Blesk
Všechno zlé...


Kapitola 43. - Hromy, blesky

„Pane, sem nemůžete! Okamžitě opusťte ordinaci!“
Alison vyprovázela další pacientku přesně ve chvíli, kdy se její sestřička právě dohadovala s jakýmci podsaditým chlapíkem ve dveřích. Rozhodně se nejednalo o prvního ani o posledního vyděšeného tatínka, který ji kdy vpadnul do ordinace, ale u tohohle se nemohla zbavit pocitu, že tomuhle o zdraví jeho manželky/dcery/dítěte nepůjde.
„Dovolte, abych vás obeznámil s tím, že mohu. Žádný ze zákonů nezakazuje vstup do veřejných prostor, kterými jistě ordinace zdejších nemocnice jsou. Jedinou výjimkou se mohou brát místa, kde je právě provádět úkon, který může vést k zhanobení něčího zdraví, nebo morálky. A je tu někdo takový?“ vychrlil na sestřičku, která zůstala stát jako opařená.
„Nikoli, tak buďte tak laskavá a pusťte mě dovnitř!“ vecpal se mužík do ordinace.
„Přejete si,“ ujala se slova ihned Alison. Jinak hrozilo reálné nebezpečí, že Peggy popadne bažanta a toho chlapa s ním přetáhne.
„Samozřejmě, proč bych se sem jinak obtěžoval,“ odvětil.
Už v tu chvíli ho nenáviděla.
„Jste Alison Serena Dayová, vdaná Gordonová?“
Zamračila se. Rozhodně se jí nelíbilo, že zná celé její jméno a ještě méně se jí líbilo, že ho tu prezentuje tak veřejně. „Ano, to jsem.“
Muž si ji přejel rentgenovým pohledem od hlavy k patě a zpět a v mysli si pomyslel něco o ženských, co jsou na zajíčky. Navenek však nedal nic znát. „Výborně. Následujte mě,“ pokynul jí a vedl jí do její vlastní kanceláře. Do-její-vlastní-kanceláře.
Alison zatnula pěst.
Sestřička Peggy se už chystala na něho seslat nějaké pěkné kouzlo, třeba na prohlídku tělesných dutin, ale Alison ji zastavila. Nejdřív potřebovala zjistit, co to je za individuum, určitě zase někdo od manžílka. A jakmile to s ním vyřídí, rozhodně se nenechá připravit o možnost mu osobně vyšetřit prostatu.
Vešla do své ordinace a pečlivě za sebou zavřela. Jakmile se však otočila, spatřilo, jak si to ten sebestředný magor, ať už to byl kdokoliv, šine k její židli za stůl. K-její-židli!
Naštvaně máchla hůlkou až se židle sama odsunula stranou. Hned si za to v duchu vynadala, měla to udělat o vteřinu později, aby si toho ten hňup už nestačil všimnou a dřepnul by si na zem. Na jeho nechápavý pohled jen pozvedla obočí. „Posadíte se?“ ukázala zdvořile na židli před stolem, na které vždy seděly její pacientky. A hosté.
Trochu ohrnul ret, ale nakonec se přeci jen usadil.
„Také by nebylo od věci, kdybyste se konečně představil, pane...?“ nechala otázku viset ve vzduchu.
„Fagan. Edward Fagan.“
Najednou si tu tvářičku dokázala zařadit a ano. Skutečně to byl TEN Edward Fagan.
Pomalu se sesunula na svoji židli, neschopna slova.
„Vidím, že mé jméno znáte, což mě nepřekvapuje,“ věnoval jí kráský úšklebek, než sáhl do své brašny.
„Výborně, teď když máme formality za sebou, začneme. Budu o vás potřebovat podepsat následující dokumenty. Smlouvu, Žádost o rozvod, Žádost o rozdělení majetku, Předání plné moci pro mě, abych mohl jednat vaším jménem... tady jsou třeba tři podpisy a kurátorské ověření vaší hůlky, hodí se vám tam zajít zítra dopoledne? Výborně. Povolení k nahlédnutí do vašich osobních listin, Zmocnění...“
Skládal před ní jeden dokument za druhým a očividně ho vůbec nezajímalo, že ta žena před ním nemá absolutní ponětí, o co tu jde.
„Tak...,“ dodal nakonec. „Začneme, nebo na mě budete ještě chvíli zírat jako na Merlinův obrázek?“
Zavrtěla hlavou. „Ehm... promiňte, já jen pořád nemůžu uvěřit tomu, že jste reagoval na můj dopis.“
„Dopis? Pan Potter mi žádný váš dopis nepředal, ale to mi připomíná... tady je nutné podepsat, že všechny finanční náhrady za vás uhrazuje pan Potter. Je to především pojistka pro vás, abych si o svoji odměnu nemohl říci dvakrát,“ pokusil se o vtip, i když to tak od něho vůbec neznělo. Jemu to však očividně nevadilo, zasmál se tomu sám.
„Počkat, počkat... Harry? Proč by to měl hradit Harry?“ Měla neodbytný pocit, že jí tu něco unikalo. „Já mám přeci peněz dost.“
Muž se zatvářil jako kdyby spolkl citron. „Vážená dámo, i kdyby mi šlo o peníze, věřte mi, že pochybuji, že někdo jako vy, by si mě mohl dovolit. Stejně tak vás musím obeznámit s tím, že zakázku platí zadavatel, v tuto chvíli pan Potter. Nebojte, o ceně jsme se domluvili již na první schůzce, takže tato záležitost jde zcela mimo vás.“
Dlouho mlčela. „Harry? Zadavatel?“ ujišťovala.
Znova si ji změřil pohledem. „Pokud vás váš přítel neinformoval o svých plánech, není to můj problém,“ vysvětlil jí a tvářil se u toho skoro uraženě.
„Můj přítel?“ zopakovala opět.
„Pokud hodláte opakovat všechno, co řeknu, budeme tu dvakrát tak dlouho. A já na vás nemám celý den, ve čtyři mě čekají v sauně, tak pokud bychom mohli přejít k věci,“ kývl na listiny. „A nemusíte mít strach, všechny informace zjištěné během naší interakce jsou naprosto v bezpečí. I pozice pana Pottera v celém tomto případu. Začneme?“
Alison se znovu nadechla k nějaké otázce, v hlavě měla zmatek, ale celý ten případ se jí začal skládat do patřičného obrazu. Nakonec pusu zavřela, řev si nechá na někoho jiného.

***

„SEVERUSI TOBIASI SNAPE!“ Rozeznělo se domem.
Severus i Harry ztuhli na místě, jen jejich syn si dál hrál v myšákem ve své postýlce.
„Alis je tu,“ nadhodil Harry.
„TY ZATRACENEJ INTRIKÁNTSKEJ PARCHANTE!“
„Tys jí o tom ještě neřekl?!“ uvědomil si Harry náhle neblahou skutečnost. Ačkoliv byl u právníka před víc než týdnem, Severus se stále očividně neobtěžoval tenhle fakt ženě sdělit.
„Jak ví, že jsem to byl já?“ nechápal Severus a ano, tvářil se vyděšeně. „Moje jméno ten právník přeci vůbec nevěděl.“ Skutečně vyděšeně. Ne jako když stál třeba před Pánem zla, od toho věděl, co očekávat, ale teď... netušil.
„Protože není blbá,“ odtušil ještě Harry, než se sehnul nad kolíbkou.
„OKAMŽITĚ DOVAL TEN SVŮJ NADUTEJ ZADEK SEM, NEBO SI PRO TEBE DOJDU, A TO TEPRVE BUDU MÍT DŮVOD SI SHÁNĚT PRÁVNÍKA!“
„Tohle bude zlýýý, tohle bude hodně zlýýýý!“ hudroval Harry. „Pojď, Riky, uděláme si procházku. Dlooooouhou procházku. Hlavně daleko odtud.“
„Počkej... počkej, kam... kam jdeš?“ vyjel na něho Severus. V podtextu však křičel něco zcela jiného -Nenechávej mě tu samotného!
„Ještě nevím, ale rozhodně nehodlám zůstávat v domě, kam se blíží hurikán,“ popadl synovi několik věcí a sobě plášť, „ale neboj,“ sevřel Severusovi rameno, „až bude Riky velký, budu mu vyprávět, jak hrdinskou smrtí jeho otec zemřel.“
Lektvarista po něm střelil pohledem.
„SEVERUSI!“
Jeho vztek však velmi rychle vyprchal, místo toho se objevily obavy. Nevěděl, jestli to zvládne. Tohle prostě neuměl. Někoho uhranout, proklít, oblafnout, zalhat mu, bez problému... ale tohle sakra? Usmiřovat hádku? Co měl dělat?! Co měl dělat?!!
„Neboj se, jen trochu šarmu... nech ji na sebe vyřvat, přeci jen si to zasloužíš... a potom... trocha usmiřování,“ mrkl na něho ještě, než utekl z pokoje.
„Užij si to tady,“ řekl ještě Harry, než popadl dětskou tašku a v další chvíli byl pryč.
Severus osaměl.
Jediné, co mu dělalo společnost, byly dupavé kroky na schodech, které se nezadržitelně blížily. I když se sevřeným žaludkem, přeci jenom zvedl hlavu a vydal se své přítelkyni vstříc, rozhodnutý jí hned v úvodu ukázat, že on je naprosto ale skutečně naprosto nad věcí.
To se mu však dařilo jen do té chvíle, než se mu do hrudníku zabořil ostrý prst. „Tyyyyy... jak se sakra opovažuješ?! Co si o sobě u prokletý Morgany myslíš? Myslíš si, že si prostě jen tak přijdeš a začneš za mě rozhodovat? Že ti skočím okolo krku a nechám se ovládat jako nějaká bezduchá loutka?“
„Alis... Alis, uklidni se!“
„Já se sakra nechci uklidnit!“ dupla si naštvaně. Severus jí už několikrát viděl v ráži, ale teď jí k podobě rozjeté lokomotivy už skutečně chyběl jen dým stoupající z nozder. Severus si ani neuvědomoval, že před ženou instinktivně couve, až najednou nebylo kam. Zády narazil na zárubeň dveří.
„Já... já... já si myslel, vždyť se přeci chceš rozvést, ne?“ Na vteřinu ho přepadla děsivá myšlenka, že to třeba nechce. Že o tom mluví, ale ve skutečnosti to nechce. A´t už z jakéhokoliv důvodu. A on by jí teďka rozvedl proti její vůli. Náhle mu tohle překvapení nepřipadalo až zas tak dobrý nápad.
„Samozřejmě, že chci!“
„Tak proč tak křičíš?“ nechápal.
„Protože jsem naštvaná!“
Ano, to rozhodně byla.
„Víš, jak mi bylo, když mi ten tajtrdlík přišel do ordinace, začal se mě ptát na všechny ty osobní věci a já neměla ani ponětí, která bije? Víš, jak mi bylo, když řekl, že všechno hradí pan Potter a díval se při tom na mě jako na nějakou zoufalou, co si nabrnkla mladého zajíčka? Připadala jsem si jako pedofil!“
Severus chtěl namítnout, že Potter už přeci dávno není pod zákonem, ale raději to nakonec spolkl.
„Jak tě vůbec mohlo napadnout něco takovýho jako do toho Harryho zatahovat!“
„Jak... jak víš, že to nebyl jeho nápad?“ zkusil to.
„Protože takovou blbost by Harry nikdy nevymyslel!“ odsekla mu. Potom se však musela od muže vzdálit a pořádně se vydýchat. Tváře jí plály, vlasy se zdály, že jí vztekem vstávají z hlavy. Přesto se ted pokoušela uklidnit a alespoň trochu ovládnout svůj vztek.
„Takže podle tebe to je blbost?“ zeptal se do ticha. „Měla jsi říct, že rozvod považuješ za blbost, nenamáhal bych se.“
„Výborně, ještě si hraj na uraženého!“ odsekla.
„Já si hraju na uraženého? To ty tu zcela bezdůvodně házíš blesky? A kvůli čemu? Kvůli tomu, že jsem ti sehnal toho nejlepšího právníka v zemi?“
„Ale sakra nejde o ten rozvod, tady jde o princip!“ vztekala se. „Tady jde o to, že tys prostě za celou dobu nebyl schopen přijít a říct - sehnal jsem ti toho nejlepšího právníka v zemi!“
„Protože vím, že by ses zase cukala a...“
„A oprávněně! Protože já v tomhle rozvodu na rozdíl od tebe mám co ztratit! A to ke všemu to nejcenější, svoji dceru.“
„A ty si myslíš, že mi to je jedno?“ utrhl se na ni, i jeho bledé tváře žhnuly vztekem. „Že bych se jen tak klidně díval, jak ti Jessicu berou, nebo tebe zavírají do vězení? Sakra, vždyť mě to taky není jedno. Jenže mi není jedno ani to, co se děje teďka. Dělám to pro Merlina pro tebe. Pro nás!“
Tenhle jeho výlev ji trochu zarazil.
„Chci, abychom mohli být spolu, oficiálně, ne abych se za tebou musel plížit po nocích jako puberťák. Chci, abys mohla být moje přítelkyně, možná jednou i manželka, aby naše dítě mohlo nést moje jméno a ne jméno toho impotentního blba, který se o tebe ani nezajímá!“
Dobře, tohle bylo vyznání. Možná i potenciální žádost o ruku a souhlas s dítětem? Ať tak či tak, rozhodně to byl další projev probíhající hádky.
Zkřížila ruce na prsou, ale chvíli se na muže odmítala dívat. Žužlala si spodní ret a uvažovala nad tím, co jí právě řekl. Ano, jeho logické argumenty byly skvělé, chápala je a milovala ho za to, ale... ale.
„Prostě jsi to mohl říct,“ řekla nakonec. „To jediný mi na tom vadí.“
„Víš to teď, je v tom takový rozdíl?“
„Ano. Protože tohle dělal můj manžel. Manipuloval se mnou.“
Severus to nebyl jako manipulaci. Tohle přeci manipulace nebyla. Brumbál byl mistr manipulace, ale ne on. No, možná trošku. Malinko.
„Tak už to prosím tě nedělej, ano?“ naléhala na něho žena. „Nikdy.“
Pomalu přikývl. Rozhodně už neměl v plánu něco podobného zkoušet podruhé, na to měl svůj život až příliš rád. Rozhostilo se mezi nimi ticho.
„Takže dobrý?“ zeptal se nakonec.
Neochotně přikývla. Nevypadalo to však moc přesvědčivě.
Severus se proto musel natáhnout k ní a sevřít její tvář do dlaní. „Dobrý? Vyříkali jsme si to?“
Stále uhýbala pohledem.
„Odpověz.“
„Jo!“ odsekla. Ale nevěřil ji.
„V čem je problém?“ zeptal se tiše. Potřeboval to vědět.
„Mám strach,“ přiznala. „Jakmile se v tom začne Fagan montovat, tak to všechno praskne a já... Vím, že je nejlepší, ale stejně... prostě mám strach. Že to nevyjde. Že to skončí špatně.“
„I kdyby šlo všechno do kopru, já ani Harry nedovolíme, aby se tobě, nebo Jessice něco stalo, ano?“
Chtěla mu věřit, strašně chtěla. Ale červíčkovi pochybností, který jí hlodal v hlavě to stejně nevysvětlila.
„Ano?“ dožadoval se odpovědi.
„Ano.“ Tentokrát to snad i znělo opravdově.
Přitáhl si ji do náruče. „Bude dobře. Uvidíš. Za pár měsíců to budeme mít z krku, ty budeš konečně volná a budeme moci být spolu. Všichni a i možný nějaký další malý Snapeík.“
Nemohla si pomoci, ale přes tvář jí přeběhl kratičký úsměv. Slyšet Severuse používat podobnou zdrobnělinu, to se nestávalo příliš často.
„Tak jo,“ přikývla a ještě víc se k němu přitulila. V jeho náruči bylo tak krásně.
„Můžeme přejít k usmiřovací části?“
Zamračila se. „Snad už jsme usmíření, ne?“
„Ještě pořádně ne, teď přichází fáze dvě,“ ušklíbl se na ni, než se sehnul a věnoval jí hluboký polibek. Polibek, který jasně dával najevo, co má v plánu.
„Po... po... počkej,“ dokázala se od něho odtrhnout. Zrudlá, tentokrát však ne vztekem. „Co když se vrátí Harry?“
„Ten se tu ještě pár hodin neukáže,“ ujistil ji, ale pro jistotu ji začal směřovat do své ložnice. „Věř mi.“

Jedna pohroma zažehnána, ale manžel se jistě postará o další... 8-)

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek