, kam se vrtnout.
Příliš pozdě.
V rozlámaných dveřích se mohl závan, potrhaný rukáv chladný jako smrt.
Harry se přitiskl ke stěně, hlavou mu létaly kletby a kouzla, které by ho mohly ochránit, jenže na Mozkomora žádné ze zastíracích kouzel nefungovalo. Jenže jak zakrýt emoce, kam ukrýt před zlodějem vlastní srdce?
Vyschlé hlavy skřítků i Brumbálova scvrklá hlava se zakymácely ve větru.
Vznášející se nehmotné tělo azkabanského strážce vplulo do špinavé chodby, mráz se zakousl do každého koutu i škvíry. I myši ze zdí uprchly.
Jen oni tři neměli kam.
Rendy k sobě tiskla bezvládné tělo a modlila se. Nic jiného jí už nezbývalo. Jednou rukou si i přikrývala ústa, protože přítomnost mozkomora v ní vyvolávala vzpomínky, ze kterých chtěla řvát. A brečet.
Přízrak se přiblížil.
Emoce vířily kolem a lákaly ho, jako světlo láká noční můru.
Damien zasténal.
Sevřela ho ještě pevněji v náručí a předat mu trochu tepla i jistoty, sama ji však pomalu ale jistě ztrácela. Už ani uklidňující slůvka nebyla schopna šeptat. Rendy si však náhle uvědomila, že to nejsou oni, kdo se stal středem zájmu. To Harry se tisknul k mrazivé zdi, peklo od něho vzdálené pouze dva kroky.
Krok.
A potom...
Azkabanský strážce nasál okolní vzduch, Rendy úplně viděla, jak se tepmný pruh světla oddělil od Harryho, než... Než se mozkomor otočil a pomalu odplul pryč.
Ale chlad zůstal.
„Co... Proč...?“ nebyla schopna popadnout dech. „Co udělal?“
Neodpověděl hned, oči stále upřené kamsi do očistce. „Nic...“
Ne, tohle nemohlo být nic.
„Jen jsem mu ukázal svoji nejhorší vzpomínku.“

***

Kate se rozhlédla po domě. Na to, že půlnoc už dávno minula, tu slyšela až přespříliš kroků a tlumených hlasů. A nebyla si zcela jistá, jestli to je dobrá, nebo špatná zpráva. Už i kvůli té zprávě, ať dorazí, pokud možno co nejdříve. Což pro ni znamenalo ihned.
„Tím jsem nemyslela, že máš přijít teď,“ řekla Rendy stojící na vrchu schodiště. „Měla bys spát.“
Kate se na ni jen ušklíbla, v jejím úsměvu se skrývalo něco šibalského. „Nápodobně. Dokonce si myslím, že ty bys měla spát ještě jednou tolik, co já,“ kývla směrem k Rendinému rostoucímu bříšku. Konec pátého měsíce se nezadržitelně blížil a dvojčata o sobě dávala už značně vědět.
„To bych zřejmě nedělala nic jiného.“
Kate se zasmála. „Jo, to mi povídej. Ale ty nevypadáš, že bys měla chuť jí spát. Naopak, záříš, jak právě vyslaná kletba. Copak se stalo?“
Rendy se roztáhla tvář do širokého úsměvu, vůbec jí nepřišlo, že ještě před několika desítkami minut se musela rvát se svými nejhoršími vzpomínkami. Vše bylo náhla potlačeno, přebito a zapomenuto. „Damien se vrátil. S Harrym. Jsou živí.“
„Vážně? To je skvělý!“ přikývla mladší žena. „A co... Už to ví?“ kývla k jejímu břichu.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Nebyl ve stavu, kdy by si všimnul. Celkový vyčerpání a nějaká starší zranění. Snad. Asi by ses na něj měla ještě kouknout, na ně na oba. Ale jinak... no, myslím, že to pro něj bude překvapení.“
Kate se ušklíbla. „To rozhodně. Jsou na ošetřovně?“
„Harry ano, Damien je u mě v pokoji.“
Severusova schovanka jen pohodila koketně obočím, než se vydala na ošetřovnu. Tam panovalo ticho, Harry seděl opřený na jednom z lůžek, nohy natažené před sebou tak, až přečuhovaly do vzduchu, opřen o zeď a v rukou svíral...
„Fuj,“ zamávala si Kate před nosem, „okamžitě to típni!“ zakabonila se nad jeho cigaretou.
Pomalu k ní otočil hlavu, ale neposlechl ji. Naopak pomalu vypustil z úst proud kouře. Fyzicky nevypadal zraněný, ale v jeho výrazu cosi umíralo. Sjel ji pohledem a zavrtěl hlavou. „Ty taky?“ zeptal se unaveně. „Vy jste se tu zatím začali dělit příčným dělením, ne?“
„Mitózou,“ odvětila a sebrala mu cigaretu z prstů. Ani se nebránil. Přičichla k hořícímu konci. „Fuj, jak to můžeš kouřit?“
„Sama jsi kouřila a neříkej, že ne.“
„Věř mi, že byly doby, kdy kouření patřilo mezi mé nejmírnější závislosti.“ Na vteřinu ji napadla myšlenka, že by i ochutnala, ale nakonec jí to přešlo. Nehodlala se vracet k minulosti, k ničemu z toho. Místo toho jen jediným pohybem hůlky nechala nedopalek zmizet.
Nekomentoval to.
„Necháš mě tě vyšetřit?“
„Nic mi není, jdi za Damienem.“
„To nech s dovolením na ošetřovateli.“
Ušklíbl se, hořce. „Troufám si tvrdit, že jsem za život ošetřil víc lidí, než ty.“
„Tak určitě víš, jak důležité takové vyšetření je,“ odvětila a i přes jeho protesty mu začala prohmatávat velkou modřinu na boku. Syčel bolestí, určitě to odnesla některá jeho žebra. Kromě několika zhmožděnin a více či méně zhojených povrchový zranění se však zdál v pořádku. Přesto bylo něco špatně. Něco v jeho tváři i celém držení těla dávalo zdání utrpení a strádání. A s těmi starými popáleninami na hrudi to nemělo co dělat.
„Máš bolesti?“ zeptala se.
„Ne.“
„Zdravotní problémy?“
„Ne.“
„Nevolnosti?“
„Ne.“
„Stres?“
Uchechtal se. „Dost debilní otázka, nemyslíš? Rozhlédla ses za poslední měsíce kolem?“
„Snažím se ti pomoci, Harry.“
„Tak mě nech na pokoji.“ Nezněl hrubě, ale rozhodně dost odměřeně. A když si potom na protest zapálil další cigaretu, věděla, že tu nepochodí. Prostě jen odešla.

***

„Už jsem se bála, že tě nikdy neuvidím.“
Ten hlas ho pronásledoval ve snech a mnohdy i za bdění. Přinášel mu vůli k dalšímu boji i utvrzoval v přesvědčení, že jeho život je jeden velký průser. Otočil se k Hermiona ve dveřích a nemohl si pomoci, aby ji nezměřil pohledem. Dost pohubla, co ji neviděl. A tak nějak zestárla.
„Neměla bys spát?“
„Krmila jsem. A pak jsem se šla podívat za Ronem, celou noc pracuje, a potkala jsem Rendy a...“ Zarazila se. Během těch měsíců odloučení si představovala, jak ho po návratu sevře v náručí a pořádně obejme, ale teď... v jeho postoji bylo něco chladného a odmítavého, co jí v tom zabránilo. „Vítej zpátky. Jsme rádi, že ses vrátil.“
„Tvůj muž nadšený nebyl.“ Silně pochyboval, že se jeden mručivý pozdrav, dal považovat za vřelé přivítání.
Povzdechla si. „Dost věcí se změnilo, cos tu nebyl. Musíme teď přebývat tady a...“
„Domu je mi líto, vím, žes to tam měla ráda.“
„Jak víš, co se stalo?“
Převrátil nezapálenou cigaretu v prstech. „Kate... se zmínila.“
Přikývla.
„Jo, vypálili nám dům a... Nejdřív to odnesl Remus, potom my... Tohle už je asi jediný bezpečný místo, i když ti Mozkomoři dneska... asi už ani to neplatí.“
„Rendy tvrdila, že to jsou běžné kontroly. Na době nejsou skoro žádná kouzla, pochybuju, že si myslí, že jsme takoví blázni, abychom si z toho opět udělali základnu.“
Na tom něco bylo.
„A co... ten útok? Co ty a Ron? A Tim? Remus?“
Neodpověděla hned. Váhala, jestli se má svěřit s obavami o Remusův duševní stav, ale nakonec se rozhodla mlčet. Pro Harryho duševní stav by to nemuselo být to pravé. „Přežili jsme,“ řekla jen.
Mlčeli.
„A co vy? Našli jste... co jste hledali?“
Pomalu přikývl. „Ale nemám to tady.“
Nechápala.
„Nevěděl jsem, jestli tu na nás nebude čekat... třeba nějaká past, tak jsem to raději ukryl. Přinesu ho. Zítra.“
Dobře, opatrnosti není nikdy dost. „A co to je?“
„Amulet.“
Přikývla.
„Ještě musíme přijít na to, jak je zničit. To nám taky dá dost zabrat a...“
„Už jsou zničený,“ odvětila Hermiona klidně. Vlastně ji do této chvíli vůbec nedocházelo, že to Harry vlastně neví. Co všechno ho ještě minulo? „Našli jsme způsob, jak viteály zničit. Teda... Snape našel.“
Harry sebou trhl. Pohlédl na ni zděšeně, dlouze a v jeho očích byl... strach?
„Co je? Nevypadáš nadšeně,“ podivila se.
Pomalu se otočil k oknu a zadíval se ven, do tmy. I kdyby tam byl ten nejkrásnější den, zřejmě by ho dnes nebyl schopen vidět. „Ne, ne, ne... jen... Už jsem se naučil, že nadšení je často předběžné.“ Sevřel parapet v rukou a trochu se zhoupl na patách. „Jak jste je zničili?“
Pokrčila rameny. „Nevím, to se budeš muset zeptat Snapea. Nebo Rendy, myslím, že v tom taky něco dělala. Ale jinak vážně netuším.“ Hermiona ho dlouze sledovala, v srdci ji klíčilo podezření. Dobře, chápala, že byl natolik unavený/ubitý/naučený, že nehodlal skákat radostí, ale ta jeho podivná sklíčenost ji znepokojovala. Jako kdyby něco bylo špatně. Ale proč špatně? Vždyť našli způsob, jak zničit Viteály, něco o co se marně pokoušeli několik desítek let, tak proč najednou vypadal, jako kdyby mu ulítly včely!
„Ale nastal tu menší problém.“
„Jaký?“ v jeo hlase se konečně ozval zájem.
„Zjistili jsme, že Nagini nejspíš nebyla Viteál. A tím pádem nám pořád jeden chybí.“
Čekala hodně reakcí, ale rozhodně ne tu, že se uchechtne. Jako kdyby na tom snad bylo něco k smíchu. Teprve po dlouhé chvíli se přestal pochechtávat, aby mohl promluvit. A v jeho hlase nebyla ani stopa humoru. „Když už jsme jich našli tolik, najdeme i ten poslední.“
„Máš alespoň představu, co by to mohlo být?“
Neodpověděl hned. „Představa by byla.“
Hermiona přikývla. Chtěla se ještě na něco zeptat, ale najednou nevěděla na co. A Harry nevypadal, že by mu bylo do řeči. Odešla.
„Naprosto jasná představa.“

***

„Mám to.“
To pevné prohlášení hned po ránu působilo až nepatřičně. Ron stál ve dveřích kuchyně, sledoval ženské osazenstvo a v jeho nocí probdělé tváři se zračila únava celého světa. „Co?“ zeptala se jeho žena.
Hodil na stůl dokumenty. „Zjistil jsem, jak osvobodit otroky.“
„No to je skvělé!“ vrhla se k němu Hermiona. Další výborná zpráva za posledních několik hodin. Snad jí i proběhla hlavou myšlenka, že se věci zase v dobré obracení. Nebo alespoň v lepší. Jenže... „V čem je háček?“ zeptala se, když viděla mužův zachmuřený obličej. Neměl by být zachmuřený. K čertu neměl! „To je to tak složité?“
„Složité to vlastně není vůbec. Je to až k smíchu primitivní. Jenže... je v tom dobrovolnost.“
Nechápali.
„A obětování.“
Nechal slova doznít, snad čekal, jaký budou mít dopad.
A měly.
„Lidská oběť?“
Přikývl. Jiná by je nejspíš nezajímala.
„Kolik?“ odvážili se zeptat.
„Jedna.“
To nebylo tak hrozné.
„Za každého.“
Úleva zmizela. Vystřídalo ji zoufalství a hořká pachuť.
„To kouzlo funguje na principu oběti,“ vysvětloval, „dobrovolné oběti. Za každého, kdo chce být osvobozen, se musí někdo obětovat. Plně a dobrovolně.“
V kuchyni zavládlo dlouhé hrobové ticho.
Hermiona svěsila hlavu, tohle nebyly dobré zprávy. Věděla, že je jen velmi málo lidí, kteří budou za svobodu, cizí svobodu, ochotni zaplatit vlastním životem. Vždyť i ona sama by takové oběti byla schopna jen ve dvou případech. A přitom u jednoho věděla, že by jí to zřejmě nebylo dopřáno.
„Ten hajzl,“ vydechl náhle Ron a snad si i odfrknul.
A tentokrát nemyslel Voldemorta. Ani Pottera.
Nikdy neměl Sedlemaiera rád, ale tohle mohl vymyslet skutečně jenom naprostý šílenec. Maniak. „Ta bezpáteřní svině!“ Nikdo, kdo vymyslel něco tak neskutečně odporného, si nezasloužil byť jen kapičku úcty. I když to nejspíš bylo míněno jako únikový východ celé té děsivé otrokářské strategie.
„Rone, už s tím stejně nic neuděláš,“ snažila se ho mírnit jeho žena, i když její snaha zněla poněkud prázdně. Vlastně s ním zcela souhlasil a... no... souhlasila s každým slovem. „Rone, počkej... ještě ho můžeme potřebovat. Rone. Rone!“ Nezastavila ho a vlastně ani nechtěla.
Ten výpraskl, který Sedlemaiera čekal, mu z hlouby duše přála.
V Ronovi vřel vztek. Ve chvíli, kdy rozluštil ty pochybné zápisky, si snad ještě ani neuvědomoval ohavnost celého toho systému. Při pohledu na Hermionu a jejich syna však pochopil až příliš dobře. Jeden svobodný rovnalo se jedna oběť. V přepočtu na ně by to znamenalo jeden svobodný, jeden mrtvý a jeden stále v otroctví, protože nebyl nikdo, kdo by se za něj obětoval. A k čemu u Merlina byla svoboda malého dítěte, když by nezbyl nikdo, kdo by se o něj postaral?!
Klouby na rukou mu praštěly, těšily se, až tomu zkurvenému přisluhovači jednu pořádnou uštědří. Ne hůlkou, ale čistě fyzickou silou, tak jak by měli muži řešit všechny své problémy. Věděl, že ho nezabije, nesmí... třeba ho ještě budou potřebovat. Třeba narazí na další ohavnou kličku!
Ale to neznamená, že to si nebude moci užít.
Zabušil na dveře Minervina pokoje, kde jinde by Sedlemaier pobýval.
Odpovědi se sice nedočkal, ale v podstatě mu to ani nevadilo. „Minervo?“ houkl se do ztichlé místnosti. Až podivně ztichlé. „Minervo, jsi tady?“
Pootevřené dveře vpustily dovnitř trochu světla, všude jinak panovala tma. Ani v krbu neplápolal oheň, což bylo zvláštní, protože kouzla většinou oheň udržovala do doby, dokud v místnosti panovala něčí magie. Tak proč teď...
„Minervo?“
Vztek se pomalu vytrácel, atmosféra v místnosti působila poněkud... mrtvě.
Zahlédl ji na gauči, jak leží otočená směrem ke krbu. Neprobudila se, spala. Společně se Sedlemaierem, který ji s tváří zabořenou do jejích šedých vlasů svíral v náručí.
Zrzek toho chlapa nikdy neměl rád, nevěřil mu, patřil zkrátka mezi nepřátele a to mu nikdo nevymluvil. Zvlášť teď ne. Dokázal však pochopit, že pro starou zástupkyni byl cestou z osamění. A jen díky úctě k ní se na něho nevrhnul přímo teď a tady. Jen kvůli ní.
„Minervo? Sedlemaiere?!“ zeptal se znovu a lehce ženu vzal za ruku. Doufal, že ten dotek bude stačit, aby se probudili. Její tělo však i nadále zůstávalo bezvládné a ruka... mrazila.
Ztuhl.
„Minervo?!“ zeptal se hlasitěji a o dost naléhavěji ženou zatřásl. I do muže ne příliš šetrně šťouchl, ale dosáhl akorát toho, že jeho ruka spadla na stoleček a převrhla šálek s čajem. Na podlahu dopadla lahvička od lektvaru.
Další oslovení mu odumřelo na rtech, když opatrně sjel rukou na ženino zápěstí a zjistil to, co už stejně kdesi uvnitř v hrudi věděl.
Její tep... mlčel.

Mno, tak to bychom měli... Nebojte, brzy se vrátí Severus, Remus, Draco i Damien. :)

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek