Blesk
Všechno zlé...


Kapitola 53. - Blýskání

Severus ležel ve své posteli a zíral na strop.
Byl večer. Vlastně už půlnoc. Vlastně už dávno po půlnoci, jak si všiml s pohledem upřeným na budík. A jemu se spánek stejně vyhýbal. Musel tu ležet bez hnutí už celé hodiny a… bylo mu to jedno.
Zvenčí sem občas dolehl zvuk vzdáleného projíždějícího auta a záclony prozařovaly pouliční lampy. Jinak vůbec nic. Ticho. Klid. Temnota.
Ani Rikyho tu neměl. Potter si ho vzal k sobě do Bradavic, kam se na ty tři dny uchýlil. Prý si potřebuje vyčistit hlavu a připravit se na nejhorší. A taky dal Severusovi příležitost, aby se mohl postarat o zoufalou Alison.
„Alison,“ povzdechl si muž, když se převalil na druhý bok.
První noc po procesu byla zoufalá, skoro ji nemohli utišit. Potom přišla apatie a potom… vztek. Zažil už mockrát, že na něho křičela, ale popravdě nikdy od ní neslyšel slova jako nyní. Výčitky. Vztek. A ještě jednou výčitky.
A on si nechtěl připouštět, že má pravdu.
Ano, to on to celé spunktoval, to on ji nutil do rozvodu, ale… to přeci neznamená, že je odpovědný za to, že svoji dceru už možná nikdy neuvidí, ne?
Že to tak není?
Že za to nemůže on?
Že ne? Že ne?! ŽE NE?!
Potřeboval by to od někoho slyšet, ale… nebylo od koho.
Alison ho vyhodila a možná taky… rozešla se s ním.
Byl si téměř stoprocentně jistý, že tohle byl konec. Řekla, že už ho nechce nikdy vidět. Že se jí nemá plést do života. Že všechno zkazil a on…
Připadal si sám.
Tak strašně, strašně moc. Tak moc by tu chtěl mít někoho, kohokoliv. Sakra, bral by i toho prevíta Pottera. I ten mu chyběl. V posledních týdnech se skoro nevídali a pokud ano, tak jen u soudu, nebo u jeho projednávání a Severus si uvědomil, že mu chybí ty jejich ironické hovory o ničem.
Natáhl se na druhou stranu postele a sevřel v náručí jeden z polštářů.
Jen nechtěl být sám.

***

Harry se překulil na své posteli, zamrkal, aby se přesvědčil, že je ještě tma a… skoro ho trefil šlak. Vyletěl na posteli jako pérko, ale jeho šok mu ani nedovolil vykřiknout. „Do prdele, Severusi, tohle mi nedělej!“ utrhl se na muže, který stál ve tmě nad ním.
„Harry, co se… u Merlina!“ Ozvalo se vedle něho rozspale, ale i Ginny se velmi rychle probudila, když spatřila nevítaného návštěvníka. I přes hustou tmu všude kolem urychleně zabalila svoji nahotu víc do deky.
„Riky spí?“
„Cože? Jo… jo, je v postýlce, proč?“ ukázal Harry vedle své strany postele, kde s kolíbce spokojeně spal jejich syn. Jeho mozek se však stále snažil pochopit, co se děje.
„Vezmu si ho,“ řekl muž, ale to už chlapečka opatrně vytahoval z peřinek.
Harry chvíli nechápal. „Teď?“
Bez odpovědi. Jen svého synka pevněji přitiskl k sobě a opřel ho o rameno, aby se dítě nevzbudilo. Tiše mu zašeptal pár tichých slov a pak ho lehce políbil na hlavičku.
„Je noc,“ dodal mladík.
„Nemusíš se o něj bát, nechám si ho až do pondělka.“ A s těmi slovy byl pryč.
Harry jen zůstal seděl na posteli a stále se snažil pochopit, co se tu to teď sakra stalo.
„To bylo divný,“ ozvala se vedle něho Ginny. „I na něj.“
Přikývl. „Jo. Mám strach, že se něco stalo.“

***

Zpátky doma si Severus lehl na postel ke svému synovi. Lehce ho přikryl, ale ne moc. Chlapec měl na sobě spacáček a Severus věděl, že se budí, když je mu moc teplo. Místo toho se kolem dítěte jen obtočil, jak nejvíc to jen šlo a velkou dlaň mu položil na břicho. Potřeboval cítit, že tam je… že dýchá. Že mu ho nikdo nevezme.
Nikdy.

***

„Severusi?“
Tentokrát to byl on, kdo sebou trhnul. Musel nějak usnout, i když si byl večer jistý, že se mu t nepodaří. Jeho syn stále spal v objetí jeho rukou a ve dveřích stála… Alison? Zamrkal, jestli se mu to náhodou nezdá. Oči měl ještě slepené, ale troufal si říci, že je to ona.
„Můžu k tobě?“ zeptala se tiše. Znělo to spíše jako prosba malého dítěte, které se bojí bouřky a Severus měl v první chvíli skutečně chuť odmítnout. Za všechno, co na něho křičel, z čeho ho obvinila, všechno co…
„Prosím…“
Nedokázal jí říci ne. „Pojď sem,“ natáhl k ní ruku. Byla u něho v mžiku. Vklouzla pod jeho ruku, mezi něho a Rikyho a nechala se obejmout.
„Promiň,“ začeptala mu do krku. „Promiň, já… já se jenom strašně bojím. Strašně moc,“ vzlykla.
„Pšššt, Alis… víš, že by ses teď měla klidnit, už kvůli tomu malýmu,“ snažil se jí mírnit.
Dosáhl jen toho, že začala zoufale vrtět hlavou. „Můžeš mě nenávidět, ale na něm mi teď nezáleží. Já chci Jessiku.“
Chtěl se proti tomu výroku ohradit, ale uvědomil si, ž kdyby měl volit mezi tím nenarozeným a Rikym, bral by bez váhání Rikyho.
„Můžeš mít oba,“ zašeptal jí nakonec. „Já vím, že to není snadný, ale… zvládneme to.“
„Co když už ji nikdy neuvidím?“
Dobře, nad touhle alternativou už taky uvažoval a… no... napadlo ho.
„Pokud by opravdu ž nebyla jiná možnost, tak…“ zaváhal, „slibuji, že bych se o vás postaral. Šlo by to i jinou cestou.“
Nejdřív nechápala, ale potom… „Tys jí chceš unést?“
„Jen kdyby nebyla jiná možnost.“
„Ale…“
Položil jí prst přes rty. „Jen kdyby nebyla jiná možnost,“ zopakoval pevně.
Pevněji sevřela jeho ruku a obtočila si ji kolem pasu.
„Zjistili jste, kdo vás mohl prozradit? Myslím, tebe a Goldmana?“ zeptal se po chvíli Severus. To byla jedna z věcí, která mu nedávala spát.
Povzdechla si. „Jo, Gary mi psal… taky ho to napadlo a… nejspíš to musel být Michel.“
„Kdo?“
„Ten náš pomocník z nemocnice. Gary říká, že mu tenhle týden bral krevní vzorky, prý povinné testy kvůli pacientce, co přišla s dračími spalničkami. Na ten test otcovství byla potřeba krev a podle něj to byla jediná možnost, aby…“ Zarazila se. A zalapala po dechu. „U Merlina, vždyť on ví i o tobě. A o Rikym!“
Dobře, tohle zaujalo i Severuse. „Neříkala jsi, že jsi zajistila, aby o tom případu nemohli nikomu říci?“
„Ano, nechala jsem je všechny podepsat kouzlem ošetřenou smlouvu, ale… co já sakra můžu vědět? Jestli to byl on, třeba vyžvaní i tohle… a… a…“
„Ššššš… uklidni se. Nějak to vyřešíme. Třeba to neprozradil on, třeba to říci nemůže…“
„A co když ano?“ podívala se na něho zoufalým pohledem.
Jemně jí přejel prsty po tváři a políbil ji na čelo. „Zvládneme to.“ Ještě jeden polibek. „Zkus usnout…“

***

O několik mil dál trávil jeden zkušený právník už druhou noc v knihovně. Okolo něho se kupily zákoníky, dodatky, nařízení a záznamy všemožných sporů, co jich dokázal za ta léta nashromáždit a najít.
Jeho pátrání se však zdálo bezvýsledné. Už přes dva dny pátral po nějaké zákoně, kličce… po čemkoliv, čeho by se mohl chytit, ale marně. Věděl, že jestli z toho tu ženskou chce dostat i s její dcerou, tak už mu žádná špína nepomůže, tohle chce něco jasného a podloženého.
Třeba zázrak!
Natáhl se pro konvici s kávou a asi třetí ampulku lektvaru na Svěží bdění, než se opět zahleděl na ten zpropadený zákoník z roku 1748, který za to všechno může. Kvůli tomuhle pitomému zákonu jsou tyhle sňatky v podstatě nerozveditelné! Jen kvůli tomu, že si nějaká grupa čistokrevných pitomců řekla, že by byla ráda, kdyby tenhle zákon platil i v dnešní době, kdy…
Jeho unavené oči se náhle rozšířily a zaostřily.
Bylo snad možné, aby…?

***

Hned následující ráno odnesl Severus Rikyho k Weasleyovým. Molly na něho sice zírala trochu jako na zjevení, když jí řekl, že tam chce malého až do odvolání nechat. Nechápala to už vůbec. Ale když jí vysvětlil, že jestli to celé praskne, tak začne hon na něho i na Rikyho, začala to chápat. A tady se snad jedno dítě navíc dokáže ztratit.
A poté taky bylo třeba zařídit jednu neodbytnou věc. Bylo třeba se zbavit jedné malé otravné krysy…

***

Ta Faganova dobrá nálada Harryho srala už od první chvíle, kdy vstoupili do místnosti. Přivítal je veselý zašveholením, zatímco si do pusy hodil cosi jeden burák v čokoládě. Jelikož se to však pod tou čokoládou hýbalo, mohl Harry doufat, že to je jen nějaká další kouzelnická pochutina, kterou zatím neznal. Přepadala ho i neodbytná myšlenka, jestli to není nějaký vzdálený příbuzný Brumbála. Jak sakra mohl mít tak dobrou náladu, když jim teklo do bot? A když on tvrdil, že nepřišel na nic, co by dopomohlo k rozvedení tohoto manželství.
„Ale co my víte, třeba se cesta najde zcela sama,“ poklepal Harryho po rameni.
Alison se jen přitulila hlouběji do náruče Severusovi, tedy pardon zapisovateli a povzdechla si. Nemělo už dál cenu nějak předstírat, že se k němu nemá, i když mu pěkně vyčetla, proč jí o své přítomnosti v těch posledních dvou zatracených měsících neřekl. A Severus věděl, že mnohokrát potřebovala obejmout a utěšit, taky však věděl, že by to mohlo být příliš riskantní.
„Musíme jen věřit v to nejlepší. A proto…,“ udělal Fagan důležitou odmlku, „věřte ve mně!“

Tak copak Fagan objevil??? 20 komentářů = další kapitola

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek