Blesk
Povídky - Harry Potter


Za komentáře moc moc děkuju: Telcontar, Snapee, Charlie, Lilli Potter ml., KM, Liz, Berenice, zuzule, niki, lensha95, Sally a Maggie. Děkuju strašně, strašně moc. Takhle kapitola je pro Vás!


9. Risk je zisk

Sledoval ji, jak spí.
Probudil se před chvilkou, slastně si užíval vteřiny mezi sněním a bděním, kdy vnímal jenom teplé tělo a opojnou vůni vášně. Teprve poté přišlo vystřízlivění, alarm a výčitky. Tohle se nemělo stát, už si připadal jako blázen, že mu pořád v hlavě zněla tahle myšlenka, kterou neustále porušoval.
Rozum zase na chvíli zvítězil, když se vymanil zpod teplého těla a natáhl se pro oblečení. Hlavně aby přezka moc necinkala, košile příliš nešustila. A pak se začal plížit ven, jako zloděj. Jako náhodný milenec na jednu noc.
Zarazil se s rukou na klice.
Slyšel za sebou zrychlený dech, Alice se probudila, i když to nedávala nikterak najevo, a Remus věděl, že jeho další krok rozhodne o jejich vztahu už navždycky. Nejjednodušší by bylo odejít, dal by najevo, že nemá zájem, a Alice by mu to určitě do smrti neodpustila, kdyby se po jejich první společné noci prostě vypařil. Bylo by to nejsnadnější řešení, jenže…
Jenže on zájem měl.
A taky alespoň kousek cti.
S povzdechem se vrátil zpět k posteli a posadil se na kraj. „Alice?“
Ticho.
„Vím, že nespíš.“
Ani se dál nesnažila předstírat opak. Posadila se na posteli, skryta v záhybech pokrývky, cíp si přitiskla k hrudi, jako kdyby měla něco, co by ještě po dnešní noci neviděl.
Mlčeli. Co se taky v podobných chvílích říká?
„Budeme se ještě dlouho tvářit, že mezi námi nic není?“ špitla.
Povzdech. „Alice…“
„Já vím,“ přerušila ho unaveně, „teď přijde ta část o tom, že se to nemělo stát.“
„Nemělo,“ souhlasil. „Ale nelituji toho.“
Překvapil ji. Čekala omluvy a výmluvy, ne tohle syrové vyznání.
„Ale musíš pochopit, že valná část našeho vztahu je založena na libidech našich vlkodlačích protějšků.“
„Říkal jsi, že vlkodlaci si vybírají podle pachu.“
„Ale to neznamená, že to tak má být.“
Žmoulala cíp peřiny a snažila se najít vnitřní klid. „Což znamená co? Že mě prostě nechceš?“ Byla na sebe hrdá, jak nad věcí to znělo. I když jen znělo.
„Alice,“ zvedl jí opatrně tvář k sobě, „je mi přes čtyřicet, jsem chudý, vlkodlak a největšího úspěchu jsem dosáhl jako profesor v Bradavicích, byl bych idiot, kdybych tě nechtěl.“
Pousmála se.
„Ale z úplně stejných důvodů tě chtít nemůžu. Zkazil bych ti život.“
„Ale…“
„Žádné ale, prostě to tak je. Měla bys být s někým úměrného věku, s někým, kdo bude mít dobrou práci a zajistí ti kvalitní budoucnost. S někým, kdo tě nepokousal,“ přerušil její snahy o protest.
Měla na krajíčku.
„Alice, během těch posledních měsíců jsem se hodně snažil ti odolat a Merlin je mi svědkem, že jsem se opravdu snažil. Jak vidíš, marně. Odolat ti zkrátka nejde.“
Přes tvář jí přeběhl kratičký úsměv.
„A věř mi, že kdyby to záleželo čistě na mě, tak tě teď tady chytnu a už nikdy v životě tě nenechám odejít. Ale v tom je právě ten problém, už bych tě nenechal jít.“
Nechápavě se na něj podívala.
„Vlkodlak ve mně už nehledá pouze samici na dovádění, hledá partnerku. A ty víš, že vlkodlaci tvoří partnerství na celý život. Dokázala by sis to představit? Být se mnou do konce života?“
Neodpověděl hned. Ta otázka ji zaskočilo, snad i trochu vyděsila. „Já… já nevím.“
„A nevíš správně. Jsi mladá, chceš se bavit, objevovat nové a já ti v tom rozhodně nemůžu bránit. Nechci ti v tom bránit. Ale jestli tě vlkodlak ve mně přijme za svou, tak ti v tom bránit začnu. I když zcela nezáměrně. Už chápeš, o co mi jde?“
Přikývla.
„Ale jsi už dospělá, nechci rozhodovat za tebe. Kdyby ses přeci jen rozhodla nevystřízlivět, přijď v sobotu večer do knihovny, v osm. Máš týden na to se rozhodnout. Jakkoliv.“
Zvedl se, ale naposledy se přeci jen natáhl, aby jí políbil na čelo.
„Budu tam na tebe čekat. Do půlnoci.“
Nebo i do skonání světa.

*

„Idiote, cos sem lezl?“ proletělo Lupinovi hlavou, když zapadl za jeden ze širokých sloupů a tiskl si rameno. Pod rukou cítil bolestivé pulzování a šířící se horkost, nemusel se ani dívat, aby viděl tu krvácející průtrž. zřejmě už začal být vážně starý, protože té kletby si všiml až ve chvíli, kdy se mu zařezávala do těla. „Kurva!“
Zapovězenci měli poplach a protože většina Řádu zrovna řešila ministerské průšvihy,l rozhodl se Remus jít s nimi pod záminkou, že potřebují dohled někoho dospělého. Ale kdo teď dohlédne na něj?
„Co se tu flákáš, Lupe? Vytřepáváš blechy z kožichu?“
Remus se ušklíbl, jen Snape snad dokázal v člověku vyvolat touhu mu rozbít hubu, i když ho rád viděl. „Jdi do prdele,“ v rameni mu škublo, v prstech ztrácel cit.
„Tak už je nenávratně přeplněno, ještě nějaké přání?“ ucedil a vykoukl ven jen na tak dlouho, aby vrhl kletbu po Smrtijedovi v povzdálí a dal jim tak další minutu zdánlivého bezpečí.
„Malá pomoc by se šikla,“ hekl vlkodlak.
Teprve teď si ho Snape pořádně prohlédl. „Tos to nemohl říci dřív?“
„Nevidíš?“
„Vidím starýho zablešence, jak tu heká. Co se ti stalo?“ přidřepl k němu a dost nešetrně mu strhl hábit z ramene. „Honil ses za ocasem a nedával jsi pozor, nebo co?“
Remus hekl, když lektvarista šáhl do brašny a sevřel mu rameno, a nezřízeně zařval, když mu do rány nacpal malou gelovou kuličku. Věděl, že ta ránu zatáhne po dobu, než se dostane k ošetřovatelce, ale kurva, taky to mohl udělat šetrněji. „Do hajzlu, Snape, tos mě nemohl alespoň varovat?“
„Zabolí to.“
„Až se vrátí Hermiona, tak by tě měla naučit troše taktu. Au!“
Tolik ke Snape láskyplné péči, když mu na ránu opět přitlačil látku. „Slečna Grangerová je ta poslední, co ví něco o taktu a soucitu,“ odsekl. A s kletbou na rtech zmizel za vedlejším sloupem.

*

Seděl na pohovce ve zcela ležérní pozici, s rukou přehozenou přes opěradlo, nohu přes nohu, vzpřímen v zádech, břicho zatažené, vypjatá hruď; hodiny v knihovně na Grimmaldově náměstí odbily osmou hodinu večer.
Hleděl na dveře pln očekávání, minuty plynuly.
Ručička se posunula na čtvrt na devět, břicho lehce povolil, dveře mlčely.
Půl deváté. Kyčel už chytala křeč.
Devátá. Břicho už se klene nad páskem, hrbí se na gauči a jen silou vůle se drží, aby nezačal pochodovat sem a tam, nechce vypadat netrpělivě.
Ručička se blíží k desáté. V koberci zeje vyšlapaná pěšina, názvy knih nejbližších regálů zná zpaměti.
Půl jedenácté.
Společnost mu dělá obří glóbus v jehož nitru se skrývá zásoba kvalitního alkoholu. Plamenu v krbu plápolají a jemu v hlavě hraje myšlenka, jaký že to je starý naivní vůl.
O minutu později vklouzne dovnitř.
Remus zůstal stát se Skleničkou na půli cesty k ústům, nevěřícný výraz na tváři.
„Omlouvám se, malá krize v táboře. Čekáte dlouho?“ špitla Alice.
ANO! Nahlas však jen, „říkal jsem, že počkám.“
Ticho.
„Dáš si něco?“ kývne k malému baru uvnitř glóbu.
Zavrtí hlavou. „Já… vlastně jsem se spíš přišla zeptat, jak vám je. Slyšela jsem, že vás při tom posledním útoku zranili a… Tak – jak vám je?“ opřená o dveře stojí a kouká.
Sledoval led na dně skleničky a uvažoval nad odpovědí. „Jde to. Fakt, že jsme zpátky u vykání, bolí víc.“ Zarděla se. „Mám to brát jako tvoji odpověď?“ Když vešla, snad i doufal.
„Já nevím.“
„Poněkud nejasná odpověď.“
„Já vím, ale… Nevím.“
Věděl, že se musí zachovat jako dospěle, že vrhnout skleničku a začít se vztekat jako hysterka nebude to pravé.
„Tak prostě řekni ne a půjdeme si každý svou cestou.“ Byl na sebe hrdý, jak nad věcí to znělo.
„Jenže to je ten problém, já nechci říci ne. Ale zároveň se bojím říci ano. Promiň, asi jsem pitomá.“
Plamínek naděje lehce zaplápolal.
„Pojď sem.“ Konečně se odlepila ode dveří a usedla vedle něj. „Tumáš,“ podal jí skleničku s kvalitním koňakem a sledoval, jak ji do sebe klopí. „Pomalu, to není limonáda.“
„Fuj, to rozhodně není. To všechno kvalitní pití chutná tak odporně?“
„Alespoň toho nevypiješ tolik.“
Ještě chvíli kolem sebe prskala, než ze sebe konečně dostala tu odpornou pachuť. A pak přišlo ticho. Seděli vedle sebe, viděli každý detail tváře toho druhého, slyšeli tlukot srdce. A stejně mlčeli.
„Co to rameno?“ zeptala se nakonec, když už atmosféra tížila na ramenou.
„Už je v pořádku,“ promnul si ho. Na rány byl zvyklý. „Severus mi to hned zatáhl, sice dost nešetrnou cestou, ale Poppy to pak v cukuletu spravila.“
„O Snapeově nešetrnosti něco vím.“
Zamračil se. „Co zase udělal?“
„Mně nic, ale… Minulý týden nám dal zase přednášku o tom, kolik mizí lektvaru proti početí a že šoustáme jako králíci – jeho slova.“
„Jako bych ho slyšel.“
„No a dneska během dne se všichni, kdo v uplynulých 24 hodinách lektvar použili, přišli ke krásnému páru králičích uší.“
„Merline.“
„A partneři oněch uživatelů k tomu přidali krásný králičí ocásek.“
To už ani nekomentoval.
„Nemusím dodával, že aby to celé pominulo, tak se museli ve dvojicích dostavit pro antidotum a vyslechnout si k tomu pořádnou přednášku.“
„Přežil?“
„Měl namále, ale pomohl mu fakt, že se tím provalily dvě nevěry, když se třeba k jednomu ocásku hodily dne troje ouška.“
„Ajaj, jsem rád, že beru zásoby odtud, nerad bych někoho dalšího viděl, jak…,“ zarazil se, „promiň, vlastně mi do toho nic není.“
„Nikdo další není. Už dlouho ne.“ Od doby, co jsem vlkodlak,to už ale nedodala. A kdyby to celé neřekla tak smutně, snad by se i cítil hrdě. „Já… vlastně jsem sem nejdřív chtěla přijít a říci ne, tedy spíš neříci nic, vlastně nepřijít, ale ve chvíli, kdy jsem si logicky odůvodnila, proč s tím nemám pokračovat, tak jsem měla pocit, jako kdyby mi někdo začal drtit hrudník. Uvědomila jsem si, že by to znamenalo přestat se vídat a to mi…,“ ušklíbla se, „bylo mi tak smutno, že jsem probrečela půlku noci.“
„Alice…“
„Chci s tebou být, strašně chci s tebou být, mám pocit, že jsi jediné bezpečné místo na světě, ale zároveň ten závazek… děsí mě.“
Povzdechl si, tak nějak chápal, o čem to celé je. „Kolik jsi doteď měla…,“ milenců?, známostí?, partnerů?, „zkušeností?“ zarazil se, ale stejně musel vybrat tu nejstupidnější variantu.
Rozšířila oči.
„Nemusí odpovídat.“
„Tři.“ Teď se zarazil Remus a jeho mlčení si zřejmě vyložila po svém. „Jeden z toho byl vztah, ty dva předtím spíš… experimenty. Nejsem na ně zrovna hrdá.“
„Na tom přeci není nic špatného, zaexperimentovat by se měl každý. Popravdě jsem ten počet čekal vyšší.“
„Proč?“ stáhla obočí, obávala se snad, že jí považuje za dívku lehkého ražení?
„Jsi velmi atraktivní mladá žena.“
Zrudla a její hormony začaly zpívat. „Obyčejná, řekla bych.“
„Tak to se zřejmě nedíváme na tu stejnou osobu,“ lehce zvedl její tvář k sobě a palcem objel konturu lícní kosti.
Bušilo jí srdce a on netušil, jestli tenhle okamžik má udržet, nebo se snažit navázat na předchozí konverzaci.
„A kolik jsi měl partnerů ty? Tedy partnerek.“
Odfrkl si. „V mém věku už se to nepočítá.
Zase to zvednuté obočí. „Určitě jsi to počítal.“
„Asi deset.“
„Asi?“
„Osm,“ připustil. Přikývla, více méně spokojená s odpovědí. Rozhodně nečekala na to, co navazovalo. „Miloval jsem jednu,“ dodal. Netušil proč, snad chtěl, aby to věděla.
„Co se stalo?“
„Zemřela.“
Polkla. Měla by se ptát dál? „Voldemort?“
Zavrtěl hlavou. „Kéž by. Vlkodlačí lektvar. První verze byly spíš jedy, než léky. Byla posedlá myšlenkou na uzdravení a zkoušela vše, co kdo přinesla na trh. Než si uvědomila, že se v podstatě otrávila, bylo pozdě.“
Už chápala, co myslel tím, že má ohromné štěstí, že žije v době kvalitního vlkodlačího lektvaru a Mistra, který jí ho vaří. „Jak jste spolu byli dlouho?“
„Kdyby zemřela o týden později, slavili bychom rok.“
V očích jí zaštípaly slzy.
„Je to už dávno, netrap se tím.“
„Promiň.
Jen zavrtěl hlavou, na tomhle se nedalo moc co odpouštět.
„Vzpomeneš si na ni někdy?“ Pitomá otázka, ale ona tak nějak potřebovala vědět, jak velkou konkurenci v té neznámé ženě má.
Co na to měl odpovědět, aby nešlápl vedle? Ale měl by lhát, když věděl, že drží sluch na jeho tepu? „Neustále. Pokaždé, když piji lektvar a říkám si, proč na něj nemohli přijít o pár let dřív.“
Zhluboka se nadechla, snad aby zahnala ten knedlík, který se jí utvořil v krku. „Žil jsi někdy s někým, kdo nebyl vlkodlak?“
„Tyhle vztahy nikdy příliš dlouho nevydržely.“
„Takže i já se mám smířit s tím, že budu jen s vlkodlaky?“
„Pro tebe to neplatí, žiješ v jiné době. V době, kdy úplněk neznamená být 14 dní vyřazený z provoze, protože nejsi schopna se bolestmi ani hnout, jako tomu bylo dřív. Pokud najdeš někoho, kdo pochopí, že budeš mít jednu noc blechy a občas chuť na krvavý steak, tak by to neměl být problém.“
„A ty bys tak tolerantní byl?“
„Na to se myslím ptát nemusíš, my máme jiný problém.“
Povzdechla si. „Co by se stalo, kdybych ti teď řekla ne?“
„Ukousl bych ti hlavu. Dobře, hloupý žert. Zkrátka bych se pokusil co nejrychleji zmizet pryč, bylo by to tak lehčí pro oba.“
„A to bychom se už nikdy neviděli?“
„S velkou pravděpodobností.“
Jen si to představila. „To je hrozný.“
„Zvykla by sis.“
Na chvíli se zamyslela. „A kdyby… kdybychom si spolu začali a pak by se to – z nějakého důvodu nepovedlo – zvykli bychom si taky?“
Věděl, kam tím míří, ale netušil, jestli se mu to líbí. „Zvykneš si na cokoliv, i na díru v srdci. Alice, já ti říkám, chci s tebou být, ale poch…“
Nedořekl, neměl jak. Najednou měl zacpaná ústa jejími rty a na argumenty nezbylo příliš prostoru.
„Nemůžeme se prostě tvářit, že není žádné ale?“
Ale… proč ne?
Přitiskla se k němu celým tělem a nějaká ale nebyla důležitá.



Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek