Blesk
Povídky - Harry Potter



Kapitola 65. – Kousátko

„…Klink, klink, klink, zvonila mosazná noha a čaroděj nestačil sníst ani první lžíci ovesné kaše, když se ozvalo další zaklepání na dveře. Na prahu stál nějaký stařík. - Jde o mou oslici, pane, - vysvětloval. - Ztratila se, nebo ji ukradli. Nemůžu bez ní odvézt svoje zboží na trh, takže bude mít celá rodina večer hlad. - A já mám zase hlad teď! - rozkřikl se čaroděj a přibouchl staříkovi dveře před nosem…“*
„A co bylo dál?“ dožadovalo se dítě pokračování ve čtení. Chvíli, kdy Rendy přestala, protože se jí ústa roztáhla v širokém zívnutí, brala jako nekonečnou odmlku.
„Nedočteme to zítra?“ zeptala se a podívala se na dívenku vedle sebe skrz unavené škvírky očí. V poslední době by byla schopna prospat i nukleární válku. Odpověď na svoji otázku už však znala předem.
„Ne!“
Hm, kde jsme to byli? „A já mám zase hlad teď!- rozkřikl se čaroděj a přibouchl staříkovi dveře před nosem. Klink, klink, klink, zvonila na podlaze mosazná noha hrnce, tentokrát se však s hlasitým rachotem mísilo oslí hýkání a hladové lidské steny, zaznívající z hlubin nádoby. - Buď zticha! Zmlkni! - rozječel se čaroděj, veškeré jeho kouzelnické schopnosti ale bradavičnatý hrnec nedokázaly utišit…“
Když se z Rendina hrdla podruhé vydralo zívnutí, vrhla na ni Nym vyčítavý pohled.
Z vedlejšího křesla se ozvalo krátké zasmání.
Seděly společně s Hermionou na Ústředí ve velké knihovně. Poté, co Weasleyovský úkryt padl popelem a oni se museli přesunout na Ústředí, dům značně ožil. A přesto místní atmosféra podivně zhoustla. Další rodina „bez domova“, která hledala útočiště v těchto zdech jen potvrzovala, jak mizerná jejich situace je. Přesto se to všichni snažili brát statečně.
Nic jiného jim totiž ani nezbývalo.
„Nemám to dočíst?“ zeptala se Hermiona. Malý Tim spal v košíku u jejích nohou a ona by se měla přesunul do jejich přidělaných pokojů, kde by měl klid na spánek, ale za Merlina se k tomu nemohla donutit. V knihovně plál horký oheň a Rendy představovala příjemnou společnost, zatímco jejich pokoje zely prázdnotou a nevlídností.
Malfoyová potlačila zívnutí. „To je dobrý. Taky jsi byla tak strašně utahaná?“
„Mám pocit, že jsem prospala půlku těhotenství.“
„Jsem ráda, že v tom nejsem sama.“
„Ne, to nejsi. Ron si ze mě dělal legraci, že jestli tak budu pokračovat, zaspím i porod. Ne že by ta představa nebyla lákavá.“
Rendy zašermovala rukama. „Prosím tě, nerozebírej to, nebo uteču. I tak mě představa porodu děsí.“
„To se ti nedivím.“
„Tetoooo,“ zacloumala s ní Nymfadora. „Jak skončí ta pohádka?“
Podrbala to štěně ve vlasech. Za poslední měsíc to byl jediný způsob, jak ji utěšit a uspat. Za poslední měsíc, co Remus…
„Já chci tátu,“ zakňourala dívka kamsi k její noze.
Znovu ji prohrábla vlasy, které náhle změnily barvu na odstín mokré slámy. Stejnou jako měl Remus. Chyběl jí, stejně jako chyběl i Rendy. Začínala se zabývat myšlenkou, jestli se vůbec vrátí.
„Já vím, broučku.“
Stav, ve kterém se tehdy Remus nacházel, rozhodně nepatřil mezi běžné. Kdesi na pomezí mezi vlkodlakem a upírem, s možností, že lidská část je už nenávratně ztracená. A oni netušili, co s ním. Nemohli ho nechat mezi nimi, představoval přílišné riziko. Jenže nikdo z nich ho nedokázal ani zabít. Jenže kde nalézt pomoc, když nikdo z nich nebyl ani upír, ani vlkodlak?
Kupodivu s tím nápadem přišel Draco. Rendy v té době nebyla ve stavu, kdy by její mysl byla schopná jediné racionální myšlenky. Mladý Malfoy však podotknul, že upíry přeci znají. Hráli vabank, ale neměli příliš na výběr. Svěřit vlkodlaka do rukou upírům patřilo do škatulky s nápisem absolutně šílené, ale přesto neviděli jinou možnost.
Jejich upíří „přátelé“ se na ně nejdříve tvářili dost skepticky, ale nakonec souhlasili, že se pokusí udělat, co bude v jejich silách. Přeci jenom byl Remus zasažen upířím jedem a oni byli ti, kteří jediní mohli pochopit, čím jeho tělo právě prochází. Když si ho poté odnášeli, běsnícího v kleci, myslela si většina z Řádu, že to je možná naposledy, co ho vidí.
A možná měli i pravdu.
Už to bylo téměř měsíc.
A beze zpráv.
Stejně jako neměli zprávy o dalších jejich nezvěstných členech.
Ani jednu.
„Myslíš, že se vrátí?“ zeptala se nakonec Rendy.
Hermiona kývla bradou k Nymfadoře. Nechtěla vyslovovat Remusovo jméno, to dítě nebylo hloupé a nechtěly ji zbytečně rozrušovat. I tak si ta malá procházela tím, co většina dětí neměla nikdy zažít.
„Ne, myslela jsem Damiena a Harryho.“
Mladší žena semkla rty. I ji to napadlo. Už to byl čtvrt rok, co byli pryč a nikde žádná zpráva. Věděla, že posílání vzkazů může být nebezpečné, ale přesto ji to nijak neuklidňovalo. Pravděpodobnost, že už již dávno mrtví, nebo ještě hůře hnijí někde ve sklepeních, byla velká. Zakazovala si podobné myšlenky. Již dávno pochopila, že nikdy nepřinesou nic dobrého.
„Tys měla Damiena hodně ráda, co?“ zeptala se nakonec místo odpovědi. Obě věděli, že na předchozí dotaz správná odpověď v podstatě neexistuje.
Neodpověděla hned. Hleděla do klína a toulala se kdesi pustinou vlastní mysli. „Já… ani nevím, byli jsme spolu strašně krátce.“ Připustila. Ale to nebylo to hlavní. „Ale nebudu zastírat, že mi chybí.“
Strašně. Strašně moc.
„Já vím,“ dodala hned, když viděla, jak se Hermiona nadechuje. Věděla, že se chce ptát na Draca. „Jsem sobecká mrcha.“
Druhé ženě sklaplo. Ano, chtěla se zeptat na jejího manžela, zvláště, když to vždy vypadlo, že k němu má Rendy velmi blízko. Ale ten její zasněný pohled a ruka položená a lehce vzedmutém břiše jí vzal všechen vítr z plachet. A někoho jí tím připomněla.
„O sobeckých mrchách já něco vím.“
„Teto, co je to mrcha?“ zapojila do rozhovoru i nemladší přítomná příslušnice ženského pohlaví. Očividně celou dobu poslouchala. A Rendy si znovu uvědomila, jak nebezpečné může být před dětmi o něčem důležitém mluvit. Byly jako houby. Nasávaly všechno ze svého okolí a i když všemu nerozuměly, v těch jejich hlavičkách se to uložilo a šrotovalo to v otáčkách nevídaných.
„Ehm, to je… Co kdybychom dočetli tu pohádku?“
Alespoň někdy se daly děti utáhnout na vařené nudli. Dívčiny oči se rozzářily při příslibu dalšího čtení a ani se nedožadovala odpovědi na svoji otázku.
Nalistovala stránku, na které naposledy skončila, a pokračovala ve čtení. Po prvním odstavci se však zarazila a napřímila se.
„Co je?“ vydechla Hermiona.
Rendy chvíli těkala očima kolem sebe a naslouchala šepotu svého domu. „Remus,“ řekla nakonec.
„Táta?“ vydechlo dítě a dříve, než se kterákoliv z žen mohla vzpamatovala, vzala kramle. „Táta!“
Obě ženy si vyměnily nejistý a trochu vyděšený pohled.
„Musíme ji zastavit.“
Pokud se vlkodlak skutečně vrátil, byla to skvělá zpráva. Stav, v jakém se nacházel, byla však otázka zcela jiná.
„Tati! Tati! Tati!“
Naštěstí na ni čekal skutečně Remus a ne nějaká pokroucená příšera. Muž svíral děvče ve své náruči a vypadalo to, že její váha pro něj neznamená nic. Samozřejmě, vlkodlaci jsou od přírody silní. V tom jeho stisku však bylo něco nového.
A také nebyl sám.
Za jeho ramenem postávala další osoba a Rendy věděla, kdo to je.
Další upír.
Farid. Nebo Ferin? Tak nějak se jmenoval. A popravdě ji překvapil, že tu náhle jen tak stál a sledoval s úšklebkem ten náhlý příval citů, který Remus předváděl. Upír a tady? A v přátelském duchu? A tak s klidem přijímající vlkodlakovu přítomnost?
Jestli tohle neznamenalo konec světa, tak už skutečně nic.
Konečně položil Nym na zem a zahleděl se i na ostatní.
Rendy trochu znejistěla. Naposledy, když viděla Remuse v lidské podobě, tak ji přirovnal k lahodnému steaku a ona by se velmi nerada dostala na polední menu.
Vlkodlačí úsměv a jeho otevřená náruč však stačily. „Vítej zpět,“ zašeptala, když se k němu přitiskla. A v jeho objetí zelo něco nového. Pevnějšího, jistějšího a… tvrdšího.
„Jsem rád, že jsem zpátky. Hermiono?“ objal i druhou z žen. „Kdy jste se vrátili?“
„Už to chvíle je,“ usmála se na něho dívka, zatímco Rendy se otočila k druhému muži. Chtěla ho i pozdravit, ale nehodlala si uříznout ostudu kvůli své děravé paměti. Místo pozdravu jen kývla. „Děkujeme,“ řekla jen. Přikývl. „I my děkujeme. Díky Remusovi jsme byli schopni nalézt určitou rovnováhu mezi našimi rasami. A také dojít k… hlubokému porozumění,“ dodal významně a ukázal všem své sněhobílé ostré zuby.
Remus sebou trhl, jako kdyby do něho uhodil proud. Neřekl a neudělal však nic, aby toto tvrzení vyvrátil. „Váš společník,“ pokračoval upír, „se jistě bude chtít patřičně přivítat se všemi. Má pro vás zprávu, ale s odpovědí si můžete dát na čas. Ještě se uvidíme,“ dodal nakonec tlumeně, ale Rendy si nemohla pomoci, měla pocit, že to bylo věnováno hlavně Remusovi. A z toho tónu ji zamrazilo. Než se však stačila vůbec nadechnout, nezbyl po upírovi ani stín.
V chodbě nastalo hrobové ticho.
„No… jsme rádi, že jsi zpátky,“ prolomila ticho Hermiona. „Určitě jsi unavený, nechceš…“
„Nikdy mi nebylo líp,“ otočil se na ni Remus. „Ale máš pravdu, zřejmě byl si měl vybalit. Pojď mrně,“ hodil si dívku přes rameno a tichým hvízdáním zmizel v patře.
Rendy s Hermionou si vyměnily nejistý pohled. Proč měly pocit, že se jim ono hluboké porozumění nebude líbit?

***

„…já vím, že jsme během let společně s dvojčaty prováděli různý ztřeštěnosti, ale tohle…“ Musel se zastavit, aby se stihl nadechnout, „… tohle je… sebevražda! Neřknu magořina!“
Zrzek se podíval na svého staršího bratra a pomyslel si, jestli s ním má souhlasit, nebo se hádat. Ano, s dvojčaty jistě prožili spousty šíleností, i když se to ani v nejmenším nerovnalo tomu, co vyváděli s Potterem. Od skákání do neznáma temné díry až po osobní vytváření volavky na Smrtijedy.
Nějaká procházka po Příčné ulici jen pod chabým krytím mudlovského původu oproti tomu byla… Ale jo, sebevražda.
„Podle Sedlemaiera musí být ty záznamy o otrocích někde taky.“
„Samozřejmě, že budou někde tady, je to nejstřeženější místo!“
„Pánové, nechci vám do toho kecat,“ ozval se Colinův hlas z upravené verze ultradlouhého ucha, díky kterému se byli schopni bavit i na dálku. „Ale touláte se po nejhlídanější části Londýna, a ačkoliv nikde zatím nevidím žádné známky rozruchu, tak už jsem si dost nadělal do kalhot!“ Jejich nejmladší společník totiž seděl na fontáně uprostřed Příčné ulice, a zatímco předstíral, že si čte noviny, tak se pokoušel kontrolovat průchod do uličky, kde zmizeli oba zrzci.
Z každého pohledu kolemjdoucího však chytal paranoiu. Jeho tvář sice ještě nevisela na vývěsní tabuli nejvíce hledaných, ale neměl tušení, jak daleko k tomuto privilegiu má.
„Někde něco?“
„Zatím ne, ale… Ale…,“ zhluboka se nadechnul. „Do prdele, hněte sebou, jsem posraný strachy.“
Pokračovali dál. Oba v pláštích, oba s hůlkami zakrytými kouzly, aby se nedaly tak snadno identifikovat a oba s jediným účelem. Najít starý sklad, ve kterém dříve probíhal hlavní obchod s otroky a kde se – podle Sedlemaiera – měli nacházet i původní záznamy o každém z nich.
„Někde tady to musí být. Hned támhle za rohem.“
Ohlédli e přes rameno a přidali do kroku. Za roh téměř proběhli, aby zjistili, že tam stojí… nic.
Jen hodlá stěna, jen pár čmáranců na opadané omítce.
„Co to…?!“
„Do Morganiny řitě!“
Přejížděli dlaněmi po drsném povrchu budovy, ale po nějakém vstupu ani památky. Museli tu být špatně. Nebo je někdo převezl.
„Hledáte snad něco?“ ozvalo se za nimi posměšně.
Pomalu se otočili. Dva členové Voldemortovy garty tam seděli nad vínem a vrchcáby a opile se na ně šklebili. „Accio hůlky!“ zahulákal jeden z nich a jejich zbraně je opustily jak ti největší zrádci.
„Chlapi, jste tam?“ ozvalo se mu do ucha. „Něco se děje. Je jich tu najednou moc!“
„Věděli jsme, že sem dřív nebo později někdo přijde čmuchat,“ zašklebil se jeden.
„Chlapi? Chlapi! Potřebuju…!“
Spojení se přerušilo, nastalo ticho.

***

Trpěl deja-vu.
Jinak si nedokázal vysvětlit, že tuhle scénu už jednou zažil. Stejný pokoj, stejná postel a stejná… kurevská… bolest celého těla. Jak by se sem znovu dostal? Pokud si pamatoval, tak od Kate z byte přeci už odešel. Nebo alespoň odcházel, jeho mlhavé myšlenky však končily prvním krokem ze dveří. A taky…
„Páni, kdopak se nám to probudil?“ ozvalo se nad ním a on by přísahal, že se musel propadnout do pekla. Jinak se totiž nad ním nemohla sklánět ona!
„Táhni, Blacková,“ zavrčel. Bolela ho z ní hlava. Určitě z ní.
„Malfoyová,“ opravila ho a zazubila se.
Napadlo ho, jak by vypadala, kdyby jí vyrazil zuby z tý její nevymáchaný pusy, ale hned tu lákavou myšlenku zahnal. Za to by mu Draco nepoděkoval, nemluvě o tom, že na to zkrátka neměl sílu.
„Už jsme si mysleli, že se neprobudíš, Růženko,“ poklepala ho po ruce.
Rozmrzele na ni zaostřil. Vypadala značně pobledle, ale jestli byla pravda, co slyšel, a schovávala pod trikem dva přítěžky, tak se to asi dalo považovat za normální. Všechno bylo lepší, než poslední chvíle, kdy ji viděl… jak se kácí k zemi se stehny od krve. „Vypadáš děsně,“ zavrčel.
Ušklíbla se. Spíš rozzářila. Jako kdyby ji právě složil lichotku století. „Alespoň v tom nejsi sám. Jak je ti?“
Zapulzovala mu hlava. Zasténal. „Moje hlava…“
„No jo, škebli sis rozbil pěkně, když jsi sebou švihnul na chodbě. Fakt krásný. Musela jsem to tam po tobě utírat, krve jako z… no, jako z tebe,“ ušklíbla se.
Zvedl se, aby se po ní ohnal, ale zjistil, že… nemůže. Jeho tělo bylo kouzlem připoutáno k posteli. „Co to…?“
„To víš, máme strach, aby ses nám zase někde nerozplácl,“ mrkla na něj, „co bychom si pak bez tebe počali.“
Vypustil páru nosem. „Nemusela by ses bát o krk?“ nadhodil. „Protože právě s ním ti mám chuť zakroutit.“
„Šetři síly, hadobijče, ještě je budeš potřebovat.“
„Na co?“ zamračil se. „Myslel jsem, že Nagini…“ Nechtěl být za slabocha, ale jen představa opětovného setkání s tímhle velmi přítulným tvorečkem ho doháněla k zoufalství. Začínal uvažovat, zda se z jeho lásky k velkým hadům náhle nestala fobie.
„Nagini je pryč. Ale zůstává tam ještě spousta hadů, co potřebují zkrátit ocásky.“
Pojem ocásky znal v několika smyslech, ale tuhle asociaci okamžitě potlačil.
„Obzvláště jeden červenooký bastard by konečně potřeboval trochu přistřihnout křidýlka.“
Polkl. Krk ho zabolel. „Nevíme jak,“ řekl tiše. „Nemáme zbylý viteály a Nagini nejspíš byla krokem vedle. Nemůžeme…“
„Musíme!“
Ten její tón ho zarazila. Rabi měla vždycky odhodlaný hlas a nadchla se pro každou pitomost a nesplnitelný slib, ale v tomhle se skrývalo… zoufalství. Zoufalství matky, která ví, do jaké sloty má přivést svoje dítě.
„Musíme to dokázat.“
To její odhodlání by ji snad v jiné chvíli i záviděl. Teď ji však jen litoval.
„Našli jsme cestu, už to musí nějak jít.“
Mlčel. Díval se, jak na něho upírá svoje oči, které náhle vypadaly až nepřirozeně velké. A lesklé. Věděl, že by jí neměl dávat žádné naděje, bylo to k ničemu, ale… nakonec stejně uznal, že ona o té beznaději ví. Nemusel jí to opakovat. „Trochu jim ty ocásky natupírujeme.“
Ušklíbla se. Ano, tohle byl Snape.
„Katie!“ zavolala nečekaně, až nadskočil. Než ji však stačil zpražit, zvedla se z postele. „Hadí kousátko se ti probralo!“
Odpustil by mi Draco, kdyby z něho udělal vdovce?
„Víš, že vraždy se v některých případech dají brát jako služby lidstvu?“ zavrčel k ní, a kdyby nebyl připoutaný, skočí po ní.
Jen se na něho od dveří zašklebila.
Ano. Určitě by mu odpustil.
Slyšel, jak si ženy ve dveřích něco špitají a společně se tomu hihňají a v tu chvíli ho vytáčely obě. Nechápal, skutečně nechápal, jak se ta jeho poslušná holka mohla dát dohromady s takovou neřízenou střelou hromadného ničení, jakou Blacková bezesporu byla.
Jeho vztek však rychle roztál, když si k němu Kate přisedla na postel a věnovala mu ten svůj pohled. Působil jako pohlazení. Snad i sladší než dotek jejích prstů na své ruce. I když jen kvůli měření tepu.
„Drž ji ode mě dál, nebo ji přetrhnu vejpůl,“ snažil si zachovat dekórum.
Zasmála se. „Vidím, že ti zas tak špatně není.“
Její prsty hřály na zápěstí.
„Co hlava?“ naklonila se nad ním a začala mu zkoumat ránu nad spánkem. Nevěděl, jestli se mu ten okamžik, kdy se nad ním těsně sehnula, líbil, nebo ho spíš děsil. Ještěže už mu ten tep neměřila.
„Je to škrábnutí,“ odvětil nakonec.
„A mně si stěžoval, jak moc ho to bolí,“ rýpla si Rendy ode dveří. „Jestli si naše kousátko trochu nevymýšlí. Bebí na sedm písmen.“
Natáhl se pro první věc, co mu přišla pod ruku, a mrsknul ji po ní. Tedy chtěl.
„Severusi!“ chytla ho Kate za ruku.
Zavrčel.
„Přeci nechceš udělat z Kateinýho dítěte sirotka dřív, než by se vůbec narodilo,“ pokračovala Rabi opět ve své kůži.
Tentokrát to byla Kate, kdo popadl z nočního stolku obvaz a mrskla ho po kamarádce. „Zmizni!“
To už se Rendy ztratila za dveřmi. „Pátek platí?“ ozvalo se ještě.
Kate protočila oči. „Jo. Už se ztrať!“
Chvíle ticha.
„A buď na ni hodnej, kousátko!“ A pak jen hučení plamenů.
V Severusovi bublal vztek, zatímco v Kate smích. Když Rendy takhle prvně Severuse nazvala, skončila div ne pod stolem. Opravdu však nevěřila, že mu tak řekne do očí. To by se ona nikdy neodvážila. Koutky jí ale cukat nepřestaly. A pod Severusovým zamračeným pohledem ještě víc.
„To není k smíchu!“ ohradil se, když viděl, jak se přemáhá.
„Já se přeci nesměju.“ Ale dávalo jí to hodně práce. A po chvíli to bylo stejně k ničemu, přes veškerou snahu se šklebila od ucha k uchu. „Promiň.“
„Jsem rád, že se tu alespoň někdo baví,“ prskl.
„Ale no tak,“ podrbala ho krátce ve vlasech a Severusův vztek byl… no, tak kde končí hodně věcí. Jak se sakra na tohle pískle s výrazem štěněte mohl zlobit?
A to štěňata nikdy neměl rád.

***

Zrzek polkl. V duchu doufal, že Colin byl jen nucen utéct, sám však měl svých starostí dost.
„A jsem rozhodně rád, že to právě na nás padl los. Pán bude potěšen,“ poškleboval se dál, než přišel k nim. „A kohopak to tu máme?“ stáhl jednu z kapucí a odhalil Billovu vlkodlakem znetvořenou tvář. „Nějaká příšerka. Ta se bude Alcmanovi hodit do sbírky,“ zachechtal se na svého společníka.
Tu chvíli využil Ron. Kousek omítky, kterou předtím odloupl a skryl do dlaně, teď vrazil Smrtijedovi do tváře. Rána přerazila nos a písek z omítky vyřadil oči.
Druhý Smrtijed okamžitě vyslal kletbu, ale oba bratři už se schovali za štít. Za oslepeného muže. Toho kletba rozmetala na kousky a ani jeden z nich nechtěl uvažovat nad tím, že ten kus střeva, co vedle nich dopadl, mohl patřit jednomu z nich.
Smrtijed zaváhal. Následek jeho činu na něho dopadl stejně jako zbytečky těla a jeho vteřinové zachvění svědomí se mu stalo osudným. Rychlá rána a ještě rychlejší kletba ho poslala k zemi, měl to rychle za sebou. Stejně jako za sebou oni měli hordu pronásledovatelů.
„Hůlky! Mizíme!“
Domy se míhaly kolem. Výlohy, okna a dveře. Vše lemováno ozvěnou desítek kroků za jejich zády.
Metr?
Sto metrů?
Netušili.
Otočit se znamenalo smrt.
Tři schody v zátočině, oba je skočili. Na sestupování nebyl čas.
Billovi klinknul kotník, staré zranění.
Ani na to nebyl čas.
Bolest byla silná, pulzující a dobrá.
Znamenalo to, že ještě žije.
Ke krokům se přidaly i hlasy.
Blížili se.
„Tudy!“ křikl Ron a seběhl z hlavní cesty do uzounké uličky napravo. Museli se dokonce i trochu natočit, aby si neomlátili ramena. Zpomalení, ale věděli, že ani jejich pronásledovatelé nebudou mít jinou možnost.
Pokud nečíhají na druhé straně.
„Tady!“
Vpadli do dveří, které vyhlížely opuštěně a zároveň bytelně. Zabouchli za sebou a zavřeli závoru.
Do ticha zaprášené místnosti zněl jen jejich dech. Zrychlený a nepříjemně hlučný. S napřaženými hůlkami couvali dále od vchodových dveří, jako kdyby odtamtud mohlo přijít jediné nebezpečí. Ale nejen odtamtud, když se za nimi náhle ozvaly hlučné kroky.
„Kdo…“
Dva hroty zabořené do hrdla umlčely ženu okamžitě. Vráskami poseté oči se jí rozšířily, ale ani ne tak zděšením jako poznáním.
„We… We… Weasleyovi,“ sklouzlo jí ze rtů a v jejím hlase jako kdyby zněla úleva.
Ron s Billem si vyměnili spěšný pohled.
„Weasleyovi kluci,“ zašeptala znovu a po tváři jí sklouzla slza.
Ron si ji prohlédl. Někomu se velmi podobala. Snad i řekl některé matce jeho spolužáků, ale to nebylo možné. Tato žena musela být o mnoho let starší. Nebo alespoň tak vypadala. Ztrhaně. Sešle. A zoufale.
„…chlapci…“
„Nesmíte nás prozradit!“ zašeptal k ní Bill naléhavě, když k němu žena natáhla rozechvělou dlaň.
„Já nemůžu, chlapci, nezlobte se,“ zašeptala, přičemž pohladila staršího po tváři. „Nemůžu jinak. Nemůžu! Věřte mi.“
Mísntností zavibrovala magie. Nevěděli jak, ale určitě jim dala zprávu, kdo se tu nachází.
„Nezlobte se na mě,“ vzlykala. „Utečte… utečte…“
Říkala utečte, ale přesto svírala Billův hábit, jako kdyby se ho odmítala vzdát. Jako kdyby prosila, aby ji vzali s sebou.
„Pusťte mě!“
„Utečte!“ opakovala stále dokola.
„Tak ho pusť,“ odstrčil Ron stařenu v náhlém návalu vzteku. A strachu. A zoufalství.
Žena zavrávorala přes malý schůdek a padla na zem.
A oba bratři se snažili přesvědčit sami sebe, že to odporné lupnutí byla jen její hůlka.
„Jdeme!“ popadl mladší zrzek hábit svého bratra a táhl ho zadním chodem ven. Objevili se na zadním dvorku, ale to jim jejich cestu nikterak neusnadnilo. Cesta sem byla jen jedna, další vedla před odpadky a vysokou zeď. Za normálních okolností by se přes ni dostávali dlouhé minuty, teď jen jejich zlomek. Žádná zeď nebyla větší, než jejich touha po životě, nic nebylo tak hrozné jako rozsudek smrti.
„Setřásli jsme je?“
„Jen si přej,“ vydechl Ron, když se zastavili na následném rozcestí. Kam dál? „Já to tady znám. Tohle je Obrtlá!“
Ta už však dávno nevypadala tak, jak jsi ji pamatoval. Ještě temnější a ještě ponuřejší, než za dob černého obchodu a přesto tak nějak příjemnější, než ta rádoby sláva Voldemortovy Příčné.
„Tudy!“
„Příčná je na druhou stranu.“
„Tam nás budou hledat všichni. Musíme najít místo, odkud se bude dát přemístit.“
„A je tu takové?“
Dobrá otázka. V odpověď doufal, ale neznal ji.
V zátočině před sebou však spatřili ty, které nechtěli.
Smrtijedy.
Hodně Smrtijedů.
Neměli na vybranou. I když oba napadlo, jestli by nebylo lepší se vzdát, ani jeden z nich to nevyslovil nahlas. Jejich znavená těla i mysli dostaly dost zabrat i bez toho, aniž by potřebovali záchvat zoufalství.
Vtlačili se do vymydleného obchodu s prázdnou a léty zaprášenou výlohou a stáhli se do nejzadnější části.
„Zadní východ,“ zadýchal se Bill, „ale co když už tam taky číhají?“
Ron si byl jistý, že číhají. V podstatě se zavřeli do pasti. Sami sebe.
U Merlina, proč sem lezli?
Jak bylo možné, že kdyby na podobnou expedici šel Potter, tak se z toho nějakým zázrakem dostane?!
Zatímco oni.
„Rozplývavá skříň!“
„Cože?“
„Rozplývavá skříň!“ ukázal na předmět nedaleko od nich. Vysoká černá almara typického tvaru i místa. Nenacházeli se totiž nikde jinde, než ve starém krámě Borgin a Burkes. Co se stalo s majiteli, jen Merlin ví. „Ta, díky který se Smrtijedi dostali do Bradavic.“
Starší ze sourozenců nechápal. Tedy do chvíle, než se vrzáním otevřely těžké černé dveře a jeho sourozenec ho nezačal tlačit dovnitř. „Zbláznil ses! Nemáš ani ponětí, kam to vede!“
„Nejspíš do Bradavic. Kam jinam!“
„To bylo před x lety! Ta druhá půlka už mohla skončit kdekoliv. Nebo ji mohli zničit, skončíme ve vzduchoprázdnu s nemožností se vrátit zpátky!“
„Přijde ti mučírna pod ministerstvem lákavější?!“
Rozhodování mu trvalo dlouho, až příliš dlouho. Mučení viděl jednou a tehdy pochopil, co znamená horší než smrt , ale u Merlina on chtěl žít!
Z venku se ozval dusot nohou, výloha se roztříštila pod náporem kouzla.
Neměli na výběr.
Zabouchli za sebou dveře skříně a propadli se do neznáma.

* J. K. Rowlingová: Bajky Barda Beedleho

Kdepak nám chlapci asi vypadnou...

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek