Blesk
Povídky - Harry Potter



Kapitola 66. - Nepřítel za branami

Trhla sebou.
Otevírání dveří způsobilo nepříjemné zavrzání, které vytrhlo Hermionu z dřímoty. S rozbolavělým krkem se narovnala, křeslo nebylo to nejlepší místo na odpočinek. Popravdě ani nevěděla, kdy usnula.
„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit,“ omluvila se Minerva ochraptěle.
„Něco nového?“
Stará zástupkyně jen zavrtěla hlavou.
„Už je to skoro týden,“ vydechla a už se ani nesnažila plakat, slzy vyschly jako studna na Sahaře. Ron s Billem vyrazili pryč už skoro sedm dní, od té doby ani vidu ani slechu. Žádná zpráva, žádný vzkaz... ale ani žádné veřejné linčování, kterým se Voldemortovi nohsledi tak rádi baví. To jim dávalo alespoň malinkatou naději, že třeba ještě její manžel a švagr nejsou v jejich spárech.
Otázkou zůstávalo, kam zmizeli?
Do který díry zapadli, ve kterém sklepení je mučí, nebo v které žumpě hladoví. A čekají na pomoc. Na jejich pomoc.
Jenže Hermiona byla bezmocná. Ronova paranoia, kvůli které jí odmítal cokoliv říci, aby ji neohrozil se mu tentokrát nejspíš stala osudnou.
Hermiona se několikrát zhluboka nadechla. Slzy už sice netekly, ale hrdlo se svíralo stále stejně. Snad ani hlas by jím neprošel.
Na rameni se jí objevila kostnatá ruka. Sevřela ji a v jiné situaci by jí snad i vyděsilo, jak křehkou dlaň stará žena, v tuhle chvíli tu myšlenku však pustila z hlavy. Protože Minerva nic neřekla, neutěšovala ji, ani nepoužila známou frázi, že vše bude zase dobré. Snad i léta zkušeností jí naučily, že plané naděje jsou horší, než žádné. Snad už ani sama nevěřila tomu, že se oba Weasleyové kdy...
Mýlila se, studnice jejích slz ještě nevyschla.
„Musím se jít podívat na malýho,“ zašeptala, než zmizela ve dveřích.
Vlastně netušila, jestli by se na syna skutečně měla jít podívat, určitě spal a Hermiona si byla jistá, že při pohledu na něj by se ještě víc rozbrečela. Potřebovala jen vypadnou z toho pokoje, potřebovala jen...
„Sakra!“ zaklela, když se kolem ní prohnal mumlající obláček. I když to mumlající obláček nebyl, jen Kratiknot, který se sice probral z podivní azkabanské hibernace, jeho mysl však stále spala. A tak jen za stálého mumlání poletoval po domě na svém obláčku a všichni mohli jen doufat, že dojde ke zlepšení.
„Au, kurva to bolí!“
Hermiona konečně odtrhla pohled od svého bývalého profesora, který se vznášel do vyššího patra. Ten hlas jí byl povědomý a rozbušil jí srdce.
Seběhla o schodiště níž a zahleděla se na Colina, který právě podpíral očividně zraněného Jamese. Jamese, který byl vyslán na Příčnou ulici, aby se pokusil něco zjistit.
„Jamesi!“ vrhla se k němu a nevěděla jestli ho má obejmout, pomoci mu, nebo s ním zatřást, aby u Morgany začal mluvit. „Jamesi, co se stalo? Zjistil jsi něco? Co je s Ronem?“
Jen zasyčel. „Je mi fajn.“ Zasyčení. „Díky za optání.“
Na vteřinu se zastyděla, ale skutečně jen na vteřinu. Zoufalství a strach zcela ovládly její smysly i slušné vychování.
„Nemohla bys prosím tě setkat Kate?“ otočil se na ženu Colin, když podpíral mladíka do schodů. „Nebo alespoň Rendy.“
Hleděla na něho nechápavě. Cože to po ní chtěl?
„Nebo prostě kohokoliv, kdo má alespoň základ v léčitelství!“ dodal trochu popuzeně, protože James téměř zakopl o vlastní nohu a z krku se mu ozvalo trochu děsivé zachrčení.
Oh, jistě... léčitele.

***

Kate sice odpověděla téměř okamžitě, že dorazí, její okamžitě se však protáhlo téměř na čtvrt hodiny. Proklatě dlouhá doba, když se svíjíte v bolestech. Nebo někoho takového vidíte.
„Kde seš, sakra!“ vyjel na ni Colin, který se celou dobu snažil Jamese utěšit. Nebyl však léčitel a ani do tohohle oboru neviděl, netroufal si proto cokoliv předepsat. „Měla jsi tu být už alespoň před hodinou!“ prskl na ni. Odstrčila ho z cesty, nehodlala to nikterak komentovat. Samozřejmě, že šla pozdě, musela uklidnit Severuse, kterému se ani za mák nelíbilo, že ho nechávala opět samotného a připoutaného k posteli, zatímco ona jde kdoví kam! Ale to Colinovi nehodlala vysvětlovat, zvláště, když věděla, že se mladík ani trochu nezlobí kvůli Jamesovi, ale kvůli románku, který s ním měla. A který ukončila.
„Co se stalo? Co mu je?“ ptá se ode dveří Hermiony, která se sklání nad zraněným mladíkem schouleným na lůžku.
„Zmlátili ho, asi dost,“ odpoví nejistě. „Má spoustu modřin a otoků, řekla bych, že naražený zápěstí.“
„Jinak nic?“ Ne, nechce znít jízlivě, ale podlitiny a naraženiny byly v době válečného stahu jako odřená dětská kolena. Zcela běžná a nezajímavá.
„Snad ne.“
Kate si otočí Jamesovu tvář k sobě a snaží se znít klidně, i když jí Severus pořádně rozpumpoval krev. Dříve nikdy nevnímala, jak egocentrický a misantropický její vychovatel je. Nebo to možná vnímat nechtěla. O to horší byly nynější každodenní střety s ním. „Jamie?“ zeptala se mile. „Potřebuju, abys mi řekl, co se stalo, ano?“ Po odpovědi na tuhle otázku toužili všichni.
Trhaně se nadechl, pohmožděná žebra zabraňovala pořádnému nádechu. „Sledoval jsem Ronovu magickou stopu. Z místa, kde jsme se minule ztratili a... ssss, sakra! Dovedlo mě to až k nějaký starý budově, vypadala skoro jako sklad. Vzadu v uličkách a tam...“ Tenhle nádech byl trochu trhanější, než si přál. „Čekali tam. Vážně to vypadalo, jako kdyby tam čekali. Snažil jsem se dělat, že jsem se ztratil, ale asi... asi mi moc nevěřili.“
„Kdyby ti to nevěřili, tak tu teď nesedíš,“ ujistila ho Kate a sevřela mu břicho ze stran v dlaních, aby zkontrolovala stav spodních žeber. Zaúpěl, ale žádné z nich se nezdálo zlomené.
Nekomentuje to, jen se snaží přežít její péči. „Pak mě... nejdřív mě odhodili na stěnu a začali se na něco vyptávat, ani nevím na co... snažil jsem si jen chránit ksicht... pak mě někdo kopnul do hlavy a víc nevím...“
Začne mu prohmatávat hlavu a hledat zlomeniny, takže když mu promáčkne nadočnicový oblouk, náhle má chuť ji požádat, aby se vrátila radši k těm žebrům.
„Máš štěstí, žes je potom přestal zajímat, nejspíš tě brali jen jako nějakýho zvědavce,“ podotkl Colin. To on by už takové štěstí neměl, jeho jméno už viselo mezi ostatními na nástěnce odměn.
„A máš i štěstí, že tě jenom zbili. Pár ošklivých podlitin a prasklý nadočnicový oblouk, ale jinak bys z toho snad měl vyjít v pořádku. Ještě udělám nějaký testy,“ zhodnotil to nakonec Kate.
„A co Ron a Bill?“ zeptala se nakonec Hermiona. Věděla, že je stále ještě možná brzo, ale ona už prostě nedokázala déle čekat na svoji odpověď. I když už vlastně tušila, jaká bude.
Povzdechl si. „Nic. Byli tam, u toho domu. A podle mě i to byl ten dům, kde se měly nacházet ty záznamy, co hledali, ale... Teď už rozhodně byli pryč. Ale nikde tam po nich nebyla ani stopa. Pár známek boje, tak ty mohly být i měsíce staré.“
Semkla rty a vypustila páru nosem. Vlastně ani nevěděla, jestli se jí v tu chvíli chce brečet, nebo řvát. Skřípala zuby a v očích jí pálilo. „Sedlemaier,“ vydechla nakonec. „To Sedlemaier je tam poslal.“ Její hlas zněl jako sibiřská vichřice a v očích se zalesklo soci, co připomínalo bengálského tygra. Něco, co rozhodně Colin, Kate ani James u téhle ženy ještě nikdy neviděli.
Najít starého muže nebyl ani trochu problém, všichni věděli, že nejčastěji okupuje Minervin pokoj, nebo... jako v tuto chvíli... starou knihovnu. V té si lebedil v ošuntělém ušáku, popíjel čaj a krmil se kvekry... kterými se v další chvíli začal i dávit, když ho magická síla vytrhl z křesla a přirazila ho k protější zdi.
Proti němu stála žena s hnědými vlasy a plameny v očích. A on si byl jistý, že zahlédl i záblesk šílenství.
„Tys je tam poslal schválně, co?“ zasyčela mu do tváře, hrot zaryla do jeho vrásčitého hrdla. „Co to mělo být? Podraz, nebo jen nějaký experiment, který vymyslela ta tvoje zvrácená mysl?“
Vydral ze sebe jen skřípavé zaskučení, kouzlo ho drželo tak pevně, že se mu přestávalo dostávat kyslíku.
„Hermiono!“
„Proto pořád ty tvoje hádanky? Proto záznamy v kouscích a šifrách?“ syčela mu dál do tváře a zoufalého výkřiku Minervy, který se ozýval ode dveří si nevšímala. „Máš strach, že kdybys nám řekl celou pravdu, tak bychom se tě zbavili, jako to udělal ON!“
Hůlku zabořila ještě o trochu hlouběji, hrot rozpálený doběla začal škvařit tenkou kůži.
„Nebo tě jen tak strašně baví nás týrat a sledovat, jak běháme jako laboratorní krysy!“ Věděla, že ten stařík neopustil Ústředí od chvíle, co sem přišel, ani neposlal žádnou zprávu, ale to neznamenalo, že se nemůže jednat jen o prohnilou krysu!
„Tak co!“ syčela a maso se škvařilo. „Co mi k tomu řekneš?!“
„Hermiono! Přestaň!“ Ne, stařena proti ní neměla šanci.
„Tak CO?!“ dorážela. I když oba věděli, že není schopen odpovědět.
„DOST!“
Tohle už nebyla Minerva, ale Remusova pevná vlkodlačí tlapa, který jí sevřela zápěstí a odtáhla ji od Sedlemaiera. Věděla, že Remus použil jen zlomek své síly a vzdorovat znamenalo smířit se s tím, že jí ruku zpřeláme jako párátko.
„To by stačilo,“ řekl a v jeho hlase nezněla ani špetka mírnosti, jen rozhodnost. Tolik k rozdílu mezi starým a současným Remusem.
Hermiona se podívala na starého muže, který se jí zkroutil k nohám, držel si popálené hrdlo a sípal. „Jestli se nevrátí a já zjistím, že v tom máte prsty... Zabiju vás.“ To její syčení znělo jako kletba. „I kdybych vás kvůli tomu měla vytáhnout z nejspodnějších pekel.“ Snad si chtěla i odplivnout, ale semknuté rty jí to nedovolily. Místo toho se jen otočila a odkráčela. Tedy chtěla odkráčet, dokud jí na rameni opět nepřistála kostnatá ruka.
„Co tě to popadlo?“ dožadovala se Minerva. „Skoro jsi ho zabila!“
Setřásla ji, vztek se v ní přeléval a ona jen z úcty k zástupkyni nechtěla, aby se její vtek vylil právě teď a tady. I přesto popadla její ruku a zabodla se jí do očí. „Přestaň ho už konečně chránit! Copak nevidíš, že ten chlap jen čeká na chvíli, až nás bude moci všechny udat?“
„Na to nemáš jediný důkaz.“ Minerva mluvila klidně, tak jako vždy.
„Kdybych je měla, tak ho už ohlodávají ryby na dně Temže!“
Její vztek i pevnost chůze by ji vydržely snad věčnost, tedy do doby, než za sebou zavřela dveře svého pokoje a zahleděla se na chlapce, který možná už přišel o otce. V tu chvíli se rozbrečela.

***

Vyrušil ji až Remus, o několik hodin později. Malý Tim se mezitím probudil, nakrmil a opět usnul. A Hermiona jen uvažovala nad tím, jak mu jednou bude vykládat, proč nemá tátu.
„Hermiono, už jsou tady,“ vpadl dovnitř vlkodlak.
„Ron?!“ vyskočila s nadějí.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. Dřív by snad i dodal nějakou omluvu za to, že ji dal vteřinu plané naděje, ale to už teď neplatilo. „Upíři, přišli na tu domluvenou schůzku. Kde je Rendy?“
Nechápavě zamrkala. „Schůzku? Jakou schůzku? A upíři? Tady?!“
„Samozřejmě, vždyť to bylo domluveno!“
„Kdy? A kým?“ Měla o tom snad vědět ona? Pokud ano, její mozkové síto přeplněno Ronem a Billem, tuto informaci prostě vyhodilo.
Nadechl se k odpovědi, ale v další chvíli jeho čelist ztuhla. „Kde je sakra Rabi!“ Nikdy neklel a nikdy dívce neříkal Rabi.
„Asi doma, ne?“ vyjela na něho stejně příkře.
„Tady je její doma, vždycky to tak bylo!“
„A Remus byl vždycky milý a zdvořilý, vždycky to tak bylo!“ zasyčela mu do tváře.
Zavrčel jí do tváře, snad i zahlédla slinu, která se mu drala z koutku úst. Vlkodlak už nečíhal hluboko v mužově nitru, teď se usídlil těsně pod kůží, prorostl svaly a cévami a jen čekal na svoji chvíli.
Téměř by se vsadila, že ji v další vteřině zardousí.
Nebo v té další.
Nebo v té další.
Nebo...
„Vlku!“
Ten hlas zněl pevně a ledově jako alpské větry, a Hermiona si byla jistá, že ho nezná.
Chodbou se k nim ladným a přesto poněkud těžkým krokem blížil starší muž. Prošedivělé vlasy měl stažené do ohonu, vrásčitá tvář vypadala až nepřirozeně bledá, ale nejvýraznější byly jeho oči. Nepřirozeně tmavé a tak prazvláštní, že ani nešly řádně popsat. Hermiona však nemusela být premiantkou ročníku, aby pochopila, že má co dočinění s upírem.
A zřejmě vysoce postaveným upírem, podle toho, jak se Remus vedle ní začal klanět. Střelila po něm pohledem, ale nakonec se rozhodla, že ho nenapodobí. Už se za svůj život naohýbala až dost. Muž se však zaměřil na Remuse.
„Sebeovládání, vlku!“ zasyčel k němu a z toho zvuku mrazilo. „To jsme tě nic nenaučili!“ A na vlkodlakovu tvář dopadla rána. Za normálních okolností by se snad ani nezachvěl, teď se však skácel na zem jako malé dítě a stejně tak i zakňučel. Hermiona se chtěla ohradit, ale v další chvíli si uvědomila, že jí by takový rána srazila vaz. Jen zvedla bradu a čekala... Kéž by alespoň věděla na co.
„Paní Weasleyová,“ vytknul ji příchozí poklonu a předchozí hrubost jako kdyby nebyla. A nebyl už ani Remus, který se odplazil pryč.
„To jste si mohl odpustit,“ pronesla pevně.
„Štěňata se musí vychovávat, dokud jsou mladá,“ odvětil téměř zpěvně a žena zatnula pěsti. Věděla o podmanivé síle upířího hlasu a nehodlala se nechat chytit. „Když k nám vlk přišel, téměř zabil dva naše lidi, jen se snažíme držet patřičná opatření.“
„Udělali jste z něho jednoho z vás.“
Ten úsměv, který nasadil, mrazil až do morku kostí. „Zachránili jsme ho, to jste po nás přece chtěli, no?“ Musela se hodně snažit, aby potlačila zachvění, které jí proběhlo zády. Nakonec se ale nechala odvést do přízemí do kuchyně, kde se měla konat smluvená porada, upíři očividně nebrali „ne“ jako odpověď. A Hermiona si uvědomila, že spolupráce s těmito bytostmi je smlouva s ďáblem.

***

„Tak tohle je onen Slavný-fénixův-řád.“
Nejstarší upír kouskoval každé slovo jako kdyby ho předtím ještě přežvýkl v puse. V jeho hlase se neslo pohrdání. Ani se ho nesnažil zakrývat.
Sklouzl zrakem od vrásčité Minervy, přes Hermionu, na které stále zůstávaly stopy předchozího mateřství. Naproti tomu Kate i Rendy byly donuceny si krk i zápěstí ovázat stříbrnými šátky, aby magické vibrace stříbra alespoň trochu přebily fakt, že obě voněly jako pečené jehněčí. Poté už zůstával jen Colin, který jako jediný zástupce mužského osazenstva vypadal krajně opuštěně. Remus se místo toho krčil na upíří straně stolu a skutečně připomínal dobře vychované štěně, kterým pro ně zřejmě i byl.
„Popravdě jsem čekal... víc,“ dodal při pohledu na všechny členy, teď už spíše členky, které proti němu seděly na druhé straně stolu.
Nepopírali fakt, že jejich stav byl tristní. Jenže co mohli dělat?
Chyběl jim James, který se léčil v patře.
A Severus, který by jistě chtěl přijít, ale při jeho impulzivním chování by si opět jen ublížil.
A Kratiknot, který se pohupoval u stropu hlavou dolů.
A Ron s Billem.
A Harry s Damienem.
A Angelina.
A Brown.
A Luna.
A Ginny.
A...
„A co jste očekával? Armádu?“ ujala se slova Rendy. Ta na rozdíl od ostatních už byla na přítomnost ostrozoubků zvyklá.
„Alespoň jednotku, zatímco vy... Připomínáte spíš venkovské jesle.“
„Nepodceňujte matky,“ ozvala se chladně Hermiona a mladší osazenstvo začínalo konečně chápat, jak tahle většinou mírumilovná holka mohla přežít v téhle válce tak dlouho. „Ve smečce jsou nejnebezpečnější samice bránící svá mláďata.“
Nejstarší upír jí věnoval dlouhý pohled a ostatní očividně zjistili. Nebyli zvyklí, aby s jejich přestaveným někdo mluvil tímto tónem. Ten se však nakonec zasmál. Krátce a mrazivě.
„Každý smečka bez samců však dřív nebo později vyhyne,“ dodal posměšně. „A pokud vím, tak vás bylo víc a to ještě poměrně nedávno. Kde je například váš manžel?“ otočil se na Rendy.
„Draco nikdy nebyl členem Řádu. A nikdy ani nebude,“ odvětila pevně. Už si zvykla, že vztah upírů k rodu Malfoyů je velmi chladný. A už to už po generace, jak zjistila.
„To nevypadá na přílišnou důvěru.“
„To nemá s důvěrou nic společného, jde jen o bezpečnostní opatření.“
Upír semkl rty. „A zbylí?“
„Jeden z nás je zraněný, dva odešli na misi a dva... Dva zmizeli. Marně po nich pátráme už týden.“
„Zmizeli kde?“ To se zeptal jeden z vedlejších upírů, Rendy ho znala, staral se o ni během jejího pobytu u nich. Měla ho celkem ráda, i když na jeho jméno si nepamatovala. „Pokud to tedy není tajné.“
„Někde u Příčné ulice. Hledali tam určité... dokumenty,“ snažila se najít to správné slovo. „Poté však na ně buď přišli Smrtijedi, nebo to byla past. Od minulého úterka o nich nemáme zprávy.“
Upír přikývl. Vyměnil si několik pohledů se svými dvěma kolegy a Rendy by přísahala, že spolu komunikují jinak než slovy.
„Možná bychom vám mohli pomoci je nalézt.“
„Jak?“
„Naše smysly i pozornost jsou na mnohem vyšší úrovni, než ty vaše. A i když je to týden, pokud na tom místě byli a zanechali tam nějakou stopu, jakoukoliv, měli bychom je být schopni nalézt. Nebo alespoň jejich těla,“ dodal. Ne, nemělo smysl tuto možnost zastírat.
Hermiona se hned napřímila, pokud byla možnost najít manžela, brala ji všemi deseti. Zároveň se už naučila, že rozhodnutí skupiny má vždy přednost. Vrhla na ženy vedle sebe zoufalý pohled.
„Co za to?“ zeptala se Kate, která až do té doby mlčela. Stejně jako Severus byla spíše pozorovací typ.
„Spolupráci.“
Mlčeli.
„Vy máte zkušenosti a informace, my sílu a lidi. Společně můžeme být natolik silní, abychom se mohli pokusit ovlivnit současný stav války.“
„A k čemu potřebujete nás?“ zeptala se Minerva chraplavě. „Sám jste teď řekl, že silní jste na boj dost.“
„Síla však není vše,“ zasyčel hlavní upír, toto přiznání očividně nebylo příjemné. „Má komunita žila mimo hlavní proud událostí už příliš dlouho a některé kouzelnické zvyklosti jsou už zcela mimo naše chápání. Zato vy jste dokázali v naprosto minimálním počtu přežít až neskutečně dlouho. To zřejmě o něčem vypovídá.“
„Plevel je nutné vytrhat i s kořeny,“ pronesl ledově třetí, dosud mlčící upír.
Všechny po něm vrhly nenávistný pohled, nebyly zrovna mistři světa, ale zrovna k plevelu je přirovnávat nemuseli.
„A tihle mají zřejmě hodně tuhý kořínek.“
„Ani nevíte, jak moc.“
Tuhle poznámku raději nikdo nekomentoval.
„A pokud by se vám podařilo je najít, co budete chtít na oplátku?“ Z Hermiony se už po letech stal pragmatik, v první válečné linii ani nebylo příliš zbytí.
„Informace.“
„Jaké?“
„Například, co hledáte?“
„Nepočítáte s tím, že vám to prozradíme, že ne?“
„Pomohlo by to,“ pronesl hlavní upír a tvářil se u toho dost znuděně. „Mohli bychom vám i pomoci. Jsme rychlí a umíme být i nenápadní, pokud chceme.“
„Pořád mi tam někde visí to ale.“
Všichni upíři se ušklíbli, zuby jim zvlnily horní ret. „Nic, co by vás muselo trápit. Pobyt v první linii je nebezpečný, ale pro upíry znamená spoustu krmení.“
Dobře, ne vždy je upřímnost příjemná.
„Tak k čemu potřebujete nás?“ nechápala Rendy. „Ve válce jsme už léta a první linie je vám k dispozici.“
„Ale my nejsme zvířata!“ střelil po ní vrchní upír. „Ač si to o nás mnozí myslí. Nezabíjíme pro zábavu a jak už jsme řekli, v současné válce se příliš nevyznáme. A ke všemu, nejsme imunní proti magii, jak mnozí myslně předpokládají. Potřebujeme za spojence někoho, kdo nás bude moci ochránit.“
Všichni členové Řádu na sebe vrhli tázavý pohled, ale byla to Hermiona, jako zástupkyně původní sestavy, kdo nakonec promluvil. „Splňte vaši část dohody a my se vás pokusíme ochránit. Splňte vaši část dohody a máte v nás spojence.“
Do temnoty místnosti se zaleskly tři páry ostrých zubů vyceněných v širokém úsměvu. „Splníme.“
Nastal čas vypustit zvěř na lov.

A příště se možná vrátí i... no, to se nechte překvapit. :)

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek