Blesk
Povídky - Harry Potter


Velké díky za komentíky: lensha95, Liz, Nadin, smack, Snapea a zuzule. Dílek pro vás!


7. - Za oponou

Severus si ji změřil pohledem a potom se zamračil. „Hermiono? Hermiono!“ zastavil ji ve dveřích. „Byl bych rád, kdybychom se za půl hodiny sešli v hale.“
„Nevidím důvod, proč bych to měla udělat!“ odsekla mu. Zhrzená bolest se změnila na hněv.
„Prostě tam buď!“ odsekl tentokrát on. Utřel si rty do ubrousku a vypochodoval z jídelny. Naštvaný, v tu chvíli mnohem víc než ona.

***

Odmítala za ním přijít, ale poslal pro ni Dinky. A Hermiona si byla jistá, že kdyby nepřišla, došel by si pro ni sám. Naštvaně sešla do haly, kde už na ni čekal. Její pozdní příchod nijak nekomentoval.
„Tak o co jde?“ zeptala se chladně.
„Rád bych tě s někým seznámil,“ řekl jen, když ji bral za ruku.
Zamračila se. „S kým?“
„Se Sofií.“
Chtěla se mu vytrhnut, ale nepustil ji. Co mu je? Normální chlap se snaží svoje milenky tajit a on ji chce představovat? To je vážně tak padlý na hlavu? Co to je sakra za chlapa?
„Já nechci! Nezajímá mě!“
„Ale já chci, abys ji poznala,“ řekl pevně a táhl ji i přes její protesty. „Myslím, že je na čase, abychom tohle celé jednou pro vždy uzavřeli.“
„Ale… ale…
„Hermiono,“ otočil se na ni, „pojď.“ Tohle nebyl rozkaz, snad proto se rozhodla jít. Následovala ho na nádvoří, kde už stál jeden z těch mladíků, které tu občas vídala, a držel… koně?
Severus přistoupil k bílé hlavě, která se k němu hned začala lísat, a s láskou ji pohladil. „Tohle je Sofie.“
Hermiona ztratila řeč. „Kůň.“
„Kobyla, tedy zatím stále ještě klisna,“ opravil ji a dál přejížděl dlaněmi po světlé srsti toho nádherného zvířete. „Je březí. Ale vyskytly se problémy, proto jsem včera nemohl přijít.“
Krve by se v ní nedořezali. Sledovala to nádherné sněhově bílé zvíře a připadala si jako idiot. Tohle… tohle… Merline, co to vyváděla? Hermiona si přitiskla ruku na pusu a byla by nejraději, kdyby se mohla propadnout. Probrala se teprve, když jí něco jemně šťouchlo do břicha.
Trochu sebou trhla, ale byl to jen Sofiin čumák, který se otíral o její přítěžek.
„Cítí to z tebe,“ řekl Severus a… usmál se. „No tak neboj, pohlaď ji,“ řekl, když viděl její vyděšený výraz, „vím, že ji nemáš ráda, ale ona ti nic neudělá.“
Dlouze se na něho podívala, ale koni nevěnovala pozornost. „Proč ji nemám ráda?“
„Stěžovala sis, že s ní trávím víc času, než s tebou.“
„A je to pravda?“
Neodpověděl hned. „Občas… ano.“
„To proto Alfréd říkal, že…“
„Nedošlo mi, že to nevíš,“ otočil se na svoji ženu, i když si Sofie dost vyžadovala jeho pozornost. „Teprve dneska ráno jsem si uvědomil, jak sis to všechno musela vyložit.“
„A tos mi to nemohl říct?“ naštvala se.
Povzdechl si. „Byl jsem naštvaný. Urazilo mě, když jsem si uvědomil, že si myslíš, že tě podvádím. A ještě tak okatě.“
No jo, mužské ego!
„Ale…,“ Sofie mu šťouchla do tváře, a tak se rozhodl předat ji zpět podkonímu. „Doveď ji zpátky do stájí. A kdyby něco, dejte vědět.“
„Jistě, pane.“
Severus ještě líbl Sofii na čumák, než jí s poplácáním poslal pryč. Potom se opět vrátil k Hermioně. „Mio,“ zahleděl se jí vážně do očí, „já vím, že to nedávám nijak zvlášť najevo, a taky vím, že jsem v teď dost protivný, ale tahle celá situace pro mě není o moc jednodušší než pro tebe. Ale chci, abys věděla, že kromě tebe u mě není a nebude žádná jiná žena.“
Nedívala se na něho. Nechtěla jeho přísahy a hlavně její hormony přeplněné tělo nevědělo, jak se s tím vypořádat. Nakonec jen pevně zvedla oči. „Ty jsi jasnovidec? Že víš, že nebude?“
„To nejsem. Jenom nemám důvod hledat jinde.“
Teď už jí nepomohl ani pohled upřený do štěrku, prostě se jí oči naplnily slzami těhotenského dojetí.
„Budu muset do práce,“ políbil ji na tvář, protože jinam by mu nedovolila, „uvidíme se večer.“ A v další chvíli zmizel.

***

Pokud si někdy připadala jako absolutní idiot, tak právě teď.
Ona žárlila na koně!
Na kobylu, opravil ji v hlavě hlas jejího manžela. Už skutečně blbla. Strávila v tomhle domě sotva pár dní a už měla pocit, že musí být šílená! Přemýšlela nad zálety svého muže, aby se z nich nakonec vyklubal koníček v podobě koní.
I když už jenom to, že sklepní netopýr miluje koně, byl docela gól. Bylinky - samozřejmě, knihy - přirozeně, dobré víno - budiž, divadlo - no, možná... ale koně? Co přijde teď? Rybička v akváriu? A co třeba sbírání známek? Nebo by mohl sbírat modely autíček, tedy vlastně spíš košťat. Budou mu stát všude na policích jeho pracovny?
Hermiona se vlastním myšlenkám ušklíbla.
Dokonce ji napadlo, že by se do jeho pracovny vplížila podívat, ale po zkušenosti s východním křídlem si to rychle rozmyslela. Pokud v celém křídle panovala temná magie, co všechno by se mohlo nacházet v pracovně domovního pána. Zřejmě je ještě hodně věcí, které o svém manželovi neví a sama nevěděla, jestli by se je měla pokusit zjistit, nebo raději ne.
Měla by se zabývat něčím bližším, třeba tím, jaktože v domě mají služebnictvo a skřítky zároveň. To přeci nebylo možné, ne? Věděli Alfréd s Ignéz o skřítcích, nebo ne? A co ten muž, který ráno přivedl Sofii? Kouzelník, nebo mudla? Znamená to taky, že tu jsou stáje? A umí Severus jezdit na koni? A co to dítě? Chtěla ho? Vzala si Snapea dobrovolně?
Jenže kde vzít odpovědi?
S povzdechem došla do své pracovny a posadila se na gauč. Pohledem bloudila po policích a knihovnách a pokoušela se najít něco, cokoliv, co by jí pomohlo alespoň trochu pochopit její současný život. Na polici stálo několik fotografií; v přední části stála fotografie jejích rodičů, pocházela z dovolené a rozhodně musela být mnoho let stará, protože tu fotografii si ještě pamatovala. To se s nimi tak dlouho neviděla, že neměla novější fotografii? Na vedlejší fotografii stála Hermiona v hloučku několik dalších lidí, ale žádného z nich nepoznávala. Jeden muž se k ní skláněl a něco jí šeptal, ale ani jeho tvář mu nebyla povědomá. Jenom žena stojící na kraji se objevila i na dalším snímku, z nějaké restaurace, z oslavy nejspíš. Obě se smály a podle rozzářených očí měly zřejmě už i něco upito. Z další fotografii jí trochu bodlo u srdce, ona, Ron a Harry. Všichni tři rozesmátí, o trochu starší, než si pamatovala a všichni parodující sochu Svobody stojící v pozadí.
Co jsme my tři pohledávali v Americe?
Netušila a ani nevěděla, koho by se měla zeptat. Úplně vzadu a přesto v největším rámečku stála… její svatební fotografie.
Opatrně si ji přitáhla blíž.
Musela uznat, že jí to slušelo. Jednoduché šaty jí sedly jako ulité a ani Snape v tom svém podivném hábito-smokingu vypadal podivně atraktivně. Nic z toho mu však neubíralo na tom, že měla pocit, že se dívá na svatbu někoho cizího.
Položila fotografii zpět na polici a povzdechla si. Zvědavě nakoukne do svého kalendáře na stole, ale kromě několika pro ni nepochopitelných poznámek, vyšetření u léčitele a Severusova zubaře, tak v podstatě nic zajímavého nebylo.
Pohledem prozkoumá police, než nalezne něco, co připomíná alba. S nadšením jedno vytáhla, snad jí pomohou něco poodhalit. Když však klouzala jednotlivými stránkami, akorát se nořila do stále hlubší deprese. Roky, které nepamatuje, tváře, které nepoznává, a jména, která jí nic neříkají. Na svatebních fotkách pozná akorát svého svědka – Ginny – a rodiče, jejich tváře jsou však značně zachmuřené. Když pak sklouzla na několik žen, se kterými se její manžel často objevoval na snímcích, raději vše zavřela.
Nudí se. Copak tu nebylo nic, co by ji zabavilo?
„Alfréd,“ vydechla náhle, jako kdyby ji osvítilo. Severus tu přeci nebyl, takže cesta do kuchyně byla volná. Proplížila se do zadního traktu domu a nejistě zaklepala na kuchyni. Bublalo to tam, klokotalo a krásně vonělo.
„Halo?“ Bez odpovědi. „Halo, je tu někdo?“
Ozvaly se rychlé kroky a poté se ze zadních dveří vykutálela žena s rukama v zástěře. „Potřebujete něco, paní?“
„Ne, ne, ne,“ mírnila ji hned, „jen... no...“
„Áááá, pán je z domu,“ usmála se na ni žena, Ignes, co si pamatovala, a ukázala ke stolu. „Posaďte se, posaďte se. Kávu? Čaj? Ale já hloupá,“ pokračovala, aniž by čekala na odpověď, „to je zvyk se pořád ptát.“ A bez jakékoliv další reakce se pustila do přípravy horké čokolády, jak o chvíli později Hermiona zjistila, když jí hrneček přistál pod nosem. Žádná náhražka, ani pytlík, tohle byla hustá, jemná a horká čokoláda, která klouže krkem a plní žaludek.
Dokonce v ní stála i lžička.
„Nevadí, že jsem se sem takhle… ehm…,“ chtěla říci vetřela, ale nakonec k tomu nedostala příležitost. Kuchařka nad tím mávla rukou. „Kolikrát vám mám říkat, že tu jste vždy vítána? Do tří hodin tu můžete být, jak chcete.“
Olízla lžičku. „Do tří?“
„To se přeci vrací pán,“ kývla k nástěnce, kde je kromě několika seznamů potravin připevněn i rozvrh jejího manžela. Podle něj končí dnes ve 14,30 dvouhodinovkou lektvarů se Zmijozelskými páťáky. Takže skutečně stále bradavický profesor.
„Třeba zase rozdá nějaké tresty,“ pokrčila Hermiona rameny. Pokličky nadskakovaly za tichého klokotu vařící se vody a ona se tu cítila tak příjemně, vítaná. Nechtělo se jí vracet do chladu jejich ložnice.
Kuchařka se rozesměje. „Tak to nevím, co by se muselo stát, aby zůstal s někým na trestu.“ Hermiona nechápala. „Snad od vaší svatby měl jen dva tresty, a to už tedy muselo být,“ dodala a smích v ní bublal, jako pára pod pokličkou.
„To víte, pán si vás musí řádně hlídat.“ To Alfred se objevil ve dveřích a tentokrát mu očividně vůbec nevadilo, že zde mladou paní našel. Lehce se jí uklonil a své ženě věnoval letmý dotek přes záda. Nebylo to nic jako polibek, ale přesto z toho doteku čišela láska a intimita.
Povzdechla si, zajímalo by ji, jestli i ona někdy něco podobného zažila. Nebo zažije.
„Vše v pořádku?“ zeptá se ho Ignez.
Její manžel si nalije trochu ranní kávy z konvice a usedne naproti Hermioně, „Mohu?“ než odpověděl. „Sofii je poslední dobou nervózní, Thomas neví, co s ní.“
Hermiona to jméno neznala, tedy Thomas, Sofie jí už známa byla. Přemýšlela, jestli by měla staršímu muži vyčíst, že jí neřekl, kdo to Sofie vlastně je, ale nechtěla ničit ten příjemný vztah, který spolu očividně měli. Nakonec to nechala plavat.
„Vždycky jsou s blížícím se porodem nervózní, co je na ní zvláštního?“
„Je agresivní, a to mu dělá starosti. Má strach, aby pak neodmítala pomoc při porodu.“ Přejel prsty po okraji hrnku a zamyslel se. „Napadlo nás, jestli to není tím, že jí vadí skřítci. Malá Alice si všimla, že se to zhorší vždy, když se kolem začnou potloukat.“
Hermiona zpozorněla. Nové jméno a hlavně… skřítci!
Ignez zamávala utěrkou od plotny. „Vůbec bych se nedivila. Mě znervózňují taky a to se mi ani nepletou mezi nohama.“
„Ehm…,“ odvážila se Mia odkašlat, „vy víte o skřítcích?“
„Samozřejmě, ale ty malý ušatý potvory vědí, že mi nesmí přes práh,“ rozohnila se a Hermiona strašně připomněla paní Weasleyovou. Jak moc jí ta žena náhle chyběla. Vídaly se vůbec ještě, když přátelství s jejím synem vzalo za své?
„Ty jejich kouzla a vychytávky na vaření. Tsss! Kdepak, vařit se má poctivě!“
Hermiona se ušklíbla. Ano, ta žena vypadala přesně na starou a tradiční kuchařku, bez náhražek a chemikálií. Prostě domácí kuchyně. A i když si na skřítčí kuchyni nikdy nemohla stěžovat, ženin postoj chápala. „To ano, ale... To vás skřítci nikdy nepřekvapovali?“
„Paní,“ ozval se Alfréd, „vy stále zapomínáte, že my nejsem mudlové.“
Zapomínáte, ano, to je to pravé slovo.
„Jsme motáci,“ dodal. „V obou našich rodinách už před mnoha generacemi magie vymizela. Zůstalo nám ji jen tolik, abychom viděli věci, které mudlové nemohou, ale kouzlit nemůžeme. Víme však, že se dřív nebo později magie mezi naše potomky vrátí, a tak se držíme v kouzelnické komunitě. A rodu Princů slouží oba naše rodiny už dlouhá staletí.“
„Princů?“ vydechla Hermiona překvapeně. Copak on byl Snape nějaký princ? V hlavě se jí rozprskla představa jejího manžela v lesklé zbroji, jak se na Sofii řítí vstříc trnoocasému drakovi, než... ho drak srazil a umlátil ocasem, jako v kreslené grotesce. Představa to byla absurdní, ale fantazie je občas silnější, než vůle. Semkla rty, aby se nezačala smát.
„Ano, Princové,“ přikývl Alfred. „Octavianus Princ je považován za zakladatele rodu a jeho jméno se nachází v listinách z 9. století.“
„Ale Snape je přece... Snape.“
„Ano, pánova matka, Elieen Princová, odešla velmi brzy z domova a provdala se za muže mudlovského původu, Tobiase Snapea. Neumíte si ani představit, co prováděl pánův děd, když se to dozvěděl,“ pokřižovala se Ignéz opět tím podivným znamením. „Nikdy jí to neodpustil. Mladý pán se po mnoha letech naštěstí vrátil a majetek převzal, jinak by celé panství propadlo... ani radši pomyslet nechci!“
„Takže celé tohle panství je dědictví rodiny Princů? Takže Snape... přišel už vlastně k hotovému.“ Žádný učitelský plat, ani lektvarový dovozce, pěkně dědictví.
„K hotovému dopuštění!“ spráskla ruce Ignez a nad protesty svého muže jen mávla rukama. „Co tu vyváděl starý pán, to si neumíte ani představit. Celý jeho život byly jen experimenty a pokusy a výbuchy!“
To má Snape zřejmě po dědečkovi.
„A kdybyste viděla, co vyváděl v tom východním křídle! Svatá Morgano!“
„Mimochodem paní,“ převzal si slovo Alfréd a lehce si odkašlal, „vy víte, že k vám mám hlubokou úctu, ale to, že jste tam šla, to bylo velmi nezodpovědné.“
„Nezodpovědné?! Pitomost to byla, absolutní pitomost!“
„Ignéz!“ okřikl ji manžel.
„No co?!“ ohradila se kuchařka, „A je to pravda. A opravdu vám nepřeju vidět, jak zbledl pán, když jsi uvědomil, kam jste šla. Myslela jsem, že ho trefí šlak. A to ještě věděl, že tam pro vás musí jít, do toho křídla se i ty malý ušatý potvory bojí vkročit!“
Místo, kam se i skřítci bojí? Hermiono, tys skutečně měla víc štěstí něž rozumu!
„A vy si tam jen tak nakráčíte, jako kdyby se nechumelilo! Být mladší, tak vám nařežu. No co?!“ otočila se na manžela, který zoufale lomil rukama. „Mladý pán ode mě dostal tolikrát a jak mu to prospělo!“
Nevěděla, jestli se má ohradit, zčervenat, nebo se bavit představou Snapea, jak si ho tahle kuchtička ohýbá přes koleno. Rozhodně by ji zajímalo, za co od ní mohl dostat, ale rozhodla se vyzvídat jindy.
„Vy jste ho vychovávali?“
„Ale kdepak, skoro tu nebyl. Pouze jako malý, když jeho matka skončila v nemocnici, snad nějaký nepodařený experiment. Ale to tu byl skoro půl roku, zanedbané dítě, jestli chcete znát můj názor. A potom dlouhé roky ne. Vrátil se... možná až ve patnácti, když mu zemřel už i otec. Hodně se v té době sblížil se starým pánem, až příliš na můj vkus. A když jsme se poté dozvěděli, ke komu se přidal...“ žena si povzdechla a staré vzpomínky snad zahnal jen její muž, když jí pevně sevřel ruku. „Trvalo léta než se vrátil,“ pokračovala žena, „to už z panství byla ruina, přes deset let to tu zelo prázdnotou, chátralo. Ale vyčetla jsem mu to, všechno do poslední křivdy jsem mu to tehdy spočítala a kdeže mi vadilo, že mu táhlo na čtyřicet!“
Zacukaly jí koutky. Tuhle scénu by rozhodně ráda viděla, nedokázala si představit, že by Snapeovi mohl někdo spílat. I když pravda, že téhle ženě se očividně velmi špatně odporovalo. I její manžel spíš držel pusu a krok.
„Ignéz, to by snad už pro dnešek stačilo.“
„A proč? Ještě řekni, že jsem v něčem neměla pravdu. Pán se choval jako rozmazlený floutek a že jsem mu to vysázela na stůl všechno.“
Alfred raději sevřel rty a opět usrkl ze svého hrnku. „Nikdy jsem se tolik nebál o svoje místo jako tehdy,“ pronesl na půl úst.
Hermiona se zasmála, snad prvně od doby, co se objevila tady.
V téhle rodině byla zcela očividně Ignéz generál, zatímco na Alfreda zbyla pozice vyjednavače. A jelikož tu stále pracovali, očividně musel vyjednávat velmi dobře. A ač se jejich povahy diametrálně lišily, z každého pohledu a doteku mezi nimi vyzařovala pohoda a láska.
Záviděla jim.

Snad jsem odpověděla alespoň na pár otázek :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek