Blesk
Povídky - Harry Potter


Pro mé věrné a trpělivé!: agata, Anička, annie AS, argsa, barb, dablinka, Emik, Fido, Garis, GwenLoguir, Charli, Chavelierka, Jarka, Jiťa, Lady, Lilly Potter ml., Lucilla, Mei, ninus, Panda, Pavla, Ronnie, Sally, Sandy, smack, Satty, zuzule


29. Nebezpečná slova

Probudila se sama.
Včerejší vyprávění jí vyčerpalo a ona usnula v jejich manželské posteli, ani nevěděla jak. Její manžel se ukázal jako gentleman, skutečně se jí ani prstem nedotkl. I když si uvědomovala, jak ohromná oběť to pro něj musela být. Neměla ani ponětí, že její manžel strávil dvě hodiny před usnutím tím, že ji sledoval ze vzdálenosti dvaceti centimetrů a pohledem ji hladil, když to rukám bylo zapovězeno.
Hermiona se přiloudala do jídelny a usedla ke stolu. Oči stále ještě slepené a mozek spící. Mozek, který zřejmě před několika lety donutil jejího manžela, aby ji přestal považovat za pijavici a spodinu studentského žebříčku. Zajímalo by ji, jak moc se potom musela šprtat nad rámec učiva, aby mu intelektuálně stačila. Zašátrala v paměti, jestli tam nenajde nějaké objemný balík dat o lektvarech, biologii a botanice, její mozek však jen nelibě zaskřípal, takže to raději vzdala.
Natáhla se pro hrnek s čajem a trochu ji zarazilo, že je prázdný. Zamračila. Až teď si uvědomila, že se kolem neochomýtl ani Alfréd, ani jeho žena ani žádný ze skřítků. Což rozhodně nebylo běžné. Hodiny ukazovaly půl desátou, to nebylo ani příliš pozdě, ani příliš brzy.
Chtěla nad tím pokrčit rameny, ale nikde na stole se nenacházelo ani nic k pití a kromě sucharů ani nic k jídlu.
Znovu se zamračila. Nestalo se snad něco?
Zvedla se a raději se odkutálela do kuchyně, i tam však bylo mrtvo. „Halo?“
Bez odpovědi.
Trochu jí to zarazilo, ale přesvědčovala se, že její služební přeci nemají povinnost být na dohled 100 % času denně. Natáhla se na horní poličku, kde uloupla kus sýra, na stole uřízla kousek slaniny a krajíc chleba. Snídaně, která tu očividně skočila po ránu se služebnictvem, ale nestěžovala si.
Vyrušil ji hluk, přicházel ze zadní chodby. A nadával.
„To nám byla zas Morgana dlužna! Jeden by se na vyprdnul!“
„Alfréde!“
„Ještě řekni, že to není těžký,“ ohradil se muž.
„Uf, u Merlinových gatí, že to těm blbcům za to stojí.“
Hermiona sledovala, jak se za zatáčkou vynořily tři postavy. Poznala v nich Alfréda s chotí a svoji drahou švagrovou. Cosi mezi sebou táhli a kleli jako špačci. Když viděla, jak se pod tím nákladem staří služební prohýbají, vrhla se k nim. „Ukažte, pomůžu Vám.“
„Paní!“
„Ne, netahejte to.“
„To je dobrý,“ bránila se.
„Ne, ne… Ne!“ Jean ji odstrčila bokem, trochu hruběji než bylo zřejmě nutné, „sakra, Hermiono, nesahej na to, víš, jak to je těžký?“
„Chci Vám pomoci!“
„Paní ne!“ okřikla ji i Ignéz.
„Jestli chceš potratit, nech si to laskavě na dobu, až u toho nebudu!“ vrčela na ni švagrová, zatímco se s tím ohromným pytlem posouvali blíž ke kuchyni. Stejně se po chvíli ozvalo trhání a pytel se začal sypat.
„Kurvadrát!“ zavrčela znovu Jean, ale po chvíli už házeli pytel v kuchyni na stůl.
Hermiona mezitím v chodbě sbírala to, co vypadlo z pytle.
Dopisy?
Její dopisy.

Zamračila se. Teprve v další chvíli ji došlo, že ten ohromný pytel, se kterým se táhli tři lidé, je narvaný k prasknutí jejími dopisy. Dopisy, které se některé praly a vztekaly se, že je zavřely do vaku z pytloviny.
Alfréd si mnul záda, Jean popadala dech a Ignéz mlátila utěrkou do huláku, který se právě uvolnil z díry v pytli. Nakonec ho dorazila pokličkou od hrnce.
„Šmejde jeden poletavej!“
„To jsou dopisy?“ vydechla Hermiona nevěřícně a popadla několik dalších, které vyklouzly. Adresy se hlásily k jejímu manželovi i k nim oběma. „Naše dopisy.“
„Malý výsledek včerejšího mediálního běsnění. Merline, moje záda,“ zaúpěla Jean. „Příště se na ty ochranný kouzla vykašlu a použiju leviosu.“
Hermiona stále nechápala, co to má znamenat. Raději vytáhla dopis a začetla se. Její oči však nevěřily ani samy sobě. „… Ty mudlovská špíno parazitující na dobrém jménu rodiny, jak filcka hodující na kundě té nejspodnější z kurev…“ Další slova jí nešla přes pusu, už takhle nevěřila tomu, co četla.
„To píše Elisabeth Greenhousová, že jo?“ natáhla se k ní Jean, která se akorát zakousla do chleba a přejela pohledem obě strany dopisu. „No jo, Elisabeth,“ ušklíbla se, jako kdyby se jí to líbila. „Ta nikdy nezklame. To je snad jediný člověk, kterýho znám, který dokáže ze sprostých slov poskládat smysluplný text.“
„Co jsem jí udělala?“
„Vhaha sis jehího ihoha,“ zahuhlala s plnou pusou.
„Cože?“
Polkla. „Vzala sis jejího idola. A teď když to vypadá, že bude zas volný…“ Zasmála se něčemu v dopise. „Mohla bych si ho nechat. Ten se mi bude hodit do sbírky.“
„Do sbírky?“
„Jo, od Greenhousový už jich mám alespoň osm, píše ti docela často.“
„Mně? A proč je máš u sebe ty?“
„Občas neodolám a nechám si je. Tohle jen tak nevymyslíš.“
Věděla, že je její švagrová úchyl. „Ale proč je máš u sebe ty?“
Slova se ujal Alfréd. „Pán nám dal za úkol, abychom všechny příchozí dopisy zkontrolovali a… no… ehm…“
„Zcenzurovali,“ dodala Jean.
„Samozřejmě jde pouze o poštu od veřejnosti, nikoliv o soukromé dopisy,“ dodal hned majordomus, jako kdyby čekal průšvih. A čekal zcela správně.
„A proč je máte cenzurovat? Jsou to snad dopisy pro nás, ne?“
„Jde především o bezpečnost, paní. Ne všichni, kteří Vám píšou se vyjadřují pouze slovy. A ke všemu té pošty je mnohdy tolik, že by Vám to vzalo mnoho drahocenného času.“
„Ale co nám to píšou? A hlavně proč nám píšou?“ pořád to nechápala.
„Protože jste prostě slavní,“ pokrčila rameny Jean a po kontrole otevřela další dopis. „Dva slavní veteráni války, v podstatě jediní, kteří stále zůstávají společensky a politicky aktivní. A aby toho nebylo málo, tak tam je ten velký milostný příběh, kdy se na prahu války zamilovala studentka do svého profesora, který však musel její lásky odmítnout, protože stál v první linii. A ona, místo aby na něj zapomněla, tak opustila bezpečné místo školní lavice a vrhla se za ním do víru boje, aby jejich láska došla naplnění uprostřed vřavy Velké bitvy.“ Jean si na hrudník tiskla další z dopisů a povzdychávala.
Hermiona stačila jen mrkat. „Tak nějak to tehdy vyšlo,“ dodala Jean už normálně, „i když tohle je jen velmi zkrácená verze.“
„Kde to vyšlo?“
„V podstatě všude, tohle je myslím zrovna z Týdeníku čarodějek, tam si vás dva velmi oblíbili. A podle typu dopisů, které ti chodí, tak bych řekla, že právě odtud většina čerpá inspiraci. To víš, velký romantický příběh, válka a zakázaná láska. Třetina dopisů vyhrožuje Severusovi a tebe žádá o ruku, třetina nesnáší tebe a velebí Severuse a třetina Vám fandí, jak jste super. Hele, zrovna tady. Včerejší zpráva celou naši rodinu zasáhla jako smrtící kletba. Nevěřili jsme zprávám, které se k nám dostali o Vašem rozvodu. Vždy jsme věřili, že jste pro sebe jako stvoření a Vaše láska, tolik zkoušená, vydrží vše. Věřte, že i tentokrát bychom Vám chtěli dopřát sílu, abyste v sobě našli trpělivost a odhodlání a navzájem si odpustili vše, co Vás může rozdělovat. Jste pro sebe stvořeni, nezapomínejte na to. Furnitovi, Bath.“
„To je… my jsme něco jako… celebrity?“ Nějak si nedokázala představit sebe ani Severuse, jak dávají interviewu a mávají do fotoaparátů.
„Pokud někdo, kdo píše do odborných publikací, a někdo, kdo při posledním rozhovoru přičaroval novináři hyení skvrny, může být celebritou, tak jste to vy dva. Nebo se tomu alespoň blížíte.“
„Pán se to samozřejmě snaží eliminovat, jak jen to jde, není z té popularity nadšený. Alespoň by se občas snažíte to trochu uhladit, i když od vašeho otěhotnění se pán hodně snaží, abyste se společenskému prostoru spíše vyhýbala.“
„Proč?“ nechápala a bezmyšlenkovitě se natáhla po dalším z dopisů, které jí byly adresovány.
„Protože novináři dokáží být občas pěkný svině,“ odfrkla si Jean a… „Hermiono!“ V další chvíli vytrhla švagrové dopis z rukou, protože se z něho začalo slabě kouřit. Vůbec si toho nevšimla. I přesto však Jean nebyla dostatečně rychlá a obálka jí bouchla v ruce. „AU! KURVA!“¨
„To máš za to, ty běhno!“ ozval se zastřený hlas z obálky, než se proměnila v popel.
Jean se držela za levou ruku a nadávala jako dlaždič. „Do zkurvený prdele! Au! To kurevsky bolí!“
„Paní Jean!“ vrhla se k ní Ingrid.
Hermiona se nezmohla na slovo. Bez hlasu hleděla na zasaženou dlaň byla rudá, na které se začaly objevovat obrovské puchýře. Netušila, jestli to je popálením nebo nějakou přidanou kletbou, ale to nic neubíralo na faktu, že ten dopis byl určen jí. A že ta Jeanina do masa popálená ruka je její vina.
„Sakra, Hermiona, říkala jsem ti, ať ty dopisy nejdřív zkontroluješ,“ zavrčela Jean a držela se za chvějící se ruku. Muselo to neskutečně bolet, i podle hlas. Kupodivu se tam však spolu s výčitkou vkradla i obava. Hermiona jen nevěděla, jestli to byla obava o její zdraví, nebo o zdraví Jean, kterou by Severus zřejmě přetrhl, kdyby se jeho ženě něco stalo.
„Paní, pojďte, musíte do laboratoře, ošetřím vám to,“ vzal ji Alfréd za ramena a odváděl jí pryč společně s manželkou, která se ruku pokoušela chladit několika kousky ledu.
Hermiona tam zůstala vyděšeně sedět, jen s hromadou děsivé pošty.

***

Toulala se po chodbách, nevěděla, kam se vrtnout.
Zpátky do kuchyně se jí nechtělo, už takhle měla výčitky, nemusela Jean mít ještě víc na očích. Nakonec se začala potloukat podél vstupní brány, když nedaleko od ní zastavil kočár.
Návštěva? napadlo jí.
K jejímu velkému překvapení se z kočáru vyloupl Kyle a hned vzápětí z něj začal tahat velký pytel. Ne tak velký, jaký tahala Jean s Alfrédem a Ignéz, ale i tak s ním měl poměrně problém.
„Snad ne další dopisy?“
Trochu sebou trhl, neslyšel ji. „Ehm, ano paní. Z Vašeho sovího boxu ve vesnici.“
Další dopisy, další potenciální nebezpečí. S rostoucím počtem pošty si teprve začala mlhavě uvědomovat, jak velký vliv v kouzelnické společnosti nejspíš má. Když ji tehdy poznal ten vrátný v nemocnici, brala to jako náhodu. Teprve teď začínala chápat, že to náhoda asi úplně nebude.
„Odneseš to prosím do kuchyně?“
„Samozřejmě.“ Měl to zřejmě v lánu. Nadhodil si pytel, ale hned ho zase položil. „Paní? Ehm, vím, že to není moje věc, ale… je to pravda?“ zeptal se trochu vyděšeně. „To, že s pánem rozvádíte?“ Ptal se jako dítě, kterému se rozvádí rodiče, se strachem z odpovědi.
„Ne, Kyle. Nerozvádíme se. To si zas noviny jen něco vymyslely.“
V další chvíli se ocitla v jeho náruči. Sevřel ji pevně a naprosto spontánně, dvě vteřiny před tím, než si uvědomil, co udělala. „Já… promiňte, moc se omlouvám.“
Vydechla, překvapením i absurditou situace, že se jí ten kluk omlouvá za objetí. „Nic se nestalo.“
Přesto byl rudý až za ušima.
„Běž, odnes to prosím do kuchyně a řekni Ignéz, ať ti dá něco k pití, ten pytel ti dá pěkně zabrat.“

***

Večer jí překvapilo, že ložnice byla prázdná. Její manžel nedorazil na večeři, což se mu nepodobalo, jelikož se však omluvil, doufala, že se jen někde zdržel. Chvíli stála ve dveřích jejich společné ložnice a váhala, jestli má jít dovnitř, nebo se otočil a rozestlat si ve svém provizorním pokoji. Vrzání dveří však rozhodlo za ní.
„Tady jsi,“ zkonstatoval překvapeně, když ji uviděl, a začal si rozepínat knoflíčky na manžetách.
Ano, zřejmě byla opravdu poslední, kdo by sem šel dobrovolně, ale popravdě ho chtěla vidět. A taky jí něco slíbil. „Nebyl jsi na večeři,“ vytkla mu. Hlavně chtěla změnit téma.
„Ještě jsem se stavoval za Jean.“
Tak tahle změna tématu se jí nelíbila. „Co ta její ruka.“
„No, to kouzlo bylo pěkně hnusné, standardní lektvary na to nezabírají. Ale bude v pořádku, je to jenom otázkou pár dní.“
Její pocit viny se ještě prohloubil.
„To má z toho, že si nedává pozor. Jako kdybych jí to pořád neopakoval.“ Stáhl si z ramenou hábit a odešel do koupelny. Hermiona za ním hleděla a v hlavě jí to šrotovalo. Jean si nedávala pozor? A žádné výčitky na její vlastní osobu? To však mohlo znamenat jedině to, že to na ní její švagrová nepráskla. Neřekla, že to Hermiona byla neopatrná a Jean jí jen zachránila krk (nebo spíš ruku), jinak si Hermiona byla jistá, že by dostala sáhodlouhou přednášku o bezpečnosti.
„Ale proč si Jean nepostěžovala?“
„Cos říkala?“ objevil se převlečený Severus.
„Co? Ne, nic… nic…“
Vydal se do postele a ona chtěla ještě trochu oddálit tu chvíli, kdy bude muset přihnout k němu. „Viděla jsem ty pytle pošty. To je normální?“
Povzdechl si. „Normálnější, než bych chtěl. I když je pravda, že takovou lavinu jsme zažil naposledy po naší svatbě. Ale neboj, oni si s tím poradí.“ Nikdy by nevěřila, že bude vděčná za to, že jí někdo vyřizuje poštu. Ale po dnešním rána značně změnila názor.
„Stavoval se za mnou dneska Smithers, trochu se vztekal, že jsme mu to neřekli, ale slíbil, že se to pokusí uklidnit.“
„Kdo je Smithers?“ byla si jistá, že jeho jméno tu ještě nepadlo.
„To je náš… jak jsi to říkala? PR manager? Spolupracuje s námi, tedy spíše s tebou, právě v těchto případech. Domlouvá rozhovory, občas pouští do médií nějaké naše fotografie a tak. V podstatě se snaží o to, aby se hipogryf nažral a koza zůstala celá.“
Oni měli specialistu na marketing? Kdo tu ještě schází, rodinný právník? I když si byla jistá, že toho mají taky. Že by Dracova další pozice?
„Budeme je žalovat?“
„To nemá smysl. Vydalo to několik novin zároveň a co si budeme povídat, nevymysleli si to.“ Mělo to znít jako výčitka? Trochu jí to tak připadalo. „Ne, Smithers vydá naším jménem prohlášení, že to je nesmysl. Zřejmě se potom budeme must mihnout někde na veřejnosti a dát několik inteligentních rozhovorů,“ to poslední skoro vyplivl, „ale jsem si jistý, že za týden to utichne. Žalobou bychom to ještě víc rozvířili.“
„Už chápu, proč mě chceš držet doma.“ Pokud na ni útočily dopisy, nechtěla vědět, co by jí čekalo od pisatelů v reálném střetu.
„Nikdy jsem tě tu nechtěl držet, popravdě jsi mi nic podobného nikdy ani nedovolila. Tenhle mediální boom rozhodně zvládáš mnohem lépe, než já. Ke třem novinářům mám i soudně zakázáno se přiblížit po tom, co jsem jim trochu upravil… pohled na svět. Nutno podotknout, že se ode mě sami drží dál.“
„Co provedli?“
Povzdechl si, trochu moc dlouze na její vkus. „Strkali objektivy někam, kam neměli. A já zase ty objektivy strčil někam jim.“
Zasyčela, fantazie pracovala až příliš dobře.
„Je pravda, že od té doby se většina z nich drží v mezích přijatelného chování, ale i tak jsem radši, když se v současné době na veřejnosti příliš neukazuješ.“ Na důkaz svých slov se natáhl a po vteřinovém zaváhání přejel hřbety prstů po jejím břiše.
Malý Snape se zavrtěl v odpověď.
„Přespíš tady?“ zeptal se a bylo znát, jak moc mu záleží na odpovědi.
Přikývla. „Včera jsi mi něco slíbil. A nedodržel.“
„Nemůžu za to, žes usnula,“ ušklíbl se. Vůbec se nezlobil, že včerejší vyprávění padlo, a tak mu jeho manželka bylo i další noc vydaná na pospat. Pohádky tisíce a jedné noci.
„Ale dneska neusnu,“ posadila se na postel a strčila nohy pod peřinu.
„A co chceš slyšet?“
„Jak jsme se dali dohromady, náš první polibek.“
„A nechceš jiný vyprávění?“
„Proč?“
„Varuju tě, není to zrovna… romantické.“
„I tak to chci slyšet.“
„Dobře,“ povzdechl si a přehodil přes ní svoji deku. Líbilo se jí to, byla vyhřátá. „Byla jsi v sedmém ročníku, tipuji tak listopad. V té době už všem bylo jasné, že se schyluje k válce, Voldemortovy útoky byly stále častější a… rafinovanější. Z mého pohledu to znamenalo především neustálou ostražitost a napjaté nervy z toho, co bude chtít. Co si zase vymyslí. A jestli se vrátím.“

***

„Ne… prosím… prosím… Eriku,“ šeptala žena zoufale, plazila se ke svému manželovi. Z posledních sil, které jí zbývaly po hodinách mučení a psychickém deptání. „Eriku…,“ vydechla, než se rozkašlala, z krku se ozvalo zachrčení a vyletěl chuchvalec krve, určitě měla z mučení poškozené plíce.
Okolo stojící postavy ji sledovaly se zaujetím, především ta červenooká, která seděla v pohodlném křesle před krbem a sledovala scénu před sebou, jako kdyby šlo o grotesku, nikoliv o rodinnou tragédii.
Pod jednou kápí ženu sledovaly i černé oči. Kdyby to nebylo příliš nápadné, zatínal by nehty do rukou, ale takhle jen svíral čelist a prsty u nohou.
Zabte ji! U Merlina, už ji zabte!“ Měl chuť se modlit. Dlouhé hodiny sledovaného utrpení, přetvářka, jak se královsky baví a nedostatek spánku z posledních týdnů ho pomalu zbavovaly sebeovládání. Ale věděl, že musí vydržet. Musí! Záleží na tom životy desítek lidí.
I když téhle ženy už asi ne.
Nevzdávala se, plížila se stále blíž. „Eriku… Eriku…“ opakovala stále dokonala, jako kdyby byla byť jen minimální šance, že se jí jejího manžela podaří probudit. „Eriku… prosím… Eriku…“
„Severusi… prosím… Severusi…“
Neznatelně sebou trhl. Pohled mu padl na zoufalou ženu, jako kdyby ji viděl poprvé. Ta záplava hnědých vlasů, polozakrytá tvář, zoufalý hlas… „… Severusi… Severusi…“
Vytřeštil oči. Jeho unavená mysl si s ním pohrávala.
Jako v transu hleděl na podlahu, ale vidina se rozplynula. Stále tam ležela manželka hlavy významného kouzelnického rodu a plazila se ke svému manželovi. Jak ho jen na vteřinu mohlo napadnout, že by to byla H…
NE! Nemysli na to! Nemysli na ni.
A Smrtijedi se smáli. I Voldemort se smál. Jen jeden vše sledoval se zděšením v očích… nechápal, proč ta žena vydává všechnu svoji energii na to, aby se dostala ke svému manželovi… proč neprosí o milost… proč?!
„Eri…,“ natahovala ruku, chtěla se ho dotknout… ještě kousek… kousíček… milimetry… „Eriku,“ naposledy se vzepjala a natáhla se, aby se ho dotkla.
„Avada Kedavra.“
Její ruka se zastavila a klesla na podlahu, Severus to viděl jako ve zpomaleném záběru. Nikdy se svého muže nedotkla.
A všichni se smáli.
Jak humorné je utrpení lidského bytí.
„Ukliďte je…,“ rozhodl nakonec Pán zla a mávl nad tím mrtvým póvlem rukou, než se s ostatními vytratil za další zábavou.
Snape přijal pánův rozkaz a vydal se zbavit nepohodlných těl. Nikdo mu v tom nebránil.
Snad pro klid vlastní duše odhrnul ženě z vlasy z tváři, aby se přesvědčil, že to není Hermiona. Nesmyslné a nelogické! Okřikl sám sebe.
Rozhlédl se, zda zůstal sám, a potom ženě zatlačil oči. Nikdo si nevšiml drobné ženiny ruky, kterou – alespoň na chvíli – ještě vložil do chladnoucích dlaní jejího muže.
To nejmenší, co mohl udělat.
Ani tento malý vzdor však nemohl utlumit bouři, která v něm zuřila. Vztek, zoufalství, obdiv, výčitky, únava, nenávist a zlost, vše vířilo v hurikánu pocitů, které však musel skrývat uvnitř, hluboko pod maskou netečnosti a poslušnosti, dokud se neocitne v bezpečí svých čtyř stěn.
A snad ještě nikdy mu ta cesta zpět do Bradavic nepřipadala tak dlouhá.
Ještě kousek.
Kousíček.
Ruce se mu začaly chvět, když přikládal hůlku ke dveřím od vlastních komnat, aby je otevřel.
Ještě za sebou zavřít dveře a potom…
Svoboda!
Vydechl a opřel se o zabouchnuté dveře. Dech se mu zadrhával v hrdle, brada se začínala chvět a vnitřní bombě utíkaly poslední vteřiny před emocionálním výbuchem. Teď už může, už ho nic neohrožuje, nikdo ho nevidí, je sám…
„Jste v pořádku?“
Rozšířily se mu zorničky. Snad se lekl, snad si vynadal, že si vetřelce nevšiml, snad se naštval, že se sem ta holka vloudila, snad se zděsil, že se mu opět vrátí ta mlhavá iluze umírajícího páru s ní v hlavní roli.
Seděla u něho na gauči, zachumlaná do deky a očividně na něj čekala. A jak se dostala dovnitř?
Nic v tu chvíli však nebylo důležité, bomba detonovala.
Vlna pocitů, viny, strachu, zoufalství a snad i vděčnost, že tu na něho čekala, celou tu dobu. Že tu na něho kdokoliv čekal!
Na vteřinu ho přepadla myšlenka, zda i Hermiona by byla ochotna poslední zbytky svých sil věnoval jemu, ale všechny myšlenky byly v další chvíli převálcovány a zapomenuty. Zůstal jen podivný základní pud. Ochranitelský a útočný zároveň.
„Severusi, jste v…,“ začala opatrně, ale v další chvíli vytřeštila oči. Náhle se totiž jeho ruka ocitla na jejím krku. Ne hrubě, ale důrazně ji donutil zacouvat a přirazil ji ke stěně na druhé straně pokoje.
„Severusi!“ vyjekla a sevřela jeho ruku. Vyděšená a nejistá, nevěděla, co má čekat, co znamená lesk v jeho očích. Proč zatím vůbec nic neřekl.
Ale jeho ruka ji neškrtila, jen držela, i když nepříjemně. Cítil, jak dívce buší srdce a to snad byl ten pocit, kvůli kterému to dělal. Z nějakého zvráceného a irelevantního důvodu se potřeboval ujistit, že ta holka je skutečná. Že žije.
Hypnotizoval ji rozšířeným pohledem a snad jeho rozum ani netušil, co jeho ruka dělá.
A jeho ústa také.
V další chvíli se totiž sehnul a přisál se na její chvějící se rty. Nebylo to jemné, ani romantické, ale bylo to jako nadechnout se po dlouhých minutách pod hladinou. Dravé a dechberoucí.
Nasála vzduch nosem, vytřeštila oči. V první chvíli nevěděla, jak má dýchat, jak reagovat… tohle čekala ze všeho nejméně. Ale jeho ruka povolila sevření a potom už nebylo nic, než jeho ústa. Jeho vůně a zběsilé bušení dvou srdcí. A najednou bylo po všem. Trhl sebou na stranu a přitiskl rozpálené čelo ke stěně vedle ní. Trhaně dýchal, chvěl se a nechtěl se na ni dívat. Ne po tom, co právě udělal.
„Běž pryč,“ zašeptal. A nebyl to rozkaz.
Nehnula se ani o píď.
„Prosím,“ procedil přes zuby, spíše zoufale než naštvaně. Netušil, co provede, jestli tu ta holka ještě chvíli zůstane.
Konečně si rozpomněla, k čemu se používají nohy a dala je do pohybu. Vydala se ke dveřím, které se houpaly v mlžném oparu. Nechápala, co se stalo, ani co by to mohlo znamenat. Nebylo nic, jen brnění ve rtech a kousek zdravého rozumu. Ten, který ji donutil se ještě otočit a podívat se na muže u okna. Stále tam stál s hlavou opřenou o zeď, zády k ní. Chtěla se zeptat, jestli je v pořádku, děsil ji. Ale jakmile se nadechla, ozval se znovu.
„Jdi!“ a tohle už bylo naprosto zoufalé.
Naposledy se po něm ohlédla a zmizela za dveřmi. Neviděla už, jak se v osamění po stěně sesunul na zem.

Tak co říkáte na první polibek? :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek