Blesk
Povídky - Harry Potter


Pro všechny nejvěrnější čtenáře, kteří počkali skoro 2 měsíce a nevzdávají to se mnou :) Anička, annie AS, agata, Barb, Ellisamo, Elza, Garis, GwenLoguir, Charli, Chave, Chavelierka, Chili, Jiťa, Keli, KM, Lili, Lilly Potter ml., Liz, Lucilla, Lucka, Panda, Ronnie, Maddie, Mei, Monika, ninus, saty, smack, Vendik, Vinka a zuzule. Díky moc! :)


34. Sestra

Když ráno slyšel Alfréd ten podivný zvuk, překvapeně zvedl hlavu a podíval se směrem ke schodišti. Opravdu to byl jeho pán, kdo si… broukal?
„Dobré ráno, Alfréde.“
„Dobré ráno, pane,“ usmál se na něj sloužící a přemítal, co stojí za jeho dobrou náladou. „Vyspal jste se dobře?“
„Výborně.“
Opravdu se usmál?
Starý sloužící pochopil, co za jeho dobrou náladou stojí. Přeci jenom nebyl včerejší a ke všemu… taky býval mladý a zamilovaný. Úsměv pánovi vrátil.
„A je tu lady Jean, čeká na Vás v jídelně.“
Jean? podivil se Severus v duchu. Netušil, co tu dělá jeho sestra, ale jelikož ho nechali dospat, zřejmě to nebude nic vážného. Vyrazil proto do jídelny.
Jeho sestra seděla zády k němu a při zvuku jeho kroků zvedla prázdnou skleničku, zřejmě čekala Alfréda a čerstvý džus.
„Dobré ráno, sestro má…“ políbil jí na tvář a skleničku jí kouzlem dolil.
Jean vytřeštila oči, jako kdyby jí za ramenem právě vybouchla bomba.
„… naštěstí jediná,“ dodal Severus ještě než se vydal na své místo.
Zírala na něho a nevěřila. „Ty seš sjetej?“
„Nikoliv. Moje hypofýza dnes ráno pouze vypustila nadměrné množství endorfinů do mého krevního oběhu, čímž navodil pocit mnohými známý jako štěstí.“
Sestra na něj vrhla otrávený pohled. „Takže sjetej.“
Severus se jen ušklíbl a natáhl pro pečivo, naložil na něj vrstvu másla a také… opravdu to byla marmeláda, co si vrstvil nahoru? Nebo to na tý housce stavěl umělý lyžařský svah?
„Ehm… je ti dobře?“ zeptala se Jean opatrně.
„Dlouho už mi nebylo lépe. Mimochodem, co tě k nám přivádí?“
„Brian má narozeniny, pokud jsi náhodou nezapomněl.“
Zapomněl, ale nevadilo mu to. „Oh, výborně. A kde je?“
„Vzal si ho na starost ten tvůj mladý podkoní, říkal, že mu půjde ukázat hříbě, to asi myslel to od Sofie, že ano? Ona ti Hermiona dala?“ zeptala se nakonec konverzačně.
„Jaký soubor argumentů přivedl tvoji jiskrnou mysl k této jistě souhrnné a náročně vykonstruované dedukci?“ nadhodil.
„Fakt, že se usmíváš na cukřenku je myslím dostatečně děsivým argumentem.“
„Opravdu je má dobrá nálada pro tebe důvod k takovému zděšení?“ utahoval si z ní.
„Cokoliv dobrého je ve spojení s tebou špatným znamením. Buď ti Hermiona dala, nebo ses sjel nějakým výparem z lektvarů. Upřímně doufám, že to druhé, protože jestli tohle s tebou dělá sex, stěhuju se do Austrálie.“
Utřel si koutek do ubrousku a rozložil se na své židli. „Neslibuj, drahá sestro.“
Urazila se. Vrhla na bratra otrávený pohled. Nesnášela, když měl dobrou náladu. V těch chvílích byl ještě víc nesnesitelný než obyčejně.
„Cos Hermioně udělal, že tě pustila do svého hnízdečka? Ještě před pár dny ti nemohla přijít na jméno.“
„A kdo tvrdí, že mě tam pustila?“ Měl chuť si hrát.
„Jestli ne, tak začnu věřit těm pomluvám, že kobyly ve stáji nechováš jen kvůli sportu.“
A měl po náladě, hodně lidí tvrdilo, že je ujetý, ale zoofil? „Jsi nechutná.“
„Oh, výborně, vítej zpět. Už jsem se lekla, že tě ty endorfiny odplavily neznámo kam.“
Upil ze svého hrnku a mlčel.
„Řekneš mi, co se v noci stalo, že máš tak dobrou náladu?“ Ticho. „Nebo dál budeme pokračovat v eufemismech o včeličkách a motýlcích.
“ Povzdechl si. Chtěl to někomu říci, vykřičet to do světa, ale vypadalo to, že nakonec se budu muset opět psokojit jen se svoji sarkastickou sestrou. „Strávil jsem s Hermionou noc.“
„To jsem tam nějak i pochopila.“
„Ale nespali jsme spolu.“
Zamrkala. „Promiň, mohl bys mi to zopakovat? Teď jsem se asi sjela já.“
„Společná noc, žádný styk. Žádný motýlek nedosedl na květ, pokud to chceš ve své řeči.“
„Nechápu. Tedy jako… chápu,“ zdůraznila, než po chvíli váhání dodala, „ale vlastně nechápu. Takže mi chceš říci, že byla jedna ložnice… jedna postel…“
Severus přikyvoval.
„… žádný oblečení…?“
Váhání. „Nějaké bylo.“
„… ruce… pusa… ale žádný…“ Dodala jedno vulgární gesto prsty, ale nějak se jí nedostávalo slov.
„Asi tak.“
Zavrtěla hlavou. „Můžeš mi teda vysvětlit, z čeho tak ujíždíš?“
„Měl jsem sex se svojí ženou, není to dost velký důvod.“
Neměl jsi s ní sex, vždyť ses u Merlina sotva doplazil na třetí metu. Kdoví jestli vůbec…“
„Nevím, co to jsou mety, a měla bys vědět, že sex není jenom pohlavní styk.“
„Ty nevíš, co jsou mety? U Merlina, jak ty můžeš učit děti?“
„Tohle ve škole neučím.“
„Tohle ty děti mají naučit tebe.“
„No,“ utřel si pusu a zvedl se, „když jsme u dětí a učení, myslím, že je ten správný čas vysadit Briana na hřbet.“
Zděšení v ženiných očích. „Ne. Severusi, ne!“
„Má narozeniny, slíbil jsem mu, že ho naučím jezdit.“
„U Merlina, Severusi, jsou mu čtyři! Je na to moc malý. Zabiješ ho.“
„Je dost velký na tom, aby se udržel v sedle, Jean, budu ho jistit.“
„Severusi!“
„Slíbil jsem mu to. A já svoje sliby dodržím…“
Vyskočila na nohy. „Jestli se mu něco stane…“
„Nebuď úzkostlivá matka, co by se mu mělo stát. Bude přeci se mnou.“
Rozhodně se nedalo říci, že by jí to uklidnilo.

***

Jean se otočila přes rameno na přicházející Hermionu. „Dobré poledne,“ rýpne si jemně. Poledne ještě nebylo, ale ráno už zdaleka taky ne. Sama si však uvědomovala, jak měla v těhotenství rozházený denní režim.
Hermiona se na ni zaškaredila, neměla však náladu na spory. „Dobré. Řekli mi, že jste tady,“ dodala, když došla až ke své švagrové a opřela se vedle ní o dřevěné hrazení. Severus stál uprostřed ohrady a právě držel v ruce provaz, na kterém byl uvázaný kůň s Brianem v sedle. Pozvolna obíhali okolo Severuse, zatímco se je snažil korigovat.
Jean se s povzdechem vrátila ke sledování bratra. Očividně nebyla nadšená z toho, co vidí, ale když se za poslední hodinu nic nestalo, začala snad už věřit, že se nestane nic ani dál.
Hermiona nevěděla, co by si se švagrovou měla vyprávět. Rozhodně jí informace, že se tady objevila, nezpříjemnila ráno. Ale pořád to byla příbuzná a jak pochopila, Severus ji měl rád.
„Vyspala ses dobře?“ zeptala se Jean ze zdvořilosti.
„Hm,“ souhlasně zamručí Hermiona. Něco v jejím hlase jí však donutilo si povzdechnout. „Severus ti to řekl, co?“
„Nemusel. Celou snídani tancoval oslavný tanec, dost se toho dalo domyslet.“
Vypustila páru nosem, nebyla nadšená z toho, že její manžel sdílí intimní detaily jejich života. I když vlastní na nic intimního nedošlo.
„Neměj mu to za zlé. I strašlivý Severus Snape se občas musí někomu svěřit.“
Kdyby se nesvěřoval o detailech našeho společného života, byla bych radši, pomyslela si, ale nijak to nekomentovala.
„Jsem ráda,“ dodala Jean nakonec, aniž by se na mladší ženu podívala. „Před pár týdny jsem měla opravdu strach. Nevím, co bych dělala, kdyby se to mezi vámi rozpadlo,“ nepodívala se na ni, dál sledovala svého bratra, jak drží na provaze mladého koně, na kterém se úzkostlivě držel jeho synovec.
Měla strach? Proč? Neměla by lobovat za to, aby je rozeštvala? „Tancovala bys oslavný tanec?“ nadhodila nakonec.
„Před pár lety bych ti dala za pravdu,“ připustila Jean. „A ještě bych si kopla.“
Hermiona střelila po švagrové pohledem. Čekala, jestli bude pokračovat, ale ta věnovala pozornost jen svému synovi v sedle a mlčela. „Co se změnilo?“ zeptala se.
Neodpověděla hned. Chvíli špulila pusu, jako kdyby měla říci něco, co nechtěla. „Asi jsem pochopila.“
Poprvé se na ni Hermiona podívala a čekala, dokud jí Jean pohled neoplatí.
„Musíš mě pochopit. Severus nikdy nebyl žádný Cassanova. Za tu dobu, co ho znám, zmínil kdyby… pět žen? Ani nevím, jestli s nimi kdy něco měl. Jeho milenky byly lektvary, magie a levačka.“
Nemusela znát detaily.
„Nějaký jednorázovky se asi našly, ale nic… co by zmínil. A potom ses objevila ty. Nejdřív jsem byla ráda, že si někoho našel, i když nebyl moc sdílný. Když se ale přiznal, o koho jde…“ Odmlčela se. „Sedmnáctiletá studentka. Pitomá, nadržená husička, která se přes postel snaží zajistit, že proleze. Myslela jsem si, že si za mě dělá prdel, ale když jsem zjistila, že to myslí vážně…“ Odmlčela se a promluvila si kořen nosu, v tu chvíli snad i vypadala zničeně.
„Když jsem to rozdýchala, říkala jsem si, že se mu prostě splašily hormony. OK, super… párkrát si zkusí mladý masíčko, nechá si pošimrat ego, jak je dobrej a úžasnej a nejlepší… ale snad ho to brzy omrzí. Po pár týdnech jsem se mu to snažila rozmlouvat, nenápadně… a potom už zcela otevřeně… ale ve chvíli, kdy přišel nadávat na Brumbála, který se o vás dozvěděl a pohrozil mu, že ho vyhodí, jsem to už nevydržela. Pohádali jsme se. Strašně… Přes půl roku se mnou nemluvil. Celou… dobu… co zuřila otevřená válka a já od něj neměla jedinou správu. Žádná návštěva, žádný vzkaz, žádná… odezva. Věděla jsem, co dělá, ale nevěděla jsem, jestli ještě žije.“
Ticho. Na Hermionin vkus až příliš dlouhé.
„A potom se objevil u dveří. Stál tam a řekl jen: Je pryč. Myslela jsem, že mluví o Voldemortovi, bylo to pár dní po jeho smrti, ale brzy jsem pochopila, že myslí tebe. Odjela jsi, někam pryč, bez rozloučení a já pochopila dvě věci. Tou první bylo, že tě hrozně miloval… A tou druhou, že tě hrozně nenávidím. Udělala jsi přesně to, čeho jsem se bála. Popletla jsi mu hlavu, úplně sis ho otočila kolem prstu a potom jsi ho zmuchlala do kuličky a zahodila.“
Hermionu zamrazilo. Copak opravdu něco takového udělala? Zachovala se jako vyčůraná nymfička, který sbalila profesora, aby ho mohla vydírat a potom ho odkopla? Jenže proč jí to nesedělo do těch zbylých příběhů, které zatím slyšela?
„Brumbál vás někam poslal a Severusovi to ani neřekl, což jsme v té době nevěděli. Já jenom věděla, že s každým večerem, který u mě Severus strávil a zíral do prázdna, tě nenávidím čím dál tím víc.“
Už chápala, co Severus myslel tím, že jeho sestra je nechutně upřímná.
„A potom ses vrátila, Severus byl štěstím bez sebe a já měla chuť vraždit. Když se konečně začal smiřovat s tím, že jsi pryč, když konečně přestal zírat na tu prasklinu ve stropě… tak se musíš vrátit.“ Povzdechla si a chvíli trvalo, než se vypořádala s vlastními pocity. „Samozřejmě trval na tom, že se musíme potkat. Takže nás čekalo nadšené setkání, kdy jsme se na sebe usmívaly a mluvily o počasí.“ Protočila oči a Hermioan si dokázala představit, jak to asi vypadalo.
„A co ta změna?“ vyzvídala.
Jean se ušklíbla, jako kdyby si vzpomněla na něco neskutečně vtipného. „Přišla jsem k vám na oběd. Bylo jehněčí a zelenina a víno a Severus, který prohlásil, že neví, proč si chceš dodělávat nadstavbu ke škole, když stejně budeš žena v domácnosti.“
Hermiona zamrkala. To po ní Severus někdy chtěl? Přeskočilo mu?
„Nejdřív ses zasmála. Severus řekl, že to myslí vážně. Tys řekla ne. On nasadil ten svůj tón, kterým jednal s debilními studenty. A tys opět řekla ne. A potom jsi začala řvát. Tedy… vlastně jsi neřvala, ale stejně si to Severus za rámeček nedal. V zásadě ses s ním nehádala, prostě jsi mu oznamovala, že hodláš studovat a pracovat, jak se ti zachce a pokud se mu to nelíbí… sakra, použila jsi takový krásný přirovnání, ale jak to bylo…?“ vzpomínala. „Ale to už je vlastně jedno. Důležité je, že jsem si uvědomila, že s ním nejsi proto, abys ho využívala. Ani slávu, kterou si po válce vysloužil. A taky že Severus k tobě cítí taky víc, než hormonální uvolnění. Poměrně překvapivé vyústění vztahu profesor-žákyně. Bohužel…,“ pokračovala po chvíli, „na záchranu našich vzájemných švagřinských vztahů bylo už trochu pozdě. No, alespoň to není nuda…“
Hermiona si odfrkla. To tedy rozhodně nebyla. A i když už chápala nějaké rysy jejich vztahu, Jean stále patřila mezi osoby, které by si mezi přátele nevybrala. Přemýšlela, jak to má kulantně říci, ale další vteřiny se staly příliš rychle, než aby Hermiona stačila více, než zalapat po dechu.
Uslyšela výkřik snad ještě dřív, než ho Jean vypustila z úst. Oči měla vytřeštěné a vyděšené a směřovaly za Hermionino rameno. Otočila se však až ve chvíli, kdy stačila zahlédnout dětské tělo, jak se kroutí pod koňskými kopyty.
Zastavilo se jí srdce, nohy jí vypověděly službu.
Jean přeskočila hrazení, až se to k její postyvě nehodilo, a o několik nekonečných vteřin později už dobíhala ke svému synovi. Severus u něho klečel, zvedal to drobné chvějící se tělíčko do náručí a v očích měl děs. Ale nejhorší na tom všem bylo to ticho… to absolutní… definitivní… ticho.
A potom se Brian rozkřičel.
Vyděšeně.
Hermiona vnímala jako ve zpomaleném filmu, jak ho jeho matka kontroluje, projíždí rukama každou část jeho těla a snaží se ho chlácholit, jeho pláč však neustával.
„… bude v pořádku…“
„Říkala jsem ti to…!“ utrhla se na něj sestra a odstrčila Severusovy ruce od svého dítěte. „Říkala jsem ti, že je na to moc malý a vidíš…? Jsi spokojený? Tak jsi?!“
„… bude v pořádku…“
„Sežeňte léčitele!“ křikla Jean na Gilla, nebo jak se jmenoval. Staral se o koně a v tuhle chvíli přikývl a rozběhl se pryč. „Nesahej na něho!“ odstrčila Jean Severuse a se synem v náruči se vydala pryč. „Chceš mu ublížit ještě víc?“
Blížili se k ohradě, ale Hermiona nebyla schopna ani kroku.
„Jean, neblázni, myslíš, že bych ho na to posadil, kdybych nepoužil několik potřebných kouzel?“ Severus běžel vedle ní, ale neposlouchala ho, její pozornost byla věnována jenom tomu tvorečkovi ve své náruči. Svírala ho pevně, chlácholila a šeptala slova úlevy.
„Nikdy bych mu neublížil…“ snažil se s ní Severus držet krok. „Jean…“
Neposlouchala ho.
„No tak Jean!“
Hermiona jen viděla, jak to v půlce cesty Severus vzdal, a jen sledoval, jak jeho sestra mizí v dálce ve dveřích domu.
Jí samotné se z hrdla vydral osamělý vzlyk, teprve teď si uvědomila, že jí po tvářích tečou slzy. Klepala se jako ratlík a snažila se sama přesvědčit, že to celé je jenom sen. Že se jí to celé jenom zdá… že její synovec bude v pořádku…

*

Hermiona přecházela po salonku jako lev v kleci. Už to byly dobré dvě hodiny, co se vedle zamkli, a od té doby nikdo nevyšel. Nic nebylo slyšet, nikdo nevycházel. A ji začínal chytat rapl… hlavou jí běhaly ty nejhorší scénáře, jaké jen byly možné a neubránila se dokonce ani těhotenským slzám, které se jí kutálely po tvářích, zatímco nitrem jí lomcoval vztek.
Na sebe?
Na Severuse?
Na Jean?
Netušila.
Vyšlapala další cestičku salonem, protáhla to přes salon na záchod a poté stejnou cestou zase zpět. Kdyby nemusela pravidelně odbíhat na toaletu, určitě by už měla prošoupanou podlahu.
Dveře se náhle otevřely a v nich… Ignéz. U Merlina, co ta tam dělala?
„Tak co,“ vybafla na ni a snad tím překvapila stejně jako starou kuchařku.
Stará žena zamrkala. „Co je Vám, paní?“ Kuchařka na ni hleděla se zděšením, dokonce ji lehce vzala za loket, jako kdyby měla strach, že se Hermiona sesype.
„Mě nic není! Jak je na tom?“
„Kdo, paní?“
„Brian přeci! Vždyť…“ Až teď si uvědomila, že místnost, odkud žena vyšla, je prázdná. „Kde jsou všichni?“
„Přemístili se, paní. Ale už skoro před hodinou.“
Otevřela pusu. Tak ona tam postávala hodinu jako pitomec, zatímco oni se přemístili? A to jí to nemohl někdo říci? To na ni všichni kašlali? Kde je vůbec Severuse…?
Nebo to s malým bylo tak vážné?
Popravdě si myslela, že to snad nebylo tak hrozné. Protože zpoza dveří se před dobrou hodinou ještě ozývaly rozčilené hlasy jejího manžela a jeho sestry, jak na sebe ječí. Zase si říkala, že pokud by byl chlapec v ohrožení života, nechali by si výčitky na později.
„A kam… kam se přemístili?“
„Paní Jean asi domů a… pán… netuším. Byl hodně rozrušený, strašně se s lady Jean shádali. Odešel chvilku po ní, netuším kam.“
Hermiona vypustila páru nosem.
„Omlouvám se, paní.“
„Vy za to přeci nemůžete, Ignéz. A co Brian, zjistil Bernard něco?“
„Když odcházeli, tak trochu brečel, ale pan Bernard se moc nezdržel, takže snad byl v pořádku…?“ dodala s pokrčením ramen. Pokud by chlapci něco bylo, Bernard by se určitě zdržel déle a Jean by neodešla domů, ale Merlinových koulí, to jí nemohli něco říci?!
„Pán tedy není doma?“
„Ne, určitě odešel a ještě se nevrátil.“
Hermiona si povzdechla. Kam mohl jít? Nejraději by se na všechno vykašlala, vynadala Severusovi do blbců a odpochodovala do pokoje, kde by se v klidu zahrabala do peřin. Jenže Severus tu nebyl, aby mu vše vyčetla, a o klidu v peřinách se nedalo ani mluvit. Promnula si čelo, začínala jí bolet hlava. Ale dokud se nepřesvědčí, že se nic nestalo, nebude mít chvíli klidu.
Malý Snape se zavrtěl, snad souhlasil.
„Uděláme si malý výlet. Kde žije Jean?“
„Lady Jean?“ podivila se Ignéz. „Pošlu s vámi skřítka.“

***

Řadový domek, kde bydlela její švagrová, byl tak běžný, že to snad víc ani nešlo. Krátká příjezdová cesta, dva metry zeleného trávníku na obě strany a zvonek vydávající klasický cinkavý zvuk ze 70. let. Jean se ukázala ve dveřích, neupravená a se čmouhou od líčidla na tváři.
„Hermiono? Co ty tady?“ podivila se.
„Hledám Severuse.“
„Ten tu není,“ zamračila se. „Dala bych krk za to, že zalezl do té svojí nory a pár dní z ní nevyleze.“
Nory?
„Ehm… aha.“ Bude se tvářit, že ví, o co jde. „A co Brian? Je v pořádku?“
Z patra se ozvala rána, jako kdyby popadala celá knihovna a potom chvíle ticha. „Já to neudělal!“ ozval se nakonec zcela nevinný dětský hlásek.
Jean jen protočila oči. „Očividně.“ Odlepila se ode dveří a zmizela na chodbě, Hermiona to vzala jako pozvání a opatrně za sebou zavřela dveře.
„Briana, přijdu nahoru za 5 minut a nepřej si ten sekec, jestli to tam nebude jako ze škatulky!“ zakřičela Jean do patra, než se s povzdechem vydala do kuchyně. Hermiona nevěděla, jestli jí její klid děsí, nebo štve. „Jak vidíš, je naprosto v pořádku.“
„To jsem ráda, ráno mě to dost vyděsilo.“
Jean jen zavrtěla hlavou. „Mě je špatně ještě teď, a to už v sobě mám čtvrt flašky skotský. Ale Severus naštěstí opravdu použil to ochranné kouzlo.“
„To je snad dobře, ne?“ Nechápala, proč je Jean tak naštvaná.
„To sice je, ale tady jde o princip. Kdyby ho na toho koně nevysazoval, jak jsem mu říkala, tak by se něco takového vůbec nemuselo řešit.“
„Ale vždyť na něj dával pozor…“
„Dával pozor? To sice jo, ale Brian si z toho odnesl pěknou modřinu na čele. Dokážeš si představit, jak ta rána kopytem musela být silná, když prošla i kouzelnickým štítem? Stačilo by, aby ten kůň dupnul trochu víc a kouzlo nekouzlo, Brian by už nebyl. A co by potom Severus dělal? Jé, promiň, Jean, asi jsem ho na toho koně opravdu brát neměl?“ zapitvořila se naštvaně a napila se vody. „Chceš něco?“
Hermiona zavrtěla hlavou. „On to tak nemyslel, chtěl mu jen udělat radost.“ Vlastně ani nevěděla, proč Severuse brání, měla by na něj být taky naštvaná.
„Jo, to je, jenže pokud jde o Briana, tak Severus ztrácí soudnost, tohle totiž nebylo poprvé. Už když byl malý, tak s ním blbnul a když zjistil, že má rád, že ho vyhazuje do vzduchu, dělal to pořád, i když jsem mu říkala, ať to nedělá, že mu jednou spadne. Nééé, malýmu se to líbí. Kdyby tam nebyl skřítek, tak se vsadím, že má Brian minimálně rozraženou hlavu.“
Zalapala po dechu. „On mu spadl?“
„Néé, to bylo přeci předem domluvený,“ odfrkla si Jean ironicky.
„Třeba bylo.“ Nevěděla, proč to řekla, i když sama věděla, že to je blbost.
„No, rozhodně už ho od tý doby nevyhodil do vzduchu ani jednou.“ Dostatečný důkaz, že i Severusovi se z toho stáhla prdel strachy, to už nedodala.
V kuchyni nastalo tíživé ticho.
„Ale i tak… Severus ho má přeci rád, neublížil by mu,“ odvážila si říci.
Jean se ušklíbla. Hořce. „U Merlina, Hermiono, Brian málem umřel. A kdyby se to nedej Merlin stalo, nebyla by to nešťastná nehoda, jako že ti dítě uklouzne v koupelně a rozbije si hlavu. Milionkrát jsem mu říkala, ať s ním nehází, tisíckrát jsem mu jasně říkala, že si nepřeji, aby ho bral na koně, a on NE. Ne, prostě si bude dělat, co chce, protože on je Severus Snape a ví nejlépe, co se s dětmi má dělat. Takže to, že jsem mu neřekla, jak na tom Brian je a nechám ho v tom chvíli vymáchat, to je to nejmenší, co pro něho můžu udělat. I pro tebe, je to hlavně i v tvým zájmu a zájmu tvého dítěte.“
Na to nemohla říci ani popel. Položila si ruku na břicho v ochranném gestu a nechtěla si ani představovat, co by se stalo, kdyby se tomu prtěti něco stalo. A to ho vlastně ještě v životě neviděla. S Jeaniným postojem nesouhlasila, ale na druhou stranu mu neskutečně rozuměla.
„Víš teda, kde je?“ zeptala se nakonec Hermiona do ticha.
„Severus? V Bradavicích přeci. Vždycky, když něco podělá, tak tam zaleze, a hraje si na mrtvýho brouka. Co si pamatuji, tak přes těmi pěti lety, tak zalezl snad na čtvrt roku.“
Hermiona se zamračila. „Co se stalo před pěti lety?“
Jean se zarazila, na vteřinu. Dlouhou vteřinu. „Severus ti to neřekl?“
Pokrčila rameny. „A co? Severus mi toho řekl spoustu, nevím, co máš na mysli.“
„Takže neřekl,“ zamumlala si Jean pro sebe a vynadala si do krav, že nebyla zticha. Nahlas se však pokoušela znít klidně. „Řekněme, že jste měli takovou… malou krizi. Trochu větší krizi,“ dodala. „Ale protože jsem musela svému bratrovi slíbit, že nebudu šířit drby, nechám detaily na něho.“ O tomhle ti rozhodně vyprávět nebudu. „A… kdopak nám to přišel?“
Hermiona neměla ponětí, jak hrozně byla její švagrová vděčná synovi, který se přiloudal do kuchyně.
„Tak pojďte sem, mladý pane,“ sehnula se na něho úroveň, „a povídejte, co se nahoře stalo.“
Dítě zatočilo špičkou nohy.
„Nahoře vypadaly ´nížky z polišek.“
„Samy od sebe?“
Přikývnutí.
„Jen tak. Vyskákaly z poliček?“
Brian našpulil rty. „Nooo, ona se možná tak trochu pohnula škříň.“
„Tak to zkus ještě jednou, mladý muži.“
„Já jsem možná tak trochu pohnul škříň.“
„To zní líp. A proč jsi to udělal?“
„Viděl jsem tam škřítka!“ vyhrkl nakonec a v očích se mu zalesklo. „Vopravdu!“
„A tobě se povedlo pohnout skřní? Jen tak?“
Přikývnutí. „Jsem si to moc přál.“
Jean si povzdechla, než se narovnala. „Občas závidím mudlovským matkám. Ty nemusí řešit, že jejich děti v honbě za skřítky pohnou celým domem.“

Trochu kecací kapitola, ale zase se rozjedeme :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek