Blesk
Povídky - Harry Potter


Pro moje nejvěrnější, co po sobě nechali stopu! Agata, Anička, annie AS, argsa, dablinka, Ellisamo, Fido, Garis, GwenLoguir Charli, Chavelierka, Chili, Janule, Jarka, Jiťa, Lady, Lili, Lilly Potter ml., Lucilla, Maggie, Mei. ninus, Panda, Sally, smack, Vendik, zuzule Díky moc! :)


33. Drž mě

„Richmond Taylor,“ zopakovala dutě. „Devatenáct let… sestra Julie… sova jménem Pošťák… alergie na burákové máslo…“ odříkávala ploše a on si se zděšením uvědomoval, že to je pravda. Ten mladý Smrtijed byl jeho bývalý žák, vyšel tak před dvěma lety, Mrzimor, pokud se nepletl. A o to více nechápal, proč se přidal na temnou stranu.
„… zavražděn Hermionou Grangerovou…“
Cože? Přeslechl se?
„…kletbou Cotructo.“
Nechápal, touhle kletbou jste nemohli nikoho zabít. Omráčit, zneškodnit – to ano. Ale zabít? Klekl k tělu a zkontroloval tep, skutečně byl mrtvý. Ale to byl nesmysl… tedy do chvíle, než si všiml krvavé rány na hlavě. Ten kluk se prostě jen praštil do hlavy.
Avšak to neměnilo nic na faktu, že byl mrtvý.
„Sakra,“ vydechl.
„Snape, sakra, kde jste?!
“ Nevěnoval tomu pozornost, místo toho se natáhl k dívce a trochu nešetrně s ní zatřásl. „Grangerová, vzchopte se. To není Vaše vina.“
Zas ten prázdný pohled. „Zabila jsem ho.“
„V sebeobraně.“
„Byl to ještě kluk.“
„Ale byl dost starý, aby se sám rozhodl. A rozhodl se,“ řekl pevně. „A vy taky. Nelitujte svých rozhodnutí, když jste za ně tak bojovala. Ne teď a ne tady, jasné?“
Ticho. „Jasné?!“ popadl ji za rameno a zatřásl s ní. Muselo to bolet.
„Jo!“ V očích se objevil vzdor a snad i nepřátelství, ale pořád lepší než prázdnota.
„Takže se teď seberte a koukejte nám pomoci se zraněnými na ošetřovnu. A žádná lítost!“


***

Postavil lahvičku od lektvaru na stolek a posadil se do křesla naproti své ženě. Pozoroval ji, jak sedí v křesle v salonku, upíjí horký čaj s trochou uklidňujícího lektvaru a ulevilo se mu, že se přestává chvět.
„Je ti líp?“ zeptal se.
Přikývla, i když ne tak rozhodně, jak chtěla.
„Neměl jsem ti to vůbec vyprávět.“ Jen idiot vypráví těhotné manželce o její první oběti. Ty jsi taky kus debila, Sevevrusi! šeptal mu hlásek a z nějakého důvodu zněl jako jeho sestra.
„Ne… asi bylo potřeba, abych to věděla…“ Ještě teď měla stažený žaludek. Bylo jí na zvracení z ní samé. „Že nejsem jenom psycholožka, co pomáhá lidem, a génius, který vytváří kovové hůlky, ale že jsem taky naprosto obyčejný vrah…“ na konci jí přeskočil hlas a z očí se jí vyhrnuly slzy. A znovu se začala chvět.
Nesnášel její pláč, ale pár let manželství ho ledacos naučily. Posadil se na opěrku jejího křeslo a nabídl rameno. Tím nikdy nic nezkazil a v zásadě to po něm nevyžadovalo žádnou aktivnější činnost.
A rozhodl se dobře, smrkala mu do županu skoro deset minut.
Vyčaroval kapesník a podal jí ho.
„Děkuju, nechci.“
„Ale já ano, vysmrkej se. Toho popotahování mám dost ve škole.“ Nechtěla, ale když skoro automaticky popotáhla, raději se narovnala a kapesník přijala. A potom si i otřela oči. Ještěže nebyla nalíčená, určitě by vypadala jako klaun.
„Lepší?“ Hloupá otázka, ale lepší ho nenapadla.
Přikývla. A pokrčila rameny. A zavrtěla hlavou. „Já nevím… Richmonda přeci znám. Fred s Georgem na něm vždycky testovali svoje vynálezy. Pamatuji si, že mu jednou dali prototyp dávivé kokosky a on se skoro udusil. Kluci mu za to museli měsíc psát úkoly.“ Znovu si otřela nos. „Nemůžu uvěřit, že jsem ho zabila.“
„Byla to nehoda. V zásadě, kdyby spadl o deset centimetrů vedle, tak by žil.“
„V překladu: kdybych ho odhodila o deset centimetrů vedle, tak by žil.“
Povzdechl si. Měl jí to vymlouvat? Nesnášel tohle frflání nad slovem kdyby, vždycky z něho měl deprese. „Hermiono,“ promluvil vážně, „ať se ti to líbí, nebo ne, prožila jsi válku. V první linii,“ zdůraznil a doufal, že jí to dojde, nechtěl to vyslovovat.
Dívala se na něj se zděšením v očích a on proklínal svoji pusu, že ji nenechal zavřenou.
„Taylor nebyl jediná oběť,“ dodal neochotně.
Popotáhla. Otřela si oči a zahleděla se před sebe. K Severusvou překvapení nezačala vyšilovat, jen netušil, jestli to je dobrá, nebo špatná zpráva.
„Nebyl jediná moje oběť ,“ opravila ho.
„To taky.“
Trhaně se nadechla, jako kdyby se jí svíralo hrdlo, ale silou vůle se snažila nebrečet. Přejela si rukou po břiše a Severus si znovu vynadal, že nedržel chlebárnu. V tomhle stavu ji neměl rozrušovat.
„Kolik?“ zeptala se po chvíli, snad i klidně.
„Kolik co?“
„Kolik jsem jich zabila?“
Jakékoliv číslo by bylo špatné, i kdyby to věděl. „Netuším.“
„Nebo mi to jen nechceš říci.“
„Ne, já to opravdu nevím.“
„Neříkej mi, že takovouhle věc jsem ti neříkala.“
Povzdechl si. Z tématu, o kterém se nemluví, k tématu, o kterém nechtěl mluvit. „Neříkala. My… nebyli jsme spolu.“
„Jak nebyli? Já myslela, že už na škole jsme spolu…“
„To ano, ale když začala válka, tak…“ Rychle vymysli nějakou pěknou lež. „… tak jsem se oba domluvili, že bude pro oba lepší, když náš vztah… přerušíme. Abychom se neohrožovali a nerozptylovali.“
Zamračila se na něj. „Co je to za blbost?“
Pěkná lež nevyšla. „Mio, musíš pochopit, v jaké to bylo době. Voldemort se roztahoval, Ministerstvo mlčelo a já pořád byl špeh. Což mi i připomíná, že tahle Vaše Prasinková akce sice nedopadla úplně nejlépe, ale mně zachránila život.“
„Zachránila život?“
„Pán zla byl přesvědčen, že jste tam na ně čekali, a tedy že někdo útok prozradil. A jelikož už v té době byl téměř paranoidní, co se týkalo zvěda, odnesla to skupina, která o útoku v Prasinkách věděla. A já mezi nimi nebyl. Díky Merlinovi, jinak bych… dopadl hodně špatně.“ Otřásl se nad tím, jak dopadli ti chudáci, kteří o akci věděli. A to se kdysi zařekl, že Smrtijedy nikdo za chudáčky považovat nebude.
Hermiona zkoumala svoje ruce a mlčela. Ale snad přeci jenom odtáhl její mysl někam jinam.
„A mimoto, tahle vaše eskapáda měla vliv i na nás dva.“
„Vážně?“ Konečně ten její zápal, snad na chvíli odvedl myšlenky z nebezpečných vod.
„Ano, přišla jsi večer na návštěvu…“

***

„Slečno Grangerová?“ v jeho hlase znělo překvapení, když ji našel přešlapovat za dveřmi, protože ho opravdu – ale jako opravdu – překvapila. Před pár hodinami jim pomáhala tahat zraněné a mrtvé z Prasinek, teď měla spát nebo se zpíjet do kómatu, tak co dělá u jeho dveří?
„Profesore Snapee,“ vrátila mu, ale v zásadě to byla jen další věta bez významu.
Zůstali proti sobě stát, ani jeden netušil, co říci. On měl v plánu se jít zpíjet do němoty, ona přešlapovala jako malá holka, o čemž věděl, že ani zdaleka není pravda.
„Můžu… Mohla bych dál?“
„Neměla byste být někde jinde?“
Pokrčila rameny. „Možná. Můžu dál?“
Nechtělo se mu, hrozně se mu nechtělo. Před pár dny jí začal značně omezovat její tresty, protože se v její přítomnosti necítil bezpečně. Chtěl je utnout úplně, ale uvědomil si, že to nedokáže. A fakt, že jde hledat útěchu k němu, místo k McGongallové nebo k láhvi Whisky mu sice lichotilo, ale zároveň ho děsilo.
„Pojďte,“ nechal otevřené dveře a vydal se do svého obývacího pokoje. Nalije jí Whisky, chvíli bude ignorovat její lamentaci, potom jí nalije znovu a snad usne. Ano, dobrý plán… a hlavně bezpečný, takhle to bude mít pod kontrolou a nebude se moci stát, že…
Náhle se kolem něho obtočily dvě ruce a než se vůbec nadechl, stála mu zabořená v rameni a těžce dýchala. Nebrečela, jen se ho držela jako klíště a mlčela.
„Ehm… Grangerová?“ prolomil ticho. Ruce držel zvednuté, jako kdyby dotknout se jí znamenalo dostat ránu elektřinou. A on si byl téměř jistý, že tak i bude. Tahle situace je životu nebezpečná. Nebo minimálně jeho sebeovládání nebezpečná.
Nic.
„Hermiono.“
Zavrtěla se, věděl, že poslouchá.
„Tohle… není dobrý nápad.“
Nepohnula se.
„Jestli nás někdo uvidí…“
„Nikdo tu není.“
K čertu s její logikou. Nadechoval se k dalšímu argumentu, i když v zásadě ještě netušil, co řekne. Předběhla ho.
„Jen mě držte. Prosím.“
Terapie pevným objetím, to kdysi někde četl jako formu uklidňování dětí s autismem. Tohle asi nebyla ta pravá chvíle, ale snad by se na to mohl alespoň vymluvit.
Opatrně položil ruce na její tělo, a když nedostal ránu, sevřel ji v objetí.
Sykla bolestí.
„Co je?“ Copak ji stiskl tak silně?
„Nic.“ Přitiskla se ještě víc a nechtěla ho pustit.
A potom si toho všiml. Když cítil to horko, které jí sálalo ze zad, zpod límečku vykukoval kousek kůže. A on v duchu klel jako špaček. Ale měl pocit, že jestli jí začne spílat, uteče.
„Jsi zraněná,“ řekl naprosto klidně.
„Hm.“
„Potřebovala bys jít na ošetřovnu.“
„Tam je plno,“ mumlala mu do ramene, „nechci madam Pomfreyové ještě víc přidělávat práci.“
Povzdechl si. Jeho Zmijozelské já zoufalstvím mlátilo hlavou do stěny, to byl argument tohle! Zachoval si ale dekorum a mlčel.
„Ošetřím ti to.“
„Ne!“ přitáhla si ho zpátky. „Prosím… ne teď. Jen… mě držte.“
A tak ji držel.
Nikdo si však nedokázal ani představit, jak obtížné bylo umlčet svoje tělo, které nadšeně výskalo nad tím prvotřídním kouskem, který se k němu tisknul. Tak sladce… tak měkce… tak nevinně… Byla ještě vůbec panna? Sakra, Severusi, nad čím to přemýšlíš! prsklo na něj svědomí. Fuj! Úchyle!
„Posaďte se,“ odtáhl ji od sebe, „potřebuje to ošetřit.“ A zmizel ve vedlejší místnosti, kde kromě masti na popálení od magie, hledal i svoji vnitřní rovnováhu. Ta byla zahrabaná asi hodně hluboko, protože mu trvalo dobrých pět minut, než se mohl vrátit zpět do obývacího pokoje.
Měl pocit podivného deja-vu, když se vracel s mastí proti popáleninám, ale všechny kousavé poznámky o tom, že si z něj dělá svoji soukromou ošetřovatelku, se rozpustily v návalu testosteronu.
Jeho žákyně seděla na židli a od pasu nahoru na sobě neměla nic. Sice viděl látku košile a ramínka od podprsenky, jak si je držela na hrudi, ale když si ještě stáhla svoje bujné vlasy přes rameno, odhalil se před ním naprosto dechberoucí obrys mladého ženského těla.
Vnitřní rovnováha se rozsvištěla po místnosti jako píchnutý balónek.
Nohy mu přimrzly na místě a on v tu chvíli velebil i spílal Merlinovi, že ji neposlal za Poppy.
Co teď měl dělat?
Vždyť on nebyl skála!
I když jedna jeho určitá část se o to vehementně pokoušela, zvláště, když se před ním zhmotnil obsah několika jeho snů z posledních týdnů, i když sám sobě nikdy nepřiznal, že se mu zdávalo právě o téhle ženě. U Merlina, proč se nemohla popálit třeba Parkinsová? Tu by s chutí natřel svědivou mastí a potom ji vyhodil na chodbu.
Ale co měl dělat s ní? S dívkou, se kterou v posledním půlroce trávil většinu svých večerů, která ho štvala i fascinovala stejnou měrou a u které měl v poslední době pocit, že ani jablko ze zakázaného stromu by nemohlo být sladší.
Ani kdyby před ním seděla zcela nahá, nemohla by ho víc lákat než teď. Ta jemná pleť, ladní křivky a kůže, která se napínala přes obliny i svaly. A tam…
Zamračil se.
Přes celá její záda se táhla dlouhá rudá čára. Trochu jako tenká sedřenina, trochu spálenina. Tak jako tak v okolí rány byla kůže zarudlá a oteklá, muselo to hrozně pálit.
Vynadal si, že ji nechal tak dlouho čekat a raději si sedl na gauč, aby ji ránu namazal. Na vteřinu se ještě nadechl, aby se uklidnil než začal nanášet substanci na tu zuboženou kůži. Nebylo to pěkné, hlavně když to nechala tolik hodin bez ošetření. Asi nikdy už to nebude tak jemná kůže, jakou měla v okolí…
Trochu víc se natáhl, aby mast nanesl i na druhé rameno a popravdě se už těšil, až to bude moci mít za sebou a opět najde pevnou půdu pod nohama. Cítil, jak se mu začínají chvět ruce, a to se mu ani trochu nelíbilo.
A právě tuhle chvíli si vybrala k tomu, aby k němu otočila tvář. Tu nevinnou tvář, velké hnědé oči a vše tak blízko!
Severusovi se zasekl dech v krku, když si uvědomil, že se dívá na něj… na jeho ústa… Kousla se do spodního rtu a on by dal cokoliv za to vědět, co se jí honilo hlavou. V očích se jí zablýsklo, neměl mozkovou kapacitu zkoumat význam. Tedy hlavně krev, která by se v tu chvíli věnovala mozku.
Byla tak blízko.
Tak hrozně blízko.
Pootevřela ústa a jeho ovanul její dech… sherry… tak přeci jen něco pila. Ta višňová vůně z ní však ještě více udělala třešinku na pomyslném dortu jeho libida. Ve slabinách mu cuklo, když se pohnula kousek k němu… snad o milimetr, nebo možná i méně… k sakra, možná si to celé vymyslel a ona se nepohnula vůbec, ale on se přisunul kousek blíž k ní.
Je to studentka!
Nebyli ani pět centimetrů od sebe, viděl lesk jejích očí, jak jí nabíhají rty… stačilo by přivřít oči a hodit všechno za hlavu a jenom prostě políb…
Kelímek s mastí ťukl o podlahu, když mu sklouzl z nohy.
Ten zvuk byl nechutně hlasitý.
Oba se probrali, jejich tváře stále u sebe, ale alespoň rozum už dokázal Severus posbírat. Sebral i mast a vtiskl jí ji do dlaně. „Nechte to zaschnout.“ Jeho hlas podivně chraptěl. „A poproste třeba slečnu Weasleyovou, aby Vám to zítra ještě namazala.“
Narovnal se a tak důstojně, jak se jen dá s rozdrážděnou erekcí, opustil místnost. A byl jí neskutečně vděčný, že po návratu už ji ve svém obýváku nenašel.


***

„Páni,“ vydechla Hermiona. Ve tvářích nádech červeni a myšlenky daleko od válečného zabíjení.
„Jo, páni,“ odfrkl si její manžel. „I když věř mi, že jsem si to tehdy pro sebe komentoval trochu jinak.“
„Snad tě jiskřivá chvilka nevyvedla z míry?“ ušklíbla se. Nedokázala si představit svého profesora nadrženého ze setkání s žačkou.
Promnul si oči a uvažoval, jestli má přiznat barvu. „Věř mi, že jsi byla první studentka, ze které se mi kdy postavil. Myslím jako opravdu postavil.“
Podívala se na něho úkosem a cukaly jí koutky.
„To není ani trochu vtipné. Víš, jak mi bylo?“ vrčel.
„Nadrženě?“ nadhodila nevinně.
Zatnul zuby a vypustil páru nosem. Nenáviděl tyhle její dětinské projevy. A stejnou měrou je i miloval. Místo toho si ji jen přitáhl o kousek blíž. Kéž by bylo i tehdy takhle jednoduché si ji k sobě přitisknout.
„Myslíš,“ ozvala se po chvíli do ticha, „že kdyby tehdy ta mast nespadla, tak jsme se políbili?“
Zamyslel se. „Netuším. Možná by se na poslední chvíli ozvala moje racionalista. I když tomu zas tolik nevěřím,“ dodal spíš pro sebe.
„Proč ses tak hrozně bránil? V tu době už jsem přeci byla dospělá.“
„Ale pořád jsi byla moje studentka!“ ohradil se, jako kdyby to mluvilo za vše. A pro něho i mluvilo.
Skousla si ret, věděla přesně, co mu běží hlavou. A jí trvalo jen pár vteřin, než se rozhodla. „Ale už nejsem.“
Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co mu vlastně řekla. Lehce se od ní odtáhl a podíval se jí do očí. Myslela to tak, jak to pochopil?
Hleděla na něho, v očích stejný lesk jako tenkrát, vlasy opět přetažené přes rameno, jen tváře možná víc zčervenalé.
Rozbušilo se mu srdce.
Natáhl ruku a pohladil ji po tváři, přejel jí palcem přes rty… překvapeně vydechla. Její dech nebyl cítit po Sherry, ale po čaji s lektvarem na uklidnění. Tentokrát však nehodlal nechat žádný léčivý prostředek, aby tuhle situaci překazil.
Dravě se vrhl na rty své ženy a začal je zoufale plenit.
Snad si ani neuvědomoval, že navzdory mnoha letům soužití, svatbě a dítěti, to pro ni bylo poprvé.

O krůček blíž... k sobě :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek