Blesk
Povídky - Harry Potter


Strašně děkuji všem za trpělivost, tentokrát sice ne jmenovitě, ale o to více! :) :) :)


30. Přátelská výpomoc

„Máš pravdu, to nebylo moc romantické,“ vydechla a narovnala se na posteli. Zatímco vyprávěl, tak se ani nepohnula a teď už cítila, jak záda i bok protestují.
„Věř mi, že v té době jsme mezi sebou neměli romantický vztah.“
Chvíli nic neříkala. „Ale stejně nechápu, že jsem odešla!“ Podle toho, co řekl, by to byla ta posldní možnost, která by ji teď napadla.
„Právě po tobě vyjel tvůj profesor. Profesor, který ještě očividně nebyl při smyslech. To, žes odešla, bylo to nejrozumnější, cos mohla udělat.“
Uvelebila se v polštářích a zamyslela se. „Ale stejně… v situaci, v jaké jsi byl… mohl jsi být raněný nebo…“
„Hermiono, věř mi, že to, že jsi odešla, bylo to nejlepší řešení. Protože kdybys zůstala, tak… nevím, jak by to dopadlo,“ dodal nejistě.
Zamračila se. „Neublížil bys mi.“ A nebyla to otázka.
Neodpověděl hned, chvíli tahal za niť, co vyčuhovala z polštáře a na svoji ženu se zarytě nedíval. „Tím si právě nejsem tak jistý.“
Zírala na něho, ale mlčela.
„Za celá ta léta, co jsem se účastnil soudů a vyslýchání jsem mnohokrát slyšel, jak se lidi vymlouvají na to, že měli zatmění… amok, říkej si tomu, jak chceš. A já to vždycky považoval za slabomyslnou výmluvu. Až do tohohle okamžiku. To, že jsem tě políbil jsem si uvědomil až skoro o dvě hodiny později, co jsem seděl na podlaze a pokoušel se složit to, co zbylo z mojí mozkové kapacity. A taky se přesvědčit, že jsem nedělal to, co jsem udělal.“ Odmlčel se. „Měl jsme smůlu, jelikož tam pořád byla rozhrabaná deka od toho, jak jsi na mě čekala, jsem mohl jen těžko doufat, že jsem si tě znovu vysnil.“ Povzdech. „Takže ne, nevím, co bych ti udělal, kdybys zůstala. Ale bohužel mám strach, že bych udělal něco, čeho bych do konce života litoval.“
Nedokázala si to představit, její manžel jako násilník?
Zarazila se.
A zastyděla sama před sebou.
Vždyť ještě před několika týdny by dala ruku do ohně za to, že by to určitě udělal a ani by u toho nemrkl. Sama ho z toho několikrát obvinila, i když jen v duchu.
Ale teď si to nedokázala ani představit.
Severus ji sledoval a obával se, co řekne. A popravdě se toho trochu i obával.
„A co jsem tam vůbec dělala?“ zeptala se po dlouhé době Hermiona. „Myslím, jakto že jsem měla přístup do tvých soukromých komnat?“
To bylo všechno? Víc ji nezajímalo? Dobře, to se mu líbilo. „Co si pamatuji, občas ses u mě objevila.“
„A to prostě jen tak?“ vydechla nevěřícně. „Tys prozradil studentce… nebelvírce!... heslo od svých soukromých komnat?“ podivovala se.
„Nooo,“ protáhl a promnul si kořen nosu. Hermiona si všímala, že to dělal vždy, když o něčem uvažoval. „Já ti ho v podstatě nedal.“
„Stála jsem u dveří tvých soukromých komnat a potajmu číhala, až přijdeš a prozradíš mi heslo?“ pozvedla udiveně obočí.
„To ani ne.“
„Tak jak jsem se ho dozvěděla?“
„Řekl jsem ti ho.“
„Řekl? Jen tak?“ To jí vážně přišlo postavené na hlavu. Jako kdyby McGonagallová dala Dracovi klíče od svých pokojů, aby ji občas mohl přijít navštívit.
„Jen tak ne, řekl jsem ti ho… v zápalu boje. A potom jsem si hodně dlouho nadával, že jsem si neuvědomil, že ho pořád víš.“
Zvedla obočí. Jediné gesto, aby pochopil, že chce slyšet víc.
Povzdechl si.

***

Učebnou lektvarů se ozvala ohlušující rána.
A potom děsivé ticho.
Všichni pomalu vykukovat zpoza svých úkrytů a rozhlížela se, co se to stalo. I Severus Snape, známý svým chladným přístupem ke všem krizovým situacím. „Longbottome!!!“
Oslovený mladík zůstal zírat na svůj kotlík, očouzená tvář a naprosto nepřítomný pohled.
Ze stropu se odlomil kus omítky a dopadl na vedlejší lavici.
„Všichni ven!“ rozezněl se hlas lektvaristy a všichni se začali sbírat, aby vyklidili bitevní pole.
Tedy skoro všichni.
„Neville, jsi v pořádku?“ zeptala se Hermiona spolužáka, se kterým až do té doby pracovala. „Neville!“
Nepohnul se ani o píď.
„Longbottome, co jste to zase provedl?“
Nešika mlčel. Tedy do chvíle, dokud se nezačal hroutit.
„Profesore!“ Opřela si Nevilla o sebe, ale ani tak nebyla příliš schopna ho udržet. Pokoušela se ho podepřít, ale akorát zjistila, že jeho hábit je podivně mazlavý a horký. „On krvácí.“
V tu chvíli byl profesor u ní, ale jen aby zjistil, že si nevymýšlí. Z hrudníku mu trčel kus kotlíku a v ráně to podivně klokotalo. Položil zraněného na zem a opatrně strčil prst do té tekutiny, která z něho vytékala. Hned vzápětí toho litoval, měl pocit jako kdyby ji strčil do žíraviny.
„Musíme pro madam Pomfreyovou.“
„Ne!“ chytil ji za ruku a na vteřinu se zamyslel. Projel pohledem po pracovním stole toho nešťastníka a zkoumal, co a jak tam ten pitomec mohl vhodit, aby mu z toho vznikla výbušná kyselina. Trvalo mu to dlouhých deset vteřin, ale dobral se k cíli. Ten pitomec to zvrtal tak dokonale, že k lektvaru proti oparům vytvořil odvar na rozpouštění dračích šupin.
Hermiona poposedávala vedle něho a nervózně ho pozorovala, byl jí však vděčný, že mlčí.
V další chvíli sebou mladík na podlaze zazmítal, pomočil se a zachrčel. Profesor urychleně zamumlal kouzlo a své chráněné prsty zabořil zraněnému do rány. Druhou rukou popadl Hermionu a přitáhl si ji k sobě. „Moje komnaty. Osobní sklad.“
Hermiona dvakrát přikývla.
„Druhá police zleva, lahvička se zlatým! uzávěrem. Auturum Dragonis. Přinést. Nerozbít. Ano?“
Přikývla. Vyděšená jeho chováním i všemi těmi informacemi.
„Heslo: Matricaria chamomilla. Zopakujte to.“
„Matricaria chamomilla,“ zopakovala vyděšeně. „Heřmánek pravý.“
Překvapila ho její znalost, ale na pochvaly nebyl čas.
„A hněte sebou!“
Vyřítila se ze třídy a ještě slyšel, jak na chodbě do někoho vrazila, nejspíše čumilové, ale to bylo to poslední, co ho teď zajímalo. „U merlinových gatí, Longbottome, hlavně vydržte. Z tohohle bych se nevymluvil, že to nebylo úmyslné.“


***

„Přežil?“ zděsila se.
„Samozřejmě, že přežil. K mojí smůle.“
„Smůle? Teď jsi říkal, jak ses modlil, aby přežil.“
Odfrkl si. „Víš, kolik by s tím bylo papírování.“
Podívala se na něho úkosem, věděla, že to je jen póza. Ale také věděla, že to nikdy nepřizná. „Vážně?“
„Samozřejmě, že ne. Už takhle to byl děs – výslechy, bezpečnost, kontroly, Longbottomova bába – ta mi dala hodně zabrat.“
„Nevillova babička?“
„Ta si dala hodně záležet, aby mi znepříjemnila život. Asi byla ještě horší, než ti vyšetřovatelé.“
„Vyšetřovali tě?“
„Samozřejmě, jako vždy, když dojde ke zranění studentka. Vážnějšímu zranění. Ale nakonec museli uznat, že jsem nic neopominul. Tedy až na Longbottomovu inteligenci.“
Skeptický pohled.
„Ale chápeš už, proč jsem úplně zapomněl, že jsem ti to heslo dal.“
„A kdy jsi na to přišel?“
Zamyslel se. A promnul si kořen nosu. „Přesně nevím. Vím, že jsi jednou se mnou šla z trestu a nesla jsi nějaké těžké knihy. Chytal jsem na chodbě nějakého studenta, tak jsem se zdržel a když jsem přišel k sobě, zjistil jsem, že už stojíš u mě v obývacím pokoji.

***

„Omlouvám se, potřebovala jsem ty knihy už položit.“
Severus na ni zíral, v hlavě mu šrotovala kolečka. „Jak jste věděla heslo? Ono bylo otevřeno?!“ Hlavou mu proběhla myšlenka o senilnění, že by už ani ráno nezamykal?
„No, od vás.“
Nechápal.
„Heslo vím od vás. Dal jste mi ho,“ snažila se to vysvětlit, ale netvářil se, že by to chápal. „Tehdy. Když se Neville zranil při hodině lektvarů.“
Slyšela, jak mu závity skřípou. „To je víc, než měsíc!“ A po celou dobu ta holka měla přístup. Hlavou mu proběhly všechny možnosti, co tady ta malé příšerka mohla napáchat, co všechno zde mohla zjistit… aby si hned vzápětí uvědomil, že pokud by se mu tady hrabala, poznal by to. Na to měl šestý smysl.
Takže ona tu vůbec nebyla.
Nevyužila příležitosti?
Proč, u Merlina?
Každý Zmijozel by to udělal, tak proč…?
Oh, jistě. Protože je Nebelvírka.
V hlavě mu běželo, jestli by za tu jí měl poděkovat, nebo jí naznačit, že je blbá, že nevyužila příležitosti, ale nikdy se k tomu nedostal.
V pravé ruce mu zaškubalo, když mu Znamením projela ostrá bolest. Pán volal. A zrovna v tu nejnevhodnější chvíli. Ani nepípl, ale všimla si, jak se mu zaťala pěst a tělo se napjalo.
A pochopila.
„Je nejvyšší čas, abyste odešla, slečno Grangerová.“
Přikývla. Jindy by se hádala, ale tentokrát jí to ani nenapadlo. „Hodně štěstí,“ řekla jen, než se otočila zády k jeho překvapenému pohledu a odešla.


***

„Asi pochopíš, že jsem ani tentokrát heslo nezměnit. A potom byly moje myšlenky natolik zaměstnány tlupou tupců a Pánem zla, že jsem se k tomu už nedostal. A po nějakém čase už jsem rozhodně neměl v plánu to heslo měnit,“ dodal skoro pro sebe.
To jí zaujalo. „Po jakém čase?“
„Po Vánocích. V tvém sedmém ročníku.“
„Co se stalo na Vánoce? Konečně první romantická pusa?“
Neodpověděl hned. „Mezi námi vlastně nikdy nebyla první romantická pusa.“
Zvedla obočí.
„Až do… našeho… prvního sexu,“ přiznal neochotně.
Opřela se o loket. „To myslíš vážně? Nejdřív polibek, který de fakto nebyl úmyslným polibkem, a potom rovnou sex?“
Pokrčil rameny. „Uvědom si, že jsem byl tvůj profesor, nesměl jsem se tě ani dotknout.“
„Alespoň než ses se mnou vyspal,“ dodala skepticky.
„Upozorňuji tě, že to vzešlo z tvojí strany, má drahá.“
„A ty ses jistě urputně bránil.“
„Asi tě to překvapí, ale ano.“
Podívala se na něho skepticky.
„Dobře, potom, když už došlo na věc, tak ne, ale snažil jsem se to odkládat, jak nejvíc to šlo.“
Nadechla se k otázce, ale nakonec mlčela. Nevěděla, jestli je už připravená na líčení jejich prvních milostných hrátek. I když už jí její manžel nepřišel odporný, stále jí to připadalo jako sci-fi.
Nedokázala si představit, že by kolem sebe s profesorem kroužili a potom se na sebe vrhli jako zvířata, zvláště, když tušila, že byl jejím prvním. Žádné tajné schůzky? Žádné otlapkávání v kumbále? Žádná Astronomická věž za hvězdné noci? Ne, vážně?
Trochu se to vymykalo jejím představám, než se však stačila zeptat na něco dalšího, ozval se malý Snape.
Kopancem přímo pod žebra.
„Au!“ zaskučela, do očí se jí nahrnuly slzy. Nikdy by nevěřila, že může dostat ránu do žeber zevnitř. A tak skvěle mířenou.
„Co je?“ zděsil se Severus.
„Kopl!“
Snad žádné jiné slovo v něm nemohl vzbudit tolik nadšení. A zatímco Hermiona se svíjela na místě, natáhl Severus ruku, ale na poslední chvíli ucukl. S obavou se na ni podíval. „Na smrtelné posteli jsi mi slíbila, že můžu.“
Zamračila se. O čem to mluvil? „Jo, ty myslíš na zubařském křesle.“
„Pro mě to je víceméně totéž. Mohu?“ dodal.
Přikývla. A znovu sykla. „Můžeš. Když ho přemluvíš, aby se zklidnil.“ Jindy klidný obyvatel jejího břicha se zřejmě rozhodl, že si z nudy zacvičí a rozhodně si to užíval.
Severus se nadšeně přisunul blíž a začal na malého mluvit. Pomalu a potichu, vlastně mu ani nerozuměla. Ale rozhodně usnula dřív, než malý Snape.

***

Drahá Hermiono,

ty na nás taky pěkně dlabeš, co? To bylo řečí, že se ti od nás ani nechce, že u nás budeš pečená vařená a ono prd, ani se neukážeš! A mě přitom tolik zajímají nejnovější drby! Vážně se rozvádíte? Včera toho byly plný noviny, že jo, dneska zase, že ne, Morgana aby se v tom vyznala. Tak, co je to pravda? Jestli jo a něco ti udělal, doufám, že ho alespoň pořádně oškubeš! A jestli ne, těším se, že vás oba brzy uvidím. Posílám dva lístky na kongres, když ses ani neuráčila si pro ně dojít. Doraž(te). Novicky se rozhodl, že chce mít zase první příspěvek, musíme ho zlít ješt před začátkem, aby byla sranda. Ptali se, jestli bude další pokračování toho tvýho, ale asi se na to moc necítíš, co? Hodně lidí se ptá. Třeba i Danny, mluvila jsi s ním od té doby?

Měj se krásně a dávej na sebe pozor.
Chybíš nám.
Carol.


Tolik k dalšímu dopisu a další neznámé v hlavolamu jejího života.
Kdo je ta Carol?
Hermiona měla pocit, že se o ní zmiňovala Ginny jako o kolegyni, ale ruku do ohně by za to nedala. Bylo od ní sice hezké, že jí posílala VIP vstupenky na kongres, ale ona netušila, co bude vyvádět na léčitelském kongresu, o jakém příspěvku to mluví, kdo je Novicky nebo od jaké doby měla mluvit s Dannym.
Povzdechla si a odložila dopis na hromádku přečtených dopisů.
Prokousávala se zkontrolovanými listy, které byly určeny přímo jí a měly osobní charakter, zatímco v kuchyni na ni čekala ještě hromada těch „bezpečných“, které však byly od cizích lidí, kteří jí prostě jen fandili.
Nepochopitelné.
A měla pocit, že další vlna dorazí brzy, protože dnes opět plnili první strany některých novin, když vyšlo jejich oficiální prohlášení, že se rozvádět nehodlají. Dle jazyku to psal ten jejich PR manažer, protože kdyby to psal Draco, bylo by tam více kudrlinek, zatímco v Severusově podání by to znělo více jako „nestrkejte do toho vaše nenechavý čumáky“.
Napila se čaje a zahleděla se na další lístek, který sám připlachtil na haldu ostatních dopisů. Tenhle byl od Ginny zněl trochu zvláštně.
Mio, budeš odpoledne doma? Strašně bych potřebovala, abys tak od tří byla u vás v bazénu a tvářila se, že tam jsem celou dobu s tebou. Všechno ti vysvětlím. Gin.
Nechápala, jak se má tvářit, že s ní je dvě hodiny u bazénu, ale v zásadě to nebyl špatný nápad. V posledních dnech se jí příliš dobře nespalo a trocha plavání jí nemohla uškodit.

***

Blížila se čtvrt na pět. Hermiona si už dávala druhou várku pomalého plavání v bazénu a užívala si pocit, že se necítí jako vzducholoď, když se náhle rozletěly dveře a dovnitř vběhla její zrzavá kamarádka.
„Ahoj, Gin, co…“
Nestačila ani doříci, když se mladší žena kouzlem svlékla do plavek a snad ještě v běhu zahučela do vody.
Hermiona překvapeně sledovala, jak se k ní pod hladinou přibližuje, a váhala, jestli ji tak ráda vidí, nebo to je jenom nějaká hra, kterou nechápe.
„Co se to…“
Zrzka vykoukla nad hladinu a zalapala po dechu, ale v další chvíli se i rozletěly opět dveře a dovnitř vpadl její vlkodlačí manžel.
„Počítej,“ stihla ještě šeptnout zrzka, než zmizela pod hladinou.
„Cože…“ Nechápala. Co měla počítat? A potom jí to docvaklo. „Ehm… totiž… osm... devět…. deset… jedenáct… dvanáct…“
„Hermiono!“
„… třináct… jé, ahoj Remusi, co tu…“
V tu chvíli se vynořila Ginny.
„Třináct…,“ zopakovala Hermiona. „Ehm, tedy vlastně třicet tři… nový rekord, Ginny.“
„Super! A… Reme, co tu děláš?“ zatvářila se mladší hrozně překvapeně.
„Jak tu je dlouho?“ zahromoval muž ze břehu místo odpovědi.
„Ehm… no… jak by tady byla dlouho…?“ Nejhorší je lhát, když nevíte, co byste měli říkat. A Hermiona v tom v tohle chvíli opravdu plavala. Doslova.
„Co? Co jak jsem tu dlouho…“ zamračila se mladší. „Ty mě sleduješ?“
„Určitě tu nejsi celé odpoledne, přiznej se, že je to pravda! Hermiono!“ udeřil na ni, skoro se ho lekla. „Že přišla teď někdy! A nesnaž se jí krýt.“
Co na to měla říci? Kdyby alespoň věděla, o co jde. Ginny sice byla kamarádka, ale… Ale.
„Remusi, přestaň!“ mírnila ho manželka.
„Já to moc dobře vím, kdes byla…“
„Nevíš nic, co to do tebe vjelo?!“
„Milé dámy,“ vplul dovnitř Alfréd a jeho přítomnost přehlušila vše, „vaše další várka koktejlů.“
Další várka? Cože? Aha, jistě…
„Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, musel jsem do zahrady pro čerstvou mátu.“
„Já vím, máme velkou spotřebu,“ chytla se své role Hermiona, zatímco Ginny se z vody mračila na svého muže.
„Hodláš mě tu ještě dlouho ztrapňovat, nebo si to necháme na doma?“ zavrčela na něho.
Remus se zatvářil kajícně. Podíval se na dvě prázdné skleničky na stole a dvě osušky přehozené přes křesla, o kterých by Hermiona přísahala, že tam ještě před dvěma minutami nebyly.
„Pardon. Já…. Omlouvám se. Uvidíme se večer.“
Čekali dlouho, než se zpovzdálí ozvalo zahučení plamenů a teprve potom si všichni oddechli.
„Merline,“ rozvalila se Ginny na hladině a vypadlo to, že se za chvíli rozpustí. „Jestli se z tohohle to dítě narodí, tak bude muset mít nervy z ocele.“
Hermiona jen zvedla obočí. „Nechceš mi to konečně vysvětlit?“
„Promiň Mio, měla jsem odpoledne schůzku s potenciálním otcem a potřebovala jsem krytí.“
Zamrkala. „Počkej, cože? Ty chceš Remuse zase podvádět a mě si bereš jako krytí?“
„Nepodvádím ho,“ ohradila se Ginny a vyšvihla se na břeh, „Rem mi to druhý dítě schválil, jen dělám, na čem jsme se domluvili.“
„Tohle mi nepřišlo jako schvalující chování.“
Ginny svěsila ramena. „Od tý doby, co mi to odkýval, ho mám neustále za zadkem, kamkoliv se hnu. Pořád cítím, jak mi brousí za zadkem. Jak jinak to mám zařídit?“
„Tak mu to řekni.“
„Říkala jsem mu to, vždycky se ohradí, že mi dítě povolil, že se s tím smíří, ale nedá mi čas, abych si ho sehnala. Mám pocit, že si bez něj nemůžu dojít ani na záchod.“
„A tak jsi radši řekla, že jdeš ke mně a místo toho jsi někde špásovala s tím druhým? Nediv se, že Remus šílí?“
„Nešpásuju s ním, v zásadě ho ani nepodvádím,“ vysvětlovala Ginny. „Merlina, vždyť to, co se mezi námi stalo, se ani nedá říkat sex. Ale Remus to prostě nechápe.“
„Nedivím se mu.“
„Tak mi neměl dávat svolení.“
„Prosím, lady.“ Zrzka se natáhla k Alfrédovi, který jí podával ručník, a hned na to mu věnovala velkou mlaskavou pusu na tvář. „Jste absolutně nejlepší. Děkuji.“

***

Seděly společně u stolku a vychutnávaly se inkriminované koktejly. Ginny si užívala chvíli klidu, zatímco Hermiona si ještě snad nikdy nepřipadala víc jako chodící velryba, než právě teď. Ten pobyt ve vodě byl tak odlehčující.
„Myslíš, že to vyjde?“ zeptala se Hermiona. „To s tím dítětem, myslíš, že to vyjde?“
„Vzala jsem si lektvar, tak doufám. Nevím, kolikrát bych na něco podobného měla ještě nervy.“
Zvláštní, Hermiona si vždycky představovala, že otěhotnění je téměř magická chvíle, setkání s realitou, kdy o tom zrzka mluvila skoro jako o nepříjemné prohlídce u zubaře, bylo trochu… nevítané.
„Ozval se ti Harry?“ promluvila po chvíli Ginny.
„Co? Ne, neozval. Ani jeden z nich.“
„Zkus mu napsat.“
„Psala jsem jim už dvakrát,“ povzdechla si Hermiona a v očích jí zaštípaly slzy. Strašně se jí stýskalo.
„No tak,“ chytla ji za ruku, „tak to zkus ještě jednou.“
„Nevím, jestli to má cenu.“
„Zkus to. Do třetice, za to přeci nic nedáš. A já cítím v kostech, že by to mohlo vyjít.“
Povzdechla si. Hrozně ráda bych jim napsala, ale s každou nedoručenou odpovědí se její nadšení propadalo hlouběji a hlouběji. Když s někým nejste v kontaktu, tak alespoň nemáte pocit, že vás ignoruje.
„Ale psal mi někdo jiný, nějaká… Carol.“
„Jo, to je ta tvoje kolegyně z práce.“
„To jsem pochopila, ale v zásadě vůbec nevím, kdo to je. Psala o nějakém Novickovi a Dannovi, zvala mě na kongres, vůbec nevím, o co jde.“
Ginny chvíli zamyšleně přikyvovala. „No, já ti moc neporadím, viděla jsem ji dvakrát v životě.“
Škoda, pomyslela s Hermiona, docela ráda by tenhle kousek svého života taky zaplnila.
„A to byl jediný, kdo ti psal…? Myslím z práce?“ zeptala se po chvíli Ginny a tvář jasně ukazovala mnohem větší zvědavost, než jakou projevila v hlase.
„Ne, nikdo. Kdo by měl ještě psát?“
„Nikdo,“ zavrtěla zrzka hlavou, až příliš rychle. Než se však Hermiona mohla zeptat na víc, odhodila ručník a se šplouchnutím zmizela v bazénu.
Přesto měla Hermiona pocit, že tu něco mělo zaznít a nezaznělo.

Trochu si rozehřívám kašičku... :-P

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek