Blesk
Povídky - Harry Potter


Všem, co i tentokrát zanechali stopu a trpělivě čekají na další dílek! :) annie AS, argsa, Avalon, Barb, Ellisamo, Fio, Garis, GwenLoguir, Charli, Chavalierka,Jiťa, Lady, Lilly Potter ml., Lucilla, Mei, Monika, ninus, Panda, Ronnie, Sally, smack, zuzule


32. S hůlkou pevně v ruce

„Držte to kouzlo… Držte to… ještě… ještě…“
Hermiona popadla hůlku i druhou rukou, jinak by ji už dávno pustila. Měla pocit, že ten kousek dřeva váží snad tunu a k tomu je rozpálený do ruda, i když ani jedno z toho nebyla pravda. Magie proudila všude kolem a čím víc se její profesor přibližoval, tím to bylo horší.
„Ještě…“ povzbuzoval ji. „Ještě!“
A víc to nešlo, upustila hůlku a Snape na poslední chvíli ukončil kouzlo, aby jí nesežehla horoucí magická vlna. Shlédl dolů na dívku, jak sedí na zadku, hlavu opřenou o ruce a chvěje se.
Musel ale říci, že i on se zapotil, což se mu při tréninku se studentem nestalo už ani nepamatoval. Nenápadně si otřel skráně do rukávu a zhluboka se nadechl, aby nebylo poznat, že i jemu se zrychlil ten. Teprve poté se podíval za sebe na podlahu, kde byla od minule čára, kam až ho pustila. Dobrých dvacet centimetrů dál. „Zlepšila jste se, vydržela jste větší nápor.“
Unaveně zvedla hlavu. „Ale pořád jste se dostal příliš blízko, stačila by jedna rána a srazil byste mě k zemi.“
„To kouzelníci většinou nedělají.“
„To neznamená, že nemohou.“
Přikývl. Ten nápad Potterovy taktiky ho velice zaujal. Kouzelníci už staletí nepoužívali fyzickou sílu, v zásadě to bylo pod jejich úroveň, protože magie byla tím, co je odlišovalo od podřadných mudlů. Severus se podivoval, že ho to nenapadlo dříve. To ale neznamenalo, že to nemohlo napadnout i někoho z druhé strany. I proto začal tuhle holku potajmu učit, byl si téměř jistý, že se jeho rady k Potterově skupině dříve nebo později dostanou. Upřímně doufal, že později, tedy přesněji až poté, co to na nich vyzkouší.
„Tak to musíte ještě řádně zapracovat,“ a nabídl jí ruku.
Podívala se na něho, ale brala to jako vstřícné gesto, a proto přijala. A také zasyčela.
„Co je?“ Nebyl si vědomí toho, že by ji zranil.
Hleděla na svoji dlaň, kde se jí táhla dlouhá spálenina. Jak to že si jí nevšimla?
„Ukažte. Jak se vám to stalo?“ Nechápal. Ale jako opravdu to nechápal.
„Já nevím, asi od hůlky.“
„Od hůlky? Vás spálila vlastní hůlka?“ Přišlo mu to jako hloupost. Přemýšlel, jestli nemohl v rámci napětí vyprodukovat nějaký ohnivý výboj, ale nebyl si toho ani trochu vědom. „Ukažte mi ji.“ Podala mu svoji hůlku a on hned poznal, kde je problém. „To je kov?“ nechápal. Na spodní straně její hůlky vězel plát kovu. A ačkoliv byl uhlazený a pečlivě zanořený do dřeva, rozhodně tam původně nebyl.
„Ano.“
Zvedl obočí. Nezeptal se, protože ta otázka mu přišla naprosto zřejmá. A on ji nechtěl urazit, což by jisě udělal, jakmile by otevřel pusu.
„Pro lepší vodivost.“
Zvedl i druhé obočí.
Povzdechla si, popravdě se přesně tomuhle chtěla vyhnout. „Dělala jsem takový výzkum ohledně vodivosti magie a zjistila jsem, že zatímco přírodní magie se nejlépe vede skrze dřevo, protože zkrátka všechny živly se dají dřevem nějakým způsobem zkrotit, tak magie založené na síle… na energii… nejlépe vedou kovy. Jelikož ale na tohle přišli i mudlové, když vytvořili elektřinu, přestala se v kouzelnickém světě magie založená na energii skoro používat nebo velmi omezovat.“ Hermiona se nadechl a popravdě čekala, že přesně tenhle okamžik Snape využije k tomu, aby ji řekl, že je úplně blbá… Kupodivu mlčel. „Zkoušela jsem vytvořit hůlku čistě z kovu. A byla výborná, na souboje přímo ideální…. Kouzla byla účinnější a rychlejší… ale pro běžná kouzla dost nepoužitelná.“
Ticho.
Fascinované ticho.
„Vy jste zkoušela vytvořit hůlku z kovu?“ U téhle věty se jeho mozek zasekl a odmítal se pohnout dál. To bylo absolutně nepředstavitelné… nereálné… něco jako postavit gauč z vody.
„Ano. Ale říkám, na běžná kouzla byla k ničemu, v zásadě s tím nešla udělat ani Wingardium Leviousa.“
„Vy jste zkoušela vytvořit hůlku z kovu, která fungovala?!“
„Na bojová kouzla ano.“
„Na bojová kouzla ano,“ zopakoval, jako kdyby byla blázen, a obešel kolečko po místnosti. „Uvědomujete si, že vytvořit hůlku z kovu se nikdo už desítky let nikdo nepokusil, protože to prostě nejde!“
„Nejde?“ „Ne, nejde!“ odsekl. Dělá si z něj legraci?
„Ale to mi nikdo neřekl,“ ohradila se.
Vydechl. „On jí to nikdo neřekl.“ Obkroužil další kolo okolo pokoje a hlava mu šrotovala. U kohokoliv jiného by ho osočil ze lži, ale… u Merlina… takhle holka neměla důvod mu lhát. A ke všemu s takovouhle… blbostí. „Vy jste vytvořila hůlku. Celou z kovu!“
Přikývla.
„Můžete mi říci, jak se Vám to povedlo?“
Pokrčila rameny „Pomáhali mi s tím trpaslíci.“
„Trpaslíci?“ Ne, určitě se přeslechl.
„Jo, jako experti na kovy, hodně mi s tím pomohli. V zásadě to byla jejich zásluha.“
„Vám pomáhali trpaslíci? Pomáhali?“ zdůraznil poslední slovo, aby ji upozornil na jádro problému.
„No, ano, byli docela fajn. Když si na ně člověk zvykl.“ Co se mu zase nelíbilo?
„Grangerová, uvědomujete si, že trpaslíci jsou jedním z magických národů, se kterými kouzelníci v zásadě nepřicházejí do styku, protože žijí naprosté izolaci a najít je, je práce na několik let pátrání? Řekněte mi, jak byste k nim přišla?“
„O prázdninách,“ pokrčila rameny.
„O prázdninách?“ odfrkl si. „Jen tak jste šla na procházku a oni najednou vyskočili ze země?“
„To ne, věděla jsem, kde jsou.“
„Netvrdila jste mi, že jste byla skoro celé léto s rodiči na dovolené.“
Zkřivila obličej. „Noooo, ono to nebylo tak úplně celé léto. Vlastně jsem u rodičů byla asi týden.“
„A to jste se nemohla zmínit?“ Takových dopisů si vyměnili a o trpaslících ani čárka. „To, že jste třikrát po sobě připálila lektvar na migrénu jste rozepsala na půl stránky a o návštěvě ztraceného národa nic?“
Pokrčila rameny. „Nepřáli si to. To byla jedna podmínka jejich pozvání.“
„Pozvání?“ To ho zaujalo. „Vy se s nimi nějak víc… znáte?“
„Harry se s nimi zná.“
„No jistě,“ rozhodil rukama, mělo mu to hned dojít. „Potter a jeho sbírka. Vlkodlak, poloobr, hypogriff, kentaur, domácí skřítek a teď trpaslík? Co všechno má ještě v rukávu, chiméru? Ne? Já jen abych nebyl překvapen.“ Profesor přecházel po místnosti a rozdýchával. Málokdy se za jeden rozhovor dozvěděl o kovové hůlce a trpasličí sluji. Vážně uvažoval o tom, že se při boji praštil do hlavy a teď leží na ošetřovně a blouzní. Bylo by to více pravděpodobné, než tohle. „Máte ještě tu hůlku?“
Přikývla.
„Tady někde?“ Byl zvědavý a zároveň vyděšený, podobná hůlka v nesprávných rukách mohla být pěkný průšvih. Zvláště v rukou studenta.
Zavrtěla hlavou. „Je schovaná.“
„Můžu ji vidět?“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Nic proti Vám, ale kvůli bezpečnosti… nikdo ji teď nemůže vidět.“
Vydechl. Mrzelo ho to, trochu znejistělo nad její pravdomluvností, ale nehodlal se v tom šťourat. I když dřív nebo později stejně bude. „Upřímně doufám, že je schovaná alespoň dobře.“ Ještě chvíli přecházel po místnosti a počítal do deseti. Věděl, že ta holka není hloupá a Potter normální, ale u Merlina, ti dva v kombinaci, to bylo opravdu třeskavé spojení. Copak tohle duo opravdu nemá žádné hranice?
S povzdechem se podíval do dlaně, kde stále svíral její hůlku. „Takže tohle je zlatá střední cesta mezi kovou a dřevěnou hůlkou?“
Přikývla. „Doslova.“
Nechápal.
Kývla k hůlce. „Zlatá střední cesta.“ Stále nechápal. „Dračí zlato.“
„To není měď?“ Oba kovy měly podobný odstín do červena až hněda, ale diametrálně odlišné vlastnosti.
Zavrtěla hlavou.
A profesor potřetí přišel o řeč. „Grangerová…,“ nasadil tón, jako když mluví s debilem, protože si byl jistý, že v tuhle chvíli jeden z nich musí debilem být. „Můžete mi vysvětlit… přesně! vysvětlit… jak jste se dostala k dračímu zlatu? Kromě toho, že je prakticky nesehnatelné i na černém trhu, tak je kurevsky druhé! A neříkejte mi, že má Potter někde pod polštářem schovaného draka.“
„Ne. Harry ne.“
Potřeboval by třetí obočí, už neměl co zvedat.
„Ron ho sehnal.“
„Ron?“
Přikývla.
„Weasley?“
„Ano.“
„Ten Weasley, jehož rodina, i kdyby prodala vše, včetně zlatých zubů po babičce, tak by neměla ani na pořádnou večeři pro všechny své členy.“
Ušklíbla se. Ano, tohle jí sice trochu urazilo, ale jakmile se Snape začal uchylovat k podobným poznámkám, začínal být s rozumem v koncích. „Ano.“
„A můžete mi říci, kde ho sehnal?!“
„Dostal.“ Začínala se nepokrytě šklebit.
„Dostal.“ Zasmál se, to už bylo vážné. „No jistě. Jak jinak?“ Udělal ještě jedno kolečko po místnosti, než zavrtěl hlavou a odešel vedle. Hermiona za ním koukala, ale neodvážila se jít dál. Věděla, že chodbička vede do jeho soukromých komnat, a tam bez pozvání nehodlala jít. Vrátil se za chvíli, s lahví a dvěma skleničkami. Nalil si, kopl to do sebe a poté se dlouho vyrovnával s alkoholem, který se mu řítil do těla.
„Jestli o tomhle někomu řeknete, tak vás přetrhnu.“ Samozřejmě narážel na alkohol, který nabízel studentce. Podle práva už byla dospělá a podle chování se neustále utvrzoval v tom, že už také není malé dítě, ale to neměnilo nic na faktu, že byla jeho studentkou.
„Nebojte, já umím držet tajemství,“ usmála se na něj široce a on nechtěl vědět, jaká další tajemství z ní mohou vypadnout. Místo toho si znovu nalil a tentokrát postrčil skleničku i k ní. „Ne že se mi tady zhulákáte.“
„Mám praxi.“
Zavřel oči. „Já to nechci vědět.“ A opravdu nechtěl.
Hermiona sevřela skleničku, ale opět se tím jen ozvala její popálená ruka. „Sakra!“ zasyčela. „Zvláštní, pálí to jenom, když něco sevřu.“
„Možná další z vlastností dračího zlata. Ale stejně vám to ošetřím, pojďte se mnou.“
Kopla do sebe skleničku, zaskuhrala nad pálivou chutí, ušklíbla se na mračícího se profesora a následovala ho do jeho komnat. Nebyla tu poprvé, ale stejně jí to vždycky fascinovalo.
„Sedněte si a ani hnout.“
Poslušně si dřepla a počkala, dokud se nevrátil s mastí na popáleniny. „Doufám, že to bude účinkovat. Pokud ne, pokusil bych se to nějak upravit, aby to působilo i na to popálení způsobené dračím zlatem. Ale stejně, není příliš dobré mít na hůlce něco, co vás může popálit.“
„Ještě nikdy se mi to nestalo, asi jsem použila moc magie.“
„Což se vám stane i v boji.“
„Raději budu popálená, než mrtvá.“
Nadechl se, ale proti tomuto argumentu nemohl nic říci. Vzal její ruku do své a lehce jí natíral celou dlaň. „Nechte to zaschnout, přinesu vám ještě chlapici, aby se Vám to pořádně zatáhlo a nezůstala Vám jizva.“
Přikývla. Popravdě se ani nechtěla zvedat. V pokoji bylo teplo a na ni začala padat únava po tréninku. A z nějakého důvodu se svět kolem začal lehce houpat. S tou praxí to asi trochu přehnala. Ale jak to teď udělat, aby to nepoznal?
„… nenašel jsem čerstvou,“ ozvala se z jeho osobního skladu, když se vracel, „už jsem jí asi spotřeboval. Mám tu jenom sušenou, ale stačí ji převařit a…“ zarazil se ve dveřích. Popravdě byl připravený ji trochu usměrnit, až mu bude brousit po obývacím pokoji, ale nečekal, že místo toho bude zařezávat. Hlava jí padala přes opěradlo gauče, ačkoliv nohy stále měla na podlaze. Musela padnout ve vteřině.
Povzdechl si.
Měl by ji vzbudit a vyhodit ven. Pokud by ovšem nevěděl, že ta holka v posledních týdnech jede na doraz, má za sebou těžký trénink, omamující mast a nejspíš i půl promile alkoholu ve svém drobném těle. Místo toho jí kouzlem zvedl nohy nahoru a přikryl dekou. Vždycky se může vymluvit na to, že přehnaně reagovala na utlumovací mast.


***

„Já jsem vyrobila kovovou hůlku a byla u trpaslíků?“ nevěřila vlastním uším Hermiona.
„Jsem rád, že nejsem jediný, koho nepřestáváš fascinovat.“
Hermiona se víc uvelebila vedle svého manžela a zamyslela se. „A kde je teď?“
„To nemám ponětí. Prý jsi ji někam skryla, aby ji nikdo nenašel. Cos v současném stavu, bude asi míněno do slova,“ dodal trochu vrčivě. Popravdě ho trochu zamrazilo, že v případě, že si Hermiona nevzpomene, zůstane tahle kus neprozkoumaného magického světa navždy ztracený.
Promnul si oči, ale skryl to za zívnutí. Hodiny ukazovaly skoro půlnoc. „Čas jít spát.“
„Ještě ne,“ zakňourala.
„Ale jo, tobě už se taky klíží oči.“
„Mně jo, ale malýmu ještě ne.“
Jako vždy, když se zmínila o dítěti, se mu na tváři objevil nadšený výraz. Opatrně se natáhl, ale když nepřišel zákaz, pohladil vypouklé břicho. „Zlobí?“
„Cítím, jak se vrtí. Celé odpoledne spal a tak teď má asi ráno. To zase bude noc.“
„Byl tu dneska Bernard?“
„Jo,“ přikývla. „Všechno v pořádku. Prý i to natékání nohou.“
Přikývl, ale v zásadě jí nevěnoval pozornost. Věnoval se jen jedné její části.
„A ptal se mě, jestli už máme jméno,“ dodala po chvíli „Musela jsem mu říct, že vlastně nevím. Máme už jméno?“ dodala, když nereagoval.
„Severus,“ nadhodil její manžel a popravdě sám čekal na reakci, věděl, že mu to nejspíš neprojde.
„Né!“ ohradila, „Severus ne.“
„Co se ti na tom jménu nelíbí?“
Jak to říci a neurazit ho? „Mně jeden Severus stačí,“ věnovala mu něco, co mohlo být považováno za láskyplný pohled. Kupodivu jí to nedalo tolik práce, kolik si myslela. „Nechci za pár let řešit, že přijde dopis pro Severuse Snapea a já nebudu vědět, pro kterého. Že zavolám „Severusi“ a vy se ozvete oba. Nebo ani jeden.“
„Dobře, tenhle argument akceptuji.“ Vlastně jméno Severus pro syna ani nechtěl, možná jako druhé jméno, ale to říkat nehodlal. „Co bys chtěla ty?“
Znejistěla. „Vždycky se mi líbil James… Jimi… Ale vím, že to by mi neprošlo,“ dodala hned.
„Nezlob se, ale to ne. Nechci, aby se můj syn jmenoval jako moje školní nemesis.“
„To chápu.“
„Co třeba Richard?“ navrhl. „Královské jméno.“
„Richard Snape,“ řekla nahlas. „Nepřijde ti, že to je pro dítě hrozně hrubé?“
„Každé dítě jednou dospěje. A mohli bychom mu říkat Riky.“
„Riky…,“ převalila to na jazyku, „dobře, uznávám, o tom by se dalo jednat. Nebo Richmond – Richi.“
Jeho ruka na jejím břiše znejistěla. „To radši ne.“
V tom hlasu bylo něco. „Proč ne?“
„Nemáš na to jméno úplně dobré vzpomínky. I když si to nepamatuješ.“
Zvědavě zvedla hlavu. Nechtěla se ptát, protože ačkoliv to strašně chtěla vědět, měla pocit, že se jí odpověď nebude líbit. „Co se…“
„Toho vyprávění už pro dnešek bylo dost,“ rozhodla a chystal se do peřin.
„Co se stalo?“ opřela se mu o hruď a on pochopil, že i kdyby se teď rozhodl jít na kraj světa a zpět, ona potáhne za ním, dokud jí to neřekne. „Severusi!“
Povzdechl si a promnul si oči. Že na to vůbec nerážel. Měl prostě říci, že se mu Richmond nelíbí.
„Pamatuji si to docela přesně, byla sobota.“
„Šestý ročník?“
„Ne, určitě už jsi byla v posledním, začátek zimy. Nevím přesně, ale venku už padala taková ta studená břečka. To si pamatuji dost dobře, skoro jsem se na ni přizabil.“

***

„Merline, za co mě trestáš takovými tupohlavci!“ jedinou čarou škrtl celou esej a připsal: Trolové se radují, že už nejsou díky Vám nejhloupější rasou. Odhodil esej na hromadu a natáhl se pro další z nich.
O vteřinu později se přímo před ním na stole zhmotnil bradavický skřítek a vykulil na něj své ohromné oči. A Severus div nekulil taky. Ty mrňavé potvory věděly velmi dobře, že k němu mají vstup zakázaný.
„Pane, musíte rychle…“
„Co si to dovoluješ?!“
„…zaútočili v Prasinkách.“
Vteřina ticha, dlouhá a tíživá.
„Smrtijedi zaútočili v Prasinkách!“ zopakovalo stvoření.
Jak rád by byl za špatný sluch, za halucinace nebo za demenci, ale ani na jedno se vymlouvat nemohl. Smrtijedi zaútočili na Prasinky. Během prasinkového víkendu. Noční můra všech rodičů i učitelů se stala realitou. A Severus věděl, že říkat všem pochybováčkům „já vám to říkal“ mu nepomůže.
Popadl hůlku a vyrazil k hlavní bráně, na plášť kašlal, i když toho měl později poměrně hodně litovat. Všichni profesoři se hrnuli kolem něho, zatímco zděšení studenti se běželi schovat do bezpečí bradavických zdí.
„Minervo!“ Nebelvírská ředitelka ťapala kousek před ním, příliš pomalu na jeho vkus. „Co se děje?“
„Nějak prolomili vstupní ochranou bariéru a odstřihli část vesnice. Jsou tam studenti, ale strážci se k nim nemohou dostat.“
Takže žádný náhodný útok, ale jasně promyšlená strategie. A on o tom nic nevěděl. Voldemortova podezřívací paranoia pokračuje. Na vteřinu mu proběhla hlavou myšlenka, jaká je šance, že Pán zla ví, že právě on je hledaný zvěd, ale rozhodl se, že tuhle obavu nechá až potom, co dostane studenty z Prasinek. Nebo alespoň jejich těla.
Cesta k hranicím pozemků byla dlouhá, neskutečně dlouhá a Severus hořce litoval, že si nevzal ze svého kabinetu přenášedlo pro případ nouze, které vlastnil každý učitel. Proti němu proudily davy vyděšených studentů, kterým se podařilo utéci, v dálce viděl i skupinu dospělých, bystrozorů, kteří stáli za jakousi bariérou a pokoušeli se dostat dovnitř. Smrtijedi skutečně odřízli část vesnice.
Severus už v hlavě spřádal plán, jak to celé udělat, aby měli byť jen minimální šanci uspět a zachránit alespoň někoho z uvězněných obyvatel a dětí. Problém byl samozřejmě i tom, že po běhu od hradu ke kraji pozemků začínal ztrácet dech.
Měl o své fyzičce vyšší mínění.
Připravil hůlku, sebral síly, jak se blížil k ostatním k bariéře a nadechl se k prvnímu zaklínadlu… když tu náhle bariéra zmizela.
Překvapení.
A obezřetnost.
Chtěli je snad Smrtijedi vylákat?
Nenápadně se rozhlédl kolem, bystrozoři si posunky začali rozdávat rozkazy a plížili se do „nepřátelského území“. Pomalu, obezřetně… to však neplatilo pro ty, kteří v téhle části vesnice měli svoje rodiny. Ti se vrhli do svých domovů, volali manžele a děti, lomili rukama nad zničenými budovami a zraněnými sousedy.
„Kde jsou?“ ozval se vedle něho mladý muž, podle oblečení bystrozor.
Severus po něm vrhl povýšený pohled. Nehodlal nikomu přiznat, že ačkoliv se jednalo o řečnickou otázku, tak by taky strašně rád znal odpověď.
Obešli roh ulice a zamrazilo je.
Na zemi leželo několik těl. Jeden muž, vesničan, nad kterým se skláněla jeho žena a usedavě plakala. A dva Smrtijedi, ležící na zemi s vytřeštěnými pohledy a rozhozenýma rukama. Ostatní Smrtijedi, kteří se nejspíše přemístili, je tu nechali jako zbytečnou přítěž, kterou jistě byli.
Skupina bystrozorů se rozdělila, Severuse však překvapilo místo, na kterých těla ležela. A stopy kolem, proč se všichni zastavili tady? A potom mu to došlo, byli pod palbou… pod palbou, která musela jít z támhletoho domu. Ošlehané zdi, díry v omítce a rozbité okno. Ale tak akorát, aby se z něho dalo útočit ven, nikoliv zvenku.
Vedle něho se zjevil velitel bystrozorů se zvláštním pohledem, zřejmě došel ke stejnému stanovisku.
Několik rychlých pohybů a budova byla obklíčena.
Tři… dva… jedna…
Dveře se rozletěly dokořán a vyslaný bystrozor se vrhl dovnitř… aby se rozplácl o neviditelnou zeď. Zapotácel se a kecl si na zadek, z nosu mu prýštila krev.
A Severus v tom poznal vlastní štít.

*

…ťuk…ťuk…ťuk…
Hermiona zkoušela pevnost neviditelné bariéry, kterou před sebou její profesor vystavěl. Zněla jako tvrzené sklo. „To je zvláštní, neznám žádnou bariéru, na kterou by se dalo sáhnout.“
„Tohle je něco jiného. Ostatní jsou magické, takhle je fyzická.“
„Takže odolná proti fyzické síle, ale nepoužitelná proti magii.“
„Přesně tak,“ přikývl, „přes tuto bariéru vás zasáhne i chřipkové zaklínadlo, ale i kdyby se proti vám rozběhl vůl… nebo Potter…,“ dodal s úšklebkem, „nedostane se k vám ani na metr.“
„Proč se to neučíme ve škole?“
„Ze stejného důvodu jako sebeobranu, kouzelníci nepožívají fyzickou sílu.“
„A proč to tedy učíte mě?“
„Až se k Vám příště Potter dostane dostatečně blízko na to, aby Vám mohl ublížit,“ odkazoval na její monokl tehdy před týdny, „stačí jediné zaklínadlo. A nelekněte se, kosti občas nehezky křupou.“

*

Pamatoval si, že o týden později viděl Weasleyho s ovázanou rukou, nebyl schopen udržet ani vidličku, což pro něj byl ten největší trest. Nebyl to sice Potter, ale člověk se má radovat i z maličkostí.
To ale znamenalo, že v té budově, na kterou se chystají zaútočit, se skrývají jejich studenti, nebo alespoň někteří z nich.
„Neútočte!“ zarazil bystrozorův rozkaz k útoku. „To jsou naši.“
Velitel zarazil útok. „Jak to víte?“
Nehodlal jim odpovídat, místo toho se vydal ke dveřím sám. Vypadaly prázdně, ale on viděl slabé odlesky ochranné bariéry. Složil hůlku dolů, doufal, že ho hned neodpálí mezi futry. A taky doufal, že ti blbci za jeho zády ho budou krýt.
Dovnitř neviděl, jako kdyby místnost byla prázdná, ale v další chvíli se něco před ním zavlnilo a bariéra zmizela. Proti němu stál Potter, zmuchlaný jak papír, s několika šrámy a krůpějemi potu na skráních.
Pomalu nechal poklesnout hůlku. „Snape,“ vydechl, „konečně.“ A potom klesl na kolena, vyčerpáním.
Snape přejel pohledem zbytek místnosti.
Vzadu se krčily skupinky studentů, od třetích ročníků výš – vyděšených a ubrečených. U krajních stolů teď seděli další členové Potterovy bandy, více či méně potlučení, u zdi seděl Weasley, držel si bok a při každém nádechu podivně hekl, měl zlomených minimálně několik žeber. Jeho však nejvíce zajímala jejich třetí polovička.
Proč mě zajímá? vynadal si v duchu, ale hned tu racionální myšlenku utloukl.
A potom ji uviděl. Seděla v tureckém sedu napravo od vchodu a tupě hleděla před sebe na tělo zahalené do černého pláště. Jistě to byl Smrtijed, tak proč…?
Dovnitř vpadli bystrozorové a začali se starat případné hrozby, o zraněné i mrtvé. A s ní to ani nepohnulo.
„Grangerová… Grangerová…“ Sáhl jí na rameno. „Hermiono!“
Trhla sebou a otočila se něj, v očích prázdnotu.
„Jste v pořádku?“ zajímal se.
Trhla hlavou, těžko říci, jestli to bylo přikývnutí.
„Snape, pojďte sem!“ volal ho někdo.
Otočil se, musel odejít.
„Richmond Taylor.“
„Prosím?“ Zdálo se mu to, nebo něco říkala?
„Richmond Taylor,“ zopakovala dutě. „Devatenáct let, sestra Julie, sova jménem Pošťák, alergie na burákové máslo…“ odříkávala ploše a on si se zděšením uvědomoval, že to je pravda. Ten mladý Smrtijed byl jeho bývalý žák, vyšel tak před dvěma lety, Mrzimor, pokud se nepletl. A o to více nechápal, proč se přidal na temnou stranu.
„… zavražděn Hermionou Grangerovou…“


Válečné vrcholy a pády... :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek