Blesk
Povídky - Harry Potter



Kapitola 67. - Lov

Kapitola věnována ft, GwenLoquri, lensha95, niki a zuzule! Díky moc! :)

Temné stíny se hnaly úzkými uličkami téměř jako duchové. Neviděni, neslyšeni a přersto za sebou zanechávaly ledovou stopu, které všechny přítomné nutila se otřást. V tom spočívala jejich síla i nejsilnější zbraň, nadlidská síla a ostré zuby, to už patřilo jen mezi nástroje.
Jeden se stínů se prohnal uličkou a skryt ve stínu lampy, zasyčel.
Odpověď přišla stejná, stejně děsivá a z míst, kam jim se obyčejný smrtelník rozhodně nedostal. A společně se syčením se ozval i další hlas, mnohem víc hrdelní a vrčivý.
Vlkodlak ve své lidské podobě se jako věrný pes držel svých pánů a plížil se s nimi v temnotách. Oči žhnuly do tmy a ústa toužila po krvi.
Dorazili na místo.
Tohle místo měli podle popisu nalézt a magická i pachová stopa se zde zdála nejsilnější. Oba zrzaví kouzelníci sem jistě dorazili. Ne dnes, ani včera, ale rozhodně zde byli. A chvíli se zde i zastavili.
A jeden z nich zde krvácel.
Tady, přímo tady! Remus nasál stále silný pach krve a bezděčně se olízl. „Byli tu,“ řekl jen do prázdna. Tedy, ostatním se mohlo zdát, že tu panuje pusto a prázdno, i když opak byl pravdou. A on to věděl. A také věděl, že tu nejsou jenom oni.
„Ale, ale…,“ protáhl kdosi za ním. „Kohopak to tu máme? Že by návštěva?“ ušklíbl se na něho jeden ze Smrtijedů a zatočil hůlkou mezi prsty. Tohoto starého a očividně osamoceného muže považoval za snadnou kořist. A velmi dobrou kořist, pokud se jeho podezření potvrdí a před ním stál Remus Lupin… nebo tak nějak. Hledaný člen bývalého Fénixova řádu. Při představě té ohromné odměny se mu rozzářila očička. Remus ustoupil. Na tváři se mu usadil zděšený výraz, když o několik kroků ustoupil do příšeří. „Ne… ne…,“ zašeptal zděšeně a bezmocně hledal po kapsách hůlku.
Marně. V další chvíli ji už totiž pevně svíral přisluhovač Zla.
„Tcc… tcc… tcc…,“ zamlaskal Smrtijed. „Zvláštní. Jeden by řekl, že si po těch letech už dáte pohov a přestanete vytahovat ty svoje čumáky,“ notoval si, zatímco se pomalu blížil ke zdi, u které se v temnotě skrýval vyděšený Šedivý muž. „Jeden by řekl, že se po tolika letech už nenecháte vlákat do ohrané pasti.“
Stačil udělat ještě dva kroky, než se z temnoty vynořily dvě děsivě zářivé oči. A postava, v jejímž postavení bylo pramálo strachu.
„Nápodobně, maličký.“
Záblesk strach, ale tentokrát v druhých očích.
První slabika kletby.
Výkřik.
A pak ticho.
Dlouhé, mlčenlivé ticho.
„Gregu!“ ozvalo se netrpělivě. „Gregu, ty vole, kde se zas flákáš?! Máme tu hlídat, co když se tu ukážou?“ Smrtijed se rozhlížel kolem, neviděl však nic. „Gregu?!“ Nikoho a nic, co by připomínalo jeho kolegu či snad nějaké nebezpečí. I proto se nikdy nedozvěděl, co ho zabilo.
Bělostnou zeď jen skropila sprška krve.

***

„Nenašli jsme je.“
Jen tři slova. Obyčejný soubor hlásek a přesto dokážou vyrvat srdce z těla. Alespoň přesně tak si připadala Hermiona, když je zaslechla. Do naděje, že je tihle tvorové najdou, vkládala vše. A teď se to roztříštilo na miliony kousků a jí zbylo... nic.
„Našli jsme jen jejich stopu,“ doplnil Remus, který přišel se skupinou upírů na ústředí. Vlastně se sem vrátil domů, ale v jejich přítomnosti působil podivně ušlápnutě. Dokonce i teď, když promluvil, tak se otočil po upírském vůdci, zda snad nemá zmlknout. Po jeho souhlasu pokračoval. Sledovali jsme ji ulicemi až do jednoho obchodu, kde... kde...“ Snažil se vzpomenout, co v tu chvíli jeho smysly cítili. To podivné chvění, které šimralo pod kůží a dráždilo nervové zakončení.
„Prostě zmizeli,“ dodal jeden z upírů. „Z místa na místo najednou zmizeli.“
„Přemístili se?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Remus. „Při přemístění je použit zvláštní druh magie, který je velmi snadno rozpoznatelný i mnohými kouzelníky. Tohle bylo něco jiného. Tohle bylo jako kdyby... jako kdyby...“ Snažil se najít ta správná slova. „Jako kdyby se rozpadli.“
„U Merlina,“ zašeptala Hermiona. Byly věci, které nemusela vědět. Ani slyšet. Představa rozpouštějícího se Rona a jeho bratra rozhodně byla dostatečně sugestivní. „A našli jste alespoň...“ Slovo zbytky jí prostě nešlo přes rty.
„Ne. Vůbec nic.“
Hermiona přikývla. Dokud nebyla nalezena těla, tak stále zbývala alespoň špetička naděje, ale po tomhle oznámení se ta špetička už hodně smrskla. Hrdlo se jí sevřelo a ona rozhodně nestála o to, aby ji viděli brečet. „Omluvte mě.“
S kývnutím ji všichni propustili. Rendy jí jen sevřela rameno.
„Je tak pravda, že jsme to nezkoumali tak dopodrobna,“ pokračoval upír. „To místo doslova vibrovalo transportní magií, ke které my všichni máme dost odpor. Jen náš společník,“ kývl na Remus, „tu skříň prohlédl důkladněji, ale ani on nic nenašel, takže...“
„Počkejte, skříň?!“ Hermiona stála zpět, v očích otazníky. „Opravdu jste řekl skříň?“
Všichni se po sobě podívali.
„Ano,“ ujistil ji nejstarší upír a tvářil se, jako kdyby mu unikal další rys kouzelnické mentality. „Skříň.“
„Jak vypadala.“
Odfrkl si. A snad i jeho dech byl ledový. „Jako skříň.“
„Velká. Černá. Do trojúhelníku. Otvírala se jakoby tou špicí.“
„Ano, to bude nejspíš ona.“
Hermiona měla pocit, jako kdyby se mohla znovu nadechnout. „Rozplývavá skříň.“
„Ta, kterou se dostali Smrtijedi do Bradavic?“ ujistila se Minerva.
„Přesně ta.“
„Ale ta je přeci dávno zničená.“
„Tvrdí kdo?!“ Ne, nehodlala se své naděje vzdát.
Stará zástupkyně snad i chtěla odpovědět, ale náhle nevěděla, co říci. Vlastně nevěděla, kdo ty skříně měl zlikvidovat, jen věděla, že se to mělo udělat. Zda se tak skutečně stalo, netušila.
„A ty si myslíš, že její druhá část je pořád v…“
„… Bradavicích!“ dokončila Hermiona odhodlala. Chytala se stébla, ale vždyť se taky topila.
„Draco!“

***

Přemluvit Hermionu, aby zůstala doma, zatímco Rendy půjde zpracovat svého manžela, byl téměř nadlidský úkol. Zarytě se dožadovala vstupu do Bradavic, že někoho jako Malfoye bez problému zvládne. Ostatní vzalo hodně sil, že v tuhle chvíli přeci vůbec nejde o Draca. Ale o všechny ty Smrtijedy, kteří se stále toulali bradavickými chodbami. Naštěstí se jim ji podařilo umírnit.
Naštěstí!
Protože když Rendy pozdě v noci vypadla z krbu v ředitelně svého manžela, čekalo ji velmi nemilé překvapení. Alcman.
Jeden z jejich svatebních hostí a voldemortova pravá ruka. Hodně ostrozubá pravá ruka, jak se dozvěděli od svých upířích spojenců. Alcman byl upír, velmi vysoce postavený upír. Se zálibou v krvi, mučení a vraždění. A podle toho, jak se mu rozzářili oči, když nasál její pach, tak se rozhodně nehodlal řídit podobnými úmluvami, jako příkladně nezabíjení těhotných žen a dětí.
Rendy polkl, z toho jeho pohledu se jí chtělo zvracet.
Ani Draco nevypadal, že by si jeho přítomnost nějak zvláště užíval, ale rozhodně si zachovával pevnou tvář. Zachoval si ji dokonce i ve chvíli, kdy spatřil svoji ženu, ačkoliv ho to překvapilo. Nepromluvil však jako první.
„Co tu chcete?“
Změřila si upíra dlouhým a trochu pohrdavým pohledem. „Přišla jsem za svým manželem, máte snad k tomu nějaké námitky?“
„Právě zde máme jednání, takže ano, mám námitky.“
„Tak si je nechte pro sebe.“
Atmosféra v ředitelně na vteřinu zhoustla, Draco probíhal pohledem od jednoho k druhému a přemýšlel, jestli je větší pravděpodobnost, že on ji zakousne, nebo ona jeho prokleje.
Alcman se však po chvíli jen ušklíbl. Její zpupnost se mu očividně líbila. „Víte o tom, že naprosto úžasně voníte? Paní Malfoyová?“
Řekl to s úsměvem, ale v těch slovech zněla patrná výhrůžka. Ukázal i zuby.
V tu chvíli už chtěl Draco vystartovat, ale opět k tomu nedostal příležitost.
„Oh, skutečně?“ usmála se Rendy, „to byste mi mohl podat ruku.“ V její dlani se však cosi zalesklo. Zbytky netaxového prášku, kterým se sem dostala. Stříbřitá zrnka a magie, která mu propůjčovala schopnost přesunu, způsobovala upírům utrpění. Alespoň podle toho, co tvrdili jejich upíří spojenci, jejichž jednou z podmínek bylo, že se v jednacím sále nesmí objevovat ani zrnko tohohle vražedného prachu.
Alcman o krok ustoupil. Zuby cenil už jen z nevole. O téhle skutečnosti věděl mezi kouzelníky málokdo, upíří komunita se nechtěla šířit o své další slabině.
Z hrdla mu uniklo zasyčení.
„Myslím, že jsme pro dnešek skončili,“ promluvil konečně Draco. „Pokusím se udělat, co bude v mých silách, ale jak už jsem řekl… nic neslibuji,“ přitáhl k sobě upírovu pozornost a sevřel mu nabízenou ruku. „Varuju tě,“ zasyčel mu pak do tváře, „jestli se ty, nebo tvoji nohsledi jenom dotknete mojí ženy, bude to to poslední, co v životě uděláte.“
Upír se ušklíbl. Ta slova skoro nebyla slyšet, ale jeho uši přijaly vše. „Myslíš si, že je ta tvoje milovaná tak neodolatelná?“
„Vidím, jak se na ni díváš. A znám zvrácené choutky tvojí rasy. Takže znovu… zkus jen pomyslet na to, že bys jí zkřivil vlásek a já přísahám, že ti vyrvu špičáky a narvu ti je do krku.“
„Nějak moc si vyskakuješ. Nejsi víc, než mrňavej protekční chlapeček.“
„Možná,“ zasyčel Draco, „ale Malfoyovi se nedrží po staletí na špici pro svoji láskyplnost.“
Alcmanova tvář se zachmuřila. Věděl, že to je pravda, Malfoy byl z jeho postavení nedotknu
telný, ale to neměnilo nic na faktu, že se mu to nelíbilo. Draco ho konečně pustil, odstoupili od sebe. „Jsme domluveni?“ zeptal se konečně nahlas.
Alcman úsečně přikývl, než se vydal ke dveřím. „Pán zla tě nebude chránit napořád,“ zasyčel, „a až ta chvíle příjde, tak si tě najdu.“

***

„Někde tady…“
Za těch několik let, co vedl bradavickou školu, uzavřel mnoho učeben a chodeb a průchodů, vše co by mohl znamenat nebezpečí pro studenty, nebo snadnější cestu, jak by mu sem Pán zla mohl naordinovat další Smrtijedy. Mezi uzavřené prostory patřila i Komnata největší potřeby. Dobře si vzpomínal, co tam Potter prováděl za své školní docházky.
„Někde?“
„Promiň, že si to nepamatuju,“ odsekl své ženě. Jako kdyby nestačilo, že si kvůli ní proti sobě poštval jednoho z nejnebezpečnějších tvorů Voldemortovy gardy, ona ho ještě kvůli nějaký miniaturní šanci na úspěch táhla přes půlku hradu, aby jí pomohl najít ztracené členy v podstatě konkurenční bojové skupiny. Co víc by si mohl přát uprostřed dubnové noci.
Kouzlem jin zajistil soukromí a dalším začal vyhledávat, kde že leží zabezpečený vchod do Komnaty. Narazil na něj záhy, ale trvalo poměrně dlouho, než ochranná kouzle povolila a oni otevřeli vchod… do prázdna.
„Tohle má být komnata?“ nechápala.
Draco si promnul bradu. Zvyk, který převzal od otce. „Přemýšlím, jak to bylo. Myslím, že musíme přejít třikrát kolem a přát si, co potřebujeme.“
„Ale my nevíme, co potřebujeme.“
„Jen si musím vzpomenout, na co jsem myslel vždycky, když jsem šel pracovat s tou skříní,“ zabručil a pokoušel si vzpomenout.
Zakabonila se na něho. „Počkej, tos byl TY, co sem dostal tu skříň? Ten kdo do Bradavic před lety přivedl Smrtijedy?“ Slyšela o tom, i dneska se o tom několikrát zmínilo, ale nikdy by jí nenapadlo, že za tím vším stál její manžel!
„Máš proti tomu nějaké námitky?“ Nechtěl, aby to věděla, nechtěl se jí zpovídat.
„Ne.“
Nekomentoval to, třikrát zarázoval sem a tam a čekal, až se dveře změní. A poté vstoupili dovnitř. Křídlo zavrzalo, očividně se s ním už léta nemanipulovalo. V místnosti za nimi panovala tma a ticho. Naprosté, neprostupné ticho.
Oba rozžehnuly hroty hůlek.
„Haló? Je tu někdo?“

***

„Severusi, ne!“ rozčilovala se Kate nad svým pacientem. „Nepustím tě z tý postele!“
Naštvaně se snažil vzdorovat kouzlu, které ho poutalo k posteli. „Pusť mě, do prdele!“ skutečně byl naštvaný. „Jsem naprosto v pořádku!“
„Naposledy, když jsi byl naprosto v pořádku, tak jsem tě sbírala na chodbě z dlaždiček.“
To nehodlal komentovat, tento okamžik naprosté slabosti by nejraději vymazat ze své paměti. „PUSŤ MĚ!“ Snad i doufal, že jeho vyhlášený hlas mu pomůže. A dříve by jistě i pomohl, jenže tohle nebyla ta ustrašná holka, kterou si cvičil posledních několik let k obrazu svému. Tahle se ho nezalekla.
„Nekřič, ty žebra ještě nemáš v pořádku.“
Zoufale padl zpět do polštářů. Od koho se naučila si zachovávat tenhle absolutně nechutný klid?
Dlouze vydechl, připadal si jako absolutní invalida a vězeň. „Proč mi to děláš?“ zašeptal, snad ani nechtěl, aby to slyšela.
„Protože mi na tobě záleží, ty imbecile!“ odsekla. Poprvé za jejich rozhovor se jí hlas rozvibroval. „A jestli si myslíš, že mě baví tě pořád skládat dohromady a dívat se na tebe, jak trpíš v postele, tak ne! Nebaví! Bohužel mi nedáváš jinou možnost. Chceš se z tý postele dostat? Tak se koukej doléčit!“ a s prásknutím dveří odešla.
Nesnášel ji!
Dobře, sám věděl, že to není pravda, ale tahle její tvrdohlavost mu pila krev. Měl chuť ji přehnout přes koleno a nařezat jí!
Ano, ta představa byla velmi… velmi… velmi lákavá.
Merline, nad čím to uvažuju. Vždyť jsem na ní naštvaný!
Ano, naštvaný!
Za tu její slepičí péči. Za to, že ho tu nechává ležet jako invalidu. I jen proto, aby si mohl sám dojít na záchod se s ní musel hádat. Dobře, pravda byla, že si na truc vlezl i do horké sprchy, což mu způsobilo téměř další omdlení, ale to patřilo mezi… detaily. Zcela nepodstatné detaily!
Vytrhl ho hluk z vedlejší místnosti.
Náhlé rozeznění několika hlasů a rány, které se mu ani trochu nelíbily. Mohl je tu snad někdo objevit a napadnout? Smrtijedi snad?!
KATIE!
„Kate!“ zakřičel vedle, i když jeho hlas zřejmě zanikl v množství lomozu. Zazmítal sebou, ale kouzlo nepovolilo. Vlastně mu muselo být jasné, že nepovolí, ale stejně lomcoval spoutání, jako kdyby šlo o život. A ono vlastně šlo. O ten její.
„Kate!“ zakřičel znovu. Silné cuknutí převrátilo stolek vedle něho, až se všechno na něm roztříštilo na podlaze. Ale ani to mu nepomohlo. Kdyby ho poutaly provazy a ne magie, snad i dokázal dosáhnout na střep a odřezat se, svými snahami však dosáhl jen toho, že si nejspíš vykloubil rameno.
Vlastně mu to bylo i jedno.
„Nechte ji být! KATE!“
Dveře se s prásknutím otevřely a v nich stála…
… Kate.
A celá od krve.
„U Merlina,“ vydechl a očima bloudil po jejím těle, aby našel místo zranění. Děsilo ho, že pokud by se teď zhroutila, tak stejně stála natolik daleko, aby na ni nedosáhl. Na vteřinku ho i napadla vtíravá myšlenka, že by si za to mohla sama, že ho připoutala, tenhle záblesk se však rozplynul téměř ve vteřině.
„Co to vyvádíš?“ vydechla vyděšeně. V té poloze, ve které ležel, to vypadalo, jako kdyby se chtěl oběsit vleže. A podobně se Severus i cítil, dokud nemáhl hůlkou a neuvolnila ho z lůžku.
Stál u ní ve vteřině, vlastně ani jeden z nich nepostřehl, jak se k ní tak rychle dostal. Sevřel ji v náruči a bylo mu absolutně ukradené, že tohle gesto je absolutně nesnapovské. I to, že se mu kvůli rychlým pohybům opět rozmotala hlava.
„Jsi v pořádku?“
„Já? To tys taky křičel a…,“ Všimla si jeho pohledu na svoji hruď, ale tentokrát to nebylo kvůli ženské povinné výbavě, ale kvůli krvi. „Ta není moje. Přinesli mi dva pacienty, Rona a toho jeho bratra a…“
„Kate! Strašně to krvácí,“ ozvalo se od vedle.
„Potřebuji tvoji pomoc.“
Chvíli na ni hleděl s urputnou touhou si rýpnout a pronést něco ve smyslu, že on má přeci ležet. V zápětí ji však spolkl. Uvědomil si totiž, že nejen by mu to nejspíš neodpustila, ale s jistotou by ho opět k tý posteli připoutala. Přikývl, i když si nebyl úplně jistý, jak se mu podaří se dostat do vedlejšího pokoje, aniž by na něm poznala, že se houpe na horské dráze.
Zřejmě to však věděla. „Pojď,“ vzala ho za ramena a dala mu tak čas, aby se vzpamatoval.
Vedle na něho čekali dvě osoby, vlastně pět, pokud se ty krvavé žoky ležící na podlaze daly počítat za osoby. U jedné z nich klečela Rendina bledá-jako-čerstvě-natřená-zeď Malfoyová a u druhého její drahý manžel co-tu-sakra-dělá Draco.
Kate ho upustí u nejbližšího zraněného a Severus v té změti čehosi poznám Rona Weaslelyho. O nedaleká gauč vedle se opírá a těžce sípe jeho starší bratr.
„Ukaž,“ odstrčí lehce Blackovou a stlačí ránu místo ní.
„Máš?“ zeptá se tiše, a když přikývne, otočí se za nejbližší gauč a vyzvrací se. Dobře, není to příjemný pohled, ale myslel si, že tohle vydrží. Když mi však chřípí naplní odér vysrážené krve, má taky co dělat, aby udržel žaludek na svém místě. Ze zápachu zvratků naopak Kate vypadá, že bude brzy vrhat. Inu není nad to mít v místnosti dvě těhotné.
Naštěstí nechá Draco zvratky zmizet a pročistí vzduch. Severus se místo toho odváží odhrnout látku na zrzkově hrudi a… zase ji rychle zakryje. „No, nevěděl jsem, že dnes má být sekaná.“
Všichni ho probodnou pohledem, ale nevšímá si jich. „Hůlku,“ natáhne se ke Kate. S nástrojem v ruce se mu do žil vlije život i sebevědomí. Kousek po kousku začne skládat tenhle hlavolam a doufá, že neskončí ve slepé uličce. Na tohle mnoho pokusů nebývá.
„Co se stalo?“
Bill se několikrát trhaně nadechne a pak začne chroptět. „Propadli jsme tou skříní a… tsss… objevili se v nějaký temný místnosti. Všude spousta harampádí a taky… au… Smrtijedi šli za námi, asi čtyři. Bojovalo se, Ron… nějaká kletba ho srazila, já skočil rozmačkaný proti zdi. Museli jsme ten průchod zničit, přicházeli další, ale…“ Trhl sebou, nemohl se nedechnout. Kate mu rychle přispěchala na pomoc a jakýmsi kouzlem ho utlumila bolesti. „Ale neuvědomi jsme si, že tam není jiný průchod ven. Nemohli jsme se odtamtud dostat, žádná cesta ven, žádné jídlo ani pití a…“ Polkl. „Vodu, prosím dejte mi vodu.“
„Nejdřív tě musím ošetřit,“ pohladila ho Kate po ruce, až se nedaleké černé oči zúžili. „Pak ti dám napít. Bude to v pořádku, uvidíš.“
Nechtěl, ale přikývl.
„A kdo je tohle?“ ukázal Severus na ležící žok opodál. Ten kus železa, co mu trčí z boku, asi není zrovna příjemný.
„Lestrange,“ odpověděl Draco.
„Cože?!“ Severus se opět vrhl k tělu a odkryl jeho pobledlou tvář. A skutečně, právě před ním ležel Rabastan Lestrange. „Co vás to napadlo?“
„Zůstal tam s námi. Nabodl se na tyč, ale žil…“ Odmlčel se. „Prosil, abychom ho zabili.“
„Měli jste to udělat!“ odsekl bývalý Smrtijed.
„Když jsme ho našli, ještě žil, říkal jsem si, že by ně co mohl vědět,“ vložil se do toho Draco. Za svým názorem si většinou i stál, ale u Severuse si vždycky připadal jako školák.
Sáhl mu krk, puls byl nitkovitý, ale byl. Zranění bude jistě rozsáhlé, nechápal, jak mohl přežít. Severus si ho dlouho prohlížel, než ho opět přikryl. Pokud přežije do doby, než ošetří zbylé dva, bude se jím zabývat.

Armáda se začíná rozšiřovat... :)

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek