Blesk
Povídky - Harry Potter


Velké díky za tu nálož komentíků: gabruna80, Garis, GwenLoguir, Chavalierka, lensha95, Lilly Potter ml., Liz, Mara, Michlik, Nadin, nikka, Sally, smack, Tereze a zuzule. Dílek pro vás! :)


8. Poradce

Netrpělivě poposedávala na gauči ve své pracovně a nedalo se říci, že nedočkavostí. Blížila se hodina, kdy se z práce vracel její manžel a ona už dokázala za těch pár dní vypozorovat, že to je i doba, kdy bude žádat její přítomnost. Nechápala, co tím sleduje, ale i když se mu celé dny snažila vyhýbat, na jídla ji k sobě vždycky přivolal. Snad by byl schopen ji přitáhnout i násilím.
Nezmýlila se ani tentokrát.
Několik minut po sedmé se vedle ní zhmotnil skřítek a s úklonou jí připomněl, že ji pán čeká v jídelně. Chtěla odmítnout, vymluvit se na to, že je unavená/bolí ji hlava/nemá hlad, ale skřítka jí nejistě a s šoupáním nožičky ujistila, že v tom případě přijde pán za ní.
S povzdechem se vydala do jídelny. Její muž už ji čekal, dlaně sepnuté, v tváři strnulý výraz. Na její pozdní příchod však neřekl ani slovo, jen zcela bezbarvě připomněl; „Večeře se podává v sedm.“
„Napíšu si to,“ vrátila mu trochu kousavě, když se posadila ke stolu naproti němu. Snape pokynul Alfredovi, aby jim nalil polévku, zatímco sledoval svoji ženu. „Cos dělala celý den?“
To měl být výslech, nebo co? >Všimla si, jak Alfrédovi lehce znejistěla ruka, víc však na sobě nedal nic znát.
„Nic zvláštního,“ odvětila. Nehodlala to nijak víc rozebírat. A on to zřejmě poznal, protože už se nevyptával.
„Já si nedám, Alfrede, nemám moc hlad,“ odmítla ho mile, když jí chtěl nalít polévku.
„Ani trochu?“
„Opravdu ne.“
„Měla bys jíst!“ zamračil se na ni její manžel.
„Mám nahoře ještě sendviče, nemám hlad,“ odvětila pevně. Nehodlala mu vykládat, že jí Ignéz z kuchyně napakovala, jako kdyby jela na týden do pustiny.
Nekomentoval to. Místo toho se pustil do polévky, ale velmi brzy se zarazil. Zatvářil se, jako kdyby spolkl citrón a ihned polévku zapil vínem. Očividně mu moc nešmakovala.
„Něco v nepořádku, pane?“
„Odnes to, Alfréde.“
Neptal se, jen se uklonil a téměř nedotčený talíř odnesl.
Hermiona měla chuť ho zpucovat jako rozmazleného malého kluka! Copak to se dělalo, takhle odstrkovat něčí celodenní práci jenom proto, že to nebylo podle jeho gusta?! Raději se však kousla do jazyka a mlčela.
Alfréd jim naservíroval druhé jídlo. Pečeni, pro něho s bramborem a nádivkou, pro ni jenom se zeleninou a opečenými kukuřičkami, jak to měla ráda. Poděkovala, i když si nebyla jistá, kolik toho do sebe bude schopna dostat, skutečně neměla hlad. Nechtěla ale urazit. Nabodla si jednu z kukuřiček a potichu ukusovala.
„Nechtěla by sis někam vyrazit?“ ozval se po chvíli její manžel, trochu si u toho povzdechl, zatímco se ďoubal v hovězím, takže ho ta otázka stála asi dost přemáhání.
Stáhla rty, ale rozhodla se chovat slušně. „Ráda bych viděla rodiče.“
Zvedl k ní oči. „Nemyslím si, že to je dobrý nápad.“
Proč ne?! „Chtěla bych je vidět.“
Povzdechl si a odložil vidličku, rukou si promnul oči. „Dobře, napíšu jim.“
„Můžu jim snad napsat sama, ne?“
Neodpověděl hned. „Jistě. To můžeš.“
„Výborně.“
„Ale až o víkendu, v týdnu se mi to nehodí.“
Chtěla mu odseknout, že jeho se ta návštěva přeci vůbec netýká, ale nakonec toho nechala. Nejdřív otestuje tenhle nový svět a teprve poté se odstřihne od Snapea. Přikývla.
„Můžu odejít?“ zeptala se ještě.
„Samozřejmě,“ povolil jí blahosklonně. Zvedla se ze židle a ve dveřích ještě zaslechla jeho remcání; „Alfrede, odnes to, to se vážně nedá jíst!“
Semkla rty, jinak by řvala.

***

Kolem jedenácté večer už neměla moc výmluv k tomu, aby se dál zdržovala u sebe v pracovně, a tak se s povzdechem zvedla a vydala se do společné ložnice. Pokoušela se napsat rodičům dopis, ale nějak se jí nedostávalo slov. Jako kdyby ty dny/roky, co se neviděli vytvořily hlubokou propast. Věděli o tom, co se jí stalo? Věděli, co se s ní děje? Souhlasili s jejím vztahem? Neočaroval je její manžel nějakou kletbou? Nevyhrožoval jim?
Její myšlenka se však rozplynuly, když míjela Snapeovu pracovnu. A hlasy uvnitř…
„… myslím, že dnešní večeře je toho jasným důkazem! Vždyť to dopadlo katastroficky!“
Ticho, snad jen tiché vzlyky.
„S tím na mě nechoď, Ignéz!“
Opět to ticho, zlověstné ticho. Ona pokazila večeři a on za to na ni řve? Na ženu, která ho zná odmalička? Co to je za zrůdu?!
„Jak už jsem řekl! Máš čas do rána, aby ses sbalila, ale pak už tě tu nechci vidět!“ Dveře se s rázným trhnutím otevřely a Hermiona se jen tak tak stačila skrýt za roh. „A jen na tvoje naléhání s tebou nejde i Alfréd, zasloužili byste si to oba!“
Slyšela popotáhnutí, nějaká slabě řečená slova od Ignéz, než se svojí houpavou chůzí odkolébala pryč a Snape se opět nezavřel ve své pracovně.
Hermiona popotáhla. Jak to mohl udělat? Prostě ji jen tak vyhodit kvůli jedné špatné večeři? Nejspíš jedinou přítelkyni, kterou tu v domě měla?
Zoufale si otřela oči a utekla k sobě do pracovny, na skřítka křikla, ať manželovi vyřídí, že se sem stěhuje. A ať se jí pokusí zastavit.
Musí se odtud dostal! Za každou cenu!

***

Severus znovu zabouchal na dveře. Ani tentokrát se odpovědi nedočkal. Když už zvedal ruku k třetímu zaklepání, dveře se náhle samy pootevřely. Nakoukl dovnitř. „Jean?“ zavolal do útrob domu. Odpovědi se nedočkal, a tak jen za sebou zavřel dveře a vydal se hledat. V kuchyni klokotal hrnec s bramborami, v krbu hořel oheň, takže nemohla být pryč dlouho. Možná v patře.
„Dáš si něco?“ ozvalo se za ním. „Kafe, nebo čaj? Nebo něco ostřejšího?“
„Není příliš moudré otevírat dveře kouzlem, když nevíš, kdo to je,“ pokáral ji. „Zvlášť v jedenáct hodin v noci.“
„No právě, je jedenáct v noci, kdo jiný než ty by mohl přijít v tuhle nekřesťanskou hodinu. Slij mi brambory,“ strčila mu utěrku do ruky a sama se vydala k troubě. „A ne, nemůžeš použít kouzla.“
Odfrkl si, ale poslechl. „Zloděj? Násilník? Pomstychtivý Smrtijed?“
„Jeden pomstychtivý zloděj času a Smrtijed tu přede mnou stojí, takže beze změny. A kdyby to byl násilník, uvítala bych ho s otevřenou náručí. Víš, jak dlouho už jsem si nevrzla?“
„Ušetři mě detailů,“ odložil hrnec zpět a zvedl pokličku, aby se brambory nezapařily.
„Ou, očividně tu nejsem jediná, kdo si už dlouho nevrzl. Copak? Bouře v ráji trvá?“
Severus vrhl na ženu nenávistný pohled, ale nekomentoval to. Místo toho se jen opřel zády o linku a složil ruce na prsou.
„Whisky je ve spíži,“ okomentovala to jen, než se natáhla do ledničky pro čerstvou zeleninu, kterou začala krájet. Severus si nalil do skleničky značnou dávku a upil. Teplo alkoholu se mu rozlilo po těle, ale stejně nezapudilo to podivno, které mu svíralo žaludek.
„Mám pocit, že žiju s cizím člověkem,“ dodal nakonec, když se opřel dlaněmi o linku a promnul si unavené oči. „Vyhýbá se mi, nenechá na sebe sáhnout, říká mi profesore nebo pane a kdykoliv jí něco jen slovíčkem vytknu, tak mě div nevraždí pohledem. A to nemluvím o tom, že mě včera v podstatě osočila z nevěry… ne, vlastně neosočila. Ona si myslela, že ji veřejně podvádím a všichni to berou jako samozřejmost.“
„Jak na to přišla?“
„Řekl jsem jí, že jdu za Sofií.“
Uchechtla se. „Tvá žena tě považuje za zoofila, tak to tu ještě nebylo.“
Zamračil se. „Ona nevěděla, že Sofie je kobyla.“
„Ona si to vážně nepamatuje?“
„Ne, očividně vážně ne. Nic od našeho seznámení. Její vzpomínky údajně končí někdy v době, kdy byla v šestém ročníku.“
„A v tý době už jsi ji zajížděl?“
Zavraždil ji pohledem. „Tvůj slovník mě nepřestane udivovat svojí pestrostí.“
„Učím na střední škole, co čekáš?“
Severus vrčel. „Ne, v té době jsem ji rozhodně ještě nezajížděl.“ „Ale brzy jsi už asi začal, co?“
„Co já tady vůbec dělám?!“ nadhodil nenaloženě.
„Fajn, klid… vždyť já tě jen zlobím. Třeba se rozpomene, amnesie přeci nebývají trvalé.“
„Nejhorší je, že jí v podstatě nic nebylo, žádné zranění hlavy, nebo něco takového. Tam v podstatě není důvod, aby si to nepamatovala.“
Pokrčila rameny. „Tak jí dej čas.“
„A co když si nevzpomene ani potom?“
„Tak si budu muset koupit větší zásobu whisky. Fajn… fajn… už mlčím. Tak povídej, jsem jedno velký ucho.“
„Moc toho k povídání už není. Já prostě jenom nevím, co mám dělat. Jak dlouho na tohle budu mít nervy. Dneska jsem i uvažoval, že si vezmu nějaké tresty, to jsem neudělal už… no… dlouho.“
„Severusi, víš, že tvoji drahou ženušku právě nezbožňuju, ale v tomhle se jí musím zastat. Jestli si nepamatuje nic, co se mezi vámi stalo, a tys ji prostě hodil do vody a řekl plav – což jsi taky určitě udělal, na to tě dost dobře znám - tak se nediv, že kolem sebe kope.“
„Co mám dělat?“
Protočila oči. „Prostě se zkus vcítit do její kůže. Je vyděšená, těhotensky labilní a k tomu provdaná za tebe, což by vyděsilo každého i bez ztráty paměti. Prostě se k ní chovej tak, jako kdybyste spolu zase začínali chodit, dvoř se jí… pokus se ji znovu získat. Merline, jsi její manžel, znáš ji nejlíp. Dokázal jsi ji svést jednou, dokážeš to i podruhý.“
Semknul naštvaně rty. „Tehdy svedla ona mě.“
„No vidíš, tak si to můžeš alespoň zkusit.“
Odfrkl si. Ve svém věku už snad podobné věci jako svádění vlastní ženy neměl zapotřebí.
„Nebo ji přenechej někomu jinému.“
Zpražil ji vražedným pohledem. Kdyby skutečně zabíjel, byl by Severus po dnešním večeru obžalován z několikanásobné vraždy. A všechny na jedné osobě.
„Jenom návrh,“ dodala nevinně.
Schoval hlavu do dlaní, zoufale. A nevěděl, jestli byl zoufalý ze své situace, nebo z téhle šílené ženské, ke které se neustále měl tendence vracet. „U Merlina, Jean, vysvětli mi, proč jsem tě ještě nezabil?“
„Protože mě miluješ,“ ušklíbla se. „A protože z Briana nechceš udělat sirotka.“
„Polosirotka,“ opravil ji.
„Dobře, polosirotka, šťouro.“
„Kde vůbec je?“
Protáhla obličej. „Kde asi může být v jedenáct hodin v noci?“
„Můžu se za ním jít podívat?“
„Nevzbuď ho.“ Jen přikývl, než se vydal po schodech do patra. „A Severusi? Nevíš náhodou, co dělá v mém kalendáři poznámka o tvém zubaři?“
Právě padla mrtva k zemi, zavražděna jeho pohledem snad počtvrté. „To nemám nejmenší tušení.“

***

Hermiona nelhala, přestěhovala se do své pracovny na gauč, kde teď tvrdě spala jako poleno. S knížkou otevřenou na hrudi a lampičkou svítící nad hlavou. V jednu chvíli se Severus zabýval myšlenkou, že by ji vzal do náruče a odnesl ji do společné postele, kam patřila, ale nakonec tu myšlenku potlačil. Dokázal si představit, jaký tyátr by to vyvolalo. Snad si i vzal k srdci Jeaninu poznámku o tom, že by se měl smířit s myšlenkou, že si ho jeho žena zkrátka nepamatuje. A že by se k ní měl chovat jako… v době, kdy spolu chodili. Jenže on vlastně nevěděl, jestli spolu někdy „chodili.“ A odkdy tomu tak bylo. Nic si v tomhle smyslu nikdy neřekli, prostě to vyplynulo ze situace. Z celé té bláznivé, složité situace plné skrývání, války a Brumbála.
Zavrtěl hlavou, nechtěl na to vzpomínat.
Alespoň se natáhl přes gauč, knížku položil na stůl a zhasnul. Zatoužil se i sklonit a políbit jí, ale přeci jenom nechtěl riskovat, že se probere a vyděsí. Ze všeho nejdřív bude muset zařídit, aby mu jeho žena začala alespoň trochu věřit.
Něčím si ji získat.
Něčím ji uklidnit.

***

„Ahooooooooj!“
Severus protočil oči, i když by si na tyhle infantilní pozdravy, kterými ho pravidelně čestovali Remus a jeho zrzavá žena, už měl zvyknout. Vždyť nemusel chodit daleko, stačila mu jedno neuváženě přijaté pozvání do Doupěte na oslavu Charlieho narozenin. Vzpamatovával se ještě dlouho poté.
„Řekněte mi, co tady pro Merlinovy vousy děláte,“ zavrčel, když nechal celou rodinku, včetně malého Petera, vejít dovnitř.
„Přišli jsme na tvoje pozvání,“ ušklíbl se Remus a toho vrčení si vůbec nevšímal, na podobné Severusovy nálady už si dostatečně zvykl a popravdě si je i užíval.
„Kde je Hermiona?“ zeptala se Ginny, když se rozhlédla po celé hale.
Severus si povzdechl. „To bych taky rád věděl. Pokud ji najdeš, budu ti vděčný.“
„Ty nevíš, kde je tvoje žena?“ zachechtal se vlkodlak, i když jeho žena to tak s humorem nebrala. „Co se stalo?“ zeptala se.
Ještě před pár lety by Severus odsekl, že to není její věc, ale nyní už tato slova spolkl hned v počátku. Nejenže je oba pozval on sám, ale ke všemu se už naučil, že ač jsou oba hluční, ukřičení, nevkusní, drzí a vlastní spousta dalších negativních vlastností, tak to jsou přátelé do nepohody. A tohle rozhodně byla nepohoda.
„Já nevím,“ vydechl. „Včera odkráčela od večeře, v noci se odstěhovala do pracovny a na snídani se ani neukázala.“
„A nemohlo se jí...,“ vydechla hned zrzka, ale muž pokračoval dřív, než mohla říci slovo navíc.
„... jen po skřítkovi poslala vzkaz, že nemá ani hlad, ani náladu na moji společnost,“ dodal s hořkostí v hlase. Ten nejistý hlásek skřítka, když mu slova tlumočil, mu bude znít v hlavě ještě asi dlouho.
Remus se k němu natáhl a sevřel mu rameno. Nebo ho přátelsky poklepal, něco mezi tím, ale rozhodně se ho snažil povzbudit. Dokonce ani neměl žádný z těch svých pitomých komentářů, chápal vážnost situace. Snad i chtěl dodat něco v tom smyslu, že to bude dobré, ale od Severuse se přeci jen naučil jednu věc; mlčet je občas cennější.
„Půjdu ti ji najít a trochu ji uklidím,“ usmála se na něho Ginny. „Dohlídni na Petera,“ strčila ještě manželovi tašku, ve které přebývaly všechny synovy nezbytnosti, než se vydala do útrob domu. Za ta léta už se tu trochu vyznala a především věděla, že jí bude stačit zavolat skřítka, aby ji osvětlil, kde se její přítelkyně nachází. Nakonec ji našla za domem, na kamenné lavičce pod ohromnou vrbou, jejíž šlahouny sahaly až na zem. Zvláštní. Uvědomuje si Hermiona, že tohle je její nejoblíbenější místo?
„Ahoj.“
Hnědovlasá dívka sebou trochu trhla, než svoji kamarádku objala. „Ahoj. Co tu děláš?“ A k Ginnině překvapení ji k sobě tiskla až podezřele dlouho. Zrzka by dokonce přísahala, že ucítila několik kapek slza, jak jí skrápěly její halenku. A pak už jich nebylo jen pár. „No tak... no tak... Všechno dobré.“
Hermiona měla pocit, že strašně strašně moc potřebuje obejmout. A tak se držela své kamarádky a i když ji usadila na kamennou lavici, stále se jí držela, dokud se úplně neuklidnila.
„Já prostě nevím, co mám dělat,“ zavrtěla nakonec hlavou. „Mám pocit, že mě tenhle dům dusí. Tohle manželství mě dusí. Že na mě všechno padá. U Merlina, Ginny, já sem přeci vůbec nepatřím.“
Na jednu stranu ji Ginny chápala, i když si nedokázala představit, jaké to musí být najednou prostě nic nevědět. Nepamatovat si to.
„A Severus?“
To jméno z Ginniných úst stále znělo nepatřičně.
Sevřela zuby a objela se vlastními pažemi. „Pořád po mně něco chce, pořád se mě chce dotýkat.“
„Hermiono, je to tvůj manžel.“
„Jo, já vím, ale... já to prostě nezvládám. Nedokážu se přenést přes to, že by se mě měl dotýkat, nebo... nebo cokoliv jiného. Cokoliv víc je... Z toho jeho pohledu, z toho jak se mě dotýká, já prostě vím, že by chtěl...“ Nedokázala to ani vyslovit. I když její břicho jasně křičelo o celé podstatě jejich vztahu, její mysl a srdce tento fakt odmítalo přijmout. „... já nemůžu, já prostě nemůžu!“
Sledovala ženu, jak se choulí do sebe a v tu chvíli nevěděla, koho lituje více. Jestli svoji dlouholetou kamarádku, nebo jejího muže. Který v tom byl úplně stejně nevinně.
„Proto ses odstěhovala z ložnice?“
Hermiona si odfrkla. „Snape si stěžoval?“
„Zmínil se.“
„Jistě, je mi jasné, že to je to jediné, co mu vadí. Že mu nemá kdo zahřívat postel.“
„Křivdíš mu.“
Hnědovláska se na ni zamračila.
„Mio, on si tuhle situaci taky neužívá. Já ani v nejmenším nechci jít proti tobě,“ sedla k ní na lavičku, „ale zkus ho pochopit. Měl šťastné manželství, těšil se na mrně a najednou bác-ho a místo šťastného manželství vedle sebe má ženu, která se děsí jen představy, že se jí dotkne.“
Dobře, takhle o tom zrovna neuvažovala. Neuvědomovala si, že ani její muž v tom není svoji vinnou, ale u Merlina, mohl se chovat trochu míň jako kretén, ne?!
„Ty teďka taky nechápeš, co se stalo mezi tebou, Ronem a Harrym,“ pokračovala zrzka, „a vezmi si to, že stejně tak v podstatě Severus nechápe, co se stalo mezi vámi dvěma.“
Tohle přirovnání zabolelo. Jak mohla jejich vztah porovnávat s tím, co měla s Ronem a Harrym? Jak mohla jejich přátelství na život a na smrt srovnávat s tím... Zarazila se. Zřejmě už ne na život a na smrt, vždyť oni se vlastně už nevídali.
V očích jí zaštípaly slzy. „Ale Ginny, já nemůžu, já vážně nemůžu! Jenom představa, že bych se Snapem měla... měla... cokoliv. Prosím tě, Ginny, nenuť mě k tomu!“
„U Merlina, Mio, vždyť tě nikdo nenutí. Do ničeho,“ klidnila ji kamarádka a už začínala chápat, odkud proudí Hermiono zděšení. Ona si myslela, že ji budou nutit, že v rámci společenských konvencí a zvyklostí ji strčí Snapeovi do postele a nebudou se s ní více bavit. Nechápala, že na vybranou má. I když se téhle možnosti bude Severus jistojistě zuby nehty bránit. „Prostě jenom... my víme, že jste spolu byli šťastní, a tak ti chceme ukázat správnou cestu, ale do ničeho tě nenutíme.“
„Ale on jo. Pořád na mě doráží, chce mě líbat, držet mě za ruku a...“
„A řekla jsi mu, že to nechceš. Že si to nepřeješ?“
Překvapeně se na ni podívala. Ona mu to měla co?... říci? „Já... já...“
„Tak to zkus. Řekni mu, že si to nepřeješ. Jsem si jistá, že ti dá čas.“
„A co když ten čas nebude stačit?“
O téhle možnosti se Ginny nechtěla bavit, i když v tuhle chvíli připadala Hermioně jako téměř ta jediná správná.
„Tak to budeme řešit, až se to stane, ano? Zatím si s ním promluv. V klidu promluv, ano? Prosím, slib mi to, Mio. Už kvůli vám, už kvůli tomu prtěti. Neber mu možnost mít šťastnou rodinu, když já vím, že ji má možnost mít.“
Ticho.
„Slíbíš mi to?“
Neochotně, velmi neochotně, ale přikývla.
„Hodná holka,“ odhrnula jí pramen vlasů z čela.
„Když já si tu připadám jako ve vězení, Ginny. Jsem tu mezi čtyřmi zdmi a nevím, kam se vrtnout.“
„Ale Severus tě tu přeci nedrží, ne?“
„Ale copak já vím, kam mám jít? Vždyť se v tomhle světě vůbec nevyznám, v nemocnici mě zdravili lidé, kteří mi nikoho nepřipomínali a já si připadám jak Alenka v Říši divů. Nenávidím to tu, ale zároveň se bojím jít ven. Vždyť tam kromě tebe nikoho neznám.“
„Ale znáš, znáš spousty lidí.“
„Jenže si na nikoho nepamatuju. A když Ron s Harrym jsou...“ zarazila se. „Kde vůbec jsou? Co s nima je? Chtěla bych je vidět, šlo by to?“
Ginny dlouze vydechla a zašoupala nohama. „To bude složitý. Ron je někde v Karpatech, v dračí kolonii, kde před lety pracoval Charlie. Je to konec světa, ani sovy tam nelétají a doma se neukázal... už ani nepamatuju.“
„A Harry?“
Chvilka zaváhání. „Harry je pryč, zmizel v mudlovském světě. Pravidelně posílá přání k narozeninám, pro nás i Petera. Myslím, že posílá i tobě, ale to je všechno. Nechce s kouzelnickým světem mít nic společného.“
„Proč?“
Pokrčila rameny. „Do hlavy mu nevidím.“
„Myslíš, že kdybych mu napsala, tak by...?“
„Já nevím, zkusit to můžeš, ale...“
Hermiona přikývla, věděla, že nic víc čekat nemůže. „A někdo další? Někdo koho bych si mohla pamatovat?“
Zrzka se zamyslela. „No, tak u nás v rodině je to v podstatě pořád stejný, Percy upjatý, dvojčata ujetý... A ze spolužáků... Neville nakonec vystudoval léčitelství, ale nevím, kde je mu konec. Colin dělal chvíli pro Denního věštce, ale pak začal fotit solo. Levandule dělá na Příčné, je z ní právnička.“
„Z Levandule je právnička?“
„A docela uznávaná. Zkus se za ní stavit, má kancelář hned naproti Děravému kotli.“
„Zas takový kamarádky jsme asi nikdy nebyly.“
„Za to nic nedáš.“
Musela uznat, že má pravdu. „A co třeba Dean se Seamusem? Nebo Luna.“
Ginny trochu znejistěla. „Luna zemřela. Ve válce.“
Přes záda ji přeběhl mráz, z toho úplně zapomněla, že tady před lety zuřila válka. A že si vyžádala oběti.
„A z těch ostatních,“ pokračovala hned Ginny, „určitě máš přátele, hodně v práci, ale ty já neznám. Často mluvíš o nějaké Carry nebo Carol nebo něco takového. Potom tam určitě znáš... ehm... Dannyho Johnsona. A taky si poměrně dost rozumíš s tím druhým léčitelem, co má ordinaci vedle tebe.“
„Kde mám ordinaci?“
„V Prodloužené ulici. V podstatě, když mineš Gringottovi a půjdeš ulicí kolem speciálky na přenašedla, tak to nemůžeš minout.“
„V Příčný je speciálka na přenašedla?“ Pokud věděla, přenašedla kontrolovalo ministerstvo. „To jde?“
Ginny nevěděla, jestli se má smát. „Když ti řeknu, že to jde i díky tobě, budeš hodně překvapená?“

Tak už víte, kdo je ona neznámá? A co chudák Ignéz? :-O

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek