Blesk
Povídky - Harry Potter



Za komentíky moc děkuju Zuzule, lenshe95, Beltrix, Katie11 a Snapee. :) Díky vám moc, holky!

3. Rare

„Oh, Remusi, výborně… říkala jsem si, kam ses ztratil,“ usmála se na něho Pomney, když se přiloudal na ošetřovnu. Po tolika úplňcích už ráno nepotřeboval plnou péči, zvláště od doby vylepšeného vlkodlačího lektvaru, ale spíše spánek a silnou kávu. To druhé si dal v jídelně, pro to první si přišel sem. A taky zkontrolovat Alici, nad kterou se ošetřovatelka právě skláněla. „Posaď se, hned se na tebe podívám.“
„Nepotřebuji, jsem v pořádku.“
„Bez námitek.“
Zvedl obočí. „Odkdy mě kontroluješ po každém úplňku?“ podivil se.
„Od doby, co ho netrávíš sám. Minule tě pěkně zřídila.“
Měl chuť odseknout, že vypadal rozhodně i hůř, ale nakonec mlčel. Jen sklouzl pohledem na dívku splývající s postelí. „Jak je na tom?“
Pomney si povzdechla, to bylo vždy špatné znamení. „Fyzicky dobře. Lektvar na ni očividně zapůsobil velmi dobře. Zatím jsem ani neobjevila degenerativní změny. Pokud se neobjeví do čtyř měsíců, bude mít důvod slavit.“
Přikývl. Degenerativní změny si odnese mnoho vlkodlaků. Pokřivenou tvář, vyčnívající kosti, odumírání buněk. I proto mnoho vlkodlaků vypadalo hrozně i během svých nejlepších let. On si vysloužil degeneraci chrupavek. Osteoporóza od třiceti nebyla žádná výhra. Ale žít se s tím dalo.
„A dál?“
„Je velmi unavená. Její tělo si na to ještě nezvyklo.“
„A ještě dlouho nezvykne.“
„I když, pokud měl Severus pravdu, a nová verze lektvaru zabere, mohl by se dopad proměn výrazně eliminovat.“
„Tak co je špatně?“ Stále čekal na to „ale“ a děsilo ho, že krouží kolem jako sup nad mršinou.
„Její psychika mi dělá starosti.“
To i mě. „Nemůžeš čekat, že tu bude nadšeně poskakovat.“
„Jsou to dva měsíce,“ připomněla mu jemně. „Kritické období. Mozek se podobnými událostmi nevypořádává hned, trvá mu nějakou dobu, než danou skutečnost přijme. Dva až tři měsíce jsou tím nejkritičtějším obdobím.“
„Což znamená…?“
„Že v tomto období je největší procento sebevražd.“
Složil hlavu do dlaní, děsil se na to tělo v pokrývkách byť jen pohledět. Ano, věděl, že je na tom dívka špatně, ale… sebevražda? Copak on o ní někdy uvažoval? Jistě, milionkrát, ale vždycky jako… eventualita, ne jako budoucnost.
„Tys měl výhodu v tom,“ pokračovala žena, „že se ti to stalo jako dítěti. Tvoje tělo i mysl se s tím dokázali vypořádat díky mnohem větší adaptaci. Jenže na to je Alice už příliš… velká.“
„Co tím chceš říci?“
„Nesmí zůstat sama. Ale všechny její přátelé, ona… odhání je. Včera jsem ji viděla, jak na ně křičí a dost nevybíravě je posílá pryč.“ Ač to, co slyšela, rozhodně nepatřilo do slovníku mladé dívky, zněl hlas vrchní ošetřovatelky spíše smutně.
„Má strach, že jim ublíží, proto.“
„Prosím?“ nechápala.
Povzdechl si, o těhlech věcech strašně nerad mluvil. „Okolo úplňku se naše smysly natolik zbystří, že jsme schopni slyšet lidskou krev. Mimo jiného. Myslím si, že proto je Alice odhání, děsí se sama sebe.“
„To mě nenapadlo.“
Pokrčil rameny. „To napadne málokoho. Proč by taky, když to nikdo jiný nezažil.“
„Ale ty ano.“
„Já jsem ten poslední, koho by chtěla vidět.“
„Ale jsi taky jediný, kdo jí může vysvětlit, co se s ní děje.“
Remus zaúpěl. Marně se pral s únavou, oči se mu klížily, kofein mu v žilách snad sám usnul a on tu má řešit znovu totéž. „Vy jste se domluvily? Poppy, ani nevíš, jak rád bych jí pomohl, ale vy musíte pochopit, že já jsem ta zrůda, která jí tohle všechno způsobila. A pár dobrých rad to nespraví.“
Otevřela pusu, že na něho vrhne protiargument, ale nakonec se k tomu neodhodlala. Žádný jí totiž nenapadl. „Tak mi alespoň poraď, co mám dělat?“
Co jí na to měl odpovědět? „Možná by nebylo od věci přesunout ji na Ústředí.“
„Myslíš, že je okolí nebezpečná?“
„To ani ne, ale… možná by jí prospělo pár dní bez zbytečné šumící krve v okolí. Alespoň, než se naučí věřit sama sobě.“
Vrchní ošetřovatelka jen přikývla. „Uvidím, co se dá dělat. A teď… lehnout!“
Remus si povzdechl a nechal se vyšetřit. Samozřejmě, že od začátku věděl, že u něho diagnostikuje únavu, sešlost kloubů a podvýživu, ale tak to bylo vždy. A tak jen spokojeně trávil léčivé odvary a užíval si chvilku klidu, než dovnitř vstoupilo mládí a protěž.
A sex.
Remus sebou trhl, když mu chřípí naplnila ta silná vůně dráždící jeho smysly. Tu vůni znal a věděl až příliš jasně, odkud. To ze Snapea přímo odkapávala tahle esence a křičela na všechny v okolí, jak moc si užíval.
A v tu chvíli dovnitř vešla Hermiona. Rozlámaná a rozcuchaná.
Vlkodlakovi zacukaly koutky. Snad by měl být i překvapený, i když… nebyl. Někde uvnitř to snad už věděl. „Severus někam vystřelil,“ odpověděl jí. „Neptej se mě kam. To vážně netuším, ale zdál se, že ho něco… naštvalo, nebo… rozhodilo.“
Jestli jsi děvče jen z poloviny tak divoká, jako byl Severus utahaný, tak se není co divit, pomyslel si. Rozhodně by nikdy neřekl, že tahle drobná dívka dokáže zkrotit divokého dravce, jakým Snape bezesporu byl, ale… zřejmě se jí to dařilo.
Hermiona se zatvářila nejistě. Skousla si spodní ret.
„Neboj, on se ukáže. Severus se o sebe dokáže postarat.“
Přikývla, co jiného jí zbývalo.
„A mimochodem Hermiono, strašně zvláštně voníš. Nový parfém?“

***

Zírala do stropu a čekala.
Nic jiného už jí nezbývalo, když se její život scvrkl na čtyři zdi a jednu postel. Alice si nedělala iluze, věděla, proč ji přemístili na Ústředí. Tolik štráchů by neprováděli jen proto, aby se cítila lépe, jak se jí snažili namluvit. Ne, ne… udali ji. Určitě ji udali, a proto ji přesunuli sem, aby nemohla utéci.
Neopouštěj dům, řekli jí a ona už vlastně ani nechtěla. Zírala do stropu a čekala, až si pro ni přijdou z Ministerstva a eliminují ji.
Tak to přeci skončí, ne?
Netušila, jestli uplynul den, dva a nebo týden. Lidé procházeli dveřmi sem a tam, občas za sebou zanechali kus jídla nebo nezodpovězenou otázku, ale jí to vrásky nedělalo. Smířila se.
Tak kde jsou? To čekání už jí skutečně lezlo na mozek. Zvenčí sem dolehlo zavrčení vzdáleného automobilu a reflektory osvítili místnost, než světlo proběhlo pokojem a opět zmizelo.
Možná čekají, jestli přijde sama?
Cokoliv je lepší než tohle dějové vakuum. Opatrně natáhla ruku po klice a stiskla. K jejímu překvapení dveře povolily a propustily ji na chodbu. Panovala tma. Ticho ne, to nezažila už pár měsíců. Slyšela vzdálené pochrápávání i postele úpící pod těly spáčů, vítr brouzdající se pod došky a snad i červotoče v podlaze.
Její pozornost však upoutalo něco jiného, zvláštní nasládlá, lákavá vůně.
Maso.
Ale tohle nebylo to děsivé, živé maso, které stále ještě chodilo a velmi často neslo jména, ale jiné a přesto stejně lákavé. Potichounku sešla až dolů a nakoukla do kuchyně, odkud se ta vůně linula.
Lupin ji překvapil, i když si zpětně uvědomila, že ho měla poznat. Podle nosu i podle toho broukání, které si mumlal pod nos, zatímco na prskající pánev házel pořádný flák masa. To proto ta vůně.
Čerstvé, stále trochu krvavé maso naložené jen v lesním koření jí lákalo a svíralo žaludek, a to i přesto, že její stravu po většinu času tvořily obilniny a zelenina. Nikdy příliš neholdovala těmto kupám bílkovin… šťavnatým, voňavým, lákavým…
Ne, musela pryč!
„Nemusíte odcházet.“
Trhla sebou. Jak o ní věděl? Oh, jistě… jak asi?
Otočila se zpátky a uvažovala, co podotknout. Také si ho prvně dovolila prohlédnout. Vždy ho vídala jen v hábitu (nebo nahého), ale nikdo v tom neformálním oděvu, co ho právě zdobil. Tmavé kalhoty a k nim jen světlá košile s vyhrnutými rukávy. Prosté, ležérní a rozhodně slušivé.
„Tedy, chápu, že jsem asi ten poslední, po jehož společnosti toužíte, ale možná mě shledáte příjemnějším, než čtyři holé zdi.“ Doufám.
„Ehm… nevím, jestli mám povoleno opouštět pokoj,“ špitla.
„Opouštět pokoj?“ zvedl obočí. „Alice, nikdo vás tam nedrží.“
„Řekli mi, že nemám opouštět dům.“
„Ano, okolí je nebezpečné. Skupiny Smrtijedů. Hledají to tu.“
Ano, věděla cosi o utajení a Fideliově zaklínadlu, ale do detailů ji nikdo nezasvětil. „Takže… si pro mě nepřijdou?... Z ministerstva.“
Zíral na ni a snad i zapomněl na maso poskakující po pánvičce. „Vy si myslíte, že jsme vás udali?“ nevěřil vlastním uším.
Jen pokrčila rameny. „No… přemístili mě sem a… v podstatě mi neřekli proč a…“
„Na moji žádost.“ Sevřel se mu žaludek. On ji chtěl chránit a místo tomu její psychice ještě více přitížil. Myslela si, že ji odepsali jako rozbitou židli. A nejhorší bylo, že se s tím nejspíš už i smířila.
„Proč?“
„Myslel jsem si, že vám pomůže, když nebudete… v pokušení. Pohybuji se v táboře poměrně často a vím, jak mnoho podnětů tam jeden dostane. Zvláště, když se tomu ještě nedokážete bránit. Vím, jaké to je slyšet volat krev svých přátel. Jak děsivé.“
Objala se rukama, naskočila jí husí kůže. „Raději půjdu…“
„To můžete…,“
Jeho hlas ji zastavil na chodbě, slyšela ho, i když nemohl mluvit hlasitěji než šeptem. A očividně se ji vůbec nesnažil zastavit.
„… ale ten pokoj tam nahoře vaše problémy nevyřeší.“
Naštvalo ji to. „A vy snad ano?“ vrátila se k němu.
„Ne,“ řekl prostě a s dvěma talíři plnými masa vypadal trochu komicky. „To si můžete vyřešit jen vy sama.“
„Jak?“
„Jako první bych vám doporučil se pořádně najíst,“ položil na svůt k prázdné židli talíř, na kterém se skvěl ohromný kus lehce ogrilovaného masa.
„Nemám hlad,“ odsekla. „A maso nejím.“ Jako na potvoru se její žaludek zkroutil na protest nad tou lží a hrdlo se stálo, jak musela polknout sbíhající se sliny.
Remus se ušklíbl. „Vaše tělo si myslí něco jiného.“
„Nehodlám poslouchat, co ji moje zvrácený tělo myslí!“ rozkřikla se do očí se jí nahrnuly slzy. Naštvání a zoufalství. Nikdy maso příliš nejedla, tak proč se jí při pohledu na nůž, jak zajíždí do toho krvavého steaku, kroutil žaludek žádostivostí.
„Dělejte, jak myslíte, ale pokud mi dovolíte byť jen jedinou radu, nepokoušejte se vlka v sobě udusit. Nepodaří se vám to.“
Rozběhla se z kuchyně pryč. Co čekal? Že mu začne děkovat za to, že jí chrstnul do ksichtu pravdu? Že prostě bude žrát maso a chovat se jako zvíře, i když to z duše nenávidí?
Doběhla na vrch prvního schodiště, kde se posadila do klubíčka a složila hlavu na kolena. Strašně toužila brečet, jenže měla pocit, že už to ani nejde. A hlavně nechtěla zpátky do toho zablešeného pokoje.
Copak tohle byl nějaký život?
Cosi ji šťouchlo do ruky.
Vyděšeně se podívala, ale zjistila, že je to jen její talíř, který se vznášel ve vzduchu. A pomalu se jí snáší do klína.
„Najezte se,“ ozvalo se zespod schodiště. Stál tam a hleděl za ní, v očích cosi, co nedokázala identifikovat. „Vlka musíte pravidelně krmit, jinak vás rozsápe.“

***

Složil se na své místo za stolem, ale do jídla se nepustil. Ačkoliv se na tuhle hostinu, kterou plánoval už mnoho měsíců, těšil, jeho smysly teď řešily něco zcela jiného. Špicloval uši, jestli nezaslechne vrzání schodů, jedno jakým směrem.
Vrz… vrz…
Váhala.
Vrz… vrz…
Krok nahoru.
A potom ticho. Než se její kroky začaly za hudby starého dřeva přibližovat. Usmál se pro sebe, už tohle musel považovat za malé vítězství.
Natáhl se pro příbor a pustil se do té výborné hostiny, než vychladne. Nemusel ani zvedat hlavu, aby poznal okamžik, kdy překročila práh.
„Nemám příbor,“ špitla.
„Moje chyba.“ Kývl na místo vedle sebe, kdy na hromádce ležely i patřičné nástroje. „Prosím.“ Sám ji nechal vybrat, jestli jen odejde, nebo se k němu přidá. Sebrala vidličku a nůž a poté se pomalu sesunula na židli.
„Dobrou chuť.“
„Dobrou,“ vrátila mu jeho přání, ale do jídla se nepustila. Místo toho hleděla na steak, kdyby čekala, že ji schramstne dřív, než ona jeho.
„To jídlo není váš nepřítel,“ upozornil ji jemně, když v něm zmizela půlka hostiny, zatímco ona na tu svoji jen hleděla.
„Nikdy jsem neměla ráda maso,“ přiznala se. „Máma mi říkala, že ho musím jíst alespoň trochu, dokud nevyrostu, ale… nikdy jsem po něm nijak neprahla.“
„A teď vás děsí pocit, že se zblázníte, jestli ho nebudete mít,“ doplnil ji. „To se bohužel stává. Vím, že jedna z mých známých měla podobný problém v těhotenství. Nejedla vůbec růžičkovou kapustu, nenáviděl ji, ale v prvním trimestru neměla chuť skoro na nic jiného. Tvrdila mi, že se hnusí sama sobě,“ pokusil se o vtip.
„Jenže mě to po třech měsících nepřejde,“ upozornila ho víc útočně, než chtěla. Sama netušila, proč je na něj hnusná, stále z něho měla respekt, krotila ruku, aby si neohmatávala drobné jizvičky na krku, ale přesto logicky věděla, že jí nikdy nechtěl ublížit.
„Ne, to ne,“ přiznal a v duchu si vynadal, že ji možná měl nechat odejít. „Ale nemusíte se bát, pokud vlka nakrmíte přibližně tak jednou za měsíc, po zbytek dní se můžete živit podle sebe.“
„Proč tomu tak říkáte?“
„Jak?“
„Vlk.“
„Protože to tak je, máte v sobě část vlka.“
„Zvířete.“
„Každý má v sobě kus zvířete, vyvinuli jsme se z opic. Tedy většina, na některé to stále ještě čeká. Mít v sobě další podstatu, není špatné. Mnoho z nás má v sobě skryto svoje horší já a je jen otázka, jestli ho vypustí ven, nebo ne. Úděl nás, vlkodlaků, je v tom, že my tu podstatu ven pouštět musíme. Ale neznamená to, že když se jednou za měsíc proměníte ve zvíře, tak zvířetem jste.“ Odmlčel se. „Ty změny, které cítíte, jsou možná nepříjemné, ale nemění to zcela nic na tom, kým doopravdy jste. Uvnitř budete pořád Alice a nic na tom nezmění fakt, že si jednou za měsíc dáte pořádnou flákotu masa,“ mluvil na ni pomalu a naléhavě, dokud byla ochotná poslouchat. „Jenom se prosím nesnažte tvářit, že se nic nestalo. Pokud budete vlka neustále zatlačovat do pozadí, najde si cestu, jak se dostat ven. A potom začne běsnit.“
Zvedla k němu vyděšené očí, leskly se slzami.
„Drobné ústupky, pár výletů do přírody, občas porce masa a během úplňku… dobře, jednu noc pod jeho vlivem. Pokud se s ním naučíte vycházet, dá vám víc, než pokud se budete tvářit, že není.“
Otřela si slzy hřbetem ruky, i když tím je spíš rozkutálela na všechny strany. Nechtěla před ním brečet jako malá holka, ale ten jeho uklidňující otcovský tón přímo sváděl k tomu se schoulit a nechat se hladit. Něco, co její vlastní otec neudělal.
„Co jste musel udělat vy?“
„Prosím?“
„Čeho jste se musel vzdát, když vás… když se vám to stalo.“
Prchavý úsměv, bolestivý. „To nedokáži říci. Bylo mi šest.“
Zalapala po dechu. Samozřejmě že věděla, že i Lupina musel kdysi někdo pokousat, ale nějak ji nikdy nenapadlo se zaobírat tím, kdy se to stalo. A že i on mohl být jen malým zoufalým dítětem.
„Jak se… jak jste… Promiňte, nic mi do toho není.“
„Jak se to stalo? Hráli jsme si s kamarády v lese, měli jsme tam postavený domeček ve větvích a nějak jsme se zapomněli. Při cestě domů nás napadl vlkodlak. Pokousal nás. Mě s kamarádkou se podařilo utéct, ale ten třetí… Alex,“ dodal s bolestí v hlase, „zapadl do nějaké jámy a do rána vykrvácel. Pár dní na to zemřela i Paula, infekce. Já jediný jsem přežil, o pár dní později jsem se dozvěděl s jakou cenou.“
Slyšel, jak se jí rozbušilo srdce, jako kdyby to celé prožívala za něho. „A ten… kdo vám to udělal? Viděl jste ho ještě někdy?“
„Ano, díky němu jsem zjistil, že je ze mě vlkodlak. Přišel za mnou, když jsem si hrál před domem a ptal se mě, jestli se těším, jaká ze mě bude zrůda. Jestli se těším, až budu moci pomstít na ostatních. Nevěděl jsem, co to říká. Teprve otce to potom napadlo. Udělali mi testy a…“
„Chcete říci, že on se vám přišel vysmát? On věděl, co udělal?“
„Šedohřbet se nikdy netajil tím, že chce nakazit co nejvíce lidí.“
„Vy… vy znáte i jeho jméno?“ Zorničky rozšířila na doraz, zděšená z toho, co jí doléhalo k uším. Ona toužila nenávidět toho muže před sebou kvůli tomu, že ji shodou nešťastných událostí změnil život, a ani ve snu by ji nenapadlo, že mohou existovat zrůdy, které něco podobného udělají zcela záměrně. A dětem k tomu.
„Vy částečně také, je jedním z nejhledanějších Smrtijedů. Určitě ho najdete v seznamu lidí, na které je vypsaná odměna.“ Říkal to, jako kdyby jí oznamoval, kde najde povinnou literaturu na test. Copak k němu necítil žádnou zášť? „Určitě už to budete mít studené,“ poukázal na její natknutý talíř. „Chcete to přihřát?“
Trochu nechápala, jak může myslet na jídlo, ale kývla. „Nemohla bych ho dostat trochu míň krvavý?“
Věnoval ji jemný úsměv. „Udělám vám trochu víc propečený.“
„Ne… no… totiž… pokud byste ho měl vyhazovat, tak já ho sním.“
„Nebojte, vniveč určitě nepřijde,“ a nechal sklouznout jemné masíčko na vlastní talíř.

Měsíc nám začíná svítit na lepší časy. :)

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek