Blesk
Všechno zlé...


Kapitola 52. - Poslední kapka

Zoufalá žena se chvěla jako osika. Její ruce si žily vlastním nekontrolovatelným životem, když se krčila v jejich malé koupelničce na zemi jen nedaleko kaluže vlastních zvratků, které ze sebe před chvílí vyvrhla. Ale popravdě jí to bylo jedno. Už jí bylo jedno všechno, jen se pomalu houpala sem a tam… tam a sem… sem a tam… tam a…
To není pravda.
To nemohla být pravda.
Nemohlo se to stát!
To ne!

Ale stalo se, právě před několika minutami.
Zjistili to!
A co hůř, řekli to nahlas. A přede všemi.
Zjistili, kdo je otec Jessiky!
A já mu slíbila, že se to nikdo… nikdo… vůbec nikdo…
Nedozví.

** toho rána **

„Co se děje?“ otočil se Harry na fagana, který se náhle nezdál tak nadnesený jako ráno.
„Nelíbí se mi, jak se tváři moje žena.“
Harry sklouzl pohledem na druhou stranu síně a zahleděl se na ženu. Podle jeho názoru se tvářila zcela normálně. „A jak se tváří?“
„Tak, že z toho čouhá průšvih,“ zašeptal k němu, než mu pohled sklouzl na alison, která se právě usazovala na své místo. „Ani slovo,“ kývl k ní.
Dobře, to Harry chápal.
„Soud zahajuje třetí jednací den v případu Alison Dayová-Gordonová vs. Wilbur Gordon. Paní Christenová, máte svého svědka?“
„Ano, ctihodnosti. Prosím o předvolání pana Garyho Goldmana.“
Alison vedle Harryho ztuhla a našponovala se jako pérko před vyskočením. Zděšeně se zadívala na dveře, odkud přiváděli svědky, a poté na Fagana, který se tvářil zcela kamenně. Buď nasadil svoji masku, nebo nevěděl to, co žena. Tedy, rozhodně nevěděl to, co žena. Vždyť ona mu jméno skutečného Jessičina otce neprozradila. Tak jak ho mohli vědět… ONI?!
„Pane Goldmane, vy pracujete na porodnickém oddělení jako paní Dayová, znáte se?“
„Ano, známe se asi sedm let, jsme kolegové.“
„Pouze kolegové?“
„Nevím, kam tou otázkou míříte.“
„Zeptám se tedy jinak. Jste obeznámen se současným stavem paní Dayové? Myslím tím po zdravotní stránce.“
Střelil rychlým pohledem po vyděšené Alison, než se opět zahleděl na právničku. „I kdybych byl, musím se řídit léčitelským tajemstvím.“
„Právě jste řekl, že jste pouze kolegové, ne její léčitel.“
„Nemusím být její léčitel, abych se musel řídit léčitelským tajemstvím.
„Nejste tedy její léčitel?“
„Nikoliv.“
„A chcete tedy říci, že toto není vaše žádost? Žádost o rozbor krevních vzorků, které jsou zcela jasně nadepsány, že patří Alison Dayové?“
„Námitka, ctihodnosti,“ zvedl se pomalu Fagan. „Všechny tyto skutečnosti patří mezi přísně důvěrné zdravotní informace a neměly by být probírány na veřejnosti.“
„Ctihodnosti, již dříve byla z této síně vyloučena veřejnost včetně novinářů, nevidím důvod, proč bych nemohla pokračovat.“
Členové Starostolce si chvíli něco šeptali. „Námitka se zamítá, pokračujte.“
„Co budeme dělat?“ zašepotala Alison zoufale k právníkovi.
„Jen klid… jen klid…“
„Prosím, odpovězte.“
„Ano, je to moje žádost. Jsou to obyčejné krevní testy.“
„Obyčejné? Pokud se nemýlím, tyto testy se dělají v počátku těhotenství. Věděl jste tedy o tom, že zde přítomná paní Dayová je již 15 týdnů v jiném stavu?“
Síní to zašumělo. Goldman se zatvářil trochu vyděšeně, ale to nebylo nic proti tomu, jak zbledla Alison. Jak se to u Merlina mohli dozvědět!
Garry neodpověděl hned. „Tušil jsem.“
„Od čehos e vaše tušení odvíjí?“
„Od příznaků, kupodivu. Nemusíte být léčitel, abyste to poznal.“
„Pouze od nich? Nikdy vám nic neřekla? Ani, kdo je otec?“
„Pokud se chcete na něco zeptat, tak se zeptejte,“ zavrčel.
„Dobrá tedy, víte, kdo je otcem dítěte paní Dayové.“
„Nevím, nezajímám se o to.“
„Skutečně ne? To vám je jedno, kdo vychovává vaší dceru?“
Garry ztuhl, Alison zalapala po dechu, soudní síň utichla.
„Nebo mi snad chcete tvrdit, že Jessica Dayová nenívaše dcera?“
Muž byl vyděšený. Běhal očima od právničky k Alison a zpět. Očividně vůbec nevěděl, co má říci. A jak se to dozvěděla. Práskla ho snad Alison? Vždyť mu ale slíbila, že…
Jeho dlouholetá kolegyně k němu poslala zavrtění hlavy a omluvný pohled. Nic neřekla, ale přesto se cítí vina, že to vyšlo najevo.
„Máte důkaz?“ obrátil se nakonec k právničce.
Jen se krátce usmála, než sáhla pro papír na svém stole. „Víte, co je tohle?“
„Test otcovství,“ přečetl si nahoře.
„Jste ženatý, pana Goldmane?“
„Na to nemáte právo!“ rozkřikl se na ni.
„Samozřejmě, že jste, je to jen řečnická otázka. A již dlouho, že? Dvacet let?“
„K testu otcovství potřebuje výslovné povolení!“
„Ctihodnosti, to je pravda. K tomuto testu nemá strana pana Gordona žádné pravomoci.“
„Stejně jako vy s dokumenty týkající se mého mandanta,“ otočila se na Fagana jeho bývalá žena a věnovala mu krátký úsměv. „Pane Goldmane,“ otočila se zpět na svědka, který stále nehnutě hleděl na test před sebou. „Nebudu se vás ptát na to, zda jste věděl, že je dítě vaší dcerou, nebo snad chcete tento test zpochybnit?“
Ticho.
„Jiná otázka, věděl jste, že je paní Dayová vdaná, když jste si spolu začali románek?“
„Námitka, to je ovlivňování svědka a ke všemu nesoudíme zde pana Godlmana.“
„To je pravda,“ přikývla Christenová a otočila se zpět na svědka. „Tak tedy jinak, věděla paní Dayová o tom, že jste… jak vy tvrdíte… již dvacet let šťastně ženatý, když se s vámi spustila?“
„To je irelevantní.“
„Odpovězte! A nezapomeňte, že křivá výpověď vás může stát hůlku.“
„Já… já…“
„Mám to brát tedy jako ano? Věděla o vaší ženě?“
„To je naléhání na svědka!“
„Nebo se máme zeptat přímo vaší ženy, který nyní čeká v zadní místnosti a je připravena k výpovědi.“
„NE!“
Nebyl to je Goldman, který vyskočil ze svého místa, ale také Alison, která už to nevydržela. Nechtěla, aby sem přitáhli jeho ženu a nutili se účastnit toho všeho. Ne teď, když… když… když Garymu i celé jeho roidně zkazila život. Ne, teď když…
„Ano,“ vydechl Goldman nakonec, „věděla to. Stejně jako jsem já věděl, že je vdaná, ale není to tak, že…“
„Myslím, že to mi stačí,“ řekla Christenová klidně. „Vážená poroto, vezměte toto svědectví prosím v úvahu. Žena, která se tu chce rozvést jako počestná žena nejen že byla nevěrná svému muži, ale také splodila dvě děti se zcela odlišnými muži, a to i přesto že věděla, že tento muž je zcela bezpochyby ženatý a má vlastní rodinu! Pokud se přeci jen rozhodnete toto manželství rozvést, žádám, aby Alison Dayová byla souzena za cizoložství, rozvracení kouzelnických rodin, a aby neměla právo vychovávat dále svoji dceru…“
„NE!“
„To dítě si zaslouží vyrůstat v lepším prostředí, než s takovou matkou, od které nemůže získat více, než špatný příklad!“
„To ne! To nemůžete!“ vykřikla znovu Alison, ale to bylo to poslední.
Ne, moji holčičku ne… moji holčičku ne! Byla poslední myšlenka, než se zhroutila na zem.

** nyní **

„No tak, to bude dobré… to bude dobré…“ svíral jí zapisovatel v náručí a pokoušel se jí klidnit. Nejdříve jí ze soudní síně odnesli do jejich zadní místnosti, položili na pohovku a vzkřísili… ale jakmile se rozkoukala a zjistila, kde leží a proč tam leží…
Zvedl se jí žaludek, musela okamžitě na záchod, ale…
… nestihla to.
Vyzvracela se na vykachlíčkovanou podlahu, než se stáhla do rohu a začala plakat. Tedy vlastně ani ne plakat, bylo to jen podivné kňučení raněného zvířete zahnaného do kouta. Protože přesně tak se cítila.
„Alison, co…“
„Uhni, Pottere,“ prosmekl se kolem mladíka zapisovatel. Nejdříve si změřil ten nepořádek, který nechal jediným kouzlem zmizet, než se vrhl k Alison. I když ne úplně vrhl, klekl si na zem a pomalu se k ní plížil, jako kdyby jí nechtěl vyděsit ještě víc. A skutečně nejspíš nechtěla, protože Alison se chvěla po celém těle, dech měla trhaný a rychlý a z hrdla se jí nepravidelně draly zvuky připomínající týrané štěně. Ale nejhorší byl ten její pohled, prázdný.
„To bude dobré,“ zašeptal k ní Severus, „to bude dobré. Všechno v pořádku. Neboj, už jsem tady… už budu dobře,“ opakoval stále dokola, když se k ní blížil a opatrně ji svíral do náruče.
„Všechno bude dobré, všechno dobré. Hodná Alison, moc hodná… tumáš, vypijto,“ odzátkoval palcem lahvičku a přiložil jí ji k ústům. „Moc hodná Alison, hodná holka.“
Kdyby byla při smyslech, tohle by si nejspíš nikdy líbit nenechala.
„Moc… moc… hodná,“ šeptal jí do vlasů, zatímco ji svíral v náručí a čekal, až se její dech zklidní.
Ozvalo se zaklepání na dveře. A k jejich překvapení za nimi byla Christenová.
„Co chceš?“ vyštěkl na ni její bývalý manžel.
„Je v pořádku?“ zeptala se a k Harryho úžasu to i znělo skutečně.
„Proč se ptáš? Chceš ji ještě víc týrat?“
„Hele, Ede, možná jsem stejná svině jako ty, ale rozhodně bych jí nikdy nepřála potrat!“ prskla na něho. „Mám sem zavolat Goldmana, je to léčitel, podívá se na ni.“
„Víš, že to je proti pravidlům.“
„Seru ti na pravidla, tady jde o její zdraví a její dítě!“
Harry věděl, že na to není ta pravá chvíle, ale připsal té ženské bod. Profesionálka a přitom ne bezcitná svině. I když, kdyby tuhle část ukázala už předtím, nemusela teď Alison být v téhle situaci.
„Zvládneme to,“ upoutal Harryho hlas z koupelny. Severus, tedy vlastně zapisovatel, teď svíral už uklidněno uženu a něco jí šeptal do vlasů. Jeho lektvar očividně zeptal.
„Klid, klid… to jsem já… Severus,“ slyšel téměř neslyšná slova, když si Alison náhle uvědomila, u koho v náruči se to skrývá. „Jsem tady, u tebe… všechno v pořádku.“ „Bude dobrá,“ oznámil Harry dvojici stále se dohadující ve dveřích.
Právnička pohledla na něho a potom sklouzla pohledem do koupelny, kam bylo ode dveří vidět. Fagan jí však hned zatarasil cestu. „Co?!“ prskl na ni, „to na ni chceš hodit i mého zapisovatele? Udělat z ní ještě větší kurvu?!“
„Hele, nevztekej se, laskavě!“ zabodla mu prst do hrudníku. „Celej život jsi do mě hustil, že jsi nejlepší a že tě nikdy neporazím, tak ukaž sakra, že máš koule a dokaž to!“ odsekla mu. „Soud jsem přerušila, pokračujeme za tři dny!“ řekla a byla pryč.
Ani ona očividně Gordonovi moc nefandila. Stále však byla jeho právnička. Harry i Fagan však museli uznat, že kdyby chtěla, mohla je potopit. Alison totiž nebyla ve stavu, aby se mohla dál soudu zúčastnit.
A ona to věděla. „Zav… zav…“ Musela polknout, aby našla ztracený hlas. „Zavolejte ji zpátky,“ vypravila ze sebe. „Já… stáhnu to žádost, stáhnu ji…“
„Alison, to nemůžeš.“
„Jen ať mi vrátí moji holčičku.
„Alis, to nejde. To nesmíš udělat!“ zatřásl s ní Severus.
„A proč ne?“ vykřikla na něho. „Udělám cokoliv, když mi vrátí moje dítě! Slyšíš, cokoliv!“ hlas zněl pevně, ale z očí se jí hrnuly proudy slz, které smáčely líce a část stékala i do úst, společně s nudlí z nosu. Žena v tu chvíli vypadala jako usoplený předškolák, ale očividně to bylo to poslední, na čem jí záleželo. „Je mi jedno, jestli se budu muset celý zbytek života plazit a lízat mu boty, jen když mi vrátí Jessiku! Jen když mi vrátí Jessicu! Jen… jen když… jen když…“ její hlas se vytrácel, když ze sebe zoufale vydávala těžké nádechy a výdechy.
„Je v šoku,“ zkonstatoval Fagan a jen sledoval, jak Severus svoji přítelkyni svírá v náručí a snaží se jí uklidnit. „Mám někoho zavolat?“
„Dal jsem jí lektvar, ale kvůli jejímu těhotenství bude účinkovat pomaleji,“ odvětil Severus a stáhl alisoninu ruku blíž k sobě, aby si nemohla ublížit…
„… moji holčičku… vraťte mi moji holčičku… vraťte mi…“

Gordone těš se! Muhahahaha... 20 komentářů = další kapitola

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek