Blesk
Všechno zlé...


Kapitola 46.- Buď hodnej

„Jak že to nejde?! Vy jste můj právník, vy přeci máte zabránit tomu, aby se tohle dělo!“ rozčilovala se Alison, zatímco přecházela po kanceláři, do které se ihned vrátili. U právního zástupce však nenašli to, co hledali.
Fagan sevřel prsty do stříšky a lehce našpulil rty. „Váš manžel měl k tomuto kroku naprosté oprávnění i logické důvody.“
„Takže vy to schvalujete?!“ vyjela na něho a práskla rukama do jeho stolu takovou silou, až se po desce roztřísklo několik kapek inkoustu.
„To jsem neřekl, ale…“
„Můj manžel unesl moji dceru bez mého vědomí na místo, o kterým nemám ani ponětí, a jediné, co mi můj právník řekne, že to bylo logické rozhodnutí?“ Na konci už Alison tak křičela, že její hlas přešel jen do jakéhosi podivného vykvíknutí. V tu chvíli se už Severus nehodlal držet dál a pevně jí zezadu sevřel do náruče. A akorát v čas, v další chvíli se totiž žene podlomila kolena a ona se mu s pláčem zhroutila do náruče. „On jí něco udělá, já to vím… on jí něco udělá,“ opakovala stále, zatímco se ji její přítel snažil uklidnit. „… udělá cokoliv, aby mi ublížil…“
„To bude dobré, to bude dobré…“
Harry sevřel rty. Vůbec se mu nelíbilo, do jaké situace se dostali, a měl kdesi uvnitř hrudi neodbytný pocit, že je za to odpovědný. Přesto zůstal sedět ve svém křesle a pozoroval ty dva jen z dálky. Nevěděl, jestli to je proto, že nechtěl Alison dráždit, nebo byl příliš zbabělý se jí podívat do očí.
„Co navrhujete?“ otočil se na Fagana, který si zachovával profesionální odstup a klid.
Beze slova sáhl do vrchního šuplíku a vytáhl nějaký dokument. „Podepište to.“
„Co je to?“
„Žádost o umístění vaší dcery do dětského domova.“
Alison vytřeštila oči.
„V tomto dokumentu vysvětlujete, že podle vašeho mínění není váš manžel kompetentní k péči o čtyřleté dítě a mohl by na dívku mít neblahý vliv, jak po fyzické tak především psychické stránce. Dovolil jsem si tento fakt podložit tím, že váš manžel dívku nezná, nezajímá se o ni a, co jsem pochopil, tak se s ní nikdy nesetkal. Podepište zde a zde,“ položil vedle namočený brk.
Žena popotáhla, ale její vzlyky přestaly. Putovala očima mezi dokumentem a jeho tvůrcem a v její tváři se nepohnul ani sval. Až do chvíle, než jí tvář zvrásnilo poznání. „Vy jste to věděl!“ vydechla. „Vy jste věděl, co udělá. Měl jste tu zatracenou žádost připravenou už předtím, než jsme sem vůbec přišli. Vy jste věděl, co Wilburg udělá…“
„Tušil.“
„… a nebyl jste schopen cokoliv říct!“
Skleničky v barovce nespokojeně poskočily. Harry měl chvíli strach, že žena neovládne svoji uvolněnou magii a Faganovi rozstřelí hlavu, ale nakonec se to bohužel/dík nestalo.
„Nemohl,“ odvětil muž zcela klidně. „Bylo to pouze tušení založené na zkušenostech, nikoliv podložený fakt.“
„Mohl jste mě alespoň upozornit!“
„A co byste dělala?“
„Já nevím!“ rozčilovala se Alison.
„Alis, uklidni…“
„Ale rozhodně bych se nemusela dívat, jak mi odtahují dceru.“
„Pokud vím, tak jste u toho nebyla.“ Za ten jeho klid mu chtěl rozbít ciferník.
Severus musel Aison chytit, aby Fagana nerozcupovala na malé Fagany.
„A pokud bych vás na tuto alternativu upozornil, snažila byste se dceru skrýt, nebo ji nějak chránit, a akorát byste vše zkomplikovala. Proto jsem to udělal tak, jak jsem udělal. Podepište to a zařídím, aby vaše dcera byla až do konce procesu v bezpečí.“
„Chci ji u sebe.“
„To nebude možné. Podepište.“
Alison ho zavraždila pohledem, než popadla brk a podepsala. Harry měl chvíli pocit, že mu ten brk vrazí do oka a vyškrtábe mu je, ale nakonec ho jen hodila na stůj, až na stole vznikla ohromná kaňka.
„Alis,“ pohladil ji Severus jemně po rameni, „teď je třeba…“.
Nestačil říct víc, protože v další chvíli mu zabodla prst do hrudi a zamračila se na něho. „Jestli se Jessice něco stane…“ zavrčela. Nemusela ani dokončovat, oběma bylo jasné, co myslí. Pokud se dívce něco stane, Alison mu nikdy neodpustí, že jí do toho rozvodu přinutil.

***

V domě bylo ticho.
Až nepřirozené ticho. A hutno.
Harry to postřehnul ve chvíli, jakmile vylezl z krbu. Už to byly dva dny, co Jessiku odvedli, ale nedošlo v podstatě k žádnému posunu. Tedy kromě toho malého vítězství, že Jessica byla na Faganovu žádost a naléhání přesunuta do dětského domova, kde měla čekat, dokud tenhle celý spor nebude vyřešený. Chudák holka, Harry si ani nedokázal představit, co se tý malý musí honit hlavou, když ji prostě najednou někdo odtáhne od mámy a ani jí neřekne proč. Silně pochyboval o tom, že by jí to někdo vysvětlil. Bohužel v následujících deseti dnech, dokud nezačne soud, s tím nemohli nic dělat. Ani Jessicu vidět, o což se Alison samozřejmě pokoušela.
Možná i proto to Alison tak špatně brala.
Harry nevěděl, jestli to dělá její těhotenství, nebo by se tak chovala i za normální situace, ale ještě nikdy ji neviděl tak zoufalou. Vlastně snad ještě nikdy neviděl nikoho tak zoufalého. Jedině snad paní Weasleyovou v pátém ročníku, když na jejího manžela zaútočila Naginy. Jenže tehdy byla Molly strhaná, ale pořád stejně srdečná, zatímco Alison se uzavřela do sebe. A do pokoje, ze kterého odmítala vystrčit nos. I Severus měl problém se za ní dostat. Občas se mu to podařilo, občas to jen vedlo k hádce. Občas pak vládla tichá domácnost.
Jako třeba právě teď. Severus i Riky byli doma, ne u Alison. Takže ho buď vyhodila, nebo se Severus raději stáhl. Občas to dělal, protože Alison bývala v posledních dnech dost podrážděná a vadil třeba i Rikyho pláč. Severus mu vysvětlil, že to je nejen přecitlivělost z těhotenství, ale také stesk po Jessice Někteří lidé na to prý reagují tak, že kolem sebe začnou kopat. Jako Alison.
Harry hodil svoji tašku na křeslo, jejich dům byl tichý.
Naklonil se nad kolíbku v obývacím pokoji a spokojeně se usmál na svého syna, který ve spánku nasával dudlík a v pěstičce svíral kus prostěradla. Měl kolem sebe aktivovaná ochranná zaklínadla, takže Severus nemohl být daleko. Jemně Rikyho pohladil po hlavičce, než se vydal na průzkum domu.
„Severusi?“ Kuchyně i pokoje zely prázdnotou, zbývala tedy jediná místnost.
Nejdřív zaklepal. Věděl, že Severus nesnášel, když mu do laboratoře lezl nepozván. A k tomu mohl pracovat na něčem nebezpečném. „Severusi?“ zeptal se znovu a nakoukl do dveří.
Jeho přítel se skláněl u stolu, zády k němu. Očividně byl do práce natolik zabraný, že ho vůbec nepostřehl. Zabouchl dveře o trochu hlasitěji, než musel.
Severus sebou trhl, když se na něho otočil. „Ou, Pottere, co tu děláš?“ zeptal se zvědavě. Ani to neznělo tak odměřeně, jak by mohlo. Jen překvapeně. A skutečně muže nejspíš překvapil, protože se snažil urychleně cosi schovat pod hadr. Harry to nekomentoval.
„Hledal jsem tě, říkal jsem si, že budeš asi tady.“
„Aha, a co potřebuješ?“ zeptal se a zadíval se na něho s takovým zaujetím, že Harryho v tu chvíli napadlo, že takhle by asi vypadal jeho otec, když by se ho ptal, co je nového ve škole. Ta myšlenka byla vtipná, i když taky podivně trpká. Harry si Severuse nechtěl přeměňovat do podoby otce, ale také musel uznat, že nikdy neměl nikoho, kdo by mu v tomhle ohledu byl blíže, než tomu teď bylo u jeho bývalého profesora.
Život asi vážně rád ironii.
„Nepotřebuju nic.“
„Tak proč jsi přijel tak brzy domů?“
Harry zvedl obočí. „Brzy? Je středa, říkal jsem, že se vrátím ve středu.“
Severus se zamračil a zamyslel. Očividně tohle Harryho prohlášení úplně ignoroval, ale teď to rozhodně nehodlal přiznávat. „Jistě, jak jinak,“ řekl nakonec. „Co ve škole?“ zeptal se hned, aby změnil téma. „Doufám, že tvoje příprava na OVCE za něco stojí.“
„Za něco určitě,“ ušklíbl se Harry, než opět zvážněl. „Co Alison? Něco nového?“
Severus se raději uhnul jeho pohledu a přešel ke kotlíku. „Nic zvláštního,“ řekl nakonec.
„To nezní zrovna zevrubně.“
„Co chceš slyšet?“ švihl po něm Severus. „Jessica je v domově, Alison za ní nesmí, Fagan tvrdí, že s tím nic neudělá a jediný, co s tím já můžu dělat, je neplést se do toho.“
„S tím souhlasím, ale... Severusi!“ zarazil ho, když viděl, jak se lektvarista chystá vypěnit. Fagan má pravdu, tvoje přítomnost to může zkomplikovat.“
„No jistě, vždyť já tu vůbec nemusím být!“
Harry se zamračil. „Ta role hysterky ti nesluší.“
Severus si odfrkl. „Jistě, já jsem hysterka. Správně by mi totiž mělo být úplně jedno, že se mojí přítelkyni zhroutil svět a já s tím nemůžu... ne, nemůžu... nesmím! nic dělat,“ vztekal se. „A aby toho nebylo málo, tak Alison...“ zarazil se s v půlce věty jako kdyby to nechtěl vyslovit. Nepokračoval.
„Co? Řekla ti, že to je tvoje vina?“
Neodpověděl hned. „Nemusela to vyslovovat,“ dodal tlumeně.
Harry mu opatrně položil ruku na rameno. „Je zoufalá.“
„Já vím!“ odsekl a setřásl jeho dlaň. „Právě proto, že to vím. Jenže chápeš to? To je na tom to nejhorší, já vím, že je zoufalá, že se jí zhroutil svět, ale já-nemůžu-nic-dělat.“
Držet se stranou, to je něco, co Severus nikdy neuměl. A možná proto je i zahrabaný tady, uvědomil si Harry, když se opřel o stůl a nenápadně poodkryl to, co před ním Severus ukryl. Ampulky.
„Vůbec nic, ani mi nedovolí, abych u ní byl! Nedovolí mi nic.“
„Ale ty sis to očividně stejně nenechal vymluvit,“ ozval se Harry.
Severus se na něho otočil a když spatřil lahvičku v jeho ruce, ihned mu ji sebral. „To není nic pro tebe.“
„To doufám, že to není pro mě.“
Severus mlčel.
„Severusi, já jsem možná v lektvarech neexceloval, ale Hádesův polibek ještě poznám. Vyprávěl jsi nám o něm ve třetím ročníku a hrozil jsi, že když budeme zlobit, naliješ nám ho do džusu, protože je prakticky nezjistitelný.“
„Jsem rád, že jsi alespoň někdy dával pozor,“ utrousil muž.
„U Melrina, Severusi, tímhle Alison nepomůžeš!“
„Jak můžeš vědět, že to má co dělat s Alison.“
„Protože už tě sakra nějaký ten pátek znám! Ta lahvička úplně řve - já jsem poslední rozloučení s Gordonem, řekněte papa!
„A i kdyby, tak co?! Udáš mě?“
Tohle Harryho urazilo. „Samozřejmě, že ne, ale... U Merlina, Severusi, tohle není řešení! Jak si myslíš, že to bude vypadat, když týden potom, co Gordon vzal Alison dceru, tak najednou natáhne bačkory?“
„Nepřijdou na to.“
„Ale o to tu přeci nejde, myslíš, že to nikomu nebude podezřelý? Že nikoho nebude zajímat, jak je možný, že mu najednou selhalo srdce, když byl do tý doby zdravý jako řípa? A kdo si myslíš, že upadne v podezření? Ty, nebo Alison?“
„Nebudou jí to moci dok...“
„Ale o to-tu-nejde!“ zopakoval mu Harry. „Upadne v podezření, všechno se tím ještě víc zkomplikuje,“ vysvětloval mu mladík, ale už nemluvil tak nahlas. Snažil se, aby jeho hlas muže uklidnil. Už chápal, že síla na Severuse neplatí. Možná proto na něho měl největší vliv Brumbál se svým otcovským hlasem. „Nemyslíš si, že toho už má i tak dost?“ pokračoval. „I bez toho, aby ji obvinili z vraždy? Jakou si myslíš, že potom bude mít šanci získat Jessiku zpět? A to nemluvím o tom, že Alison není pitomá. Došlo by jí, kdo to udělal. No tak, buď hodnej,“ dodal jemně a natáhl k Severusovi ruku, aby mu lahvičku jemně vykroutil z prstů. K jeho velkému překvapení se i nechal.
„Jen jí chci pomoci.“
„Já vím.“
***

„Harry, říkala jsem ti, že nikam nechci a taky...“
„Alison, věř mi, tohle se ti bude líbit.“
Žena si zoufale povzdechla. Po těch několika dnech, co odmítala opustit své čtyři stěny, jí svět venku připadal prazvláštní. Šedivý. Beztvárný. Mdlý. Nechápala, čím ji Harry přesvědčil, aby šla s ním. Možná tomu klukovi, který se k ní teď choval jako ochranitelský bratr, zkrátka nedokázala říci ne.
„Na, vypij to.“
„Co je to?“ podívala se podezřívavě na lahvičku.
„Jeden lektvar, něco na způsob mnoholičného. Upraví ti podobu.“
„Proč potřebuju upravit podobu?“
„Věříš mi? Tak se nech překvapit. Šup, šup... už jsme tam měli být.“
Neptala se kde, stejně by jí to neřekl. Jen do sebe otočila lahvičku a trochu nepříjemně se ošila, když cítila, jak jí rostou vlasy a trochu se přeformovává tělo. Přesto ty změny nebyly tak velké, jako tomu bylo u Mnoholičného lektvaru.
„Výborně, chytni se mě, přemístím nás.“
„Už jsi to někdy dělal?“
„Blázníš? Se Severusem jsem se musel přemístit snad do všech míst v Anglii, než mi dovolil přemisťovat se s Rikym. Takže neboj, praxi mám.“ A v další chvíli byli pryč.
Na nějakém neznámém místě.
Na místě plném dětí.
„Jůůůůůůůůůů!“
„To je Harry Potter! To je Harry Potter!“
„Harryyyyyyyyyyy!“
„Ha-rry! Ha-rry! Ha-rry!“
Poskakovala okolo nich divoká tlupa dětí, která se na ně sesypala odevšad. Přemístili se do dětského domova. Jedna z dívek mu dokonce skočila okolo krku a držela se ho okolo krku. „Harry!“ vzlykla mu do ucha.
„Ahoj Jess,“ zašeptal k ní. „Neříkej, že mě znáš, ano? I když jí nepoznáš, tak ta paní vedle mě je maminka. Ale musíš být potichu, ano?“ Nebyl si jistý, jestli to dívka ve svém věku pochopí, ale překvapila ho svým porozuměním. Vrhla se na ženu vedle něho a sevřela ji jako klíště.
„Pane Pottere,“ usmála se na něho jedna ze zaměstnankyň. Poměrně mladá žena s drdolem blonďatých vlasů a milým úsměvem. „Už jsme se báli, že nám to tu zboří, než dorazíte. Nemohly se vás dočkat.“
„Omlouvám se, povinnosti,“ usmál se na ni a natáhl k ní ruku, když přes tu změť poskakujících těl to bylo skutečně složité.
„Tohle je Anita, má kolegyně, přišla se mnou, pokud to nevadí,“ kývl směrem k Alison, která k sobě stále tiskla svoji dceru a snažila se bránit slzám.
„Vůbec ne, naopak. Malá Jessica se celou dobu, co je tady, odmítala s kýmkoliv bavit, jsem ráda, že vás dva si očividně oblíbila.“
Věnoval jí jen zářivý úsměv. Byl vděčný, že si nedala do souvislosti Anitu s Alison. Nebo možná jen nechtěla dát.
„Hally,“ zatahal ho jeden z klučíků za kalhoty, „ržekneš nám, jak si polazil Vodemóta?“
Přikrčil se k němu. „A co kdybych vám to ukázal?“
„JŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ!“
O tři hodiny později, ukázce (samozřejmě hodně přikrášlené), jak zabil pána zla a utkal se s baziliškem ještě vyprávěl, jak se setkal s vlkodlakem a přidal tam i nějakého toho upíra. Vždyť to bylo vlastně jedno. Přítomným ošetřovatelkám bylo jasné, že svá vyprávění musí poupravit, a děti mu hltaly všechno, co řekl. A čím bláznivěji jeho příběh zněl, tím nadšenější z něho byly. Starší děti možná tušily nějakou zradu, ale mlčely.
Alison pro děti připravila několik her, aby ospravedlnila svoji přítomnost, a dovolila Harrymu trochu vydechnout. Teď však opět přišel na řadu jeden z příběhů. Alison svírala v náručí svoji dceru a poslouchala Harryho vyprávění se stejným zaujetím jako ostatní. V hlavě jí však neustával kousat pocit blížícího se loučení.
„A to vás ty pavouci nesež´ali?“
„Nesežrali,“ odpověděl pomalu Harry. „Ale chtěli!“
Děti nadskočily.
„Blížili se kolem nás, spřádali svoje sítě a přicházeli pořád blíž a blíž. A blíž.“
Jedno z dětí poděšeně vykviklo.
„A potom najednou... už jsme si mysleli, že nás sní k večeři... se tam objevilo naše... létající auto! Rychle jsme do něho skočili a větve nevětve, pavouci nepavouci jsme ujeli pryč!“
Nadšení.
„Jenže to auto nás nemělo rádo, takže když jsme dojeli ke škole, tak najednou hop... a oba nás to vyhodilo ven. Udělalo vrrrm, vrrrm a bylo pryč.“
„A já myslím, že už je i čas se s Harrym rozloučit,“ vložila se do toho ošetřovatelka.
„Néééééé!“
„Ale ano, Harry má spoustu práce, ale určitě se k vám zase někdy vrátí, když budete hodné. Ale teďka už zatleskáme,“ rozezněl se sborový potlesk dětských rukou, „a pomalu se rozloučíme. Za půl hodiny je večeře, tak umýt a ke stolu.“
Jenom dalších dvacet minut trvalo, než se Harry vymotal z roje rukou, nohou a památníčků na podepsání. Toho rumraje využila Alison, aby odvedla svoji dceru trochu stranou.
„Já už budu muset jít, broučku.“
„Mami, nenechávej mě tu,“ zašeptala dívka.
Ten hlásek byl jako rána do srdce. „Já musím zlatíčko, nemůžu tě vzít domů.“
„Proč? Ty už mě nechceš? Máš ráda jenom to druhý miminko?“
„Ne,“ vzala její tvář do dlaní a po tvářích se jí rozkutálely slzy. Nevěděla, jestli Jessica myslí Rikyho, nebo to malé v břiše, ale to nebylo podstatné. Tohle si neměla nikdy myslet! „Ne, ne... tohle si nesmíš myslet, ty jsi pro mě jediná. Ty budeš vždycky moje nejmilejší, jediná holčička, ano? Věříš mi?“
Pomalu přikývla.
„Slibuju, že jakmile to zase půjde, tak si tě vezmu domů, ano? Slibuju. Víš, jak jsi mi říkala, že bys chtěla jet s Aničkou od vedle na tábor? Tak tohle je stejný. Tam bys maminku taky nemohla mít. Ber to jako tábor, ano? Udělej si tu kamarády, poslouchej paní vychovatelky a za 14 dní zase půjdeme domů, ano?“
„Slibuješ?“
Nemohla to slíbit, nevěděla to. Vlastně netušila, co bude za 14 dní, natož aby věděla, co bude s Jessicou.
„Slibuju.“
„Alis, musíme jít,“ zašeptal k ní Harry.
Naposledy dívku objala, políbila na čelo. I Harry ji objal. „Buď statečná holka.“
Potom už Harry mohl jen Alison vzít za paži a dost nešetrně ji odtáhnout. Nedělal to rád, ale situace si to žádala.
Přemístil je. Ne přímo domů, nechtěl, aby za sebou nechal přemisťovací stopu, která by případné pronásledovatele mohla zavést rovnou k nim. Žena v jeho náručí se však nevzdálila, ani když už pevně stáli na ulici. Místo toho ho jen pevně svírala v náruči a brečela mu do ramene.
Nechal ji.

Pěkný dáreček, teď jestli bude bez následků. A příště nás čeká soud! :)

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek