Blesk
Povídky - Harry Potter



1. Těžké začátky

„… a Greenová,“ určil Snape jména na jejich další akci. „Zbytek se připravte buď na pomoc, nebo na funus.“
„A proč ne já?“ křikla za ním Hermiona mezi dalšími.
„Protože potřebujeme dívku jako návnadu a Greenová má víc nevinný kukuč.“


***

Alice nepřítomně hleděla na svoji ovázanou ruku, vlastně jen škrábnutí, a přemítala, jestli ji byť jen na vteřinu napadlo, že ta slova pro ni budou rozsudkem. Ne smrti. S tou byla smířená. Když se do blízkosti zubaté připletete pokaždé, co jen vystrčíte paty z dobu, nějak ji přestanete vnímat jako vzdálenou a děsivou.
Teď by ji snad i vítala.
Prý měla nevinný kukuč, snad to u měla být poklona. Jenže ani ten nejnevinější kukuč ji nedokázal uchránit od toho, co se z ní stalo.
Vlkodlak.
Ta příšerná kreatura, jejíž kresby vídala v učebnici Obrany.
Připadalo jí to tak nereálné, že se jí z toho chtělo brečet. Jenže nebrečela, vlastně ani netušila proč. Slzy se zdály vzdálené a téměř nereálné.
Ještě včera se s Henrym smáli, jakou písničku by chtěli zahrát na pohřbu, včetně V mládí jsem se učil hrobařem a Sbohem, lásko, nech mě jít. Cokoliv, co by pozůstalé pobavilo, nebo je donutilo se ušklíbnout. Nesnášela totiž slzy, už od dětství se spíš naučila zatnout zuby a držet.
Teď už se nesmála.
A měla pocit, že se ani smát už nikdy nebude.
Ozvalo se zaklepání a dovnitř se vplížila drobná sestřička ve žlutém plášti. Určitě nějaká novicka, kterou se poslali dělat tu nejhorší práci – setkat se s ní.
„Dobré odpoledne. Ehm… nesu vám… oběd.“ A snad aby si Alice nemyslela, že tím myslí sebe, odhodila tác na nejbližší stolek a vzala do zaječích.
Přes Alici se převalila vlna vzteku. A smutku. Nepotřebovala, aby ji všichni kolem připomínali, jaká je zrůda. Jenže už ve chvíli, kdy se před usměvavou léčitelkou zmínila, že ji pokousal vlkodlak, pochopila, že ji v životě už nic jiného ani nečeká. Léčitelčin úsměv zmrzl, ruce se odtáhly a ve chvíli, kdy couvala ze dveří snad měla i pocit, že si kouzlem odírá z rukou kousky kůže, na kterých ulpěla Alicina krev.
Jako kdyby kontakt s vlkodlačí krví zapříčiňoval nákazu. To byly i léčitelé tak strašně nevzdělaní?
Pověrčiví?
Zbabělí?
Nakonec si ránu musela sama i ovázat, nikdo se k ní nepřiblížil ani na dva kroky. Ani primář, který přišel vyšetřit její pokousání, nebyl výjimkou. Její zranění prozkoumal z patřičné dálky, zamumlal něco o tom, že vše nahlásí úřadům a odešel.
A lepší už to nikdy nebude, znělo jí v hlavě výsměšně.
Apatickým pohledem přejala přes šlichtu k obědu, přes dveře, které za sebou léčitel pečlivě zamkl přes nezamřížované okno vedoucí do krásného světa tam venku. Kdo by také chtěl skákat z okna v pátém patře?
Odemkla kličkou.
A skočila.

***

Od toho okamžiku uběhl už celý měsíc. Dvacet osm dní, které ke své smůle přežila. Vlkodlačí kosti jsou očividně mnohem tvrdší, než ty lidské, jak se přesvědčila po skoku z pátého patra. Neodnesla si víc než několik odřenin.
Vyděsila tím několik kolemjdoucích a Henryho, u kterého se objevila v noci promoklá na kost, ale víc nic. Jen mlha a pocitové vakuum, které ji naplňovala, zatímco jí splývaly jednotlivé dny v náporech apatie.
Nechtěla být vlkodlakem.
Nebyla vlkodlak!
Nebude se tím nijak zabývat.
Ignorace.
Naprostá.
Ano, přesně tak.
Prostě to bude celé ignorovat.
Tím se určitě všechno vyřeší, samo odezní.
Jenže měsíc dorůstal a uvnitř dívčina těla rostl neklid. Řekla by, že jí brní kosti, kdyby nevěděla, že to není možné. Prsty jí pálily a občas by dokonce přísahala, že se jí protahují. Pevně je sevřela v pěst, snad ve snaze jim v tom zabránit.
„Alice?“
Lekla se. Jakože neslyšela Henryho přicházet? V hlavě jí hučelo, snad by přeslechla i koně.
„Mám ti vyřídit vzkaz od Snapea.“
Otočila se na něho, ale mlčela. Její oči zaregistrovaly, že je rudější než obvykle, chvějí se mu prsty a srdce… co to tu tak bušilo?
„Prý máš přijít do tábora. Na úplněk, abys tam… Ehm… No, však víš. Abys byla v bezpečí.“
A pod dohledem, to už nedodal.
Alice vyhlédla z okna a zahleděla se do prázdna. Nemusel nic říkat, za ten týden už stačila pochopit, že dohled je to jediné, co mohou vlkodlaci očekávat. Všechna ta nařízení, zákazy, kontroly… A to všechno bude od pátku čekat i ji. Jakmile se jednou přemění, bude mít osud zpečetěný.
Snad v ní i doutnala nějaká malilinkatá naděje, že se nepřemění. Že se léčitelé spletly, že se snad stal zázrak, ale…
V očích ji zaštípaly slzy, naděje je pro blázny.
„No tak,“ sevřel ji její přítel v náruči, „no tak… to bude dobré. To bude dobré.“
Lež jak věž.

***

Seděla tu už dobrou hodinu.
A čekala, až to přijde.
Snape ji po příchodu dal malou instruktáž o bezpečnosti, o tom, co jí čeká mezi těmi čtyřmi zdmi, ve kterých měla strávit první úplněk, ale většina toho, co řekl, jí vypadla druhým uchem ven. I jeho hádky s Hermionou spíše ignorovala.
„Co jsem vám říkal? Říkal jsem pořádná ochranná kouzla! Tohle vám přijde pořádné?“ peskoval Snape svoji bývalou žačku.
„Tak si to zkuste sám, když jste tak chytrý netopýr!“
Alice jen zavrtěla hlavou a převlékla se do starých šatů a posadila se do rohu.
Čekala.
Nenáviděla čekání.
Příchod svého společníka ani nepostřehla. Její smysly stále ještě bláznily, a tak nezaslechla ani ono typické zavrzání druhého schůdku.
„Připravena?“
Srdce se jí rozbušilo, jakmile vstoupil Remus Lupin do místnosti. Obavou, strachem, vztekem… mnoha emocemi, které se v ní svářely a ona sama netušila, která to vyhraje. Racionálně věděla, že tímhle všám trpěl stejně, ne-li více než ona, ale přesto se mnohokrát přistihla při představě, jaké by to bylo sevřít ten jeho krk a stisknout.
Pomalu… pevně… natrvalo…
„Budete se převlékat?“
V první chvíli nechápala, na co se ptal. Nejspíš po ní něco chtěl. Vyděšeně zavrtěla hlavou a přitáhla si nohy blíž k sobě. Co nejdál od něho. Upozornil ji, že si šaty potrhá, ale na to ji už upozornila Mia. „Jsou starý, nevadí, když je potrhám,“ utnula jeho další větu, nechtěla se s ním bavit. Nechtěla s ním vůbec nic.
Sledovala, jak ze sebe začal stahovat jednotlivé kousky oblečení a když se nezastavil ani spodního prádla, odvrátila se. Bylo jí špatně z jeho chování, i když netušila proč. Byla ji špatně z ní samé, když nějaká její vnitřní část se chtěla vrhnout kupředu a rozdrásat mu tu jeho bělostnou kůži svými drápy.
A hlouběji.
A krvavěji.
A…
„Za chvíli to začne.“
Cože? To už? Taky brzy? A proč jí tak strašně začaly svrbět konečky prstů?
Krev.
Chci krev!
„Zkušenost,“ hlesl ještě, než sám padl na kolena, ale to bylo to poslední, než se Alici protočily oči v sloup. Její poslední myšlenka patřily pomstě.
CHCI KREV!

***

Zasténala.
Procitání k vědomí snad ještě nikdy tak nebolelo. Neodvažovala se ani pohnout, tak strašný strach z bolesti ji přepadl.
Jen víčka nadzvedla, nadlidský úkol.
Noční stolek, lahvičky, povlečení.
Ošetřovna. Nevěděla kde, ale byla si tím jistá. I proto, že její noc naplnila směs bylin a odvarů. Zaúpěla. A ještě víc, když zjistila, že se nemůže hnout. Každý její sval vystřeloval do mozku bolestivé signály. Jako když po roce lenosti si jdete na čtyři hodiny zaběhat, jako když vás zmlátí baseballovou pálkou. Jako když se vaše tělo v noci přemění na běsnící zrůdu.
Hrdlo jí sužovala žízeň, na jazyku cítila pachuť krve. Pevně doufala, že její vlastní, protože vzpomínky na včerejší noc se rozplynuly jako alkoholová párty. Pokousala snad někoho?
Jediný, kdo tam s ní byl…?
Lupin.
A Alice si až bolestivě uvědomovala, že mu kdesi uvnitř chtěla ublížit. Sevřela oči a přitáhla si nohy blíž k tělu. Záda zaprotestovala, v kloubech to zapraštělo a rána na ruce zaštípala. A všechno ostatní jen pulzovala tupou bolestí.
Rozbrečela se.

***

Hleděl na to bezvládné, pobledlé tělo a přemítal, jestli by se sám neměl jít udat. Nejspíš by mu podali lektvar a zabili, vlastně krásná představa.
Na dívčině krku se stále vyjímaly drobné červené tečky, pozůstatek po jeho čelistech. Nenáviděl se za to, i když racionálně věděl, že neměl na vybranou. Ještě teď cítil mezi zuby chuť její krve a občas vychrchlal trochu chlupů. Ale to nemělo nic na faktu, že…
„Remusi?“ úzký proužek světla vpustil do dveří vrchní ošetřovatelku. „Remusi, neměl bys tu být.“ Bez odpovědi. „Jestli se probudí a najde tě tu.“
„Neprobudí.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Spí hluboce, poznám to podle dechu.“
Na to neměla Pomney co říci. „I tak…“
„Já ji zničil život, Poppy.“
Povzdechla si a sevřela mu rameno. „Nemůžeš za to.“
„Tak kdo tedy?“
„Osud si s námi někdy hraje a…“
„Osud vedl moje čelisti, abych ji pokousal? Pěkně děkuji! Kousl jsem ji, já a jenom já…“
Povzdechla si. Znala tohohle mladíka od dob, co jí ho přivedli 1. září představit jako jejího budoucího častého pacienta. Vyhublého, vyděšeného a vděčného za každý úsměv. V čem se příliš nezměnil. „Nejsi Šedohřbet, neudělal jsi to úmyslně.“
„Ale na výsledku to stejně nic nemění.“
„Já si myslím, že to mění hodně. Když srazíš někoho z koštěte, není z tebe hned Jack Rozparovač. A ke všemu…,“ přerušila jeho nadechnutí. „Nebude to tak napořád, zvykne si na to být vlkodlak, uvidíš. A lektvar jí pomůže.“
„Zvykne si… a k čemu to? Stejně z ní bude vyděděnec na okraji společnosti. Nic ji nečeká… Zničil jsem ji život.“
Neodpověděla hned, na podobné stesky se těžko reaguje. „Nechce se začít soudit až ve chvíli, kdy bude za co? V dnešní době máme vlkodlačí lektvar, hodně se změnilo. A ona je silná, určitě to zvládne. Ale tím, že se tu budeš obviňovat a vrhat po ní soucitné pohledy, ji nepomůžeš.“
Zvedl k ní zoufalé oči a v tu chvíli v něm Poppy uviděla vyděšené vlče prosící o pomoc. O podporu. O ujištění, že to bude dobré.
„Ona potřebuje to, co ty. Pomocnou ruku a někoho, o koho se bude moci opřít. Neví, co se s ní děje a ty jsi jediný, za kým může jít. Tak se vzpamatuj, chlape,“ sevřela mu rameno a otočila se k odchodu, „ta holka tě bude ještě potřebovat.“

Komentáře

>>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek