Blesk
Povídky - Harry Potter



Kapitola 68. - Opojná jako krev

„To snad nemůžete myslet vážně!“
„Je to zcela prostá a oboustranně výhodná dohoda,“ odvětil starý upír, o kterém už věděli, že se jmenuje Uriáš. Poněkud zvrácené, pojmenovat upíra po jednom z andělů. Zvlášť někoho podobného tomuto upírovi.
„Je to nemorální hraní si na boha!“ rozčilovala se Hermiona. Po deseti minutách jejich Velké porady se totiž už nic dělat nedalo.
Poté, co Billa i Rona dokázali dostat z bezprostředního ohrožení života, přišli jejich ozubení spojenci s další dobrou zprávou. Nalezli záznamy o otrocích. A pokud se jim podaří rozluštit Sedlemaierovi poznámky, tak nejspíš nalezli i způsob, jak osvobodit desítky a stovky magických sluhů. Toť dobrá zpráva, řekl by jeden. Žádost, kterou za spolupráci požadovali upíři, ta už tak dobrá nebyla.
Všichni, kteří budou z věznění již natolik slabí, budou patřit jim. Stanou se jejich stravou, či jejich dalšími věrnými posluhovači.
„Zemřeli by tak jako tak. My jim nabídneme jen...“
„Co?“ prskla Hermiona. „Prokletí? Rychlý konec?“
„Šanci.“
„K čemu? Uděláte z nich jen to, co jste sami!“
„Hermiono,“ zatahala ji Rendy za rukáv. Začínala to trochu přehánět, a jestli bylo něco horšího, než být s upíry v uzavřené místnosti, tak to bylo být v místnosti s naštvanými upíry.
Uriáš se pomalu postavil proti hnědovlasé ženě. Očividně znervózněli i ostatní upíři. „Nezdálo se, že byste si u svého přítele,“ kývl směrem k Remusovi, který se ještě více přikrčil na křesle, „nějak výrazně stěžovali.“
Hermiona sevřela rty. Tohle patřilo mezi argumenty, na které neznala odpověď.
„A co když odmítneme?“ zeptal se ze svého místa Severus, který se až do té doby držel v pozadí. Za ta léta se naučil, že udržet si odstup je občas lepší, než se ve všem šťourat.
„Dáme si jiný požadavek.“
„A pokud odmítneme i ten?“
Upír ho probodl dlouhým pohledem. „To vy potřebujete nás, ne naopak.“
„Pokud vím, tak to VY jste přišli za námi, ne naopak,“ vrátil mu Snape. Jindy by to podtrhl i svoji vysokou postavou, protože vůdčí upír byl až překvapivě mrňavý, jeho zranění mu však zabraňovala prudce vstát. No, nezabraňovala, ale on musel Kate slíbit, že se vrátí v celku, jinak ho prý už nikdy nikam nepustí.
Upír stáhl rty, až se mu pod nimi vyrýsovaly tesáky, ale poté se ušklíbl. Usadil se zpět na židli a spokojeně se rozvalil. „To je pravda, ale věci se od té doby poněkud změnily. Pokud nyní ukončíme spolupráci, tak my se stáhneme do ústraní a budeme se bránit dle potřeby. Ale co bude s vámi?“ přejel všechny dlouhým pohledem. „Tři matky, stařena,“ pohlédl na Minervu, „pokousaný vlkodlak a tři lazaři. Kdo vám zbývá?“
Jeho slova bolela a zcela nejhorší byla pravdivost jeho slov. Snad jen Colin a James se dali počítat za plnohodnotné a silné členy jejich Řádu.
Smutné.
„Tak proč s námi chcete spolupracovat, když jsme tak... beznadějní?“ promluvila Rendy.
„Máte zkušenosti. Kontakty a znáte kouzelnický svět. My vám za to nabízíme sílu našich bojovníků.“
„A životy zajatců,“ prskla Hermiona.
„Vlastně se vás vůbec nemusíme ptát,“ otočil se na ni s klidem, „jejich životy si můžeme vzít jako válečnou kořist a nikdo nám to nebude moci vyčítat.“
„Kořist? Jsou to živí lidé!“
„Vy zabavujete peníze, majetky, domy a pozemky... Ty jsou pro nás bezcenné. A ke všemu... ti, které bychom si vzali, byste už těžko mohli považovat za živé lidi.
„Jakou máme jistotu?“
„Vůbec žádnou,“ ušklíbl se upír. „Stejně jako my nemáme jistotu, že na nás nevysypete stříbrný prach.“
„Nepřipadá v úvahu a...“
„Souhlasíme!“
„Cože?“
„Cože?!“
„Rendy!“
„To nemůžeš!“ obořila se na Malfoyovou Hermiona. „Nemůžeš to takhle rozhodnout?“
„A co chceš dělat?“ zašeptala k ní naléhavě, jako kdyby nechtěla, aby je někdo slyšel, i když v té tiché místnosti se skupinou zvířecích smyslů, to bylo jen zbožné přání. „My nemáme na vybranou, Hermiono. Potřebujeme je. Prober se. Jestli chceme tuhle zkurvenou válku skončit, nemůžeme na to být sami. A jestli to znamená dát jim umírající...“
„Kdo ti dal právo o tom rozhodovat, Malfoyová?“
„Nikdo. Stejně jako tobě ne.“
Probodávaly se pohledy a mlčely. Nikdy spolu neměly problémy. Nedalo by se říci, že byly přítelkyně, ale nikdy k sobě necítily výraznější zášť. I když náhle se ukázalo, že na věci nemusejí mít stejný názor, a dvě vůdčí samice v jedné smečce očividně nedělaly dobrotu.
„Navrhuji hlasovat,“ ozval se Severus. Střelily po něm pohledem, ale nikdo neprotestoval. „Kdo s návrhem zde vážených upírů nesouhlasí?“
Hermionina ruka vystřelila nahoru, ale... opuštěná. Stáhla ji k sobě.
„Myslím, že to je jednoznačné,“ zhodnotil situaci Severus.
„Dobře,“ přikývla Hermiona, nikoliv však smířená. „Kdyby hlasovali i Ron s Billem, tak...“
„Tak je ti to stejně k ničemu,“ zarazil ji Severus. „Oni jsou dva, nás je stále pět.“
Neochotně, ale přikývla. „Dělejte, jak myslíte,“ tu poslední větu věnovala Rendy, jako kdyby jí darovala slovo celého večera.
„To nebylo míněno proti tobě, Hermiono,“ zašeptala k ní hned Rendy. Nechtěla to tu celé vést, nestála o to. Nikdy nebyla ráda středem pozornosti. „Já jenom prostě...“
„Víš, jak se říká, že moc je opojná? Tak s krví je to ještě horší.“
„Nejsou to vraždící monstra. Byla jsem u nich, několik dní a úplně sama, nezkřivili mi ani hlásek.“
„U Merlina, Rendy, uvědom si, že tady nejde jen o těhlech pár! Jde o desítky a desítky dalších, kteří takové pochopení pro vyšší principy mít nebudou!“ rozčilovala se hnědovlasá žena, i když zcela šeptem. „Jak si myslíš, že jim bude dlouho trvat, že si řeknou tohohle jsme zabít mohli, zabijeme i další?! Za jak dlouho si začnou prostě brát, to co chtějí, protože jsme jim to přeci dovolili?
Na tohle neměla nejmladší Blacková co říci. Zcela upřímně na tohle nepomyslela. Její zkušenosti s upíří rasou patřily jen mezi ty kladné a ona skoro už zapomněla, že mohou existovat - a stoprocentně i existují - případy zcela opačného charakteru.
„Tohle je válka a jestli... jestli to má být daň za mír, tak...“
Hermiona se zasmála, hluboce a hořce. „Daň za mír. Daň válce. Daň vyčištění kouzelnické rasy. Voldemort měl ty samý myšlenky, jen daň vyššímu dobru. A Brumbál byl to samý,“ odfrkla si. „V zájmu vyššího principu. Ve stejném principu jsme právě desítky lidí odsoudili ke smrti a proměnění v upíří loutku. A víš, co je na tom nejhorší? Že si budeme namlouvat, že jste udělali správnou věc!“

***

Cesta z Ústředí do Katiina bytu mu nikdy nepřišla tak dlouhá. Nikdy dřív se také nedozvěděl, že v rámci prevence se oba Weasleyovi přesunuli na ošetřovnu na Grimmaldově náměstí, z čeho vyplynulo, že Kate zůstala ve svém bytě sama. S Lestrangem.
Se Smrtijedem, masovým vrahem a psychopatem k tomu. To už ji rovnou mohli zabalit do vánočního papíru, obalit mašlí a hodit mezi hladový krysy! Ty alespoň zabíjí jen, když mají hlad.
Zatímco tenhle magor...
Když se o tomhle dozvěděl, málem vyskočil z kůže. Vyděsilo ho to natolik, že se ani nezdržoval tím, aby se seřval. Za to, že tam tu holku nechali samotnou!
Vrazil do dveří místnosti, které byla zraněnému Smrtijedovi přidělena a strnul. Kate tam ležela v kaluži vlastní krve, zmlácená, znásilněn, mrtvá a... Vlastně nic z toho nebyla pravda, to je Severusova představivost mu tohle všechno servírovala v těch dlouhých vteřinách, kdy se blížil k zavřeným dveřím.
Jeho schovanka seděla u nemocničního lůžka a právě převazovala zraněnému hrudník. Muž měl kouzlem ruce připoutané nahoru - ne nad hlavu, ale nad sebe - a nezdál se, že by výrazněji chápal, co se to s ním děje. Tišící léky i ztráta krve a části plic si vybíraly svoji daň.
Mladá ošetřovatelka mu dala pramálo pozornosti, otočila se jen přes rameno, aby se podívala, kdo to přišel, a dál se věnovala pacientovi.
Ze srdce mu snad spadl celý Stonehedge.
„Žiješ,“ vydechl tiše.
Zvláštní, nepamatoval si, že by kdykoliv dřív zažíval podobné infarktové stavy. Bál se o tu holku takhle za celá ta léta, co ji vychovával? No, určitě míval obavy, jestli se nepředávkuje, když ji nechával doma samotnou. Ale tehdy mu popravdě byla ještě dost ukradená. Pociťoval obavy, když ji nechával pracovat v laboratoři, ale... co si budeme nalhávat, šlo mu hlavně o jeho milovanou dílnu. Tak kdy přešel strach z milované laboratoře na milov... zkrátka na bytost samotnou.
„Jo, ještě žije,“ přerušila Kate jeho myšlenky, když si špatně vyložila jeho předchozí slovo. „Ještě sice chrchlá krvavou pěnu, ale alespoň se už nedáví.“
Sklouzl pohledem na tělo v posteli a uvažovat, jako moc to tahle bezvládná panenka hraje. Rabastanovy oči sice zely dokořán, ale jeho výraz proplouval vzdálenými dálavami. Dokonce se ani nevzpouzel proti svázaným rukám nad hlavou, i když s rozdrcenými žebry to muselo způsobovat neskutečnou bolest. Severus uvažoval, zda touží po tom, aby opět přišel k sobě. Sice to mohl být zdroj potřebných informací, ale také vědět, že tenhle magor je jako motorová pila toužící po dřevě, když se rozjede. A on si rozhodně nechtěl hrát na dřevorubce. Zvlášť pokud by se musel stavět mezi něho a Katie.
Pohled mu sklouzl na mladičkou ošetřovatelku vedle sebe. Natahovala se k pacientovi a kontrolovala mu zorničky, a jeho kousl sžíravý pocit při pohledu, jak moc se jí při tom předklonu rozevřela košile. A Rabastonovi přímo před tváří.
Zatnul pěsti, ale hned se opět nutil ke klidu. Smrtijedova tvář se ani nepohnula, takže musel být očividně úplně mimo. A Severus taky, jinak by ho to takhle nikdy nerozhodilo. Sakra, věděl, proč tý holce zakazoval nosit košile i výstřihy!
„Počkám vedle.“
Děkoval Merlinovi, že kanape stálo tak blízko. Zhroutil se na něj, s hlavou v dlaních a uvažoval, jestli mu srdce běží kvůli napětí, zranění, běhu sem nebo kvůli tomu pohledu, který se mu před chvílí naskytl. A to nemluvil o sekané s názvem Rabastan.
„Uvidíme, kdy přijde k sobě.“
Zvedl oči ke Kate, jak za sebou zavírá dveře, a to mu rozproudilo krev. „Ty ses snad úplně pomátla?!“ vyjel na ni.
„Prosím?“
„Seš tu sama! Mladá, nezkušená, pitomá. K tomu ještě těhotná a tebe nenapadne nic jiného, než si klidně nakráčet do místnosti s masovým vrahem? Jako by se nechumelilo! Jsi snad úplně pitomá?!“
Zalapala po dechu. Hlavně po té druhé větě, která ji neskutečně urazila. Dříve by se po takovém proslovu stáhla do rohu, kde by další týden tiše fňukala. Později by bouchla a odkráčela s hlavou vztyčenou, díky Rendiině radě se však naučila i třetí možnost. Zkřížila ruce na prsou a zadívala se na muže dlouhým pohledem. „Ty ses o mě bál?“
Zamrkal. Čekal nejistotu i hádku, ne tohle. Vzdorovitost a jízlivý úsměv.
Od koho se to sakra naučila?!
„Mám za tebe odpovědnost,“ řekl nakonec, musel si alespoň nějak uchovat hrdost.
„Vážně?“ protáhla. „Já myslela, že tý ses vzdal ve chvíli, kdys mi řekl, ať táhnu.“
Sevřel rty, na tohle nerad vzpomínal. „Ale ochranu očividně potřebuješ stále.“
„A jaký druh... ochrany máš přesně na mysli?“ udělala krok k němu a nespouštěla z něho oči. „Já jsem totiž právě ve stavu, kdy ochranu zas tolik nepotřebuju.“
Vytřeštil oči. Skutečně mu naznačovala to, co si myslel, že mu naznačovala? Ale to přeci nebylo možné, tohle by Kate přeci nikdy... eeeeeeeehm... Chtěl jí pohlédnout tvrdě do očí a ty myšlenky jí vytlačit z hlavy, ale jeho vlastní mysl to vzdala, když mu pohled padl o patro níž.
Naprázdno polkl.
Těhotenství mladou ženu zaoblilo na těch nej partiích a jak zkřížila ruce na prsou, tedy přesněji pod prsy, tak se jí ještě více nedmuly v té pootevřené košili a...
To byla poslední myšlenka, pak už si připadal jen jako Pavlovův pes.
Slintající a čekající na svoji kostičku.
Krásnou kostičku.
Jemnou a poddajnou.
Lahodnou.
„Ehm... ehm...“
Mírné odkašlání ho vytrhlo z deliria. Kate mu věnovala dlouhý pohled s pozvednutým obočím a šibalským úsměvem. Nemohlo jí uniknout, do kterých očí směřuje jeho pohled.
Odkašlal si. „Myslím, že chránit potřebuješ i tak. Nikdy nevíš, kdo tě kde může potkat.“
„Třeba už jsem někoho potkala,“ udělala krok blíž k němu.
„A koho?“
„Svého ochránce.“
„Znám ho?“
„Ne tak dobře jako já.“
„Aby ses nezmýlila.“
„Možná se mýlím, ale myslím, že jeho ochrana mi bude bohatě stačit...“
Severusův mozek bil na poplach, ale to taky bylo to jediné. Stál jako poslušný beran a jen čekal, až se dívčina tvář přiblíží ještě o kousek blíž k té jeho a poté...
„Sssss....“ Bolestivé zasyčení proťalo jiskřící atmosféru. Její ruka, kterou se chtěla opřít o jeho hruď, aby se mohla vytáhnout výš, totiž rozbouřila staré zranění na jeho žebrech.
„Co je?“ odtáhla se hned.
„Nic, to jen...“
„Udělala jsem něco?“
„Ne, jen...“ Hlas mu přeskočil, jak se musel trhaně nadechnout. Tím jediným dotekem, jako kdyby rozpulovala všechna čerstvě zaléčená žebra. Buď to bylo tím, nebo faktem, že...
„Ty sis sundal ten obvaz!“ obořila se na něho. Ani to neznělo jako otázka.
Nekomentoval to, jen se posadil na gauč, protože pulzování na hrudníku nepatřilo mezi příjemné kratochvíle.
„To snad není možný, Severusi! Jasně jsem ti řekla, že si ho tam máš nechat!“
„Nemohl jsem jít na poradu omotaný jako mumie,“ zavrčel.
„Ale já jsem ti snad řekla, že buď tam půjdeš s obvazem, nebo nepůjdeš!“ rozčilovala se, když zmizela ve vedlejší místnosti. A skutečně se zlobila. Ona se s tím ovazem štvala několik hodin, aby nejen chránil, ale díky kouzlům i tlumil bolest a hojil, a milostivý pán si ho při nejbližší příležitosti prostě sundá!
Jak malej kluk!

***

Prsty pomalu klouzaly po klávesách piána.
Žádné noty, ani předučené skladby. Hrála, co jí prsty přinesly. Kupodivu se to dalo i poslouchat. Údajně to měli v rodině. Hudební talent, který se dědil po generace, společně s masochistickými choutky a predispozicemi k nízkému tlaku. No, ještě z toho vyvázla celkem snadno.
Nechala prsty tančit, pracovat... zatímco potřebovala odpoutat svoji mysl od dnešního dne. Od dnešní rady. A od následného rozhovoru s Hermionou. Zachovala se jako idiot, Hermiona očividně jako jediná zůstávala nohama pevně na zemi.
Zatímco ona...
„Proč mám pocit, že vždycky když tu hraješ, tak chytám deprese?“ ozval se za ní majitel Malfoy Manor. Jeho hlas zněl humorně, i když mu do smíchu asi moc nebude.
„Dobře se mi tu přemýšlí. A piáno není zrovna hudební nástroj stvořený k bujarým oslavám.“
Posadil se vedle ní a dlouhou chvíli sledoval její prsty na klávesách. Tuhle skladbu neznal, proto se nezapojoval. „Nějaký zvláštní důvod, proč tu hraješ umíráčka?“
„Mám pocit, že jsem dneska něco strašně podělala.“
„A podělala?“
„To se teprve uvidí.“
„Tak to začni řešit, až se to stane, ano?“
Ušklíbla se. „Takhle řeší problémy Malfoyové?“
„Ne, jen já... Malfoyové většinou uplácí, nebo to nechají vyřešit nějakým jiným.“
„Očividně jsi špatný Malfoy.“
„Matka říkala, že v tomhle jsem spíš Black.“
Zasmála se. „Tak to už chápu, proč si tak rozumíme.“
Úsměv jí vrátil. Z čela odhrnul pramínek vlasů.
„Dneska jsme měli schůzku s upíry a já...“ potřebovala to někomu říci. Někomu se svěřit. „Chtěli po nás, abychom...“
„Neříkej mi to.“
Nechápala.
„Rendy, pořád stojíme na opačný straně barikády. A i když pro tebe udělám cokoliv, pořád je to nebezpečný. Nevím, kdy se Pánu zla zprotivím a on začne tahat, co vím. Nechci tebe ani nikoho dalšího ohrozit. I tak bych řekl, že to je víc než nebezpečné.“
Dlouze na něj pohlédla. „Myslela jsem, že jsi na naší straně.“
Povzdechl si, ten její ublížený tón. „Jsem na svojí straně, Rendy. V tomhle jsem Malfoy. Moje rodina a v tuto chvíli i škola je teď pro mě všechno a je mi jedno, kdo bude stát na druhé straně. Tady nejde o ideály, v tomhle jednám čistě sobecky. Ty, Will a tihle dva prckové,“ pohladil ji po rostoucím bříšku, „jste teď pro mě hlavní, ale pokud nepůjde o vás, půjdu s tím, kdo nabídne víc.“
Hleděla na něho a uvažovala, odkdy se upřímnost cení.
„Nejsem světec, věděla jsi to od začátku.“
Ani ona nebyla svatá, přesto... vyložení karet občas bolelo.
V temnotě nad nimi zablikalo zelené světlo. Rozzářilo se jako prskavka, zablikalo zeleně a opět pohaslo.
„Co to...?“
„Poplach ve škole. Musím jít,“ zvedl se ze sedátka, ještě jí vtiskl rychlý polibek do vlasů. „Pamatuj, Malfoyvé chrání svoji rodinu, a vy jste teď moje rodina.“
Seděla tam ještě dlouho poté, co odešel. Piáno samovolně hrálo a ona náhle nevěděla... občas si přála zůstat Blackovou.

***

Do ztemnělé a mrazem ověnčené vstupné sítě Grimmaldova náměstí se ozvalo vrzání vchodových. A těžké kroky doplněné chroptěním a sípáním. Dvě zahalené postavy, z čehož jedna z nich spíše visela té druhé na krku, než aby šla, se unaveně zastavili pod brumbálovou seschlou lebkou.
„Halo? Je tu někdo?“
Ticho.
„Halo!“
„Harry,“ zasyčel ten zhroucený, když si ho druhý muž silněji přitáhl k sobě, a sevřel mu jeho zranění.
„Neboj, Břinku... Jsme doma.“

Návrat ztracených synů... uvidíme, jak moc zamíchají kartami. :)

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek