Blesk
Povídky - Harry Potter


Velké díky za komentáře patří: Chavelierka, Snapee, Liz. zuzule, Tereze, Sally, Charli, Janě, lensha95, GwenLoquir a Maggie. Tahle kapitola je pro Vás.


4. – Domov, sladký...

Domů se přemístili.
Tedy přesněji řečeno je přemístil Severus. Vysvětlil totiž Hermioně, že v případě těhotenství je pro ni sólo přemísťování i letax velice nebezpečný. Jediné bezpečné pro ni a především pro dítě jsou buď speciálně upravená přenašedla nebo asistované přemístění.
I když k němu byla dívka pevně přitisknutá během přemístění, jakmile ucítila pevnou půdu pod nohama, rychle se snažila dostat z jeho blízkosti. Místo, kam se přemístili, ji však doslova vyrazilo dech.
Objevili se v rozlehlé vstupní hale.
Na jedné straně viděla veliké masivní dveře, další stěně dominoval ohromný majestátní krb, nad kterým visely ohromné portréty jakýchsi osob, zatímco na druhé straně stoupalo mramorové schodiště. Pod a vedle schodiště zahlédla ještě dvoje dveře vedoucí kamsi do tmy.
Jestli si tohle mohl dovolit z učitelského platu…
„Asi bude nejlepší, když si půjdeš lehnout. Řeknu někomu, aby ti donesla do ložnice něco k jídlu,“ řekl Severus a dřív, než se mohla jakkoliv bránit, ji lehce líbl do vlasů. „Za chvíli přijdu.“ A než se nadála, tak se ztratil v jedněch z těch dveří, které vedly, kdo ví kam.
Do ložnice. Hmmmm… a to je jako kde?
Hermiona se nechápavě rozhlížela okolo sebe a skutečně netušila, kudy kam. Připadala si trochu jako Alenka v říši divů, ale ona na rozdíl od Alenky byla pěkně vyděšená. Zůstala stát přesně na místě, kam se přemístili a jen se nejistě rozhlížela okolo.
Takhle rozcestník by tu někde nebyl? pomyslela si nejistě, ale jejím tělem začala stoupat nervozita. A taky vztek! Copak ji alespoň nemohl říci, kam má jít, než zmizel? Pěkně se o ni stará, jen co je pravda!
Nakonec vydedukovala, že ložnice většinou bývají v patře, a tak se pomalu vydala k mramorovým stupínkům vedoucím do poschodí. Na každém kroku si však nepřestávala prohlížet každičký detail téhle stavby i jejího vybavení a stále dokola se ptala sama sebe, kde na tohle sakra Snape vzal peníze?
Že by přeci jen její spolužáci měli pravdu, že Snape je nelegální obchodník se zakázanými lektvary? Jistě, dávalo by to smysl. Lektvary mu šly vítečně, přístup k zakázaným bylinám měl a špatnou pověst také. Možná proto si ho vybral Voldemort do svých řad. Nějaký ten jedík se vždycky hodil.
Ale vázy ze šestnáctého století? pozvedla obočí nad vkusnou amforou, která stála na odpočívadle. Buď byla opravdu tak stará nebo se s ní poslední roky zacházelo skutečně špatně.
Konečně se jí podařilo vyšplhat se po schodišti nahoru, i když s tím obtěžkem to šlo mnohem obtížněji, než by si byla schopna přiznat. Zhluboka se nadechla a poté se zarazila.
„A teď babo raď,“ řekla si pro sebe, když se rozhlédla po dvou identických chodbách, každá vedoucí na jednu stranu a obě končící kdesi v dáli ve tmě. V první chvíli měla chuť sebou prostě hodit na jedno z těch pohodlných křesílek, co stálo před ní, ale nakonec si uvědomila, že by ji hrdost a zvědavost nedovolila tu sedět dlouho.
En ten týky dva špalíky…
Nakonec se rozhodla vydat se doprava. Nevěděla proč, ale měla takový podvědomý pocit, že kdyby si někdy zařizovala ložnici, tak by si ji vybrala na téhle straně. Tedy, pokud by měla na výběr. Pokud jí její manžel…
Merline, to zní děsně!
… vůbec na vybranou dával. A taky… srdce se jí trochu zastavilo, když si uvědomila, že nehledá svoji ložnici, ale nejspíš JEJICH ložnici. A taky nejspíše i manželská postel a v ní…
Brrr, úplně jí z toho přejel mráz po zádech a při představě svlečeného profesora lektvarů se jí udělalo nevolno. A to prosím se pokoušela i zapomenou na všechny ty nesmysly, které za dlouhých zimních večerů vymýšlely s holkama z ložnice. Něco na způsob toho, že Snape pod hábitem skrývá netopýří křídla a žábry a hybridní malé ručičky a… néééé, nemysli na to!!!
Zavrtěla hlavou a nejistě vešla do prvního pokoje, na který narazila. Ocitla se v čemsi, co by na první pohled hodnotila jako salonek. Na tuhle myšlenku ji přivedlo několik křesílek, kávový stolek a také biliárový stůl, který zabíral většinu část místnosti. I tak tu však zůstávalo dostatek místa, aby pokoj nevyzníval stísněně.
I když by tu ráda zůstala, nebylo to to, co hledala. Vycouvala dveřmi ven a vydala se chodbou dál. Další místnosti jí však vyrazila dech - knihovna. Nejdříve zalapala po dechu, potom pustila bradu na podlahu a nechala své oči se lehce zajiskřit.
„Wow,“ vypadlo z ní, i když na podobné výlevy byl expert spíše Ron. Tohle se však nedalo hodnotit jinak. Místnost byla rozsáhlá a zatímco před ní stálo několik pohodlných křesel, stolek a krb, napravo od sebe viděla uličku mezi asi deseti po strop vysokých regálů nacpaných až po horní police knihami.
Vydala se kolem jednoho z regálů a zběžně četla názvy knih. Z počátku si myslela, že tu budou pouze výtisky o lektvarech, ale velmi brzy zjistila, že tomu tak ani zdaleka není. Police byly narvané vším možným - uměním, historií, portréty slavných osobností (mudlovských i kouzelnických), lektvary, kouzelné lexikony, léčitelství ale například i atlasy rostlin, či chovatelské příručky. Co však Hermiona zaujalo ještě více, byl fakt, že se zde nacházela i obyčejná i mudlovská beletrie.
Opustila přední police a pokračovala dál, ale čím dál se dostávala, tím méně nadpisům rozuměla. Knihy začaly být stále větší a jejich názvy více nesrozumitelné. Hermiona nemusela být genius, aby pochopila, že se jedná o němčinu, francouzštinu a posléze i latinu.
Skutečně tomu Snape rozumí nebo to tu má jenom na okrasu? pomyslela si, ale protože tomu nerozuměla, tak se raději vrátila do první brázdy a začala zkoumat knihy, kterým rozuměla.
Myšlenka na najití ložnice se náhle rozplynula jako pára nad hrncem.
Přejížděla po hřbetech knih a četla jednolité názvy.
„I s přes modřiny ho miluji,“ přečetla název jedné z očividně mudlovských publikací a zamračila se.
Co to u Merlina je?
Rozhlédla se, jako kdyby se chtěla ujistit, že ji nikdo nepozoruje a poté útlou knížku vylovila. Hned z první stránky se na ni zadívala očividně zmlácená žena a společně s ní zbytek názvu, aneb proč týrané ženy mlčí.
Hermiona zvedla obočí. Tohle by ve Snapově knihovně skutečně nečekala. A proč taky? Proč by se zajímal o něco takového… Jedině… co když ji týral? Co když ji dělal něco podobného a tohle tu měl jen proto, aby věděl, jak s ní zacházet?
Vyděšeně vydechla.
Ano, ano… to by pak i vysvětlovalo, proč byla u Munga. Žádná hala ministerstva, žádný pád… ale on! A určitě i nějak podplatil léčitele a ošetřovatele, aby mu to potvrdili. Peníze by na to očividně měl a… a co Ginny? A Remus? dodala už pomaleji.
Znovu se zahleděla na knihu ve svých rukách. V další chvíli ji však rozhodně strčila zpět.
Na další už se však ani podívat nestačila, protože se na chodbě ozval naléhavý hlas. Někdo ji volal.
„Hermiono!“
Povzdechla si, bylo jí jasné, kdo to je, a ač se jí z téhle místnosti ani trochu nechtělo, věděla, že se tady skrývat nemůže věčně.
Třeba by potom byl trest ještě tvrdší.
Nejistě se vykolébala ven a tiše za sebou zavřela dveře. Podle volání muž už knihovnu minul, jeho hlas se ozýval z konce chodby.
Povzdechla si. „Tady jsem,“ zavolala.
Hlas ustal a v další chvíli se k ni vydaly spěšné kroky.
„Kde jsi byla?“ mračil se na ni muž. „Víš, že léčitel říkal, že máš ležet!“
Hermiona se trochu stáhla, skutečně čekala, kdy přijde rána.
„Proč jsi nešla do ložnice, jak jsem ti řekl?“
Něco si pro sebe špitla.
„Cože?“ nerozuměl jí.
„Nevěděla jsem, kam jít,“ zopakovala mu.
Zarazil a nechápavě se na ni podíval. „Jak nevěděla?“
„A jak jsem to asi měla vědět? Vidíte, kolik tu je pokojů?“ rozhodila rukama a ukázala na všechny ty dveře okolo nich. „A jelikož na žádných dveřích není cedulka, tak mi řekněte, jak jsem měla poznat, které dveře vedou kam?“
Kdyby to nebyl Snape, nejspíš by měl bradu na podlaze. On však svoji nevíru dával najevo vypoulenýma očima a nechápavým mlčením. Copak skutečně bylo možné, aby si to nepamatovala? A proč mu, u Merlina, vyká?!
„Dobře,“ přikývl nakonec, „pojď se mnou, ukážu ti ložnici.“
Přikývla, ale když ji chtěl položit ruku okolo ramen, radši udělala jeden rychlý krok navíc, aby se jeho ruce vyhnula. Naštěstí se jí podruhé obejmout už nepokusil. Vedl ji ještě téměř na druhou stranu chodby, dál od společenských místností. Tam stiskl kliku a pustil ji do místnosti napravo.
Byla to menší, ale velmi vzdušná místnost. Byla provedena ve světlé barvě s tmavým nábytkem, kterému vévodila… Merline, já to věděla!… velká manželská postel. U každé strany stál ještě noční stolek, pod vysokým oknem naproti dveřím jedna menší komoda a napravo od ní šatní skříň a menší stolek se zrcadlem, nejspíše její.
Snape stál za ní a bedlivě ji pozoroval. „Rozhlížíš se tu, jako kdybys tu byla poprvé,“ promluvil po chvíli.
Otočila se k němu a zamračila se. „Já tu vlastně jsem poprvé.“
Zvedl obočí.
„Nepamatuju si to tu!“ zavrčela na něho. „I když mi nevěříte,“ dodala.
Už zase to vykání! zasténal v duchu.
„Já ti věřím,“ řekl hned. „Samozřejmě, že ti věřím. Jen je těžké si na to zvyknout.“
Ne, že by mu nevěřila.
„Myslím, že bude nejlepší, když si teď řádně odpočineš, musíš být unavená.“
Byla. I když spíše psychicky, než fyzicky.
„Třeba až se vyspíš, tak si vzpomeneš.“
„Pochybuji, že spánek navrací paměť,“ odsekla. „Zvlášť na… tohle.“
To poslední řekla spíše pro sebe, ale zaslechl to. A rozhodně mu to na úsměvu nepřidalo. Donutil se však ke klidu. „Uvidíme. Mám ještě nějaké zařizování, ale na večeři se vrátím,“ udělal krok k ní, aby ji alespoň lehce políbil, ale jakmile se přiblížil, udělala zcela bezděčný krok dozadu, jako kdyby se ho lekla.
Zatnul zuby a bez dalšího slova odešel. Nechtěl, aby viděla jeho zoufalý výraz.
Hermiona osaměla.
Ještě chvíli si prohlížela pokoj z místa, než se vydala k oknu. Snad i doufala, že uvidí nějakou povědomou krajinu, ale nic z toho se nestalo. Ale i když jí pohled nic nenapověděl, pohled na rozlehlé pozemky ji vyrazil dech. Přímo pod okny byla jakási dlážděná terasa hned za domem. Od ní vedla štěrková cesta, která se klikatila stále dál a dál do krajiny, která byla sice očividně spravovaná lidskou rukou, ale přesto vypadala téměř nedotčeně.
Přesto to Hermioně přišlo jako pastva pro oči.
Sakra, jak si tohle Snape mohl dovolit?! Učitelské platy rozhodně nebyly tak vysoké, aby… Náhle ji však cosi napadlo. Co když Snape není učitel? No jistě, vždyť ona ani netušila, co dělá. Co když se skutečně objevila v nějaké jiné dimenzi, kde Snape není učitel, Remus a Ginny jsou manželé, Harry a Ron nejsou jejími přáteli a tím pádem ani ona není tou Hermionou, kterou znala.
Jenže jak se odtud má dostat????
V tu chvíli ji zastihl úplně nepopsatelný smutek, zoufalství a vztek. A i když nikdy nebyla právě měkota, tak se v tu chvíli zhroutila na postel a rozbrečela se jako malé dítě. A v tu chvíli nebylo nic, co by ji mohlo utěšit.

***

„Stlejda, stlejda… stlejda!“
Malý, asi čtyřletý, chlapec nechal všechny hračky hračkami a rozběhl se k domu, ze kterého právě vycházela vysoká mužská postava. Severus se slabě usmál, ale to už mu okolo pasu visel malý klučina.
„Ahoj. Kde máš maminku?“
„Tam,“ ukázal klučina někam k domu.
„A mohl bys mi ji zavolat?“
Horlivě přikývl, než se rozběhl do dveří a už od nich volal matku jako na lesy. Severus se ušklíbl. V další chvíli se však opět zachmuřil a sedl si jedno ze zahradních křesílek, které tu přes léto byly téměř permanentně. Ani nevěděl, jak dlouho zamyšleně čekal.
„Severusi?“ ozvalo se ode dveří, když se z nich vyloupla menší podsaditá žena. „Dneska jsi přišel dřív.“
Zvedl se z křesla a vydal se ženě vstříc.
„Stalo se něco?“ zeptala se hned, jakmile zahlédla jeho výraz. „Něco s Hermionou nebo dítětem? Já myslela, že to byl jen otřes. Dnes ji přeci měli pouštět.“
Zamračil se ještě víc. „Jak víš, že byla v nemocnici?“
Podívala se na něho skeptickým pohledem. „Děláš si legraci? Fénixův list už tři dny nepíše o ničem jiném. Co se taky dá čekat, Hermiona je jedna z mála bojovníků z první linie, který nezemřel nebo neodešel a stále zůstává jakkoliv aktivní,“ ušklíbla se a sama se uvelebila do jednoho z křesílek. „Pardon, oprava… zůstává aktivní a nechce se ti při přečtení jejich rozhovorů zvracet,“ dodala. „Tak o co jde? Nepřecházíš tu, takže to nic hrozného nebude.“
Ano, Severus seděl, ale to neznamenalo, že tahle situace pro něho hrozná nebyla. „Mám problém.“
„To je mi jasné, jinak by ses takhle netvářil. Tak co to je?“
Mlčel.
„Něco s Hermionou?“
Přikývl.
„Něco s dítětem? Má to něco společného s tím jejím zraněním?“
„Tak trochu. Dítě je v pořádku, ale…,“ zahleděl se kamsi před sebe, ale najednou nevěděl, jak pokračovat.
„Ale?“
„Hermiona má amnézii.“
Žena naproti němu zvedla obočí. „Zase?“
„Jo, zase,“ zavrčel. „Ale tentokrát… já nevím, buď skutečně ztratila paměť nebo se jen naučila lépe hrát.“
„Co si myslíš, že je pravděpodobnější?“
Pokrčil rameny. „Netuším… ale… když jsem k ní přišel poprvé, tak se skoro nenechala ani obejmout, pořád mi vyká nebo mi říká profesore, Ginny skoro neuvěřila, že je Lupinová… ptala se mě na zákony, který sama prosadila… A aby toho nebylo málo, tak odpoledne hledala ložnici v knihovně.“
Jeho společnice se zamračila. „To je divný.“
„Skutečně?“ nadhodil jízlivě, než sklonil hlavu do dlaní. „Absolutně nevím, co mám dělat,“ povzdechl se.
V tu chvíli se vedle něho však objevil opět malý klučík a začal ho tahat za rukáv. „Stlejdo, poť si hát.“
„Teď ne, Briana. Za chvíli.“
„Briane, nech strejdu na pokoji,“ pokoušela se ho odtáhnout jeho matka. Věděla, že Severus není ve stavu, kdy by věci opakoval vícekrát.
„Ale mami!“
„Něco jsem řekla,“ zadívala se na něho přísně. „Mazej.“
Chlapec sklopil oči a odběhl pryč.
„Severusi, víš, jaký vztah mám k tvojí ženě… ale nezlob se na mě, tohle mi k ní prostě nesedí. Hermiona má rozhodně na víc, než na to opakovat dvakrát stejný vtip. Zvlášť, když ten první dopadl tak katastroficky.“
„A co když to je právě to, co si myslí, že si budeme myslet?“
Zvedla obočí.
„Hermiona je chytrá. A zná mě. Co když… co když tohle je přesně ono. Nebo… co když si myslí, že já si budu myslet, že ona si myslí totéž a proto to udělá obráceně.“
„Severusi, myslím, že myslíš trochu moc,“ zarazila ho. „Dobře, připusťme, že to jen hraje. Nabízí se tu otázka - co by z toho měla?“
Pokrčil rameny. „To co minule?“
„Pokud se nemýlím, tak minule jsi ji seřval na dvě doby a hodně dlouho dobu hrozilo, že to mezi vámi skončí. Pro její tehdejší chování se myslím hodí výraz plazit se po kolenou a škemrat. Proč by to chtěla udělat znovu?“
Drahnou chvíli jen mlčel a mnul si oči. „Ví, že bych ji teď neopustil. Kvůli dítěti.“
„Ano, ale ona si musí být vědoma, že by to mezi vámi hodně nabourala. A snad není tak hloupá, aby to dělala právě teďka. Taky kvůli dítěti.“
Muž si povzdechl. „Jenže… jenže kdyby tu paměť skutečně ztratila, tak to bude strašná náhoda.“
„Možné to je. Pamatuješ si, jak jsem byla těhotná já? Ve dne jsem spala a v noci jsem zírala jako čečetka. Prostě se v týhle době ženský tělo zblázní a nikdo neví jak a proč. Třeba to bylo tak i teď. Tím pádem se způsobil nějaký otřes a mozek vypadl.“
Dlouho dobu jen zadumaně mlčel. „Myslíš tedy, že to nehraje.“
„Neřekla bych. Samozřejmě tvoje obavy chápu, a kdyby se ukázalo, že to tak je, tak ti dohodím skvělého advokáta…“
„Tvůj nový milenec?“
„… ale do tý doby bych to brala tak, že tou amnézií skutečně trpí,“ dodala a jeho poznámku ignorovala.
Nakonec přikývl. „Dobře. Možná bych se mohl jít podívat na Briana.“
„Bude rád.“

***

Po několika hodinách už jí nebavilo jen ležet a zírat do zdi. Rozhodla se proto jít si prohlédnout dům. Už když sem přišla, věděla, že je obrovský, ale tohle superlativum pro ní nebylo dost konkrétní. Musela se o velikosti toho všeho kolem přesvědčit na vlastní oči.
Sešla schodiště do vstupní haly a chvíli váhala, kam se vydat. Nakonec se rozhodla pro dveře schované téměř pod schodištěm. Tak nějak jí nejvíce lákaly. Prošla dlouhou chodbou, několikrát zahnula a když už si myslela, že se snad vrátí, s trhnutím se vedle ní otevřely jedny z dveří.
Vykřikla.
„Oh, paní, omlouvám se. Jste v pořádku?“
Před Hermionou stála malá podsaditá stařenka s drdolem šedivých vlasů a ušpiněnou zástěrou. Přesto její tvář působila dobrosrdečně a důvěryhodně.
„Ano, jsem.“
„Stalo se něco? Hledáte někoho?“ strachovala se hned žena a přistoupila blíž, jako kdyby se snad Hermiona chystala se složit.
„Ne, ne… jsem v pořádku,“ ujistila ji. „Jen jsem… se sem přišla… porozhlédnout.“
Služebná se na ní zkoumavě podívala, ale nakonec jí tvář proběhlo poznání. „Ááá, pán není doma,“ usmála se na ni, „tak pojďte, pojďte…“ prstíkem jí nalákala do dveří a Hermiona si uvědomila, že se ocitla v ohromné kuchyni.
Ve které to naprosto úžasně vonělo.
„Jenom dojdu pro cibuli a hned jsem tady,“ usmála se na ní ještě ženština a svým podivným během, při kterém se jí houpala velká ňadra, odběhla kdoví kam.
Hermiona se pro sebe usmála. Alespoň nějaká milá osoba v tomhle vězení. Naklonila se nad sporákem a zvedla pokličku. Ucítila slabě česnekovou vůni masa, až se jí sbíhaly sliny. V dalším hrnci probublávala jakási červená hmota, která nejvíce připomínala guláš a z úplně zadního hrnce prskala zpod pokličky pára. Opatrně pokličku zvedla, aby přestala poskakovat. To už se však ona žena opět vrátila.
„Já jsem tak ráda, že jste v pořádku,“ začala, jakmile doběhla. „Když nám pán řekl, že jste v nemocnici, krve by se ve mně nedořezal,“ prohlásila a přes prsa naznačila kříž. „Měla jsem takový strach, aby se zase vám nebo maličkému něco nestalo. Jako by to jednou nestačilo. Ale ne, pán má vlastní hlavu a nic s ním nepohne,“ lamentovala kuchařka, u které si Hermiona ani nevěděla jméno, dál. Moc jí ale neposlouchala, při tom, jak žena prohlásila „zase“ se jen Hermiona utvrdila ve svém přesvědčení, Snape ji určitě bije. Při nejmenším.
„A kde je vůbec pán, smím-li být tak smělá? V tuhle dobu bývá doma.“
Hermiona otevřela pusu. Co měla říci? Že se pohádali a on se naštval? Že neví, kam šel? Nebo lhát a říci, že…
„Určitě je zase u té… u té Sofie, že ano? To je taky charakter,“ zamračila se kuchařka a s rychlostí, kterou Hemriona nechápala, sekala cibulku najemno. „Doma těhotnou ženu, kterou akorát přivedl z nemocnice, a on si odejde kam…? No kam…?“ zeptala se do vzduchu. „Občas by potřeboval pár na zadek. Ale to jsem bohužel už propásla a jako dítě jsem na něho samozřejmě ruku nevztáhla…
Asi jste měla, pomyslela si Hermiona, když jí docvaklo, že tahle žena Snapea asi vychovala. A tady? Znamenalo to, že to je nějaké rodinné panství? Rozlohu by to mělo i vysvětlení, kde na to Snape vzal. Náhle se však Hermiona zarazila. Co to říkala o jaké Sofii?
Nestačila se však ani nadechnout, když se otevřely dveře na druhé straně a dovnitř postarší muž v přesně padnoucím fraku. „Ignez, miláčku,“ otočil se na kuchařku, „už jsi…?“ Jeho zrak však padl na Hermionu a v očích se mu ukázalo trochu zděšení. „Paní, co tu děláte?“ vydechl.
„Nic, já jen…“
„Pán už se vrátil, nesmí vás tu najít,“ a ihned se k ní vydal, aby jí otevřel dveře, „pojďte, pojďte… Měla jsem vědět, že tu chcete být, včas bych vás upozornil.“
Hermiona nechápala, co se děje. Podle tónu to však bylo něco vážného. Co by jí nebo jim Snape udělal, kdyby zjistil, že tu byla. A proč by tam vůbec nemohla chodit? Nechápala vůbec nic, ale radši se nevyptávala, byla ráda, že se jak takž kolébala chodbou až do vstupní haly.
„Snad vás pán ještě nehledal.“
Hermiona muži poděkovala a vydala se po schodech nahoru. Třeba se jí podaří dostat se zpět do pokoje dřív, než zjistí, že…
„Hermiono?!“
Pozdě.
Severus obešel roh a ve chvíli, kdy ji uviděl se mu skutečně ulevilo. Popravdě už začal vymýšlet, kam se poděla a proč. „Hermiona, kde u všech bradatých jsi? Máš ležet.“
Trochu ji vyděsil. „Já… já… jen jsem si chtěla projít dům. Zjistit, kde to vlastně jsem.“
Její manžel zvedl obočí. Chvíli ji pozoroval a přemítal, jestli to myslí vážně. Nakonec pomalu přikývl. „Dobře. A prošla sis?“
Trochu znejistěla. Pochopila, že mu nesmí říci, že je v kuchyni, pokud nechce ohrozit ty dva dobré lidi. „Vlastně ne. V podstatě jsem jen sešla dolů a už jste mě volal.“ Sakra, vždyť on tudy musel jít! „Museli jsme se nějak minout.“
Přikývl. „Dobře. A… chceš tedy provést?“
Chvíli nad jeho nabídkou váhala, ale nakonec přikývla. Vyhnula se jeho dlani, když jí chtěl vzít za ruku a následovala ho. Zjistila, že dole je několik velkých místností včetně salonku, obývacího pokoje a jídelny, část pro služebnictvo a také taneční sál. Zato v patře ji vzal hned doprava, kde našla již objevenou knihovnu, jejich ložnici, několik pokojů pro hosty a taky jeho pracovnu.
„A tady je tvoje pracovna.“
Ona má vlastní pracovnu? Než ji však stačila prozkoumat, už ji táhl dál. „Bude sedm, myslím, že je čas na večeři.“
Pomalu přikývla a následovala ho na schodiště, když se zarazila. „A co je támhle?“ ukázala na tmavou chodbu vedoucí nalevo od schodiště.
Zarazil se a podíval se směrem, kterým ukazovala. „Východní křídlo. Ale tam nechoď, je to nebezpečné. Jdeme?“ pokynul jí ze schodiště.
Naposledy se podívala do temné chodby a vydala se za ním.

Home, sweet home. Tajemství rostou, otázky se množí a kdo je ona ženština...? :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek