Blesk
Povídky - Harry Potter


Za komentáře moc moc děkuju: Telcontar, T, Lilly Potter ml, Charli, Mäki, zuzule, Snapee, Leylon, angie77, dase, niki, Sally, GwenLoguir a Maggie. Děkuji moc! :)


6. Útěkáři

Kdyby nebyl zbabělec, vzal by do zaječích.
A on byl.
Jakmile se jeho tělo přestalo kroutit pod náporem proměny, nasoukal se do starého pláště a vypotácel se z chatky. Musel se opřít o kliku, možná se s její pomocí spíše zhoupnout, aby byl schopen překonat ty dva schůzky, které ho oddělovaly od zasněžené země tam venku. Teprve, když se jeho nohy dotkly ledové krusty, probral se.
Všude okolo něho panoval klid, i les mlčel. Vítr se klouzal po ledové pokrývce a zábl ho na nohou. Byl bos.
Kdesi na druhé straně tábora někdo zahalekal, až poté si uvědomil, že se jedná o pokus o koledu.
Boží hod.
Někteří už se zřejmě vrátili z hlídky a on slíbil Molly, že se jim pokusí připravit alespoň trochu přijatelné Vánoce. Všem. Naprosto zoufale se otočil zpět do chatky, kde se na podlaze choulilo bezvládné nahé dívčí tělo. Na to, co v noci skoro provedl, na to neexistovala omluva. Vždyť on ji téměř znásilnil! Chtěl jí jen připravit pěkný Štědrý večer a místo toho…
Merline, co jsem komu udělal!
Opřel čelo o pevné dveře, kterých se stále přidržoval, a i přes svoji lidskou podstatu měl chuť výt.
Bál se jí.
Děsil se jen představy, že by se k ní měl přiblížit. Podívat se jí do očí!
Jenže nechat ji tam taky nemohl. Ne v tomhle stavu. Za normálních okolností by za nimi někdo přišel, Snape by je za nimi poslal, aby Alici odnesli na ošetřovnu a jeho alespoň zabalili do deky. Jenže měl tušení, že nikdo z jejich běžných ranních opatrovníků tu nezůstal. Jen povzdechem a srdcem spadlým kamsi hluboko se vyškrábal zpět do chaty a ztěžka se doploužil k dívčímu tělu. Oči měla zavřené, dech těžký, ale při vědomí zřejmě nebyla.
Zato byla zraněná!
Srdce mu vynechalo dva údery, když si všiml zasychající krve na jejím pravém stehně. Copak on to skutečně udělal? Copak ji skutečně znásilnil, zranil ji na jejích nejcitlivějších místech a nepamatoval si to? Bylo snad možné, aby tento fakt jeho pomatená mysl vytěsnila?
Zděšení mu sevřelo hrdlo stejně jako žaludek, zvedl se mu ze sebe samého. Kdesi vzadu v mysli už vymýšlel výmluvy, jak tohle vysvětlí, jak bude škemrat, aby ho nepopravovali, až ho dívka zažaluje. Jakási jeho potlačovaná sebestředná část vykřikla, že by se jí měl zbavit, dokud o tom nikdo neví, ale tu myšlenku utnul hned v zárodku. Místo toho se sehnul, klouby mu zavrzaly, a on začal zkoumat, co všechno té chudince provedl.
Zakňourala bolestí.
Vyděsil se, myslel si, že se probouzí, ale její bezvědomí po přeměně bylo stále hluboké. Naštěstí, jinak by určitě řvala bolestí, když zajel prsty do její… rány na stehně. Dlouhá otevřená rána se táhla od vnější strany stehna až téměř po třísla. Krev už sice netekla, rána nebyla hluboká, ale rozhodně nevypadala přívětivě. Okraje byly ozubené a Remus si byl jistý jedinou věcí, on nebyl jejím původcem.
Pocit ohromné úlevy, že ta krev nepochází z jejího lůna však vystřídal pocit viny. On ji tam nechal, samotnou v lese. Téměř zneužitou a osamělou. Možná se zranila o větev, možná ji něco napadlo, to netušil, ale u Merlina, vždyť on tam měl být s ní!
Zoufale přiložil čelo k jejímu studenému a orosenému čelu a téměř se rozbrečel. „Odpusť. Odpusť mi to.“

*

„Jak je jí?“
„U Merlina, Remusi!“ odplivla si ošetřovatelka, když na ni vyštěkl hned zpoza dveří. „Chceš, aby mě sklátil infarkt? To je většinou Severusova práce.“
„Severus teď zrovna nemá čas,“ odkázal k tomu, že za svoje údajné vloupání na ministerstvo si teď Severus nahoře odpykával domácí vězení.
Vrchní ošetřovatelka si ho překvapeně prohlédla. Něco se dělo. Tenhle kousavý podtón snad u vlkodlaka ještě nikdy nezažila, jedině, když se bavil s lektvaristou a vracel mu jeho sveřepý optimismus.
„Špatná noc?“ zeptala se jen. Jednou jí řekl, že všechny úplňkové noci jsou špatné, ale většinou po nich byl unavený a vděčný za každou pomoc i podrbání za ušima. Dnes měla pocit, že ji brzy pokouše. I když byla zvyklá, její pacienti často štěkali i bez příčin. „Horší než obvykle?“
Remus si promnul čelo. Na prchavý okamžik váhal, že se svěří, tuhle ženu znal již od dětství a důvěřoval jí, ale přesto pochyboval, že by dokázal svůj prohřešek byť jen vyslovit. „Nesnáším úplňky o svátcích,“ zalhal nakonec.
To snad i pochopí.
„Jak je jí?“ zopakoval Remus svoji otázku, kterou to všechno začalo. „Mohl bych ji vidět?“ Netušil, proč se na to zeptal, vlastně ji vidět nechtěl. Tedy spíš si byl jistý, že ona nebude chtít vidět jeho.
„Když ji najdeš, tak jistě.“
„Jak najdu?“
„Je pryč. Odešla.“
„Prosím?! Jak mohla odejít? Má ležet, ještě alespoň dva dny! Jak jsi ji mohla nechat odejít?!“ V očích mu bublalo zděšení.
„Remusi, co blázníš? Probrala se, vyšetřila jsem ji a propustila. Pokud je díky lektvaru schopná se zvednou a odejít bez toho, aniž by se musela dva dny regenerovat, tak jí to přeci přej!“ Z očí jí šlehaly blesky. Pamatovala si, jak se to malé, bledé tělo každý měsíc těžce srovnávalo s následky úplňku, jak ještě někdy i po týdnu se mu chtěly obě ruce i nohy. Nikdy by nevěřila, že bude vyčítat dívce, že se ze svého prokletí dokáže zregenerovat tak rychle. Nová verze lektvaru na ni měla velmi pozitivní vliv.
„Vždyť já jí to přeju!“ odsekl jí zpátky. Snad až příliš prudce, zarazil ho totiž jeho vlastní hlas. Povzdechl si. „Jen o ní mám prostě strach.“
Pomfreyová se na něj mračila jako tisíc čertů. Tenhle provinilý tón znala, většinou ho používali ti, kteří zatloukali podstatné symptomy, jako vynechávající menstruaci nebo modrající penis. „Remusi, co se stalo?“
Střelil po ní pohledem, ale zase se hned odvrátil.
„Remusi…“
„Nechal jsem ji tam,“ odhodlal se nakonec říci alespoň polopravdu. „Nechal jsem ji tam, uprostřed lesa, úplně samotnou! Já ji tam nechal!“
„Nechal? A proč, u Merlina? Vy jste se… ehm… pohádali.“
Ušklíbl se. Z cizích úst to znělo neuvěřitelně, i když sám věděl, jak je snadné, aby se porafali. „Tak něco.“ Podrbal se na hlavě. „Ráno… měla na stehně krev, já… vyděsil jsem se, jestli… jestli… nějaký jiný vlkodlak… však víš, pudy… a tak…“
„Máš strach, jestli ji nezneužil?“
Přikývl.
„Neřekla bych, alespoň co můžu podle běžné prohlídky říci. A je ti doufám jasné, že kvůli tobě porušuji léčitelské tajemství, ale doufám, že jsem tak ulevila tvé vyděšené otcovské dušičce.“
Ulevilo se mu, tedy až na tu poslední větu, při které mu přejel mráz po zádech. Otcovská dušička, ano, tak ho v kontextu s Alicí všichni vnímají. „Jo, ulevila,“ pronesl na půl úst.
„Výborně. A protože mi je jasné, že si nedáš pokoj, dokud ji nenajdeš, tumáš…,“ vrazila mu do ruky dvě lahvičky, „… její posilující lektvary. Ušetříš mi cestu do toho vašeho doupěte a můžeš jí to dáš jako dáreček k Vánocům.“

*

Oslavy Štědrého dne byly v plném proudu. Tak moc, jak mohly být v plném proudy mezi lidmi, které zavrhla vlastní rodina. Zbylí Zapovězeni se shromáždili v kuchyni a snažili se užívat si svátku, jak jen to šlo. Koledy, blikající čepičky, dávivé dortíčky a hlavně to vynikající cukroví a kus krocana, který jim poslala starostlivá Molly.
A v pozadí toho všeho sedící Alice, zcela očividně unavená k smrti, ale přesto nasávající atmosféru plnými doušky. Remusovi se ulevilo, že ji tady spatřil, popravdě se obával, jestli ji nenajde někde v koupelně s podřezanými žilami.
„Profesore! Už jsme si říkali, kam jste se ztratil,“ vrhla se k němu Anita a narazila na mu hlavu čepičku s bambulí. „Cukroví a punč pro všechny, poslušte si,“ mávla směrem ke stolu, než odhopsala pryč. Weasleyova dvojčata se zatím pokoušela co nejfalešnějí zpívat společně s rádiem a skutečně jim to šlo.
„Děkuji,“ vyloudil ze sebe slabý úsměv. Už začínal chápat, proč se Severus s touhle smečkou drží. Ať si vrčel o čem chtěl, takhle tlupa je přijala mezi sebe a nabídla jim domov, který ani jeden z nich řádně nikdy nepoznali… přijeli je, dva vyvrhely společnosti. A on ani netušil, jak za to poděkovat.
„Rémusků!“ vrhl se mu kolem krku lehce ovíněný Fred. Byl to Fred, rozeznal dvojčata podle pachu, i když zrovna teď z obou táhla Nevillova kaktusová pálenka. „To jsem rád, že ses ukázal.“
„Matka o tom ví?“ nadhodil.
„Co srdce nevidí, to oči nebolí, znáš to,“ zpatlal zrzek známé přísloví, než se společně s bratrem vrhli na Anitu, která právě nesla tác s čerstvě uvařeným punčem.
Remus si povzdechl, měl by je pokárat za to opití, ale na druhou stranu, proč jim brát jedno z mála potěšení, které jim zbývají. Ještě chvíli sledoval bavící se skupinku, ale když uznal, že se o sebe dokáží postarat, věnoval se raději tomu, proč sem přišel.
Alicina židle však zela prázdnotou.
„Kam sakra…“ S trhnutím se otočil a zjistil, že povědomá ramena mizí směrem k přemisťovací bariéře. V duchu zaklel. Situace byla očividně ještě vážnější, než si myslel, když jen jeho přítomnost ji vyhnala, ale on s ní skutečně potřeboval mluvit. S povzdechem rozpohyboval své vrzající klouby vpřed.
„Alice? Alice!“
Otočila se až na druhé zavolání. Při pohledu na svého společníka lehce zrudla a Remus zaregistroval rozbušení krve v tepnách. Zřejmě ji rozčílil.
„Počkejte.“ Jenže náhle čekala a on nevěděl, co říci. „Já jen… já jen… stavoval jsem se za vámi na ošetřovně a Poppy mi řekla, že jste odešla… tohle vám posílá,“ strčil jí do ruky lahvičky, aby měl záminku k hovoru.
I ona to brala jako záminku, aby se na něj nemusela dívat.
„Chtěl jsem se zeptat, jak se vám daří,“ dodal do nastalého ticha.
„Antikoncepční lektvar?“ přečetla název na poslední lahvičce a snad si ani neuvědomila, že ho vyslovila nahlas, ale překvapil ji. Tázavě se podívala na svého společníka a teprve teď mu pohlédla do očí.
Teď se tep zrychlil jemu. „Ehm… tu jsem… tu jsem přidal já. Ehm, pro jistotu. Víte, nebyl jsem si zcela jistý, jestli… no… v noci…. moc si nepamatuji, co se… ehm… Zkrátka jsem chtěl mít jistotu.“
Urychleně skryla lahvičky do kapsy a začala zkoumat čerstvě napadaný sníh na špičce své boty.
„A omlouvám se,“ vypáčil ze sebe, „to, co se v noci stalo je… naprosto neomluvitelné a věřte mi, že kdybych to mohl vzít zpět, tak to udělám. Stydím se, že jsem nebyl schopen… odolat,“ našel ten správný termín.
Zvedla k němu oči, tohle trochu znělo jako podivné vyznání, ale všechny naděje raději rychle zahnala. Bylo to jen libido, nic víc. „Pudy, já to chápu.“
„Ano. Omlouvám se, že jsem vám tím zkazil Štědrý večer.“
„Nezkazil.“
„Skutečně?“
„Užila jsem si to,“ řekla jemně při vzpomínce na tu úžasnou podívanou tančících Bludniček. Tedy, až na ten závěr, ale to bylo… Spíš mě to překvapilo, než že byste mi něco udělal. Ehm… pudy očividně fungují na obou stranách,“ dodala na půl úst, snad to i chtěla nějak vysvětlit. Jenže ona nedokázala vysvětlit ani sobě, jak bylo možné, že potom, co ji včera její společník opustil v lese, si připadala opuštěná a odkopnutá. A kdesi uvnitř ní ďoubala touha po tom, aby to byl dokončil a svedl ji. Ten zvířecí pud ji uklidňoval i děsil zároveň.
„Neříkám, že to muselo být,“ pokračovala a snažila se najít taková slova, aby přímo nelhala a přesto nezněla úplně debilně. Věděla, že by na ní lež poznal. „Ale nechci, abyste si cokoliv vyčítal. Vím, že na tom mám taky svůj podíl, neměla jsem vás včera líb… ehm… chci říci, taky jsem se měla ovládat.“ Hlavou jí proběhla zamlžená vzpomínka na včerejší večer, kdy ji přepadla zcela iracionální touha mu olíznout čumák a dělat to tak dlouho, dokud by z něho nevylíbala duši. Vděčně přijala fakt, že kolem nich začal vířit sníh, a ona tak mohla svést své zarudnutí na okolní chlad.
„Omluva přijata,“ věnoval jí slabý úsměv, spadla z něho tíha světa. Jako kdyby se dívka musela omlouvat za ten jemný zvířecí polibek, sladký jako tisíc ambrózií, který v něm probudilo to, co jiná žena už desítky let ne.
„Pak i já přijímám tu vaši.“
Usmál se, snad poprvé opravdově. Lehce ji tiskl ruku, ani netušil, kde se mu tam vzala, a měl chuť ji už nikdy nepustit. A tak ji držel.
„Ehm… no, já… Vrátím se zpátky na Ústředí, jsem strašně unavená. Pomfreyová měla pravdu, přecenila jsem se,“ povzdechla si a lehce se zakymácela.
Sevřel ji ještě pevněji. „Nechcete doprovodit?“ Řekni ano, řekni ano, řekni ano. „Myslím, že to zvládnu,“ věnovala mu omluvný úsměv, který ji mohl jen vrátit, jenže osud tomu chtěl jinak. Stačily jí dva kroky, aby se jí na námrazy rozechvěly její unavená kolena a ona se téměř poroučela na tvrdou zem. Zachytily ji sice mužské paže, ale ani Remus nebyl stále ve formě natolik, aby dokázal udržet sebe i dívku. Trvalo jim značnou chvíli, než společnými silami našli balanc.
„Myslím, že raději půjdu s vámi.“

*

Cítil se jako puberťák, který doprovází dívku domů po prvním společném plese, alespoň se mu přesně tak potily dlaně. Zvláštní, vždyť nešlo o víc, než popřání dobré noci na schodišti vedoucí do patra.
Sledoval dívku, jak mizí ve dveřích svého pokoje a o pět minut později se ještě přistihl, jak je zaposlouchaný do zvuků šustících peřin, jak se Alice zavrtala do postele.
„Remusi?“
„Hm?“ otočil se na narušitele svých myšlenek. To Kingsley se vynořil z kuchyně a vypadalo to, že svolal malou vánoční poradu.
„Můžeš na chvíli?“
„Samozřejmě, co…“
„Severusi!“ přerušila je neřízená střela s názvem Grangerová, která se kolem nich prohnala a mávala čímsi v sevřené dlani. „Severusi! Je to pozitivní!“
Remus si opřel čelo o dlaň, aby zakryl cukající koutky. Netušil sice, o co jde, ale byl si jistý, že to není těhotenský test, jak předpokládali všichni kolem. Ale vysvětlujte jim to…
Pastorek se vzpamatoval až za dobrou minutu. „Cože to je…?“
Humor je však všechny velmi brzy přešel. S objevem jedované látky ve vodě přišlo jednání s ministerstvem, tedy přesněji jejich neúspěch. Jako by nestačilo, že na Severuse chtěli hodit vloupání na ministerstvo, ještě otrávení vody a spolupráce s Temným pánem. Kdyby se za něj Hermiona nezaručila, skončilo by to kdoví jak.
Ach… Hermiona… Ještě dlouhá léta poté Remus uvažoval, jestli nějak nemohl zabránit tomu, co následovalo. Jestli kdyby se nepokoušel do toho intervenovat, jestli by se Snape třeba nezachoval jinak. To, jak se s dívkou rozešel, bylo odporné a definitivní. Nikdy by ho však nenapadlo, že Hermiona bude ještě radikálnější.
„Je pryč.“
„Prosím?“
„Hermiona,“ vysvětlila Minerva polopaticky, „je pryč.“
Několikrát zamrkal, aby se probral, určitě musel cestou z hlídky nějak usnout. Tahle věta se dala vyložit dvěma způsoby – odchodem a smrtí – ani jeden se mu nelíbil.
„Severus ji poslal pryč, údajně velmi nevybíravě.“ Nalila si další skleničku Sherry a kopla ji do sebe, rozhodně nebyla první, ale bradavickou zástupkyni události posledních několika dní a hodin poněkud sebrali.
„Odešla do Rumunska. S Charliem,“ dodala Molly, která byla přítomná společně s Minervou, Pastorkem a Alicí. To její pach sem Remuse původně zavedl.
„A kdy se…“
Molly pokrčila rameny. „Minule se vrátil až za dva roky.“
„Merline!“ dosel ztěžka na pohovku, až se to zhouplo. Ta rozčepýřená dívčina mu bude scházet. A nikdy si neuvědomil jak moc. Nemluvě o dalších podstatných skutečnostech. „Přišli jsme o dalšího schopného bojovníka.“
„Velmi schopného bojovníka,“ opravil ho Kingsley a zašklebil se nad skleničkou sherry, kterou mu nabízela Minerva. To nebylo pití pro chlapa. „Nemluvě o tom, že byla hlavní spojnicí mezi námi a Zapovězenci. Nejsem si zcela jistý, s kým budeme jednat teď.“
„Se Severusem,“ pokrčil rameny vlkodlak, „stále je to zastupující vůdce.“
„No potěš…“
„U Merlina…“ ozvalo se několika hlasně. Všichni věděli, že tohle bude zlé.
„S chlapem není kloudná řeč a jediná osoba, která ho uměla alespoň trochu zkrotit, je pryč.“
„A připrav se na to, Kingsley, že teď s ním řeč nebude už vůbec,“ podotkl Remus. „Mimochodem, kdo mu tu užasnou novinku půjde oznámit?“
„Klidně já,“ objevila se ve dveřích Ginny, pevná a rázná jako dub a přesto se zarudlýma očima od pláče, „a s chutí!“
„Ginny! Ginevro!“ křikla za ní její matka, ale marně. „U Merlina, po kom je to dítě tak umanuté?“
Alice si povzdechla. „Jdu za ní, než se stane neštěstí.“
„Slečno Greenová, Severus může působit jako rozzuřený pes, ale většinou nekouše.“
„Věřte mi, paní profesorko, že to není Ginny, o koho se v tuhle chvíli bojím.“
S dlouhým povzdechem se nakonec zvedl i vlkodlak. „Jdu za nimi. Posbírat zbytky.“
„Remusi,“ zarazila ho ještě zástupkyně, „jak si myslíš, že ho vezme ta zpráva?“
„Je to Severusova vina, že Hermiona odešla,“ oznámil vlkodlak a natáhl přes ramena plášť, „takže hodně.“

*

Jeho slova se však ani trochu nedokázaly přiblížit skutečnosti. Severus běsnil. Pokud si o něm někdy někdo myslel, že je lektvarista protivný nerovnalo se to ani minimálně bodu nesnesitelnosti, do kterého se dostával nyní. I dámský spolek v přechodu byl méně náladový, než zmiňovaný lektvarista. A že přesně věděl, kam bodnout proto, aby zasáhl to správně citlivé místečko.
Jedinou výhodu to mělo, Remus měl alespoň možnost se zdržovat v táboře na dosah své lahodně vonící vlkodlačici. Zatímco se snažil žehlit Sevevrusovy eskapády a dohlížel na to, aby mu někdo neotrávil kafe, měl nespočet příležitostí si alespoň z povzdálí užívat Alicinu přítomnost. Nevnucoval se jí, nesnažil se o náhodná setkání, jen pozoroval.
Hrubě však podcenil sílu vlkodlačího libida, které bylo tímto nenápadným sledováním živeno a posilováno. A úplněk se blížil.

Omlouvám se za dlouhou prodlevu, část další kapitoly už mám napsaný, tak snad to půjde líp. A těšte se na úplněk... :-P

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek