Blesk
Povídky - Harry Potter



Kapitola 64. – Třetí strana trojúhelníku

***o měsíc a něco později***

Pamatoval si, že když jednou spadl z koštěte, zpřelámal si obě ruce a tři žebra. Hlava z toho vyšla s otřesem, jen ruce záhadně přežily bez úhony. Ale stejně se budil s pocitem, že po něm přeběhlo stádo hypogrifů.
Stejně jako teď.
Zaúpěl, alespoň nějak musel dát najevo nesouhlas s nastalou situací. Nenašel se však nikdo, kdo by na jeho verbální protest zareagoval. A ani se nedivil, když otevřel oči, zjistil, že je sám. A na zcela cizím místě.
Severus se zamračil.
Začal si namáhat mysl, kde končí proud jeho myšlenek, ale vysloužil si akorát bolest hlavy. Místo toho se raději rozhlédl, kde ležel. Vypadalo to na nějakou podivnou ošetřovnu, pokud se to tak dalo nazvat. Jen skutečně malou, pro čtyři lidi. Nebo možná nějaká ubytovna, či něco podobného. Jenže tu byl sám a nepodobalo se to ničemu, co znal.
Znejistěl.
Začalo se mu vybavovat, že svojí poslední návštěvou poctil Voldemorta. A jeho hada a… Rychle si sáhl na krk, ale nahmatal jen obvazy. Měl by být mrtvý. Ten zpropadený domácí mazlíček na něj zaútočil. V rámci sebeobrany, ale to by se Pán zla taky nemusel dozvědět.
Pokud už to neví.
Zděsil se.
Pán zla nebyl lidumil, ale nestalo by se to prvně, že by nechal zraněného uzdravit, aby ho později mohl zabít. Trochu takový účel a prostředky. A jelikož u sebe neměl hůlku…
Stálo ho hodně námahy se vyškrábat na nohy, nechtělo se jim moc poslouchat. Ale nakonec si daly říct. Pomalu, ale přeci jen ho donesly až ke dveřím. Alespoň doufal, že k nim. Jeho motající se hlava nebyla nejlepším orientačním prostředkem.
Budou zavřené? Zakleté? Hlídané stráží? Možné bylo cokoliv, ale to nezjistí, dokud to nezkusí.
Jenže ono nic.
Žádná překvapení. A to ho překvapilo.
Chvíli si namáhal hlavu, kdo by mu mohl poskytnout azyl, ale nikdo ho nenapadal. A léta praxe mu už nedovolovaly příliš doufat.
Očekával to nejhorší, možná i proto se natáhl pro jednu ze skleněných váz. Alespoň něco by mohl v případě potřeby vrhnout po protivníkovi, když už neměl kouzla. Až příliš dobře si uvědomoval, že jeho zesláblé a třesoucí tělo nebylo připraveno na jakýkoliv fyzický boj. Vždyť jen těch několik málo metrů stačilo, aby dýchal jako tuberák a po zádech se mu kutálely krůpěje potu.
Cosi zaslechl, znělo to jako sekání nožem. Nejspíš nějaká laboratoř. Co nejtišeji se připlížil k pootevřeným dveřím a nakoukl dovnitř. Nenápadně, aby si ho pokud možno nikdo nevšiml. A žena si ho očividně nevšímala, dál stála u kuchyňské linky a spokojeně krájela jakousi zeleninu.
Zaměřil svoji pozornost na ženu, ale neznal ji. Určil to především podle vlasů, neznal žádnou ženu s podobnou barvou a mikádem za uši, která by se pohybovala v jeho okolí. Ani vzdáleném okolí. Probíral se i záznamy, které mu ležely na stole, ale…
„Neměl bys ještě vstávat.“
Jenže ten hlas se v jeho okolí pohyboval. Ve velmi blízkém okolí.
„Někde sebou sekneš,“ dodala a dokonce se na něj i otočila. S mrkví na půl cesty k ústům se na něj široce usmála.
Zamrkal, tohle přeci nemohla být… „Kate?“
„Vidím, že dlouhodobá paměť ti slouží.“
Nespletl se, byla to Kate.
I když vlastně nemohla, tohle rozhodně nemohla být ta holka, co s ním dobrých sedm let sdílela byt. Její vlasy, jindy stažené do culíku mezi lopatkami, jí teď rámovaly tvář ve tvaru úhledného mikáda, zatímco tělo, které – a to by Severus přísahal – rozhodně nebylo nikdy dřív tak vytvarované, bylo obepnuto černým tričkem na ramínka. Tohle na sobě rozhodně nikdy dřív neměla, neměla to ani v šatníku. Podobné modely neuznával. Bylo to příliš upnuté, příliš vykrojené, příliš vyzývavé, příliš svůdné, příliš… prostě příliš.
„Co to máš…? Kde jsi…? Jak jsi…? Proč…“
Vlastně ani nevěděl, na co se chtěl zeptat. Neviděl Kate už několik týdnů. Voldemort ho držel u sebe, na misích a v laboratoři. Zkrátka daleko odtud a zprávy se k němu dostávaly jen velmi kusé. A i kdyby se mohl utrhnout a pohybovat se na Ústředí, neměl pocit, že by se s ním Kate chtěla vidět. Jejich vztahy v posledních měsících byly… mírně řečeno napjaté. Bod mrazu by to možná vystihl lépe.
A to všechno kvůli Blackový!
Ta mu ji vzala!
Odtáhla ji!
Věděl, že ji Rabi poštvala proti němu. Určitě mu toho o něm hodně namluvila, zřejmě se zmínila i o jejich dávném společném románku. Řekla jistě cokoliv, aby poštvala jeho malou holčičku pro němu.
O to víc ho teď překvapovalo, že se probral u ní. Kde se tu vzal? Jak se sem dostal? A odkud?
Marně šátral v paměti a pokoušel se vzpomenout si, kam sahala jeho poslední vzpomínka. Jenže všechno bylo zamlžené, vzdálené…
Sídlo, rozkazy, lektvary a potom…
Stačila jediná vteřina, ani nedokázal doříci poslední větu, když se mu náhle zamotala hlava. Měl pocit, že se celý svět rozhodl rotovat a už nikdy nepřestat. A stačila k tomu jediná vzpomínka na… na… na…
„Tak to ne! Ne!“ objevila se u něho ve vteřině Kate. „Žádný omdlívání nebude!“
Cítil, jak mu nohou přistrčila nejbližší židli, ale vlastně moc nevěděl, jak se tam dostal.
„Nemysli si, že když jsem tě vytáhla div ne z druhého břehu, že tě tu teďka budu znovu skládat do kupy!“ Slyšel ji, jak se rozčiluje, ale jeho svět se právě smrskl na podlahu, která se právě podivně přibližovala a vzdalovala, stejně jako se vzdáleně jevilo vše, co doléhalo k jeho uším.
„Opovaž se omdlít! Slyšíš mě?“
Slyšel?
„Vnímáš mě?!“
Vnímal?
Plesk!
Dobře, po tomhle už ji začal vnímat. Jeho oči se zaostřily, mozek zaregistroval činnost. Viděl ji jen kousek od sebe, jak ho upřeně pozoruje a zřejmě to byly i její dlaně, co ho hřálo po stranách hlavy.
„Hodnej kluk, moc hodnej.“
Za tuhle poznámku by normálně dostala zaracha a ještě by ji nechal vydrhnout kotlíky, teď to šlo podivně okolo něho. Jako kdyby ta věta ani nesměřovala k němu. Teprve po dlouhých minutách si začal uvědomovat, že nejenže ho usadila, ale ještě mu podložila nohy a teď ho pevně drží za ruku a… měří mu puls.
„Lepší?“ zeptala se ho dívka, když konečně začal vnímat souvislosti a jeho tep se vrátil k normě.
Přikývl. Motání bylo pryč, i záchvat paniky.
„Výborně,“ odvolala kouzlo, které mu měřilo tlak. „Hodnej.“
Neprotestoval. Sledoval, s jakou jistotou se pohybuje po bytě a měl pocit, jako kdyby ji viděl prvně v životě. „Kde to jsem?“
Zvedla k němu oči. „U mě.“
„U tebe?“
„U mě,“ zopakovala. „To víš, musela jsem se někam uchýlit. Když jsem byla nucena se… osamostatnit,“ naklonila se nad ním.
Provrtal ji pohledem, ale neměl chuť se hádat na téma, jestli musela nebo ne, jeho pohled totiž provrtával něco jiného. Měla vždycky takový prsa? Tohle jí přeci nemohlo vyrůst za poslední…
„Udělám ti čaj a donesu lektvary,“ poplácala ho po ruce a vstala.
Za chvíli před ním skončila sklenička s vychlazeným čajem, ale ani ten nedokázal zchladit podivnou atmosféru, která mezi začala panovat. Nebo že by to nebylo atmosférou? Hořely mu uši a v krční tepně pod levým uchem mu začalo podivně škubat. A nejen tam. Bolel ho hrudník, copak mu na něm někdo tančil? A proč má u Merlina tak zatuhlou levou ruku? Nezvedl v ní ani hrnek.
Očividně bude potřebovat víc, než jen sklenici vody, jeho otupující lektvary přestávaly působit.
„Co se mi stalo?“ Zněl jeho hlas celou dobu tak hrubě?
Otočila se na něho od sporáku. Lehce ochutnala cosi z vařečky, než se opět začala věnovat vaření. „Co si pamatuješ?“
„Nic moc. Jen…“ Škubl sebou. Ten poslední výjev byl náhle až děsivě jasný.
Tlama.
Zuby.
A strach.
„Nagini,“ vydechl. „Šel jsem po Nagini. Chtěl jsem se jí zbavit, ale Pán zla si ji hlídal jako oko v hlavě, trvalo mi strašně dlouho se k ní dostat a…“ Polkl. „Nefungovalo to. Jaktože to sakra nefungovalo?!“ rozčiloval se.
„Všechny ostatní viteály se po střetu s krví prostě… bouchly, zatímco ona…“ Pokusil se zatnout pěst na levé ruce, ale ve chvíli, kdy to udělal, chytla ho křeč do celého předloktí. Ruka se mu zkroutila, až zasyčel bolestí. „Klid, klid!“ přisedla k němu a začala mu předloktí mnout. Potřebovala ty svaly uvolnit, než se křeč rozšíří.
„Lepší?“ zeptala se po chvíli.
Přikývl. „Děkuji,“ dodal.
Přikývnutí mu vrátila, její prsty neopouštěly jemnou kůži na předloktí. Znamení zla už ani nevnímala, za ty roky ho bralo jako Severusovu nezměnitelnou součást. „Takže to zabralo?“ zeptala se do ticha. „Rendino… Rendina krev,“ dodala. Věděl, že se chtěla zeptat na jinou věc, než na krev. Hned v zápětí ho však zarazilo, že o tom věděla. Věděla to, že mu Rendy poslala mrtvý zárodek? Věděla i proč? Že to dítě bylo Damiena? Že to byl Voldemortův potomek? Než se však stačil zeptat, pokračovala.
„Takže ostatní Viteály jsou…?“
„Všechny, co jsem měl k dispozici.“
Rozzářily se jí oči. „Ale to je přeci úžasný!“
Možná i bylo. Ale jemu tu vadil ten háček. „Nagini… jak to že to na ní nepůsobilo? Jak to?! Vždyť vůbec reagovala! Jako kdyby Viteálem snad ani nebyla!“ tváře mu rudly, takhle rozrušeného ho snad ještě neviděla. A byla si zcela jistá, že se zase začal motat, tep mu vyletěl.
„No tak, uklidni se. Uklidni se!“ křikla na něho.
Pomalu přikývl. Sám uznal, že není ve stavu, aby se mohl moc vztekat. Krev mu bušila ve spáncích a rozhodně to nebylo nic příjemného.
„A… nemohlo to být prostě tím, že byla Nagini… živá?“ zeptala se Kate po chvíli do ticha.
Sevřel si svůj obvázaný krk. „Až moc živá.“
„Už ne.“
„Prosím?“
„Co říkal Draco, tak už živá není. Zabil jsi ji. Nejspíš.“
Zamrkal. Matně si vzpomínal na boj, ale že by ji zabil? On? A sám?
Zarazila ho ale i jiná věc. „Jak ses ty dostala k Dracovi?“
„Jak si myslíš, že ses sem dostal?“ zeptala se. „To Draco tě našel na Voldemortově sídle, to jeho napadlo, že by nebylo zrovna dobré tě léčit u Munga. Stále není jasné, jak moc jsi upadl u Pána zla v nemilost. Původně tě chtěl Draco nechat na Malfoy Manor, ale to jsme všichni museli uznat, že…“
„Tam by bylo první místo, kde by mě hledal.“ To bylo prozřetelné. Sice netušil, jak moc bude moci tuhle situaci u Pána zla ještě zachránit a zda se o to bude měl vůbec pokoušet, ale to se mu teď stejně zdálo bezpředmětné. „Jak tu jsem dlouho?“
„Přes týden. Když tě sem Draco přinesl, byl jsi víc mrtvý než živý. Dal jsi mi pěkně zabrat,“ řekla mu s trochu nečitelným výrazem a přejela si rukou po břiše, „to ti teda povím. Zpřelámala ti skoro všechny žebra, propíchla plíci. Levá ruka skoro to samý. Vypadal jsi, jako kdyby tě vytáhli ze svěráku.“
„Pokusila se mě uškrtit,“ vzpomněl si na pevné smyčky, které se okolo něho stahovaly a připravovaly ho o dech. Ještě teď cítil, jak se kolem něco stahují a ta bezmoc byla děsivá. „A potom mě ještě kousla.“
Přikývla. „Protijed sis vzal preventivně, co? Ale před vykrvácením tě to nechránilo.“ Její hlas zněl podivně. Poprvé za celou tu dobu se zachvěl. Jako kdyby se v něm skrývala ta ohavná vzpomínka, kdy jí ho sem zkrvaveného, zpřelámaného a bledého přitáhli.
Pustila se zpět do krájení mrkve. A doufala, že si nevšimne, jak se jí chvěje ruka.
Přejížděl si rukou po obvazech a přemítal. Už několikrát se pohyboval blízko smrti a ani nevěděl, jestli byl někdy blíž než teď. Ale věděl, že snad poprvé dal někdo byť jen tónem hlasu najevo, že by se ho to mohlo dotknout. Jenže ač tahle žena v tuhle chvíli stála vlastně na dotek, zdála se až neskutečně vzdálená.
„Co se stalo… za tu dobu, co jsem byl pryč?“ prolomil ticho.
„Co všechno víš?“
„V podstatě nic. Jen to, co bylo v novinách. Mladí manželé Malfoyovi se stále těší na potomka, takže počítám s tím, že se Rendy nějak podařilo to… uhrát. Za což jsem vděčný, když jsem ji viděl naposledy, byla na tom dost bledě. Doslova. A Draco naopak vypadal, že mě rozcupuje. Dál jsem zaslechl, že našli skrýš manželů Weasleyových. Dvě těla. Ale zcela upřímně nevěřím, že to byli Ron s Hermionou. Kdyby byly, Alcman by tancoval mnohem víc,“ dodal s otázkou mezi řádky. „Nebo se snad mýlím?“
„Ne. Utekli jen tak tak, ale utekli. Zachránilo je to jejich štěně.“
„Takže počítám, že přesídlili na Grammaldovo náměstí, že?“
Přikývla. „Jo. Nejhorší na tom je… Nikdo na ně neměl přijít. Ten jejich dům byl…“
„Kdo byl strážce tajemství?“
„Ta Ronova sestra. Ale ta už je dávno mrtvá. A jediný další, kdo věděl, kde bydlí, je Remus…“
„Zablešenec by to neprozradil.“
„… a taky...“
„Potter,“ dodal za ní. „Potter.“
„Ale ten je pořád pryč. Ani se neozval. Možná už je mrtvý…“
„Možná.“ I to jediné slovo znamenalo nevíru. Mohl snad skutečně Potter…?
„A taky…,“ pokračovala dívka, když viděla, jak se zarazil. „… probudil se ještě jeden z Azkabanu.“
Trhl sebou. „Kdo?“
„Takový ten malý.“
Kratiknot?
Třetí strana trojúhelníku je zpět. Ano, to hlásal ten vzkaz, který mu jako jediný doputoval za poslední týdny. Třetí strana. Albus, Minerva a Kratiknot. Tři základní kameny Bradavic i celého Řádu. Tři strany trojúhelníku. A teď byl náhle zpět. Probuzen. Při smyslech? Toť jiná otázka… A co by znamenal jeho návrat? Změnil by teď vůbec něco? Změnil by kdokoliv něco? Vždyť ten jejich Řád už byl… směšný.
Příliš stará, příliš mladá, těhotná, s miminem, pokousaný, zmizelý, zmizelý podruhé… Měl se vůbec snažit? Měl se snažit najít způsob, jak zničit Viteály, když vlastně nebyl nikdo, kdo by…
Ve spáncích se mu opět rozbušilo, tohle nebylo to správné téma, když vás vytáhli hrobníkovi z lopaty. Když vás… tahle holka vytáhla.
„A jak se máš ty?“ prolomil po dlouhé době zamyšlení ticho.
Otočila se na něho a zamrkala. „Jak se mám?“
„Jak se máš,“ zopakoval. „Je to tak překvapivá otázka?“
„Nikdy ses mě na to nezeptal. Za celou tu dobu, co jsme spolu žili.“
Mohla to být pravda? Ta možnost tu byla, podobné otázky mu nikdy nepřipadaly důležité. „Ptám se teď.“
Jen nad tím zavrtěla hlavou, než se zahleděla před sebe, zasněně se usmála a pravou ruku si položila na břicho. „Mám se dobře,“ řekla nakonec a zářila u toho jak žárovička.
Ten její úsměv!
Nikdy ho neviděl. Ano, viděl ji smát se milionkrát, bláznivě, dětinsky, radostně, ale nikdy ne takhle… spokojeně. Spokojeně sama se sebou.
„Mám se dobře,“ zopakovala a konečně se na něho otočila a… zase ta její ruka! „Žiju si pro sebe. Vydělávám. Tak trochu legálně i nelegálně. Dělám si, co chci a kdy chci. A s kým chci. Nemusím se na nikoho vázat. Jsem spokojená. Fakt! I když vím, že bych asi neměla být, tak…“
„Ty seš těhotná?“ přerušil ji náhle.
Zarazila se, vrhla na něho překvapený pohled a poté sklouzla očima na své břicho. „To už je to tak poznat?“ To nebylo zamítnutí.
Rána pod pás. To nemůže myslet vážně! „To snad ne,“ vydechl. Neznělo to však ani naštvaně, spíš… zklamaně. „Nechám tě dva měsíce bez dozoru a ty hned…,“ zavtěl hlavou, tohle nemělo cenu. Jako kdyby tohle bylo jen utvrzení toho, že do jejího života už nepatří. Neděla si iluze, všechny ty narážky na to, co a s kým může dělat, to byly rány na něj. A ona ho už neposlouchala, měla vlastní rozum… a život už očividně taky.
„To už to je tak vidět?“ zopakovala a hleděla dolů, přes prsa sice cosi viděla, ale myslela si, že to břicho nebude. Tedy ne už to těhotenské.
Pomalu zvedl hlavu. „To ani ne,“ odvětil. „Jen si pořád držíš ruku na břiše,“ kývl k její pravé dlani, která skutečně trůnila na tom nepatrném pahorku jejího podbřišku. Zvedla k němu oči, ale jediné, co uvědomila byly ty jeho… zklamané a smutné.
„To jsem tě nic nenaučil?“ zeptal se jen. „Když už ne nějaké zásady, tak alespoň… lektvary?“
„Naučil, ale…“
„Očividně ne. Nebo jsi se jen rozhodla mě neposlouchat? To ses na mě tak naštvala, že ses nechala zbouchnout prvním chlape, co šel kolem?“ Nekřičel, o to to bylo horší. U tohohle tónu se vždycky schoulila na židli a pak už byla poslušná. Ale tohle už neplatilo.
„Není moje.“
„Cože?“
„To dítě není moje.“
„Katie, tohle je mužská výmluva, tu nám nesmíš brát. U tebe… je to dost těžko uvěřitelný.“
„Ale já to myslím vážně,“ přišla k němu blíž a sklonila se nad ním. „Není moje. Já… já mu jenom dávám prostor na život.“
Zamračil se. Nechápal.
„Rendy,“ usmála se na něho. „Je Rendino.“
Trochu ho z toho rozbolela hlava, promnul si spánky. „Ale to přeci není… Ta přeci o děti přišla, vždyť mi sama poslala…“
„Doktor Howard přišel na řešení, jak přenést plod do náhradní matky. Byl to experiment, dost složitý. Nejdřív mě přizvali jako výpomoc, ale když mě Rendy požádala… Nemohla jsem říci ne.“
Zděsil se. „Chceš mi říct, že v sobě nosíš všechny čtyři malý Blacky?!“ zamračil se na její břicho, jako kdyby za to mohlo.
„Né!“ zavrtěla hlavou. „Jen jedno z nich.“
Jen jedno. I tak to bylo o jedno víc, než se mu zamlouvalo. Do něčeho podobného neměla být jeho Kate nikdy zapletena! Jak si to ta zpropadená Blacková představovala?!
„Jen jedno? Takže je ještě jedna matka a… nebo ne?“ dodal, když zahlédl její ztrápený výraz.
„Ne, už nikdo není. Rendy v sobě nosí dvě, s tím by se snad její tělo mělo smířit, a já…“ Vypadala ztrápeně. „To první dítě, který do mě zkusili přenést…“ Polkla. „Potratila jsem ho skoro hned potom, co mi ho implantovali do těla,“ dodala tiše.
Viděl na ní, jak si to vyčítá. Viděl na ní, že ačkoliv neměla sebemenší šanci tenhle fakt ovlivnit, tak si to vyčítá. A nejspíše do smrti bude. A taky věděl, že by ji v tuhle chvíli měl nějak utěšit, ale u Merlina netušil jak.
„To přeci není tvoje chyba.“ Tak nějak se to říká.
„Jo, to mi říkali taky.“
„Je vůbec zázrak, že se to u toho druhého podařilo.“
Přikývla, neměla k tomu co říct.
„Ale jedno mi vysvětli,“ pronesl po chvíli chladně, v tomhle byl mnohem lepší. „Jak je možný, že když jsi souhlasila s tím, že jim donosíš dítě, tak tě tu ti ignoranti nechali samotnou? A ještě tě nechat pracovat? No, nezbláznili se? Co kdyby se ti něco stalo? Kdybys sebou sekla, tak tě najdou až kdoví kdy!“ Už byl zase v ráži a jistý v kramflecích.
„Severusi,“ pokusila se ho přerušit, i když věděla, že marně. Jako rozjetá lokomotiva. Bude lepší, nechat ji projet.
„Ale to se teďka změní, už žádné léčení, žádné ponocování, žádná práce, je ti to jasné? A zapomeň na to že bys tu zůstávala sama. Jak tě tu vůbec mohli takhle nechat?“ vztekal se. „Co kdyby se ti něco stalo? Kdyby se ti udělalo špatně? Jsou nezodpovědný, vždycky jsem to říkal! Blacková má na nezodpovědnost patent a Draca strhla s sebou!“
Dívka si povzdechla. Raději pokračovala ve vaření a nechala vypovědět zbytek přednášky. Nakonec z toho pochytila fakt, že by nejraději měla ležet přikartovaná k posteli a ani se nehnout.
„Skončil jsi?“ zeptala se nakonec a ten tón u ní snad ještě nezažil. Ona ho přeci měla poslouchat! „Severusi, já jsem těhotná, ne nemohoucí. Práci zvládám v klidu, neberu si noční služby a nejsem ani na hlavním oddělení. Jinak neboj, starají se o mě. S Rendy si dáváme zprávy skoro denně a alespoň dvakrát do týdne se tu ukáže. Takže klid.“
„Ale tenhle stav je nevyzpytatelný a může se stát cokoliv! A to nemluvím o tom, že jsi na to ještě neskutečně mladá! Jak jsi na něco takového mohla přistoupit? Kdybych já byl otec a záleželo to na mě, tak…“
„Ale nezáleží!“ přerušila ho pevně. Věnoval jí překvapený výraz, nikdy mu neskákala do řeči. „Severusi, nejsem-dítě a doby, kdy ses o mě musel starat jsou-pryč. Chápeš to? Mám vlastní život, vlastní rozum, a ač si o tom myslíš cokoliv, i tohle bylo zcela-moje-rozhodnutí. Je ti to konečně jasný?“
Zamračil se na ni. „Chápu,“ odsekl nakonec. „Jeden starý mrzout se může jít vycpat, vždyť co… obětoval jsem ti jen sedm let svého života! Dal jsem ti jen střechu nad hlavou. Vytáhnul jsem tě z drogového dna, tak proč měl mít sebemenší právo ti mluvit do života!…“
„Severusi, nech toho. Já se nechci hádat.“
„Já taky ne. A proč taky? Máš vlastní rozum, nemám přeci právo ti do něho mluvit,“ zvedl se. „Na mám názoru tu přeci nikomu nezáleží.“
„Co to děláš?“
„Oblékám se.“
„Nemůžeš odejít. Nejsi zdravý.“
„Je mi fajn!“
„Severusi,“ vytrhla mu plášť z ruky, „chováš se jako malý dítě!“
„Já se chovám jako dítě?“ prskl na ni.
„Jo a… Kurva! Jestli chceš, abych se cítila mizerně, tak fajn, povedlo se ti to, spokojený?“
„Ne! Spokojený budu, až budu co nejdál odtud. Změnila ses, Kate, a rozhodně nemůžu říct, že k lepšímu. A já se nehodlám doprošovat.“
Tohle zabolelo, ale taky se v dívce zvedla bouřlivá vlna vzteku. „Ne k lepšímu? A nebude to spíš tím, že ti neodsouhlasím všechno, co si usmyslíš?“ křičela na něho na chodbě. „Už nejsem malá, Severusi, nemusím poslouchat všechny tvoje rozmary. A pokud se ti to nelíbí, tak to máš smůlu. Mám svůj rozum a svůj život a poprvé na tom nehodlám nic měnit. A jestli ty sebou někde švihneš, tak za mnou potom nechoď!“
Semknul rty, měl chuť ji seřvat na tři doby, ale začal mít tušení, že by se to minulo účinkem. O poslední slovo se ale připravit nenechal. „O to se neboj,“ odsekl. Před oči měl ze vzteku rudé mžitky.
Nebo že by to nebylo ze vzteku?
Než za ním vůbec stačily prásknout vchodové dveře, ozvala se z chodby tupá ráno. To se právě těžké tělo poroučelo na tvrdou zem.
Alespoň něco si Kate ze Severusovy výchovy odnesla: „Ach jo… a sbírat ho má jako kdo?“

Figurky rozdány, jde se hrát...

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek