Blesk
Všechno zlé...


Kapitola 51. - (Z)rádce

„Nějak špatně naladěn.“
Harry se podíval na zapisovatele, jak si nalévá svoji ranní kávu a na rtech mu hraje malý úsměv. Harry si ani nevšiml, že do vedlejší kávy kape nějaký lektvar. Mladík neměl však náladu na dohady, ani na hádky. Stačilo mu, že si hned ráno odbyl hádku se Severusem o tom, jak se teď vůbec nestará o Rikyho a skoro nechodí domů. Jako kdyby to bylo něco, co by Harry potřeboval slyšet po těch posledních šílených dnech!
„Kdyby vás hned po ránu sjel váš přítel na tři doby, tak byste zrovna nezářil,“ zamručel.
„Přítel?“ zvedl mužík obočí. „Zajímavé.“
Harrymu to v první chvíli nedošlo, jeho mozek ještě spal, ale potom praštil konvicí a otočil se na něj. „O co vám sakra jde?!“
„Mně? O nic.“
„Varuju vás,“ ukázal na něj Harry. „Nevěřím vám ani slovo a pokud zjistím, že odtud vynášíte byť jen smetí, které může být druhé straně užitečné…. Tak si vás podám.“
Druhý muž se jen ušklíbl.
V tu chvíli akorát přišel Fagan, pohazoval si svoji aktovkou a u toho si pohvizdoval. „Krásné ráno všem.“ Očividně měl dobrou náladu. Na rozdíl od Alison, která v posledním týdnu vypadala jako chodící smrtka. Harry měl o ni opravdu strach. Děsil se chvíle, kdy se zhroutí, nebo nedej bože potratí. To by si pak neodpustil, nemluvě o tom, že by mu to neodpustil Severus. „Máte dobré zprávy?“ optala se.
Harry jí řekl, že možná něco našli, ale nechtěl jí zase dávat zbytečná naděje. Uklidnění ano, naděje už méně.
„Můj informátor mi předal velmi zajímavý spis,“ ušklíbl se Fagan. Nikdo si nevšiml, že obrýlený muž se ušklíbl podobně. „Dneska to bude krásný den, jdeme?“

***

„Máte na svědka ještě nějaké otázky?“ optal se předsedající Fagana ve chvíli, kdy jeho žena skončila s výslechem. Když prasklo údajné uplácení a vydírání Alisoniných bývalých klientek, pokusil se to Gordon zahnat do outu. Když se to nepodařilo, dohodli se s právničkou, že se případ pokusí alespoň odročit a soudit ho odděleni, aby se na vše mohli v klidu připravit. Soud jim vyhověl. Nelegální potraty nezmizely z povrchu zemského, ale alespoň už z toho Alison nevycházela jako ten největší zlosyn na planetě. Fagan však měl v plánu si ještě připepřit.
„Ano, ctihodnosti,“ zvedl se ze svého místa. „Pana Gordone, dovolíte mi poněkud osobní otázku?“
„Námitka, ctihodnosti! To je nepřijatelné.“
„Pane Fagane…“
„Jistě, ctihodnosti, zeptám se jinak. Pane Gordone, znáte zde přítomného pana Kinghama ze Starostolce?“
Sál tiše zašuměl, než se všichni podívali na mladého muže sedícího v porotě.
„Námitka, ctihodnosti, to není relevantní otázka!“
„Vše vysvětlím, ctihodnosti.“
S povzdechem mu bylo pokynuto, aby pokračoval.
„Tak tedy, znáte…?“
„Samozřejmě, je to ministerský úředník a známá osobnost.“
„Znáte ho pouze jako ministerského úředníka a známou osobnost?“
„Námitka, ctihodnosti, to je…“
„U Merlina, nech mě položit alespoň jednu otázku!“ obořil se Fagan na svoji bývalou ženu.
Předsedajícímu zacukaly koutky, ale nezasáhl, proto Fagan pokračoval.
„Prosím, odpovězte.“
Gordon se skoro neznatelně ošil. „Ano, znám ho pouze jako veřejně činnou osobnost.“
„Dostal jste se s ním někdy do… styku?“
„Námitka, ctihodnosti, to…!“
„U svatý Morgany sklapněte už!“ obořila se na ženu postarší žena sedící na porotní tribuně. „Takhle se nikam nedostaneme!“
Christenová zmlkla a neochotně si dřepla na své místo.
„Prosíme svědka, aby odpověděl.“
„Ano, několikrát jsme spolu probírali obchodní záležitosti.“
„Jaké záležitosti?“
„Obchodní.“
„Mohl byste být více konkrétní?“
„Nemohl, nevybavuji si.“
„A nebavil jste se se zde přítomným panem Kinghamem například o vaše rozvodu?“
„Proč bych měl?“
„To řekněte vy mně. Mohl byste mi prosím přečíst podpis, který je na tomto dokumentu?“ předložil mu pergamen.
„Henry Kingham.“
„Výborně a zde?“
„Henry…“
„Námitka ctihodnosti!“ vyletěla jeho právnička a tentokrát nebyla sama. I jmenovaný člen Starostolce se ozval.
„Tohle je naprosto irelevantní. Ten muž nemá právo zde bezdůvodně osočovat mé jméno!“ ozval se Kingham.
„Námitka se zamítá. A vy si sedněte!“ rozkázal předsedající. Muž se však ani nepohnul. „Sednout!“
„Žádám o povolení opustit místnost,“ ozval se Kingham.
„Až po skončení slyšení a modlete se, ať to není za doprovodu eskorty!“ ozval se další z členů a nenápadně povytáhl hůlku. Jen pro jistotu.
„Pane Fagane, pokračujte.“
„Tak pane Gordone, jaké je zde jméno?"
„Henry Kingham.“
„A zde?“
Tentokrát nemusel vyslýchaný ani číst. „Henry Kingham.“
„Ani jste to nepřečetl.“
„Je to poměrně logické,“ odvětil Gordon.
Fagan se jen usmál. „Nepřijde vám zvláštní, že ministerský úředník, o kterém jste sám řekl, že se primárně zajímá o obchodní záležitosti, je náhle podepsaný pod sociálním nařízením odebrat vaší manželce dceru, žádosti o přezkoumání lékařské praxe vaší ženy…“
„Námitka, ctihodnosti!“ vyletěla ex-faganová jako čertík z krabičky. „K těmto dokumentům neměl mít pan Fagan vůbec přístup!“
Bez odezvy.
„… a výsleších údajných potratů vaší ženy, ke kterým… jak jsme před chvílí vyslechli… nikdy nedošlo?“ vyjmenovával jednotlivé listiny, když je podával členům poroty. „Zvláštní, že?“
„Nemohu soudit.“
„Takže je pan Kinghem nepodepsal na vaši žádost?“
„Ne…“
„Námitka, ctihodnosti, to…“
Všichni členové poroty se na Christenovou podívali s nenávistí v očích. Tedy kromě jediného Kinghama, který seděl na svém místě jako hromádka neštěstí a zřejmě už hledal nějakou vhodnou výmluvu.
Právnička si opět sedla.
„Ne.“
„Ale já si myslím, že ano,“ ušklíbl se Fagan.
„Dokažte to.“
Jako kdyby přesně na tohle Fagan čekal. „Nebojte se, všechno bude. Takže vy tvrdíte, že se s panem Kinghama blíže neznáte.“
Střelil očima k porotě, ale hned byl zase zpět. „To jsem neřekl, známe se.“
„Jak moc důvěrně?“
„Ná…,“ nadechl se Christenová, ale raději hned zmlkla.
„Na tuto otázku nehodlám odpovídat.“
„Ani nemusíte." Otočil se zpět do sálu. "Vy tedy tvrdíte, že jste spolu nikdy nebyly v bližším kontaktu, i když já zde mám fotografii, která jasně dokazuje opak. Je z loňského roku, z francouzské riviéry a… nezlobte se, tohle není objetí, které si vyměňují úředník s klientem. Nebo se takhle vítáte se všemi svými obchodními partnery? To vás pak jistě musí... milovat.
„To nejsem já,“ řekl Fagan prostě.
„Nejste? Dobře, tvrdit to samozřejmě můžete. Ale chcete mi snad tvrdit, že není pravda, že jste panu Kinghamovi půjčil peníze, když se před třemi roky potřeboval vyplatit svého náměstka? Ty peníze samozřejmě nebyly vaše, ale to necháme na věřitelích. Nebo tvrdíte, že jste nekoupil od pana Kinghama ministerské pozemky a to za zcela směšnou částku 10 galeonů? Tvrdíte, že je zcela náhodné, že tyto listiny podepsal, i když se v těchto oborech vůbec neměl pohybovat. Tvrdíte, že jste ho nevydíral kvůli hromadným sexuálním orgiím, kterých se již několik let společně účastníte, protože jeho by to v nadcházející kampani mohlo zlikvidovat, zatímco vaší pověsti už to nemůže nijak uškodit?!“
„To je lež! To je všechno lež!“
Nebyl to však Gordon, kdo vyskočil ze svého místa, ale Kingham, ten vyděšený stále ještě mladíček, který právě pohřbil svou celou politickou kariéru.
V soudní síni nastalo ticho, Gordon si mnul kořen nosu, Kingham se zoufale zhroutil na svoje místo.
„Ctihodnosti, zde jsou kopie všech zmíněných dokumentů, výpisů z účtů od Gringottových…“
„Merline, jak získal výpis od Gringottů?“ vydechl Harry užasle. Věděl, že skřeti neradi komunikovali s kouzelníky, natož aby jim dávali podobně tajné listiny, jako výpisy z kont.
„A výpověď osmi nájemných společníků… kteří nechtějí veřejně vypovídat, ale jsou ochotni pro osobní výpověď… kteří jsou svorně ochotni přiznat a identifikovat pana Gordona i Kinghama jako své stálé zákazníky. A jak všichni svorně vypověděli, oba výše zmínění pánové se důvěrně znali,“ dodal.
Členové starostolce se natahovali jeden přes druhého, aby na dokumenty dosáhli.
„Dále žádám Starostolec, aby pečlivě přezkoumaly dokumenty týkající se mé mandantky a důrazně apeluji na vás, vážení členové Starostolce, aby byl pan Kingham odvolán ze souzení tohoto případu jako předpojatá osoba. Jak s ním naložíte dále, je již pouze na všem rozhodnutí. Nemám dalších otázek.“
V soudní síni se roznesl rozruch, všichni mluvili jeden před druhého. Kromě Kinghama, kterého dva dozorci odváděli ze síně pryč.
„Udělal jste chybu,“ oslovil ho Fagan, „chybu, že jste Gordonovi věřil. Ti prostituti vás totiž udali z jediného důvodu. Gordonův šek byl totiž opět nekrytý…“

***

„Co bude teď?“
„Teď počkáme, až se uklidní vody okolo Kinghama. Jeho případ budou nejspíš vyšetřovat dlouho, ale je to pro nás bod k dobru,“ ušklíbl se Fagan sebevědomě, když si společně užívali chvíli klidu po dnešním jednání. „A potom se uvidí.“
„Po tomhle už to snad musí být jen lepší,“ řekl Harry. „Ty nemáš radost, Alis?“
Krátce se usmála. „Mám, to víš, že mám…“
„Nedáte si čaj?“ zeptal se jí zapisovatel, „udělám vám zázvorový.“
„To by bylo milé,“ usmála se na něho krátce, než se opět podívala na Harryho. „Jen mě děsí, s čím se vytasí příště. Jako odvetu,“ povzdechla si.
„No, rozhodně s něčím přijdou,“ odvětil Fagan, „než si sebral svých pár dokumentů. „Ale my to určitě zvládneme. Omluvte mě na chvíli.“ A zmizel na nějaké jednání, možná na výslech oněch prostitutů, kterého by se měl jako advokát zúčastnit.
Alison si jen povzdechla. „Omluv mě na chvíli,“ řekla jen, než se vydala na toaletu.
I Harry si povzdechl. Měl o ni strach. V posledních dnech mu přišla pořád bledší a bledší a on netušil, jestli to je těhotenství, nervama nebo obojím. A skutečně se děsil toho, co by se stalo, kdyby Alison potratila. Ta možnost tu byla, věděli o ní všichni a o to víc se jí děsil. Nevěděl totiž, jestli by v tu chvíli Severus zabil sebe, že Alison do rozvodu zatáhl, nebo Harryho, že jí dost nehlídal. Jako kdyby mu to každé ráno nevtloukal do hlavy.
Natáhl se pro cukr a raději si hodil do hrnečku o dvě kostky navíc. Poslední z nich se však očividně nechtěla rozpustit, a proto odskočila od hrany hrnku a zmizela kdesi pod stolem. S tichým klením padl na kolena a začal hledal ten sladký kvádřík.
A našel ho právě ve chvíli, kdy zahlédl i něco jiného. Skleněnou lahvičku, kterou svíral zapisovatel v dlani a právě z ní kapal několik krůpějí průzračné tekutiny Alison do čaje.
Každá kapka jako kdyby padala věčnost, s každou jako kdyby se s Harrym zatočil svět.
„Ty hajzle!“ vrhl se na zapisovatele a přirazil ho ke stěně. Žádná hůlka, hezky pěkně ruka drtící jeho zrádný krk. „Ty svině jedna! Věděl jsem, že jsi špeh, ale že seš i travič, ty… ty…“
Viděl rudě, v hlavě mu běžely tři možnosti. Zabít hned, zmlátit a udat Faganovi, zmlátit a udat Severusovi. A nebo… zmlátit, zabít a pak udat. Nic jiného by si totiž nezasloužil.
„Cos jí to tam lil, ty hajzle!“
Zachrčení.
Ještě tvrději sevřel hrdlo, skutečně měl chuť ho uškrtit.
„Tak co?!“
„Potte´e… ty idi´te, pusť mě.“
Nedošlo mu to hned. Nedošlo mu, co znamená ten podivný výraz v očích za brýlemi. Nedošlo mu, že je jen jeden člověk, který mu tyká a zároveň mu stále říká Pottere.
„Sev…“ vydechl. Nechtěl říci to jméno nahlas, bylo nebezpečné.
Ten pohled očí, to bylo jako přikývnutí.
Harry zamrkal, ale potom mu svitlo. „Dokaž to!“
„Thomas, protože Pán zla to jméno nenávidí.“
Dobře, tuhle narážku by asi nikdo jiný nevymyslel. Harry konečně pustil jeho hrdlo a sledoval, jak Severus padnul do podřepu a pokoušel se popadnout dech.
Harry tomu nemohl uvěřit. Skutečně byl tenhle malý, obrýlený mužík Severus? skutečně tu celou dobu... skutečně teď... A on ho skoro...
„Ty idiote, mohl jsem tě zabít!“ obořil se Haryy na staršího muže. „Co tu u Morgany vůbec děláš!“
„Myslíš, že budu sedět doma a štupovat?“ zachrčel Severus a musel si několikrát pročistit hrdlo, aby byl schopen mluvit. "To mě znáš teda sakra málo!"
„To seš tady celou dobu?“
„Ne, jenom dneska jsem se nudil. Jistě, že jsem tady celou dobu!“ obořil se na něj a… ano, byl to Severus, ten lesk v očích byl nezaměnitelný. Narovnal se a dost si u toho mnul hrdlo. Určitě bude mít modřinu.
„Proč jsi nikdy nic neřekl?“
„Nikdo nepotřeboval vědět, že tu jsem.“
"Já ano! Podezíral jsem tě! Mohl jsi alespoň něco naznačit!"
Jen se ušklíbl. "Byl jsem zvědavý, jestli přejdeš od kecání i k činům. I když názornou ukázku jsem nepotřeboval," dodal tlumeně a znovu zachrchlal.
"Viděl jsem tě, jak bereš úplatky!"
"Ne, viděl jsi mě, jak beru peníze. SVOJE peníze, na ty úplatky. Skutečně jsem nemohl jen tak nakráčet do banky a vyzvednout je!"
„To ty dodáváš Faganovi ty informace?“ uvědomil si náhle Harry. "Copak on o tobě ví? A Alison?"
„Ano, ano a ne. A co se týče Alison, opovaž se jí něco říct.“
„Proč?“
„Protože proto, nechci, aby se ještě ke všemu děsila, že mě tu někdo objeví. Dost na tom, že už takhle je na mrtvici. A za tohle vskutku pěkně děkuji," ukázal na rozbitou lahvičku lektvaru na podlaze. „Nevíš, kde teď mám asi tak získat další lektvar na uklidnění?“
„Ty ji dopuješ lektvarem na uklidnění?“
„Sama by si ho nevzala a myslíš, že stojím o to, aby se zhroutila? Nebo potratila? Někdo se o ni musí postarat!“
A to si Harry myslel, že mu tu o ní pečuje dost. „Ale…“
Dveře od koupelny vrzly, Alison se vracela. „Varuju tě, Pottere. Ani.Slovo.“

Gordone těš se! Muhahahaha... 20 komentářů = další kapitola

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek