Blesk
Povídky - Harry Potter


Za komentáře moc moc děkuju: Midnight, niki, Sally, Telcotar, Zuzule, lenshe95, Snapee, denice, Charli a Katie 11. Děkuji za každý slovo, který napíšete! :)


4. Po uši

… hierarchie smečky vlkodlaka je velmi podobná smečce vlčí. Pokud se vlkodlaci rozhodnou žít ve smečce, probíhají pravidelné boje o pozici alfa samce, který se stává i mimo úplňky vůdčí osobností. Zbylí samci pak zakládají páry se samicemi, které nebyly vybrány alfa samcem.
V čele celé smečky je alfa vlk a vlčice, kteří tvoří alfa pár. Jedinec alfa ne vždy vede lov nebo jde v čele smečky, ale vždy požívá úctu ostatních členů smečky. Na rozdíl od vlčí smečky mají i ostatní páry právo se pářit a rozmnožovat. Alfa pár má však právo rozhodovat o struktuře ostatních párů.

„Cože?“ vydechla Alice zděšeně a přitáhla si knihu blíž k sobě. To mi jako někdo bude kecat do toho, s kým vržu? proběhlo jí hlavou zděšeně.
K tomuto zasahování však dochází většinou pouze v případech divokých vlkodlačích smeček. Zásahy alfa páru většinou přicházejí v případě, že je jeden z páru nežádoucí.
Stejně jako u vlků, tvoří i vlkodlaci trvalé páry, a to v obou podobách. Pokud dojde ke spojovacímu rituálu, je možné pár rozloučit pouze trvalým oddělením nebo eliminací jednoho z členů. Tento svazek je mnohdy celoživotní…

„Cože?!“
„Co to čteš?“
Alice zvedla oči od knížky a podívala se přes obal na Hermionu, která právě koleny leštila podlahu na ošetřovně. Skřípala zuby, takže to asi nebude jen o leštění.
„V kůži vlkodlaka. Půjčil mi to Lupin, prý to je jedna z mála knih, které se alespoň trochu blíží realitě a není to jen snůška nesmyslů.“ Jako například věta, že čekání na úplněk může být úporné. To je tedy velmi chabě řečeno, do východu měsíce zbývalo pár hodin a její smysly byly natolik zostřené, že snad slyšela oxidaci lektvarů na poličkách.
„Tohle neznám,“ vykoukla Hermiona zpoza stolu. „Je to zajímavý?“
„Poměrně jo. Věděla jsi třeba, že vlkodlaci si vybírají partnery podle vůně? A mají celoživotního partnera? To mě docela děsí.“ Sakra mě to děsí. „Chápeš? To bych už měla v životě jen jednoho chlapa!“
Jako bych jich doteď měla zástupy.
I Hermiona sebou trhla, pokusila se však zachovat dekorum. „Netuším, kolik je na tom pravdy,“ ozvalo se zpod lůžka a to šustění punčocháčů o podlahu Alici lezlo na nervy. Lupin jí sice říkal, že se má začít trénovat ve vyostřování a potlačování smyslových vjemů, ale když ty silonky vrzaly jak nehty po tabuli.
„Co hledáš?“ zeptala se v naději, že se ta hrozná kolena na chvíli zastaví.
„Ztratila jsem náušnici. Byla po babičce.“ Hlas přetékal smutkem a vztekem. A srdce jí u toho poskočilo, v krku se hromadila hrouda svádějící k slzám.
„Kdes ji ztratila?“
„To kdybych věděla. Nevím kdy ani kde. Sakra! Neměla jsem je vůbec nosit.“
„Chceš pomoci?“ možná by si u toho procvičila zrak, i když kolena jí bolela jen myšlenkou na blížící se přeměnu, nemusela u toho ještě lézt po čtyřech.
„Ne, to je dobrý,“ vzdychla Hermiona a vylezla zpoza stolu.
Alice svěsila ramena a podívala se na knihu. Jeden chlap do konce života! U Merlina, vždyť za tím měla jen dva, to přeci nebylo fér! „I když třeba to jsou jen plky. Popis transformace se ani zdaleka neblíží tomu, jak strašné to je,“ klidnila sama sebe.
„Řekla bych, že něco podobného asi nedokáže popsat nikdo.“ Hermiona se skrčila pod další postele a zmizela pod nimi.
Aliciny uši zaregistrovaly blížící se kroky a potom skřípot dveří. Ou! Měl by je někdo promazat. Odvrátila tvář, ale bylinky, měď a zvláštní hutná vůně, to mohl být jedině Snape. A také trochu krve, nejspíš pozůstatek z ran, které mu zůstaly poté, co ho Hermiona s Remusem našli prošpikovaného u oné prostitutky. Naštěstí si Alice uvědomila, že ji tenhle pach staré sražené krve nikterak nepřitahuje. Takže z ní nekrofilní vlkodlak nejspíše nebude.
Snape se zastavil kousek od nich a jeho srdce se podivně rozbušilo.
Změřila si ho pohledem, nasála jeho vůni i barvu kůže a trochu se zamračila. Lehká červeň v jeho tváři a silnější vůně jeho feromonů, ale proč to?
„Hledáte ztracenou nevinnost, slečno Grangerová?“
Alice zvedla oči. On ji vážně čuměl na zadek? To proto se mu tak rozbušilo srdce…?
„Ne, proč?“ ozvalo se zpod postele, ale zvláštní… hlas měla posazený jinak, než když mluvila s Alicí. Na trochu nižší hlavě, svádivé hladině.
Alice se zamračila.
„Kdybych ji hledala, vím, že jsem ji nechala u vás.“
„U mě?“ podivil se na oko Snape, ale jeho oči nesklouzaly z oblých křivek vyčuhujících zpod postele. Vzduch okolo dokonce naplnila další vůně, vzrušení. „Tak to si ji koukejte vzít zpátky, nejsem žádná úschovna.“
„Nebojte, jen co najdu ztracené mládí, stavím se i pro nevinnost.“
„Ztracené mládí? Děláte si snad vrásky?“ nadhodil, než si všiml upřeného pohledu mladé vlkodlačice. Lehce si odkašlal a popadl ze stolu lektvar. „Výborně, když najdete i moje mládí, tak vám možná i poděkuji.“ A byl pryč.
„Tak hluboko rozhodně kopat nebudu,“ ozvalo se zpod postele tlumeně, zatímco Alice marně hledala válející se bradu. „Zdálo se mi to, nebo jsi právě flirtovala se Snapeem?“
„Neflirtovala, jen vyměňovala názory,“ odvětila Hermiona klidně.
„Tohle bylo flirtování!“ stála si za svým nosem. Tvoje hormony mluví dost jasně!
„Oh, když myslíš. Jen doufám, že si toho Snape nevšiml, ještě by mě mohl pozvat třeba na romantickou večeři na břehu řeky.“ A zmizela pod dalším stolem.
Alice se nepřestávala divit, co se všechno dalo zjistit z obyčejné vůně lidského těla. Když u sebe po setkání v kuchyni našla několik knih se stručným vzkazem, že by jí to mohlo pomoci pochopit, co se s ní děje, protočila oči. To poslední, co potřebovala, byla povinná literatura. Hmátla po nejtenčí knížečce, vypadala spíše jako sešit s poznámkami, a s nechutí ji otevřela. Zavírala ji až o čtyři hodiny později, když už písmenka hrála s jejíma očima na schovávanou a ona upadla do tvrdého spánku. Autor v knížce rozebíral cvičení, jak žít s bláznícími smysly a nepřijít při tom o rozum.
Vlastně byla vděčná za Ústředí a za spousty courajících se lidí, ze kterých si mohla udělat pokusné králíky. Seděla na schodišti a každého, kdo šel kolem zkoumala. Jeho dech, jeho hlas, bušení srdce, vrzání kloubů a šustění oblečení. Pokoušela se podle dechu poznat rozpoložení a podle cinkání obsah kapes.
První dny nenáviděla sama sebe, nebyla schopna rozeznat kroky od kapajícího kohoutku v koupelně, ale díky cvičením z knížky i trpělivosti se přibližovala k vítězství. Stále ještě měla stavy, kdy si nebyla jistá sama sebou, ale i malý krok byl skokem k vítězství.
I díky tomu se byla schopná alespoň na čas vrátit do tábora, aniž by jí desítky spolužáků nedoháněli k šílenství.
„Líbí se ti.“
„Cože?“ vystrčila Hermiona hlavu tentokrát z kotlíku, k pavučinám ve vlasech se přidalo trochu mouru.
Alice se nadechla, že jí svoje tvrzení zopakuje, ale potom si uvědomila, že to možná není dobrý nápad. Třeba se jí to zdálo, neměla pro to žádné důkazy, tak raději mlčela. „Ale nic.“ Místo toho se ponořila hlouběji do stránek, které by ji mohly prozradit, jak je to s tím výběrem podle pachu. O téhle zajímavosti z vlkodlačího světa se tam však nenacházelo víc, než jen drobná zmínka.
Zaklela.
A potom vytřeštila oči. Chřípí jí naplnila lahodná vůně. Jako krvavý steak, jako čerstvě posekaná tráva, jako právě natřená omítka, jako roztékající se vanilková zmrzlina, jako čerstvě upražená káva.
Sladká, lahodná, lákavá.
A zcela nevhodná.
To totiž Jessica, jejich drobná kamarádka se právě natahovala do police pro lektvar na popáleniny a vyvolala v ní tuhle hormonální bouři. To z ní volala každá buňka jejího lákavého těla, to ona rozdráždila mladé vlkodlačici všechny smysly.
Chtěla ji!
Strašně!
Alice vytřeštila oči. Mohlo se snad stát, aby… aby…
„Alic´, je ti něco?“
Nebyla schopná slova, jen ta myšlenka se zdála být příliš děsivou. „Musím jít!“ odhodila knihu stranou a vyběhla z ošetřovny. A přímo do chatky, kde měla strávit nastávající úplněk, protože tam za ní nikdo nepůjde.
Holku!
Pochodovala sem tam, její mozek bzučící zděšením i rostoucí trávou pod podlahou. Její vlkodlačí smysly si snad vybraly za partnera HOLKU!
„Ale já nejsem sakra lesba!“ rozkřikla se naštvaná sama na sebe a vrazila pěst do tvrdého dřeva stěn. Dřevo zapraštělo, ale drželo, stejně jako její kosti. Klouby sice pulzovaly, ale úleva v podobě palčivé bolesti se nedostavila. I tak se schoulila na podlahu a rozbrečela se. Nikdy by nevěřila, že z ní přeměna ve vlkodlaka udělá lesbičku!
Co přijde pak?
A sakra, to musel mít Lupin tak dobrou náladu? Vpochodoval si to dovnitř očividně spokojený sám se sebou, zatímco Snape, který je tam právě nechal, byl z nějakého důvodu zcela vykolejený.
„Dobrý večer,“ pozdravil Lupin, ale odpovědi se nedočkal. „Alice, je vám něco? Alice…?“
Nereagovala. A on už nedostal příležitost se vyptávat více.
Přeměna si našla cestu jejími útrobami.
O půl hodiny později, během které se stihla přeměnit i téměř zakousnout Lupina, ji přemáhala únava a deprese. Právě zjistila, že ji nejspíš přitahovala kamarádka, bezdůvodně vyjela na svého společníka, měla depresi a chtěla umřít.
A on ji přesto nenechal na pokoji!
„Běž pryč,“ kňukla. Ať jdou všichni pryč, celý tenhle zavšivený svět! Právě ho skoro zakousla a sama netušila proč, tak se k ní může chovat jako by nic?
„Nic se nestalo.“
„Skoro jsem na tebe zaútočila,“ zaúpěla, než si schovala hlavu pod tlapy.
Zabořil jí čumák do srsti a lehce foukl. „Nebreč, mládě.“
Mládě. Nejdřív to oslovení nenáviděla, ale teď… vždycky když ji tak oslovil měla pocit, že je všechno dobře, že jí nic nehrozí. Že ji ochrání. A když ji k tomu jemně hladil čumákem, měla chuť se stulit do té voňavé srsti a na všechno zapomenout.
„Nenávidím úplňky,“ zakňučela nakonec.
„To už budeš asi navždycky. Ale můžeš ho zahnat.“
Odfrkla si. „A jak asi?“
„Běž pryyyyyyyyyyyč,“ vydal táhlý zvuk.
„A to pomůže?“
„Tak to zkus. Pokus se ho zahnat. Běž pryyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyč…“
Chvíli váhala, ale nakonec se rozhodla ho napodobit. „Běž pryyyyyyyyyyyyyyyyyyč…“ Věděla, že to je nesmysl, ale kdesi uvnitř doufala, že s měsícem, který k ránu zmizí, se rozplynou i všechny její starosti. Všechny obavy, bolest a strach ze sebe samé. „Běž pryyyyč!“ vyla táhle na to bledé prokletí a vůbec si nevšímala upřeného pohledu jantarových očí, které ji sledovaly se zaujetím a touhou.

***

Remus zamračeně hleděl na poloprázdnou stránku.
Už dobrou hodinu zíral na prázdný kus papíru a marně se pokoušel sesumírovat myšlenky, které by vystihovaly uplynulý úplněk. Už před několika lety začal sepisovat všechny své poznatky ohledně lykantropie. Vlastně mu to poradil Severus, který potřeboval znát všechny změny jeho vlkodlačího já po požití lektvaru. A tak v tom Remus pokračoval a dle Alicina zhltnutí jeho prvního poznámkového sešitu, úspěšně.
Alice.
Jeho myšlenky se stále častěji stáčely k oné dívce. Pokoušel si je zakazovat, za to, co jí udělal, na to neměl právo, ale to se snadněji říkalo, než dělalo. A když zjistil, že poslední tři stránky napsal v podstatě jen o tom, jak se její srst leskla a žhnuly oči, když vyla na měsíc, naštvaně se snažil vyrvat stránky i kus svého srdce.
„Kozle!“ zanadával si. „Žádný vlkodlak, ale kozel! Starý, nadržený kozel!“
Ale copak mohl za to, že jeho nos mohl zbláznit, jen co ji ucítil? A proč si musel vybrat zrovna ji? Proč zrovna holku, který zvrtal život? Proč…?!
„Ehm… dobrý den. Neruším?“
Trhl sebou a chvíli snad i myslel, že má přeludy. Zachoval si však dekórum a věnoval dívce úsměv. „Samozřejmě, Alice, pojďte dál.“
„Profesorka McGonagallová říkala, že budete tady.“
„Ano, to víte. Papírování,“ usmál se na ni a pokusil se skrýt jak své poznámky, tak vlastní bouřlivé rozpoložení. „Posadíte se?“
„Ne, děkuji, nebudu vás dlouho obtěžovat.“
Jen klidně obtěžuj... Sakra, Lupine, mlč! „Neobtěžujete. Říkal jsem vám, že ta kniha je poměrně stará. Patnáct let je patnáct let. Bohužel od doby, co se začal používat vlkodlačí lektvar ještě nevyšla žádná kniha, která by se tím nějak víc zabývala. I když znám pár studentů, kteří by se tím chtěli zabývat. Bohužel… vlkodlačí téma není to, za které byste získala Merlinův řád.“
Ano, knihy, to bylo přesně téma, které potřeboval. Společné a přesto dostatečně neutrální, aby odvedlo jeho pozornost z nebezpečných vod.
„Kdy vlastně vytvořili Vlkodlačí lektvar? Tady psali, že brzy už bude na trhu.“
Remus se hořce usmál. Velmi dobře si pamatoval na dobu bez lektvaru, kdy jedinou záchrannou sítí byli jeho přátelé. A poté na tu strašnou dobu testování. No tak, pochlub se, žes byl mezi testujícími. Pochlub se, že jsi hrdina! Kušuj, kruci!
„Profesor Snape se podílel na vývoji vlkodlačího lektvaru?“
„Spíš na jeho dopilování. A mám neblahé tušení, že k tomu byl donucen ředitelem Brumbálem.“
„Tak to bych mu měla asi taky poděkovat.“
Mně můžeš taky, proběhlo mu hlavou a za tu myšlenku měl chuť si nafackovat. „To bych nedoporučoval, Severus není osoba, která ráda přijímá vděk.“
V místnosti nestalo nepříjemné ticho a Remus věděl, že buď najdou nové téma, nebo se rozejdou. Sám však nevěděl, co chce víc.
„V jedné kapitole je napsáno, že si vlkodlaci vybírají druha na celý život a taky… že…“ Ano, a nejhorší je, když si vybere někoho, koho nemůže mít, pevněji sevřel hranu stolu, tohle ho stálo hodně sebeovládání. Sledoval její nervozitu a rozhodl se jí raději pomoci. „Vybrat si druha, neznamená, že budete mít v životě už jen jednu známost,“ usmál se na ni Remus. Chápal, že pro dívku jejího věku to musí být trochu děsivé, „znamená to pouze, že pokud se svým druhem projdou něčím, co by se dalo nazvat sňatkem, tak se potom už nedokáže vdát znovu.“
„Aha,“ přikývla. Očividně se jí ulevilo. „Je tam také napsáno, že si vlkodlaci vybírají podle pachu.“
Ano, to právě teď řeším. Řešil a nevnímal. Jen jedním uchem vnímal její obavu z toho, že se její touha obrátila k Jessice. Pobavení i vteřina žárlivosti. „Alice, dovolte mi vás ujistit, že se o svojí orientaci nemusí nikterak obávat. Vaše kamarádka vám voní ze zcela jiného důvodu. Velmi brzy zjistíte, že váš čich dokáže rozeznat nejen čistý lidský pach, ale také hormony, kterou jsou vydávány při lidských aktivitách jako je sport, práce… sex, ale také ve chvílích, kdy je muž například vzrušený. U žen poznáte, jaké období v měsíci právě mají…“
Postřehl, jak pevněji stáhla nohy a snad si ani neuvědomila, že tím ještě zintenzivněla vůni ve svém okolí. Merline, ona má plodné dny. Poznání projelo mozkem až do klína, kde se pečlivě usídlilo, zaťal prsty u nohou i zuby. A tiše doufal, že se Alice ještě nenaučila rozpoznávat vzrušený pach.
„Merline! Ona je… těhotná?“
„Radím vám, pokud něco podobného zjistíte, nechte si to pro sebe. A ještě… neříkejte to Severusovi. Nechci, aby to dítě připravil o dřív, než se vůbec narodí.“
Ušklíbla se. Ne, usmála se na něj tím nádherným úsměvem a jemu se sevřel žaludek. Jakmile pak za ní zaklaply dveře, ozval se dutý náraz jeho hlavy na desku stolu. „Merline, za co?!“ zavyl. A nepotřeboval k tomu ani úplněk.

Remusek nám v tom pěkně lítá. A to nás ještě příště čekají Vánoce a s nimi... no, uvidíme. :-P

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek