Blesk
Povídky - Harry Potter



Kapitola 63. – K smíchu

Nečekali takové uvítání, tedy žádné uvítání.
Na Ústředí se vždy měl někdo zdržovat, aby hlídat a popřípadě se zbavil nežádoucích návštěv, ale teď všechny prostory, i ty očividně obývané, zely prázdnotou. Dokonce ani Rendy se neskrývala za rohem, aby je usmažila nějakou kletbou.
„Kde jsou všichni?“ rozhlížela se Hermiona nechápavě po místnosti. V kuchyni povětšinou čekala hlídka, ten, kdo měl službu. Teď to však nevypadalo, že by si někdo byť jen všiml jejich přítomnosti. Copak si nikdo nevšiml čtyř osob, které vstoupily skrz bariéry na Ústředí?
Nelíbilo se jim to, dokonce i jejich jindy divoké štěně se teď krčilo mezi jejich nohama a slabě kňouralo.
„To netuším,“ odvětil její manžel s napřaženou hůlkou. „Porozhlédnu se tu.“
„Myslíš, že se tu něco…“
Byli pryč přes měsíc, mohlo se stát cokoliv.
„Doufám, že ne.“
„Rone, buď…“
„Půjdu s tebou,“ ozvala se třetí dospělá osoba, která přišla s nimi a stále ještě skrývala svoji tvář pod kápí.
„Někde tu musí být Rendy, ta vždycky věděla, když někdo přišel,“ uvažovala nahlas Hermiona, když následovala oba muže na chodbu. Syna svírala v náruči, snad proto, aby ho ochránila, snad proto, že ho tam nechtěla nechávat v košíku samotného, kdyby v těchto zdech přeci jenom číhalo nějaké nebezpečí.
A skutečně číhalo.
Rychlé kroky po schodech se přihnaly rychleji, než dokázal kterýkoliv z nich zareagovat. Vlkodlačí tělo překonalo poslední metry jediným skokem a stejným pohybem i srazil oba stojící muže k zemi. Proti té masivní zvířecí konstrukci neměli šanci. Zakuklenci vypadla hůlka z ruky, Ronovi se úderem tvořily mžitky před očima. A Hermiona… ta jen těžko mohla odolávat útokům toho ohromného zvířete, které se k ní plížilo s hladovým výrazem v očích.
Vlkodlak? Teď?! To přeci nebylo možné!
„Remusi?“ šeptala vyděšeně. Na jedné straně vlkodlak, na druhé zeď. Neměla kam utéct. „Remusi, jsi to ty?!“V ruce svírala hůlku, ale až příliš dobře věděla, že vlkodlaci jsou proti většině kouzel imunní. Jen je většinou ještě více rozzuří.
Pevněji sevřela synka v náruči, začal brečet. Nelíbilo se mu to.
Vlk zaúpěl, ten zvuk mu rval uši.
V následující chvíli se toho seběhlo až příliš najednou.
Vlkodlak se vzepjal, aby umlčel ten vřískající uzlík lahodného moku. Ve stejném okamžiku se však rodiče toho uzlíku rozhodli bránit. Hermiona vyslala odhazující kouzlo, nebylo tak účinné, jak by chtěla, ale… u Merlina… nebyla schopna ho zabít. To její manžel si takové servítky nebral. Jedna z velmi silných kleteb se řítila vstříc huňatému kožichu, než se spojila s druhým paprskem, aby společně zrazily vlkodlaka k zemi. A nejspíš ho i pořádně naštvaly, alespoň podle slin u tlamy.
„Uteč!“
„Zabij ho!“
„Remusi!“
Hermiona se vrhla k manželovi, jako kdyby ji mohl ochránit, jenže tohle si zvíře nehodlalo nechat líbit. Ve vteřině bylo opět na nohou, připraveno k boji a potom…
„DOST!“
Ten jemný dívčí hlásek zarezonoval chodbou jako gong, nikdy by to od toho šestiletého těla nečekal. Jenže to teď nebylo podstatné.
„Nymfadoro uteč!“ křikla na ni zděšeně Hermiona. Dívka stála na schodišti až příliš daleko od nich a bez hůlky neměla sebemenší šanci.
„Řekla jsem dost!“ pomračila dívka s dětskou urputností a ještě si u toho dupla. Jen další věc, která připoutala vlkovu pozornost.
„Uteč!“
„Zabiju ho.“ Ronovi běhala v hlavě škála všemožných kleteb a snažil se najít tu správnou, která by vlkodlaka dokázala zabít dostatečně rychle a efektivně. Rozhodně nepočítal s tím, že přijde ještě něco účinnějšího než magie.
„Nerozuměl jsi mi! To se nedělá!“
Nevěřili vlastním očím, ani uším. Ani čemukoliv, čemu by se věřit dalo.
Vlkodlak se zklidnil.
A nejen to. Ze zuřící bestie se ve zlomku vteřiny stalo klubko srsti, které stáhlo ocas mezi nohy a s kňučením se vydalo ke své paní prosit za odpuštění. Hermiona si se svými společníky vyměnila nevěřícné pohledy. Kdyby nevypadali stejně šokovaně, začala by uvažovat, zda netrpí nějakou vl(kodla)čí mlhou. Zřejmě netrpěla.
„Jsi ošklivej! Moc ošklivej!“ hubovala mu stála malá Nymfadora a na rozdíl od ostatních očividně neviděla nic šokujícího na tom, že si právě podrobila jedno z nejnebezpečnějších stvoření kouzelnického světa.
Položil se přes schody a vlhkým čumákem přejížděl po jejích kolenou. Omluvně.
„Co se tu děje?“
To Minerva se Sedlemaierem se sem konečně doploužili z jejich útočiště v knihovně. Zděšeni z toho křiku a hučení kleteb. To největší zděšení mělo teprve přijít.
Všichni pozvedli hůlky, když se vlkodlačí pozornost zaměřila na nově příchozí. Stačil však jediný dívčin povel, aby zůstal na místě. Za odměnu dostal podrbání.
„Rone, Hermiono, jste v pořádku?“ vydechl bývalá zástupkyně, i když obejít vlkodlaka se jí stále příčilo. Hermiona, která právě ukonejšila syna, přikývla. Byl to jejich společník, kdo odpověděl. „Jsme. Snad jsme. I když takové přivítání jsem rozhodně nečekal.“
Zástupkyně zamrkala. „Vás já znám. Weasley,“ vydechla. Na tváře a hlasy měla od vždy paměť. Jen ta jména jí trvala trochu déle. „Bill Weasley.“
Pak už jen radostné plácání ocasu o podlahu narušovalo šokované ticho Grimmauldova náměstí č. 12.

***

Od zákroky uběhly už alespoň tři hodiny, Speaker byl pryč určitě dvě. A ona se stále nepohnula. Připadala si jako zrádce, jako vrah. Zírala z okna na temnoucí oblohu a přemítala, jestli ji za tohle čeká očistec nebo jenom peklo.
Kdesi uvnitř věděla, že se obviňuje zbytečně, ale když uprostřed toho všeho cítila, jak kouzlo rejdí uvnitř ní a trhá to drobounké tělíčko na kusy, nenáviděla svět i sebe. Hlavně sebe.
„Rendy? Rendy?“
Neslyšela Draca přijít. Možná už tu byl dlouho, jen ji nechával jejím myšlenkám.
Chtěl ji vzít za ruku, ale nenechala ho. Nechtěla ho do toho zatahovat, tohle byl její boj. I její dítě. Nevěděla, jestli je Dracovo. Nechtěla, aby bylo Dracovo. Ne tohle.
„Léčitel tu pro tebe něco nechal,“ ukázal na malou černou krabičku v rukou. „Prý budeš vědět, co to je.“
Věděla. Bohužel.
„Nechám ti to tady,“ položil to na noční stolek.
Přikývla. Nebylo jí do řeči.
„Chceš být sama?“
Ocenila, že to pochopil.
I když vlastně tak úplně sama nebyla. Přítomnost černé krabičky jí nahlodávala jako moře písčité útesy. Nakonec se i přes potíže posadila a vzala předmět do ruky. Rozhodovala se dlouho, ale nakonec přeci jen odklopila víčko. Uvnitř ležela na sametu ampulka z černého skla.
Byla vděčná, nevěděla, jestli by pohled na obsah dokázala ustát. I když velmi dobře věděla, co lahvička skrývá, přeci jen se mohla alespoň tvářit, že to není tak hrozné, jak to bylo. Říkalo se, že co oči nevidí, to srdce nebylo… tak proč měla pocit, že se jí rozskočí hrudník?
S polibkem na temné sklo se rozloučila s tím drobečkem a uložila lahvičku zpět do krabičky. Přidala jen stručný vzkaz.

Budeš vědět, co s tím dělat.
Rabi.


Adresát balíčku nesl iniciály S.S.

***

„Můžete mi říci, jak k tomu došlo?“ zeptal se do ticha mladší ze zrzavých mužů a pootočil pohled k vražedné psovité šelmě, která ležela za dveřmi ve svém pelechu a spokojeně ohlodávala ohromnou kost. Na drbání malé ruky mezi ušima reagoval pravidelně zachvěním chlupatého ohonu.
„Kousl ho upír,“ vysvětlila Kate, která se k nim přidala. Šla pro zásoby do laboratoře, místo toho narazila na vyděšenou rodinku a jednoho vlkodlaka.
„Merline,“ vydechla Hermiona a i ostatní složili hlavy do dlaní.
„Jakože ho nezabil? Upíři nechtějí většinou rozšiřovat své řady, chtějí vraždit.“
„Nym ho zachránila.“
„Ona tam byla taky?“ vyhrkla Hermiona. Její mateřská část při představě dítěte proti upírovi bila na poplach.
Přikývli.
„Jak ho mohla zachránit?“
„Něco na něj hodila či co. Když dostala Remuse sem, tak byli oba dost zmatení, popravdě si nejsem jistá, co se tam stalo.“
„A to hned…“
„Ne, nejdříve byl v bezvědomí, ale pár dní na to byl úplněk. Přeměnil se, ale poté už se nepřeměnil zpět.“
„Ale úplněk byl naposledy někdy v…“
„Od té doby měl už i lidskou podobu, ale dnes… nevím, co se stalo. Nechápu, proč je z něho zase vlk.“
„Myslíš, že mu to kousnutí nějak proměnilo magickou podstatu?“
„Je to možné. Obě stvoření jsou ve své podstatě mutanti,“ vložil se do toho Sedlemaier, kterého tu už nikdo skoro ani nebral jako nevítanou návštěvu. Měl dost možností k útěku, i ke zradě, jeho loajalita se však zdála věnována pouze Minervě. „Když upír kousne normálního člověka, ale nevysaje ho, stane se z něho upír nižší třídy. Nikdy nebylo zaznamenáno, že tímto způsobem proměnil i vlkodlaka, ale teoreticky to nemožné není.“
Všichni se otočili na to malé dítě, které se právě mazlilo s nejnebezpečnějším tvorem, který byl v knize Fantastická zvířata zařazen do páté, nejnebezpečnější, skupiny. Dívce však tuto skutečnost očividně nikdo nesdělil, jinak nebylo možné, aby s tímhle tvorem hrála dobře známou hru „zkus mě kousnout“.
Nikdo neměl odvahu ji okřiknout, aby to nedělala. Nebyli si jistí, jestli by se tím nedostali na jídelníček určitého nejmenovaného tvora.
„Jakto že na ni nezaútočil?“ zeptal se Ron na věc, která zajímala všechny.
Mlčeli.
„Možná,“ ozval se jeho starší bratr, který promluvil od chvíle, co sem přišel. Jeho tvář stále hyzdila jizva po setkání se Šedohřbetem, a tak pro něho tohle téma bylo dosti citlivé. „Vlci jsou velmi rodinně založená stvoření. Žijí sice ve smečkách, ale také v párech. V párech, ve kterých povětšinou zůstávají po celý svůj život, a svá mláďata si velmi pečlivě střeží. Pokud ji vlk považuje za svoje mládě…“
Masitý jazyk právě láskyplně projížděl dívčinými vlasy jako huňatou srstí.
„…neublíží ji.“
Mlčeli.
„Co s ním budeme dělat?“
„Myslím, že s tím neuděláme nic moc.“
„To ho tu chcete nechat?“ podivil se Ron. „Je to vlkodlak! Celoměsíční vlkodlak!“
„Je to Remus!“
„Je to vlkodlak s lidskou myslí, to jsem jediný, koho to děsí?“
„Severus měl na to podobný názor,“ přiznala Kate po chvíli neochotně. Napadlo jí, kde vůbec Severus je, ale hned tu myšlenku raději zahnala.
„Promiňte vážení, vážně nehodlám riskovat život své ženy a syna kvůli něčemu, co…“ Odmlčel se. Měl Remuse rád, v posledních letech to byl jediný přítel, ale… strach o rodinu byl mnohem větší než přátelské pouto. „… co bylo Remusem.“
„Co tedy chceš dělat?“
Na Kateinu otázku nikdo nereagoval. Nikdo netušil, jak se vypořádat s touhle situací. Remus by si věděl rady, pronesl by něco moudrého, Severus sarkastického, Rendy by něco provedla za zády všech a Harry by se do toho vrhl po hlavě, než by se nad tím zamyslel. Žádný z nich tu však nebyl. A nebylo jisté, jestli se vůbec někdo z nich ještě vrátí.
„A co sem přivádí vás, pane Weasley?“ přerušila ticho Minerva a zahleděla se na staršího ze zrzků. Přeci jen tu byla ještě otázka, co ho sem přivádí.
„Vrátil jsem se domů.“
„Měla jsem za to, že jste odešel velmi brzy po začátku války,“ pokračovala podezřívavě. Většina to nazývala zbabělým útěkem, protože zmizel v předvečer velké bitvy bez toho, aniž by řekl, že bude v bojové linii vůbec chybět. Pamatovala si, že Molly to nesla hodně těžce, jeho odchod i zbabělost. „A poněkud… narychlo.“
Semkl rty, jeho zjizvená tvář se tím stáhla do prapodivné grimasy, ale nehádal se. Věděla, že žena má pravdu. Jako kdyby už od svého bratra nedostal dost na frak. Ještě teď cítil puklinu na spodním rtu.
„Odešel jsem kvůli rodině. A myslete si, co chcete, udělal bych to znovu,“ jeho hlas zněl pevně a rozhodně. „Ale už jsem pochopil, že jsou věci, před kterými se nedá utéct. Jen se jim postavit.“
„A můžeme vám věřit?“ semkla Minerva rty. Ne, ona ještě nepatřila do starého železa.
Bill Weasley ji probodl pohledem, ale byl to jeho bratr, kdo odpověděl.
„Myslím, že už jsem ho prověřil dost.“
Bill sebou trhl. Doteď cítil dozvuky té hloubkové kontroly. O jeho prohrabaném mozku nemluvě.
„Teď by mě ale zajímala jiná věc, kde je zbytek? Hrabě Bruler se už vrátil?“
Neodpověděli.
„A kde je Rabi? A… Snape? Kde se k čertu fláká Snape…?“

***
O několik dní a mnoho kilometrů dál klesl černovlasý muž na zem pod silou výbuchu. Ve vzduchu se vznášel oblak štiplavého dýmu a zvuk pološíleného smíchu.
Smíchu?
Ano, smíchu.
Muž s orlím nosem se povaloval po podlaze a vydával ze sebe naprosto šílené výskání prokládané záchvaty kašle. K čertu s tím, že srovnal se zemí polovinu laboratoře a sám se nejspíš přiotrávil výpary. K čertu s tím, že se kotlík povaloval metr od něho na podlaze.
Nejdůležitější byl zlatý medailónek Salazara Zmijozela, v jehož středu zela ohromná díra.
A on se smál.

A teď s tím trochu pohneme, muhahahaha...

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek