Blesk
Všechno zlé...


Kapitola 44. - Věci v pohybu

Zaklepání se rozneslo mohutnou stavbou.
Muž se zahleděl na své bělostné rukavice a znechuceně se snažil zbavit prachu, který na nich ulpěl. V duchu si pomyslel něco o zbohatlících, kteří se o svůj dům ani neumí pořádně starat. V duchu tiše zaklel. Místo hlasité lamentace však jen trochu ustoupil se narovnal v zádech a zaujal svůj postoj č.1. Věděl, že první dojem je vždy ten nejdůležitější. Musí vypadat tak, aby každý pochopil, jak hrdý a vznešený je. Hned na první pohled. Hned, jak vyjde ze dveří. Hned, jak se uráčí přijít.
Po minutě se však opět nahrbil.
„Svatý Merline, to jsou poměry,“ zavrčel si pro sebe Fagan, než se znovu znechuceně zahleděl na klepadlo na dveřích a opět zabušil. Silněji.
Otření rukavice, nacvičený postoj a... nic.
Teprve poté se těžké dveře s vrzáním pootevřely a ven vyšel domácí skřítek. Vypadal sice honosně jako pravý majordomus, ale také ztrhaně a unaveně. Nemluvě o stáří.
„Přejete si?“ zeptal se s úklonou.
„Edward Fagan,“ podal mu svoji navštívenku, „potřebuji neprodleně mluvit s pánem domu.“
„Pán domu je právě nyní bohužel... indisponován.“
„Mrtvý, nebo snad nemocen?“
„Ne, pane. On...“
„Pak si na mě jistě najde čas,“ pronesl právník a zcela drze vstoupil do rozlehlé haly.
„Ale pane, to...“
„Vyřiďte panu Gordonovi, že tu jsem v právní záležitosti ohledně jeho rozvodového řízení a že pokud se okamžitě nedostaví, bude to pro něho mít důsledky. Neblahé, samozřejmě,“ dodal.
Skřítkovi se rozšířily zornice, než zamával ušima a zmizel.
V době, kdy už se Fagan skutečně rozmýšlel, že se na vše vykašle a odejde, se konečně pán domu uráčil... přiklátit. Nešel rovně, i když se o to snažil. Marně. Trajektorie jeho chůze se rovnala nepravidelné křivce, sako i košili si očividně nasazoval ve spěchu a z jeho těla se zvedal odér těžkého parfému. Drahého. Francouzského. A zaručeně dámského. Toho všeho si Fagan všiml a to vše jen doplnilo obrázek, který mu paní Dayová nastínila.
„Eduard Fagan jméno mé. Těší...“
„Jo, jo, jo...,“ mávl k němu muž rukou, „popravdě mi je dost ukradený, kdo jste.“ Z hrdla se mu vydralo slabé říhnutí, ale naštěstí ho dokázal spolknout. „Mě spíš zajímá, co tu pohledáváte. Kdo vás poslal? Alison? To to ta naivka ještě pořád zkouší,“ ušklíbl se pohrdavě. „Blbka.“
„Ano, pracuji v současné době pro vaši ženu. A dejte si prosím pozor na váš jazyk, upozorňuji, že celý náš rozhovor je zaznamenáván,“ ukázal na brk a pergamen nad svým ramenem. Zástupce rodu Gordonů si jen pohrdavě odfrkl. „A jsem tu z toho prostého důvodu, že jste stále nepodepsal Žalobu o rozvodu manželství,“ pokračoval právník, „která vám byla již třikrát zaslána. A to dne 17. března, dne...“
„Nezájem,“ mávl k němu rukou a otočil se k nedalekému stolku s karafou whisky, „nemám v plánu cokoli podepisovat. Pro její vlastní dobro. I pro vaše. Víte co, pane...“
„Fagan.“
„To je fuk.“
Tohle právníka očividně urazilo. Nebyl zvyklý, že se jeho jméno nesetkávalo s ohlasem.
„Podívejte se, pane na eF,“ objal ho Gordon okolo ramen a lehce si odříhl. A tohle podle zápachu nebyla jen jedna whisky. A rozhodně nebyla kvalitní. „Nevím, co vám ta nána nakecala, nebo slíbila. Ale dejte na mou radu, zmizte dokud je čas. Protože až zapomenu na svoji vstřícnost, co se týče mojí ženy, bude litovat nejenom ona, ale i vy. Takže jednou jednou,“ šťouchl mu prstem do hrudi, „dobrá rada. Zmizte. Nepouštějte se do křížku s rodinou Gordonů. Nemuselo by se vám to vyplatit.“
Faganovi se konečně podařilo se vykroutit z jeho sevření. Dost se u toho otřásl a byl rozhodnut se převléknout, jakmile to půjde. Jeho nozdry však stále naplňoval zápach levné, žaludkem prošlé whisky.
„Beru na vědomí.“
„Chytrej,“ poplácal ho manžel po rameni.
„Ale i tak vám tuto žádost oficiálně předávám. Pokud ji nechcete podepsat, předejte ji vašemu právnímu zástupci.“
Odfrkl si. „Stejný idiot jako ona,“ vytrhl mu formulář z rukou a hodil ho na nedaleký stolek. „Fajn, dělej si co chceš. Moji právníci už to s vámi vyřídí,“ máchl rukou a otočil se zpět do salonku.
„Těším se na naše další setkání,“ snažil se Fagan zachovat dekorum. „Pokud bych ještě mohl mít žádost, moje mandantka tvrdila, že tu stále má svůj pokoj. Mohu jej vidět?“
Znovu mávl rukou. „Dělej, co chceš. Dikky,“ zavolal na skřítka, „dohlídni na něj, ať něco nešlohne.“
Fagan měl sice chuť řvát, že on není nějaký podřadný zlodějíček, ale nakonec se přeci jen ovládl. Požádal, aby mu skřítek ukázal bývalý Alisonin pokoj i jejich společnou ložnici.
Uvidíme, co se tu s tím bude dát dělat.

***

Zašmátral rukou vedle sebe.
Zvláštní, v tudle dobu ještě většinou narazil na své měkké osobní vyhřívání. Druhá strana postele však zela prázdnotou.
Ještě rozespalý se opřel o lokty a rozhlédl se po ložnici. Alisoně, a v posledních týdnech jejich, ložnici. Dovnitř dopadalo přes závěsy světlo, takže už rozhodně bylo ráno, ale vypadalo to na hodně brzké ráno. Severus natáhl krk, aby viděl do postýlky, ale jeho syn tam ještě spokojeně pochrupoval. Muselo být tedy ještě před šestou. Tou dobou se totiž Riky hlásil o první snídani a byl až nechutně přesný. Teď však ještě spal. Alison šla asi jenom do koupelny. Kdyby ji volali z nemocnic, jako se to už několikrát stalo, určitě by ho vzbudila. Nebo nechala vzkaz na stolku. Nebo… byla v koupelně?
Zamračil se.
Ano, očividně tam byla, ale ty zvuky nezněly zrovna přívětivě.
„Alis?“ zeptal se, když se vyklubal zpod deky. Zaklepal na dveře přilehlé koupelny. „Alis?“ Věděl, že není slušné na někoho klepat, když je v koupelně, ale měl strach, jestli se jí něco nestalo. „Jsi v pořádku?“ zaklepal znovu a když se nic neozývalo, zkusil otevřít.
Nebylo zamčeno.
Alison stála u umyvadla a omývala si tvář. Byla zelená jako sedma a ve vzduchu se vznášel nakyslý zápach žaludečních šťáv. Určitě zvracela.
„Jsi v pořádku?“
Otočila se na něho od umyvadla, v očích otázku ve stylu: přijdu ti snad v pořádku? než se znovu sehnula nad umyvadlem. Severus se zamyslel, po čem by jí mohlo být špatně. Všechna včerejší jídla měli spolu, takže pokažený žaludek mít nemůže. Takže jediná možnost zbývala…
„Že by se nám to tak rychle podařilo?“ nadhodil.
A skutečně se mu tomu ani nechtělo věřit. I když, možné to bylo. Už to bylo přes měsíc, co Alison podala rozvodové papíry a přes měsíc, co se Severus uvolil, že by dalšímu dítěti možná mohli nechat volný průběh. Netušil však, že to bude až taková rychlost.
„Pojď sem,“ když procházela okolo něho, přitáhl si ji za pás k sobě. Jen mu nedošlo, že její žaludek je teď část, která je na podobné sevření krajně citlivá. Z Alison vyšel zvuk jako kdyby dostala ránu do břicha, nadmula tváře a Severus si byl téměř stoprocentně jistý, že ho pozvrací. V další chvíli naštěstí jen vypustila vzduch z pusy a slabě zakňourala, než se mu přitulila do náruče.
„Je ti špatně?“ Pitomá otázka, ale na co se měl ptát?
„Už mi bylo líp.“
„A myslíš, že by za tím mohl být náš malý důvod k oslavě?“
„Jestli ti tohle přijde jako důvod k oslavě,“ zamručela nenaloženě. Očividně jí bylo skutečně špatně.
„No tak.“ Tak dlouho si to dítě snažila vydupat a teď z toho ani nemá radost? Severus měl pocit, že mu něco uniká. Vždyť jemu to snad přišlo jako lepší zpráva než jí. Vždyť on se bude moci vrátit do práce!
„Během prvních dvou měsíců není radno slavit,“ řekla jen, „v týhle době se může stát úplně cokoliv.“
No jo, tady očividně mluvil někdo, kdo s tím má dlouholeté zkušenosti. A pohled doktorky zastínil i pohled ženy v očekávání.
Nechtěl se s ní však hádat, třeba až jí nebude tak špatně, bude s ní lepší řeč. Lehce Alison tváří odhrnul vlasy z čela a vtiskl tam vřelý polibek. Rty však i po polibku na čelo na chvíli vrátil. „Máš teplotu,“ dodal.
„Jo, to je normální,“ zakňourala ještě.
„Jestli je tohle normální, nechci vidět, jak vypadá to nenormální,“ zamračil se.
V tu chvíli však pokoj prořízl Rikyho křik, který zněl jako dobře laděné hám, hám, hám, hám, hám, hám…
„Nenormální je tvůj syn, podle kterého by se dal seřizovat i Big Ben,“ vrátila mu, než se mu vymanila z náruče a natáhla se pro oblečení.
„Běž si lehnout, udělám ti snídani.“
„Musím do práce.“
„V tomhle stavu přeci nemůžeš do práce!“
„Zvládla jsem to tam dva dny před porodem, zvládnu to tam i teď,“ bránila se, když se soukala do oblečení. Ihned ale zavrhla sukni s pevným pasem a raději se navlékla do volných kalhot. Ty snad pro její rozdrážděný žaludek nebudou takovým bojem.
„Nemám ti udělat alespoň vajíčka, nebo…“
Zastavila ho pohybem ruky. „Nemluv přede mnou o jídle a… egh… přebal prosím tě Rikyho,“ dodala s ještě zelenějším tónem, když se k ní dostalo aroma chlapcových plen. „Pro Jessicu by se měla stavit sousedka, dohlídneš na ni zatím?“ zeptala se ještě, i když to byla spíš řečnická otázka. Potom ho jen líbla na tvář a raději rychle odešla do práce. Jak se chlapec začal ve svých plenách vrtět, sílil zápach stále víc. A její citlivý žaludek na to teď reagoval až příliš nadšeně.
Její tempo však příliš dlouho nevydrželo, nakonec byla ráda, když se dovlekla k sobě do doktorského pokoje a, kde měla převzít službu.
„Páni, páni, co se to děje?“ nadhodil Gary, jakmile vešla do dveří. Nesnášela, jak dokázal mít vždycky po ránu tak skvělou náladu. „Nějak brzy, že by se stal zázrak?“
Zahuhňala něco, čemu nerozuměl, a zhroutila se na gauč.
„Alis?“ podivil se. „Kdybych tě neznal, řekl bych, že jsi po flámu.“ A to se mu rozhodně nelíbilo. Alkohol sice nezakazoval, ale do práce nepatřil. A už vůbec ne do práce, kde šlo o život.
„Bohužel... teď bych ho v sobě stejně neudržela,“ zaskuhrala.
„Zvracíš?“ zamračil se a jako pečlivý lékař dojel na své kolečkové židli až k ní a položil jí ruku na čelo. „Máš teplotu.“
„To vím taky.“ Nechtěla mu říkat, že už je dneska druhý, kdo to zjistil.
„Je ti špatně? Snědla jsi něco špatného?“ chtěl jí vyšetřit, ale ona se odmítla rozmotat ze své polohy plodu, do které se pracně zakuklila.
„Nevolnost, zvracení, nechutenství, teplota, citlivost na pachy, nadýmání, bolest prsou…“
Několikrát zamrkal. „Je ti jasný, čeho příznaky jsi právě vyjmenovala?“ zeptal se obezřetně. Tohle bylo, jako kdyby citovala učebnici.
„Ač tě to možná překvapí… úúúú,“ zaúpěla, když se chtěla převrátit. „Kurva, mně je zle.“
Stále měl pocit, že buď on, nebo ona nechápají, o co tu jde. „Alis, vždyť ty jsi těhotná!“ upozornil ji.
Pomalu k němu zvedla hlavu a zašeptala: „Možná tě to překvapí, ale taky jsem gynekolog.“
„Chceš vyšetřit?“
„Chci umřít!“ stočila se a přetáhla si polštář přes hlavu.
Trvalo mu chvíli, než se s tou zprávou smířil. „To nejsi ani trochu překvapená?“
„Jsem překvapená, jak se to povedlo rychle.“
„To bylo plánovaný?“ vydechl. Nebo mu jen skutečně něco unikalo? „Ty někoho máš? Myslím jako… někoho stálého?“
Vydala ze sebe souhlasné zamručení.
„Ten, jak jsi mi o něm vyprávěla? To je to tak vážné? Nejste spolu tak dlouho.“
„Ve svým věku už si nemůžu moc vybírat.“
„Ale prosím tě,“ mávl nad tím rukou, než se mezi nimi opět rozhostilo ticho. „A mohla jsi to říct, že se snažíte o mrně. I když to je teď vlastně jedno, mamino,“ ušklíbl se na ni, až se mu vrásky okolo očí prohloubily. „Dobré zprávy se šíří samy.“
„Nadšeně skákat začnu až za chvíli, když dovolíš.“
„Pro mě za mě si skákej, kdy chceš. I když bude skákat hlavně ředitel, až mu řekneš, že odcházíš na mateřskou. Ten ti ukousne hlavu,“ dodal.
„Ať si trhne, s Jessicou jsem tu šaškovala až do porodu.“
„A mně jsi tím přivodila pěkných pár žaludečních vředů.“ Natáhl se přes ženu a strčil jí pod kolena jeden z velkých pěradlových polštářů.
Zakňourala na protest.
A znovu, když jí ještě zvedl hlavu a složil jí tam polštář, čímž jí stočil do co nejmenšího klubíčka. „Jen hezky drž,“ řekl jí ještě, když vyčaroval láhev s horkou vodou a položil jí ji na břicho. Nejdřív to pálilo, ale potom se stažené svaly začaly krásně uvolňovat. Byla mu neskutečně vděčná. A ještě víc, když přes ní přetáhl i deku.
„Musím na vizitu,“ snažila se o protest.
„Zapomeň, v tomhle stavu nemůžeš ordinovat. Zavolám Marca, ať to vezme za tebe. Vyměníme ti služby, než ti bude líp.“
„To nejde…“
„Hele, hele, hele… lež. Tehdy jsem tě tu nechal pobíhat jak opici v balírně banánů, ale teď na to zapomeň. Čekáš mrně, tak si to pro jednou užij. Jak jsi sama řekla, už taky nejsi nejmladší,“ vypsal kartičku a připravil zkumavky na několik testů.
Nesnažila se protestovat.
„Jessica určitě bude ráda, že se dočká sourozence. Má už sice vlastně tři, ale tenhle alespoň nebude o dvacet let starší.“
Alison význam té věty v první chvíli nedocházel, ale potom se přeci jen zarazila a vyšplhala se na lokty. „Jak to… ty to…“
Nechápavě se na ni podíval. „Co?“¨
„Ty to víš?“
„Co?“ nechápal. „Že je Jessica moje dcera?“
Přikývla.
„A co sis myslela?“
Mlčela.
„U Merlina, Alison, vyšetřoval jsem tě, myslíš, že jsem idiot?“
Nechápala to. Celou tu dobu si myslela, že to neví a on místo toho… „Proč jsi nikdy nic neřekl?“
„Proč jsi ty nikdy nic neřekla?“ vrátil jí.
„Já… já… nechtěla jsem ti… Vím, že… Nechtěla jsem způsobovat problémy.“
„A za to ti jsem vděčný,“ přikývl a lehce sevřel její dlaň. Byla studená a vlhká, skutečně jí nebylo dobře.
„Podívej se... když jsem to zjistil, tak jsem se bál. Bál jsem se co uděláš, ale... jsem ti vděčný, že ses o nic nesnažila. Mám Jessicu rád, i tebe. Ale svoji rodinu miluju a chci, aby to tak zůstalo, ano?“
Přikývla.
„Kdyby se mě, nebo tobě něco stalo, tak se o Jess postarám, ale jinak…“ nechal větu doznít. „Jako dřív. Prosím. Nechci, aby to věděl kdokoliv kromě nás dvou.“
Přikývla. Přesně to chtěla i ona. Nikdo nemusel vědět víc. „Promiň,“ řekla jen. Ani vlastně nevěděla, za co se omlouvala.
Vzal její omluvu na vědomí, ať se omlouvala za cokoliv. „Vyspi se, zařídím ty služby,“ políbil ji jemně na čelo, než ji nechal schoulenou na gauči.
Už spala.

Jedna pohroma zažehnána, ale manžel se jistě postará o další... 8-)

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek