Blesk
Povídky - Harry Potter



2. Smíření

Alice nepřítomně hleděla na své palce u nohou. Připadalo jí, že nějak podivně vyrostly. A zkroutily se. Určitě jí zežloutly nehty. A byl to snad jediný následek její první vlkodlačí přeměny?
Od úplňku uběhly už tři dny a jí to připadalo jako tři vteřiny. Stále ještě cítila bolest a pálení ve většině těla, pod pokožkou jí pulzovaly svaly, o kterých neměla ani ponětí, že je má. Ruka se jí chtěla a Alice pochybovala, že bude ještě někdy schopna ji zvednout. Jestli vůbec bude ještě kdy chtít. Matně si vzpomínala na den těsně po úplňku. Probudila se zesláblá a dezorientovaná a jediné, co vnímala, byla Pomfreyová, která se ji jemně pokoušela vzbudit.
„Napijte se,“ strčila ji do ruky skleničku s vodou. Voda se zaleskla ve světle slunce a Alici to v tu chvíli připomnělo úplně jiný lesk. Záblesk zubů.
Ohromných.
Ostrých.
Útočných!
Vykřikla. A pustila skleničku.
Ruka jí automaticky vystřelila ke krku, kde nahmatala jemný obvaz, který pod sebou skrýval řadu drobných zranění, seřazených vedle sebe jako vojáci v zástupu. Nebo jako ostré zuby v něčí tlamě.
Krev!
Z krku se jí vydralo vzlyknutí.
Chci krev!
Zmatená z podivných záblesků vlkodlačí mysli se měla chuť schoulit do klubíčky a už se nikdy nikdy nerozmotat.
„Z toho si nic nedělejte,“ řekla jen ošetřovatelka a sklenici nechala zmizet.
Proč jen se svojí myslí nemohla udělat to samé.
S tou další sklenicí jí pomáhala ošetřovatelka, neuzvedla ani pitomý nápoj. A potom přišla kontrola. Každé kosti, každého kloubu, každé chrupavky. Když měla zvednout ruce nad hlavu, chtěly se jí, jako kdyby v nich držela metrákovou činku, když měla natáhnout nohy před sebe, ani se o to nepokoušela. Všechna síla padla na to, udržet se v sedě a bdělá.
„Vyšla jste z toho dobře,“ řekla nakonec Pomfreyová, když dokončila skenování celého těla. „Jen kůstky v nártu vám špatně srostly.“
Nechápavý pohled. To měla být dobrá zpráva?
„Mohla jste dopadnout i hůř.“
I líp, pomyslela si Alice, když jí ošetřovatelka kouzlem rozlámala špatně srostlé nártní kůstky a nechala je opět srůstat.
Ještě teď cítila to podivné brnění v prstech, jak se rovnaly na správné místo, a to od toho uběhly dva dny. Dva prospané, bolestivé dny. A ona netušila, kolik jich ještě dokáže zvládnout.
„Alice! Psali kluci!“ vtrhly dovnitř Ginny s Hermionou. „Ahoj všichni, tohle je dopis č.1,“ začala předčítat jejich zrzavá kamarádka, když se posadila vedle ní, ale zbytek slov Alici splýval v jakémsi podivném šumu. Místo toho sledovala, jak se mladé Weasleyové při čtení pohybuje hrtan. Nahoru a dolu, nádech a znovu. Krkavice hned vedle ohryzku si spokojeně tepala vlastním rytmem a neměla ani ponětí, jak strašně svádivá je. Zpívala krví a srdce do toho bilo do rytmu.
…buch, buch… buch, buch… buch…
„Co na to říkáš?“
Trhla sebou, vytržená z vlastního světa, který ji děsil. Na co to myslela? Co jí to napadlo? A proč vlastně?
Co se to s ní děje?!
„Hlavně, že jsou v pořádku,“ usmála se na ně Alice, i když její úsměv nepatřil k nejzářivějším. A nejspíš už nikdy patřit nebude.

***

Běžela lesem.
Sama.
Vyděšená.
Mezi stromy probleskovala matná záře. Sílící s každým jejím krokem kupředu.
Utíkala.
Netušila kam.
Netušila před kým.
Záře sílela. Ač se okolo v houštinách rozvalovala tma, zářivé oko nad lesem zářilo jako polední slunce. Matně a děsivě.
Měsíc.
A rostl.
A kulatil se.
„Néééé!“ vydralo se jí z krku zděšeně.
Měsíc se jí však jen vysmál. Zaoblil se do tvaru pravidelné koule a temnotu okolo proťal hlasitý smích. Ten smích se jí vysmíval, když každý jeho dotek zbavovala její kůži jemnosti, obaloval ji srstí a s každým dotekem toho matného světla se jí kosti kroutily a lámaly do zvířecí podoby.
A znovu a znovu, bez konce.
Jako kdyby se měsíc rozhodl, že už ji nikdy nepustí ze svého sevření a až do konce bytí se bude měnit do podoby bezcharakterního monstra.
„Aúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú!“
Vyla.
Bolestí.
Utrpením.
Touhou po krvi.
Do zorného pole se jí vetřely vlastní tlamy, obalené krvavým polštářem sladce vonící rudé tekutiny. Jen si slíznout. Chutná. Sladká. Teplá.
Ale odkud se…
Z hrdla se jí vydral děsivý výkřik, když se rozhlédla okolo sebe. Stála uprostřed tábora a kolem ní… těla. Už ani ne lidé, jen znetvořené trupy bez tváří a jmen.
Jen maso.
Krev.
Sladká.
Teplá.

„Ne!“ Alice se zděšeně posadila na své posteli, div se nepraštila o strop. Srdce se jí pokoušelo vystřelit z hrudníku, dechu se nedostávala, i když funěla jako matador. Stále se nacházela v táboře, i když ne na nádvoří. V její chatce, na horní palandě. Ostatní obyvatelky spaly v poklidu na svých polštářích a neměly ani ponětí, že v Alicině mysli byly právě rozervány na kusy bezejmenných kusů masa, chutných kusů masa…
Alici se zvedl žaludek.
Překotně seskočila z palandy, až si byla jistá, že si musela zlámat všechny prsty na pravé noze. Vlkodlačí kostra je však nečekaně pevná. Rychle, i když co nejtišeji vyběhla ven a zabořila hlavu do prvního křoví. Zvracela.
Zvedal se jí žaludek z ní samotné. Pamatovala si, jak si ve snu její zvířecí podoba libovala nad tím chutným masíčkem, které ještě před chvíli bylo jejími přáteli. Ale jak to? Vždyť ona taková přeci nebyla, nechtěla nikomu ublížit! To přeci nebyla ona!
Zoufalá dívka padla na kolena do chladné noční trávy a rozplakala se. Co jiného jí také zbývalo? Stala se z ní zrůda.
„Greenová?“
Lekla se, vůbec Snapea neslyšela přicházet. Což bylo co říci, měla pocit, že její uši slyší i trávu růst. Byla schopna zaslechnout věci, které nikdy slyšet nechtěla, vědět netoužila. Jeho kroky jí však unikly.
Se zděšením jí vyhrkly další slzy a ona se v další chvíli přistihla, jak svírá ten pevný kabátec a skrápí ho slzami. Nebyl z ní nadšený. Jako kdyby nestačilo, že se mu takhle před několika dny okolo krku vrhla Grangerová poté, co jí pod rukama zemřel John.
S povzdechem nechal paži pomalu klesnout na její záda a lehce ji poklepal. A znovu, když se nezdálo, že by to příliš pomohlo. „No tak… No tak, Greenová.“
„Já nemůžu,“ vzlykla. „Já už nemůžu.“
Plácání po zádech a snaha o nějaký smysluplný komentář, který by jí pomohl nebo mu alespoň pomohl se jí zbavit. Nebo přesunout zodpovědnost na někoho jiného. On nebyl psycholog, v otázkách duševního zdraví se nevyznal. A už vůbec se neorientoval v pochodech bláznivých ženských. Dosud třeba nechápal motivy mladé Grangerové, která už mu nějaký ten pátek zahřívala přikrývku.
„No tak… no tak, bude dobře. Co se stalo? Mám někoho zavolat? Nějakou z vašich kamarádek?“ snažil se najít vhodné východisko.
„Ne, ne…,“ vrtěla hlavou, „já je zabiju.“
Zamračil se. „Provedli vám snad něco?“ Věděl, že někteří jedinci mohou být vůči vlkodlakům zaujatí, ale popravdě netušil, kdo z dívčiných přátel, především z těch, co milovali Lupina jako svého guru, by se jí mohl vysmívat kvůli jejímu prokletí. Naštěstí jeho domněnku vyvrátila.
„Ne, jen… cítím je… pořád je kolem sebe cítím. Všechny… já… já… potřebuju… někoho…potřebuju…“ Hledala slova, i když smysl dlel někde jinde. A Severus měl naštěstí natolik dobrou průpravu, aby pochopil.
„Mám vám sehnat Lupina?“
„NE!“
Ta reakce ho zaskočila, snad i doufal, že ti dva by si mohli rozumět. Vrána k vráně sedá, ne? Dívčina vzpomínka na pokousání však zřejmě bylo silnější, než volání vlastního druhu.
„Ne, toho ne… u Merlina jeho ne!“ Oči se jí rozšířily zděšením, to poznal i v té tmě a podle zděšeného výrazu poznal, že se jí začíná zmocňovat panika.
„Klid, uklidněte se. Nezavolám ho, pokud nechcete. Uklidněte se!“ zatřásl jí rameny, když slova nepomáhala. To snad přeci jen zabralo, dívčin dech se zdá klidnější. Teprve poté si dovolil dívku odvést do ztemnělé jídelny. Mladým kuchařkám začínala služba až za tři hodiny, takže se zde nacházela jen samoohřívací konvice s kávou a čajem a několik sendvičů pro ty, kteří by se vrátili hladoví z hlídky.
Posadil ji na lavici a vydal se pro lektvar na uklidnění. Děsilo ho, že když se vrátil, našel dívku ve stejné pozici jako předtím. Na vteřinu i zauvažoval, jestli by spíš neměl hmátnout pro něčem na oživení. Skutečně tu však nestál o pobíhajícího vlkodlaka s nestabilní psychikou.
„Vypijte to,“ vrazil jí čaj s lektvarem a námitky nebral jako odpověď. „Co se stalo?“ Mlčela. „Greenová, musím vědět, jestli ten váš stav je dán tím, že nevíte, jaký boty si koupit, nebo tím, že tu máme vlkodlaka na hraně sebeovládání.“
Trhla sebou. Pravda se prý cení, ale ona s tím tuhle chvíli nesouhlasila. „Nevím, co se se mnou děje,“ přiznala přiškrceně.
„Mění se vám podstata, nemůžete se divit, že…“
„Ale já nechci!“ usekla ho a zajala si prsty do vlasů. Jen díky lektvaru si je nezačala rvát. „Připadám si jako ztroskotanec uprostřed oceánu. Nevím, kde jsem se tam vzala, ani kam se vydat. Prostě se jen plácám na místě.“
Nechtěl, ale musel to říci. „Měla byste si promluvit s Lupinem.“
Zase ten zděšený pohled.
„On jediný může být schopný vám pomoci. Pochopit, co se s vámi děje. Vysvětlit.“ Ať však předkládal jakýkoliv argument, nepomáhalo to.
„Ne, nechci ho už nikdy vidět. Jeho ne! Kohokoliv, jen jeho ne!“
Vypustil páru nosem. Taky neměl toho blecháče zrovna v lásce, ale tenhle odmítavý postoj ho překvapoval. Ať však probíral své kontakty jakkoliv, na žádného dalšího vhodného vlkodlaka nenarazil. „Zklamu vás, ale alespoň na úplněk s ním budete muset být.“
Vytřeštěné oči.
„On vám neublíží. A my potřebujeme někoho, kdo by vás ohlídal, pokud vlkodlačí lektvar selže.“
Neublíží… Ale ona stále cítila pod prsty ty drobné jizvičky, které jí zanechal na krku.
„Což mi připomíná, že zítra začneme s vlkodlačím lektvarem.“
Alice se zdála uklidněná, i když trochu apatická. Snad ji v tomto stavu mohl nechat vlastním myšlenkám.
„Profesore? A nemohl byste mi dát nějaký jiný lektvar?“
Nechápal.
„Nějaký, který by mi pomohl… to skončit?“
Teď to byl Severus, kdo vytřeštil oči. Zřejmě není až zas tak uklidněná.

***

Snad ještě nikdy nebyl z úplňku tak nervózní. Zatímco před měsícem v něm bouřil pocit zodpovědnosti a viny, věděl, že ho čeká těžká noc s nezvladatelným divokým stvořením. Tentokrát už zůstal jen ten pocit viny. Alice bude pod lektvarem, plna si vědoma své proměny i prokletí. A určitě mu bude dávat vinu.
„Vy s tím souhlasíte?“ otočila se na něj Hermiona naštvaně. Rozhodně ho neviděla ráda a ještě míň nadšená byla ze Severusova rozhodnutí strčit ho k Alici proti její vůli. Ani on z toho nadšený nebyl, ale…
„Lupine, neodpovídej. Všechno, co od této chvíle řekneš, bude použito proti mně.“
„To nemůžete udělat!“
Už chtěl navrhnout, že se přesune někam jinam, nechtěl Alici zbytečně víc stresovat, když to ucítil. To známé mravenčení v konečcích prstů, které signalizovalo, že je pozdě. Pak už jen cítil, jak ho někdo popadl a vhodil do místnosti. K další osobě, která o něj rozhodně nestála, ale v tu chvíli nemohla nic dělat. Prvně totiž prožívala přeměnu zcela při vědomí.
Nenáviděla ho.
To poznal během prvních několika vteřin. Celé její tělo dávalo najevo, že opovrhuje už jen jeho bytím. Jeho samotnou podstatou. Její chloupky se ježily na zátylku, drápy se zcela bezděčně chystaly zaútočil a našponované uši naznačovaly, že se chystá k útoku. Kdyby se jednalo o divokého vlkodlaka, už by Remus nejspíš ležel v ratolišti krve. Teď se ho však její lidská podstata rozhodla ignorovat. A dokonce, ve chvíli, kdy se přiblížil, tak se začala krčit a zoufale kňourat. To byla ta lidská část.
Nelogické a chybné.
Alice se stále snažila svoji vlkodlačí část potlačovat, vytěsnit ji až na okraj vědomí a doufat, že ji zaspí. Jenže to byl ten největší omyl. Vlk nikdy nespí a pokud mu Alice nedá alespoň trochu to, co potřebuje, jednou v noci se probudí hladový a běsnící.
„Postav se.“
Odfrknutí. Nadřazené, to se ozval vlk.
„Postav se, no tak.“ Dokonce do ní i šťouchl a znovu, ale nepomáhalo to. Nereagovala. Tedy do chvíle, než se vlkodlak uvnitř dívky naštval a po druhém vystartoval. Tedy chtěl, ale jeho dlouhé nohy se pomotaly jako klubko nití a Alice se skácela k zemi. Její tělo jí bylo cizí, jako kdyby ji někdo zamkl v těle někoho cizího.
A on se ještě smál!
„Znovu!“ dloubal do ní čumákem. Neustále, do nohou, do tlap, do zadku… Co mi šaháš na zadek?!
„Vstávej, mládě.“
„Nejsem mládě!“ nevydržela už to jeho komandování a sama se zarazila. Z hrdla se jí vydralo zavrčení. Skutečně to byla ona? Zvláštní, vždycky by přísahala, že štěkot psa je vždycky stejný, ale ten její byl… jemnější.
„Jsi mládě. Vstávej, už ti to šlo.“ A jeho slova byla jako pohlazení.
Vážně si myslí, že jí to šlo? Není úplně beznadějná? Vrhla na něj svoje oči a když do ní dloubl čenichem a poté se opřel o její zadek, aby jí pomohl se zvedáním, nechala se. A pak přišla euforie. Ona stála!
„Výborně, a teď tě ještě naučíme chodit,“ ušklíbl se, pokud to vlkodlaci dovedou. Náladu jí to nezvedlo, zvláště, když kolem ní začal kroužit jako šašek a zvedal u toho tlapy vysoko nad zem, jako kdyby se brodil řekou. A u toho se šklebil a šťouchal do ní. Do tlap a do… Necháš můj zadek na pokoji! uskočila od něho a otočila se k němu čelem. Zavrčela.
V očích se mu zablesklo pobavení. „Vidíš, už ti to jde.“ Zvedl jednu packu do vzduchu a nechal ji dopadnou Alici na hlavu, jako kdyby ji chtěl poplácat. „Jsi šikulka.“
Je šikulka. Unavená šikulka.
Fouknutí do srsti, snad jako pohlazení. „Vyspi se, mládě.“

***

Od proměny utekla už nějaká chvíle, měsíc zapadl poměrně brzy. Remus zůstával sedět na svém místě blízko dveří, kam se usídlil, aby zbytečně nedráždil Aliciny smysly. Ten ji jen sledoval, jak tam tvrdě spí na ještě tvrdší podlaze, zatímco ji na těle zasychá krev z těch několika ran, co si udělala při přeměně.
Dokonce se před nějakou dobou odhodlal, zvedl své staré kosti a dívku přikryl, nechtěl jí vystavovat zbytečnému studu, i když pochrupávala tak tvrdě, že si něco jako vlastní nahotu zřejmě neuvědomovala.
Remus si povzdechl. Výčitky a stud se v něm samém snoubily s touhou jí pomoci a chránit. Když už jí zničil život, měl by se o ni alespoň postarat. A naklonit si alespoň jedno z jejích dvou já, to byl první úkol.
Dveře zavrzaly. „Dneska jste si dali na čas,“ pronesl chraplavě, když dovnitř vkráčel Severus.
„Spěcháš na rande?“ zavrčel na něho a kývl na nějaké dva mladíky, aby odnesli dívku na ošetřovnu.
Neodnášejte ji! měl chuť zavolat Remus, ani netušil proč. Jen se zkoumavě podíval na Severuse, který byl očividně špatně naložen, a natáhl k němu ruku „Pomůžeš mi?“
Vrčení, snapeovské. „Pro příště ti pořídím žebřík, Lupe.“ A vytáhl ho na nohy. Remus se na něj unaveně usmál, i když ho mnohem víc zaujal ten silný odér, který mu naplnil chřípí. Protěž, mládí a… sex. Nezaměnitelná, hutná vůně prožitého sexu. Tak proto dneska tak pozdě. A v mizerné náladě. Vyrušili tě v nejlepším?
Znovu nasál tu nasládlou vůni, která se k muži ani trochu nehodila, ale přesto z něho sálala na sto honů. Ty blázne starý, pomyslel si Remus, když se Severuse pustil. Nahlas však řekl pouze: „Děkuji.“

Trochu depresivní začátky, ale příště už se to snad trochu rozjede. :)

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek