Blesk
Povídky - Harry Potter


Za komentáře moc moc děkuju: Telcontar, T, Snapee, Niki, zuzule a Beltrix. Děkuji moc za každé vaše slovíčko! :)


7. Pane, pojďte si hrát

Připadal si jako idiot!
Neskutečný, absolutní idiot! Copak nebyl už dost starý na to, aby podobné věci nemusel řešit? Kdyby mu bylo patnáct… dobře, to by ještě chápal. Ale ve čtyřiceti?
Oh, Merline, za co mě trestáš?
Zastavil se uprostřed schodiště na Grimmaldově náměstí a opřel hlavu o stěnu, potlačil chuť výt. Tak alespoň zatínal nehty do dřevěného obložení schodiště.
Udělal to totiž znovu.
Jen ještě hůř. Tentokrát to totiž dovedl do konce. Tentokrát to nebylo jen nezbedné naskočení, škádlení mezi dvěma štěňátky, co si chtějí hrát, tentokrát to bylo už naprosto divoké, nespoutané a živočišné…
Praštil hlavou do stěny.
A vyl.

* před 2 dny *

Úplněk už ťukal na dveře, cítil to ve svých neklidných kostech. Pomalu se šoural k chatce, kde měli již tradičně strávit svoji divokou noc, a i když kolem zuřila sněhová bouře, jeho tělo bylo rozpálené. Vzrušení s tím však nemělo nic společného, to Severus a jeho extempore, které musel Remus před malým okamžikem řešit v jídelně. Od té doby, co odjela Hermiona, kolem sebe Severus kopal jako nespokojené dítě a tvrdit, že byl na zabití, by se dalo považovat za eufemismus století. Severus byl takovýhle kousíček od toho, aby ho z tábora vyloučili a vykopli ze dveří jak podváděná manželka manžela.
Jenže on byl stále psanec, nesměl odtud odejít.
Ale o to to snad bylo horší. Divoký vlk ve smečce, kterou nesmí opustit. A Remus musel hodně lobovat, aby neodhlasovali Severusovo vyloučení ze Zapovězenců, tak moc jim všem lezl na nervy. Jenom za dobu včerejšího odpoledne stačil rozbrečet tři dívky, čtyři bojovníky dost nevybíravě skolit na cvičišti a další dva odšifrovat na ošetřovnu poté, co se jim opomněl zmínit, že se tahle várka lektvaru musí nechat odstát 24 hodin, jinak jim bude zle.
Remus se zastavil a zachumlal se těsněji do svého pláště. „U Merlina, Hermiono, vrať se.“ Byl to jen povzdech, zprávy z Rumunska totiž mlčely.
Bodlo ho v kyčli, měsíc už vyjde brzy. A jeho čeká… tváře mu zrudly, když se přiblížil k chatce na okraji tábora a do nosu ho udeřila ta lahodná vůně jeho vlčí společnice. Na zlomek vteřiny i zauvažoval, že se stočí tady přede dveřmi ve sněhu, ale pak cosi zaslechl.
Byl to… pláč?
„Alice?“ zeptal se do temnoty chaty. „Alice, co se stalo?“
Snažila se to zakrýt, ale vzduch protkávala sůl a její srdce vyťukávalo tesknou sonátu. Popotáhla zabalená do kusu deky a přitáhla deku blíž k sobě. „Nic.“
Tohle slovo nesnášel, jak s ním mohl pracovat? Chtěl ji obejmout, chtěl jí utěšit, ale náhlé prozření udeřilo do žaludku jako přesně mířený kopanec. On by ji rozhodně neměl objímat, ne potom co se stalo minulý měsíc.
„Je to… kvůli mně? Mám odejít? Jestli chcete, tak po tom minulém měsíci pochopím, když…“
„Ne, ne, ne, ne…,“ mírnila vodopád jeho slov. „Ne. To není kvůli vám, já jen… no… To Snape.“
Povzdechl si. S obtížemi složil svého rozbolavělé tělo vedle ní a snažil se nekoukat na ty nahé vábivé křivky, které mizely pod dekou okolo jejího těla. „Co zas provedl?“
„Vlastně nic, jen…,“ polkla. Rychle si otřela slzy, které utekly její snaze o zakrytí, a pročistila si sevřené hrdlo. „On byl vždycky tak nějak… nepříjemný, ale v poslední době… no… On ví přesně, kam… dloubnout, aby to bolelo.“
„Co ti řekl?“ Zarazil se a hned se opravil. „Co vám řekl?“
„Na to nezáleží.“
„Mně ano,“ zdůraznil a myslel to zcela upřímně. „Co vám řekl?“
Neodpověděla hned, nechtělo se jí. „Řekl, že se můžu snažit, jak chci, že svoji podstatu nikdy nepotlačím a nakonec stejně někoho sežeru. A pak že mě utratěj jako prašivý zvíře, který stejně jsem.“
Remus dlouho nenacházel slov. Věděl, že lektvarista umí být nechutně upřímný, ale tohle…? „Ten hajzl.“
„Tak jsem mu řekla, že pokud se bude snažit on, tak první věc, kterou sežeru, bude jeho zadek,“ dodala polohlasně.
A Remus se rozesmál.
Dlouho už se nesmál tak zhluboka, jako právě teď.
„To je moje holka.“ V návalu euforie ji k sobě přitiskl a smál se, dal by nevím co za to vidět výraz, který Severus nasadil. Teprve v další chvíli si uvědomil, že to objetí nemusí být vhodné. Ale Alice se nebránila, naopak se mu vloudila ještě hlouběji do náruče. I pod kůži a tam se držela jako klíště svého hostitele.
„Co ti na to řekl?“ zeptal se do nastalého ticha, snad si i dovolil mezi prsty jemně sevřít její vlasy, které se mu otíraly o bříška.
„Nic. Zíral,“ dodala a po dalším výbuchu smíchu se k Remusovi přidala. Pochechtávala se mu v náručí, i když se jí po tvářích náhle rozutekly slzy. A potom už jen brečela. Držela se a brečela. „Proč? Proč mě to tak vzalo? Proč byl na mě tak hnusný? Vždyť jsem mu nic neudělala.“
Povzdechl si. Těžko vysvětlovat téhle dívce duševní pochody někoho, kdo přišel skoro o vše. Na to byla ještě příliš mladá, příliš nevinná, aby pochopila. „Severus ví, kam se trefit, aby ublížil. A rozhodně si nemyslím, že by to bylo něco mířeného proti tobě. Vám. Řekl bych, že v současné chvíli se jen snaží, aby to ostatní bolelo víc než jeho.“
„Chybí mu Mia.“
„Asi víc, než je ochoten si připustit.“
Přikývla. Zvedla hlavu, aby si mohla otřít uslzenou tvář a ani si neuvědomila, že je Remusův obličej tak blízko. Hleděli na sebe, paže obtočené kolem toho druhého, tváří v tvář.
V tichu.
„Měl bych jít, měsíc už začíná…“
„Ne!“ popadla jeho ruku ještě silněji. „Nechoďte pryč, prosím.“
„Alice, není… není bezpečné, abych zůstával, víte přeci…“
„Nenechávejte mě samotnou, prosím!“
„Ale… ale…“
Nevěděl, jestli by dokázal odolat, kdyby v tomto rozhovoru pokračovali. V další chvíli ho však zasáhl měsíc plnou svou silou, údy se mu zkroutily, cítil, jak si jediným pohybem zlámal všechny prsty na rukou a vyl.

*

Tentokrát se neprobudil sám. Vzbudil ho bloudivý jazýček, který jakoby zkoušel, zda ještě spí. Jemné doteky té měkké tkáně ho lechtaly na čumáku. Otevřel oči a otřepal se, i když spíš překvapením, než znechucením.
Aliciny jantarové oči ho sledovaly bedlivě, i když unaveně. A vyčkávaly.
Zřejmě se mi to zdálo, pomyslel si a položil hlavu zpět. O několik úderů lidského srdce později však zjistil, že nezdálo. Špička jazýčku do něj šťouchla poprvé. Podruhé. A když zjistila, že nereaguje, vrhla se na něj s vervou matky tygřice, která se rozhodla důkladně očistit své mladé.
„Mládě… mládě… no, tak… co to děláš, mládě…“
„Neodešel jsi,“ zavrčela, zatímco ho nepřestávala laskat. „Neodešel.“
„Mládě, no tak… tohle přeci nejde.“
„Proč by nešlo,“ zakňourala na něho a rozvalila se na zádech jako pes, co chce podrbat na břiše.
Vlkodlak polkl. Uvědomovalo si to mládě, co s to s ním provádělo? Remus tušil, že je při smyslech mnohem více než Alice, ale i jeho mozek začínal být odkrven ve prospěch jiné oblasti. Musel se dostat pryč.
Lehce do něho šťouchla packou. „Pojď si hrát.“
A zřejmě to vůbec nebylo míněno v dvojsmyslném kontextu, mládě si prostě chtělo hrát. Remus musel pryč, roztřeseně se zvedl na tlapy a odkráčel na druhou stranu chatky. Jak rád by dnes šel ven, ale nešlo to.
„Co je?“ nechápala mladá vlkodlačice, když se k němu přiloudala a lehce do něj šťouchla. „Pojď si hrát. Pojď si hrát!“ ďoubanec tlapou. Snažil se jí ignorovat, skutečně se snažil, ale copak to šlo. Její doteky, její vůně, pocit jejího jazyku na srsti. Její…
„Vlčku.“
„Nech mě!“ obořil se na ni. Musel po ní vyjet, dostat se co nejdál, jinak dojde k neštěstí.
Zakňourala a stáhla se do svého rohu. Vyděsil ji. Kňučela a krčila se v koutě.
„Mládě. No tak, mládě, tohle jsem nechtěl…“
„Co jsem udělala?“ knikla. „Proč už mě nemáš rád?“
„Není pravda, že tě nemám rád,“ mručel, zatímco jí čumákem probíral srst a snažil se jí utěšit. „Jen… je to nebezpečné. Ty krásně voníš a já…“
„Pojď si hrát,“ rozvalila se opět před ním a natáhla k němu packy. „Pojď si hrát…“ Tentokrát už to neznělo dětinsky ani trochu.
„Mládě tohle… nejde!“ Kdesi v vzadu v hlavě mu byl na poplach alarm, ale jeho ozvěny se zdály slabší a vzdálenější.
Packa na čumáku. A dlouhý pohled jantarových očí. „Pojď si hrát…“

* dnes *

Až příliš rychle ho jeho nohy zanesly ke dveřím Alicina pokoje. Byl si jistý, že tu bude, po minulém měsíci tu určitě zůstane alespoň dva dny po úplňku. Alespoň to si snad z toho minulého měsíce odnesla.
Pevně v ruce sevřel lahvičku, kterou ráno uzmul z ošetřovny v táboře, a zvedl ruku k zaklepání. Po chvíli ji však opět sklopil. „Sakra!“ Sevřel ruku v pěst, až měl strach, že lahvička praskne. A z dopisu udělal pěkně pravidelnou hrudku.
Ne, on to nedokáže. Z jednoho prostého důvodu - styděl se. Strašným způsobem. Jak to že se nedokázal ovládnout a nepotlačil svoje pudové choutky, i když byl naprosto při smyslech? On byl, na rozdíl od ní, která se stále ještě často potýkala s převahou své živočišné části. Co si teď o něm ta holka musí myslet? Vždyť místo toho, aby jí učil, aby ji chránil, tak jí…
Úúúúú, u Merline, zkazil jsem jí život.
Dvakrát!
Ne, ne… uklidni se, nezničil. Ale zničíš, pokud jí ten lektvar nedáš a bude z toho nějaký průšvih. Takže nádech, výdech a…
Znovu zvedl ruku k zaklepání, ale prostě zaklepat nedokázal.
S povzdechem se podíval do svojí dlaně a strčil lahvičku do zmuchlané obálky s dopisem na vysvětlenou. Rozhlédl se, jestli ho někdo nesleduje a potom nenápadně zastrčil roh obálky pod dveře.
Hm, trochu víc na stranu, aby na to nešlápla a nepořezala se. Ale co když na to šlápne někdo, kdo půjde kolem? Nebo si toho všimne? Co pak? Budou se vyptávat - mě i Alice a akorát ji zase přitížím. A mě bude považovat za zbabělce.
Zase obálku popadl a narovnal se.
„Fajn, Remusi, tohle zvládneš,“ mrmlal si pro sebe, „jen klid… klid… nádech… výdech a… O-ou…“
V tu chvíli se totiž dveře zprudka otevřely a ven vyšla jejich majitelka. Chvíli na sebe mlčky zírali, než si Alice uvědomila, že před ním stojí jen v županu a rychle si ho přitáhla blíž k sobě, očividně chtěla jít do koupelny. Nebo ho prostě jen slyšela.
Remus trochu zrudnul a stočil pohled jinam.
„Eeeehm….“
„Eeeehm…“
„Hm…“
„Eeehm… Potřeboval jste něco?“ zeptala se, aby přerušila to trapné ticho.
„Eehm… ne… totiž ano,“ opravil se v zápětí a dlouze vydechl. Musel se uklidnit, ať nevypadá ještě jako větší blbec, než si připadá. „Něco jsem vám přinesl.“
Zvedla obočí, ale opatrně si vzala lahvičku, kterou jí podával. I když ji musel nejdřív spěšně vyndat z obálky. Snad i doufal, že si toho dopisu nevšimne. Obálku radši ihned schoval za záda. Alice si ampulku prohlédla a zrudla jakmile poznala její obsah - antikoncepční lektvar. Chtěla si pro něj dojít sama, ale věděla, že ošetřovna na Grimmaldově náměstí bývá zamčená a střežená sedmihlavou saní Pomfreyovou.
„Ehm… děkuju,“ skryla lektvar do dlaně a začala zkoumat podlahu. To místo, kde podlaha pokoje přecházela v podlahu chodby byla tak zajímavá.
„Nemáte zač a… omlouvám se,“ odkašlal si. „Opět. To, co se stalo včera večer, bylo naprosto nepřípustné a já… já ani nedokážu popsat, jak mi celá ta situace byla… trapná. A… a jak hluboce se… Já bych sám o sobě nikdy nezneužil vaší… “
„Na tohle vždycky musí být dva,“ přerušila ho, „a já mám pocit, že jsem to byla já, kdo tohle celé… ehm… No, zkrátka bych to tím ukončila.“
Poznal, že jí to není o moc příjemnější, než jemu. Přikývl. Neměl ani ponětí, že v ní samotné probíhá podobný boj, že podlehla svého zvířecímu tělu a jeho choutkám. Jenže i přesto jí přepadlo vzrušení vždy, když jí k tomu okamžiku zabloudila mysl.
„Slibuji, že už se to nebude opakovat.“
Mlčky přikývla. Co na to asi tak jiného taky měla říct. Nejraději by se neviděla.
„Požádám Severuse, aby mi na další úplněk připravil nějaké jiné místo.“
Znovu přikývla. Rudá jako rak a zřejmě si stejně jako on přála, aby to celé skončilo.
Remus si připadal jako ještě větší blb, jak kluk nachytaný při krádeži cukroví. Očividně se nechtěla bavit, ale on měl vnitřní potřebu se omluvit a pokusit se nějak zaházet tu děsnou propast, kterou mezi nimi vykopala minulá noc.
„Fajn. A děkuji za lektvar.“
„Děkuji… tedy prosím… tedy… ehm… ehmmm…“ Doprdele, vyžvejkni se, Remusi! „Tak zase za měsíc, slečno,“ vypadlo z něho nakonec a radši se hnedka otočil k odchodu. Za sebou slyšel jen cvaknutí dveří.
Zase za měsíc? Úúúúúúú, co tě to napadlo ty blbče! Radši rychle pryč. Alice zapadla do pokoje, opřela si čelo o pevné dřevo dveří a po chvíli začala pevně tlouct. „Výborně, Alice, výborně… svojí schopností vyjadřovat se ses vážně vyznamenala!“



Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek