Blesk
Povídky - Harry Potter


Velké díky za komentáře patří: Berenice, Seae, Chavelierka, Snapee, zuzule, nadin, Charli, Janě, smack a GwenLoguir. Tahle kapitola je pro Vás.


5. - Zlodějka

Večeře proběhla bez problémů. Seděli naproti sobě u stolu pro šest a Hermiona byla poměrně vděčná za vzdálenost mezi nimi. Ujídala polévku a potom salát, ale spíše se v tom nimrala. Neměla z toho dobrý pocit. Ne z jídla, to bylo vynikající, ale z tohle místa. A z jejího společníka. A to ani nevěděla, že ji potajmu pozoruje.
„Nechutná ti?“
Znovu přesunula kus mrkve z jednoho konce talíře na druhý. „Nemám hlad.“
„Měla bys víc jíst.“
Zamračila se. „Nemám hlad,“ zopakovala, i když tentokrát to znělo mnohem více chladně.
„Dobře, jestli nemáš, můžeš…,“ udělal gesto ke dveřím jako kdyby jí pobízel, ať odtamtud vypadne.
Naštvaně se zvedla od stolu a odpochodovala z jídelny. Kdyby tam nevedly ohromné dubové dveře, práskla by s nimi.
Severus za ní nechápavě hleděl. Udělal něco? Jen ji dal najevo, že tu s ním nemusí sedět, dokud nedojí. Pochopil, že jí jeho přítomnost není po chuti, tak proč se tak naštvala?
Nakonec se však rozhodl, že to nebude řešit. Sledoval dva skřítky, jak odnášení nádobí po jeho ženě, než sám pomalu dojedl. Nějak ho také přešla chuť.
„Nechutnalo?“ objevil se u něho starší muž ve fraku a zvedl jeho poloprázdný talíř.
„Nějak dnes nemám chuť. Děkuji ti, Alfréde,“ promnul si unaveně kořen nosu.
„K službám. Bude nás pán dnes ještě potřebovávat?“
Zamyslel se. „Myslím, že ne. Půjdu za Sofií. Zeptejte se mé ženy, jestli něco nechce,“ mávl na něho a zvedl se od stolu.
„Ehm… pane, vím, že to není má věc, ale…“
„Alfréde,“ zarazil ho Severus, „i když si velmi vážím tvého názoru, tak do našich vztahů se prosím nepleť.“
Sluha se uklonil. „Samozřejmě, pane. Omlouvám se, pane.“
„V pořádku. Postarej se prosím o Hermionu, zatímco budu pryč.“

***

Hermiona zatím vešla do své pracovny. Rozežehla svíčky a začala se rozhlížet okolo. Na tváři ji hrál slabý úsměv. Ano, přesně takhle by si to zařídila kdyby… ale vždyť to vlastně byla ona, kdo si to takhle zařídil. Pod oknem stál pracovní stůl, zavalený knihami a nějakými složkami. Potom zde byly dřevěné poličky, které sloužily i jako přepážka mezi stolem a druhou částí, kde se nacházela knihovna, konferenční stolek a také kanape, které se dalo nejspíše i roztáhnout. Všechno v kombinaci tmavému dřeva a béžových doplňků. A všude spousta zelených květin.
Že bych to skutečně zařizovala já?
Silně pochybovala, že by tohle mohl zařídit její manžel. Přejela prsty stole a zběžně prohlédla ty podivné modré a béžové složky, které jí ležely na stole, ale když viděla ty fotografie a popisy naprosto cizích lidí, radši je všechny zase položila na stůl. Z nějakého důvodu měla pocti, jako kdyby se hrabala na stole někoho cizího.
Radši obešla příčku a začala se dívat do knihovny. Tak nemohla nic zkazit. Přejela prsty po hřbetech několika knih a usmála se, když si všimla, že tam jsou i její oblíbené knížky, které už na škole opečovávala jako největší poklad. Dostala je… od Harryho s Ronem? Pamatovala si, že o jedné básnila, ale nedala se vlastně sehnat a potom poslední Vánoce, na které si vzpomínala, Harry nenápadně zvýraznil své jméno na objednávce a jekot pod vánočním stromečkem byl zajištěn.
Zrak jí však padl na knížky stojící o poličku níže. Byly bílé, vázané v plastové vazbě a zcela očividně mudlovské. Vytáhla první a zhrozila se při pohledu na fotografii zmláceného dítěte na obálce. Když děti mlčky pláčou aneb jak poznat zneužívání.
Nechápavě zamrkala a sáhla pro další z řady. V tu chvíli vytáhla tu samou jako našla v knihovně v patře. I přes rány ho miluji. Potom následovalo ještě Bez budoucnosti aneb Proč vyřešit rány minulosti a nakonec opět publikace s dítětem Bez medvídka v náruči a to hned čtyři díly.
Nechápavě na to hleděla. Autor J. H. Green jí skutečně nic neříkal, ale očividně ho měla ráda, když tu od ní měla snad všechny publikace. A ještě je měla popsané všemožnými poznámkami. Ale skutečně nechápala, proč se podobnými tématy zabývá… Teď už jí to nepřišlo jako možné týrání ze Snapeovy strany, i když…
Co vlastně dělám za práci? V hlavě si udělala poznámku, že se na to musí zeptat, ale v tu chvíli se ozval její nenaplněný žaludek a ona se rozhodla, že si zajde do kuchyně pro něco k snědku. A Snape ať se klidně staví na hlavu.

***

Když k ní o několik hodin později přišel skřítek a s úklonou se jí ptal Snapeovým jménem, zda hodlá dnes večer přijít do ložnice, měla snědeno asi pět sendvičů a zhltnutou jednu ze zmiňovaných publikací. Musela uznat, že ztratila pojem o čase, ale rozhodně se jí nelíbilo, že by Snapeovi měla hlásit, kde je a co dělá.
Zřejmě mě chce v ložnici z nějakého speciálního důvodu. Při té představě se otřásla. S vrčením se však zvedla a vydala se do jejich společných pokojů připravená si s ním dost od plic promluvit. A rozhodně neměla v plánu se mu dnes v noci podvolit. Ani dnes, ani nikdy!
Její odhodlání však pominulo, když vešla do ložnice a zjistila, že Snape už leží v posteli a za svitu lampy si čte. Prostě jen čte. Zatímco na nose mu trůnily… brýle?
Zamrkala. „Vy nosíte brýle?“ nedokázala se zastavit.
Snape zvedl oči od knihy.
Teď si mohla prohlédnout ty temné silné obroučky, které mu rámovaly oči. Jak měl stažené obočí, ještě zpřísňovaly jeho pohled, ale čelo povolil… musela uznat, že mu sluší a tak nějak… k němu pasují.
Změřil si ji pohledem a chvíli přemítal, jestli jí má zase pokárat za vykání. Nakonec to nechal být a jen si brýle sundal z nosu. „Tvoje práce,“ řekl jen.
„Jak moje práce?“
„Nelíbilo se ti moje popíjení Optického lektvaru,“ pronesl, než si obroučky opět nasadil a zahleděl se do knihy, „tak jsi pár měsíců naznačovala a potom jsi přešla ke svým… přesvědčovacím metodám,“ dodal neochotně.
„Přesvědčovacím metodám? Jako nějaká… taktika?“
„No, nevím, jak taktické to bylo, ale znělo to asi jako, buď přestaneš šilhat do těch knih, nebo s tebou odmítám trávit večery.“ Pronesl téměř nezaujatě, i když Hermioně muselo být jasné, že něco podobného mu vadilo asi hodně. O to víc ji překvapilo, že ji za to nepřizabil.
Hermiona si lehce odkašlala, ale nijak to nekomentovala. Nechtěla, aby si všiml, jak zrudla.
„Co čteš?“ zeptal se místo toho její manžel a podíval se na ni přes obroučky. Jako kdyby to odkoukal od Brumbála.
Hermina se podívala na knihu ve své ruce a ukázala ji manželovi. Tak nějak se jí nechtělo číst název. Jako kdyby měla strach, že ho tím nějak naštve. A měla pravdu, Snape se zamračil.
„Ty si s tím nedáš pokoj,“ pronesl chladně.
Mlčela, co na to mohla říci? Jen nenápadně posunula ruku blíž ke kapse, aby se dostala k hůlce, kdyby se o něco pokusil.
„Hermiono, tam už žádné chyby nenajdeš. Nemůžeš nakladatele nutit, aby dělal nové vydání pokaždé, když se ti tam nelíbí jedno slovo.“
V tu chvíli jeho žena zůstala stát jako přimražená. Nakladatel? Změny? O čem to mluví? Zůstala na něho zírat a on její otazníky nejspíše nepochopil.
„Tohle… já… chcete říct… jako… autorka…,“ žvatlala Hermiona páté přes deváté a ukazovalo na knihu jako kdyby se pokoušela domluvit alespoň rukama a nohama, když pusou to nějak nešlo.
Snape opět složil knihu na peřinu. „Ano, ty jako autorka.“
„Ale to jméno...“
„Vezmi jenom iniciály a prohoď první dvě písmena.“
J. H. Green, takže J.H.G a z toho H.J.G.
„Hermiona Jean Grangerová,“ vydechla.
„Správně,“ přikývl její manžel. „To je tvé jméno.“
Zašklebila se na něho. „Ale… proč?“
„V mudlovském světě vystupuješ pod pseudonymem, protože na tuhle jméno máš vystavený falešný vysokoškolský diplom, abys mohla pracovat.“
Hermiona v první chvíli vydechla. Ona přeci nepodvádí, ale její další otázka přeci jen byla jiná. „A co… co že to vlastně dělám? Myslím jako… zaměstnání?“
Zvedl obočí. Už pomalu začínal skutečně věřit, že si nic nepamatuje. „Jsi psycholožka.“
Zamrkala. „Cože?“
Ona a psycholožka? Na škole měla mnoho plánu, ale tenhle…? Nějak si nedokázala vzpomenout, že by jí tohle byť jen napadlo.
„Ano,“ přikývl. Vložil do knihy záložku a zavřel jsi. „Dva dny v týdnu mudlovská, dva dny kouzelnická. A ten zbytek trávíš… kde je zrovna třeba,“ pronesl téměř nezaujatě. „A když máš volnou chvíli, tvoříš podobné věcičky jako tuhle,“ kývl na knihu stále v její ruce. Podívala se na ni a zavzpomínala, jak se do ní začetla. Bylo zvláštní se dozvědět, že všechno to, co před několika hodinami hltala, je její vlastní práce.
„Proč mám pocit, že vám to vadí?“ zamračila se. Ten jeho tón byl očividně pohrdavý.
„Vadí. A těch důvodů je víc. Ten hlavní je, že ta tvoje psychologie často narušuje i naše manželství,“ vrčel.
Na tohle nic neřekla. Očividně mu vadilo, že občas zkrátka řekne svůj názor. Ano, tak to očividně bylo.
Třeba zrovna teď by mohla začít polemizovat nad tím, proč mají každý svoji peřinou.
Šťastné manželství, tsss… to určitě. Spíš formální manželství. No… i když asi ne až zas tak formální, usoudila, když se ozval ten malý nezbeda uvnitř ní.
„Chceš jít ještě do koupelny?“ zeptal se její manžel. Chvíli na něho koukala a potom přikývla. Byla to další možnost, jak oddálit jejich společnou noc. Místnost sousedící s ložnici byla skutečně malá. Na jedné straně umyvadlo, na druhé záchod a v rohu sprchový kout. Bylo to skutečně jen to nejnutnější.
Díky Merlinovi za druhou koupelnu.
„Ehm… můj kartáček je ten červený?“ zeptala se opatrně.
„Hádej, můžeš třikrát,“ ozvalo se.
Jistě. Její muž by si asi těžko pořídil tuhle barvu a to ještě s malými kytičkami na okraji.
„A v dolní polici máš věci na spaní.“
Vyčistila si zuby a poté nahlédla do poliček a jediné, co našla byla... pánská košile. Zvláštní, měla by být její. Taky proto, že v téhle světloulince modré barvě si svého muže prostě představit nedokázala.
Pokrčila rameny a natáhla ji na sebe. Byla pohodlná, což bylo nejdůležitější. Jakmile však vyklouzla z koupelny, upřely se na ni Snapeovy oči. A trochu se rozšířily.
Zamračila se. „Co je?“
„Ehm… nic. Nic,“ řekl jen a sklonil se opět k četbě.
„Ta košile… Je vaše?“
„Samozřejmě, že je tvoje,“ odvětil klidně a snažil se najít, kde skončil ve čtení. „Jen…“
Zadrhla se. To „jen“ se jí nelíbilo.
„… já jen, že tuhle košili si bereš většinou potom, co… se milujeme,“ dodal skoro mimoděk a ani se na ni nepodíval. Zato Hermiona vytřeštila oči na svůj outfit a zmizela zpátky do koupelny. Urychleně to ze sebe stáhla, bylo jí z toho špatně!
Stála v koupelně, téměř nahá a nevěděla, co bude dělat. Počítá snad Snape s tím, že ven vyjde nahá?
Nikdy! To už radši přenocuju tady!
Ať však hledala, jak hledala, nenašla nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo její noční košili. Jen cosi ohromného, co nejspíše byl stan! Obrovská košile, do které by se vešla třikrát a ještě by tam zbylo místo pro famfrpálové mužstvo.
A i když toužím být asexuální, tak tohle je už i na mě moc.
Nakonec jí nezbývalo nic jiného, než si zavolat skřítka. Ten se objevil téměř okamžitě a v další chvíli se i vrátil a přinesl jí jednu z jejích košil. Zářivě oranžovou s rozesmátou žirafou.
Ušklíbla se. Tohle se jejímu manžílkovi bude určitě líbit!
K jejímu velkému překvapení to nekomentoval. Jen si dál listoval knihou a čekal, až zalehne. Nechtělo se jí, udělala by cokoliv, aby si k němu nemusela lehat. Nakonec se však nadechla a vklouzla pod pokrývku. Nemůže to být tak hrozné.
Otočila se k němu zády a doufala. Dokonce si k sobě přitáhla i plyšáka, který trůnil nad polštářem. Byla si totiž jistá, že to není Snape, kdo s ním spí.
Za zády uslyšela tiché zavrčení, ale když se otočila, jen viděla Snapea, jak odkládá knihu i brýle na stolek. Ještě se otočil, aby ji políbil, ale ucukla. Povzdechl si, ale nijak to nekomentoval.
Zhasl. „A ne že v noci budeš zase krást deky.“
Tohle jí dopálilo. To je místo dobrou noc?!
„Já? Já nic nekradu!“ odsekla.
„To víš, že jo. Ty malá zlodějko!“
Tak tohle jí skutečně vytočilo. Co to je za chlapa?!
„Dobrou noc.“
„Dobrou!“ odsekla.

***

V noci ho probudil pocit, jako když s ním někdo třese. Pootočil se, aby zjistil, co se to děje, ale v tu chvíli se deka zpod něho uvolnila a on byl náhle nepřikrytý. Pootočil se na svoji ženu, která se právě slastně balila do jeho vyhřáté peřiny. V duchu zasténal. Bez komentáře se natáhl ke svým nohám k náhradní dece, kterou přes sebe přetáhl, než opět usnul.
Spánek mu však byl dopřán jen do chvíle, kdy ho v noci opět probrala zima. Zašmátral kolem sebe i pod nohama, ale nikde nic nenašel.
Převalil se na záda a prsty si promnul zalepené oči, i když je snad ani neotevřel. Věděl, že ho čeká ten nejtěžší úkol. Zvednout se.
Téměř ještě polospící se Severus zvedl z matrace a přešel na druhou stranu postele, kde vedle jeho ženy na zemi ležely skopané dvě deky, zatímco v té třetí si Hermiona v klidu lebedila. Každou vzal do jedné ruky. Vrátil se zpátky na svoji půlku a jakmile jeho tělo dopadlo na postel a přikryl se, zase usnul.
Už ani nenadával.
Zvykl si.

***

Když se ráno Hermiona probudila, byla už v pokoji sama. Snapeovo místo bylo pečlivě ustláno a opuštěno. Vlastně za to byla ráda, nechtěla se s ním setkat. Místo toho si nechala donést snídani k sobě do pracovny a znovu se začetla do… teď už to mohla říci… svých knih. A jak říkal její manžel, skutečně měla chuť spoustu věcí změnit. Nebo nějakým způsobem alespoň jinak formulovat. Teď už chápala, proč má v knihovně asi čtyři lékařské a psychologické slovníky. Čemu nerozuměla, to si zkrátka dohledala.
Začetla se do toho však s takovou intenzitou, že k ní jako včera byl vyslán skřítek.
„Paní, pán vás prosí, abyste přišla na oběd,“ tahal ji za nohavici.
„Teď ne.“
„Ale paní…“
„Vyřiď pánovi, že přijdu za chvíli.“
„Ale… paní, víte, že pán to nemá rád. Bude se zlobit. Prosím, paní,“ div neúpěl.
Hermiona se zarazila. Bylo snad možné, aby Severus skřítky nějak trestal nebo… Počkat, copak oni měli skřítky i služebnictvo? A jak vidno, služebnictvo před ním mělo respekt, zatímco skřítci se ho úplně děsili.
Tohle jen tak nenechá.
„Vyřiď pánovi, že už jdu.“
S povzdechem se vydala do jídelny, ale rozhodně nikam nespěchala. Už ve dveřích do jídelny však slyšela to netrpělivé poklepávání Severusovy lžíce. Podíval se na ní však teprve ve chvíli, kdy usedla naproti němu. „Oběd je v jednu,“ řekl ne zrovna příjemně. „Včera jsem ti to snad říkal.“
Takové uvítání skutečně nečekala. „Promiňte, nepočítala jsem s tím, že beze mě nebudete schopen se najíst,“ pronesla sarkasticky.
„Jsem schopný se bez tebe najíst, ale tento dům má svá pravidla. A myslím, že dodržovat čas jídel je to nejmenší. Tak pro příště,“ dodal, než konečně kývl na Alfréda, který začal rozlévat polévku.
Hermiona sevřela lžíci i zuby, ale mlčela.
Jídlo už proběhlo bez dalších slov, Hermiona se nechtěla pouštět do hovoru, protože nevěděla, jak dlouho by dokázala krotit svůj vztek. Když se však poté vydala sama zpět do patra, náhle jí napadla šílená a neodolatelná myšlenka.
…východní křídlo. Ale tam nechoď.
Hermiona se pro sebe ušklíbla. Jak by řekl Harry – tohle je přeci pozvání!

Napadá vás ta samá šílenost co Hermionu? :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek