Blesk
Povídky - Harry Potter


Co se skrývá za vzkazem? od Iago96

Nastal poslední den semestru, všichni byli uvolnění a v té nejlepší náladě – hlavně studenti sedmých ročníků, pro které to byl poslední den, který mohli strávit v Bradavicích.

Harry Potter seděl zády ke dveřím Velké síně a zaujatě diskutoval s Hermionou Grangerovou o výhodách kouzlení v hadím jazyce. Od šestého ročníku značně dospěl, zvláště když se mu na konci roku konečně podařilo porazit lorda Voldemorta a to tím, co měl Snape ve zvyku nazývat „Potterovských štěstím“. Na záchranu jeho milovaného kmotra však již bylo příliš pozdě.

Luciusi Malfoyovi se na závěr semestru podařilo proklouznout do školy a vrhnout míč na Chlapce-který-přežil. Jako chytač ho automaticky zachytil, ale byl odmrštěn. Ve skutečnosti se totiž jednalo o přenášedlo.

Harry skončil u nohou Temného pána. Voldemort se jako vždy choval melodramaticky a místo toho, aby s mladíkem skoncoval, začal duel. Jeho mazlíček Nagini ležela jako obvykle poblíž. Shodou okolností přistál Harry přímo za ní poté, co byl prudce sražen kouzlem. Než vykouzlil smrtící kletbu, obezřetně ji sledoval, což způsobilo, že kouzlil v hadím jazyce. Naneštěstí pro Voldemorta to způsobilo, že síla jeho kouzla mnohonásobně vzrostla. Magie ho zasáhla a on zemřel téměř okamžitě. Takový byl konec Temného pána, ale ne jeho následovníků. Bystrozoři stále pracovali na dopadení všech zbývajících Smrtijedů.

Přenašedlem se Harry dostal zpět do Bradavic. Situace až příliš připomínala události ve čtvrtém ročníku. Ve škole vylíčil řediteli, co se stalo, a Harry Potter se znovu stal hrdinou. Veřejnost uctívala svého Zachránce.

Zatímco Hermiona lamentovala nad tím, že pouze Harry může provádět magii v hadím jazyce, otevřely se dveře a dovnitř se vřítil mistr lektvarů. Místo toho, aby zamířil k hlavnímu stolu, jak bylo zvykem, překvapil Snape všechny tím, že vyrazil přímo k Harrymu Potterovi, kterého ten poslední rok prakticky ignoroval.

Snape se u Harryho zastavil a z kapsy hábitu vytáhl kousek pergamenu. S úšklebkem ho hodil na stůl a počkal, až se k němu jeho nyní již-skoro-bývalý student otočí.

Harry tak pomalu učinil, aniž by se na pergamen byť jen podíval. Zahleděl se muži do očí.

„Věřím, že někdo z vašeho fanklubu to zanechal v mé třídě, Pottere. Varuji vás, moje třída není smetiště pro vaše nevýrazné následovníky. Pokuste se je krotit. Pokud objevím nějaký další pokus o podobný druh komunikace ve svém sklepení, pošlu je všechny do zmijozelské společenské místnosti, kde budou sloužit k pobavení.“ Snape mluvil dostatečně hlasitě, aby celá Síň slyšela jeho slova.

„Ano, pane.“

Snape se zašustěním hábitu odplachtil.

Harry se otočil zpět ke svým spolužákům z Nebelvíru. Hermiona se naproti němu mračila. „Víš něco o tom lísku, Harry?“

„Ne, Hermiono,“ popřel to tiše. Zatímco klopil zrak, zajímalo ho, co to je za vzkaz, když ho obávaný mistr lektvarů obvinil, že v něm má prsty. No, jediná cesta, jak to zjistit…

Harry opatrně otevřel vzkaz, ve kterém zela pouze tři slova. Chlapec-který-přežil úžasem otevřel pusu a jeho vykulené oči se daly srovnávat s těmi Dobbyho, když byl právě v šoku.

Ron sedící vedle Harryho si povšiml kamarádovy rekce, nahnul se proto k němu, aby si přečetl, co je na lístku napsáno. Vzkaz však byl prázdný. Když zachytil pohled své přítelkyně, jen pokrčil rameny.

Hermiona se nerozpakovala zeptat se sama: „Co je to, Harry?“ Odhadovala, že je očarovaná tak, aby si ji mohl přečíst jen adresát.

K jejímu překvapení se Harry začervenal, sice jen trochu, ale stále to bylo poznat.

Harry sklopil pohled zpátky k pergamenu, který nevěřícně mačkal v dlani. Tam zela nezaměnitelným škrabopisem profesora Snapea napsána tři pozoruhodná slova. V šoku nechal lístek spadnout na stůl. Všichni blízko něho zírali na zdánlivě urážlivý pergamen a pokoušeli se přečíst jeho obsah, avšak bez úspěchu. Očarována tak, aby se objevila pouze Harrymu Potterovi, tam byla napsána slova: „Vezmeš si mě?“

Poté, co Harry překonal svůj počáteční úžas, popadl vzkaz a schoval ho do batohu. Ignoroval všechny otázky svých spolužáků z Nebelvíru a pokračoval ve své snídani. Nakonec opustil Velkou síň bez jediného pohledu k profesorskému stolu.

Zelenooký mladík nedostal šanci být sám po celý den. Jeho přátelé si zabrali všechen jeho čas. Jakmile zjistili, že jim neřekne, co si přečetl, raději změnili téma. Harry příležitostně tu a tam utrousil zvláštní poznámku, ale většinu času byl potichu, ponořený hluboko v myšlenkách.

Bylo zřejmé, že se nejedná o pouhý žert; poté co byl Snape v mládí terčem mnoha z nich, je upřímně nenáviděl. Ještě štěstí, že nejsem romantik, pomyslel si Harry smutně. Jeho milenec, pragmatický jako vždy, si vybral diskrétní a jednoduchou metodu, jak ho požádat o ruku. Teď když překvapení pominulo, přišla Harrymu tahle metoda i vtipná. Severus ho požádal o ruku před celou školou a nikdo o tom ani nevěděl. Tiše si odfrknul, čím na sebe přilákal pozornost svých přátel. Mávnutím ruky jim však dal najevo, ať si ho nevšímají.

Ron s Hermionou se na sebe podívali a potom sklouzli zpět na Harryho. Co se to u Merlina dělo? Harry byl zasněný od chvíle, co si přečetl ten vzkaz. Hermiona byla v pokušení dostat se mu do batohu a zrušit kouzlo na pergamenu, ale ten Harry nespustil z oči ani z dosahu, takže její úsilí přišlo vniveč.

„Harry, jsi v pohodě, kámo?“ zeptal se ho Ron.

Harry se konečně přenesl zpátky do reality. „Jo, Rone. Jsem v pohodě. Omlouvám se.“

„Merline, co bylo na tom lístku?“ zajímal se s mírným úšklebkem.

Harry se setkal s pohledem hnědých očí a uculil se. „Věř mi, že to nechceš vědět.“

Zlaté trio a další nebelvíři se škorpili pod stromem po zbytek dne.

Později večer na slavnostní oslavě si to Snape záhadným manévrem zamířil opět přímo k nebelvírskému stolu, kde seděl Harry Potter, což až příliš připomínalo události toho rána.

Všichni nebelvíři, dokonce všichni v Síni, to sledovali se zatajeným dechem a neskrývanou zvědavostí, dokonce i předtuchou. Nepřátelství mezi Harrym Potterem a Severusem Snapem bylo legendární. Přišel ho Snape snad proklít?

„Nuže, Pottere, co mi k tomu řeknete?“

Harry nezaváhal, podíval se svému milenci do očí a odpověděl: „Jenom jednu věc, pane… ano.“

A potom Snape udělal něco, co nikdo nečekal. Usmál se. V tu chvíli vypadal daleko mladší a přístupnější. Přihlížející jen překvapeně otevřeli ústa.

Muž sáhl do kapsy a vytáhl malou černou krabičku. Všichni napínali oči, aby viděli, co je v ní. Snape odhalil prsten a jemně ho Harrymu nasadil na prsteníček levé ruky.

Těla se kácela na podlahu v naprostém šoku. Profesor Kratiknot se zřítil ze své kupy knih.

Harry se předklonil a předtím, než jeho milenec zamířil zpět ke stolu profesorů, ho políbil. Během cesty Snape vysílal smrtící pohledy ke každému, kdo se opovážil na něj byť jen podívat.

Tím pádem jim zůstal jen Harry, na koho mohli zírat a na koho se vrhnout s vytrvalými dotazy. Napříč Síní vypuklo jako požár divoké šeptání.

Hermiona se zmohla na slovo jako první, Ron toho nebyl schopen. „Harry, co to děláš?“

„Err… zasnubuju se?“ byla jeho tichá odpověď.

Zoufale toužil opustit Síň. Ze všech těch lidí, co na něho zírali, byl nervózní, a když byl nervózní, začínal být nevrlý.

Ron se konečně vzpamatoval natolik, aby zalapal po dechu. „Snape!“

Harry podrážděně obrátil oči v sloup. „Ano, Rone, Severus.“

„Jak dlouho se spolu vídáte?“ chtěla vědět Hermiona. Očividně neuniklo její pozornosti, že ho Harry otituloval křestním jménem.

„Asi sedm měsíců.“

Severus náhle vstal a znovu zamířil k nebelvírskému stolu. Celá Síň sledovala každý jeho krok. Tentokrát však vstal i Harry a odešel s Mistrem lektvarů nechávajíc za sebou všechny v místnosti nečinně zírat na dveře a přemítat, co že se to právě stalo.

„To mě poser!“ Ronův hlasitý výkřik byl jediným zvukem, který pronikl omráčeným okolím.


Návštěvní kniha

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek