Blesk
Povídky - Harry Potter


I tentokrát děkuji za vaši chvilku času: Garis, GwenLoguir, Charli, Chavelierka, kapi, lensha95, Lilly Potter ml., nadin, smack a zuzule. Dílek pro vás!


9. Za branami světa

„Prodloužená ulice č. 15,“ podívala se znovu na vlastní vizitku, kterou nalezla ve stole a rozhlédla se po okolních číslech popisných. Červená cedulka hlásala čtyřku, musela ještě o kus hlouběji. Nejistě se rozhlédla, jestli ji někdo nesleduje a vydala se dál. Přeci jen by si připadala hloupě, kdyby ji někdo spatřil, jak hledá vlastní ordinaci. A že těch lidí, kteří ji poznávali, bylo až nemile mnoho.
Snídala sama. Její manžel opět odešel do práce a na ni čekal jen připravený stůl a Alfréd, který jí naléval ranní kávu. Pohled na něj ji zabolel. Ruka se třásla, pod očima se vybarvovaly tmavé kruhy a vůbec celý jeho vzhled působil nezdravým dojmem.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho starostlivě.
„Jistě, madam,“ odvětil hned, ale po jejím delším pohledu dodal; „jen jsem toho příliš nenaspal. Nejsem zvyklý na prázdnou postel.“
Jindy by se tomu i pousmála, teď se jen zastyděla. Přemítala, jestli neměla zakročit, přeci tu snad také měla nějaké slovo, ne?
„A Ignéz?“
„Odešla brzy ráno. Pán měl pravdu, asi to tak bude nejlepší...“
Zalapala po dechu. Jak mohl něco takového říci?!
„Prosím, paní, nesnažte se to změnit, víte, jak pán nemá rád, když mu mluvíte do jeho rozhodnutí. Další hádky jsou v tuto chvíli skutečně zbytečné.“
Měla chuť se začít dohadovat s ním, ale vrhl na ni takový úprosný pohled, že nakonec podlehla. Jen mu pevně sevřela ruku, kterou jí naléval kávu.
„Alfréde? Nevíš prosím tě, kde mám ordinaci?“
Nikdy u ní nebyl, ale cestu jí popsal, alespoň z vyprávění. A tak se Hermiona pomocí speciálního přenašedla dostala na Příčnou ulici a poté kolem Gringottovi banky do Prodloužené. Teprve teď si v podstatě uvědomila, kolik toho zapomněla.
Příčná ulice si sice stále udržovala svůj ráz i kouzlo, mnohé se však změnilo. Domy vybuchlé během války byly opraveny, mnohdy nahrazeny něčím trochu modernějším, nebo alespoň očividně novějším. Některé změny působily vkusně, jiné zase jako pěst na oko. Jako třeba dostavěné patro nad krámkem u Olivandera, který se sice stále jmenoval u Olivandera, i když starý pán již nežil.
Po cestě ji sledovalo a kývlo na ní několik lidí, naštěstí se s ní nikdo nechtěl vybavovat.
Její pozornost upoutala až kýčovitě růžová vývěsní cedule asi v prostředku ulice. Levandule Brownová, advokátka. Vedle jména pak ohromná rtěnka kreslila znak pro paragraf, než to celé opět zmizelo a začalo znovu. Hermiona si pomyslela, kolik lidí je asi ochotno vložit svůj osud do rukou ženy, která se prezentuje něčím tak příšerným, na druhou stranu se jí ulevilo, že alespoň něco se nezměnilo.
Rozhodným krokem vstoupila dovnitř a nestačila se divit. Velká hala se jen hemžila lidmi, hlavně ženami, kolem poletovaly oběžníky a papíry a vůbec to tam celé vypadalo jako na nádraží. Levandule tu očividně nepracovala jediná, spíše to vypadalo jako společnost.
„Ehm, promiňte,“ vyrušila ženu v okýnku.
„Jméno? vyštěkla jen na ni.
„Ehm... Hermiona Grangerová.“
„Rok narození?“
Mia byla natolik vykolejená, že bezduše odpověděla, než se vůbec dostala ke slovu. „Mohla byste mi říci, kde najdu slečnu Brownovou?
“ „Slečna Brownová je zaneprázdněna, prosím vyplňte tento formulář a posaďte se.“
„Ale já chci jen...“
„Zajisté, vyplňte tento formulář a posaďte se,“ odvětila opět žena v recepci a dál se s ní očividně odmítala bavit. Hermiona jen vzala formulář, na jehož vrchu blikalo vytištěné číslo a nejistě pokročila dál do síně. Uvědomila si, že se zmýlila. Nepohybovala se tu většina žen, ale výhradně ženy. Mladé, staré, atraktivní, zakřiknuté, bohaté i na pokraji bídy. A všechny vyplňovaly a čekaly.
Byla tu správně? Trochu jí to tu připomínalo spíš nóbl kosmetický klub, než právnickou kancelář. I s tou výzdobou, která nejčastěji ukazovala silné a sebevědomé ženy v kostýmcích, jak opouštějí soudní síně. Stejně jako podobné ženy vycházely a opět mizely ve všudy přítomných dveřích.
Ozvalo se pink a na obrazovce zablikala číslice 122.
A znovu.
A znovu.
„Tak 122, u Merlina!“ zahudrovala žena z recepce. Hermiona sebou trhla, když si uvědomila, že to bude nejspíše ona. Půjde tam a snad se jí konečně podaří zjistit, kde je Levandule. Jenže místo ní tam seděla jakási jiná žena, trochu starší a očividně pracující zcela systematicky. „Dobrý den, váš formulář prosím.“ Mluvila zdvořile, i když nezaujatě.
„Mohla byste mi prosím říci, kde najdu slečnu Brownovou?“
„Slečně Brownová bohužel nemá čas, vašemu případu se zatím bude věnovat jedna z našich právniček.“
„Ale já bych ráda mluvila jen s Levandulí, víte...“
„Nebojte, všechny případy konzultujeme. Tak tedy... Hermiona Grangerová, 24 let, manžel Severus Snape, 42 let, svoji 19 měsíců. Manželství bezdětné, i když to se v nejbližší době nejspíše změní, že?“ střelila pohledem po jejím břiše.
Položila si ruku na břicho v iracionální touze ho chránit. Co jí je po tom?
„Měla jste přijít dříve, přeci jenom je rozvod bez nezletilých dětí mnohem snadnější.“
„Rozvod?“ zamrkala a v hlavě jí začala šrotovat kolečka. Tak proto všechny ty ženy, proto všechny ty formuláře a detaily o jejich manželství. „Ale já se nechci rozvádět!“ vypadlo z ní nelogicky. Možná to v tu chvíli nebyla pravda, ale ona byla tak paf, že nad tím ani neuvažovala.
Žena se konečně zarazila. „Tak co tu děláte? Poradenství je o patro výš.“
„To se vám celou dobu snažím říci, chci mluvit s Levandulí Brownovou. Soukromě. Jsme spolužačky.“
„Tak to ale máte říci hned, slečna na recepci by vám sdělila, že tu slečně Brownová není a ani zde nebývá. Většinou přebývá ve své rezidenci na Greenwitchi, nebo po soudních síních. Pokud chcete domluvit osobní schůzku, obraťte se na její asistentku. První patro, třetí dveře, každý sudý pátek a lichou středu.“
Lichou co? Sudou co?
Podle výrazu by za zopakování byla zařazena do kolonky idiotů, a tak raději jen poděkovala a místnosti opustila. I když by ráda spolužačku viděla, skutečně ta touha nebyla natolik silná, aby hledala první dveře ve třetím patře a čekala na liché pondělí a sudou středu. Nebo tak něco. Raději se opět vydala na hledání své vlastní ordinace.
Číslo 15? Číslo 15? „Číslo... 15?“
Až ji nakonec našla. Hermiona Grangerová, soukromá psychologická praxe. Přejela rukou po zlaté vytepané cedulce a snad se i pousmála. Alespoň na chvilku měla pocit, že něco v tomhle zpropadeném životě dokázala. Mrkla ještě na patro a pak už zapadla do budovy.
I když přeci jenom ještě vykoukla a znovu se na cedulku zamračila. Skutečně to tam stálo?
Hermiona Grangerová.
Grangerová!
Proč by si nechávala svoje jméno? Pokud se spolu brali z lásky, tak proč by odmítala nést Snapeovo jméno? Tkvěl v tom nějaké důvod, nebo to patřilo jen mezi prvotní stopy, které by jí měly napovědět, že je něco špatně.
„Dobrý den, paní doktorko.“ To sborové pozdravení ji trochu zarazilo, možná snad i vyděsilo, kolik lidí jí zná. A snad na ní nečeká, zděsila se. Popravdě netušila, jestli její praxe stále fungovala, nebo jestli někdo obvolal její pacienty, že neordinuje kvůli zranění/ztrátě paměti/těhotenství či z jakéhokoliv jiného důvodu. Nesesype se teď na ní spousta pacientů, kteří tu na ní dlouho čekají? Naštěstí zatím nikdo nevypadal, že by se na ní chtěl vrhnout.
„Ehm, dobrý den,“ věnovala jim kratičký úsměv a trochu zaváhala. Kam vůbec měla jít? Které z těch dveří vedli k ní a které jinam? A na koho ti lidé čekají, když nevypadají, že touží po ní. Ordinuje tu snad ještě někdo jiný? Měla se dole podívat.
Dveře po její pravici se otevřely a ven vyšla mladá žena ve žlutém hábitu s nosem zabořeným do složky. „Paní... oh, paní doktorko,“ všimla si mladé léčitelky, „co vy tady?“
Usmála se a jen pohodila rameny, co taky měla říci?
Za ženou se objevil i postarší kouzelník, který akorát vyprovázel jednoho z pacientů. „Uvidíme se za měsíc. Hermiono, rád tě vidím,“ věnoval jí široký úsměv a dokonce i mrkl, než si převzal složku i dalšího pacienta.
Výběr dveří se zúžil o dvoje. Vydala se tedy k těm nejvíc nalevo a ulevilo se jí, když spatřila vlastní jmenovku. Jenže jí nedošlo, že si nevzala klíče, dveře se odmítaly otevřít.
Lehce zalomcovala a zaklela. Ne moc, i tak ji všichni sledovali.
Zkusila i hůlku, ale dveře jistě střežilo nějaké heslo. Které neznala. Ne neznala, nepamatovala si. Zkusila několik náhodných slov, heslo, které si ještě na základní škole dala do počítače, ale bez úspěchu. Pomalu začala propadat zoufalství, když dveře klaply a otevřely se.
Uvnitř stála ona sestřička a zvala ji dál.
„Ty už sis zase změnila vstupní heslo, co?“ ušklíbla se na ni a nechala Hermionu vstoupit dovnitř. Do prostorné a vkusné kanceláře, kde nechybělo velké francouzské okno, rozložitý stůl a typická kožená pohovka. Přesně podle jejího gusta.
„Máš někoho objednaného?“ zeptala se jí sestřička, než se vydala ke dveřím, které spojovaly její a nejspíše kolegovu ordinaci. Naštěstí, jinak už by se dovnitř asi nikdy nepodívala.
„Ne, ne... Jen se potřebuju na něco podívat,“ odvětila něco hodně obšírného a věnovala ženě úsměv. Ta se naštěstí neptala a pokračovala vedle za svými povinnostmi.
Hermiona osaměla. Ve své kanceláři. Ve svém vlastním vydobytém místě pod sluncem. S několika certifikáty na krémových střechách, květinami na policích a tak neuvěřitelně pohodlné pohovce, do které se ponořila jako dítě do matčiny náruče.
Připadala si svobodná. Snad prvně od chvíle, kdy se ocitla v tomhle podivném světě. Tohle totiž očividně bylo místo, které si vytvořila sama, bez pomoci rodičů i manželka. Tohle byl její živel.
Zaklepání ji vytrhlo z přemýšlení.
Akorát seděla za stolem a pomocí kalendáře, diáře a poznámkových papírků se pokoušela vybavit alespoň něco málo ze svého života. Kromě Severusova jména a manželů Lupinových jí však připadalo, že žije v úplně jiné dimenzi.
„Ano?“
„Hermiono, můžu?“ objevila se ve spojovacích dveřích hlava jejího kolegy, nejspíše Erika Eriksona, co mohla soudit podle jména, které se neustále opakovalo v jejích psychologických spisech.
„Ehm... jistě.“
Zavřel za sebou dveře a ztišil hlas. „Promiň, že ruším, ale... mám tu jednu z tvých pacientek. Becky Braddovou a... Nemohla bys ji přijmout, vůbec se mnou nechce mluvit, je na pokraji zhroucení.“
„Cože... ale... ale... To nejde.“
„Mio, já vím, že máš dovolenou, ale...“
„Ne, ne, ne... já nemůžu. Nemůžu nikoho léčit.“ Hermiona byla zděšená, vždyť ona o té ženě nic nevěděla, o téhle práci nic nevěděla. Jak mohla léčit? Co mohla dělat? Co...
„Ona nepotřebuje žádné léky, ani vyšetření... jen ji vyslechni, vždyť ji znáš.“
Znala, ale v podstatě vůbec neznala.
„Mio, prosím...“
Několikrát němě otevřela a zavřela pusu, když se z chodby ozvalo lamentování. A vzlyky. A zněly zoufale.
Erik na ni vrhl prosebný pohled, na který nemohla jinak, než přikývnout.
Dovnitř se vřítila žena, zcela obyčejná, tak obyčejná, že se snad ani jinak nedala popsat. Nos měla oteklý a oči rudé. V rukou kapesníček a ušmudlanou tašku přes rameno.
„Paní doktorko, vy jste tak strašně hodná, že jste si na mě udělala čas. Tak strašně strašně hodná. Já nevím, za kým jiným bych měla jít,“ začala ze sebe chrlit, jakmile vešla dovnitř a usadila se na křesle. Očividně tu už byla jako doma. „Henry už zase včera přišel domů úplně opilý, vůbec jsem nevěděla, co si s ním počít. Pozvracel se mi na koberec, čistila jsem ho celé ráno a...“
Hermiona ani nestačila vnímat, raději se natáhle ke kartotéce a hledala ženinu kartu. V ní snad alespoň trochu narazí na odpověď. Zatímco žena vzlykala do kapesníčku, projížděla jména a...
LUPIN, Remus John zarazila se nad jednou složkou.
Copak ona léčila i Remuse? Psychologicky?
Neměla však možnost to déle zkoumat, vytáhla správnou složku a začala projíždět vlastní poznámky ohledně Becky Braddové, zatímco ze sebe žena sypala jednu osobní tragédii za druhou. O to víc Hermionu překvapily její vlastní poznámky v ženině kartě. Kromě poměrně obšírné diagnózy se to tam hemžilo poznámkami jako nedospělý jedinec… psychicky závislá… neschopna opustit manžela… bere manželovo bití jako projev lásky... to vše doplněno obrázky oběšenců, krav a dalších čmáranic, které zřejmě vytvářela během dlouhých, nudných sedánků.
Zamrkala. Copak takhle vypadala plnohodnotná praxe? To musela změnit!
Po deseti minutách však začala své druhé já poměrně chápat. Seděla v židli a poslouchala lamentování ženy, kterou manžel již mnoho let fyzicky napadal a ona toužila vědět, jestli to je tím, že mu špatně uvařila nebo vyžehlila košile. Na Hermioinu otázku, zda by chyba nemohla být v manželovi, na ni žena vrhla zděšený pohled.
„Jak vás něco takového mohlo napadnout?“ zalapala po dechu pacientka, snad se i urazila.
„Jen tak,“ zamumlala si Hermiona pro sebe, když nalezla i další vlastní zápis. NESCHOPNA ZMĚNY! S poměrně dlouhým výčtem všech léků, pokusů o trestní oznámení a léčení, které ženě nabídla. Nic nedokončila a i z léčebny pro týrané ženy utekla zpět k manželovi. Hermiona se musela hodně krotit, aby na ni nezačala řvát, jestli je zdravá?! A že se kvůli podobným husičkám snad začne stydět, že je žena.
„Děkuju vám, paní doktorko,“ vydechla nakonec žena dojatě, „vy jste prostě úžasná.“
Cože? Kdože? Hermiona zamrkala. Měla tendenci se začít otáčet, jestli opravdu mluví na ni. Vždyť vůbec nic neudělala.
„Vy mě vždycky dokážete vyslechnout a vůbec mě nesoudíte a... Já prostě cítím, že mi věříte a chápete moje problémy jako nikdo jiný. Nikdo se vám nedokáže vyrovnat, paní doktorko.“
Hermiona se jen usmála. Netušila, jestli existují slova, která by teď měla zaznít.
„Vy jste prostě úžasná.“
Úsměv. „Je to přeci má práce. A vždycky tady budu pro vás a vaše starosti.“
Ženě se v očích zaleskly slzy, než se vrhla kupředu a Hermionu objala. To už naštěstí bylo vše, co v ordinaci potřebovala, a s tichými vzlyky štěstí a hlasitými projevy náklonnosti k Hermionině péči opustila ordinaci. Hermiona zůstala sedět na gauči, neschopná čehokoliv. Než vepsala drobným písmem slovo magor a uložila kartu zpět do kartotéky.
„Tak jak to šlo?“ Její kolega stál ve dveřích a šklebil se. „Očividně dobrá práce.“
„Mám pocit, že jsem vůbec nic neudělala.“
„To já mám u většiny svých případů. Ale ona odcházela šťastná, a to je hlavní. Zbytek závisí na ní. I když... oba dobře víme, jak dopadne.“
Nevěděla, ale i představy jí dost děsily. Podle jejích vlastních záznamů se však jednalo o případ, který nebylo snadné vyřešit. Zdali vůbec možné vyřešit.
„Mimochodem, máš tu odvoz,“ dodal kolega.
Nechápavě zamrkala. Mrkla okem ven, aby si uvědomila, že venku už je tma, musela tu sedět pár hodin. A proč odvoz? Ona tu přeci chtěla zůstat, aby nemusela domů k manželovi. K manželovi, který právě vstupoval do dveří.
Zalapala po dechu. Jak mohl vědět, že je tady? Alfréd mu to snad řekl a jemu došlo, že chce utéci a přišel ji odvléci domů? Násilím?
„Dobrý večer, Eriku, jak se má matka?“ zeptal se příchozí Snape a snad to i znělo skutečně.
Takže přeci jen Erik.
Hermionin kolega pokrčil rameny. „Lepší už to asi nebude, ale drží se. Děkuji za optání.“
„Půjdeme?“ otočil se Severus na svoji ženu. Nezněl příkře, ani naštvaně, prostě jako kdyby byli domluvení, že si ji dojede vyzvednout. Ale co když ona nechtěla... co když....
„Hermiono, ne že tu ráno zase najdu spát ve složkách,“ varoval ji Erik se smíchem, než kývl na Severuse a odešel. Taky už se zřejmě chystal domů. „Mějte se.“
Osaměli.
Atmosféra v místnosti zhoustla, Hermiona úplně čekala, kdy ji její manžel zpucuje, jak se opovážila opustit panství. Že jí zamezí pohyb, pronese něco o tom, že ho jako jeho žena musí poslouchat a... Jenže nic takového nepřišlo. Jen se k ní natáhl, aby jí vzal tašku, i když to skutečně nebylo nezbytné.
„Půjdeme?“
Ze ztemnělé ulice je Severus přemístil, i když ne přímo do panství, objevili se na jeho hranici, kde na ně čekal kočár zapřažený za dvěma koňmi. Nejspíše i proto, že začínalo pršet. Hermiona se už chtěla zeptat, proč se nedostali až do domu, ale nakonec otázku spolkla. Nasedla k manželovi a společně pokračovali v mlčení.
Severus seděl naproti ní a hypnotizoval ji pohledem.
Snažila se dívat kamkoliv jinam, ale...
„Tak už to řekněte,“ nevydržela nakonec.
„A co bych měl říci?“ zeptal se hedvábně.
„Já nevím,“ odsekla. „Že jsem nevděčnice? Ať se to ještě jednou pokusím udělat? Já nevím, co říkáte manželkám, které se od vás pokoušejí utéct.“
Stáhl rty a ona už skutečně čekala řev, nevěděla však ani polovinu z té emocionální bouře, které se v jejím manželovi právě odehrávala. „Ty ses tam skutečně pokusila utéct?“ Konstatování, s hořkou příchutí. „To snad není možné, vlastní žena se... A já jsem myslel, že má Alfréd jen vlčí mlhu.“
Zamračila se. Bylo snad možné, aby Alfréd.... Alfréd?! „Alfréd mě práskl?!“ vydechla.
„Měl o tebe strach, všiml si, jak ses chovala divně, když ses vyptávala na svoji kancelář. Zvlášť, když jsi řekla, že budeš hned zpátky a prošvihla jsi i večeři.“
„Tak jste si pro mě musel přijít,“ neodpustila si kousavě.
„To jsem tě tam měl nechat spát na diagnostickém gauči jenom proto, že jsi v poslední době vyděšená a hormonálně nevyrovnaná?“
„Hormonálně nevyrovnaná?“ zalapala po dechu.
„A čím jiným si mám vysvětlovat to tvoje jednání?“
„Třeba tím, že se můj manžel chová jako absolutní kretén!“
Severus si odfrkl.
„Chová se ke mně jako despota, zakazuje mi cokoliv, co bych jen chtěla zkusit, šikanuje svoje služebnictvo a ženu, která ho téměř vychovala, vyhodí proto, že mu jednou příliš okoření polívčičku!“
„O čem to u Merlina mluvíš?!“
„O Ignéz, samozřejmě!“ rozčilovala se, i když s ní kočár pěkně pohupoval. „Ta žena vás vychovala, milovala vás a ty ji prostě jenom vyrazíš, jako starý křáp?!“
Zamrkal na ni. „Kdo kdy tvrdil, že jsem ji vyhodil?“
„Slyšela jsem vás. Slyšela jsem, jak jste na ni křičel, ať si sbalí a je ráda, že s ní nejde i Alfréd. Jsi parchant! Odpornej, hnusnej parchant!“
Znovu na ni bezhlasně zíral, než se zvedl do výšky a v malém prostoru kočáru vypadal ještě mohutnější, než ve skutečnosti byl. „Stát!“ zaburácel.
Kočár ještě dvakrát zakodrcal, než se zastavil.
Hermiona se na svém místě přikrčila, snad poprvé ze svého muže cítila skutečný strach. Uvědomila si, že to přehnala a zde, uprostřed příjezdové cesty, neměla nikoho a nic, co by ji ochránilo. Jenom svoji hůlku, ale ta je... ta je... kde je?
Než však stačila na hůlku byť jen sáhnout, její muž rozrazil dvířka a zmizel venku. Ve tmě a v dešti a Hermiona... najednou nevěděla, co dělat. Co si myslet. Zůstala sama sedět v pološerém kočáru, do plátěné střechy bubnoval déšť. Její srdce se zklidňovala, zatímco mysl se jitřila nejistotou.
Co jsem to provedla?
Kousala si spodní ret, měla by jít za ním? Dal jí snad možnost k útěku? Nebo snad...
„Pokud tě to zajímá,“ objevil se náhle ve dveřích, stál venku, jen se opíral o strany dveří, „tak Ignéz odjela domů. Její vnučka porodila dítě s vrozenou vadou a nikdo neví, jestli přežije. Proto byla tak nervózní a proto jsem ji poslal domů, i když nechtěla. Pořád totiž tvrdila, že tu teď musí zůstat s tebou, že ji budeš potřebovat a vůbec mi nechtěla věřit, že se o tebe dokážu postarat sám. Jenže to jsem nemohl tušit, že si o mně moje žena myslí, že jsem Herodes, který si k večeři dává malé děti.“ S každým slovem jeho hlas zesiloval, rostl vnitřní bolestí a vztekem. „Dal jsem ti snad nějaký důvod si tohle o mně myslet?!“ A s tím práskl do boku kočáru a ten se kodrcavě rozjel vstříc domovu.
Její manžel se ztratil v temnotě.

Severus se nám pěkně vybarvuje. :) A příště bude jedno vysvětlování.

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek