Blesk
Povídky - Harry Potter


Pro mé věrné a nejlepší!: agata, annie AS, argsa, barb, dablinka, Garis, GwenLoguir, Charli, Chavalierka, Jiťa, Lady, Lilly Potter ml., Lucilla, Mei, Nadin, Panda, Ronnie, Sandy, smack, saty, zuzule


28. Chemická reakce

Před večeří dal Severus vědět, že se jde podívat na Sofii a její hříbě, a tak začala Hermiona večeřet sama. O to více jí překvapilo, když se dveře do jídelny otevřely, a nejenže k ní mířil její manžel, ale ještě jí cosi podával. „Říkal jsem si, že tohle by tě možná mohlo zajímat.“
Zamračila se na hromádku, než zalapala po dechu. „Ty sis je nechal?“
Dopisy.
Její dopisy!
„Ne všechny. Ale pár mi jich přišlo velmi… zajímavých.“
„Jenom zajímavých?“ zvedla obočí.
„Zpočátku ano. Měla jsi velmi nekonformní nápady, na někoho, kdo ještě ani nezakončil základní školní docházku. Říkal jsem si, že se k nim možná jednou vrátím. Děkuji, Alfréde,“ nechal si nalít polévku, než do ní zamyšleně začal ulamovat kousky chleba. „A potom jsem zjistil, že se z těch cárů papíru stává můj záchranný bod.“
Dopisy jako záchranný bod Severuse Snapea. Představila si toho strašlivého profesora sedícího za učitelským stolem popíjejícího černou neslazenou kávu, jak netrpělivě vyhlíží ranní sovu. Jak před ním přistává zalepená obálka a on ji nadšeně svírá jako tonoucí lano, které mu pomůže přežít další den.
Zatřásla hlavou a pokusila se z tváře střást úsměv šťastného idiota.
Raději vytáhla první z dopisů a začetla se do vlastních slov, bylo to zvláštní. Psala to ona, v těch slovech se poznávala, ale přesto jim nemohla uvěřit. Dopis musel patřit mezi první, stále se ještě nesl ve formálním duchu, i když byl dost neuvěřitelný.
„Stejně nechápu, jak jsme z těhlech intelektuálních debat mohli dostat až do romantického objetí.“
„Děsí mě, jak strašně snadno.“
Přepadla ji zvědavost, kousla se do rtu. „Budeš mi vyprávět o tom našem prvním polibku?“
Zvedl k ní oči. „Až večer.“
„Prosím,“ zaškemrala.
Severus si povzdechl a odložil lžíci. „Dobře. Bylo to tak v listopadu tvého sedmého ročníku. Byl jsem zrovna poslán na…“
Vtom se dveře rozletěly a dovnitř se vřítila neřízená střela v podobě Severusovy sestry.
Hermiona zaúpěla.
(A čtenáři také.)
„Můžeš mi to vysvětlit?“ vypálila na bratra a strčila mu před obličej noviny. Chtěl ji seřvat, jestli ji neučili dobrému vychování, ale v další chvíli se zarazil a noviny jí vytrhl z ruky.
Rozvod desetiletí! hlásal titulek Večerního věštce. „Dělají si legraci?“
„Co se děje?“ dokolébala se k nim Hermiona a nestačila se divit, když zahlédla společnou fotografii s výmluvnou klikatou čárou mezi nimi, jak zakrývá celou první stranu. „To jsme my!“
„Jo, je o vás celé číslo. A je to pravda?“ zamračila se Jean.
„Je, proto tu sedíme a společně večeříme,“ glosovala to Hermiona jízlivě.
„Nalil jsem jí do čaje afrodiziakum.“
„Severusi!“
„Dělám si legraci, u Merlina,“ zamračil se na sestru. „Co si o mě myslíš?“
„Tohle tvoje co si to o mě myslíš , už jsem od tebe jednou slyšela. Mluvili jsme zrovna o nulové šanci, jak by ses mohl zaplést se studentkou a hádej co? Trvalo ti to dva měsíce se dostat z nuly na sto!“
Severus ji zavraždil pohledem a otočil na další stránku. A zamračil se ještě víc. Ani za mák se mu nelíbilo ty detaily z jejich soukromí, kterými se to tam jen hemžilo. Smyšlené, leč i pravdivé.
Jean se zamyslela. „Tak jak na to přišli?“
„Musela je informovat Brownová,“ mračil se Severus na články v novinách.
V další chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel rozvážným krokem další host.
„Merline!“ zaúpěl Severus. A to se chtěl jen v klidu najít.
Draco si změřil všechny pohledem a skončil na novinách v kmotrových rukou. „Dovoluji si připojit se do čtenářského kroužku.“
„Taky Večerní věštec?“
„Ne, Soví pošta. Speciální vydání,“ zvedl noviny, na jejichž čele se smáli ona a Severus. U Merlina, kde sebrali takovouhle fotku?
„Už jsem ti chtěl psát, jaktože o tom jako správce majetku nevím, ale nakonec jsem si řekl, že se zastavím osobně. Ahoj Kuličko,“ usmál se na Hermionu.
„Ahoj Blondie.“
Všichni se na ni podívali, zaraženě.
„Ona si vzpomněla?“ ozval se Draco.
„Pokud vím, tak ne,“ odvětil Severus, sám překvapený.
„Co je?“
„Takhle jsi mi vždycky říkala.“
Hermiona si odkašlala, nechtěla se ke svému paměťovému problému moc vracet. „A co ty s tím máš vůbec společného?“
„Společného mám to, že půlku společného majetku bychom museli přepsat na tebe. A to by byla sakra fuška.“
„Chci Donen Castle!“ ozvala se hned.
„Ten není k mání,“ odvětil Severus zcela klidně a propracoval se na poslední stránku Soví pošty.
„To by ses musela vrátit do minulosti a vyměnit své mladší já do Severusovy kolíbky a do rodného listu napsat, že byl léčitel ožralý a spletl si pohlaví,“ vysvětlil jí Draco.
Jean vydala tlumené zasmání. Při řeči o pohlavích jí zřejmě napadlo něco, o čem Hermiona nechtěla vědět.
„Tak nic,“ protáhla obličej.
„Co třeba Scone palace,“ navrhl náhle Draco, „ten by se ti nelíbil? Za drobný úplatek bych možná dokázal zařídit, aby ho na tebe Severus přepsal.“
Hermioně spadla brada. Oni vlastnili i Scone? Jako vážně?
„Pracuješ pro ni, nebo pro mě?“ zamračil se na něj Severus zpoza novin.
„Pokud se nerozvádíte, tak pro oba, ne? Nebo plánuješ nějakou změnu?“
Severus se nadechoval k odpovědi, když se vedle nich objevil Alfréd. „Omlouvám se, že ruším. Ale v krbu čeká pan Lupin a přeje si vstoupit.“
„Ten nám tu ještě chyběl,“ ušklíbl se Draco. „A to jsem si myslel, že ani neumí číst.“ Slova zněla pohrdavě, ale hlas jenom škádlivě. Vlastně ani netušila, jaký vztah má její bývalý školní nepřítel s jejich bývalým profesorem.
„Ne, nebude klid,“ zaúpěl Severus a zajel si rukama do vlasů. „Vpusťte ho.“
Zvěř byla vpuštěna, Remus nakoukl dovnitř, jako kdyby čekal, že mu na hlavě přistane talíř, ale potom tam vpadl celý, přejel pohledem po všech přítomných a nakonec se ušklíbl. „Vidím, že jdu zbytečně.“
„A přišel jsi přesně proč?“ zeptal se Severus místo pozdravu.
„Četl jsem večerní noviny, přišel jsem ti nabídnou rameno a láhev,“ zvedl kvalitní whiskey.
„Láhev nech tady a rameno si nech pro sebe.“
Remus se jen ušklíbl. „Je krásné vědět, že některé věci se nemění. Alespoň doufám,“ kývl směrem k novinám položeným na stole.
„Stále tady, stále živa,“ parafrázovala Hermiona svůj oblíbený dětský seriál, ale příliš úspěchu s tím neměla. „A stále vdaná,“ dodala.
„A já se těšil na alkoholový večer, měl jsem poslechnout Ginny.“
„Proč ta vůbec nedorazila?“
„Ta prohlásila, že to je kravina a že chodit sem by byla ztráta času.“
„Alespoň někdo tě zná.“
„Alespoň někdo, kdo má po večerech lepší práci, než chodit zahraňovat dva rozhádané zoufalce,“ povzdechl si Draco. „Au!“ ohradil se, nebyl to však Severus, ani Hermiona, ale to Jean mu jednu vlepila.
„Nech si upřímnost na jindy, ano?“
Vyplázl na ni jazyk, zrovna od ní to sedělo.
„Výborně. A když jsme si už vyjasnili, že jsme stále svoji a zoufalí,“ ujal se slova Severus, „dovolil bych si doplnit, že jsem i hladový, takže,“ usadil se na své místo a odstrčil noviny ze svého talíře, „buď si přisedněte, nebo vypadněte! Alfréde, noste jídlo prosím. A pokud po cestě ještě někoho potkáte, raději ho hned skopněte ze schodů.“

***
Tentokrát si dala hodně záležet, aby zaklepala hlasitě a znatelně. A taky aby se dočkala odpovědi. I tak otvírala dveře do ložnice obezřetně a to, co tam spatřilo, ji vzalo dech.
Její manžel seděl na posteli a… stříhal si nehty u nohou.
Zamrkala.
Nikdy ho v podobné situaci, kdy seděl shrbený na posteli a pral se s těmi kousky keratinu, neviděla. Vlastně si ani nepředstavovala, že učitelé podobné primitivní činnosti dělají. Stejně jako rodiče dle každého dítěte neprovozovali sex, tak učitelé neprděli, nerandili a nehrbili se nad nehty.
A přeci…
„Co je?“ podivil se Severus s podíval se na ni přes obroučky brýlí.
„Nic,“ odvětila hned.
„Měla jsi strach, že tu provádím nepřístojnosti?“ neodpustil si k její opatrnosti.
„Trochu.“ A ani se moc nespletla.
Další nehet cvakl a odskočil kamsi… No moment, v tom mám jako spát?
Naštěstí ho po chvíli přejíždění dlaní našel a přidal na hromádku. I tak nepřestávala Hermiona zírat, co se to děje.
„Tak co je?“ ozval se po další minutě zírání.
Co měla říci. „Nic, vážně. Jen si pořád nemůžu zvyknout na to, že nosíš brýle.“
„Na tos měla myslet, než jsi mi je vnutila.“
„Myslela jsem, že je máš jen na čtení.“
„Na blízko. Když mám nohu dost daleko, abych ji viděl, vždycky se stříhnu a když si ji dám dost blízko, musím si vzít brýle,“ zastříhl palec a začal hodnotit svoji práci.
Oznámkuje si je a přidá si body? prolítlo jí bezděčně hlavou.
„Co na to říkají studenti?“
„Na co?“
„Na to, že slavný Severus Snape nosí brýle.“
Zamračil se. „Nikdo kromě nejbližších o tom neví, jsem snad blázen?“
„A jak vyučuješ? Učebnice a tak?“ podivila se, když se usadila na kraj postele.
„Učím dvacet let, učebnici ti odříkám zpaměti. A co se týče testů a esejí, vždycky stačí říci, že jsem očekával více… strefím se vždycky.“
Nevěděla, jestli se má smát, nebo si odfrknout, vypadlo z ní něco mezi tím.
„Tak s tímhle přístupem se divím, že jsme si spolu kdy začali.“
„To já taky.“ Zvedl se, očistil si noční kalhoty a nechal nehty zmizet, než se vydal do koupelny. „Stejně to nechápu,“ promluvila, když se vrátil. „Jak jsme se dostali k tomu, abychom si začali psát? Kdybych ti přeci něco takovéhleho poslala, tak mi na to buď vůbec neodpovíš, nebo mi to během vyučování hodíš na hlavu. To je to samý, jako kdyby Harry začal psát McGonagallové.“
„Ono to tak úplně nezačalo dopisy. A za tu představu Pottera a Minervy ti velmi děkuji,“ dodal kysele.
Jen co to vyslovil, tak si to představila a brrrr… dobře, jdeme dál.
„Já jsem myslela, že jsme se dali dohromady na základě dopisů.“
„To byl takový… řekněme překlenovací most. Jeden z mnoha.“
„A dalším bylo co? Tvoje pozvracený boty?“
„Ty byly víc na začátku, ale někde okolo nich jsi to začala.“
„Já?“
„Ano. Ty a tvoje nesnesitelná všetečnost.“

*

Hodiny odbily desátou večerní. Profesor Snape držel kousek od očí jednu z esejí a pokoušel se rozluštit, co chtěl autor říci. Do ticha se ozývalo pravidelné klepání nože, jak poškolák krájel přísady do lektvarů. Tedy poškolačka. Hermiona Grangerová postávala u nedaleké lavice a tiše pracovala.
Tedy skoro tiše. Po chvíli sekání nožem ustalo a on úplně slyšel, jak to v té její hlavince šrotuje. Nadechla se k přerušení mlčení, ale v zápětí zase zmlkla a vrátila se k sekání.
Profesor zavrtěl hlavou, esej škrtl, napsal nečitelné a odložil ji stranou. Šustění papíru utichlo a opět bylo slyšet jen… zase přestala krájet?
Slyšel jak se nadechla, ale nezeptala.
Nůž dvakrát klapl a opět utichl.
Nadechla se.
Mlčela.
Nadechla se.
„U Merlina, Grangerová! Buď se zeptejte, nebo mlčte, ale u všech svatých přestaňte funět!“
Snad se i chtěla ohradit, ale neudělala to. Znovu se nadechla a tentokrát i zeptala. „Proč se různé rostliny musí jinak krájet.“
Odfrkl si. „Jestli tohle je ta velká otázka, projděte si učebnici pro první ročník.“
„Tu znám zpaměti, je tam napsáno, že různé rostliny mají jiné vlastnosti, pokud se nakrájí daným způsobem, není tam vysvětleno proč.“
„Máte tam vypsáno, do jakých lektvarů se mají jak krájet, to vám nestačí?“ zvedl obočí.
„Ani zdaleka.“
„Tak si zajděte do knihovny.“
„I tam jsem byla. Ve většina publikací je Growského dělení, ale není tam vysvětlení. Čím je to způsobeno? Magickým potenciálem, nebo to je jen primitivní chemická reakce? Proč se stonek a květy nesmí krájet stejně? A co by se stalo, kdyby se květy rulíku zpracovali stejně, jako květy pryskyřníku?“
Sledoval ji a přemítal. Za celou dobu, co učil, se jen dva studenti zeptali na tuhle věc, a všem stačilo odkázání na učebnici, ostatní se ani neptali, nechtěli vědět proč. Lektvarista váhal, jestli ji má odpálkovat, nebo se pokusit rozdmýchat ten netradiční studentský zápal. Nakonec si řekl, že do něj alespoň foukne.
„Víte, čím jsou tvořeny rostliny?“
Zamračila se. „Buňkami.“
„Specificky?“
Netušila, na co přesně se ptá, těch odpovědí bylo několik. „Pletivy?“
Přikývnutí. „K čemu slouží?“
Znejistila. „To záleží na tom, o jaké pletivo jde.“
Profesor zvedl obočí.
„Existuje mnoho druhů pletiv, diferencují se podle účelu. Kořeny, stonky, listy, všude jsou jiná pletiva, záleží na tom, jestli je jejich účelem ochrana, vedení látek, schraňování látek…“ Hermiona pátrala v paměti po nějakých dalších detailech, které se týkaly téhle látky, i když už to bylo mnoho let, co to ještě na základní škole probírali. Teď však větší znalosti zalezly a odmítaly se ukázat. A to si byla jistá, že znala i ty zpropadené latinské názvy. „… proto všechny části mají jinou strukturu i vlastnosti.“
Chvíle ticha.
Mučivého ticha.
„Přijatelné.“ Nehodlal jí říkat, že ho její znalosti překvapily.
„Vezměme si například kořen pekřelusku,“ vzal jednu přísadu, kterou krájela a která se nápadně podobala zelené mrkvi. Jaká zde najdeme pletiva?“
Byla v háji, tady jí zůstala už jenom logika.
Sledoval ji, jak se jí prohloubily vrásky na čele, jak se zamyslela a poznal, že tady už žádné nadrcené učebnice nenajde. Chtěl ji nechat podusit a potom si ji vychutnat, o to víc ho překvapilo, když začala mluvit.
„Většina bude pletivem zásobním, protože v podstatě celý kořen je jedno velké uložiště živin. Na kraji bude pletivo ochranné, protože je to celé v půdě.“
„Jaké bude složení?“
Vytřeštila oči.
„A co třeba chuť, pomůže Vám to?“
Zamyslela se. „Uložené látky jsou nejčastěji cukry, takže chuť bude nejspíše nasládlá.“
„A okraje?“
Další otázku brala jako odpověď, že předchozí odpověď byla správná. „Hořká?“
„Proč?“
„Aby to odradilo případné tvory v půdě?“ hádala a nejspíše se i strefovala.
„A teď k teorii krájení. Co se stane, když vezmu kořen pekřelusku a ukrojím kolečko, jaká pletiva tam budou?“
„Zásobní i ochranné. V malém množství.“
„Ochutnejte.“
Trochu váhavě si vzala ukrojený kousek a rozkousala ho. Chutnalo jako šlupka od brambory, s hrubým okrajem a vzdálenou nasládlou chutí.
„A co když ho okrájím?“ Odkrojil okraje, takže mu zbyl v podstatě pravidelný čtverec.
„Jenom zásobní.“
„Ve kterém jsou…?“
„Živiny. Cukry.“
„Ochutnejte.“
Tentokrát se jí v puse rozlila nasládlá jemná chuť. Proč si toho nikdy nevšimla? Jistě, věděla proč… konzumovat věci v laboratoři bylo přísně zakázáno. „Sladké.“
„Výborně,“ poprvé ji pochválil. A za to, že rozeznala sladkou chuť od hořké. „A teď, víte, co je oxidace?“
„Chemická reakce za přítomnosti kyslíku.“
„Řekněme. Měla jsem na základní škole chemii?“
„Ne, odešla jsem z mudlovské školy, než začala. Pokud něco vím, tak z knih.“ „Proces oxidace je velmi komplexní a trvalo by dlouho, vám ho vysvětlovat, ale řekla jste správně, že vzniká za přítomnosti kyslíku a další látky, která s ní reaguje. Jedním z důležitých oxidačních činitelů je voda, která se nachází ve většině rostlin.“
„Musí být i součástí fotosyntézy,“ vzpomněla si.
„To ano, ale o tom teď mluvit nechci. K chemické reakci dochází v podstatě neustále a záleží na vás, jakou látku do ní přidáte. Například s nožem, kterým krájíte.“ Ukázal jí její, zcela běžný ocelový nůž, se kterým ukrojil kolečko pekřelusku, a potom se natáhl do poličky pro stříbrný nožík s matnou čepelí. „Ochutnejte.“
Znejistěla. „Neotráví mě to?“ Pitomá otázka.
„Samozřejmě, ale za ten experiment to stojí ne?“
To měl být asi humor, uvědomila si Hermiona, než vložila kousek rostliny do úst. Chuť byla… vytřeštila oči… nakyslá?
„S chutí se mění i chemické a u magických rostlin magické vlastnosti ingrediencí. Podle způsobu krájení, podle nože a dalších látek, které přijdou s ingrediencí do styku i podle toho, jestli je rostlina čerstvá nebo sušená, to vše určuje, jaké vlastnosti přísada a s ní i celý lektvar bude mít.“
„Proč se to neučíme takhle?“ vydechla.
„Protože se tohle učí dva semestry na univerzitě a ukončuje se to jednou z nejtěžších zkoušek za celé studium.“ Narovnal se. „A protože většina vašich spolužáků by slovo oxidace nebyla schopná ani vyhláskovat, natož vysvětlit.“
Odvrátila hlavu, ale spíše proto, aby nebylo vidět, jak se ušklíbla.
„To by pro dnešek myslím stačilo.“
Přikývla. „Děkuji. A… chtěla jsem se zeptat, nedoporučil byste mi k tomu nějakou knihu, ráda bych si o tom přečetla více.“
„Doporučuji Vlastnosti neznáma od Joffera Deevera.“
„Podívám se po ní v knihovně.“
„To můžete, ale budete hledat marně. Vysokoškolská skripta tu opravdu nenaleznete.“
Posmutněla. „Aha, škoda.“
Vážně je to její zklamání reálné, nebo je jen tak dobrá herečka.
„I tak děkuji.“
Po několika vteřinách vnitřního boje ji ještě zastihl u dveří. „Pokud si vzpomenu, tak Vám ji půjčím, až půjdu do knihovny.“
Oči se jí rozzářily.
A jeho přepadla šílená myšlenka, že za ten vděk do tý knihovny snad opravdu zajde.


Hih, kdo čekal vyprávění o prvním polibku, musí ještě chvíli zůstat napjatý :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek