Blesk
Povídky - Harry Potter


Za komentáře moc moc děkuju: Telcontar, Snapee, Charlie, Lilli Potter ml., KM, Liz, Berenice a zuzule. Děkuju strašně, strašně moc. Takhle kapitola je pro Vás!


9. Nový měsíc

Alice příliš nechápala, proč byla pozvána do tohoto domu a proč právě dnes, v den úplňku. Celým tělem jí pulzovala bolest vycházejícího měsíce a v jejím nitru narůstal zmatek. A do toho se ještě nacházela na zcela cizím místě. Proč chtěl Remus, tedy Lupin, změnit místo jejich přeměn? Copak tábor již nebyl dostatečně bezpečný?
„Slečně Greenová, že?“ objevila se ve dveřích boubelatá čarodějka, která sice působila mile, ale její tvář pokrytá na mnoha místech chomáčky srsti dávala jasně najevo o její pravé podstatě. Vypadala děsivě. A stejný vydávala i pach. Divoký, zanedbaný. Pokud si Alice někdy představovala, jak těžký musel být život vlkodlaka, vždy si představila spíše ošoupaného Lupina, než tohle naprosto zoufalé stvoření.
„Jen pojďte dál,“ zaskřehotala žena, „už na vás čekám. Pan Lupin mě požádal, abych vás u sebe nechávala v době úplňku.“
Dívku přepadl zmatek. Ona tu měla strávit úplněk? A s touhle ženou?
Bez Lupina??!
Její vlkodlačí nitro nesouhlasně zakňouralo, jako štěně vyhozené za dveře.
Proč ji Remus poslal sem? Co udělala tak hrozného, že už s ní nechtěl trávit jejich společné zvířecí večery? Dobře, ten minulý úplněk dopadl prapodivně, ale vždyť mu přeci nic nevyčítala, tak proč…?
„Sice mám jen jednu klec, ale snad se v ní dokážeme složit,“ žena na ni kývla a začala se belhat směrem ke schodišti. Cestou se opírala o hůl a značně kulhala. Při bližším pohledu si Alice uvědomila, že má žena jednu nohy výrazně kratší. Se zatrnutím si uvědomila, že takhle mohla dopadnout také. A možná by tak i dopadla, kdyby si hned ke své první přeměně použila vlkodlačí lektvar.
Ještě naposledy se ohlédla po vstupních dveřích, které se za ní zavřely, než následovala ženu do útrob domu. Sklep byl jasně připraven pro přítomnost vlkodlaků. Silně chráněn kouzly, s připravenou postříbřenou! klecí a silným pachem zatuchliny a zvířecí moči. Alice si mohla jen představit, kolik osamělých úplňků tu žena strávila.
Alicin nos však zasáhl i další pach vycházející z nedalekého kalichu. Podle vůní dokázala rozeznat přísady na vlkodlačí lektvar, ale celkový zjev tomu neodpovídal. Spíš jako jakási připálená kaše. Teprve teď si dívka uvědomila, jak ohromné štěstí ji potkalo, že se o její zásoby stará právě Mistr lektvarů.
A to mu nikdy ani nepoděkovala.
„Tady máš deku, nechal ti ji tady ten tvůj,“ strčila jí žena do rukou deku. Její deku, kterou nechávala ve srubu a do které jí vždy ráno zabalili. Buď ti, kdo ji vynášeli zemdlenou po přeměněn, nebo – pokud jí její nos nešálil – Remus. Přitulila se k dece a vnímala jeho lahodnou vůni.
„Já pro sebe žádnou deku nemám,“ vrátil jí do reality ženin hlas, „tak jestli tě budu pohoršovat, tak se nedívej. A teď šup, za chvíli to začne!“
Zmateně sledovala přikrývku ve své ruce i ženina záda, jak z nich sklouzávají jednotlivé vrstvy oblečení. Jizvy, chlupy a vypouklá lopatka. Ta žena nejspíš nedokáže dát ruku nad hlavu, to vše jako následek lykantropie. A zřejmě i samoty. Samoty, která jí nedává důvod snažit se to celé změnit.
„Za jak dlouho vyjde měsíc?“ zeptala se Alice do ticha.
„Přibližně za deset minut. Proč? Ty jsi ještě ani nezačala? Dělej, jak myslíš, děvče, ale všechno si to zničíš!“ a s těmi slovy se nahá žena vbelhala do klece, kde složila své zdeformované kosti na chladný beton.
„Omlouvám se,“ řekla jen Alice, než obětovala deku a nechala ji spadnout na podlahu a vyběhla ze dveří. Za sebou slyšela lament staré ženy, ale nevnímala ho. Spěchala. Běh k okraji zahrady jí připadal nekonečný, stejně jako přemístění. Snad to i byly jen vteřiny, ale její tělo začínalo svrbět, vteřiny se protahovaly do nekonečna.
„Ještě ne… ještě ne…,“ mumlala si pro sebe, když objevila na kraji tábora a srub na druhé straně se zdál vzdálený několik světelných let. Našla v sobě dost sil, aby si razila cestu davem i sněhem, aby neuklouzla a v čas se dostala do těch kouzly opředených dveří.
„Alice?“ vydechl Lupin, když se dovnitř vřítila. Musela projít i poměrně silnými magickými poli, i to jí vzalo dost sil. Ale byla tady.
A neměla tu být.
„Co tu děláš? Jakože nejsi…? Proč ses sem vracela?!“ Nezněl naštvaně, spíše unaveně. On se tolik snažil a nakonec stejně…
Víc říci nestačil, v tu chvíli mu bolest sebrala dech a zkroutila mu prsty na nohou. Padl na kolena a začal výt. Zoufalstvím nad sebou samým, věděl totiž, že nemá dostatek vůle, aby jí dokázal vzdorovat.
Z přeměny se vzpamatoval rychleji než Alice, jak jinak, zažíval ho už alespoň po tisící. Pomalu se vypotácel z chatky, kde složil své neforemné a utahané tělo do studené trávy. Venku se naštěstí nikdo nepohyboval, i hlídači zalezli do jídelny.
Uniklo mu trochu unavené zakňourání, pořád ji cítil. V trávě, všude kolem sebe. Musel ještě o kus dál, aby její pach alespoň nebyl tak silný a lákavý. Nakonec se přeci jen zvedl na své čtyři dlouhé nohy a předtím, než se vydal hlouběji do lesa ještě šťouchnul do petlice, která tiše zapadl a znemožnila tak Alici, aby v případě touhy šla za ním. Bylo to tak jednodušší.
Svalil se na vzdálenou mýtinu a pokusil se usnout, to bylo to nejlepší řešení. Jen tak ji snad dokáže dostat ze svého podvědomí i tužeb.
Nespal však ani postřehnutelnou chvíli, když z dálky uslyšel volání. Ne lidské, ale vlčí.
Alicino.
Volalo ho… ne, ona křičela.
Rozběhl se zpět k táboru rychlostí, jakou bylo jeho velké tělo schopno. Vyděšený do morku kostí, co mohlo způsobit ten žalostný tón.
On ji tam zavřel, určitě se jí muselo něco stát. Třeba na ni něco spadlo, nebo si něco při přeměně udělala, nebo… Hlavou se mu zběsile honily myšlenky a jediné, co viděl, byla ta dřevěná stavba, ke které se přibližoval… ale tak strašně pomalu.
Vytí neustávalo.
Téměř vyskočil na dveře a téměř hned se mu podařilo odklonil petlici. I když spíše náhodou než úmyslem. Dovnitř se však už nedostal, o vteřinu později ležel na zádech v trávě a na hrudníku cítil ohromné tlapy své společnice.
Alice však ani v nejmenším nevypadala, že by jí něco bylo. Naopak se na něj šklebila s leskem v očích a vyplazeným jazykem.
„Co se…“
„Věděla jsem, že se pro mě vrátíš,“ začala mu olizovat čenich, „věděla jsem, že bys mě tu nenechal samotnou.“
„Mládě, mládě…,“ snažil se jí zastavit, ale spíš z posledního zbytku zdravého rozumu než z vnitřního přesvědčení.
Naposledy mu olízla čenich po celé jeho délce, než se zvedla a začala poskakovat kolem. A ne, tohle nebylo poskakování, tohle byl námluvní tanec. Sledoval ji, jak se kroutí a po očku ho sleduje. Chceš mě… chceš mě… volalo její tělo. A ona si to očividně moc dobře uvědomovala. Otírala se o okolní stromy a všude zanechávala svoji pachovou stopu.
Sakra, to nesmíme! Vždyť jsme se domluvili, že…
A potom ji ucítil. Vydávala tak úžasnou vůni, že se dala srovnávat s pokrmem bohů. Kdesi v dáli se rozprsklo jeho předsevzetí, že se minulý měsíc už nikdy nebude opakovat. A ona na tom očividně byla úplně stejně. Když se za ní vydal, slyšel, jak se zasmála… můžou se vlkodlaci smát?... a on věděl, že až ji chytne, tak se smát už nebude.
Na to už nebude čas.

***

Jejich těla se k sobě spokojeně tiskla vyčerpaná přeměnou na vlkodlaka i následným živočišných pářením. Zabralo mu asi půl minuty ji dohonit, dalších deset minut ji dal možnost si s ním hrát. Jenže pak už ani jednomu z nich nedala pudová touha možnost dále otálet. Vrhli se na sebe a chovali se při tom… no, jako zvířata. A když pak padli vyčerpaní do sněhu, dovolil Remus, aby jeho společnice použila jeho krk jako vhodný polštářek. A když mu svým dechem jemně čechrala chloupky na zátylku, nemohl být spokojenější.
Vlk uvnitř něj předl spokojeností, jeho choutky byly ukojené a srdce se tetelilo přítomností spřízněné duše. A nějaká racionální část mu mohla políbit šos.
Tělo ležící na něm dlouze vydechlo a horký dech ho zahřál na krku. Jeho společnici se nejspíš něco pěkného zdálo, protože dech byl pravidelný a klidný. I Remus si spokojeně povzdechl. Do jeho nitra se však začaly vkrádat černé myšlenky, ale vlk je zahnal tichým vrčením. Na ty bude dost času i zítra.
Tedy vlastně už dnes. Skrz horní větve začala prosvítat obloha. Za chvíli zajde měsíc a ačkoliv si tuhle situaci maximálně užíval, nechtěl prožít přeměnu v hromadě sněhu.
„Mládě,“ otočil hlavu a lehce se vysunul zpod jejího těla. Nespokojeně zabručela, když jí vyklouzl polštářek z dosahu. „Mládě,“ olízl jí čenich, „vstáváme.“
Další mručení.
„Za chvíli svítá. A ty tu pak určitě nechceš mrznout celá nahá,“ pošťuchoval ji tlapou, aby se konečně probrala, i když nemohl popřít, že ta představa ho velmi lákala. To mladé lákavé tělo roztažené v bělostném sněhu jako na tom nejpřirozenějším lůžku celého světa. Roztoužená a svádivá. Musel se držet, aby se na ni opět nevrhl. „Tak pojď.“
„Néééé…,“ mručela, zatímco se protahovala jako pes, co dlouho ležel před rozehřátým krbem.
„Mládě, neodmlouvej.“
„Nejdu,“ postavila si na oko hlavu a odvrátila tvář. „Jedině…“
„Jedině co?“
Natěšená se k němu otočila a strčila mu čumákem do tlamy. „Pusu.“
Pusa nebylo to jediné, co dostala.

***

Bolela ho hlava.
Třeštila a bušila a Remus si byl jistý, že to je trest za tu zpropadenou noc před dvěma dny. Jak to mohl udělat znovu?
A několikrát!
Jak to, že nedokázal odolat těm zpropadeným zvířecím pudům a znovu jim podlehl. A tak snadno.
Merline!
Pochodoval sem a tam po svém pokoji na Grimmaldově náměstí a mlátil hlavou o zeď ve snaze z ní vytlouct tu nebetyčnou hloupost. A bolest, měl pocit, že se mu rozskočí lebka, ale srdce na tom nebylo o moc lépe. Bušilo, zpívalo, bolelo a vznášelo se na obláčku.
A hlava se ho snažila krotit, proto třeštila.
Nakonec však Remus posbíral dostatek rozumu, aby došel na ošetřovnu pro nezbytný lektvar, a dostatek rozvahy, aby se vydal k dívčiným dveřím.
Zaklepal a čekal.
Tentokrát žádné váhání, jestli jí nemá lektvar nechat, alespoň tolik úcty k tý holce měl. Jeho podvědomí ho nahlodávalo, že tohle s úctou nemá nic společného, prostě jí jen chtěl vidět, ale pokoušel se ho utlouct do zapomnění.
Dveře se otevřely, Alice tam stála jen v županu a v první chvíli jí bylo vidět víc, než zřejmě zamýšlela. Remus se rychle odvrátil, dívka se pokoušela zakrýt výstřih. Proč až teď? Musela vycítit, že za dveřmi stojí Remus, on ji slyšel a cítil už od postele, tak proč… Že by to bylo schválně?
Remusovi se stáhlo hrdlo, nádherně voněla, jako kdyby se na něj těšila. Ani raději nic neříkal, jen k ní natáhl ruku s lahvičkou, víc nebylo třeba.
„Děkuju,“ snad na něho i čekala, nezněla překvapeně. Pohrávala si s lahvičkou a ani nechtěla říkat, že už si lektvar stejně vzala. Trochu doufala, že jí ho zase někdy donese. Třeba příště…?
„Alice, proč jste nezůstala u Gerty?“
U Gerty? Ta žena se jmenovala Gerta? A proč u ní nezůstala? Samotnou jí překvapila myšlenka, že důvod byl jediný – stýskalo se jí.
„Byla byste tam v bezpečí a nic z toho… nic z toho by se nestalo. Já… slíbil jsem ti, že se nic z minulého měsíce už nebude opakovat, ale takhle…“
„Chtěla jsem být s vámi.“
Její odpověď mu vzala všechna slova.
„To byl ten jediný důvod,“ dodala.
„Alice…“ vydechl, snad jí tím i chtěl požádat, aby mu to nedělala ještě těžší.
V další chvilce se ozvalo cinknutí, dívce vypadla lahvička z dlaní na podlahu a Remus to bral jako dobrý důvod k vyrušení. Sehnul se pro ampulku, ale tím se jen dostal ještě blíž k Alici, která se sehnula stejně tak.
Viděl lesk v očích, jak se jí chvějí řasy, rty pootevřené zrychlujícím se dechem, zvedající se hruď. A ke všemu ta naprosto dechberoucí vůně její těla. Mladého, krásného a žádostivého.
A v další chvíli ho líbala. ONA líbala JEHO!
A Remusovi to ani trochu nevadilo. Dva kroky do místnosti, jednu prásknutí dveří a tři vydechnutí, když ji zvedl do náruče a přirazil ji ke stěně. Zakousl se jí do krku, až zasténala. Její tělo zpívalo a tetelilo se v jeho náruči a nějaký předsevzetí – k čertu s nimi!
Rozhrnul jí župan a pochopil, proč byla její vůně tak silná. Župan byl to jediné, co jí halilo, tělo bylo nahé jako v den stvoření, voňavé, dokonalé.
Nesnažila se zakrýt. Naopak, aby se necítila hloupě, že ona neskrývá nic, zatímco Remus je stále oblečený, natáhla se mu k lemu košile a začala mu ji vytahovat z kalhot. Pomohl ji, rozepnul si knoflík u krku a košili přetáhl přes hlavu. A když mu otevřela přezku od kalhot, rozbušilo se mu srdce ještě víc. A tepalo i něco jiného. Něco, co se brzy ocitlo v její jemné dlani. Trošku chladila a Remusovi z toho přejel mráz po páteři.
Zasténal.
„Pane, pojďte si hrát.“ Nevěděla, proč to řekla. Proč odkazovala na jejich první společnou noc, proč…
To proč neřešil ani Remus. Přitiskl se na dívčí tělo a další chvíli se natlačil i dovnitř. Zasténala mu do rtů a přitiskla se do něho ještě pevněji než kdy dřív. Nechtěla ho pustit, jen hlouběji, hloub, hloub!
Malátně se pak v pomilostné křeči sesunuli na postel, na víc už nezbyly síly.



Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek