Blesk
Povídky - Harry Potter


Pro všechny úžasné a věrné čtenáře, kteří se mnou vydrželi celý rok i přes všechny výpadky kapitol, zpoždění a hrubky. Díky moc, přeji úspěšný rok 2017 a doufám, že zůstanete věrni mně i svět HP FF. Za minulou kapitolu jmenovitě: annie AS, agata, dablinka, Ellisamo, Fido, Garis, GwenLoguir, Charli, Chavelierka, Jiťa, Lady, lensha95, Lucilla, Panda, Mei, ninus, smack, Vendik a zuzule. Díky moc! :)


31. Malá holčička

Severus se začetl do nového článku pojednávajícím o využití výtažků ze zlata v léčení revmatismu a koutkem oka sledoval svoji ženu, která už dobrých pět minut stepovala přes zrcadlem a prohlížela se ze všech možných i nemožných úhlů. Ušklíbl se a jen čekal, kdy se ozve ta známá věta…
„Jsem tlustá!“
Severus nechal klesnou časopis na peřinu a podíval se na svojí ženu přes obroučky brýlí. „Dovol, Hermiono, abych tě upozornil na jeden drobný fakt a to na to, že jsi těhotná.“
Mladá žena se na něho otočila s trochu zamračeným pohledem a poté se opět věnovala svému odrazu v zrcadle. „To nemyslím… to břicho mi ani tak nevadí, ale to spíš ty… nohy… a zadek! Oh, Merline, podívej se jakej mám zadek!“ otočila se k zrcadlu onou inkriminovanou částí a prohlížela si tu hrůzu ze všech úhlů to jen šlo. I Severus ho pečlivě zkoumal, ale rozhodně ani zdaleka s takovou kritičností.
„Na škole jsem byla hubenější!“ povzdechla si žena.
„Na škole si byla vychrtlá,“ odtrhl se Snape od jejího pozadí a zdánlivě se chtěl vrátit ke svému článku. „Tehdy jsem měl strach tě přes něj plácnout, aby ses mi nerozlomila v půlce.“
Hermiona na něho vrhla od zrcadla překvapený pohled. Nedokázala si představit, jak kráčí po Bradavické chodbě a plácá holky po zadku. Ušklíbla se vlastní představě a naposledy zhodnotila svůj odraz. Nakonec raději zavřela skříň a odkutálela se d postele.
„Doufám, že až se to narodí, že se mi postava zase vrátí,“ povzdechla si po chvíli.
Snape jenom přikývl. Složil si brýle z očí, odložil časopis a s podepřenou hlavou se otočil na svoji manželku. „I když některý části by se vracet do původního stavu nemusely,“ pronesl po chvíli jen tak mimoděk.
„Cože?“ zvedla k němu nechápavě oči. Nějak ho nepochopila, ale když si všimla, kam směřuje jeho pohled, ihned se stáhla. Její noční košile jí u krku nedoléhala a v tuto chvíli ukazovala mnohem víc, než se jí zdálo milé.
„Oh ne, co vy chlapi na těch prsech vidíte?“ povzdechla si a košili si narovnala. „Jeden pár mléčných žláz, který má polovina obyvatel téhle planety!“
„Já nevím,“ pokrčil rameny, „já je ale osobně považuju za nejkrásnější část ženskýho těla,“ odvětil klidně a pohledem hladil ty klenuté obliny.
Hermiona naprázdno polka. Na jednu stranu jí to strašně lichotilo a snad i líbilo, ale na druhou se stále ještě necítila k takovým intimnostem připravená.
„Severusi,“ hlesla prosebně. Neodtáhla se, ale doufala, že to pochopí.
Pochopil. Dovolil si ji však pohladit hřbetem ruky po tváři, alespoň to mu mohla dát.
„Budeš mi zase vyprávět?“ zaprosila.
„A co bys chtěla slyšet?“
„Nevím, něco.“
„Třeba o třetí lektvarové konferenci loni na podzim?“
„Byla jsem tam s tebou?“
„Ne.“
„Tak to nechci.“
Ticho.
„Tak co bys chtěla slyšet?“ prolomil mlčení.
„Něco o nás? O tom, jak jsme se dali dohromady. Cos mi říkal naposledy, tak už vím heslo k tvým komnatám, ale pořád mě bereš jako malou holku.“
Podepřel si hlavu a přemítal, kdy tuhle ženu přestal brát jako malou holku? Když mu pozvracela boty? Když s ním začala rozebírat fosilizace uhlíkatých rostlin? Nebo když…
„Nebo třeba jak jsem přišla k té jizvě?“
„K jaké? Máš jich na sobě trochu víc.“
Nechápavě se na něj podívala, kromě těch několika jizviček si nevšimla.
„Hlavně na zádech, nevidíš si na ně.“
Natočil se přes rameno. „Všimla jsem si jich odpoledne u bazénu.“
„Tys byla u bazénu?“ zamračil se.
„Jo, s Ginny.“
Vydechl. „Alespoň že tak. Ale nechci, abys chodila k bazénu sama, klouže to tam.“
„Umím na sebe dávat pozor.“
Mlčel. Hermiona si nevšimla, jak si okusuje vnitřek tváře a přemítal. Nakonec však usoudil, že ještě nedošel ten správný čas, aby zavedl řeč na tohle téma.
„To jistě umíš,“ ušklíbl se. „Od toho máš na zádech jizvy jako po boji s divou zvěří.“ To jich měla tolik? Zděsila se Hermiona a snažila se natáčet přes rameno, ale pupek už jí to nedovoloval. „Kolik jich tam mám? A od čeho?“
Přejel jí rukou po rameni, věděl, kde ty jizvy má. I od čeho je má. Zavzpomínal na chvíli, ze které si odnesla tu největší jizvu. Ano, možná tehdy se změnil její názor na ni…
„Kolik? Nevím. Hodně z nich jsou drobný jizvičky… Většina. A od koho je máš?“ Přejel prsty po jedné z jizev, které začínaly kousek od ucha. „Většinu od Pottera?“
„Od Harryho?“ trhla sebou.
„Už to tak bude.“
Mrkala, zděšením. Bylo snad možné, aby tohle byl důvod, proč se rozešli? Ve zlém? Že by jí snad Harry… ubližoval?
„A co…? Jak…? Proč…?“
„No neboj, nebil tě nebo tak něco. I když…,“ připustil se zamračením, „na začátku jsem ho sám podezříval. A taky proklínal.“

***

Sledoval ji, jak čistí lusky pekřovky dužnaté a soustředěním při tom přivírá oči.
Ani si neuvědomoval, že ji sleduje už několik dlouhých minut. Stejně jako předchozí dny minimálně poslední dva týdny.
Chodila za ním na tresty už několik měsíců, že dokonce ztratil přehled o tom, jak dlouho za ním ještě má docházet i za co í vlastně napařil takový trest. V podstatě už spoléhal na to, že se o skončení trestu sama přihlásí, tohle si studenti velmi dobře hlídali.
Bude mu chybět.
Nechtěl si to připustit, ale bylo to tak.
Budou mu chybět její všetečné otázky, jejich rozpravy nad všetečnými dotazy, kterými většinou končily její tresty, bude mu chybět její zvídavost a inteligence.
Bude mu chybět její přítomnost.
Zamračil se.
Neměl by si podobné myšlenky připouštět.
Raději se znovu natáhl ke kalamáři a pustil se do opravování další eseje. Přeškrtal skoro celý obsah a měl chuť vrátit svůj diplom, očividně totiž nebyl schopný ty tupce naučit absolutně nic. Maximálně se tak podepsat. A to ještě ne u všech.
S povzdechem dodělal další pergamen a odhodil ho na stranu. Promnul si oči, jak zíral do toho škrabopisu, začaly ho v poslední době hodně štípat oči, a zaposlouchal se do škrábání a krájen od své studentky.
Ano, bude mu chybět. A ten okamžik, kdy odejde se jistě blížil. V posledních dnech totiž značně opadl její zájem o diskuze i nové knihy. Zatímco po prázdninách s ním trávila i několik hodin a ještě ji musel kolem půlnoci vyhazovat, v poslední době si uvědomoval, že Hermiona chodila na poslední chvíli a hned po skončení trestu odchází.
Povzdechl si. Nikdy by nevěřil, že mu nějaký student bude chybět.
Zvedl oči a strnul.
Ona spala?
Hlava jí ležela na lavici, hned vedle prkýnka na čištění přísad, v jedné ruce svírala škrabku a... ona vážně spala.
A Severusovi se zdálo, že tam je nějaké ticho.
Zvedla se v něm vlna učitelského protestu, jak si mohla dovolit usnout na jeho trestu, ale tenhle pocit rychle odplul pryč. Místo toho se mu zvedl koutek. S téměř až dětinskou radostí se k ní přiblížil a vážně uvažoval o tom, že jí bude lechtat stonkem pod nosem nebo jí vyholí dohola.
Dobře, to druhé mu hlavou jenom proběhlo, ale dělá se to tak, ne?
Všechny nápady ho však přešly, když si všiml té modřiny na krku. V první chvíli ji považoval za stín, ale hned vzápětí si uvědomil svůj omyl. Opatrně jí odtáhl límeček kousek dál od těla, aby si všiml, že to není jen modřina, ale i podlitina, která se ztrácela kdesi na zádech.
Vydechl.
A možná právě tohle ji probudilo. Vystřelila na nohy, vyděšená jeho blízkostí i vlastním spánkem.
I Severus sebou trhl, rozhodně se mu nelíbilo, při čem ho mohla nachytat. Jenže její syknutí mu jen potvrdilo teorii o zranění.
„Já… já… já, omlouvám se. Já… jenom jsem si na chvíli položila hlavu a…“
„Kdo vám to udělal?“
„Prosím?“ zarazila se.
„Kdo vám to udělal?“ zopakoval důrazněji.
„Co? Co…? Nic. Totiž nikdo,“ opravila se, ale její ruka sklouzla přesně na místo, kde modřina začínala. „Nelžete. Kdo Vám to udělal? Ublížil Vám někdo?“ A jestli ano, tak ho přetrhnu.
„Ne, opravdu, nikdo. Spadla jsem.“
„Hermiono!“ Jasně jí dal najevo, že oba vědí, že to je pitomost. I když musel přiznat, že lhát uměla, kdyby nevěděl, že to je nesmysl, snad by jí to i sežral.
„Opravdu, pane.“
„Hermiono, já vám přeci chci pomoci,“ začal jemně a zcela psychologicky.
A ona to věděla stejně dobře jako on. „Můžu už jít? Už mám všechno splněno.“
Zamračil se. Ano, práce byla hotová a ano, mohla odejít, ale ještě snad nikdy od něho tahle nespěchala pryč. Co se dělo?
„Jestli Vám někdo ubližuje…“
„Můžu už jít?!“
Věděl, že nemá smysl se to z ní pokoušet páčit, akorát se ještě víc zatvrdí. „Samozřejmě, můžete. A Hermiono,“ zastavil ji ještě ve dveřích, „zase zítra.“

***

A zítra si ji opravdu pohlídal. Sledoval ji už od rána, jak se kroutí v jídelně i při hodině na židli, očividně ta modřina končila někde mnohem níže. To však nebylo nic proti tomu, jak přišla večer na jeho trest. Měl pocit, že snad musí sedět na rozpáleném uhlí, jak si neustále popásávala.
Ale dle jejích slov zato opět mohla její nešikovnost. Jenže to by snad po zadku musela sjet veškerý schodiště, co jich Bradavice měly.
Další pondělí už seděla normálně, ale hlava jí padala už od božího rána, spala ta holka vůbec? Jenže ani únava jí neotupila natolik, aby vypila jeho čaj s veritasérem, který jí nenápadně nabídl. Jen se ho zeptala, jestli ví, odkdy přesně je užívání veritaséra nelegální, že by to potřebovala vědět na esej do historie.
Na tuhle otázku neměl znalosti ani slova.
Potvora jedna inteligentní!
Vrchol všeho však dosáhl v sobotu ráno, když ji potkal při cestě z astronomické věže. Procházel právě sedmým patrem, když se proti němu objevila za zatáčkou.
„Pozor na cestu!“ upozornil ji a měl v plánu ji trochu potrápit nějakým tím bodem a možná prodloužením jejich společného trestu, když si všiml její vyděšené tváře a…
Měla přeražený ret?
Opuchlý a rudý, stejně tak, jako měl teď Severus před očima. Kdo jí to udělal?!
„Hermiono, kdo…?“
Nestačil ji chytit, ani se zeptat. V další chvíli se otočila na podpatku a zmizela zpátky za rohem. Rozběhl se za ní, rozhodnutý to z ní vypáčit třeba násilím, ale ona… zmizela.


***

„Byl jsem zoufalý, opravdu jsem měl strach, že ti někdo ubližuje. Podezříval jsem ty dva, tedy hlavně Pottera, protože z toho se v sedmém ročníku stal regulérní cvok, ale nikdo mě nechtěl poslouchat. Albus na mě koukal vševědoucně a upozorňoval mě na to, že tohle je čistě v kompetenci ředitelky koleje, ale ta mě zase ujišťovala, že s tebou i mluvila a rozhodně neviděla žádná zranění. Šel jsem i za Poppy, ale ta se dušovala, že tě tam už dobrý půl rok neviděla. Musel jsem na to jinak.“
Hermiona ani nedutala. „Mám skoro strach se ptát jak.“
„Tak, jak to umím nejlíp - špionáží.“

***

Sledoval ji už od rána. Sledoval ji u snídaně, plížil se za ní cestou do knihovny, pozoroval ji zpovzdálí u jezera a zrovna teď po špičkách následoval její kroky do sedmého patra. Měl pocit, že se blíží ten správný okamžik, blížila se totiž pátá odpolední a shodou okolností se najednou do hradu vrátil Weasley z hřiště i Potter ze skleníků.
Měl ale stále silnější tušení, že v tom budou mít prsty.
A pevně doufal, že jenom prsty.
Vykoukl zpoza rohu a sledoval, jak přechází kolem stěny.
Čekala na někoho?
Upřímně doufal, že ne, protože pokud by přišel z jeho směru, nevěděl Severus, jak by vysvětloval, že tu špehuje svoji studentku.
U Merlina, Severusi, to je pravda, vždyť ty tu šmíruješ vlastní studentku! Svoji-vlastní-studentku! okřiklo ho svědomí, ale nedal se.
Místo toho opět vykoukl, ale jen proto, aby zjistil, že dívka mizí ve dveřích, které se vzápětí rozplynuly.
Zamrkal.
To jako vážně?
Rychle se tam vydal, ale po dveřích nebylo ani vidu, ani slechu. Kdyby nežil v říši magie, značně by znevažoval svůj zdravý rozum.
„Sakra!“ zaklel a praštil pěstmi do místa, kde ještě před chvílí zely dveře, bušil však jen do kamene. Teď se zase nedozví, co tam dělá.
Zase se jí něco stane!
Zase jí někdo ublíží!
Merline a on by tak rád věděl, co se tam děje. Ne, nechtěl to vědět jako učitel, v podstatě ho ani nezajímalo, jestli se tam odehrává něco proti školnímu řádu, nějaké body mu byly ukradené.
U Morgany, vždyť on se chtěl jen přesvědčit, že jí neubližují!
K jeho velkému překvapení kámen pod jeho rukama začal blednout. Jako kdyby ho omývala voda. Ale to nebyla voda. Stěna měnila barvu, světlala až náhle byla průhledná jako obousměrné zrcadlo. A Severus viděl skrz. Komnata nejvyšší potřeby ho nepustila dovnitř, nedovolila mu zasáhnout, ale splnila mu jeho přání.
Sledoval Hermionu, jak stojí uprostřed velké místnosti, sama ve víru boje, zatímco ze dvou stran se k ní blížili Potter s Weasleym. Neslyšel je, bylo to jako němý film, ale podle barevných paprsků po ní metaly kletby a ona se je snažila odrážet. Dařilo se, ale byli pořád blíž a blíž a blíž, až se Potter najednou ocitl těsně vedle ní a zcela krutě ji jedinou ranou do zad srazil k zemi.
Severus třískl pěstmi do skla, ale hned vzápětí si uvědomil, že to je pořád kámen. Alespoň jeho pěsti si to uvědomovaly.
Zasyčel bolestí, víc stějně dělat nemohl.
Raději se zase podíval dovnitř, Potter klečel u Hermiony a něco jí vysvětloval. Byly to slzy, co měla v očích? Nakonec ale několikrát přikývla a přijala jeho nabízenou ruku, aby se vrátila na nohy. A k Severusovu velkému překvapení se celá scéna opakovala. Ona sama, s otřenou uslzenou tváří a proti ní dva (ne)přátelé, kteří jí rozhodně nešetřili. Až na to, že tentokrát Weasleymu sežehla vlasy, než se k ní opět dostali.
Než stačil zjistit víc, stěna před ním se opět změnila v kámen.
Pochopil, víc si bude muset zjistit sám.

***

Seděla u něho na trestu a zcela mlčky čistila nečistoty ze stříbrných nožů.
Unavená a zamlklá.
Vlasy měla stažené do čela, aby nebyla vidět modřina nad okem a Severus uvažoval, jestli nepoužívají po tréninku léčivé masti, nebo jestli je používají tak často, že už ztrácejí účinnost.
Měl morální dilema. Na jedné straně hrozná touha, celou tuhle jejich šaškárnu utnout, všechny tři seřvat, dát jim trest a víc to neřešit. Na druhou stranu věděl, že svět za zdmi Bradavic se nebude ptát, jestli se umějí bránit.
S povzdechem sáhl do poličky pro připravenou nádobku s mastí a položil ji před Hermionu.
Nechápavě se podívala na mast na rány a potom na Severuse. „Proč…?“
„Na tu ránu, co Vám Potter udělal.“
Otevřela pusu a snažila se modřichu schovat pod vlasy. „Jak…? Co…? Jak víte…?“
„Jak? Vědět je moje práce.“
Zírala na něho, neschopna slova.
„To Vám Potter ubalil takovou ránu, že to nezmizelo, nebo už vám nefungují léčivé masti?“
Neptala se na to, jak to ví. Určitě by jí to neřekl. Místo toho si chvíli hrála s pramínkem vlasů, než musela přiznat barvu. „Nefungují, tedy alespoň ty, co umím připravit. Asi je používáme už moc.“
„To vás tam Potter pokaždé takhle zmydlí?“ Tentokrát už v tom byla výhrůžka, ani trochu se mu to nelíbilo.
„Tahle je od Deana.“
Zvedl obočí. Takže ono jich tam bylo víc? Jak se ale zeptat a nevypadat, že to nevěděl? „Thomase? Myslel jsem, že Potter je váš kouč.“
Zavrtěla hlavou. Potom přikývla a nakonec jen pokrčila rameny. „Učí nás nový styl boje.“
„Nový styl boje? Tak to mě zajímá,“ posadil se vedle ní.
„Kombinaci magie a fyzické sebeobrany.“
Zvedl obočí. Už věděla, že to je znamení, aby pokračovala. „Uvědomil si, že kouzelníci vůbec nepoužívají fyzickou sílu.“
„Samozřejmě, nemají k tomu důvod.“
„Ale bolí je to stejně. A když jsme schopni vykrýt kletby a dostat se až k útočníkovi, je i pro magicky slabšího jedince mnohem jednodušší soupeře skolit, když víte jak.“
„To je to, co si na vás Potter trénuje?“
„Učí nás to.“
„Nevím, jestli tohle je vhodný způsob výuky,“ odhrnul jí pramen z čela a odhalil zmodralou ránu.
Ucukla před jeho rukou. „Musí nás to nějak naučit, Smrtijedi se nás nebudou ptát, jestli jsme na to připraveni.“
„A myslíte si, že tohle je to, co vás na Smrtijedy připraví?“
„A myslíte si, že nás na ně připraví učebnice a definice?!“
Měla to být výčitka? Jeho to tak zasáhlo. Měla pravdu, za hranicemi školy začínala zuřit válka a oni do těch dětí stále cpaly data povstání skřetů a kouzla na čištění komínů.
„Touché.“
Hrála si s kelímkem od masti a mlčela. Ani jemu nebylo úplně do řeči.
„Řeknete to na nás?“ zeptala se po chvíli.
„Komu? Brumbálovi? Ten už to přeci stejně ví.“
„Neví.“
„Prosím?“
„Zakázal to.“ Překvapila ho, podruhé tento večer. „Harry za ním údajně byl hned na začátku roku s návrhem, že by nás učil, ale profesoru Brumbálovi se o nelíbilo.“
„Proč u Merlina? Pokud se nemýlím, před dvěma lety s něčím podobným vrásky nedělal.“
„Brumbálova armáda byla tehdy náhrada za výuku, v podstatě součást osnov. Tohle už je ale podle něj příprava na první linii a v tom nás podporovat nebude.“
Na jednu stranu s ním souhlasil, na tu druhou vůbec. Ano, třeba tahle holka byla na boj v první linii píliš mladá, příliš nevinná, příliš… Na tu druhou sama řekla, Smrtijedi se jich nebudou ptát na věk.
„Neříkejte mi ale, že si ničeho nevšiml.“
„Sám víte, že tu skoro není.“
Ano, věděl. Ale překvapilo ho, že to ví i ona. Albus se hodně snažil, aby ho bylo vidět na snídaních a při společných jídlech, málokdo věděl, že hned poté mizí řešit jiné záležitosti.
„A to si ničeho nevšimla ani vaše vedoucí?“
Neodpověděla hned. „Nevím, co jí Harry řekl, ale… na začátku roku se s ní na něčem domluvil. Myslím si, že , ale nikdy nic neřekne. Netrestá nás, pokud to není nezbytně nutné, ale jinak…“ Pokrčila rameny. „Prostě nás nechává.“
„Neříkám, že s ním nesouhlasím, tohle byste si z vyučování odnášet neměla.“
Ucukla, i když se jí nechtěl dotknout. „Nebojte, docela obstojně jim to vracím.“
„Nezdálo se mi, že bych někoho z vašich dvou pánů viděl s monokly.“
„Tak já zas tolik nemířím do obličeje,“ ušklíbla se a jemu hned bylo jasné, do jakých pater míří. Dobrá taktika, i když jeho mužství s tím rozhodně nesouhlasilo.
„To je zákeřné.“
„Využívám slabin, to je vše. Doby, kdy jsem jim nechtěla ublížit, jsou pryč, kluci si taky neberou servítky. I když je pravda, že už si sakra dávají pozor,“ zamumlala spíše pro sebe.
„To se jim nesmíte divit.“
Ušklíbla se, ale napjatá tvář se zřejmě přihlásila o slovo, protože Hermiona sykla.
„Ukažte, dejte sem tu mast, nemůžu se na vás dívat.“
„Nevím, jestli to bude účinkovat.“
„Tohle je trochu jiná receptura,“ nabral trochu masti a opatrně ji nanesl dívce na tvář. „S dovolením.“
„Jak dlouho se může používat? Nerada bych, aby se na tom zase kluci stali závislí.“
Chtěl se zeptat, co myslí tím zase , ale nakonec si uvědomil, že to nechce vědět. „Nebojte, v tomhle opiát nejsou. Můžete ji požívat, jak dlouho chcete.“
„Co je to za recept?“
„Vlastní výroba.“
„Vlastní?“ podívala se překvapeně na kelímek.
„Ano, pokud ještě někdy přijdete na můj trest při smyslech, možná vás ho naučím.“
Sklopila hlavu. „Omlouvám se.“
„Za co? Že nechodíte na tresty při smyslech? To by se mi museli omluvit všichni za celou moji kariéru.“
„Ale mě to opravdu mrzí.“
Povzdechl si. Za jiných okolností by mu to snad i lichotilo.
„Ty naše rozpravy mi trochu chybí.“
Kdyby nebyl Severus Snape, snad by byl i dojatý. „Nebojte, však ono na ně dojde, nemám v plánu vám ten trest jen tak ukončit.“
Tato věta nikdy nevyloudila na tváři žáka šťastný úsměv. Až do teď.
„Apropo… když už na vaše soupeře nefunguje útok do spodních pater, zkuste je překvapit něčím novým. Útok dlaní zespodu do nosu dokáže být velmi účinný.“


***

„Musím říci,“ přitáhl si k sobě Hermionu a lehce ji políbil do vlasů, „že jsem snad nikdy nebyl na nikoho tak hrdý, jako když jsem o dva dny později míjel Pottera s pozůstatky po přeraženém nosu. Moje malá holčička dospěla.“

Už se nám to začíná formovat. :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek