Blesk
Všechno zlé...


Kapitola 47. – Začínáme

„POTTERE!“
Harry vyletěl do sedu jako pérko z gauče. Jeho pokoj byl stále potemnělý od zatažených závěsů, ale pološero dávalo zdání, že už nejspíš bude ráno. I když brzké. To však nevysvětlovalo, co ho tak nechutně vytrhlo ze slastné náruče spánku.
I když ty dunivé kroky na schodech by mu odpověď možná mohly poskytnout.
„Pottere!“ rozletěly se dveře dokořán a v nich stál brunátný Severus Snape, jeho přítel a bývalý profesor, a podle výrazy nejspíš i jeho budoucí vrah.
Harry se pod peřinou nejistě o kus odtáhl na stranu. Měl neodbytný pocit, že za chvíli dostane pěstí nebo Avadou…
„Můžeš mi to zatraceně vysvětlit?!“ prskl na něho muž a hodil mu do klína nejčerstvější výtisk Denního věštce. Tam na první stránce zela velká fotka jeho samého, jak k sobě na ulici tiskne Alison. Z téhle fotky byla jasně poznat jeho tvář, zatímco z několik dalších menších ta Alisonina. To však bylo zcela vedlejší, když si uvědomil, jak to jejich objetí vypadá. Podle jeho výrazu a postavení jejich tváří to vypadalo, jak kdyby si s Alison právě vášnivě vyměňovali obsah ústní dutiny.
Jen u té představy se Harry otřásl.
A ještě víc se otřásl při představě, že takhle to pochopil každý, kdo dneska ráno rozbalil Denního věštce, včetně…
„No, do prdele!“ zaklel.
„Já čekám!“ ozval se vedle něho Severus, na kterého Harry úplně zapomněl.
„To není tak, jak to vypadá!“ ohradil se hned Harry. Věděl, proč je Severus tak nakvašený, jenom nechápal, proč ho pořád podezříval, že má s Alison nějaké pletky. Jako kdyby byla jeho typ. Nebo on její. Nebo cokoliv. „To bylo jenom… objetí,“ snažil se to vysvětlit. „To jen tak... vypadá...“
Severus udělal krok blíž a Harry vážně uvažoval, že rozbít si hlavu o noční stolek pádem by bylo mnohem příjemnější, než se dostat do rukou Severusovi.
„V to doufám,“ zašeptal k němu nebezpečně.
Ten chlap byl strašně majetnický. Harryho docela zajímalo, jak dlouho bude trvat, než si toho majetek – Alison – všimne a odstěhuje se pryč.
„Nebudeš to totiž muset vysvětlovat jenom mně, ale zřejmě všem, kterým se dneska dostaly noviny do rukou,“ kývl směrem ke složenému deníku.
Harry to vzal jako výzvu a ihned je rozbalil, aby toho v zápětí litoval. Dole na hlavní stránce, na podvalu, stál palcovými písmeny titulek – Zachránce kouzelnického světa v objetí starší ženy: Stojí tento mladík za rozvodem desetiletí?
„No dvakrát do prdele!

***

Hnal se chodbami Bradavic a přesto se snažil jít klidně. I když rychle. Potřeboval se totiž dostat za Ginny dřív, než začne vyučování a on sám bude muset za povinnostmi. A to nemluvil ani o tom, že se snažil utéct před těmi všemi pohledy, které se mu zavrtávaly do zad. Slyšel kolem sebe šuškání a šustění. Šustění těch zpropadených novin, které viděl téměř v každých druhých rukách.
Hlavně je neuřknout, říkal si v duchu, hlavně je neuřknout, když okolo sebe slyšel šeptání o zajíčkovi a staré tygřici. Měl dokonce pocit, že zaslechl cosi o Oidipovském syndromu, ale raději zahnul za roh dřív, než si stačil všimnout, kdo to k čertu vyslovil.
Do Velké síně vpadl naštěstí bez toho, aniž by snížil počet bradavičkách studentů.
Rychle přejel síň pohledem a měl štěstí. Ginny tu byla. Dokonce se právě zvedala od stolu, aby se vydala na první hodinu. Měla přeměňováni, pokud ho paměť nešálila.
Všimla si ho.
Usmál se na ni.
Jeho úsměv však pohasl, když si všiml, že v ruce svírá vlastní výtisk Denního věštce. V hrudi ho trochu bodlo. Sice doufal, že je ta holka natolik rozumná, aby těm lžím nevěřila, ale jeden nikdy neví. Jak občas říkal pan Weasley - Kluci, u žen buďte vždy připraveni na to nejhorší. Maximálně vás mile překvapí.
Harry polkl.
Měl pocit, že to nejhorší se právě blíží.
Dívčina ruka se totiž až příliš prudce blížila k jeho tělu a...
„Gin...“
Víc nestačil říct, protože dlaň dopadla.
Dívka mu připlácla noviny na hrudník, než ho prostě minula a pokračovala v cestě.
„Sakra!“ zaklel mladík, když si uvědomil dvě věci. Za prvé - nedostal po hubě a za druhé - z vnitřní přílohy Denního věštce se na něho šklebil vlastní obličej, a to dokonce z velké zvětšeniny fotografie z hlavní strany.
Velmi pěkná práce.
„Ginny!“ zavolal za ní. „No tak, počkej.“ Nekřičel, nechtěl na sebe poutat zbytečně velké množství pozornosti. To, co se mu dostávalo teď, stačilo. Některé dívky se mu tiše pochechtávaly, jaký je to podpantoflák, jiné mu věnovaly uměle soucitné pohledy, jako kdyby doufaly, že právě u nich bude hledat rameno k pláči.
„No tak, Gin, nech mě to vysvětlit,“ srovnal s ní krok. Netvářila se naštvaně, ani nijak rozzuřeně, prostě ho jenom ignorovala. Šlapala dál svoji cestou a mladíkovi, který popobíhal po jejím boku, si nevšímala. „Ginny, není to tak, jak to vypadá, prosím, vyslechni mě.“
Pokračovala v cestě, ani nesledoval kam jdou.
„Přeci bys tomu nevěřila, vždyť je to Věštec, u Merlina,“ vydechl a musel chytnou dveře, které mu pustila do tváře. „No tak, dej mi alespoň možnost ti to...“ Neřekl víc. V další chvíli ho totiž umlčela a to způsobem zcela originálním. Svými ústy.
Harry se nejdřív trochu zamračil. Sklouzl pohledem kolem sebe, aby zjistil, že jsou v jedné opuštěné místnosti, nikde nikdo v dohledu a zrzka o tom očividně velmi dobře věděla. Na chvíli se i zamyslel, jestli mu neunikla nějaká událost, která ho z bodu „jsem na tebe naštvaná“ posunula do bodu „jazyk v krku“, ale na žádný nepřišel. Uznal však, že na řešení bude času dost.
„Počkej,“ odtrhl se od své přítelkyně nakonec, „a co takhle malé vysvětlení?“
Jen pokrčila rameny a dál mu přejížděla po zátylku konečně prstů. „Jen jsem si říkala, že by bylo příjemný nechat Zachránce kouzelnického světa zase chvilku škemrat,“ usmála se na něho šibalsky.
Zamračil se. Jeho chmury však zahnala lehoučkým polibkem na nos.
„Vím, že bys s tou ženou nic neměl, tedy alespoň v to doufám,“ dodala hned v zápětí významně, „ale nevěděla jsem, jestli to není nějaký z dalších šílených plánů. A kdybych třeba neudělala scénu, třeba by ti to ty plány zkřížilo.“
Chvíli ji pozoroval neschopen slova.
„Jak jsi na to přišla?“ nechápal, v jeho hlase však bylo znát, že se strefila.
„Už tě nějaký ten pátek znám,“ ušklíbla se. „Takže, jaký je plán?“
Harry si povzdechl. Popravdě se mu moc nechtělo Ginny vyprávět, co všechno mají se Severusem a hlavně s Faganem za zády v plánu.
„Harry, jestli nechceš, abych si tu hrála na hysterku, tak mi koukej vyklopit, co to bylo za ženskou, se kterou ses miliskoval v parku.“ Usmívala se, i když Harry měl pocit, že kdesi pod tou maskou netečnosti je přeci jenom žárlivý plamínek, který jenom čeká, až bude rozdmýchán.
Pokrčil rameny. „Prostě ženská, záleží na tom? Ouuu, dobře řeknu ti to,“ zaúpěl, když její koleno zajelo do citlivých míst. „A vůbec, vždyť Alison si pamatuješ, ne?“
„Vím, že rodila Rikyho, ale netuším, proč se s ní stýkáš ještě čtvrt roku na to?“
„Noooo,“ protáhl nejistě, „třeba proto, že budu tak následující půl roku tvrdit, že si ji vezmu?“
Zrzavá dívka se od něho odtáhla a věnovala mu všeříkající pohled.
„Dobře, pokusím se to vysvětlit.“ Harry se dal do vyprávění a pokusil se jí vysvětlit ve zkratce vše, co se u nich doma za poslední dny dělo. Jeho přítelkyně to brala poměrně i s klidem. Poměrně.
„Fajn, ale pořád nechápu, proč ses s ní musel líbat uprostřed parku.“
„Nelíbal jsem se s ní, jen... prostě mě objala. I když to nevypadá, není to víc než objetí. Ginny, ta ženská je zoufalá, těhotná a ještě jí vzali dítě, co si myslíš, že...“
„Počkej, ona je těhotná?“ zarazila ho. „A kdo...“
„Severus.“
Zamrkala. „Snape je otec?“ vydechla.
„Bingo.“
„Severus Snape bude mít dítě?!“ zopakovala jako kdyby to byla ta nejnepravděpodobnější věc pod sluncem.
„Co je na tom tak nepochopitelného, mám ti připomínat, že už jedno dítě má?“ poukázal na vlastního syna.
„Ne, ne... totiž jo, tedy... Sakra, to je něco jiného. To mezi vámi, to byla... nehoda, ale tohle... Páni... s doktorkou. A úmyslně. A to mu ani nevadí, že se k ní tulíš?“ nadhodila.
„Já se k ní netulím!“ věděl, že ho jenom provokuje, ale strašně ho to štvalo. Proč si sakra u Merlina všichni myslí, že to s Alison táhne. Jako kdyby někdy projevil zájem o starší ženy. Jako třeba McGonagallovou... nebo Molly... Dobře, i u ní si Ginny myslela, že tam jsou nějaké pletky.
„Já tě jenom zlobím,“ usmála se na něho a vtiskla mu drobný polibek. Do kterého se ozvalo drnčení školního zvonku.
Dívka zaúpěla.
„To ne, ´Gonagalka mě zabije.“
„A co teprve mě, až zjistí, že za to můžu já. Už tak u ní mám alespoň deset vroubků,“ povzdechl si. Slíbil své vedoucí, že Ginny nebude rozptylovat, bude se chovat slušně a dá OVCE Nad očekávání. A tohle se s tím moc neshodovalo.
„Ale pořád jsi její oblíbenec,“ ujistila ho a políbila. „Nemusíš tam se mnou.“
„Ne, tohle zvládnu, jsem už velký kluk. Tak jdeme.“
Nakonec měl i štěstí. McGonagallová o jejich setkání zřejmě věděla, protože když Ginny vklouzla do třídy a jeho uviděla nenápadně za dveřmi, nekomentovala to. Byl jí vděčný. Věděl totiž, že ho čeká dlouhý den. První zastávka byla Doupě, kde musel Molly vysvětlit, jak to s celým tím článkem je a poprosit je, aby nevěřily ničemu, co se na těch prokletých stránkách v následujících měsících ukáže.
Kupodivu to i chápala.
Kupodivu.

***

„Pottere, přestaň se před tím zrcadlem nakrucovat jak modelka!“
Harry se zoufale otočil na svého společníka, který postával ve dveřích a měřil si ho znechuceným pohledem. Ano, znechuceným. Tenhle výraz totiž Severus nosil už pár dní. A čím blíž se den soudu zdál, tím větší zmetek se z něho stával. Vědomí, že k soudu nebude moci s nimi, ho neskutečně sr... štvalo.
Harry si povzdechl. „Promiň, že jsem nervózní, ale nechodím k soudu každý den.“ upravil si poslední knoflíček na těsné manžetě a otočil se ke společníkovi. „Je to dobrý?“
Odfrkl si. „Ještě se zeptej, jestli v tom nevypadáš tlustě.“
„Nemusíš být na mě tak protivnej, mám ti připomínat, že se tohle celé děje kvůli tobě?“ prskl po něm Harry. Severus ho zavraždil pohledem, než se otočil na patě a odkráčel.
„No jasně, ještě se urážej!“ dolehlo k němu. „Ignorant,“ zavrčel si pro sebe Harry, než po sedmé rozvázal ten pitomý motýlek, aby se ho pokusil znovu správně uvázat.

***

„POVSTAŇTE!“ Harry, Alison, Fagan i jeho upjatý pomocníček s brejličkami a upnutým ohone tmavých vlasů se zvedli ze svých židlí.
Celá soudní síň, napěchovaná k prasknutí se pomalu zvedla ze svých míst. Harry se spěšně podíval na nervózní ženu vedle sebe a lehce jí sevřel ruku. Věděl, že Alison bude podporu potřeboval.
Popravdě tu ani nechtěl být, ale Fagan trval na tom, že bude lepší, když bude přítomen. Jako navrhovatel. Jako podpora. Jako jejich malá tajná zbraň. Právník totiž tvrdil, a Harry s ním musel souhlasit, že potom, co vyšel v Denním věštci ten článek, by bylo proti se to snažit nějak zamést. Novináři by byli o to víc zvědaví, o to více dotěrní. A Alison už teď byla na zhroucení. Bude lepší, když už u sebe bude moci někoho mít, když už byl Severus mimo hru. A mimo to, Zachránce kouzelnického světa na své straně, to už je přeci jenom silné eso v rukávu.
Jen by se to eso nemuselo tak potit.
„Přicházejí jejich eminence, členové soudního Starostolce!“
Všichni v síni zatajili dech, když začali nastupovat zástupci v červených talárech. Tedy až na Harryho. Pro něho to byla zcela nudná a zdlouhavá promenáda páprdů, jejichž tváře mu splývaly a jména si sotva pamatoval.
"Nemusíte se bát," otočil se Fagan na alison, než začali. "Jejich právníka znám, starý Johnson je možná zkušený, ale jinak břídil. To zvládneme."
„Setkali jsme se zde v případu rozvodového řízení Alison Sereny Dayové-Gordonové, v tomto případě vedené jako žalující a navrhovatelku rozvodu, a Wilburga Richarda Periciuse Gordona, v tomto případu vedeného jako žalovaného.“
Oba oslovení kývli na členy Starostolce, aby bylo jasné, o kom se mluví. I když Harry popravdě pochyboval o tom, že je v téhle síni někdo, kdo neví, o koho jedná. Už proto, že se jednalo o Gordonovi. Už proto, že se jednalo o rozvod desetiletí. Už proto, že se jednalo o zatraceného Chlapce, který ke své smůle zůstal na živu.
„Před zahájením tohoto soudního řízení byly podány ještě dvě další žaloby, které s tímto případem velmi blízce souvisejí,“ pokračoval zapisovatel a otevřel další složku. „Přesněji se týkají společného potomka, Jessiky Alison Gordonové. Ta byla dne 30. dubna na žádost otce odebrána z péče matky. Dne 1. května téhož roku byla podána expresní žádost podepsána dvěma specialisty, kteří se shodli, že pro dítě bude lepší přesunutí do dětského domova, kde bude žít, dokud tento soud neskončí.“
Harry zahlédl, jak se Alison před ním zachvěla. Věděla příliš dobře, že podobné soudy se mohou táhnout i několik let. Chtěl jí sevřít rameno, ale věděl, že by to bylo příliš nápadné, příliš velké sousto pro číhající novináře. Kvitoval s povděkem, že alespoň zapisovatel sedící vedle ženy jí věnoval několik upokojivých slov. Upoutal ho opět zapisovatel.
Ten se právě teď mračil na nějaké listiny, které svíral v ruce a podle jeho výrazu se mu nezamlouvaly. Všiml si toho Harry, všimla si toho Alison i Fagan, všimli si toho všichni, kteří si začali šeptavě šuškat.
„Právě mi byla doručena třetí žaloba,“ pronesl a očividně i on sám byl tím psaním zaskočený.
Alison vrhla vyděšený pohled na Fagana, který však sám očividně nevěděl, která bije.
„Podle této žádosti je navrhovatelka Alison Serena Dayovéá-Gordonová obviněna z cizoložství.“
Síní to zahučelo jako v úlu.
„Jako důkaz je zde přiložen odborný posudek, který dokazuje, že Jessika Alison Gordonová není dcerou Wilburga Richarda Periciuse Gordona...“
Úl se rozhučel ještě více.
„... a je proto žádáno nejenom vyškrtnutí z rodinné linie Gordonů,“ četl pozorně a těkal očima okolo sebe v děsivé touze přestat číst. Měl pocit, že se na něho všichni vrhnou, „ale také její nucená převýchova, ale také... také nejvyšší trest pro její matku Alison Gordonovou, která pošpinila čest starobylého rodu!“
Poslední slova už skoro nebyla slyšet.
Lidé začali volat, křičet, šuškat. Foťáky cvakaly jeden za druhým a dokonce i jindy chladný Fagan se vymrštil na nohy, jakmile to uslyšel.
Harry se vrhnul dopředu a sevřel Alison dlaň, teď už mu nějací novináři byli u prdele. Potřeboval ji podpořit. Ano, samozřejmě, že věděli, že k tomuhle odhalení mohlo dojít, ale zatraceně nikdy nevěřili, že tak rychle. Fagan sám říkal, že se to Gordon bude snažit ututlat, nechat si to v záloze. Morgana ví proč, najednou změnili názor.
„Promiňte, ctihodnosti!“ ozval se Fagan. „Ale jak je možné, že soud má k dispozici materiály, které se k mojí mandantce ještě ani nedostaly. Trvám na nebraní této žaloby v potaz, protože jejím zveřejněním před veřejností přednostně, došlo k poškození pověsti mé mandantky!“
„Pane Fagane, vy sám dobře víte, že by se vaše námitka brala v potaz pouze tehdy, pokud by se soud a veřejnost seznámili s obsahem žaloby dříve, než žalovaná strana...“
Harry se zamračil. A Fagan tady. To vysvětlení totiž nepřicházelo od žádného ze Starostolce, ani od zapisovatele. Ale od někoho z druhé strany sálu. K výkladu se přidaly i pravidelné zvuky podpatků. „K tomu však nedošlo, protože obžalovaná byla s žalobou seznámena ve stejnou chvíli, jako soud samotný,“ dodala ona žena. Ve středních letech, ani ne pohledná, spíš udržovaná, na vysokých podpatcích, v upnutém kostýmku a s rudými nehty. A přesto nepůsobila svádivě, spíš... nebezpečně.
„Ale to jistě sám dobře víte,“ dodala směrem k Faganovi a lehce se usmála.
Alisonin právník tiše zaúpěl a opřel se o hrazení, za kterým stál. "Svatý Merline, to ne!"
„Co je? Co se děje?“ vydechla Alison.
„Kdo je to?“ vyzvídal i jejich obrýlený písař.
Fagan vydechl. „Moje bývalá studentka.“
Teď zaúpěl Harry. Jestli je někdo, kdo bude znát Faganovy triky, tak to určitě bude někdo, koho učil. „Jediná, kterou jsem kdy vzal.“
Bezvadný, pomyslel si Harry, prostě bezvadný.
„A taky moje bývalá žena,“ dodal muž, „jediná, kterou jsem si kdy vzal.“

Tak a jdeme na to, zlato :)

Komentáře

< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek