Blesk
Povídky - Harry Potter


Za komentáře moc moc děkuju: Telcontar, Lilly Potter ml, Charli, Mäki, zuzule a Snapee. Děkuji moc! :)


5. Nefér hry

Přecházela po ošetřovně jako vlk v kleci.
Odfrkl si. Vlk! Už jí vážně začalo hrabat. Přesto udělala další kolečko po ošetřovně a v hlavě si připravovala rozhovor, který ji čekal.
„Co tu korzuješ jak Bludný Holanďan?“ zeptala se ji Hermiona, která jako jediná obývala ošetřovnu a uklízela ranní nákup léčiv.
Korzuješ? Alice se na ni podívala s pozvednutým obočím.
„Co?“ nechápala mladší.
„Něco podobného by řekl Snape. Trávíš s ním nějak příliš času.“
Hermiona se na ni neotočila, jen vzduch okolo ní získal jemně slanou příchuť jejího potu. Znervózněla.
„To ti jen přijde. A co ty potřebuješ? Vždyť úplněk je za dlouho.“
„Čekám na Jessicu. Musím… s ní něco vyřídit.“
„Něco vyřídit? Na ošetřovně?“ zopakovala Hermiona a její obočí opět imitovala Snapea, když poskočilo o patro výš.
„Jo, je to…“ Alice si povzdechla. „Budeš mlčet? Myslím jako vážně mlčet! Já to musím někomu říct!“
„No, jasně, mlčím jako hrob.“
„Jak bys někomu řekla, že je těhotná?“ vypálila na hnědovlásku.
Hermiona zamrkala a snažila se informaci zpracovat, i když kdesi v pozadí blikalo ohromné výstražné světlo. Pokud tu informaci o těhotné v táboře dal Severusovi Lupin, tak přeci…
„Ty jsi těhotná?!“
„Ne já! Jessica! Ale já to zjistila,“ ukázala na nos. „A musím jí to říci, nemůžu jí tu nechat pobíhat, ale vůbec netuším jak!“
Hermiona několikrát otevřela a zavřela pusu. Tak to s Jessicou, si ji Severus spletl? To kvůli ní jí pustil žilou? Už už se chtěla začít vyptávat, když se otevřeli dveře a předmět její zájmů dorazil. A opět ve své zelené mikině a s plachým úsměvem. „Hlavně jemně,“ stačila ještě Hermiona dodat k Alici, než se opět otočila k práci.
„Čus, chtěla jsi se mnou mluvit?“
„Jo, půjdeme sem, můžeme?“
Jessica se sice tvářila trochu nejistě, ale neprotestovala, když jí vlkodlačice zatáhla k jednomu lůžku se závěsem a kouzlem jim zajistila soukromí. „Tak o co jde?“ Dívka v zeleném začínala nervózně přešlapovat.
„Musím ti něco říci.“
Ještě větší nervozita, ani trochu se jí chování Alice nelíbilo.
„Ale slib mi, že až ti to řeknu, že zůstaneš v klidu a nebudeš mě nijak soudit. Já totiž…“ „Ehm… podívej, všimla jsem si, že kolem mě v poslední době trochu kroužíš a… hele v pohodě, chápu, že vlkodlak mohl trochu změnit tvoji podstatu, vybírání partnera podle vůně, tak to je, že jo? Ale prosím tě, mě do toho netahej, ano?“
Alice zamrkala. Ona si myslí, že ji balí? „Ne, ne… tak to vůbec není… totiž je, ale…“ „Díky, že jsi mi to řekla, lichotí mi to, ale…“
„Já tě nebalím.“
„…jsem vážně 100 % na chlapi. Nechci tě nějak ranit, ale…“
„Jsi těhotná!“
A ticho.
„Cože?!“
Alice si povzdechla. Tohle si pod pojmem jemně nepředstavovala. „Důvod, proč tě sleduji a chtěla jsem s tebou mluvit je ten, že z tebe cítím těhotenské hormony.“
„Ale o přeci není…,“ Jessica snad i chtěla popírat fakt, než se její výraz změnil a ona začala počítat a vzpomínat. Nakonec z ní vypadlo jen naštvané; „do prdele!“ A pak znovu a znovu. Fáze odmítání začala, když se její mozek pokoušel strávit zprávu, na kterou měla sama přijít až tak za měsíc. Sesunula se na lůžko a začala se nekontrolovatelně chvět. Po tvářích se jí kutálely slzy, ale její tvář vypovídala spíše o nevíře, než o zoufalství. Musela být v šoku.
„To bude dobrý. Nebudeš ani první ani poslední holka, které se to stalo.“
„Když já to dítě nechci.“
Dobře, to mohl být problém. Zvláště, když Alice měla pocit, že z dálky slyší slaboulinké bušení dětského srdíčka. Raději tu myšlenku rychle zahnala. Už chápala, co Lupin myslel tím, že by o podobných zjištěních měli mlčet.
„Myslím, že se s tím ještě bude dát něco dělat. Důležitý ale teď je, abys na sebe dávala pozor a… vyřešila to se všemi potřebnými.“ Třeba s otcem. Její rameno se ještě na dlouho stalo útočištěm rozčepýřené hlavy, než se Jessica konečně vzpamatovala natolik, aby mohla odejít. A Alice by potřebovala panáka.
Místo toho jí však za závěsem čekal koktejl bylinek, vzrušení a trošku potu. A když pominula tu vůni i fakt, že se se Snapem před chvílí cicala ta ženská, co sem za ním chodí, chovali se oba dva až příliš nenápadně. Přespříliš.
„Eeeeeeeeehm…“ zarazila se. Chtěla mluvit s Hermionou, ale to teď asi nepůjde.
„Máte něco na srdci, slečno Greenová?“
„Ehm, ne,“ dostala ze sebe nakonec. „Vůbec ne, já… no… ehm… raději půjdu.“ Radši. Než od té elektriky mezi nimi schytá ránu.

***

Dny plynuly jako voda. Dne 13. prosince u něho byla Alice škemrat, jestli by mohla Vánoce strávit doma s rodinou. Sice ho to mrzelo, ale chápal její rozhodnutí. Ujistil ji, že může Vánoce trávit kdekoliv a že jí s přípravou rád pomůže.
Dne 18. prosince byl tábor rozpuštěn na vánoční prázdniny a dne, jen den před Vánocemi se musel rozeznít poplach z ministerstva. A zrovna dnes museli dneska obvinit Severus z vloupání a vraždy.
„Severus to neudělal!“ vpadla do dveří Hermiona jako velká voda. Zprávu jí posílala před několika okamžiky. Podle pachu poznal, že s ní Severus byl bezprostředně před příchodem a také věděl, že tu bude potřebná. „Severus to neudělal!“ zopakovala. „Nemohl to udělat!“
„Hermiono,“ vzal ji Remus za ramena, „oni ho viděli. Mají záznam…“
„Severus to neudělal,“ zašeptala skoro zoufale. „Nemohl. Protože byl se mnou! Od chvíle, kdy byl tábor Zapovězenců rozpuštěn, jsme se od sebe nehnuli,“ dodala.
Dobře, Remus nečekal, že se sama přizná, ani by top po ní nevyžadoval, ale za výraz ve tvářích ostatních to stálo. Nevíra, zděšení, koktání a samozřejmě i spousta otázek. Kdyby nebyl tak strašně unavený, snad by se i dobře bavil. Jenže úplněk byl už zítra a on by se nejraději schoulil někde do klubíčka a spal až do Tří králů. A tak se ani nemíchal do debaty, která následovala. Nikdy by tedy do Hermiony a jejích dvou přátel neřekl, že ve druhém ročníku uvařili mnoholičný lektvar, ale na druhou stranu ho to nemělo překvapovat.
„Tak vám ho vedu,“ vbelhal se dovnitř Pošuk a Remusovi se ulevilo. Ať si kdo chce co chce říká, ať ho Severus klidně nazývá Zablešencem, on ho považoval za přítele. „Vyprosil jsem mu zatím domácí vězení.
„Je v pořádku? Kde je?“ vydechla Hermiona, kolem které se také rozlila vlna úlevy. Výborně, takže tohle bylo alespoň na kratičký okamžik vyřešeno a on se mohl odbelhat do postele.
Zastavil ho pláč.
Ne, skutečně se mu to nezdálo a odkudsi slyšel tiché vzlykání. Takové to, které nechce být zaslechnuto. Nastražil vlkodlačí smysly a vydal se po slzavých stopách. A když našel původce, v duchu zaklel. Stál totiž ve druhém patře, před Alicinými dveřmi.
Povzdech a potom jediné zaklepání.
Na jednu stranu si říkal, že by se měl prostě otočit a odejít, dívka očividně nestála o to, aby ji někdo slyšel, a nebýt jeho smyslů, taky by se tak stalo.
Dveře mlčely a i vzlyky se, zdá se, utichly.
„Alice,“ zašeptal, věděl, že nemusí mluvit hlasitěji, aby ho slyšela. „Stalo se něco?“ Určitě, jinak by neplakala. „Nevím, co se stalo, ani jestli jsem ten správný člověk na útěchu, ale… ale…“ Vlastně sám nevěděl, co chce říci, „…ale jsem tady. Jestli chcete,“ dodal.
Ticho. Zatajený dech na obou stranách dveří.
Remus si povzdechl. „Nehodlám odejít. Ne dokud mě nepustíte dovnitř, nebo mi neřeknete, abych odešel.“
Opět ticho. Už už se nadechoval, že přidá nějaký další pádný argument, když se ozvalo tiché: Je otevřeno.
V pokoji bylo šero, postava na posteli se vybarvovala na pozadí šedavého okna, za kterým občas proletěly vzdálené reflektory. Jinak panovalo ticho.
„Jak dopadl Snape?“ zeptala se dívka. Snažila se znít nezaujatě, ale hlas nespolupracoval.
„Moody ho přivedl. Snad mu vloupání nedokázali, ale pořád musí zůstat ve vyšetřovací vazbě. I když domácí.“
„Jak to vzala Hermiona?“
Remus se ušklíbl. Ještě teď viděl všechny ty zděšené tváře, když se před chvílí dívka přiznala k vztahu se svým nenáviděným profesorem lektvarů. Sám se u toho dobře bavil. A pokud Alice stála o rozhovor na tohle pro ně nepodstatné téma, nehodlal jí to rozmlouvat.
„Jako pravá Nebelvírka,“ usadil se vedle dívky na postel, až mu klouby zapraštěly, a i přes šero zpozoroval oteklé oči a vlhké stopy na kolenou, jak si je nejspíš tiskla k tváři. „Ostatní to zřejmě stráví hůř.“
Alici přeběhl přes tvář prchlivý úsměv, takže i ona to zaslechla.
„Věděla jste o tom?“ zeptal se.
Pokrčila rameny a lehce přikývla. „Tušila.“
Ticho.
„Co tu vůbec děláte? Myslel jsem, že máte být na svátky doma.“ Snažil se, aby řeč nestála a doufal, že rodina je vhodné téma, u kterého nehrozí proboření skrz tenký led. Nestalo se tak. Jakmile to vyslovil, doslova cítil, jak se dívce sevřelo hrdlo a slzy se vyřítily na povrch. Stejně jako se vyřítila Alice, když se vrhla svému společníkovi okolo krku a zoufale se svírala v objetí. Skoro ho srazila z postele, ale naštěstí to ustál. Objal pažemi ten každoměsíční uzlík rozrušených blech a konejšivě ji pohladil po zádech. Netušil, co se stalo, ale byl si jistý, že to brzy zjistí.

*

Přivítání doma bylo milé a hřejivé, i když trochu strojené, ale Alice už si začínala zvykat, že se v lidé v její přítomnosti chovají jinak. Nebo jí to možná jen tak připadalo, když teď náhle slyšela jejich tep a zurčení krve v žilách. Matka jí však při příchodu pevně objala, dokonce i otec ji k sobě přivinul. I když většinou jen houkl od svého pracovního stolu. Zpětně si Alice uvědomovala, že už to jí mělo napovědět, že ne vše je v pořádku.
Tehdy však přetékala nadšením ze svého návratu domů i slibem, že tam bude moci s nimi strávit Vánoce. A to i přes to, že zrovna letos vycházel úplněk přímo na Štědrý den. Když se to Alice dozvěděla, skoro ji trefil šlak, ale vyhlídla na přeměnu doma, pod vánočním stromečkem přeci jen trochu uhladil hrany jejího zděšení.
„Jdu si vybalit, přinesla jsem si i nějaké věci na přeměnu, tak já je hned dám do sklepa, ano?“ houkla ještě na matku, když vybíhala schody. Ta se sice zatvářila jako kdyby spolkla kost, ale přikývla.
Mladá vlkodlačice byla tak nadšená, že úplně opomíjela všechny náznaky, které se jí snažily napovědět, že je něco v nepořádku. Od otce, který jí věnoval až prazvláštně moc pozornosti, přes matku, která vyvářela její nejoblíbenější jídla a snažila se jí všemožně zavděčit. Ani nádobí nemusela umývat, což bylo co říci. Alicino srdce však překypovalo nadšením z návratu domů, že zcela osleplo.
Až do 22. prosince.
Zrovna se protahovala u okna svého pokoje, když zahlédla, jak si to po cestičce šine Eleonor, její starší sestra s ťapající neteřinkou po boku.
„Čau!“ vydechla, jakmile otevřela dveře a měla dětinskou radost, že to stihla dřív, než sestra vůbec stačila zazvonit. Snad ji i měl zasáhnout ten příval zděšení a vůně strachu, která se jako tsunami přiřítila dveřmi, když si její sestra uvědomila, kdo to před ní stojí, ale Alice měla oči jenom pro svoji neteř, kterou neviděla od jejího narození.
„Co tu… co tu děláš?“ vysoukala ze sebe Elen.
„Překvápko! Tak co malá, půjdeš k tetě?“ natáhla se k dítěti, ale matka si ji přitáhla k sobě.
„Ne, ona se musí trochu rozkoukat, jinak by začala brečet.“
„Aha, škoda. Tak já ti hodím věci do pokoje, jo?“ popadla objemné zavazadlo, vyhnula se matce, která jí stála za zády a vyběhla po schodech do patra. Až na odpočívadle si uvědomila, že přestřelila. Úplněk se neodvratně blížil a její kolena na to měla vlastní názor. Tiše zaklela, ale ztuhlé chrupavky byly v další chvíli jejím nejmenším problémem.
„Co tu dělá?“ zaslechla svoji sestru tiše, ale naléhavě. „Říkali jste, že tu nebude!“
„Tiše! Uslyší nás!“
„Psali jste přeci, že ji ty svátky tady vymluvíte. Že nedovolíte, aby tu s námi byla!“
„Nerozčiluj se, Elen, my… my…“
„Jak se nemám rozčilovat, když mám trávit svátky s krvelačným monstrem za krkem?“
Dech se Alici zadrhl v hrdle, slzy si razily cestu korytem jejích tváří.
„Bude pod lektvarem a ve sklepě…“
„A to má být jako nějaká ochrana?!“
„Pššššt!“ okřikl dceru otec a odmlčel se. „Má uši jako ostříž, nemáš ani ponětí, co všechno může zaslechnout, a co když se potom bude chtít pomstít.“
Pokud si předtím připadala zoufale, tak teď měla pocit, jako kdyby jí někdo vydloubl srdce lžící. Přikryla si ústa rukou, aby nebylo slyšet její vzlykání, a tak zaniklo i to zoufalé vzlyknutí nad skonem jejího vztahu s otcem.
„Je mi jedno, co zaslechne, já tu s ní nebudu ani minutu.“
„Elen, ale vždyť ona, úplněk je až za dva dny.“
„Vlkodlaci jsou šílenci, copak nečtete noviny? A jestli vy hodláte riskovat život své dcery, tak já té své rozhodně ne. Dokud tu bude ona, tak se mnou nepočítejte!“


*

„… dali přednost jí. Nezajímalo je nic, z toho, co jsem jim říkala, jsou přesvědčeni, že jsem krvelačná zrůda, která se je rozhodla zlikvidovat. Nešlo jim o mě, ani na chvíli jim nešlo o to, aby mi bylo doma dobře…“ Vzlyk. „Celou dobu se chtěli jen přesvědčit, že je při první příležitosti nesežeru.“
Remus s povzdechem ještě pevněji sevřel tělo, které se mu chvělo v náruči. Několikrát se i nadechl, aby se dívku pokusil utěšit, ale příliš si uvědomoval, že na podobnou ránu do zad neexistuje lék. „Jsou to neznalí hlupáci, nesmíte se na ně zlobit.“
Odtáhla se od něho, ve tváři slzavé údolí. „Ale vždyť to je… máma.“ Matky přeci takové hlupáky nemají patřit, ne když jde o jejich dcery. Jenže i na světě existovaly výjimky a nejhorší bylo, pokud vy jste tou výjimkou byli. „Copak vám tohle vaše máma udělala?“
Nadechl se, aby jí řekl, že ano, ale nakonec si uvědomil, že ta dívka si zaslouží, aby se s ní jednalo čestně. „Ne. Moje maminka byla úžasný člověk. Bojovala za mě každou vteřinu svého života a snažila se mi ulehčit, jak jen to šlo. Možná až moc. Všechnu sílu dávala mě a zapomínala na sebe.“
Aliciny slzy na okamžik vyschly. „Zemřela?“
Přikývl. „Neléčený diabetes. Zemřela, když mi bylo třináct.“
Popotažení, snad na důkaz, že může být i hůř. „A váš otec? Také zemřel?“
„Ne. Odešel od nás, vlastně ještě mnohem dřív, než se odstěhoval. Našel si novou ženu. Nejspíš ještě žije, ale neviděl jsem se s ním už nejméně patnáct let.“
„To vám ani trochu nechybí.“
„Pro něj jeho syn zemřel tehdy, tu noc,“ odkázal na chvíli, kdy ho Šedohřbet nakazil. „A on pro mě ve chvíli, kdy od nás odešel.
Podívala se na něho, v očích výraz štěněte sedícího za zavřenými dveřmi. „To není fér.“
Snad se mu i chtělo pousmát, místo toho jí jen setřel slzy z pravé tváře. „Ne, to není.“

***

S nadšením sledoval, jak jeho vlkodlačí společnice rejdí po táboře sem a tam. Oči jí zářily ze všeho kolem, ze sněhu i misek od jídla. Znal ten pocit, když mohl prvně opustit sevření klece a svými vlkodlačími smysly zkoumat širý svět. A i když kvůli tomuhle překvapení nespal celou včerejší noc, za to nadšený v jejích očích to stálo.
Jeho mládě bylo šťastné, zářilo jako žárovička jeho kdesi v hrudníku hřál pocit tepla. Kdyby jen věděla. Musel její nadšení mírnit, aby stihli hlavní bod dnešního programu. Místo, kde rostly Bludničkovníky hledal celé včerejší odpoledne a teď jen doufal, že vše proběhne podle plánu.
Jenže v Remusových plánech se ani na vteřinu neobjevila chvilková slabost, když vystrčil jazyk a zcela bezděčně svoji společnici políbil. Jeho lidské já kdesi v pozadí bilo na poplach, vlk si však z toho nic nedělal. Místo toho jen trochu vyděšeně sledoval boj, který se odehrával za jantarovými duhovkami jeho přítelkyně. A pak mu polibek oplatila. O tom by nesnil ani nejdivočejších snech, ale rozhodně se nehodlal bránit tomu teplému jazyku, který mu laskal čenich.
„Šťastné a veselé,“ zamručel jí do srsti a snad to přál i sám sobě. A to ani netušil, že další nechtěný vánoční dárek dostane od svého libida, které si začne až příliš užívat dívčinu přítomnost. Cítil, jak se jeho úd nalévá a on, zakrývající Alici vlastním tělem, je ve skvělé pozici na to, aby tento stav využil. To poznání ho vyděsilo, jenže tělo na to mělo vlastní názor. Přirazilo kupředu v pravěké touze po kopulaci.
Alice vykvikla, i když spíš překvapením, než bolestí, ale přesto to Remuse vyděsilo natolik, že byl ve vteřině na druhém okraji mýtiny. S hlavou skloněnou hluboko u země kňučel ponížením, než zbaběle stáhl ocas mezi nohy a zmizel mezi stromy.
Utekl.

Muhehehehe, tohle bude těžko vysvětlovat.

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek