Blesk
Povídky - Harry Potter



Kapitola 62. – Příliš

Její první myšlenkou byla obava, něco je špatně.
Jako když člověk procitá po prohýřené noci a ještě předtím než vůbec otevře oči, tak už ví, že brzy znesvětí koberec vedle postele. Přesně tak si připadala i Rendy, když pomalu procitala ze sna. Jen tu prohýřenou noc si nějak nebyla schopna vybavit.
Nepila.
Určitě nic nepila. Vždyť přeci čekala dítě, nemohla…
V tu chvíli k ní myšlenka poznání dorazila. Silná a nečekaná jako vlna tsunami, která smete všechno. Uměle se nutila ke klidu, jinak měla pocit, že jí to něco uvnitř hrudníku donutí řvát zoufalstvím.
Pamatovala si krev. A to bylo špatně.
Krev byla vždycky špatné znamení.
Pomalu otevřela oči. Nevěděla, co čekat, ale rozhodně nečekala, že to okolo ní bude vypadat tak… normálně. Běžně.
Nezměněně.
Ale vždyť ona přišla o děti, k Morgany! Jak to mohlo vypadat normálně?! Jak?!
Přejela si rukou po břiše. Stále tam bylo. Stejné jako předtím, beze změny. Vlastně co čekat, když ani předtím se nezdálo nějak zvláště výrazné. Chtěla si sáhnout i mezi nohy, zda na prstech neucítí krev, ale nakonec si to rozmyslela. Snad i instinktivně se jí stehna tiskla k sobě, aby nedovolila jakékoliv kapce opustit její klín.
„Paní musí ležet, paní musí zůstat!“ objevil se vedle ní skřítek a svými dobrými dlaněmi ji donutil zůstat v peřinách. „Paní nesmí vstát, to špatná věc. Moc špatná.“
Poslušně klesla zpět do polštáře. Chtěla se zeptat skřítka, co se stalo, ale netušila, kolik toho bude vědět. Či jestli se to vůbec sluší se na podobné věci skřítků vyptávat. V další chvíli se však už otevřely dveře a dovnitř proklouzl Draco.
„Už jsi vzhůru.“ Konstatování. Snad i s náznakem úlevy. Sehnul se k ní a lehce ji políbil na čelo. „Jak je ti?“
Zamrkala na něho. Ta jeho intimnost ji popravdě trochu zaskočila. „Co se stalo?“ zeptala se na místo odpovědi. Sedl si vedle ní, pohladil ji po vlasech, ale k odpovědi se neměl.
„Pot…“ Ztěžka polkla. „Potratila jsem?“
Neodpověděl hned. „Zatím ne,“ povzdechl si.
Zatím.
Takže to nejhorší ji ještě čeká. Merline, co komu udělala, že ji tak trestá? Konečně dostala možnost mít vlastní děti a on ji tu možnost zase musí vzít?
„Zavolal jsem léčitele, nějakýho Speakera, je to odborník. Brzy by se měl objevit a říci ti víc.“
Buď skutečně nic víc neví, nebo je zkrátka jen moc zbabělý, aby jí řekl tu krutou pravdu do očí. I když, možná to tak bude lepší. Nechtěla se dívat do těch šedých útlocitných očí, až jí budou oznamovat, že není a možná ani nikdy nebude matkou.
„Jsi naštvaný?“
Podíval se na ni trochu překvapeně, než ji opět pohladil po vlasech. „Vůbec. Byl jsem naštvaný na Severuse, neměl tě tak rozrušovat. Je to parchant nevděčnej! I když, co říkal léčitel, tak…“ Povzdechl si. „Je pravděpodobné, že by se to stalo tak jako tak.“
Samé lepší zprávy.
„Kde je vůbec Severus? A jak jsem dlouho byla mimo?“ Měla pocit, že poměrně dlouho, nebyla to jen hodina. Možná ani den.
„Pán zla ho někam odvolal, netuším kam. Máš na něm nějaký zájem?“ zamračil se, v jeho hlase žárlivost. Její zavrtění hlavou mu možná nestačilo, ale nerýpal se v tom dál. Ne teď. „A jsou to dva dny. Léčitel ti dal něco na uklidnění, proto jsi spala tak dlouho.“
Přikývla. A mlčela. Nechtěla nic říkat.
Nebylo nic, co by řídi mohla.
„Nechám tě spát,“ zvedl se po chvíli Draco.
„Nechoď!“ popadla ho za ruku. Ne, že by tolik toužila po jeho přítomnosti, ale prostě nechtěla zůstat sama. Bála se samoty i těch přízraků, které se skrývaly v temnotách osamění. Nejvíc se však bála, že některé z nich získají tvář jejích nenarozených dětí.
„Nechoď, prosím.“
Zůstal.
***

Když se probudila znovu, Draca nikde neviděla. Ale přesto nebyla sama. Vedle její postele cinkaly lahvičky a vzduchu byl nasáklý podivně těžkou vůní.
Zamručela a jen velmi pomalu se otočila tím správným směrem. Nemusela se ptát, aby pochopila, kdo to je. O Speakerovi slyšela nejednu zkazku, ať už od lidí kolem, či od Hermiona, když jim představovala svého syna. Muž s několika křížky na krku a svou neodmyslitelnou hůlkou opřenou o roh postele byl důkazem ženského vlivu i v době války. Jinak by hlava tohoto muže už dávno tlela na kůlu.
„Řekl bych těší mě, paní Malfoyová,“ zamručel tiše, aniž by se na ni podíval, „ale v podobných situacích mi skutečně nebývá potěšením.“
Nemusela ani říkat, že by se s ním také raději setkala za jiných okolností.
Pomalu si domyl ruce v plechovém umyvadle a Rendy začala uvažovat, zda je měl poskvrněné lektvary či krví, jak ji právě vyšetřoval.
„Tak už to řekněte,“ vypadlo z ní útrpně, když se k ničemu neměl.
„Váš případ je velmi zajímavý, paní Malfoyová,“ pronesl muž a otíral si dlaně. V jeho hlasu kupodivu skutečně zněl zájem. „Zdravotní záznamy od vašeho manžela byly dost kusé a poměrně… nedostatečné,“ pronesl léčitel neurčitě, „mnohem více mi pomohly záznamy od té mladé léčitelky, která je… pokud je mi známo… schovankou pana Snapea.“
Jistě, Kate, taky ji to mohlo napadnout. Na vteřinu Rendy napadla děsivá myšlenka, že by do toho neměla tu holku vůbec zatahovat, ale ta se poměrně brzo rozplynula.
„Z těch jsem se dozvěděl nejen, že vám byla diagnostikována poměrně závažná neplodnost, ale také, že jako pacientka jste noční můrou všech léčitelů.“
Kdyby to nebyla podobná situace, možná by se dokázala zasmát déle než na zlomek vteřiny.
„Ale ať už jste si naordinovala sebehorší koktejl, očividně již neplodná nejste,“ kývl k jejímu stále plochému břichu. „Bohužel jste ale na tuto skutečnost přišla příliš brzy.“
Nechápala.
„Vaše tělo ještě na takovou zátěž nebylo připraveno. Běžné těhotenství, ano, to by se s dohledem dalo zvládnout, ale… vaše zvýšená hormonální hladina a tím způsobené mnohonásobné těhotenství je… příliš,“ dodal nakonec pro nedostatek slov.
Příliš.
Jako kdyby musel říkat víc. Ano, bylo toho příliš. Na její tělo, na její mysl, na ni samotnou. Po tvářích se jí rozkutálely slzy, i když vlastně měla pocit, že ani nemá sílu brečet. Jako kdyby měla pocit, že snad nemá ani ten důvod. Snad i byla smířená.
Utřela si slzy, jako kdyby to k něčemu bylo. „Tak už to sakra řekněte!“ vypálila na něho.
Potřebovala to vědět.
Potřebovala to slyšet.
Nechtěla to slyšet.
„Řekněte, že zemřeli,“ zašeptala.
Semkl rty. „Jeden z plodů určitě.“
Zamrkala. „Jeden?“
Přikývl. „Zatím.“
Zase to zatím!
„Znamená to, že to bude pokračovat?“ To ji děsilo snad ještě víc.
„Vaše tělo se snaží zátěže zbavit.“
Zátěž, jistě, co jiného to bylo?
„A ostatní?“
Neodpověděl hned. I když to jí řeklo víc, než chtěl. „Většinou, když tento proces začne, tak…“
Odvrátila se. Taky to mohl říci rovnou a nedávat jí planou naději. „Nemůžete mi dát něco, aby se ten proces zastavil?“
Neodpověděl hned. „Mohl bych. Pokud budete chtít…“
„Ale?“ napověděla mu. Cítila v jeho hlase to nenáviděné slovíčko.
„Pokud se tělo rozhodne plodů zbavit, má k tomu ve většině případů závažný důvod. Příroda je v tomto ohledu velmi mocná. Takže i kdyby se mi podařilo v současné chvíli dalšímu potratu zabránit, je velmi pravděpodobné, že by se tento stav během následujících měsíců vrátil. A věřte mi, později by to bylo mnohem horší.“
To nebylo to, co chtěla slyšet.
„A to není žádná jiná možnost? Nějaké umělé… odebrání těch zbylých… alespoň některých…“ polkla. Nedokázala to doříct.
„To samozřejmě udělat mohu. Problém je v tom, že příroda ví, který ze zárodků má případně největší šanci na přežití, já ne. Mohu zachránit plod, který po čase… stejně zemře.“
Zůstala hledět na druhou stranu, nechtěla se na něho dívat.
„Záleží jenom na vás, jak moc jste ochotná… čekat. A trpět. Nebude to příjemné.“
Oči měla plné slz, hormony jí ani nedávaly šanci se bránit. „Co mi navrhujete?“
„Můžete nechat volný průběh. Je velmi pravděpodobné, že se tělo plodů bude zbavovat, dokud neuzná za vhodné, že to už zvládne.“
„Takže se může zbavit i všech.“
„Takže se může zbavit i všech,“ potvrdil její domněnku.
„A… budu moct potom mít… ještě někdy další děti?“
Mlčel. dlouho uvažoval nad tím, jak odpovědět. Jak správně formulovat nesprávnou věc.
Nepotřebovala to slyšet. Popotáhla. „Jaká je pravděpodobnost, že… že… že přežije alespoň některé z nich?“
„Neptejte se mě na věci, na které nechcete znát odpověď.“
Rozbrečela se.
Přese všechny snahy se jí z hrdla vydraly vzlyky. Snažila se je mírnit, ale o to víc se se škytavými zvuky draly ven. Odvrátila se od léčitele, nechtěla, aby ji takhle viděl. Jako kdyby její tvář pootočená o několik stupňů mohla změnit cokoliv na její situaci. Jako kdyby vypadala o něco míň zoufale, než když se choulila na posteli v poloze plodu a snažila se chránit své děti, které snad – zatím – ještě žily.
Chtěla obejmout, tak strašně strašně moc si přála, aby teď vedle sebe měla nějakou náruč, mužskou náruč, která by ji sevřela a utěšila, že to bude dobré. Která by ji pomohla s rozhodováním, jak z tohohle srabu ven.
Jenže žádná tu nebyla. Draco, ač její muž, tohle nebyla jeho role. Zřejmě k ní ani nebyl vychováván, ani se k ní nehodil. Jeho drobná postava nebyla na ochraňování ta pravá. A Břink… kde mu teď je asi konec. Možná už není, co mohla vědět. Třeba zemřel, třeba se už nikdy nevrátí, třeba se nikdy nedozví, že jedna z jejich společných nocí měla… Ale na tom nezáleželo, nebyl tu.
Zas na všechno zůstala sama.
Zatímco se pokoušela uklidnit, Speaker nic neřekl. Snad se ani nepohnul, jen hleděl z okna do zahrady.
„Asi mi to prostě není přáno,“ ozval se nakonec do ticha její hlas. Zněl až děsivě klidně.
„Neházejte hůlku do žita, stále ještě máte čtyři děti, které se mohou narodit.“
Tohle byly léčitelské kecy, věděli to oba dva.
„Takže není… naděje?“ zeptala se nakonec do ticha. „Nějaký… lektvar? Kouzlo? Mudlovská metoda?“
„Je mi líto, ale…“
„Cokoliv!“
Svou větu nedopověděl. Drahnou chvíli jen hleděl na své vrásčité ruce svírající hůl a dumal.
„Co je to?“ Věděla, že jí chce něco říci, ale očividně mu v tom něco bránilo. Etika, možná její postavení v rodě Malfoyů. „Řekněte mi to. Prosím.“
„Upozorňuji, že to, co teď řeknu, popřu kdykoliv a před jakoukoliv komisí, před kterou byste mě byla schopna pohnat.“
Přikývla. „I já umím mlčet.“
„Můj… kolega... bývalý se před lety zabývat určitým druhem… experimentu,“ vážil každé slovo.
„Experimentu?“
„Tvrdil, že je možné přenést plod do náhradní dělohy.“
Zaplál v ní slaboulinký plamínek naděje. Ze zkušenosti však věděla, že je příliš nebezpečné ho rozdmýchat. „A je?“
„Podle teorie a několika úspěšných pokusů… ano. Za určitých podmínek. Problém však je, že měl velmi, velmi omezený počet subjektů, na kterých by svůj pokus mohl uplatnit, takže…“
Samozřejmě, že matka nešla dobrovolně se svým dítětem do něčeho podobného. Ne matka, která měla co ztratit. A mezi ně ona bohužel nepatřila.
„Jaká je úspěšnost?“
„Ta čísla jsou dost zavádějící. Výsledky nebyly…“
„Jaká?!“
Povzdechl si. „Ne víc než 20 procent.“
„To je jedno z mých pěti dětí.“
„Říkám vám, že ta čísla jsou…“
„Počítat ještě umím!“ přerušila ho. „A taky si umím spočítat, že kdybych měla šanci na víc než jedno živé dítě, že byste mi tuhle možnost nenabízel.“
Nepopřel to.
Děsila se toho. Děsila se všeho. Představa experimentu jí zvedala žaludek, ale když si uvědomila, že druhou možností je ležet a čekat… Nechtěla myslet na špatné rozhodnutí. Na to, že až jednou skončí s pěti mrtvými dětmi, že si bude vyčítat, že se rozhodla tak, jak se rozhodla. Ale věděla, že nic jiného jí nezbývá. Cesta je jen jedna a nikdo neví, která to je.
„Mohl byste ho kontaktovat?“
Váhal, snad si nebyl jist, jestli to myslí vážně. „Nevím, zda to stále praktikuje.“
„Jsem si jistá, že v případě, že by měl dobrovolnici, tak by opět začal.“
Přikývl.
„A mohl byste… mohl byste ten mrtvý plod vyjmout?“ dodala se staženým hrdlem. Když se má rozhodnout, tak úplně. „Třeba se to tím zastaví. A potom tomu nechat volný průběh.“
Přikývl. „Jistě. Ale pokud dovolíte, nechal bych to alespoň dvacet čtyři hodin odležet. Je třeba, aby se potracený plod začal sám odlučovat, bude menší riziko, že při vyjímání poškodím zbylé zárodky.“
Přikývla. Bude to nekonečných dvacet čtyři hodin, ale neměla k tomu moc co říci.
„Tak tedy zítra,“ sebral svoji hůlku a začal se belhat pryč.
„Mohla bych na vás mít ještě jednu prosbu?“ zastavila ho ve dveřích. Nevěděla, kde se v ní vzala tahle krutě revuální myšlenka, ale její mysl se očividně snažila utéci od emocionálních problémů co možná nejdál.
„Jistě.“
„A neřeknete o tom nikomu?“
„Nesmím.“
„Ať bude sebe… podivnější.“
Nepřikývl, ale pobídl ji, aby pokračovala.
„Až ten plod vyjmete…“ Nesměla na to myslet jako na dítě, stále je to jen buňka. Rozdělená buňka! S nožičkami… a ručičkama… a tlučícím…
„… mohl byste mi ho… nechat.“ Pokud to jemu znělo alespoň z poloviny tak krutě jako zněla sobě, musel ji proklínat po deset kolen.
Sevřel rty a dlouho mlčel. „Černá magie vám život vašeho dítěte nevrátí.“
To si myslel? Že by vyzkoušela černou magii, aby získala ten ztracený život zpět? Tedy spíš jeho zvrácenou formu. Věděla, že se to dá dělat. Dětská krev a především ta přímo z dělohy byla neskutečně ceněná a také nesmírně krutě trestané její zneužití.
„Nechci… nic z toho,“ odvětila. „Jen… chci ho pohřbít. Vím, že to není víc než rozdělená buňka, ale… Vím, že to zní… hloupě.“
Očividně se mu ulevilo. „Nezní. V tom případě… uvidím, co se dá dělat.“
„Děkuji. A prosím…“
Otočil se.
„… neříkejte to manželovi. Zřejmě by to nepochopil.“

***

Měl pocit, že zešílí.
Jeho smysly šílely, zřejmě úplně stejně jako on sám.
Choulil se v rohu místnosti, zabalený do deky, s polštářem přitisknutým k uších, ale stejně mu to nebylo nic platné.
V druhém patře kapal kohoutek, neustále kap kap.
Kap… kap… kap…
Na střeše se poryvy větru uvolnila jedna z tašek a pohupovala se ve větru s kníkavým zvukem podobným skřípání brzd knííí… knííí.
Kap… kap… kap…
Knííí… knííí… knííí…
Kdesi v sousedství vyl pes vyhozený na mrazivou zahradu.
Kap… kap… kap…
Knííí… knííí… knííí…
Havůůůů…. havůůůůů….
V domě byli tři lidé, slyšel jejich srdce. Buch buch… buch buch…
Kap… kap… kap…
Knííí… knííí… knííí…
Havůůůů…. havůůůůů….
Buch buch… buch buch…
Buch buch… buch buch… buch buch…
Tloukly pravidelně jak v nich ševelila horká krev. Měl pocit, že její horkost a nasládlou chuť cítí přímo na jazyku. Jen ji převalit a polknout.
Polkl.
Krev byla skutečná, prokousl si tvář.
Sladká. Neskutečná sladká.
Zaúpěl.
Zazmítal se.
Musel ji mít! Teď! Hned!
Nepoznával se. Jeho racionální část vyhlásila poplach, tohle celé bylo špatně. Příliš špatně. Ale také příliš pozdě. Remus už neovládal svoji vlkodlačí část, která se zcela nezávisle na stavu měsíce probudila k života. A nejen ta, ještě cosi jiného, nového, neznámého a nechutně čilého v jeho nitru se prodralo k životu.
A s ním i on sám. Vyskočil kupředu, aby se pokusil utišit ty zvuky, které mu rvaly uši… a aby ukojil tu neutuchající touhu po té horké, vazké, sladké, životodárné tekutině…
Dopadl na všechny čtyři a ne proto, že chtěl.
Ale protože to vlk jinak neuměl.
Nebyl úplněk, vlk tu neměl co pohledávat. Nebyl však nikdo, kdo by mu to vysvětlil. A i Remusova mysl se zakalila jako řeka po vrhnutí kamene.
A když ucítil tu mladinkou a čerstvou krev… přišel někdo další, hodně hodně mladý. Mládě, ano, ano… určitě ještě mládě a nebylo samo… a taky…
Remus si vždycky myslel, že jeho prozřetelnost je bezmezná. Někdo tomu říkal opatrnost, ale on na to měl jiný názor. Byl si dobře vědom toho, co jeho vlkodlačí tělo dokáže. Tentokrát se však krutě podcenil.
Nebylo nic, co by vlkodlakovi zabránilo se vrhnout kupředu do toho nevinného a zcela nepřipraveného světa.

Je mi jasný, že jste možná čekali víc akce, ale zase se musím trochu rozjet. :)

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek