Blesk
Povídky - Harry Potter


Velké díky za komentáře patří: Berenice, Seae, Chavelierka, Snapee, Liz. zuzule, Nadin, KM, Tereze, Sally, ivetě a Charli. Tahle kapitola je pro Vás.


3. – Trochu jiný svět

Dnes měla jít domů.
Nevěděla však, jestli to zvládne. Během včerejška jí totiž nejednou bylo skutečně špatně. Jenže za tohle bohužel mohla psychická a ne fyzická stránka věci. Od doby, co se včera ráno probrala, měla pocit, že se zblázní. Nejdříve profesor Snape… tedy Snape… vlastně Severus…
„Ne, Snape zní líp!“ rozhodla se a zvedla se z postele. Nedokázala sedět. Léčitel jí sice doporučoval klid a žádný stres, ale ona nedokázala sedět, nedokázala zůstat na místě.
A potom přišel Lupin… Remus… a řekl jí… Vlastně jí toho řekl tolik, že už ani netušila, co je pravda a co je jen výplod její jistě choré mysli. Přeci nebylo možné, aby si skutečně vzal Ginny, vždyť do té byl přeci zamilovaný Harry. A s ním, že jsem se pohádala? Proč? Hádali jsme se přeci tolikrát, ale nikdy se nestalo, že bychom se rozešli… Jak to že tu není, když ho potřebuju? Kde je? Kde jsou s Ronem, proč nejsou tady?!
Vzdychla a zahleděla se z okna.
A potom tu byly ty noviny, které se jí dostaly do ruky. A na nich datum, rok a informace o nejuznávanějších lidech současných dní. Neznala ani jednoho z nich. Ministryní byla žena, to Hermionu skutečně překvapilo, ale tak jako tak její jméno v životě neslyšela. V žebříčku písní vedla zpěvačka neznámého původu a o Sudičkách nikde ani zmínky. Pouze Kudlanské kanonýry a Chiméry našla v žebříčku ve sportovní příloze. Ano, skutečně už byla tak zoufalá, že začala zkoumat i sportovní přílohu Denního Věštce.
„Alespoň něco se nezměnilo,“ vzdychla, „Kanonýři jsou stále poslední.“
Odhodila noviny a zahleděla se z okna. Alespoň při tom pohledu se jí zdálo, že se nic nezměnilo. Ale mohla se jen těžko nechat uchlácholit touhle představou, když jí zevnitř na břicho klepalo to… tohle… tohle stvoření. Vlastně ani nedokázala říct, že to je dítě, její hlava to prostě nebrala. Cítila jeho tíhu, ale i tak… celé jí to přišlo podivně vzdálené, nereálné, nepochopitelné… a ač to bylo krajně zvláštní, nedokázala toho tvora v sobě přijmout. Připadal jí cizí a nevítaný.
Zavrtěla hlavou, tohle nemělo smysl.
Na dveře se ozvalo zaklepání.
„Můžu dál?“
Otočila se a pečlivě si prohlédla mladou ženu ve dveřích. Vysoká, štíhlá, pohledná a…
„Ginny?“ vydechla překvapeně.
„Nerušíme?“ usmála se na ni její dávná kamarádka a vešla do pokoje. Za ruku vedla asi dvouletého chlapečka. Ten se tvářil trochu nejistě, ale jakmile Hermionu uviděl, vrhl se k ní.
„Oh!“ vydechla překvapená Hermiona, když se jí dítě obtočilo okolo kolenou. Nečekala to.
„Te-ta!“
„No tak, Petere, nech tetu vydechnout,“ vzala zrzka svého syna za ruku a přitáhla si ho k sobě. Usmála se na Hermionu. „Jak ti je?“
Nevěděla, co na to říci. Stále se ještě nevzpamatovala ze své kamarádky a to vůbec nemluvila o jejím stejně zrzavém synovi. „Gin…“
„Pojď sem,“ vtáhla jí žena do objetí, kterým jí chtěla uchlácholit.
„Remus mi toho hodně řekl,“ dodala trochu nejistě Ginny.
Hermiona vydechla. Vlastně byla ráda, že to celé nemusí probírat znovu. Takhle už bylo vše řečeno a ona doufala, že s Ginny se jí konečně podaří alespoň částečně poskládat tu děsnou stavebnici, na kterou se teď proměnil celý její život. „To jsem ráda, nebudu muset všechno vysvětlovat,“ vydechla.
Ginny se na ni usmála. Ale i z toho úsměvu bylo patrné, že si není zcela jistá celou touhle situací. „Tak… nepůjdeme se třeba projít?“
„Já nevím,“ znejistěla Hermiona, vlastně ani nevěděla, jestli smí. Po většinu času, byla tak vyděšená z toho všeho, že jí její vlastní diagnóza unikla. „Nevím, jestli bych neměla ležet.“
„Léčitel říkal, že malá procházka nemůže uškodit.“
„Aha,“ přikývla. „A… a kam chceš vůbec jít?“
„Do zahrady.“
„Tady je zahrada?“ podivila se. Samozřejmě, že už tu několikrát byla jako návštěvník, ale nikdy si nevšimla nějaké zahrady.
„To víš, že je. Vezmi si župan a boty.“

***

Nemocniční park byl rozlehlý a velice příjemný. Hermiona si nebyla jistá, kolik z toho je skutečnost a kolik pouze iluze, ale věděla, že to rozhodně nebude zkoumat. Pomalu kráčeli úzkou cestičkou a mlčeli, zatímco malý Peter kolem nich pobíhal, nadšený úplně z všeho, co kde našel nebo viděl.
„Kolik mu je?“ zeptala se Hermiona, když už jí to ticho přišlo příliš dlouhé.
„Budou mu čtyři.“
„Je ti strašně podobný.“
Ginny se zasmála. „Jo, geny Weasleyů se vždycky prosadí.“
„Jo, rozhodně víc, než ty Remusovy.“
„Remus není jeho otec.“
Hermiona se zarazila a v tu chvíli si připadala jako pěkný hlupák. Jenže jak to mohla vědět? „Ehm… promiň, Gin… já… já to nevěděla. Myslela jsem, že když to je tvůj manžel, tak…“
„Remus je přeci vlkodlak, nemůže mít děti,“ vysvětlila mladší žena klidně.
Hermiona si vynadala. Vždyť tohle vlastně věděla, tak jak to že jí to nedošlo?
„Tak kdo… jak...,“ nechápala. Asi to bylo dost drzé, ale ona se prostě zeptat musela.
„Otec je někdo jiný. Ale to přeci víš, vždyť jsi to po nás sama žehlila.“
Zamrkala. „Žehlila? Já?“
„Přesvědčila jsi Remuse, aby mě nepřetrhl a vrátil se k nám. Chodil k tobě na konzultace.“
Další naprosto neznámá část jejího života. „Konzultace?!“
„Ano,“ přisvědčila Ginny a zastavila se. „Jsi psycholožka. Ale vždyť to přeci musíš vědět.“
Hermiona se chytla za hlavu. „Já si to nepamatuju! Nepamatuju si nic. Nic od doby, co jsem byla… co jsem byla… na škole! Šestý ročník, alespoň doufám, že šestý, protože si najednou nejsem jistá ani jak se jmenuju! Připadám si… připadám si, jako kdybych použila obraceč času, propadla se do jiný dimenze… Do dimenze, která je pro mě úplně nepochopitelná! Nechápu nic, co se tady děje, nechápu, co se stalo se mnou! Jak jsem mohla skončit tak, jak jsem skončila? Nikoho neznám, tváře v novinách mi nic neříkají a…“
„Ahoj, Hermiono!“
V tu chvíli okolo nich prošel jeden z léčitelů, který hlídal v zahradě, kdyby se někomu něco stalo. Prošel okolo a společně s pozdravem poslal ženě i vřelý úsměv. Ona ho však nikdy neviděla.
„Co myslíš tím - skončit tak, jak jsem skončila?“ vrátila ji Ginny zpět do reality.
Hermiona zamrkala. „No, takhle. Podívej se na mě. Jsme tady, úplně mimo realitu, těhotná a hlavně provdaná za SNAPEA!“ Vydechla. Nevěděla proč, ale do očí se jí nahrnuly slzy. „Přeci jsem si ho nemohla dobrovolně vzít.“
Mladší žena zamrkala. „Očividně mohla. Hermiono, nezlob se na mě, ale tohle… tohle… tohle je děsná ironie,“ našla nakonec to správné slovo a musela se zasmát, „copak ty to nevidíš? Víš, jak dlouho jsme tě všichni přesvědčovali, že vztah se Severusem nemá smysl, a víš, jak dlouho jsi ty nás přesvědčovala, že… Co je? Co jsem řekla?“ dodala trochu nechápavě na Hermionin výraz.
„Řekla jsi mu Severus,“ hlesla.
Ginny zamrkala. Rozhodně ji nenapadlo, že Hermionu zaujme taková prkotina jako fakt, že používá jeho křestní jméno. „Hermiono, je to tvůj manžel. Tykáme si už nějakou dobu.“
„Vy… si… nějak… víc… rozumíte?“ poskládala do sebe kloudnou větu.
„Ano,“ odvětila zrzka pevně, „přesněji mi bylo řečeno: Jelikož ve vás má žena z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu našla zálibu, budu vás muset akceptovat. Tak nějak to řekl.“
Přikývla. Pokračovali dál v cestě, obě opět mlčky.
„O čem jsem vás přesvědčovala?“ zeptala se po chvíli Hermiona.
„Že Severuse miluješ.“
„To není možný… to… to… musel mě k tomu nějak donutit nebo… Vždyť… Merline! Je to Snape, nenáviděný profesor. Poslední vzpomínku, kterou na něho mám, je ta, jak mě šikanoval na trestu, jak jsem si ho mohla vzít? Jak… jak s ním můžu čekat dítě… jak…“ … jak s ním můžu spát? Tohle už radši ani nevyslovila nahlas, už i samotné hlavě to znělo naprosto příšerně.
„Hermiono,“ chytila ji náhle Ginny za ruku, „já… já nevím, co se stalo a...“
„Ahoj Mio,“ míjel je opět další léčitel. Tenhle jí však i lehce stiskl rameno. „Jsem rád, že už ti je líp, slyšel jsem, co se stalo. Ale hlavně, že je všechno v pořádku,“ dodal a lehce přejel rukou po bříšku. „Musím běžet, ale uvidíme se u Anity, hm? Měj se.“
Hermiona za ním zírala, neschopna slova, pohybu.
„Hermi? Co je?“
„Já je vůbec neznám,“ odvětila. „Ty lidi, co mě zdraví… netuším, kdo jsou.“
Zrzka vzdychla. „Nevím, jak je možné, že si nic nepamatuješ. Ale vím, že jsi hodně dlouho a hodně tvrdě bojovala za to, abys se Severusem mohla být. Dej mu šanci.“
„Ty mi radíš, abych mu dala šanci?“ vydechla překvapeně. „Víš, co mi řekl včera, když tu byl? Abych si přestala hrát. A že opakovaný vtip není vtipem či co. Copak tohle je normální?!“
Ginny si povzdechla. „Víš… má na to právo.“
„Zase ho budeš obhajovat, na čí straně vlastně jsi?!“ vypálila na zrzku, ani netušila, kde se v ní ten vztek vzal.
„Hermiono, klid… klid… uklidni se…“
„Já se nechci uklidnit! Jak se mám sakra uklidnit, když jsem se objevila v době, kde mi přátelé buď nevěří, nebo mě nenávidí?!“
„Já ti věřím… sakra, Mio, nerozčiluj se!“
Hermiona přecházela tam a sem po trávníku a snažila se uklidnit. Ne proto, že by hodlala druhou ženu poslouchat, ale proto že jí to břicho zabraňovala v pořádném dýchání a ona to prostě nějak nezvládala.
„Hlavně se uklidni, tohle je to nejhorší, co pro svoje dítě můžeš udělat.“
Zvláštní, ale první myšlenka, která jí proběhla po téhle větě hlavou byla: To není moje dítě!
„Já Severuse neobhajuju,“ začala znovu Ginny, když se ujistila, že se hnědovlasá žena uklidnila. „Ale ten jeho vztek trochu chápu. Nech mě domluvit! Tohle už se mu totiž jednou stalo.“
Hermiona čekala, zda bude pokračovat, ale zrzka jí pozorovala zkoumavým pohledem a mlčela. „Stalo co?“
„To, žes měla amnézii.“
„Trpím tím nějak pravidelně?“ vydechla překvapeně.
„Ne… tak docela,“ dodala dívka po chvíli. „Víš… tenkrát se stalo, žes dostala docela silnou ránu do hlavy a… ztratila si paměť. Na týden… asi tak… jenže potom se ukázalo, že… ukázalo se, žes to jenom předstírala, aby sis… aby sis ověřila Severuvovu loajalitu,“ dodala trochu nejistě a dál zkoumala kamarádku pohledem.
„To bych nikdy neudělala!“ ohradila se.
Pokrčila rameny. „Bohužel udělala a…“
„Takže on si myslí, že to jenom hraju? To snad… moment… TY si myslíš, že to jenom hraju!“ uvědomila si náhle a odstoupila od kamarádky, jako kdyby se jí snad začala bát. „Proč jsi tady? Abys zjistila, jestli na ně nešiju nějakou boudu? Poslali tě sem, abys zjistila, jestli si zase nehraju? Proto jsi tady?!“ teď už křičela a nepříjemné trhání v podbřišku jí absolutně nedělalo žádné vrásky.
„Uklidni se.“ Její pokusy byly marné.
„Nebo to je celý jako nějaký úchylný divadlo, který jste si na mě připravily? Celý tenhle prašivý svět!“
„Hermiono, uklidni se! Uklidni se!“ chytila ji za ramena. „Sakra, nikdo na tebe nic nechystal, s nikým nejsem spolčená. Já ti věřím, rozumíš?“ zatřásla s ní. „Věřím ti!“
Hermiona zahnala slzy mrkáním. „Vážně mi věříš?“
„To víš, že jo,“ objala ji Ginny pevně a kývnutím dala vědět dvěma léčitelům, že je všechno v pořádku. Očividně se už chystali zasáhnout. „Radši se vrátíme do pokoje, ano? Měla by sis odpočinout.“
Beze slova přikývla.
„Petere, pojď.“

***

„Tak co?“
„Nehraje to,“ odvětila zrzka prostě, když si odložila kostýmek přes židli v kuchyni a unaveně usedla.
„Jsi si jistá?“
„Naprosto, Severusi, tohle by zahrát nedokázala,“ ujistila ho unaveně a natáhla se pro trochu nakrájeného ovoce, které tu její manžel se Snapem měli připraveno.
„Co udělala?“
„Te-ta moc k´ičela. A b´ečela,“ ozval se malý Peter. „A běželi i žlutí pánové a…“
„To stačí!“ umlčela ho matka. Tohle nebylo dobré.
„Stalo se jí něco?“ vypálil hned Severus a vyskočil na nohy.
„Ne, vůbec ne, klid… jen… jen se trochu rozčílila,“ dodala nejistě.
„Rozčílila?!“ zaburácel muž. „Jak jsi jí mohla dovolit rozčílit se! Chceš, aby se dítěti něco stalo?!“
„Nebyla to moje vina!“ ohradila se Ginny příkře. „Naštvala se pokaždé, jen jsem zmínila tvoje jméno! A když jsem jí naznačila, že… že jí nevěříš kvůli… kvůli…“
„Tys jí o tom řekla?“ dodal nejistě.
„Ano.“
„A co ona na to?“
„Div mě nezašlapala do země. Má pocit, že to celé je nějaké… spiknutí nebo něco takového. Nechápe, jak se sem dostala a je dost ztracená. Popravdě bych řekla, že teď už nevěří ani mně,“ dodala poněkud sklíčeně.
Severus vydechl. Stočil pohled na Lupina, který do té doby jen mlčky přihlížel, ale jediné, co od něho získal byl pohled: já ti to říkal.
Černovlasý muž si promnul kořen nosu, ale mlčel. Než stačil říci také cokoliv víc, rozezněly se v obývacím pokoji hodiny. Odbíjely druhou odpolední.
„Měl bych jít,“ vydechl.
***

Hermiona pomalu skládala své věci do tašky a pokoušela se přijít na to, jak se dostane k rodičům. Žijí vlastně vůbec ještě? uvědomila si náhle. Jistě, staří nebyli, ale copak ona mohla vědět, co se za těch sedm let stalo? Nebo co když se odstěhovali? Co když se s nimi třeba rozhádala stejně jako s Harrym a Ronem? Nebo co když ji neviděli od chvíle, kdy si vzala Snapea? Co když jí zakazoval se s nimi stýkat?! Co když…
Probralo jí zaklepání na dveře.
Otočila se a při pohledu na Snapea stojícího ve dveřích naprázdno polkla.
„Půjdeme?“ zeptal se jen.
„Prosím?“ nechápala.
„Propouští tě,“ vysvětlil jí jako malému dítěti, „přišel jsem tě odvést domů.“
„K našim?“ vydechla s nadějí. Protože to byl právě domek jejich rodičů, který si představila pod pojmem domů. .
Muž se zarazil, když viděl její neskrývané nadšení. „Ne, k nám domů.“
Zkoumavě si ho prohlédla. Nějak si pod tím nedokázala nic představit.
Chvíli hledala odvahu na další větu. „Já bych radši k rodičům.“
„Ale půjdeš k nám.“
Já to věděla, určitě mě od nich drží dál! Určitě mi ho vymlouvali. „Já s vámi nikam nejdu!“ ohradila se. Sebrala z postele svoji cestovní tašku a spěšně ho obešla.
Nutno říci, že Severusovi trvalo dlouhých pět vteřin, než si uvědomil, co se stalo. „Hermiono!“ otočil se hned za ní a stáhl jí tašku z ramene. „Nech toho!“
„Pusťte mě, nikam s vámi nejdu. Dejte mi tu tašku!“
„Nepotáhneš to!“
„Je to snad moje věc!“
„Ale moje dítě!“ zavrčel na ni nebezpečně. „A já nedovolím, aby se mu něco stalo!“
Takže takhle to je, jsem inkubátor pro potomka! Jak jsem… jak jsem se k tomuhle mohla nechat uvrtat?
„Prostě půjdeš domů.“
„Nebudete mi rozkazovat, co mám dělat!“
Zamrkal. „Já ti přeci nerozkazuju. Dobře,“ zklidnil se Severus a promnul si oči, „uděláme to takhle. Ty mi teď dáš tu tašku a já tě odvedu domů. Potřebuješ klid a někoho, kdo se o tebe postará. To v domě všechno dostaneš. Rodiče pracují, nebudou na tebe mít čas. Pošleš jim zprávu a pokud jim to nebude vadit, stavíme se u nich na víkend, ano?“
Drahnou chvíli ho pozorovala. Snažil se uklidnit, očividně se snažil kvůli ní, ale ona mu stejně nevěřila. „Nechci s vámi nikam jít.“
Zatnul zuby a napočítal. Naštěstí jen do pěti. „Hermiono, jsi moje žena. Bydlíš se mnou a tak to taky bude, ano?“ pohlédl na ni pronikavým pohledem. „Nebudeme to měnit. Až budeme doma, určitě si na všechno vzpomeneš.“
Nevěří mi, došlo jí. Nevěří mi, že si nic nepamatuju. Jak můžu žít s chlapem, který mi nevěří?! Svěsila ramena, z nějakého důvodu ji bylo do pláče. Opět.
„Tak pojď, půjdeme,“ pokusil se o jemný tón. Vzal její tašku a otevřel jí dveře. Jeho galantnost přijímala nejistě a ostražitě. Severus ji ihned následoval na chodbu. Byl rád, že se konečně alespoň částečně uklidnila. O to víc ho však zneklidnilo, když jí položil ruku okolo ramen a cítil, jak pod jeho rukou poklesla. Nemusel být genius, aby pochopil, že ho chce setřást. S tichým povzdechem stáhl ruku zpět.
„Kde…,“ začala žena po chvíli, ale pak si uvědomila, že bude lepší, když bude mlčet.
„Co?“ zeptal se. „Na co ses chtěla zeptat?“ Ona snad má strach se mnou mluvit.
„Kde mám svoji hůlku?“ zeptala se.
„Musíme se pro ni stavit na recepci.“
„Na recepci?“ nechápala. „Co dělá moje hůlka na recepci?“
Pohlédl na ni zkoumavým pohledem, obočí kdesi ve vlasech. „Jeden z nových poválečných zákonů. Po jedné, poměrně nešťastné, události ve zdejší nemocnici prosadili zákon, že pacienti nesmí u sebe držet hůlku. A někteří návštěvníci také ne.“
„Kdo by něco takového prosazoval?“
Přes tvář mu přeběhlo něco jako úsměv. „Ty.“
Zamrkala. „Prosím? Co mám já společného s prosazováním zákonů?“
„Po válce ses se svými přáteli angažovala do politiky poměrně dost. Tady to je,“ ukázal kývnutím hlavy na překážku, za kterou seděl postarší mužíček a zrovna za zaujetím studoval podivný článek v časopise.
„Dobrý den,“ pozdravila ho Hermiona nesměle, „ráda bych si vyzvedla svoji hůlku.“
„Jméno? Oh, to jste vy, Hermiono?“ dodal, když si všiml, kdo před ním stojí, a jeho tvář se rozzářila.
Zamrkala. Ať si však namáhala hlavu sebevíc, mužovu tvář nedokázala nikam zařadit.
„Tady máte vaši hůlčičku. Dopoledne jsem vám ji ještě přeleštil,“ podal jí leštěnou dřevěnou krabičku, ve kterém byla v hedvábí ukrytá její hůlka. „A co zdravíčko? Už je všechno v pořádku? Když se ven dostala zpráva, že u nás ležíte, hned se roztrhl pytel s dopisy pro vás. Ale nebojte, všechny jsem pečlivě zkontroloval a poslal vám je domů, už tam na vás jistě čekají,“ kývl směrem na jejího manžela, který stál za jejími zády.
Dívka však zůstala stát a pokoušela se vstřebat další a další informace, které se na ní valily. Politika? Zákony? Dopisy?
Vrhla na Severuse vyděšený pohled a snad mu byla i vděčná, když se naklonil blíž a opět zvedl její tašku. „Dopisy určitě počkají, moje žena si teď hlavně musí odpočinout.“
„Ano, jistě… jistě. Hlavně, abyste byla v pořádku. Vy i Vaše malé. Tak se mějte.“
Přikývla. Nebyla schopna ani mluvit a kdyby ji Severus nevzal za ramena a neodvedl, nejspíš by tam stála ještě teď. Najednou jí jeho ruka na rameni nevadila, popravdě ji pořádně ani nevnímala. Vlastně snad i podvědomě byla ráda. Sice jí její muž děsil, ale popravdě tenhle, pro ni nepochopitelný, svět, ve kterém se ocitla, ji děsil ještě víc.

Máte stejné okno jako Hermiona? To je dobře:)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek