Blesk
Povídky - Harry Potter


Velké díky za komentíky: denice, Garis, GwenLoguir, Charli, Chavelierka, Jana, kapi, Maggie, nadin, nika, Sally, smack, Snapea, zuzule. Dílek pro vás!


6. - Ta druhá

Chodba vedoucí do východního křídla vypadala na první pohled naprosto stejně jako do toho západního. Přesto Hermionou doslova proudil adrenalin, když se plížila okolo jednotlivých oken hlouběji a hlouběji do toho zakázaného území.
Byla zvědavá, proč je tohle křídlo pro ni zapovězené. Držel tu snad Snape nějaké utajené milenky? Nebo snad milence?
Při té představě se trochu otřásla.
Nebo třeba něco horšího - tajné laboratoře, mučírny, vězení, překupníky, draky… napadlo jí snad všechno, co její mysl byla schopná jen vymyslet. A i když se jí jedna možnost zdála nepravděpodobnější než ta druhá, něco pravdy na tom možná bude. Proč jinak by jí sem zakázal vstup?
Čím blíž přicházela, tím podezřelejší to všechno bylo. Okna vedoucí do zahrady byla začouzená a neprůhledná, chodby prázdné, dveře vyviklané z pantů a parkety až děsivě vrzavé.
Její kroky se stávaly stále a stále pomalejší. Začalo jí tady z toho trochu mrazit.
Bezděčně si vzpomněla na svůj oblíbený příběh Jana Eyrová, kdy pán domu skrýval v odlehlém křídle svoji šílenou manželku. Jen při té vzpomínce se dívka zarazila a naprázdno polkla. Rozběhlo se jí srdce a až odporně přesně by si celou scénu dokázala představit přímo teď a tady. Že by se na ni vrhla nějaká pološílená osoba… třeba přímo z těch jedněch dveří, před kterými stála.
Zcela bezděčně se od nich vzdálila.
Prkna pod jejími kroky zavrzaly.
Strčila zády do malého stolku.
S hlasitou ranou přistál na podlaze.
Vykřikla.
Musela si přikrýt pusu rukou, aby nekřičela dál.
Náhle jí každý zvuk připadal nepatřičný. Jako kdyby snad hrozilo, že ji někdo zaslechne a skutečně se na ní vydá s dýkou v ruce.
Vynoří se ze stínu.
Pozvedne k ní ruku.
Podlaha zavrže pod jeho nohami a…
Vykřikla znovu.
Skutečně totiž nečekala, že spatří vlastní odraz v okně.
Úplně se roztřásla, než se vydala pryč. Nevěděla kam, nevěděla kudy a ani netušila, kde se v ní vzalo tolik energie na to, aby běžela. Její kroky se ozývaly na ztrouchnivělé podlaze, která vrzala a vydávala zvuky, jako kdyby jí běžel někdo v patách.
A proto utíkala.
Rychle a daleko.
Co nejdál.
Snad i tam, odkud přiběhla.
Ale jen snad.
Když se konečně zastavila, lapala po dechu. Otočila se ve směru, kterým přiběhla a uvědomila si dvě poměrně děsivé věci. Za A) neměla absolutně tušení, kde je a za B) netušila, jak se dostane zpět. Všechny chodby, které viděla, byly tmavé a pro ni jedna jako druhá.
Tohle nebyl dům, to bylo bludiště.
Trvalo dlouho, než popadla dech.
Pozvedla hůlku a požádala ji o určení směru, ale hrot se točil do kola bez ustání, jako by žádného směru nebylo.
Nejistě se rozhlédla na všechny strany a pokoušela se zjistit, kudy by měla jít zpět. No tak, Hermiono, přeci se dokážeš vymotat z jednoho pitomého domu! Dodala si odvahy a ač roztřesená, tak se vydala chodbou, která jí připadala nejpravděpodobnější.
Jenže tato možnost nevyšla. Prošla chodbou, potom ještě jednou a ještě jednou… a nakonec stejně skončila na tom samém místě, jak zjistila podle vlastních stop na podlaze. Alespoň doufala, že jsou její vlastní. Ale třeba by to mohl být někdo, kdo by ji odtud mohl dostat. Třeba i Snape nebo…
Nebo jsou někoho úplně cizího.
Někoho, kdo se tu pohybuje.
Plíží se jí za zády a...
Trhla sebou, aby se přesvědčila, že za ní nikdo nestojí. Byla to iracionální myšlenka, ale její vlastní mysl ji donutila cítit chvění v zádech.
„Halo?“ odvážila si hlesnout do ticha.
Bez odpovědi.
„Halo?“
Její slova se dvakrát odrazila od stěny, ale potom nastalo ticho.
Nikde se nic neozvalo, ani nikdo.
Stále víc vyděšeně se vydala opět chodbou pryč. Nechápala to. Byl to dům, vlastně půlka domu. Přeci tu nemohla chodit v kruhu!
Jenže očividně tomu tak bylo.
Po druhém kole se odvážila nakouknout do několika dveří, ale většinou se jí je ani nepodařilo otevřít. O jednu kliku se jí jen podařilo rozříznout ruku. Její povrch byl totiž značně zkorodovaný a zdeformovaný.
Začínala být zoufalá.
Pobíhala chodbami sem a tam a jen marně potlačovala slzy, které se jí draly do očí.
Ona chtěla pryč.
Prosím!
Pomozte mi někdo!
Prosím!
PROSÍM!
„Hermiono?“
Nadskočila skoro metr do vzduchu, když se za ní ozval ten hlas. Vyděšeně si přikryla rukou pusu a v další chvíli se rozbrečela. Naštěstí ne zoufalstvím. Hned za ní stál totiž její manžel a právě v další chvíli ji přitáhl zcela bezděčně k sobě.
A ona se tam schoulila, jako kdyby se tak mělo stát naposledy.
V jeho nitru se v první chvíli rozlil neskutečný pocit úlevy, že ji našel živou a nezraněnou. No, nezraněnou… někde krvácela, to viděl. „Co se ti stalo? Jsi zraněná?“ Krvácela jí ruka, ale snad jinak nic vážnějšího. Vzal ji za ramena a zatřásl s ní. „Co tě napadlo sem lézt? Copak nevíš, jak je to tady nebezpečné? Mohla ses propadnout podlahou nebo já nevím co!“
Skoro ho nevnímala. „Já chci pryč,“ hlesla, po tvářích se jí nekontrolovatelně řinuly slzy. Chvěla se. „Prosím, vezmi mě odsud! Prosím.“
Povzdechl si. A přitáhl k sobě.
Přetrhne ji potom.

***

„Jak je na tom?“
Doktor Bernard byl postarší, šedivý mužík, ze kterého z dálky vyzařovala moudrost a noblesa. A také klid, čímž Severuse občas nehorázně štval. Přesto to byl jeho rodinný lékař, co si dokázal jen vzpomenout. Právě teď si oblékl frak a upravil si klopy, než promluvil.
„Jen malá rána na ruce a šok. Nic vážného, řekl bych.“
Severus měl chuť zhluboka vydechnout. „A dítě?“
„Nemělo by to na něj mít vliv,“ řekl prostě. „Jen bych doporučil, aby další podobné výlety už neabsolvovala.“ S tím se poklonil, nasadil cilindr a zmizel v krbu.
Muž si vydechl, skutečně se mu ulevilo, ale o to víc v něm v tu chvíli vzrost vztek. Naštvaně se vydal do pokoje své ženy a skutečně se nehodlal krotit.
„Co tě to napadlo, u Merlina?!“ vypálil hned ode dveří.
Jeho žena trochu nadskočila.
„Víš ty vůbec, co ti hrozilo? Neříkal jsem ti snad, že do východního křídla nemáš chodit? Že je to nebezpečné?“
Něco špitla.
„Cože?“
„Řekl jste se jen… jen… jen že tam nemám chodit.“
„A proč asi?!“ vztekal se. „Co sis myslela? Že tam schovávám opadavou růži jako v Krásce a netvorovi? Ne! Nechtěl jsem tě tam pustit, protože tam už léta nikdo nebyl a je nebezpečné tam chodit. A to nemluvím ani o pozůstatcích magie, které se tam vyskytují. Máš štěstí, že ses odtamtud dokázala vymotat.“
Cítila se provinila a zároveň se jí ani trochu nelíbilo jeho chování. „Kdybyste mi řekl, proč…“
„Tak co? Co bych ti měl říkat? Řekl jsem ti, ať tam nechodíš. To nebylo pozvání!“
„Přestaňte na mě řvát! Nejsem malý dítě!“
„Ale chováš se tak!“
Zuřil. Skutečně zuřil. Jen při představě, co všechno se jí mohlo stát dostával žaludeční křeče. Ve východním křídle byla dlouhá desetiletí tajné laboratoře a pokusné komory. Severus samozřejmě něco takového nestrpěl a vše odtamtud dostal, bloudivá magie a děsivá atmosféra však zůstala. A jeho dvě zlomeniny si dodnes pamatují, jak nebezpečné to tam může být.
„To tě mám hlídat?“ pokračoval. „Co tě to vůbec napadlo tam chodit? Chtěla jsi mě naštvat?!“
Chtěla se sice ohradit, ale v další chvíli zjistila, že nemá slova.
Zatrnulo mu.
Ano, skutečně jí šlo o to, aby ho naštvala. Jen kvůli tomu tam šla! Jen kvůli tomu riskovala život/y.
„Tak tohle teda ne!“ zavrčel si pro sebe a vydal se z pokoje pryč. Bez toho, aniž by jí řekl jediné slovo. Prostě potřeboval pryč. „Na tohle skutečně nemám! Tohle nemám zapotřebí,“ mumlal si, když si to šinul chodbou. „Kdyby mě někdo hledal, budu u Sofie!“ zavolal na Alfréda, kterého míjel v hale.
„Ale… ale, pane…,“ snažil se ho zastavit majordomus, „vaše žena…“
„Je v pořádku. Až moc, řekl bych!“ odsekl.
„Ale… nebude se jí to líbit.“
„Tak se s tím bude muset smířit!“ byl skutečně v ráži.
Jakmile zmizel, obrátil se sluha na schodiště. Ve chvíli, kdy tam uviděl Hermionu, jak se unaveně opírá o zábradlí, jeho oči posmutněly. „Paní?“
„Kam šel?“ hlesla.
Povzdechl si. Měl by odpovědět, ale neudělal to. Nechtěl.
„Sofie?“ zopakovala jméno, které zaslechla.
Pomalu přikývl. Takže ji znal. A podle všeho Hermiona také. Jinak by se na ní třeba překvapeně podíval, že zná jméno Snapeovy… milenky. Ano, byla si jistá, že o tohle tu jde. O nic jiného.
Kdesi uvnitř cosi bodlo.
Žárlivost, nenávist k té ženské a naprosté znechucení k jejímu manželovi. Ona skoro umře a on si prostě odpochoduje… za ní? A ještě to vůbec neskrývá.
„Chodí za ní často?“ snažila se zachovat dekórum.
Neochotně přikývl. „Paní, pochopte,“ zvedl k ní tvář a snažil se mluvit přesvědčujícím tónem. Jako kdyby chtěl Snapea ospravedlnit, „je to pánova jediná láska.“
Tak tohle bolelo ještě víc.
Jediná láska.
A co je potom ona?
Inkubátor pro oficiálního potomka?
„Jistě,“ odfrkla si, „kdo jiný by to měl chápat než manželka,“ odsekla a radši se stáhla k sobě do pracovny. Bylo to jediné místo, kde se cítila dobře, i když v tuhle chvíli měla chuť vraždit.
A ničit.
A trhat!
Nakonec si jen vzala knížku a začetla se. Doufala, že to jí alespoň trochu pomůže. Jenže ani to nepomohlo, nakonec se její nejnovější vydání knihy rozpláclo na protější zdi.

***

Severus nepřišel na večeři. Jen poslal vzkaz, že se zdrží. Hermiona si od Alfréda převzala vzkaz a v tichosti si přečetla ty dva stručné řádky.
„Zůstal s ní?“
„Ano, víte, že to dělá,“ odvětil sluha klidně.
Už to vím. Bolelo to. Jak něco takového mohlo u Merlina trpět. „Děkuji. Alfréde,“ použila prvně majordomovo jméno.
„Bude si paní ještě něco přát?“
Stále si na to nezvykla. Ona by měla prokazovat úctu tomuto staršímu noblesnímu muži, ne naopak.
„Ne, nebudu. Děkuji.“
Starý muž přikývl a odešel. Hermiona si ještě jednou přečetla vzkaz, než jeho roh naklonila nad svíčku a nechala ho pomalu shořet.
Nedokázala si v ložnici lehnut do postele. Jen při představě, že tam tu ženskou nejspíš tahá, se jí udělalo zle. Chtěla si jít lehnout k sobě, ale věděla, že by neusnula. Nakonec se rozhodla pro knihovnu. Vytáhla namátkou jednu z knížek, ale jakmile otevřela první stránku, rozbrečela se. Zoufalstvím a beznadějí. Je ve svazku s mužem, kterého nenávidí, který ji podvádí a ona to z nějakého důvodu prostě trpí.
Merline, co se to se mnou stalo?

***

Severus se vrátil uprostřed noci. Ještě musel kvůli Sofii volat léčitele, ale protože potom byla jak se patří rozladěná, nechtěl ji nechat samotnou. Nakonec, když si byl jistý, že celou noc stráví v klidu, se rozhodl vrátit se domů. Už bylo po půlnoci.
Unaveně se dovlekl do ložnice, ale překvapilo ho, když zjistil, že tam nikdo není. V tu chvíli ho však za nohavici zatahala skřítka.
„Pane, paní spí v knihovně.“
„V knihovně?“
„Ano, usnula tam.“
„Děkuji,“ přikývl, ale než udělal krok, ucítil další zatahání. „Co je?“
„Ehm… pane,“ ošívala se skřítka. „Asi byste měl vědět, že paní plakala.“
Zamračil se. „Proč?“
„To nevím. Ale hodně plakala. Tak moc, že z toho potom usnula. Paní je moc smutná.“
„Kvůli čemu?“
„Dinky neví. Ale paní je hodně smutná od doby, co pán začal zase chodit za Sofií.“
Severusovi to nedávalo smysl. Proč by jí mělo vadit, že za ní chodí? Chodil za ní vždycky. Dobře, Hermiona na začátku byla proti, ale potom se s tím smířila, tak proč…
V knihovně ji našel schoulenou na pohovce a spící. V ruce svírala zavřenou knihu a k zarudlé tváři si tiskla polštář. Nejdřív jí jemně odhrnul vlasy z tváře, ale když se neprobrala, rozhodl se, že ji budit nebude. Lehce ji zvedl do náruče a odnesl do postele. Snad se to ráno nějak vysvětlí.

***

„Dobré ráno,“ pozdravil ji, když se ráno přiloudala do jídelny. Jen něco zabručela na odpověď. Severus se zahleděl do novin, i když nečetl. „Omlouvám se za ten včerejšek. Nemohl jsem přijít.“
„Dinky říkala, že jste přišel v noci. A že jste mě nesl do ložnice.“
Jen přikývl. Už měl dosnídáno, jen upíjel kávu.
„A jak…,“ Hermiona se zhluboka nadechla. Ale rozhodla se, že to udělat musí. Zachovat si dekórum, jako skutečná dáma. „Jak se má Sofie?“
Severus se zarazil. Pomalu polkl a otřel si rty do ubrousku. „Má se dobře.“
„To jsem ráda.“ Jízlivost, nic než čistá jízlivost. Dekórum se rozplynulo.
„Většinou se o ni nezajímáš.“
„Oh, skutečně?“ odložila svoji skleničku s džusem. „A kdo by se měl zajímat spíše, než vaše žena, kde trávíte celé dny. Tedy spíš noci.“ Byla sladká jako cukrkandl, i když jemu by dezert nejraději osladila trochou hořkých mandlí.
Začal tušit, odkud vítr vane. „Jestli tě to tak moc zajímá, tak u ní byl v noci léčitel. A oba jsou v pořádku, jen to musí ještě pár týdnů vydržet do porodu.“
Porodu? To slovo jí zarezonovalo v hlavě a srdce vynechalo tep. Vidlička tiše cinkla o hranu stolu. On… on… on s ní čeká dítě? V tu chvíli se jí do očí nahrnuly slzy, rychle odvrátila tvář. Proč ne? Proč by nemohl mít dítě s manželkou i milenkou ve stejnou dobu?
Hermiona odložila příbor, tedy spíš jí vypadl, a zvedla se. Nedokázala tu jen tak sedět, když… když… A ona to celou tu dobu musela vědět!
Chvěla se. „Omluvte mě.“
„Nic jsi nesnědla.“
„Přešla mě chuť.“

Hih a Mia se v tom brodí až po kolena. Příště začneme vysvětlovat.

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek