Blesk
Povídky - Harry Potter


Pro věrné, kteří za sebou zanechali stopu: annie, agata, AS, Barb, dablinka, Fido, Garis, GwenLoguir, Chavalierka, Jiťa, KaPka, Karla, KatherineStar, Lilly Potter ml., Liz, Lucilla, Maggie, ninus, Panda, Ronnie, Telcontar, Sally, Sandy, Smack, Vendik. DÍKY MOC! :)


36. Vyhazov

Ticho a prázdno.
„Halo?“
Hermionu překvapilo, že ředitelna byla prázdná. I když to bylo logické, Minerva tu určitě nesonduje 24hodin denně, 7 dní v týdnů. Rozhlédla se kolem a napadlo jí, že by asi měla počkat venku, ale její záda měla jiný názor. Toužila po křesle.
Hned!
„Oh, slečna Grangerová!“
Ten hlas ji v první chvíli vyděsil a v té druhé… překvapil.
„Pojďte dál, posaďte se.“
„Pane profesore?“ vydechla. Byl to totiž Brumbál, kdo ji přivítal. Stále v barevném hábitu, stále s půlměsícovými brýlemi, ale jeho tvář byla svraštělá a tělo podivně křehké. Těch sedm let jejího zapomnění se na něm podepsalo nejvíc, co zatím viděla. „Co tady děláte?“
„Vím, že tu v posledních době moc nebývám, ale stále jsem ředitelem této školy. A jako ředitelem se musím i chovat.“ Posadil se naproti ní do křesla a složil prsty do střížky. Jeho pohled náhled nebyl ani trocu přívětivý. „A především v takto závažné situaci.“
Závažné? Co se stalo?
„Jde o váš vztah s profesorem Snapeem.“
Nechápala. „Co je s ním?“
„Takže ho tedy nepopíráte?!“ uhodil na ni.
Hermiona otevřela pusu. Podívala se na snubní prsten na ruce a nechápala, proč by jejich vztah měla popírat. Dobře, ještě před pár týdny by ho nejraději anulovala, ale popírat? Když o nich stejně všichni věděli?
„V tom případě mi nezbývá jiná možnost. Profesor Snape bude muset na hodinu opustit brány této školy.“
Vyhazov?! „Prosím?“
„Svým jednáním mi nedáváte jinou možnost. Profesora Snapea už jsem jednou zcela důrazně varoval, že pokud v tomto zakázaném vztahu s vámi bude pokračovat, bude to pro něj mít neblahé následky…“
„Jak zakázanému?“ vydechla, ale Brumbál se otočil k oknu a zcela ji ignoroval.
„… Nedělá mi to radost, ale jako ředitel této školy mám určité povinnosti vůči svým studentům vůči světu mimo školní zdi. A ani současná doba na prahu války nemění nic na tom, že vztahy mezi profesory a studenty jsou zcela neetické.“
Doba na prahu války? Hermiona toho sedělo čím dál tím méně.
„A já nemohu dopustit, aby se podobné zkazky o škole šířily na veřejnosti. Pro blaho školy a všech jejich žáků. Bohužel. Nemám jinou možnost. Zkrátka nemám.“
„Ale…“
„Ano vím. Jste dospělá. Zvláštní status, válka a tak dále, ale stále jste studentkou. A profesor Snape je dospělý, musí za svá rozhodnutí nést odpovědnost sám.“
Hermiona už se ho ani nesnažila přerušovat, pouze váhala, zda tu má výpadky paměti ona, nebo spíš on. Posunula se snad opět v čase? Zase zpět do doby před válkou? Ale ona tu seděla, s pupkem a snubním prstenem, s kytičkovým čajovým servisem na ředitelském stole.
Ne, to nebyla ona, kdo tu blouznil.
Ale to potom znamenalo… copak Brumbál Severuse vyloučil? Kvůli vztahu s ní?
Už už se nadechovala, aby se pokusila zjistit víc, když jí na rameni přistála něčí ruka. To ředitelka McGonagallová ji skoro donutila vyletět z kůže, než si přitiskla prst na rty a zašeptala; „pššššt.“
Brumbál si ji vůbec nevšiml, nadále stál u okna a s dlouhým povzdechem pokračoval. „Trhá mi to srdce, Hermiono, ale nemohu jinak. Varoval jsem Severuse, dvakrát. Měl to s vámi skončit hned. Tohle bylo… zcela nelogické rozhodnutí… zcela proti jeho zásadám. Zcela…“ jeho hlas přešel v tiché mumlání.
„On si myslí, že jsem pořád jeho studentka,“ zašeptala Hermiona k ředitelce.
„Ano, to je bohužel jeden z příznaků stařecké demence. Vrací se v paměti do minulosti a považuje si za přítomnost.“
„Demence?“ vydechla mladá žena. Brumbál a demence? Ten silný a neohrožený…?
„Občas si ho sem beru, aby nebyl stále tak sám, zavřený mezi čtyřmi zdmi. Ale měl být na ošetřovně, musel Poppy proklouznout. A vrátil se na místo, kde to nejlépe znal. Do své ředitelny.“
„… to je mé poslední slovo,“ řekl nakonec Brumbál a otočil se k nim. „Oh, Minervo, neslyšel jsem tě vejít.“
„Omlouvám se, ale klepala jsem. Ruším?“
„Vůbec ne, naopak si myslím, že…“ zarazil se.
„Něco snad se slečnou Grangerovou? Něco, co bych jako vedoucí její koleje měla vědět?“
Starý muž se zarazil, očividně v něm samotném probíhal souboj, jak moc podobnou situaci tahat na veřejnost. Ale pokud má v plánu jednoho z profesorů na hodinu vyhodit, tak se to na veřejnost asi stejně provalí, ne?
Povzdechl si. „Bohužel mám obavy, že ano. Mám vážné obavy, že Severus… že Severus navázal velmi nevhodný intimní vztah tady se slečnou Grangerovou.“
„Merline,“ vydechla Minerva a pro efekt se sesunula na blízké křeslo. „To snad ne!“
„Bohužel ano. Měl jsem již dříve podezření a opravdu jsem se snažil dostat do Severuse trochu rozumu, ale dnes jsem se domluvil, že i přese všechno…“ dlouhý povzdech, „…Už to zašlo příliš daleko, budu z toho muset vyvodit důsledky! Už tak jsem Severusovi dal o jednu výstrahu více, než bych měl.“
Hermiona se na svém křesle napjala. Teprve teď si uvědomila, jak její těhotenství musí působit, ale… u Merlina, vždyť toho balonu by si musel všimnout i Binns, a to si nevšímal ani prázdné učebny. Tak jakto…? Nenápadně se nahnula k Minervě a když Brumbál pokračoval ve své argumentaci, šťouchla na ní.
A ukázala si na břicho. „To si toho nevšiml?“
„Jeho mysl úmyslně vytěsňuje věci, které nezapadají do jeho vzpomínek. Doteď si třeba nevšiml, že mu někdo přestěhoval půlku ředitelny,“ odpověděla jí Minerva tiše. „Naprosto souhlasím, Albusi! Tomu se musí zabránit! Rozhodně nenechám nikoho, aby mi prznil studentky!“
Hermioně zacukaly koutky. Minerva zněla jako bojovnice za lidská práva a svobody, už jen nad hlavou by jí měla vlát vlajka.
„Vykastrovat ho!“
Do očí jí vhrkly slzy. Opravdu netušila, jak tahle scéna probíhala tehdy před lety, ale byla si jistá, že tohle tenkrát její vedoucí koleje určitě neřekla. Když zvedla oči, zjistila, že na ni Brumbál upřeně hledí. Zakryla si dlaní cukající koutky a zavzlykala. „To nemůžete udělat. Vždyť profesor Snape za to přeci nemůže.“
„Nic takového samozřejmě nehrozí, ale jeho odchod ze školy je nevyhnutelný,“ snažil se jí ředitel konejšit. „Upozorňoval jsem ho na to, že pokud s vámi ten vztah neukončí, nebudu mít jinou možnost.“
„Ale pane řediteli,“ otřela si dívka oči, „já o žádném upozornění nevěděla. Neřekl mi o něm.“ Což si Hermiona byla jistá, že určitě neřekl. Na to už svého manžela znala. „Co jste mu tehdy řekl?“
Brumbál sepjal prsty do stříšky a zahleděl se přes ně na desku stolu. Vůbec mu nedocházel fakt, že se na ní nacházejí květinové vzory.
Nakonec přeci jen zvedl pohled a přikývl.

***

„Chtěl jsi se mnou mluvit, Albusi?“
„Posaď se.“
Severus si povzdechl. Když si ho jeho nadřízený zval do ředitelny a nevítal ho čajem a bonbony, věděl, že za tím zas bude přidání. Práce samozřejmě. Nejspíše zase dohlížet o prasinkovém víkendu. Nebo dohlížet na Pottera nebo další podobné kratochvíle. Jako kdyby měl své práce málo. Usadil se do křesla a začal bubnovat prsty o opěradlo, aby dal jasně najevo svůj nesouhlas.
Ať už jde o cokoliv.
Jeho prsty začaly tuhnout, když ředitel odložil brk a pomalu, prst po prstu, složil ruce do stříšky.
Lektvarista se ve svém křesle nepatrně zavrtěl.
„Nemáš mi co říci, Severusi?“ promluvl nakonec ředitel. Všiml si cuknutí v lícním svalu, tak malé, že by ho každý jiný přehlédl, ale i on uměl číst v lidech. A Severuse znal od jeho školních let.
„A co bys rád slyšel?“ nadhodil.
„Překvap mě.“
„Mám začít od A? Tak tedy dobře. Pan Adams, jeho bratr dostal dračí spalničky, kvůli dlouhé inkubační době mi přišlo varování. B – bezoár, došly mi zásoby. C…“
„Co přejít ke GÉ?“ přerušil ho ředitel klidně. „Jako slečna Grangerová.“ Neuniklo mu, jak jeho podřízený znejistěl. „K ní mi nic neřekneš?“
„Bez problémů,“ nadhodil Severus a nezaujatému pozorovateli by se i mohl zdát… nezaujatý.
„Premiantka. Co bych o ní měl více říkat, Minerva o ní básní každou poradu.“
„Nedělej ze mě imbecila, Severusi, tak senilní ještě nejsem!“
Severus odvrátil pohled. Sevřel rty.
„Varoval jsem tě. Už na začátku roku jsem si všiml, že s ní trávíš nezvyklé množství času, ale… tohle?“
„Nikdy jsme spolu nic neměli.“
Brumbál zavrtěl hlavou. „Viděli vás spolu.“ Jeho hlas zněl klidně, špatné znamení.
Severus trochu ztuhl, ale ještě víc se zamračil. „Nevím, co tvoji špehové viděli, ale nic jsme spolu… Dobře!“ přerušil ředitelův nádech. „Ano, připouštím, že spolu trávíme čas, sedíme v učebně nad lektvary, setkáváme se v knihovně a ano, několikrát u mě zůstala po večerce, ale přísahám při Merlinovi,“ zdůraznil, „nikdy mezi námi nedošlo k ničemu…. intimnímu.“
„Věřím ti.“ A opravdu mu věřil. „A věřím i, že jde o dobrovolný vztah z obou směrů. Pokud by tomu bylo jakkoliv jinak, nebavil bych se tu teď s tebou.“ Nechal slova řádně doznít. „Ale víš, že i tento stav dalece přesahuje přípustné meze profesor-žákyně. A pokud by se to dostalo na veřejnost…“
„Nedostane.“
„Tím si jsem jistý,“ přikývl ředitel. „A víš, proč jsem si tím tak jistý? Protože tento vztah okamžitě ukončíš. Od této chvíle nechci vidět, že společně budete o samotě. Pokud si slečna Grangerová vyslouží trest, odpyká si ho u Minervy. Budete se vídat pouze v hodinách a váš kontakt se vrátí do kolejí profesor-studentka. Jsem si jistý, že slečna Grangerová je natolik inteligentní, že to pochopí. Velice nerad bych v této věci zahajoval jakákoliv opatření. Zvláště, když se to týká tebe. Nemusím ti ale říkat, co by taková opatření pro tebe znamenala, že?“
Mladší muž přikývl, pochopil.
„Severusi,“ zarazil ho ještě při odchodu. „Neměj mi to za zlé, ale jsou věci, které ani já nemohu tolerovat. A nečinnost Ministerstva ve věci Smrtijedů je jedna z nich. I proto Vás varuji, jakékoliv, byť minimální vybočení mimo zákon, se vám všem může stát osudným, Ministerstvo vás nebude bránit. Máme i tam sice své lidi, že Kingsley?“
Otočil se na muže, který přikývl.
„… ale jinak zde stojíme sami! Ale dokázali jsme Pána zla porazit už před lety a dokážeme to i nyní. Řád je natolik silný, abychom…!“


***

„… tsss… tsss… tsss… Albusi…“ zamlaskala na něj Minerva.
Starý ředitel zatřásl hlavou. Několikrát zamrkal a rozhlížel se kolem sebe, jako kdyby se právě probudil. A nejspíše tomu tak i bylo. A Hermioně přišlo, že se na konci toho příběhu nějak ztrácí.
Očividně to však nebylo jejím přičiněním.
Brumbál zamrkal, v očích výraz ztraceného dítěte. „O… o… o čem jsem to mluvil?“
On vážně netušil, co jim před minutou vyprávěl?
Minerva se na něj dívala soucitným pohledem. Hermiona si ani neuvědomovala, jak hrozně musela Minerva trpět, když svého kamaráda… možná milence… v tomhle stavu. Vrhla na Hermionu jeden úsměv a poté se otočila opět k Albusovi. „Říkal jsi, že se musíš jít podívat na ošetřovnu. Za Harrym přeci,“ dodala, „zase spadl z koštěte.“
„Oh jistě. Harry,“ přeběhl řediteli po tváři krátký úsměv, jako kdyby si právě vzpomněl na svého oblíbeného vnuka. „Kdy ten kluk přijde k rozumu? Příště ho snad k tomu koštěti přilepím, pak z něho snad nespadne.“
„Půjdu s tebou, Albusi,“ zavolala za ním ještě Minerva. „Také si s ním chci promluvit. Ale místo lepidla se mu pokusím trochu promluvit do duše. Počkej tady,“ šeptla k Hermioně, než společně s ředitelem odešla. „Hned jsem zpět.“
A byli pryč.
Hermiona se zabořila do křesla. Oči vytřeštěné před sebe a v zádech jí začalo píchat. I když to nemělo s vyprávěním nic společného. Promnula si záda a divila se, kde se tu vlastně vzala. U Merlina, vždyť ona jen chtěla projít krbem k Severusovi a místo toho se dozvěděla… kolik bylo na tom Brumbálově vyprávění pravdy? Opravdu na ně přišel? A hrozilo snad Severusovi, že ho Brumbál kvůli ní vyhodí?
Znovu se zavrtěla v křesle, začínalo být nějak nepohodlné.
Ale to by přeci nikdy nedovolila. Jestli jí Severus řekl, že o nich Brumbá, ví, nikdy by svého manžela neohrozila tím, že s ním bude udržovat vztah. Nebo snad její mladší já bylo tak nezodpovědné, že…
„Nedumej nad tím. Úplně vidím, jak ti to v hlavě šrotuje.“
Ani si nevšimla, že se ředitelka vrátila. Povzdechla si. „Člověk se nedozvídá každý den, že kvůli němu skoro vyhodili manžela. A nechci ani domýšlet, co by to v tu dobu pro Severuse znamenalo.“
„Nejspíše konec.“
Měla pravdu, ale štvalo ji, s jakou lehkostí to McGonagallová říkala.
„Což je také důvod, proč ho Albus nevyhodil.“
„Jen jsme se scházeli, povídali si…“ Hlavně, že si to tak pamatuji..
Minerva nejistě zakývala hlavou. „Za podobná dostaveníčka se se studentkou…. mám obavy, že být to kdokoliv jiný, tak bude při nejmenším nenápadně odejit.“
Odfrkla si. „Takže mám být Brumbálovi ještě vděčná?“ Nedělala si iluze, že to tímto nenápadným výstražným znamením skončilo. Co říkal Severus, tak jim pěkně dýchal na záda.
Ředitelka našpulila rty. „To nemusíš, myslím, že jsi mu svoje řekla.“
Hermiona pozvedla obočí. Nějak si nedokázala představit, že by si domlouvala s ředitelem schůzku, aby si vykolíkovali území.
„Bylo to potom, co to mezi vámi prasklo… jak jsi ho objímala v té knihovně. Severus skončil na ošetřovně a… nebyl na tom dobře. Dokonce byl řekla, že na tom byl velmi špatně. A tys to věděla, i když jsme se všichni shodli na tom, že jsi ještě příliš mladá na to, abys znala pravdu.“
Hermiona si odfrkla.
„Seděla jsi u něj ve dne v noci… k Albusově nelibosti.“

***

Minerva vyšla z Poppiiny kanceláře. Každotýdenní šálek čaje se tentokrát nesl v hořkém duchu a s pachutí zrady. Ta zrada proudila z toho, že ta nemocniční mrcha věděla o nejpikantnějším párečku, na který Minerva přišla až před dvěma dny v knihovně. A ona to věděla už skoro dva měsíce! Ani to však situaci neubíralo na hořkosti. A důvod té pachuti ležel na nedaleké posteli a ani se nehnul. Ani jeho společnice.
„Slečno Grangerová…“
Albusovy přítomnosti si ani nevšimla, ale mladá studentka nejspíše ano, v její tváři se nepohnul ani sval. Svírala v dlani zemdlenou ruku a řediteli nevěnovala jediný pohled.
„Slečno Grangerová, měla byste se vrátit zpět na kolej.“
Cosi mu odpověděla, ale tomu zástupkyně nerozuměla.
„Není vhodné, abyste zde seděla. Pokud vás tu někdo uvidí, tak…“
„Tak co?!“ odsekla a tentokrát jí Minerva slyšela zcela zřetelně. „Co se stane? Řekněte mi, Brumbále, co se bude dít? Něco horšího, než smrt? Silně o tom pochybuji.“
Tentokrát nezaslechla jeho reakci.
„Výborně, tak pak není co řešit. Porušili jsme dohodu a já opouštím školu, můžete mi připravit oficiální zprávu o ukončení studia, počkám si tu na něj. A jelikož jsem soukromá osoba, oficiálně tu žádám o kouzelnický azyl, dokud se má situace nezlepší. A pokud znáte kouzelnické právo jen zpoloviny tak jako já, tak víte, že vám nic nebrání mi ten azyl udělit. Takže pokud mě odtud budete chtít dostat, budete si muset připravit něco silnějšího.“
„I já mohu zabrousit do vod kouzelnického práva, slečno Grangerová. A jsem si jistý, že bych našel dostatek právních kliček, které by vás na několik měsíců zaměstnaly po soudech,“ jeho hlas zněl zcela klidně. Jako kdyby ke svým slovům byl donucen, zcela proti své vůli.
„Tak si ke svým právním kličkám přidejte i urážku na cti, vy starý hajzle.“ Ani její hlas se nezvedl o jedinou oktávu. Neotočila se na něj, nepustila mužovu chladnou ruku. „Severus pro vás každý den riskuje život a by ho popotahujete za to, že konečně chce začít žít. Oháníte se přátelství a láskou, ale jakmile by vám to mohlo pošramotit pověst, jste stejně podělaný patolízal jako Popletal s Brouskem dohromady. Jděte do prdele, Brumbále!“
Minerva si přikryla rukou pusu. Nechtěla vidět, co bude následovat.
A proto skoro přehlédla, když se ředitel otočil. A odešel.

***

„Merline! Já poslala Brumbála do prdele?“
„Ó ano. A ani nevíš, jak jsem si tě v té chvíli začala vážit.“ McGonagallová si to vyloženě užívala.
„Ale počítám, že Brumbál asi tolik ne.“
Pokrčila rameny. „Ale věřila bych, že i ano. Víš, Albus byl celý život zvyklý, že mu nikdo neodporoval. A těch několika málo, kteří si něco takového dovolili , buď začal respektovat…“
„… nebo je zničil.“
Ředitelka přikývla. „Asi tak. A jelikož žiješ…“
„Povzbudivé.“
„Brumbál to potřeboval. Někoho, kdo sebou nenechal manipulovat, a přesto nepatřil mezi nepřátele. A rozhodně netušil, že tahle rána přijde zrovna od tebe. Od jeho malé, věrné, chytré studentky…“
Hermiona protočila oči. Znělo to, jako kdyby McGonagallová popisovala věrného ratlíka.
„A Severus to potřeboval ještě víc,“ pokračovala náhle Minerva, její hlas naplněn pýchou a uznáním. „Někoho, kdo se za něj postaví a nebude od něho nic chtít na oplátku.“
Z nějakého důvodu Hermionu zaplavila červeň. Odvrátila tvář a nejistě zakroutila prstem o opěrku křesla. „Když už se bavíme o Severusovi,“ uvědomila si náhle, proč tam vlastně přišla, „potřebovala bych se k Severusovi dostat. Má pocit, že něco udělal a nechce se mnou mluvit.“
„Já nevím, mám sice přímý vstup do všech komnat, ale neměla bych takto narušovat soukromí svých zaměstnanců…“ povzdechla si Minerva teatrálně.
„Mohu ti garantovat, že mu možná naruším integritu jeho zubů, ale rozhodně ne soukromí komnat.“
McGonagallová pozvedla koutek a ukázala na krb. „Stačí říci celé jméno, nemusíš ani používat prášek.“

*

„Co se děje, Minervo?“ ozvalo se ze zadní místnosti, jakmile Hermiona vystoupila z krbu. Severus zřejmě poznal zahučení sítě z ředitelny. „Neříkej mi, že Smithh zase…“ Jeho hlas odumřel. „Co tu děláš?“
„Přišla jsem si pro tebe,“ pokrčila rameny. Nechtěla mu říkat, že čekala trochu jiné přivítání.
„Proč?“
„Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. A já si teď vážně připadám jak hora, tak by sis toho měl vážit,“ přejela si rukou po břiše a doufala, že ho to obměkčí. Opak však byl pravdou.
„Psal jsem ti, abys nechodila.“
„Jo, to jsem četla, ale…“
„Běž, než ublížím i tobě.“
„Severusi, přestaň!“ okřikla ho. Byla příliš unavená, příliš netrpělivá a příliš těhotná na to, aby tu s ním vedla debaty o životě brouka. „Tahle role hysterky ti nesedí, tak s tím přestaň. Nikomu jsi neublížil, tak tu přestaň plácat nesmysly.“
„Mohl jsem ho zabít.“
„Ale nezabil. Brian už dva dny lítá doma a kvůli skřítkům likviduje knihovničky.“
Zamračil se. „Knihovničky?“
„To je… na dlouhé vyprávění. Důležitý je, že se nic nestalo. Ano, zachoval ses jako nezodpovědný blbec, což bych zrovna do tebe nikdy neřekla, ale nic se nestalo. Takže to vezmi jako chybu, ze které se můžeš poučit a přestaň se tu schovávat! Uvědom si u Merlina, že máš doma těhotnou manželku, která tě potřebuje, která za tebe musí řešit problémy s pitomci, co chtějí prodávat pozemky a která sakra vůbec neví, proč tu na tebe křičí a u toho bulí jako totální kráva!“ Chtěla mu promluvit do duše, místo toho tam stála jako uzlíček nervů a proklínala těhotenské hormony až do posledního atomu.
„Ššš… ššš… ššš,“ objevily se okolo něho manželovy paže, když se ji opatrně pokoušel přitáhnout blíž. Nevěděl, co se děje nebo co provedl, ale po několik a letech manželství a pár měsících těhotenství se přestal ptát. „Ššš… ššš…. to bude dobré…“
Práskla ho do hrudníku. „Hajzle!“
„Jsem hajzl,“ přitáhl si ji blíž, aby ho nemohla dál bít. „A nezodpovědný zmetek taky,“ vzal jí slova z úst. „Já jen… tyhle situace prostě nezvládám.“
„Tak se radši schováš pod peřinu.“
„Někdo se bojí bouřek…“ A někdo krizových situací ve vztazích. I když to už neřekl. Místo toho zmáčkl svoji ženu tak pevně, jak se jen odvážil a držel ji. Měl takový strach, že už ho nebude chtít vidět. Že někomu tak nezodpovědnému jako je on nedá ani šanci poznat svoje dítě. Jako tehdy, když…
Jeho ochranné bariéry okolo pokojů zavibrovaly. Někdo stál přede dveřmi. Zahleděl se na kouzelné zrcadlo, které zobrazovalo, kdo stojí přede dveřmi, kde…
Odtáhl se. „To je… Brumbál?“
„Oh, Merline,“ protočila Hermiona oči, „Minerva zase nezavřela ohrádku. Mám obavy, drahý, že tě čeká opět rozhovor na téma; zlobivý chlapče, jaktože zajíždíš svoji studentku.“
„Prosím?“
„Otevři a pochopíš. Já zatím zajdu za Minervou jí říci, že její dítko už opět terorizuje hrad. A potom,“ přitáhla si ho k sobě a políbila, „si tě odvedu domů.“

Omlouvám se všem, kteří Brumbála milují jako vševědoucího a nezničitelného. Příště přivedeme Severuse domů a zase se mu budeme chvíli věnovat. :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek