Blesk
Povídky - Harry Potter


Za komentáře moc moc děkuju: Telcontar, Snapee, Charlie, Lilli Potter ml., lensha95, Sally, Maggie a zuzule. Děkuji moc za každé vaše slovíčko! :)


8. Objetí vlka

„Výborně, Alice, výborně… svojí schopností vyjadřovat se ses vážně vyznamenala!“ brblala si pro sebe dívka, zatímco za sebou zabouchla dveře a uvažovala, zda se dá na stud umřít.
Polštáře nadskočily, jak dopadla na postel a začala do ní hučet - blbá, blbá, blbá. Díky tlusté duchně se však ozývalo jen jakési huhá, huhá, huhá.
Teprve po době si uvědomila, že stále svírá něco v dlani. Opatrně ji pootevřela, ale zase rychle zaťala. Jako kdyby snad byl v místnosti někdo, kdo by mohl spatřit to, co ona koutkem oka. Jako kdyby mohl zachytit etiketu na lahvičce stejně jako její myšlenku, její vzpomínku na včerejší večer, kdy se vy…
„Úúúúú, nemysli na to!“ Už jen ta myšlenka byla zapovězena, co kdyby se sem naboural někdo, kdo dokáže zachytávat cizí myšlenky, pocity. Alice věděla, že to je zcela holý nesmysl, ale co kdyby!
Pro jistotu si přetáhla přes hlavu peřinu. A ještě polštář.
Teprve poté si na to dovolila vůbec pomyslet. Na trhané okamžiky z poslední úplňkové noci, na ty pocity živočišnosti a jistoty. Na ten horký pocit, když ji naplnil jeho mohutný…horoucí… zvířecí… orgán.
„Sakra!“ vyskočila z postele jako pružinka. Rázovala pokojem sem a tam a nevěděla, co si počít. Tváře jí hořely, nohy okusoval chlad. Srdce jí bušilo, ale krev tuhla v žilách a mozek vrčel na celé kolo, ale stejně nic nevymyslel.
„Asi jsem se už vážně zbláznila,“ docela nakonec na postel. Nemohla si totiž nic nalhávat, ačkoliv její vzpomínky na úplňkové noci byly kusé, jedno si uvědomovala jasně – celé to vzešlo z její strany.
„Pojď si hrát,“ zopakovala pro sebe a zamračila se, jako kdyby ta vzpomínka ani nebyla její. Hlavou jí proběhla představa, jak něco podobného Lupinovi sděluje ve své lidské podobě, roztažená na posteli, oděná jen ve vlastní kůži…
Ta představa byla zcela… zcela… zcela… nevhodná.
S povzdechem do sebe obrátila obsah lahvičky a naštvaně ji odhodila zpět do peřin s myšlenkou, že tohle celé se nikdy, opakuji NIKDY nestalo!
Tak a je to!
A bylo by to celé pro ni mnohem snazší, kdyby celé její tělo nekřičelo ještě!

*

Uběhly další dva týdny, když jí uprostřed noci z jejích trýznivých myšlenek o jejím neposlušném vlčím bytí vytrhlo pleskání křídel. Překvapeně vyhlédla z okna a stačila ještě postřehnout sovu, jak se snáší na blízký parapet. Ne na její, někoho v okolí, nejspíše u Ginny.
Možné zprávy z tábora? Bylo to možné, občas jí její bratři posílali nějaké zprávy. Kdesi uvnitř doufala, že by to mohla být zpráva od Harryho, Henryho a Rona, ale podobné naděje si příliš nepřipouštěla.
V další chvíli jí však zmrzla krev v žilách, z Ginnina pokoje se ozval zoufalý výkřik plný zděšení. Zrzka volala svoji matku, špatné zprávy.
„Co se děje?“ vyběhla ven na chodbu. Alice věděla, že by se měla tvářit, že nic neslyšela, ale nešlo to. Ne když postřehla kolik strachu se v tom jediném výkřiku objevilo.
„Charlie píše,“ vydechla Ginny zděšeně a vrazila jí do ruky dopis.
Alice rychle přebíhala řádky dopisu a hledala důvod, proč…
„Co se děje?“ objevila se vedle nich Molly Weasleyová oděná jen v županu.
„Charlie píše,“ vzlykla zrzka.
„Drak?“ vydechla Alice, když se dobrala k jádru věci.
„Hermionu napadl drak, prý na tom špatně.“
Molly vytrhla Alici dopis a sama si ho pečlivě přečetla. Při čtení si mumlala jednotlivé pasáže a pozvolna bledla. „U Merlina,“ vydechla nakonec.
„Charlie ale píše, že bude v pořádku,“ pípla Ginny.
„A co jiného by taky měl napsat?“ zavrčela Molly, zděšená jako kdyby šlo o její vlastní dceru. „Ten ode mě dostane, co ji tam pouštěl?!“ zanadávala si a znovu se začetla do dopisu. „Mami, znáš Hermionu, ta si určitě nenechala…“
„Když ji odváděl, jak jsem mu řekla, ať na ni kouká dohlédnout! Musím za Poppy, zeptat se, jak moc to může být vážné.“
Dívky osaměly.
Potajmu pokukovaly jedna po druhé a mlčely.
Obě dumaly na jejich kamarádkou, ale především nad jednou konkrétní osobou, která byla s Hermionou pěkně spjata a…
„Musíme mu to říci,“ vydechla nakonec Alice.
„Nemyslím…“
„Měl by to vědět!“
„A co mu chceš říci? Vážený pane profesore, vím, že vám to je asi jedno, ale Hermionu v Karpatech rozkuchal drak, pokud chcete vědět víc, máte smůlu, víc toho nevíme. Fakt super zpráva. Neblázni, Alice! Zešílí strachy. A ke všemu už spolu nejsoue. Tedy kdyby spolu někdy byli,“ dodala hned Ginny, jak se snažila zatlouct své neuvážené plácnutí. I když kdesi uvnitř věděla, že to nebude zcela potřeba.
Vlkodlačice totiž její poslední poznámku zcela ignorovala. „I tak to má právo vědět. Vždyť Hermiona může…,“ zarazila se. Ani doříci to nechtěla. „Může na tom být vážně.“
A mnohem hůř. Ale to neřekla ani jedna.
„To mu to chceš běžet říct teď?“ vydechla nakonec Ginny. „Bude půlnoc.“
Alice skousla spodní ret. „Jo. Než bude pozdě.“ Popadla plášť a byla pryč.

*

Půlnoc, nepůlnoc, v táboře to žilo. A zcela jiným způsobem, než by byl většině lidí milý. Alici překvapilo, že uprostřed tábora se srocuje skupinka snad poloviny místních obyvatel a velmi brzy i zjistila důvod jejích rozruchu.
„…zmizni odtud, už tě nikdy nechci vidět… ty… ty… ty… mrcho!“ To jejich milovaný profesor zrovna vyhazoval ze své chatky onu ošetřovatelku, co sem chodila kontrolovat Astiu a její nenarozené mládě. Přátelství však poškodila nějaká hádka, podle toho, jaké nadávky si mezi sebou vyměňovali. Tedy spíše jaká slova na ní Snape plival.
Ne, žádná hádka, alkohol.
Alici to nedošlo hned, ale po chvilce si uvědomila, že Snapeovy pohyby jsou podivně vláčné, jeho hlas vyšší než obvykle a také jí do nosu uhodil známý pach.
Dva známé pachy.
„Severusi, klidni se, jsou tu lidi,“ objevil se vedle ní Remus.
Alici se rozbušilo srdce, ale určitě za to mohl adrenalin.
Ano, určitě! Adrenalin.
„Já se nechci uklidnit!“ odsekl mu Snape. „Já chci dát týhle mrše co proto. Týhle… týhle… Kde je?“ rozhodil rukama a hledal Michaille, ta však už s tichým klením mizela za přemísťovací linií.
„Vrať se zpátky, ty mrcho!“ vydal se vrávoravě za ní, jako kdyby měl šanci ji dohonit. o svoji nohu však klopýtl při třetím kroku. Ustál to jen zázrakem. „Zmije jedovatá! Ty si myslíš, že když jsme spolu píchali, že si ke mně můžeš tohle dovolovat?“
Obecenstvo zaúpělo, právě slyšeli o dost víc, než po čem kdy toužili.
Při dalším pokusu o výkřik však Severusovi podjela noha a on se sesunul na první osobu v okolí. Na Alici, které se podařilo probrat dopředu.
„Uf!“ vydechla, ale samotnou ji překvapilo, že ho dokázala téměř bez problému unést. Její vlkodlačí síla se začínala projevovat i v její reálné podobě. Alespoň jedno malé bezvýznamné plus.
„Severusi, no tak… Je pryč…,“ pokusil se to vše zachránit Remus. „A vy ostatní se rozejděte! Tady není nic k vidění. A o to míň ke slyšení,“ dodal tlumeněji.
„Profesore, na to… pojďte. Postavte se.“
„Nech mě!“ odstrčil přiopilý Severus Alici a to byla osudová chyba. Sám zavrávoral, ale nebylo to nic proti Alici, která zavrávorala a kecla si na zadek.
„Au!“
Nikdo nevěděl, jak se to stalo, ale v další byl Snape přitisknutý za krk k nejbližší chatce a do tváře mu narážel dech rozzuřeného vlkodlaka. Nohy se mu zběsile třepotaly ve vzduchu, jak se snažil najít pevnou půdu pod nohama a jeho přiopilý mozek nebyl sto pochopit, jak se náhle ocitl ve vzduchu.
Slyšel vrčení, nehty se mu zarývaly do jemné kůže na krku a i mysl omámená alkoholem vydávala alrmující bití na poplach. Nebezpečí.
Vrčení. Hrdelní a hrozivé.
Všichni v okolí pochopili, že se něco děje, ti odvážnější pomalu tasili hůlky.
„Prof… Remusi,“ vydechla Alice, která si nejvíce uvědomovala celou situaci. Na rozdíl od ostatních neslyšela jen vrčení rozzuřeného muže, slyšela vlkodlaka.
Rozzuřeného vlkodlaka.
A žárlivého.
„Remusi!“ zkusila to důrazněji, i když stále ještě mírně. Potřebovala ho zklidnit. Upokojit jeho zuřící chlupatou část.
„Remusi,“ zvedla se a pomalu se k němu vydala. Bála se jít rychleji, nevěděla, jak vlkodlak zareaguje, ale zároveň si musela pospíšit. Snape už začal protáčet oči. „Remusi, klid. Nic mi není… nic mi neudělal. Remusi,“ jemně ho vzala za rameno.
Trhl sebou. Otočil se k ní, v duhovkách mu žlutě zářilo. Z hrdla se mu ozvalo zavrčení.
Lekla se, ale věděla, že nesmí ustoupit.
„To jsem já!“ pohladila ho po tváři a lehce mu i přitiskla dlaň k nosu, potřebovala, aby poznal její pach. A zřejmě úspěšně. Nasál její vůni, přivřel slastně oči a kdyby v tu chvíli měl ocas, snad by jím i nadšeně zavrtěl. „To jsem já…“
Zvedl k ní oči, náhle zcela lidské a… laskavé. „Alice…“
„Ano, jsem to já. Jsem v pořádku. Remusi, mohl bys ho pustit?“
Zamrkal. Nechápal, co po něm chce. Teprve nyní si uvědomil, že ve své ruce něco svírá. Něčí krk. A dokonce ho někdo škrábal do předloktí ve snaze se osvobodit. Zpočátku ho vlastní jednání překvapilo, ale potom si uvědomil, co Snape udělal.
„Jestli se jí ještě jednou takhle dotkneš,“ zavrčel Severusovi do ucha, „tak tě roztrhnu vejpůl.“ A myslel to zcela vážně. „Ještě jednou…!“
Ruka povolila a černo-oděný muž se sesunul na zem jako hadrová panenka, jeho mozek se vyrovnával s nedostatkem kyslíku, oči lezly z důlků.
„Jsi v pořádku?“
Nikdo se však neptal Snapea, ale Alice. Ten hlas se ozval těsně u ní, ani si nevšimla, kdy se Remus objevil. Přejel jí hřbetem dlaně po tváři až sykla, zřejmě se praštila při pádu na zem. „Co ti to…“
„Nic to není, vážně,“ chytila ho za ruku, měla obavu, že by se na Snapea mohl znovu vrhnout.
Vykroutil ruku z jejích dlaní, ale jen proto, aby ji mohl pohladit po obou tvářích. V očích se mu zračil takový zvláštní pohled, takový starostlivý a… zamilovaný.
Alice cítila, jak zrudla. Raději odvrátila tvář.
„Ehm… neměli bysme ho tu takhle nechat,“ poukázala na Snapea, který se stále válel na zemi a směsí alkoholu a nedostatku kyslíku se jen převaloval a cosi nesrozumitelně mumlal.
Remus se na něj zamračil. „Zaslouží si to! Ožrala jeden!“
„No tak,“ zamračila se na něj Alice a jí samotnou překvapilo, jaký vliv její napomenutí na Remuse mělo. Snad se i zastyděl. „Já myslela, že to je tvůj přítel.“
V další vteřině si uvědomila, že mu tykla, ale naštěstí tomu nevěnoval pozornost.
Vlkodlak se podíval na ležícího muže a zřejmě sám uvažoval, jestli je Severus stále ještě přítel. Vlk v něm však už zřejmě utichl, protože v Remusovi převážila lítost, nad tím silným mužem a bojovníkem, který se válel na zemi jako ztracené dítě.
„Odneseme ho dovnitř.“
Lektvarista se ani nebránil a dvěma vlkodlakům přišel lehký jako pírko. Odvlekly ho k němu do chatky a rozhodně je překvapil její obsah. Pár prázdných lahví jim nevadilo, ale pár kusů rozbitých lahviček a nádobí… rozmluva s Michaille asi byla divočejší, než čekali.
Postel zaúpěla, když ho na ni složili, Severus už však měl hlubokou půlnoc.
„Ráno ho bude pořádně bolet hlava,“ zhodnotila situaci Alice. „Asi bysme mu sem měli donést nějaký lektvar proti…“ V další chvíli se zarazila, náhle ji totiž objímala pevná náruč a drtila ji téměř bolestivě. „Co to…“
„Tohle už nikdy nedělej,“ vydechl jí do vlasů Remus. Objímal ji pevně, jako kdyby ji už nikdy nechtěl pustit. A nejspíš ani nechtěl. „Už nikdy se nesnaž uklidnit rozzuřeného vlkodlaka.“
„Neviděla jsem vlkodlaka, jen tebe.“ Pohladila ho po tváři, cítila jemné strniště. „Žádné zvíře.“
Leskly se mu oči, ale tentokrát v nich nebylo nebezpečí. Slyšela, jak se mu rozbušilo srdce, ale snad jen napodobovalo její vlastní. Krev v žilách bubnovala milostnou sonátu, vzduchu kolem houstnul.
Alice polkla. Vždycky vídala ve filmech jiskrné scény, které předcházely prvnímu polibku, ale nikdy nevěřila, že by něco podobného zažila i ve skutečnosti. Dech se jí zadrhával v hrdle, než…
… zaslechli zachrápání.
Oba se podívali na lektvaristu, který ve své opilosti začal zařezávat spánkem opilců.
Atmosféra splaskla jako bublina.
„Ehm… asi byste měla jít.“
„Ano, asi ano.“ Už si ani nepamatovala, proč sem šla. „Ehm… uvidíme se. Brzy.“
„Doufám.“
Chvíle trapného ticha. Kam zmizela ta jiskrná atmosféra předešlým minut?
„Ehm… nashledanou.“
„Nashle.“
„Uvidíme se při úplňku.“
Ou, Remusi! Ty to prostě musíš vždycky podělat!



Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek